[168] Především ontologická hodnota estetická je neomezená (proto též u mnohých myslitelů všechny druhy všeobecných hodnot t směřují k splynutí), ale tím právě je zbavena všeho konkrétního obsahu, kdežto antropologická konstituce, kterou klademe na její místo, má kvalitativní obsah, který ji zřejmě oniezu|e: krása existuje pouze pro člověka. Ontologická hodnota estetická, které r chybí konkrétní obsah, nemůže z toho důvodu nikdy dojiti adekvátního uskutečnění; naopak antropologická konstituce je schopna nekonečného poČLu adekvátních estetických realizací, odpovídajících rozmanitým kvalitativním aspektům lidského ustrojení. Jednotlivé realizace ontologický pojaté obecné hodnoty estetické mohou se — na rozdíl od toho — odlišovat toliko kvantitativně, větší nebo menší dokonalostí. ; Antropologická konstituce sama o sobě neobsahuje nic estetického; mezi ní a jejími escetickými realizacemi je proto kvalitativní napětí, a každá realizace odhaluje nový pohled na základní ustrojení člověka. Z toho důvodu je též možno, že všeobecná hodnota estetická, založená na obecně lidském ustrojení člověka, může přes všechnu stálost tohoto svého substrátu dávat podněty k obratům a proměnám ve vývoji umění. Nedošli jsme tudíž ke kodifikaci všeobecně platné hodnoty, jak si ji přál Fcchncr. Doufáme však, že jsme dosáhli svého základního cíle, uvésti ve vzájemný vztah ideu všeobecně platne hodnoty s ideou ustavičného vývoje umění. Naším úmyslem bylo pokusit , se o kapitolu z všeobecné metodologie dějin umění a literatury. To, čeho potřebuje tato věda, ěi spíše tato skupina věd, neisou statické předpisy, nýbrž filozofická direktiva, která dovoluje po-chopití i obecnou hodnotu estetickou v jejím aspektu historickém , jakožto živou energii. Pojem všeobecné estetické hodnoty nelze zrušiti, aniž se pokřiví pravý stav věcí, ale historik by měl svázány ruce, kdyby mu bylo vnuceno statické pojetí univerzální estetické hodnoty. Končíce svůj výklad, odvažujeme se ještě otázky. Nebylo by lze aplikovati, ovšem po nutných korekturách, i na jiné druhy všeobecných hodnot dynamické řešení problému obecné estetické hodnoty, které záleží v tom, že tato hodnota se pojímá jako ustavičně živá energie, která je ve stálém, byť historicky proměnlivém vztahu k neproměnnému, obecně lidskému ustrojení člověka? \ (1939) [169J místo estetické funkce mezi ostatními Otázka po místě estetické funkce mezi ostatními, po její situaci v celkové struktuře funkcí, je vlastně otázkou estcticna mimo umění. Dokud na estetično nazíráme ze stanoviska umění (ovšem uměni, jak je dnes chápeme), není postavení estetické funkce problémem: estetická tunkce zde vždy směřuje k nadvláde (je ovšem otázka, jakého druhu tato nadvláda je, ale tato otázka je stranou našeho dnešního tajinu). Jakmile však překročíme oblast uměni, obtíže-začínají: z jedné strany ocitáme se vždy znovu v pokušení pokládal estetickou lunkci zj cosi druhotného, co také může být, ale není nutné, z druhé strany se estetická funkce právě mimo umění vnucuje tak často naši pozornosti, vynořuje se v tolika nej-rúznějších projevech života, ukazuje se dokonce nezbytnou složkou např. bydlení, odívání, společenského styku atd., že je nutno přemýšlet o jejím úkolu v celkovém uspořádáni světa. Také prostý pohled do dějin estetiky poučí nás, že mnohem