SLOVESA: U sloves rozlišujeme tyto kategorie: vid (d – nd) slovesný rod (akt – pas) jmenný rod (m. f. n. – jen u některých tvarů sloves) osoba (1. 2. 3.) čas (prézens – futurum – préteritum jako základ + další možnosti) způsob (indikativ – imperativ – kondicionál /optativ v S, H, nepřímá výpověď v B, M) 1. osoba: Mluvčí – implikuje rysy Komunikátor, Personičnost, Subjekt; 1pl často funguje v transponovaném užití – pluralis majestaticus; autorský plurál (v daném kontextu je schopen implikovat i adresáta, proto není nevhodný). 2. osoba: Adresát – implikuje rysy Komunikátor, Personičnost, Subjekt; někdy substituuje 1sg (např. B Po-kăsno idva tolkova narod, če prosto njama kăde da legneš ili sedneš) 2pl – kolektivní adresát nebo vykání; 2sg – může mít zobecněný význam (např. Č S poctivostí nejdál dojdeš; Sl Delaš kot konj vse leto, toča pa pobije v petih minutah); 3. osoba: Nekomunikátor – není vyloučen příznak Personičnost, Subjekt; zvláštní užití – kontakt s malým dítětem, čili substituuje 2sg; obecný charakter subjektu – konstrukce s podmětem člověk (Sl človek, H čovjek, S, M, B čovek) (např. Sl Človek je iz njihovega pisanja dobil vtis; H Najgore je prvih pet godina, a onda se čovjek privikne; B Čovek može da poludee!) 3. os. reflex. – Personičnost, implikuje rys Subjekt – tzv. nespecifikovaný personální subjekt (např. S, H Ide se nizbrdo; Sl Tod se hodi na Triglav) Systém časů Zákl. ve všech slovan. jaz. je trojčlenný systém ve vztahu k okamžiku promluvy (préteritum – prézens – futurum). Tomu odpovídá Sl; S, H, B a M mají složitější systém minulých časů (vč. jednoduchých časů aoristu a imperfekta); Všechny jazyky mají též antepréteritum (= pluskvamperfektum), což je vedlejší relativní čas v rovině minulé. V rovině budoucí mu odpovídá futurum II s významem předbudoucím, které nemá jen Sl. Základním protikladem je protiklad časů minulých proti neminulým. Minulé časy – lokalizace děje/stavu před okamžikem promluvy; „Neminulé“ časy – lokalizace děje/stavu v rovině nikoli minulé; Nedokonavý prézens – okamžik promluvy; Dokonavý prézens – lze zobecnit jen jako lokalizace děje/stavu v rovině nikoli minulé; Dokonavé i nedokonavé futurum – lokalizace děje/stavu po okamžiku promluvy; Dokonavý prézens ve významu futurálním – lokalizace děje/stavu po okamžiku promluvy; kontextový význam časové následnosti děje vzhledem k nějakému časovému orientátoru. 1. Prézentní konjugace Syntetický charakter, odlišnosti jsou v počtu konjugačních tříd v závislosti na tematickém vokálu: Celý jih – 3 typy s vokály /e/, /a/, /i/ (viz i Č): př. bereš – pevaš – nosiš. 1sg: -m (Sl, H, S, M) nebo (-a)-m/-a (B) 2sg: -š, pouze u být je stará koncovka -si (S, H: jesi/si, Sl, M, B: si) 1pl: -m (B), -me (B u sloves s -m v 1sg, M), -mo (Sl, H, S) 2pl: -te, Sl u starých atematických sloves i -ste (daste, veste) 3sg: nulová koncovka (Sl, H, S, B, M – dela, piše, čita, moli, vika) 3pl: vokalická koncovka (Sl, H, S – delajo, pišu, čitaju) nebo -t (B, M – moljat, vikaat) Specifikum slovesa být: S a H – tvary přízvučné (ortotonické) vers. nepřízvučné (enklitické): jesam, jesi, jest(e); jesmo, jeste, jesu x sam, si, je; smo, ste, su Alternace prézentního základu u sloves s inf. kmenem na