I. Ted žalobník najprvé žaluje, túži a volá zjevné a hlasité
na NeŠčestie. Nato všemu světu na ně túži a na ně křičí a je haní rozličnými řečmi a rozličnými kletbami a hrubú řečí je jako zatracuje a proklíná.
Ach, ach, nastojte! Ach, ach, běda! Ach na násile! Ach na tě, ukrutný a vrúcí shladiteli všech zemí, škodlivý škuodce všeho světa, smělý mordéři všech dobrých lidí! Aj, ty NeŠčestie, aj, buď proklato vším stvořením! Buoh sám, ten tě nenáviď! 5 Aj, ty zlé NeŠčestie, v sobě zahyň, zmizej i propadni se!
Rozmnoženie všeho zlého prebývaj po vše časy s tebú! Buď , pohaněno na věky! Ach, na tě, zlé NeŠčestie, buď na tě poškřek ode mne dnes i vždy, křič na tě to i vše, což hlas rozumný i nerozumný má! Úpěj na tě vše, což volati muož, křič a volaj
io také se mnú všeckno skalé země i to, což na zemi i na světě jest, křič na tě se mnú každý člověk, nebo každému člověku protivno, škodlivo i nepřieznivo! Křič a volaj i úpěj na tě ten plod a ten každý živel, ješto u mateřině břiše přebývá! Volaj, křič na tě, úpěj na tě to vše, což se jest narodilo!
i5 Ukazuj na tě to vše, což jest živo na světě, vyvedené i ješče nevyvedené! Kaž se a lekaj se tebe vse, což se naroditi má, což živo býti má, což na světě přebývati má! Prav každý, ktož na světě jest, o tobě vše zlé! Vše proťivenstvie, všechny a protivné puotky — ty tě potýkajte, potýkaj tě všechen
ao smutek, buď s tebú pot tesklivý, buď s tebú pláč srdečný, buď s tebú bieda smrtedlná! To vše zlé se tebe drž a tebe se nikdy nepúščej! Vezmi tě v svú moc všechna tesknost, buď při tobě všechna bieda, obklič tě všecken zámutek! Tě paste všeckny puotky protivných skutkóv, žalost a smutek a všecken
25 nedostatek tě provázejte, kam se obrátíš, žalostivé pokušenie, hanebné protivenstvie, smúcenie všech žalostivých srdec tě obklič a silně mocí svú tě nemilqstivě svěž na vše strany! Tě, hanebné NeŠčestie, nebesa, země, slunce, měsiec, hvězdy se všemi svrchními planétami nenáviďte, tě, mrzuté NeŠčestie,
30 pekelná moc se vší svú říší tě k sobě pojmi, moře svú širokostí,
25
všechny vody svú hlubokostí, hory svú vysokostí, púšče, propast pekelných propastí tě nenáviďte! To vše, což živost aneb byt má neb kde jest, buď neláskavo na tě a buď tobě nepřieznivo a tobě ze všech strán nepřej! To vše, což na nebi, na zemi,
35 u povětří, mezi zemí a mezi peklem jest, tobě nepřej! Ty, Neščestie, ve všie truchlosti, ve všie sirobě, ve všie žalosti i v žalostivé nešlechetnosti propadni se na věky! Buď v té najvětčie nevýpovědné výpovědi a v té šachtě a v tom odlúčení, v němžto jsú vypověděni všichni zlořečení! Nikdy se zase na
40 svój stav nenavracuj! Ty, Neščestie, zlé a nečisté, zakleté a hanebné stvorenie, všeho božieho stvorenie náramný a ukrutný, hrubý a těžký nepřieteli a nevěrný protivníku, však všeho dobrého búducieho, ty všeho dobrého příštieho zkaziteli a zrušiteli všech věrných srdec, vše zlé tebe nikdy
45 neostaň! Tě, nestydlivé Neščestie, ty protivníku a zrádce všeho stvorenie božieho, tvá zlá vuole, tvá zlá mysl, tvé zlé myslenie, tvé zlé tajné a falešné pokušenie, tvé zlé a nelítostivé dielo, tvoji hanební skutkové tě samo utratie, tě samo v nic obrátie! Tě hněv svrchnieho Pána svú mocí poraz, tě nemilostivá
50 a nelítostivá pomsta všech vin svěž! Buď tobě sám ten protiven, jehožto protivnosti peklo, nebe i země se leká! Bázeň, hruoza, třesenie, lekánie, všechna kletba jeho tě obklič, kdež si koli přede mnu neb komuž škoditi mieníš! Na tě buď přiestný poškřek ode všech lidí i ode všeho, což živo jest neb živo
55 bude, a na tě bude a buď všady voláno a křičáno hlasem velikým: „Auvech, nestojte! Ach, ach, běda a přeběda!", rukama vinutýma, očima plačtivýma, lkaním, voláním nepře-stanlivým, hlavú rozprostřavú, rozptýlenými vlasy, nepokojným životem, kopajícími nohami, na tě, zlé Neščestie, na tě ná
60 zlého, obludo, dnes i vždy, všady, kady se obrátíš, bez po-mlčenie, na věky, bez skonánie!