dříve než s úvahou o estetiěnu v umění začala filozofie s úvahou o kráse (tedy estetičnu) jako principu metafyzickém, jako o činiteli řádu veškerenstva. Platon viděl cstetično mimo umění a umění do té míry od sebe odděleny, že estetično mimo umění pokládá za jeden z tří vrcholných principů světového řadu, kdežto umění ze svého ideálního státu téměř vymytá, nebo |c aspoň podrobuje kontrole přímo policejní ze stanoviska služebnosti státnímu pořádku. V době nové, kdy je cstetiěno v umění |iž uznanou bytostnou složkou, udržuje si problém estetična irmno umění nicméně svou metafyzickou závažnost, tak např. v Herderově pojetí přírodního krásna. Ještě Ruskin stavěl zcela radikálně krásno přírodní nad krásno [170] umělecké. S úpadkem metafyzického myšlení degeneruje problém přírodního krásna na otázku podružnou, na kterou sc namnoze odpovídá tak, že sc krásno přírodní podřizuje uměleckému (jako promítnutí soudobé umělecké konvence do vnímání jevu přírodních). Tu také vybíhá problém do neplodnosti. Nemizí však otázka estetična mimo umění, naopak nabývá v přítomné chvíli nové aktuálnosti. Přispívá k tomu především nedávný vývoj umění a jeho důsledky. V nedávné době, jejíž jsme pamětníky, byl položen v umění výhradný důraz na estetickou lunkci a také pro teorii se estetično a umění téměř ztotožnily. Estetično takto osvobozené jevilo se suverénní samoúčelnou hrou, od které vedly k životní praxi jen skryté, téměř podzemní chodby. Současně však se život mimo umění velmi silně estetizoval: jako pouhé piiklady připomeňme obchodní reklamu všeho druhu, mimo jiné světelnou, dále kulturu bytovou, estetizaci kultury tělesné (rytmika atp.). Umění záhy pocítilo výlučnou nadvládu estetické funkce jako příčinu své izolace a snaží se již od několika let různými směry tuto izolaci překonat, aniž se přitom hodlá vzdát výbojů období předešlého; estetično mimo umění pak se stává vědomým samo sebe, volá po normalizaci a regulaci. A lak se znovu vynořuje s obnovenou naléhavostí otázka situace estetické funkce mezi ostatními a s ní přirozeně i otázka estetična mimo umění. Příspěvkem k řešení těchto dvou otázek, nebo spíše letmým náznakem jejich řešení (nebol; jde jen o náčrt), je dnešní přednáška. Vyjdeme od otázky estetična mimo umění. Není dnes palčivá v svém aspektu metafyzickém — nejde dnes o to, zda existuje či neexistuje krása na člověku nezávislá (a proto i nadhislorická) v univerzu jako celku, nýbrž o to, jak se estetično projevuje v lidském konání a jeho výtvorech. Všimneme si dobře přesunu, který tím nastává: nejde dnes o zkoumáni, zda estetično lpí na věcech, ale o to, do jaké míry tkví v samé lidské přirozenosti; nejde o estetično jako o statickou vlastnost věcí, ale jde o estetično jako o energetickou složku lidského jednání. Nejde proto také o vztah estetična k ostatním metafyzickým principům, jako jsou pravda a dobro, ale o jeho vztah k jiným motivům a cílům lidského konání a tvoření. To ovšem znamená i značný přesun v metodách a materiálu přemýšlení. Místo pojmu krásy jakožto základního metodologického předpokladu nastupuje pojem funkce; místo jevů píúodních J nastupují jakožto materiál akty, z kterých se skládá lidské jednání, a výsledky těchto aktů — lidské výtvory. Mezi prírodou a lidským tvořením, zejména však mezi přírodou a uměním, existuje předěl