1. UŽÍVÁNÍ A PROŽÍVÁNÍ JAZYKA 21-26 K 90. narozeninám Františka Dane.še a □ □ Kategorie pojmenovávací a usouvztažňovací (Jak František Daneš rozvíjí Viléma Mathesia) JARMILA PANEVOVÁ 1. V. Mathesius je pro Františka Daneše zdrojem inspirací, k nimž se jubilant často vrací jako k pramenům PLK a tvůrčím způsobem je domýšlí a rozvíjí. Danešovým prostřednictvím se přihlásím k jedné z oblastí, jejichž interpretaci se Fr. Daneš podnětně věnoval. Východiskem bude zejména Danešova stať z r. 1991 v Slově a slovesnosti (Daneš, 1991). V lélo sluti (ale ovšem i v dalších, viz zejména Daneš, 1987) autor ukazuje, že v Mathesio-vě učeni lze najít mj. zárodky toho, co se dnes pěstuje jako textová lingvistika, psycholing-vistika a další dnes již samostatná odvětví lingvistiky. V článku (Daneš, 1991) však rozebírá zejména ty rysy Mathesiova pojetí, které lze chápat jako osu gramatického popisu současného jazyka - nauku o jazykovém pojmenování (funkční onomatologii) a o usou-vzlažnčnf (funkční syntaxi). Tento rozbor je zarámován tím, co Daneš nazývá hlavní devizou funkčního (teleologického) přístupu: Je to metodologický postulát (ve stati z r. 1987 Daneš používá termínu „device") „vycházet od společných vyjadřovacích potřeb lidí a hledat způsoby, jak je jednotlivé jazyky řeší" (druhá část Danešova citátu je volnou interpretací Mathesiovy formulace „nová lingvistika ... vychází od potřeb vyjadřovacích a ptá se, jakými prostředky se těmto vyjadřovacím potřebám v rozebíraném jazyku vyhovuje" (Mathesius. 1929, cit. podle 1982, s. 30)). Mathesiova formulace nám připadá výstižnější než formulace Skaličkova (1935, 1948) „jazyky představují různá řešení týchž problémů", i kdy/ obsahově jde jistě o tutéž myšlenku. Než přejdeme k výkladu o aplikaci Mathesiova (a Danešova) učení o jazykovém pojmenování a usouvztažnění, dodáme ještě dva citáty z Mathesia, které pokládáme za zásadní: (a) „Ohecné potřeby výrazové a sdělovací, společné veškerému lidstvu, jsou jediným společným jmenovatelem, na který můžeme uvést výrazové a sdělovací prostředky, které JMHi v každém jazyce jiné" (Mathesius, 1942b, ve vydání 1982 s. 50). (b) „Funkční lingvistika se staví na stanovisko mluvčího" (Mathesius, 1942a, ve vydání 1982 s. 34). 2. Daneš ro/cbral a upřesnil, jak jazyk (v našem případě čeština) řeší tyto obecné potřeby pomocí dvou mathesiovských aktů - pojmenování a usouvztažnění. Zároveň upozorňuje, že Mathesius varoval před „přílišným zjednodušováním a logicizo-vaníni" v úvahách o jazyce. Tyto vlastnosti však nelze přímočaře spojovat s tím, „čemu se dres někdy říká formální lingvistika" (Daneš, 1991, s. 165). Domníváme se, že každý popis jazyka v celé jeho šíři předkládaný lingvistou je zjednodušený; vzhledem k mnohotvárnosti jazyka a dalších mimojazykových faktorů přispívajících k jeho složitosti to ani jinak není 21 možné. Tzv. formální lingvistika se snaží o to, explicitně popsat jevy, které postihnout jde, a oddělit je od jevů anomálních a okrajových, které pravidly postihnout nelze. Vycházíme-li tedy spolu s Danešem z mathesiovských postulátů, že úkolem gramatického popisu je řešení společných dorozumívacích potřeb ze stanoviska mluvčího, nemůžeme nepřipomenout, že pojem generativní gramatika (popř. generativní systém/popis) v původním smyslu známém z Chomského prací z 50. let minulého století znamenal právě tento návod, který čteme v podtextu zmíněných citátů z V. Mathesia. V současné době se ovšem pojem generativní i nadále často spojuje s podobou gramatik Chomského a jeho následovníků, ačkoli se jejich podoba za 50 let formálně i koncepčně podstatně změnila. Generativ-' ní gramatika, jak ji definoval Chomsky (1957), je systém pravidel vymezujících (gramaticky) správné věty jazyka (a jenom je) a připojujících jim strukturní popis odpovídající intuici rodilého mluvčího. Z českého překladu Z. Hlavsy (1966, s. 14) citujeme „Základním úkolem lingvistické analýzy jazyka L je oddělit gramatické posloupnosti, jež jsou větami L, od negramatických, jež větami L nejsou, a prostudovat strukturu gramatických posloupností. ... Jeden ze způsobů ověření adekvátní gramatiky navržené pro L je takový, že se zjistí, jsou-li generované posloupnosti skutečně gramatické, tj. přijatelné pro rodilého mluvčího apod." Rámec této teorie se značně změnil a prošel minimálně pěti základními proměnami, z nichž jen některé evokují návaznost na spojení procesu generování s univerzálním mechanismem jazykové produkce, jak ji mají mluvčí uloženu ve svém vědomí. 3. Generativní princip v původním smyslu lze tedy chápat jako reakci na Mathesiovu výzvu: Popisujme to, co chceme říct, můžeme a umíme říct s použitím dvou mathesiovských aktů (pojmenování a usouvztažnění). Na těchto základech je formulován i Funkční generativní popis (dále FGP, viz Sgall, 1967; Panevová, 1980), který se skládá ze dvou základních komponentů: (i) ze složky generativní, která pomocí procedury vymezuje hloubkové struktury (reprezentaci věty na rovině významové stavby věty v termínech naší současné (akademické, popř. i školní) syntaxe, viz však už Mathesius (1929, ve vydání 1982 s. 93) a jeho termín „významová výstavba"); hloubková (v termínech FGP tektogramatická) reprezentace obsahuje veškerou informaci potřebnou ke specifikaci toho, co chce mluvčí říct, tj. obsahuje všechny kategorie pojmenovávací a základní prostředky usouvztažňovací; (ii) ze složek překladových, které jsou založeny na vztahu formy a funkce a spočívají v hledání (povrchových) výrazových prostředků pro pojmenovávací kategorie a prostředků pro usouvztažnění (vyjadřovaných kategoriemi syntakticky závisle proměnnými a syntakticky vázanými v duchu Danešovy interpretace Mathesiova pojmu usouvztažnění). Daneš správně poukazuje na to, že (a) nelze oba tyto mathesiovské procesy od sebe v procesu tvorby sdělení oddělit, že se navzájem prolínají a (b) výběr pojmenování nespočívá jen ve výběru lexika, ale i ve výběru pojmenovávacích kategorií morfologických. „Morfologie" jde tedy napříč oběma „vyjadřovacími" potřebami (viz i Mathesius (1929)). Fungování složek (i) a (ii) budeme ilustrovat na příkladu jednoduché české věty s ohledem na vztahy pojmenování a dva typy usouvztažnění (viz Daneš, 1991, s. 168 a zde v odd. 4). 4. Příklad ilustrující jednotlivé kroky procesu poj meno vávacího a usouvztažňovacího: Mluvčí má v úmyslu vyjádřit význam, který je obsažen v povrchové realizaci věty (1): (1) Maminka dala loni dceři k narozeninám zlatý prsten. 22 III WĚ Při výběru pojmenovávacích kategorií mluvčí vybírá vedle lexikálních jednotek také pojmenovávací kategorie „morfologické" zapsané (hypoteticky) v řetězu (la)1 (la) Maminka/matka/mamka - sg loni dávat - ind - prét - perf dcera/dcerka/dce-runka - sg narozeniny - sg zlatý prsten - sg Při výběru lexikálních jednotek je v řetězu (la) naznačena lomítkem možnost výběru. Výběr je spojen s chápáním synonymie.2 Podle V. Mathesia jsou slova spojena se svou slohovou platností, slova lišící se pouze stylovou příslušností lze buďto pokládat za synonyma, nebo je stylový rozdíl mezi nimi důvodem proti jejich chápání jako synonym; v tomto ohledu, pokud víme, nebylo vymezení synonymie u členů Pražské školy jednotné. Domníváme sc, že není proti mathesiovskému duchu předpoklad, že v procesu výběru si mluvčí vybírá i stylistický modul: bud' půjde o projev neutrální, nebo citově zabarvený (podle toho pak zvolí slovo matka nebo