velární konsonant: M – odstranění alternací (pečam, pečeš, pečat; možam, možeš, možat) Sl, H a S – odstranění alternace v 1sg (pečem, pečeš; možem, možeš), 3pl však peko/peku, mogo/mogu B – alternace zachována (peka, pečeš, pekat; moga, možeš, mogat) 2. Futurum Slovanský jih se výrazně liší od severu; nemá totiž tvarové rozdíly mezi dok. a nedok. futurem (srov. R budu pisať/napišu nebo Č budu psát/napíšu x Sl bom pisal/bom napisal, H pisat ću/napisat ću nebo B šte piša/šte napiša). Kromě Sl se futurum tvoří spojením s modálním slovesem chtít, v záporu pak v některých případech nemít: H, S: ću, ćeš, će; ćemo, ćete, će / neću... + inf. B: šte (jde o neohebnou částici) / njama da + préz. M: k’e (jde o neohebnou částici) / nema da + préz. Sl: bom, boš, bo; bova, bosta, bosta; bomo, boste, bojo/bodo / ne bom... + l-ové příč. Dok. prézens má futurální význam jen ve vedlejší větě jako tzv. závislé futurum: B Toj šte si kupi knigata, kojato si izbere; H Pogovorit ćemo o tome, kad dođeš. Futurum II (futurum exactum): Tzv. závislý budoucí čas, který vystupuje ve vedlejších větách a vyjadřuje nejčastěji děj předcházející jinému ději v budoucnosti, někdy ale i děj souběžný nebo následný po nějakém ději v budoucnosti. Vyskytuje se jen v H, S a B. Tvorba: l-ové příčestí + - pomocné sloveso být ve futurálním tvaru budem, budeš... (S, H) - pomocné sloveso být ve složeném futurálním tvaru šte săm/băda, šte si/bădeš (B) Minulé futurum (futurum praeteriti): B: bădešte vreme v minaloto vyjadřuje, že mluvčí měl v minulosti v plánu něco vykonat, co by ale k momentu v minulosti realizované promluvy bylo vlastně v budoucnosti (B – štjah da piša, šteše da pišeš... / njamaše da piša, njamaše da pišeš...; M – k’e odev, k’e odeše... / ne k’e odev, ne k’e odeše...) Minulé futurum neurčité (futurum exactum praeteriti): B: bădešte neopredeleno vreme v minaloto vyjadřuje děj ve vztahu k nějakému minulému ději budoucí, ale fakticky děj minulý (jen B – štjah da săm hodil, šteše da si hodil...) 3a. Opisné časy minulé Préteritum (perfektum): Hlavní, ale časově blíže nespecifikovaný děj minulý. Tvorba: Slovanský jih užívá l-ového příčestí + pomocného slovesa být, M bez p.s. v 3sg/pl (jako Č); v B bez p.s. → referativní modus (způsob nepřímé výpovědi), čili rozlišuje význam. S, H: Na otázku lze odpovědět pomocným slovesem (Jesi li uspio? – Jesam.) Tvoření záporu: negativní částice se připojuje k pomocnému slovesu (Ta nisem čital; To nisam čitao; Toa ne sum čel; Tova ne săm čel) x Č (To jsem nečetl) Sg – rodové rozdíly (0 – a – o); Pl – taktéž (i – e – a), s výjimkou B (jen -i) a M (jen -e). Antepréteritum (pluskvamperfektum): Vedlejší děj minulý, který předchází jinému ději; může znamenat i výsledek minulého děje vztaženého k minulosti. Na slovanském jihu živý jev, v Č se pociťuje jako archaický (Učinil, jak byl slíbil). Tvorba: Sl, H, S – l-ové příčestí + perfektum slovesa být (S, H On je bio radio); B, M – l-ové příčestí + aorist slovesa být (B, M Toj beše rabotil) 3b. Prosté časy minulé Přítomné v jazycích slovanského jihu, s výjimkou Sl. Živé však jen v B a M. V S a H se vyskytují v starším spisovném jazyce, v současnosti jen tam, kde mají oporu v nářečí, a to spíše mezi Srby a