ostrý, téměř (kromě výjimečných případů) nepřekročítelný: proto dokud problém estetična mimo uměni byl viděn sub specie krás-T na přiiudního, mohlo se zdat, že |de o dva oddělené světy. Měly-li ! tyto světy být nějak spojeny, bylo třeba jeden podřídit druhé- | mu: buď umění přírodě, gak učinil uapi. Platon, nebo naopak přírodu umění, jak se 10 jeví náznaky již v novoplatonismu. Umění podřízené přírodě, tot koneckonců vždy napodobení přírody I uměním (i napodobenina )e vidy nedokonalejší originálu). Podří- i dí-li se naopak příroda umění, děje se to vždy koneckonců na zí- ] klade předpokladu, že uměni přírodu dotvořuje, zdokonaluje, je , možné ještě třetí východisko — pojímat obojí, přírodu i umění, za i navzá|em nezávislé a nesouvislé: k tomu byly učiněny náběhy v době moderní počínaje básnickým symbolismem a jeho teorii, v malířství počínaje impresionismem, jemuž se přírodní námět j |eví pouhou záminkou. Pokud se týče básnictví, mluví zřetelnou řečí tento výrok Karáska ze Lvovic: „Nelze zapomenouti, ze umělecká p životní pravda jsou dvě dosti rozdílné věci. Lze skoro říci, že lam, kde umění má pravdu, život má téměř vždy nepravdu, a ze I o smyslu věcí nám neřekne svět reálni, ale pouze náš sen" {Sodo- ! mu). O malířství srov. výrok Liebermannův (Malíhkájantazie, \ s. 19-20): „Svazek chřestu, kytice růží stačí na mistrovské dílo, ! ošklivá nebo krásná dívka, Apollem nebo znetvořeny trpaslík: ze : všeho lze udělat mistrovské dílo, ovšem s dostatečným kvantem I lantazie |... J cena malování je naprosto nezávislá na syžetu" — tím ■ je řečeno, že „krása" nespočívá v zobrazené skutečnosti, ale že je autonomní záležitostí samého díla. Tato jmenovaná tři řešení, to- i tiž podřízenost umění přírodě nebo podřízenost přírody umění ; nebo konečně vzájemná nezávislost a cizost obojího, se nabízejí, ' uvažujemc-li o estetičnu mimo umění ze stanoviska „krasy" jakož- to vlastnosti věcí. Pohlédneme-li však na estetično mimo umění ze stanoviska ■ funkci, objeví se nám situace zcela jinak. Kdežto v předešlém pří-i padě se obě oblasti (totiž estetično inimo uměni a v umění) jevi-! ly odděleny propastí, kterou bylo úkolem překlenout, objeví se ; nám nyní vzájemný poměr estetična mimo umění a v umění do té míry těsny, že obě oblasti v sebe přecházejí nesčetnými prechody, [173] a obtíž bude spíš v tom rozlišovat je než hledat mezi nimi spojení. Neboť nebudeme již mít před očima poměr mezi přírodou a uměním, ale vzájemné vztahy mezi různými druhy, popřípadě jen aspekty jedné a téže činnosti. Takové jsou tedy rozdíly mezi způsobem, jakým k ptoblému i estetična mimo umění přistupovala estetika tradiční, a zpúso- ; bem, jakým chceme tento problém pojmout dnes ze stanoviska j funkčního. Tato změna stanoviska není ovšem bez teoretických j předpokladů: připomínám hlavně J. M. Guyaua, |cmuž estetika ' vděčí za připomínku, že mezi činnostmi prakticky zaměřenými a činností zaměřenou esteticky není nepřeklenutelného rozdílu: | tak praví Guyau na jednom místě svých Estetických prahlému pH- \ tomtiosti, že i užitečné má svůj půvab, záležející jednak v intelektuálním uspokojení ze shody mezi utvářením předmětů a cílem, ■ jednak v tom, že užitečné má svůj smysl a je příjemné (s. H). [ Dále je třeba připomenout Dessoira a jeho školu: jc známo, že '< Dessoir v svém souborném