maminka pro první případ, mamka, popř. mamina, mamulka pro případ druhý; analogicky pak pro slovo dcera). Formální „defektivnost" slova narozeniny (tj. paradigmatické vlastnosti pluralia tantum, defektivnost ve vztahu pojmenovávacího singuláru a formálního plurálu) bude pak obsažena ve „formálním" (sub)systému morfologickém (srov. Mathesius, 1929, ve vydání 1982 s. 36). Podobně formální subsystém řeší odvození perfektivní podoby slovesa dát od základové lexikální jednotky nedokonavé dávat. V zápisu (la) jsme pro jednoduchost výkladu pominuli fakt, že mluvčí současně provádí i základní stupeň usouvztažnění. Ten je zachycen v obrázku (lb). V (lb) je tedy obsažen proces funkční onomatologie i funkční syntaxe; z hlediska FGP struktura (lb) představuje „tektogra-matickou" (hloubkovou) reprezentaci, v níž jsou zachyceny vztahy mezi vybranými lexikálními pojmenováními jako relace závislosti spolu s pojmenováním významového vztahu mezi nimi.3 maminka ACT sg zlatý RSTR Obrázek 1: (lb) Pojmenování a první stupeň usouvztažnění Zki.ilky piijnicnovávacích morfologických kategorií jsou zde pro jednoduchost voleny shodně jak pro jejich plátnu.-.! „hliuilikovou" (tektogramatickou), tak pro jejich formální (povrchové) ztvárnění (v (lc)). Význam zkratek neru/episujtrme, protože jc zřejmý. Některá z potenciálních synonym jsou v zápisu spojena /, neuvádíme však všechny možné kandidáty synonymie Tyto ni/v v js-.u zapsány jako hodnoty syntaktických relací u lexikálních jednotek (PRED - predikát, ACT - konatel, ?AT - paiicm, ADDR - adresát, CAUS - příčina, TWHEN - čas na otázku kdy?, RSTR - resmktivm přívlastek); zki.itky pro pojmenovávací kategorie morfologické se v obr. (lb) liší od zápisu v řetězcích (cpi je protějšek dokona-viiili nu vý/niimové ri>\ mr, ant je tektogramatický zápis vztahu předčasnosti, v tomto případě k okamžiku promluvy). 23 Po přidělení obou typů syntaktických kategorií (viz Daneš, 1991, typ (B) a (C) níže) získáváme řetězec (lc): (lc) Maminka - Nom, - sg., dávat - 3. sg. fenu ind. prét. perf., loni, k narozeniny -Dat. - pl, dcera - Dat. - sg., zlatý - Akuz. - sg. - mast neživ., prsten -Akuz. - sg. tučně - pojmenovávací kategorie lexikální tučná kurzíva - pojmenovávací kategorie gramatické podtržené - kategorie usouvztažňovací, syntakticky vázané šedě - kategorie usouvztažňovací, syntakticky závisle proměnné obrysově - kategorie pojmenovávací, vyprodukované formálním subsystémem Daneš (1991, s. 168) rozšiřuje Mathesiovu dichotomii pojmenování - usouvztažnění na triádu s rozlišením dvou typů usouvztažnění. Morfologické kategorie mají tedy trojí funkční postavení (A) - (C): 1 (A) Kategorie syntakticky nezávislé = pojmenovávací (v (la) a v (lb)). (B) Kategorie syntakticky vázané: Nom. u maminka, Dat. u dcera, Akuz. u prsten, k + Dat. u narozeniny. (C) Kategorie syntakticky závisle proměnné - 3. os. sg. fem. u dát, Akuz. sg. mask. neživ, u zlatý. Příklad, kterým tyto procesy ilustrujeme, je záměrně jednoduchý. Nastávají samozřejmě i případy složitější. Mathesius i Daneš uvádějí, že jedna a tatáž morfologická kategorie má jednou platnost (A), jindy (C), popř. (B). Tento rozdíl je zřejmý např. u kategorie čísla u substantiv a u adjektiv (v primárních pozicích), méně zřejmý je u kategorie osoby, kdy ve větách se subjektovým nominativem jde o (C), zatímco ve větách neosobních a v souvětích se subjektovou vedlejší větou jde o (B). Kategorie pádu u substantiv je syntakticky vázanou kategorií, není však závisle proměnná, je určována rekcí nebo sémantickou povahou „slabé" závislosti slova. 