10
15
Zdá mi se, že k vysoku již se nad planety beru, odtud jen na poskoku z země se k nebi poberu; ňáký mě oheň živí, kostí vnitřnosti protírá, oheň div, než bez dříví, i tělo, i duši zžírá.
20
25
30
Tak-liž mne obnovuješ?
Srdce mé, mozek, mé žíly,
Bože, si zhotovuješ,
oheň, ten mě mdlí i sílí;
z světa, z tohooudolí,
k sobě mne, můj Bože, voláš,
kde všecko stůně, bolí,
když tak v vnitřnostech plápoláš.
Nemeškej, neprodlívej, srdce mé již jest hotové, nejsem zpozdilý, línej, srdce rychlé, srdce nové; znám tvůj hlas, jenž mě volá, a z volání se raduji, láskou srdce plápolá, s tebou se smluvit zpěčuji.
35
40
Tvůj blesk, tvá všemohoucnost,
moc, síla, trůn nad nebesy,
světlo, záře, velebnost
mě velmi straší a děsí;
a samého mě mrzí
má mrzkost, hrůza, ohavnost,
duše skropená slzy,
tělo má svou zlost, ničemnost.
Promluvím, an jsem popel, k tobě, Bohu nejvyššímu, hnis, bláto, země trupl,
45
což řekneš mně, nejnižšímu? Co jsem já? Co Bože ty? Bych se před tebou ohrozil, tys Bůh velký, Bůh svatý, s tebou rozmlouval, tě prosil?
50
55
60
65
70
75
. Co jsem já, abych užil užíváním mého Boha?
i Já jsem, abych se ssoužil, jednom neřest, bída mnohá. Já jsem prach, truple hlíny ten rod můj, to pokolení, odtud prvorozený, odtud jsme lidé smrtelní.
Smím-li já, z hlíny hrstka, jednom před tebou pisknouti, prášek neb prášku částka, něco se snad podřeknouti? Ach, Bože můj, co jsi ty? Co jsem já? Malý červíček, kyž jsem hlasem chvály tvý! Jsem, pravím, špatný človíček.
Já jsem dejm, vítr, pára, z semena spolu smíšený, krátký den a dnův čára, zrozen jsem z života ženy: tys propast, z nížto všeho všech všudy věcí zrození, rod jednoho každého, . život první i poslední.
Já jsem pařez, mech shnilý, všecken tvrdý a zdubělý, z hliny ruce slepily mě tvé, tupý, neumělý: tys pevnost hlubokosti, podpora, jsi země svatá,
80
85
90
95
100
105
110
duch světa od věčnosti, všech všudy věcí podstata.
| Kapka rosy tekoucí, krůpěje ranní, jedinká, prázdný ořech padoucí, pomíjející bublinka: | tys pak slunce bez rána, J mou nádobu naplňuješ, J jenž tebou bývá plná, s ní se sám obveseluješ.
i Já jsem vejražek pletli, í z šťavy květ jsem mladý polní, \ můj život velmi rychlý, i k hrobu mně brzy zazvoní: j ty pak kuješ kamínek ' z hnisu, z rosy a z krůpěje, duši drahý prstýnek,
i můj se rod odtud sem leje.
1......
Já popel, prach a bláto,
trupl země a hnůj shnilý,
ty sem přidáváš zlato,
činíš můj nástroj spanilý.
Co jsi, ó Bože svatý?
Coť mám před tebou řeknouti?
Tvou jsem, ach, láskou jatý!
Smím-li jen k tobě vzdechnouti?
Já jsem bída neřestí, chudoba, samé žebrání: tys poklad, pouhé štěstí, všeho dobrého oplejvání, tys původ všeho dobrého, tys poklad velmi podivný. Já kořen všeho zlého, mrzký, nestálý, pochybný.
115
120
Co teď, co budoucího, ty jsi všeho povědomý, já jsem srdce tupýho, sám svého nepovědomý. Tys smysl, rada všeho, neomylná prozřetelnost: já pak pychu zlostného všecka všudy ošemetnost.
125
130
135
140
1Í5
KTys propasti dno, svršek, \ já nejmenší krůpějička, I ty jsi slunce okršlek, ; já jeho malá jiskřička, j (ty/jsi květu samý květ, : já jsem jen pejří polední, /rosy's rosa, nový's svět, já pak bublinka večerní.
i,
Pja mlha, mráz, kruh ledu, tys radosti neskončenost,
i náchylný k bídám, k pádu, tys pak pevná trvanlivost. Já jsem kroužek bolesti,
i. ty jsi stalostalá pevnost, já jsem kolo žalosti, ty jsi neskončená radost.
Já kvílení, bublání, tys zpěv, zvuk, pěkné varhany, toužení, naříkání, pronikáš na všecky strany, tys světlem, já temností, já bláto, a tys čistota, tys milost, já tesknosti, tys bezpečnost, a já psota.
Ty jsi sladkost, a já jed,
tys lahodný, já kyselý,
já žluč, hořkost, a tys med,
IP
m
150
155
160
165
170
175
180
166
já smutný, a tys veselý; já nemoc, tys zhojení, já zimníce, tys uzdravení, já hřích, ty odpuštění, já nepravost, tys spasení.
Já škaredý, tys pěkný, á zlost, a tys oslavení, á mrzký, tys počestný, á půtka, tys zvítězení; á bitva, tys můj věnec, á práce, tys má odplata, tys potejkání konec, tys odplata drahá zlata.
Tys perla, kment, hedvábí, tys božská, hrozná velebnost, ta k sobě všecko vábí, neobsáhlost, neskončenost. Já pak jáma, sklep, co jsem? Jsem potvora nepravosti. Já kazichléb jen, co jsem? Hra všelijaké marnosti.
Já nad peři létavé,
i nad vítr jsem marnější,
nad ty prášky mihavé,
i nad prach jsem vrtkavější;
já jsem nadutá pěna,
v štěstí jsem nejvyskočnější,
potom když je proměna,
v neštěstí nejzlobivější.
Já nad oteklé vředy, i nad hnůj jsem ohavnější, všecken zapuchlý, bledý, nad jed i mor ohyzdnější. Já jsem samý pouhý vřed, umrlčina zprachnivělá,
185
190
195
200
205
210
215
puch, hnůj, hnis, jizlivý jed pro svrab oplzlého těla.
Já jsem hříchův kaliště, sama a pouhá shnilota, červ, pouhé smradlaviště, neřest, nouze, bída, psota. Mě rak ohyzdný zžírá, já jsem jednom nakažení, v němž se hnis a hnůj sbírá, smrti jisté předzvědění.
Já jsem zakrytou skrejší hadův, jenž se ve mně plazí, já, v němž jako v peleši rádi zlí duchové vězí; já jsem pekla pochodně, věčně vždy hořící svíce, neskončeného ohně pokrm, potrava a píce.
Já semotám motání jako vichr se točící, pracné pavoukův tkání, tělo se rozpouštějící; já mám se klást na máry, živ jsem s neveselou duší, pára, blesk i požáry, opustí i tovaryši.
Já vání a mráz ranní, jenž se hned sluncem rozpálí, já jsem červův snídání, v rubáš mne brzy obalí; já jsem sám červ ničemný, co zem préč někam odloží. Bez zbraně, nah, mizerný, já jsem jen smrti podnoží.
167