spise rozdělil filozofii estetična na dve : části navzájem rovnoprávné: estetiku a obecnou vědu o umění. I O estetice bývá citována jeho věta, že by estetika mohla být na- j psána, aniž by se v ní i jen vyslovilo slovo „umění". Takové |sou ; tedy historické předpoklady pro pozornost, kterou věnujeme j estetičnu mimo umění, a to estetičnu |ako složce lidského )cdná- ; ní a jeho výtvorů. Co se týče samého pojmu lunkce, jsou jeho ! antecedence sdostatek známy:.funkční architektura, funkční lingvistika. Uvidíme ovšem brzy, že právě pojem funkce bude třeba revidovat, dříve než ho začneme bezstarostně užívat. Je-li konečně dovoleno k antecedencím počítat i vlastní práce, vzpomenul bych zejména knihy o Estetické junku, norme a hodnou a studie o Funkcích v architektuře, jakož i studie Estetika jazyku z 1. sv. j Kapitol z české poetiky. j Přistupme nyní k samé otázce estetické funkce mimo umění. j Jakým způsobem máme začít? Máme se nejdříve pokusit vyjmeno- | vat všechny případy, kdy se estetická funkce mimo umění výskytu- j je? Jakmile bychom se o takovýto výčet pokusili, poznali bychom j okamžitě jeho nesnadnost. Všimněme si např. jazyka. Kde jsou j zde hranice estetična? Jsou některé jazykové útvary, při kterých | má estelično účast, jiné pak, které jsou účasti estetična proste? j Jen kladná odpověď na tuto otázku dovolovala by ohraničení , a výčet. Vidíme však i při letmém pohledu, že — kromě ovšem |a- zyka básnického — žádný útvar řeči není závazně doprovázen estetickou funkcí a že naopak, coz je ještě důležitější, žádný — ani nejvšednější řeč hovorová — není funkce estetické zbaven zásadně. A tak je tomu i se všemi ostatními lidskými činnostmi. Vezměme např. řemesla. |e zřejmé, že např. ve zlatnictví je estetická funkce viditelnější než v pekařství nebo v řeznictví; o zlatnictví bývá dokonce řeč v dějinách umění. Lze však proto říci, že by jmenovaná dvě řemesla ostatní byla estetické funkce zbavena bytostně? Znamenalo by to zapomenout na tvary pekařských výrobků; pivky estetické dodávají dokonce t jejich barva a vůně — j totéž platí, byť v míře poněkud jme, i o řeznictví. Zkrátka, nenajdeme oblasti, kde by estetická lunkce byla bytostné nepřítomna; potenciálně je přítomna vždy, může procitnout kdykoliv. Nemá tedy ohraničení a nelze nu, že by některé oblasti lidské činnosti byly jí zbaveny zásadné, jiným že by zásadně příslušela. Existují dále kulturní útvary (slova „kulturní" užíváme tu v širokém slova smyslu, míníce i kulturu hmotnou, civilizaci i kulturu duchovni), kde jsou funkce, mezi nimi ovšem i estetická, navzájem téměř nerozlíšený, kde při každém aktu vystupují jako kompaktní trs, proměnlivý nejvýš ve svých aspektech. Takové je např. prostředí kultury folklorní, kde proto nelze odlišit a ohraničit ani samo uměni, činnost s převládající tunkcí estetickou, od činností ostatních. Nelze-li však v oblastech mimouměleckých rozlišit činnosti, kterým by estetická lunkce příslušela, od činností, které by jí bytostné postrádaly, platí i opak: v uměni, kde lunkce estetická zásadně převažuje, nelze popřít přítomnost a účast funkci mimoestetic-kych. O tom bylo již častěji uvažováno, zakládá se na tomto poznání celá dessoirovská Kunstwissenschak, a tak spíše z důvodů historických než na důkaz cituji jediný výrok Guyauův: „Nejživěj-ší estetický