Černohorci. Imperfektum je však na ústupu i tam a pociťuje se jako knižní tvar. Aorist: B – minalo svăršeno vreme, M – minato opredeleno svršeno vreme Základní tvar vyjadřující děj předcházející okamžiku promluvy a vázaný na určité konkrétní momenty v minulosti. Tvoří se od sloves obou vidů, dominují však slovesa dokonavá, a od slovesného základu minulého. Tvarový synkretismus v 2 a 3sg: B: -h, 0, 0; -hme, -hte, -ha M: -v, 0, 0; -vme, -vte, -(j)a S, H: -h, 0, 0; -smo, -ste, -še Imperfektum: B – minalo nesvăršeno vreme, M – minato opredeleno nesvršeno vreme Vyjadřuje minulý děj souběžný s nějakým minulým orientačním momentem. Tvoří se téměř výhradně od sloves nedokonavých, od slovesného základu přítomného, koncovky jsou prakticky totožné s aoristem. B: -h, -še, -še; -hme, -hte, -ha M: -v, -še, -še; -vme, -vte, -(j)a S, H: -h, -še, -še; -smo, -ste, -hu Systém modů (způsobů) – protiklad indikativu, imperativu a kondicionálu. 1. Imperativ: Tvar, který oznamuje, že děj je ze strany nositele mluvčím očekávaný. Vlastní tvary imperativní jsou 2sg/pl, Sl též 2du: 2sg: 0/-i/-j 2pl: -te připojené k sg. tvaru (aglutinační tvoření); B a M (ale i Č) však mají specif. koncovku signalizující 2pl a navíc imp.: -ete (př. H, S nosi – nosite x B nosi – nosete) 1pl: -mo připojené k sg. tvaru (Sl, H, S); B, M – da + 1pl ind. (da pišem; da odime), B, S, H možné i opisné konstrukce s daj (daj da večeramo! daj da otidem!) nebo s vybízecí částicí hajde! (M ajde!) (hajde da večeramo/večerjame!) 3sg/pl: nepřímá výzva - spojení výzvové částice Sl naj, H, S, B, M neka, da, neka da (Č nechť, ať) /← původně ze slovesa nechat/ s 3 os. ind. préz. - záporný imperativ: obecně nedok. tvary více než dok. (házej! x neházej!; hoď! x neházej!) - jsl. jaz. – spíše opisná podoba: B nedej/te/ da + ind., M, S, H nemoj/te/ da + ind., S, H nemoj/te/ + inf. 2. Kondicionál: Tvar, který vyjadřuje děj možný nebo něčím podmíněný. Analytický kondicionál se tvoří z aoristových tvarů pomocného slovesa být a l-ového příčestí. Tento kondicionál je ve vedlejších větách na jsl. prostoru upozaděn ve prospěch modálně nepříznakového indikativu, zvláště ve spojení s da. V M a Sl má pomocné sloveso být podobu neohebné částice bi; H, S, B – ohebné tvary, ale synkretismus 2. a 3. os. sg (S, H bih, bi, bi; bismo, biste, bi; B bih, bi, bi; bihme, bihte, biha) B a M nerozlišují kond. přítomný a minulý, kdežto: S, H: čitao bih x bio bih čitao (okrajové) Sl: delal bi x delal bi bil Slovesná adjektiva činná (příčestí) a přechodníky prézentní part. préteritální part. prézentní přech. préteritální přech. Sl delajoč delavši (kniž.) delajoč/gledaje delavši/gledavši H, S x x gledajući gledavši M x x vikajk’i x B nosešt x nosejki x (Č) dělající udělavší (kniž.) nes-a/-ouc/-ouce (kniž.) přines-0/-ši/-še (kniž.) Infinitiv a supinum Infinitiv není v B a M, v S a v menší míře i v H je v některých konstrukcích nahrazován indikativním tvarem. Jen Sl má jako jediný slov. jaz. opozici inf. x sup. Inf. má vokalické zakončení -ti (v Č tomu bylo též, ale ve 2. pol. 20. století došlo ke změně na -t). Sl má opozici -ti (inf.) x -t (sup.). V B tzv. zkrácený tvar infinitivu (inf. základ), především v záporném imperativu typu nedej pisa.