5. Vraťme se nyní k podílu komponentů FGP v procesech (A) - (C) z oddílu 4: Úkolem generativní složky je výběr pojmenovávacích kategorií a základních typů usouvztažnění, jak jsou znározněny v obr. (lb). Úkoly překladových složek spočívají v (i) - (iii), navíc také ve (iv): (i) ve výběru mezi primárním a sekundárním prostředkem pojmenovávací kategorie (préteritum vs. prézens historický), (ii) v přidělení kategorií typu (B) na základě valenčního rámce slovesa dá(va)t a způsobů vyjádření okolnostních a dalších vztahů pro jednotlivé typy usouvztažnění, (iii) v přidělení kategorií typu (C) pomocí přenesení kategorií shody (v našem příkladu od podmetu k prísudku a od řídícího jména k přívlastku). 6. Generativní pohled (kterému nemusíme nutně říkat gramatika) v klasickém smyslu vychází od „dorozumívací/ch potřeb/y" k výrazovým prostředkům a lze ho označit za funkční ve významu 4.1 u Daneše (1987): „From functions to the means of communication and expression". FGP zpracovává vztahy označovaného a označujícího v reprezentaci věty jako soustavu dílčích vztahů formy a funkce (na hloubkové rovině, povrchové rovině, morfematické rovině, morfonologické rovině), tedy v takovém smyslu, jak Daneš (1987) charakterizuje užití termínu funkce v odd. 4.3: „Functions of Units on different linguistic levels (internal functions)". Sdílíme jistou jubilantovu skepsi k možnostem popisu přirozeného jazyka v plné šíři a ve všech jeho aspektech, zejména pragmatických. Skepse nás však nezbavuje potřeby jevy poznávat, popisovat a podle jednotných kritérií třídit. Daneš sám svým dílem a mj. i prostřednictvím důkladného výkladu Mathesiova díla podává k takovému postupu klíč. □ .□ □ Literatura Daneš, F. (1987): On Prague school functionalism in linguistics. In: R. Dirven, V. Fried (eds.), Functionalism in Linguistics. Amsterdam - Philadelphia: Benjamins Publishing Company, s. 3-38. Danes, F. (1991): Mathesiova koncepce funkční gramatiky v kontextu dnešní jazykovědy. Slovoaslo-vesnost, 52, s. 161-174. Chomsky, N. (1957): Syntactic Structures. The Hague: Mouton [citováno podle českého překladu /.. Hlavsy (1966), Syntaktické struktury. Praha: Academia]. Mathesius, V. (1929): Funkční lingvistika. In: Sborník přednášek proslovených na prvém sjezdu československých profesorů filosofie, filologie a historie v Praze 3.-7. dubna 1929. Praha: Stálý přípravný výbor sjezdový, s. 118-130 [citováno podle Mathesius (1982)]. Mathesius, V. (1942a): Řeč a sloh. In: B. Havránek, J. Mukařovský (eds.), Čtení o jazyce a poezii. Praha: Družstevní práce, s. 10-100 [citováno podle Mathesius (1982)]. Maihbsius, V. (1942b): O soustavném rozboru gramatickém. Slovo a slovesnost, 8, s. 88-92 [citováno podle Mathesius (1982)]. Maihbsius, V. (1982): Jazyk kultura a slovesnost. Praha: Odeon. Pani.vovA, J. (1980): Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha: Academia. Sf.Ai.i,, P. (1967): Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha: Academia. Skalická, V. (1935): Zur ungarischen Grammatik. Praha: FF UK [citováno podle českého překladu O. Fischera in: V. Skalická, Souborné dílo. Díl I. Praha: Karolinum 2004, s. 37-91]. Skalická, V. (1947/48): Kodaňský Strukturalismus a „pražská škola". Slovo a slovesnost, 10, s. 135-142 [citováno podle V. Skalická, Souborné dílo. Díl I. Praha: Karolinum 2004, s. 367-375]. Functional onomatology and functional syntax (Danes's contribution to the development of Mathesius' notions) hi his fruitful interpretation of Mathesius' theory, Danes (1991) emphasizes the fact that Hiiictional onomatology and functional syntax are the axis of the grammatical description of iaiiguage. The idea that the main function of language is to serve the common need of participants in communication to find proper expressions for communicating something, is developed in Danes (1