cit pociťuji ti, u nichž přechází tento cit bezprostředně v jednání, a tím se sám ukájí. Spartan pociťoval celou krásu Tyrtaiových zpěvů teprve tehdy, kdy jej tyto verše strhovaly do boje. Dobrovolníci za Revoluce nebyli nikdy více uchváceni Mar-seillaisou než v den, kdy je v jediném vzmachu vynesla na výšiny Jemappské. Hravě tak milenci, kteří se sjjolu zahloubají nad milostnou básní — jako např. hrdinové Dantovi — a kteří budou zároveň prožívat, co clou, pocíti z ní hlubší požitek t ze stanoviska čistě estetického" (Estetické problémy přítomnosti, s. 27). Příklady Guyauovy jsou sice velmi proste, bylo by možné najit mnoho [174] jiných, složitějších, nicméně ilustrují dobře souvztažnost a vzájemné prolínání funkcí ostatních s estetickou v umění. Pravíme-li tedy, že funkce estetická je všudypřítomná, není to panestetismus, nebot! stejně všudypřítomné jsou i funkce ostatní, a opět: netoliko všechny jako celek proti funkci estetické, ale i každá z nich proti ostatním. Nejsou v lidském konání úseky, které by byly neodvolatelně a bytostně vyhrazeny jen té nebo oné funkci: vždy může procitnout kterákoli z funkcí, netoliko ta, kterou jednající subjekt svému úkonu nebo výtvoru přisuzuje; zpravidla pak je nikoli jen potenciálně, ale takticky v činu nebo výtvoru přítomno funkcí několik, a mohou být mezi nimi i takové, na které jednající nebo tvořící nemyslil nebo si jich ani nepřál. Žádná oblast lidského konání a lidské tvorby není omezena na funkci jedinou: vždy je funkcí víc, jsou mezi nimi napětí, spory a vyrovnání; jde-li pak o trvalý výtvor, mohou se jeho lunkce proměňoval během času. Počali jsme tedy s úvahou o estetické (unkci mimo umění a dospíváme nedlouho do jejího počátku k výsledku týkajícímu se funkcí vůbec. Je možno jej formulovat jako zásadní mno-hofunkčnost lidského konání a zásadní všudypíítomnost funkcí. A zde se ocitáme u bodu, v kterém jsme v rozporu s piivodním funkcionalismem, jak se jeho zásady projevily s krystalickou zrc-telností ve funkcionalismu architektonickém, zejména pak v jeho teorii. Funkcionalismus architektonický totiž vychází z předpokladu, že budova má jedinou, přesně vymezenou lunkci danou účelem, za kterým je stavěna — odtud známé Corbusierovo srovnání budovy se strojem, výrobkem typicky funkčně jednoznačným, jako vývojová, etapa architektury byl funkcionalistu takto pojatý neobyčejně plodný, a jako polemika s předchozím obdobím historizujícím, které s oblibou předstíralo u budovy účel jiný, než k jakému byla stavěna, byl i teoreticky oprávněný. Přesto však ukázaly se záhy jeho slabiny: budova, zejména obytná, nemůže být vyčerpána funkcí jedinou, poněvadž jc dějištěm lidského života, a lidský život je mnohotvárný. Funkce obytné budovy a každé místnosti v ní je několikerá zároveň ne proto, že by budova měla sloužit několika různým účelům (ač ovšem i takový případ není nemožný), ale proto, že i při službě účelu jedinému musí byt budova, popř. místnost udělána tak, aby vyhovovala i takovým potřebám člověka, které sice v účelu budovy nebo místnosti výslovně obsaženy nejsou, ale jsou nezbytné tomu, kdo místnosti užívá, _______D75j_ právě proto, že je úplná, mnohostranná lidská bytost. A tak proniká již u architektů vědomi, že funkční pojetí budovy neznamená prostou logickou dedukci z účelu budovy, ale složitou úvahu, pí» které se induktivně počítá s konkrétními a mnohonásobnými potřebami uživatelovými. A to, co platí o funkcích v architektuře, platí i o funkcích vůbec: lunkce nesmě|í být jednostranně promítány do objektu, nýbrž musí být počítáno především se subjektem jako s jejich živým zdrojem. Dokud |e promítáme do objektu, vždy budeme v pokušení vidět jen lunkci jedinou, neboť objekt, tj. lidský výtvor, ponese vždy nejzřetelněji stopy přizpůsobení onomu jedinému účelu, za kterým byl vyroben; jakmile však na funkce pohlédneme ze stanoviska subjektu, uvidíme hned, že každý akt, kterým se člověk obrací ke skutečnosti, aby na ni tak či onak působil, odpovídá současně a nerozdílně účelům několika, jež navzájem rozlišit nedovede leckdy ani samo individuum, od kterého akt vychází. Odtud nejistota o motivaci činů. Společenské soužití nutí ovšem člověka bez ustání k omezení funkční mnohostrannosti, nedospěje však k tomu nikdy, dokud se nepodaří z člověka učinit bytost i biologicky jednofunkční, jakou je např. včela nebo mravenec. Dokud je člověk člověkem, budou nutně při každém jeho počinu vstupovat různé lunkce ve vzájemná napětí, budou se navzá|em hierarchrzovat, křížit, prolínat. Jaký je důsledek tohoto způsobu pojímání lunkci pro funkci estetickou? Ten, že se nám estetická funkce přestává jevit jako cosi nahodilého a přidaného, jak se jevívá těm, kdo na funkce nazírají ze stanoviska ob|ektu, pokud právě není tímto objektem umělecké dílo. Ze stanoviska subjektu a úplnosti jeho poměru j k vnějšímu světu je bez úvahy jasné, že estetická funkce jako kte- j rákoli jiná tvoří nutnou součást celkové reakce subjektu na okol- | ní svět. Ze stanoviska subjektu nerozhodne o její nutnosti okol- 1 nost, smčřuje-li či nesměřuje k nějakému účelu přesahu|icímu í daný úkon, popř. jeho výtvor, ale okolnost, že nějakým způsobem | (jejž se později pokusíme blíže určit) doplňuje funkční mnoho- strannost jednajícího individua. Jakmile však takto uvádíme lunkce v souvislost se subjektem a vidíme jejich vzájemnou souvztažnost, počíná se nám otázka, ke které směřujeme, totiž otázka místa estetické lunkce mcú ostatními, jejího vztahu k ostatním, jevit nikoli jen jako otázka samot- [176] né funkce estetické, ale jako otázka funkcí vůbec, jejich vzájemného zásadního poměru. Tento poměr nemůžeme si ovšem představovat jako hierarchii, tak, že by některá funkce zásadně nad jinými převládala, jiné pak jí byly podřízeny. K podřízenostem a nadřízenostem funkcí dochází teprve v konkrétních případech, při jednotlivých úkonech, v jednotlivých výtvorech. Jsou ovšem i trvalejší hierarchizace funkcí, dobové, avšak i ty jsou proměnlivé, a tedy nepatří k samé podstatě. Právě fakt, že všechny funkce jsou potenciálně všudypřítomné, že každý akt je doprovázen celým shlukem funkcí, vede nás k závěru, že otázka zásadního vzájemného vztahu funkcí není otázka hierarchie, ale otázka jejich typologie, která by každé funkci vymezila místo sice vzhledem k ostatním, ale nikoli pod nimi nebo nad nimi, ale vzhledem k nim. Jde teď ovšem o to, jak k takové typologii dospět: zda indukcí, či dedukcí. Indukce předpokládala by ovšem pokud možno úplný výčet konkrétních funkcí, v jejichž směru může člověk na skutečnost nazírat a působit. Je předem zřejmo, že za dnešního stavu bádání o funkcích by takový podnik byl práce sisylovská — a |e otázka, zda je takový výčet vůbec možný bez hrubého porušení plynulosti skutečného stavu. Snad tedy by mohla vést k cíli dedukce — z čeho však dedukovat? Řekli jsme, že zdrojem íunkcí je člověk, jejich subjekt. Musili bychom tedy dedukovat jejich typologii z ustrojení člověka, a to člověka vůbec, nikoli individua; neboť jen člověk vůbec je v plánu nadhistonckém, o který nám zde jde. Je však ustrojení člověka vůbec pojem tak určitý, aby z něho bylo lze jednoznačně vyvozovat? A tak zbývá cesta jediná, íeno-menologícké Wesensschau, sice také v podstatě deduktivní, ale dedukující z věci samé, nikoli z něčeho, co je mimo ni, tedy v daném případě dedukující z podstaty funkce. A tak výchozí otázka pro nás zní: co je funkce viděná ze stanoviska subjektu? Slova „ze stanoviska subjektu" dodáváme jako podstatný znak na podkladě předchozích úvah, které nám ukázaly, že toliko z tohoto stanoviska se nám jeví funkce bez dclonna-cí, ve své plnosti. Dokud definujeme funkci ze stanoviska ob)ckm, jeví se nám vázána k určitému cíli, jehož iná být aktem éi výtvorem dosaženo — odtud pak vždy sklon k tomu pojímat funkce monofunkcionalisticky. Jen tehdy, pojímáme-li funkce jako způsoby sebeuplatnění subjektu vůči vnějšímu světu, vidíme je bez de- , formací, myslíme polyfunkcionalisticky, ve shodě se skutečným \ stavem věcí. Co je tedy funkce <:e stanoviska subjektu? Vyslovil jsem již slovo „sebeuplatnění subjektu" — dodejme k němu slovo „způsob" (mohlo by se snad říci i „cesta" nebo „metoda"). Definice pak bude znít: „Funkce je způsob sebeuplatnění sub|ektu vůči vnějšímu světu." Říkám opatrně „sebeuplatnění subjektu", a nikoli „působení na skutečnost", protože ne každá funkce musí směřovat k bezprostřední změně skutečnosti — viz funkci teoretickou. Vycházejíce z této definice, ptáme se pak dále — přihlížejíce ovšem, jak je při fenomenologickém rozboru přirozené, k vlastní, řekl bych „introspektívni" zkušenosti —, zda lze „způsoby sebeuplatnění člověka" vůči skutečnosti nějak beze zbytku rozlišit. Takovéto rozlišení možne |e: člověk se může uplatňovat vůči skutečnosti buď přímo, nebo prostřednictvím skutečnosti jiné. Pro objasnění příklad: přímo uplatňuje se člověk vůči skutečnosti napr. tehdy, když ji vlastníma rukama přetváří, aby tohoto přetvoření mohl ihned využít ve svůj prospěch (ulamuje větve, aby jejich třením roznítil oheň); při tomto přetváření může užít nástroje, aniž se proto jeho sebeuplatnění vůči skutečnosti stává nepřímým (v uvedeném příkladě se ulomené větve, které člověk tře, stávají již nástrojem). Jestliže, však človek napr. probodne zobrazení svého nepřítele, očekávaje, že tak ublíží osobě, kterou obraz představuje, jestliže dříve, než jde na lov, střílí do zobrazení zvěre, jsa přesvědčen, že tak již zasahuje zvěř samu, dříve než ji viděl a skutečnou střelou zasáhl, pak jedná vůči skutečnosti prostřednictvím skutečnosti jiné, nepřímo. Skutečnost, která slouží za prostředníka (zobrazení), není tu nástrojem, ale znakem, a to ne znakem-ná-strojern, nýbrž znakem svébytným, rovnomocným skutečnosti, kterou zastupuje. O této svébytnosti ještě pohovoříme. Na. tomto místě stačí nám zjištění, žc sebeuplatnění člověka vůči skutečnosti se může zásadně brát cestou dvojí, kromě níž již třetí neexistuje, jinými slovy, že zásadní rozčlenění funkcí dělí lunkce ve funkce bezprostřední a lunkce znakové. Existuje ještě další nutné rozčlenění těchto dvou skupin? Existuje, neboť je dáno dvo|ici subjekt — ob|ekt: od subjektu sebeuplatnění vychází, k objektu směřuje. Aplikujeme-ii tuto dvojitost na skupinu funkcí bezprostředních, objeví se její další rozeskupení v podskupinu sebeuplatnění praktického a teoretického. Při Junkách praktických je v popředí objekt, nebol sebeujílatnční subjektu směřuje při nich k přetvoření objektu, totiž skutečnosti. Při funkci teoretické \c naproti tomu v popředí subjekt, nebol obecným a konečným jejím cílem je promítnutí skutečnosti do vědomí subjektu v obraze sjednoceném podle jednotnosti sub|ektu (rozuměj subjektu nad-individuálního, všelidského) a podle základního ustrojeni lidské pozornosti, jež je schopna upříti se toliko k jedinému bodu: skutečnost sama, objekt funkce, zůstává při funkci teoretické uedo tčena, ba čím je postoj teoretický čistší, tím úzkostlivější je snaha vyloučit z poznávacího postupu i scbeslabší možnost zásahu do poznávané skutečnosti — viz záruky čistoty experimentu. Obraťme se nyní k funkcím znakovým. Také ty se nám spontánně rozčlení, aplikujeme-li na ně dvojitost zaměření podle subjektu a objektu. Funkce, při které je v popředí objekt, \v funkce svnr-bolická. Pozornost je zde soustředěna na účinnost vztahu mezi věcí symbolizovanou a symbolickým znakem. Buď působí se prostřednictvím znaku na skutečnost, nebo skutečnost působí prostřednictvím znaku; obojí pak, i znak, i skutečnost jím znamenaná, se jeví objektem. Tato účinnost vztahu mezi znakem a věcí jím označenou je pak základním a nezbytným příznakem znaku symbolického — kde schází, mění se symbol v alegorii. Vezměme znak (státní atp.); dokud je mezi takovýmto znakem a věcí vztah účinnosti — tak napr. takový, že urážka znaku je urážka státu —, je znak symbolem: odpadá-li tato vlastnost, stává se znak alegorií, podobnou jako tzv. konvenční symboly (srdec-láska, kotva-nadě-je). Funkce symbolická staví tedy do popředí objekt. Funkce znaková, stavějící do popředí subjekt, je funkce estetická. O tom, že estetická funkce mění vše, čeho se dotkne, ve znak, nechtěl bych příliš obšírně vykládat — poukazuji ke své tezi z 8. lilozoliekého kongresu (Uměníjako sémiologkký fakt) i k tezi z kodaňského kongresu lingvistického, otištěné česky v Kapitolách z české pocti h |x>d názvem Básnicképojmenouánía estetická funkcejazyka. Proč však pn estetické funkci předpokládáme, že je v popředí subjekt? Není zde nebezpečí, že zabočíme do teorie o citové expresívnosti esteuč-na, proti které jsme se tolikrát důvodně stavěli? Nuže, nezapomeňme především, že subjekt, o kterém zde mluvíme, není individuum, ale člověk vůbec; citové reakce pak — bylo by lze říci, že „ex definitione" — patří do sféry individuální. Za druhé však je právě skutečnost, které se estetická lunkce zmocňuje, znakem, tedy záležitostí nadindividuálního dorozumění. Tato okolnost ne- musila by ovšem ještě být na překážku expresívnosti, neboť — jak vinte právě z jazykovědy — užíva i cit k svému vyjádřeni znaků. |enžc v takovém případě |SOu znaky nástrojem, který slonil k vyjádřeni ntu — a tak lunkce emocionální patří do oblastí funkci prak-tických. Znak esteticky neslouží, není nástrojem, ale — docela podobně |