II. Odpověd Neščestie proti Žalobníku. Ted zase Neščestie
odmluva žalobníkovi, dávaje jemu věděti, proč kterakým řečem odpověděli chce. A potom tiefe žalobníka, kto jest, ješto jemu tak hrubě přimlává, aneb odkud jest anebo co jest aneb proč jemu tak nestydlivě přimlúvá. A v téj řeči potom jeho učí, v kterém kto řádu jsa kterak mluviti má, a když se udá a bude toho potřebie, takto řka ted níže.
- |jHara, hara, ba slyš, slyš, slyš těchto nových řečí, ba slyš, slyš této kletby, tohoto neznámého haněnie, jenž nás tak hrubě potýká, znamenaj hruozy, znamenaj kletby, znamenaj to hanebné přimlúvanie, odkud to jest, vždy slyš a doslyš,
5 coť nás potýkájjjAvšak co toho jest, ač nám se to dvorno zdá, však tsmú íW.umieme, že to darmo nenie. Než jakžkoli jest a jakžkoli nám přimlúváš, ješče tebe zase haněti nechcem z tvého unáhlenie, z tvé horlivosti, nebo neviemy, kto jsi aneb coť škodí. Neb volánie tvé, skřek tvój a hlas tvój jest
10 nám dosti nezmařené pří chýlen pro neslýchané tvé přímluvy a dosti diven nad obecný skřek. A také jsme tu bývali při těch lidech, ještoť se múdroštěmi dělé, řkúce, že hlas neb skřek člověka volajicieho má býti slysien pro čtveru_v;ěc, avšak ne vžclyjislýšien má býti. Pj^raí_hjas_má býti slyšien od
15 toho, kto na koho laskav jest; jakožto král neb knieže neb který pán, když jest na koho laskav, pro jeho řeč a hlas rád jeho slyší a s ním rád rozmluva. Druhý hlas má býti slyšien z řádu povýšeného a z velebného jlujo^tqjenstvie^ jakožto král, knieže, pán, papež mocný neb_ takýchto lidí řádu po-
20 výšeného pro svú velebnost a pro svój povýšený řád nižšieho řeči má státí, z práva a z své pocty a z svého povýšenie řeč a hlas jeho přijieti. Třetie hlas má býti slyšán pro slitovánie; jakož kdy kto k komu volá a k němu křičí, z toho volánie a z toho křiku má mieti člověk každý k němu slitovánie a jemu
25 jeho řeč přeslyšeti. Čtvrtý hlas jest pro zlý skutek, a ten má také slyšán býti; jakož když kto na koho zjevně volá a křičí
26
27
naň řečí nesličnú a nepodobnú a hanebnú, má jemu řeči státí a jej slyšeti a jeho řeč dobře přijieti, kteraká jest, k čemu se chýlí, co se znamenáva, a tak, jest-li v čem vinen, tomu,
30 kto naň volá, aby jemu k tomu odpověděl a jemu řeči dostoje, jemu i sobě dosti učinil.
Též my tobě, ty kto jsi, řeči tvé a tvému volání stati chceme a tě slyšeti, jakož již slyšíme a slyšeti chcem, ač déle volati budeš, avšak ne z téj miery a tiem úmyslem, bychom
35 se čili, bychom nad tě byli povýšeni, ani z té miery, bychom k tobě měli lásku takúžto, ješto bychom jsúc na tě laskaví i tvé řeči stáli, ani z téj miery, bychom k tobě měli které slitovánie aneb které zelenie; než jedno z téj miery a tiem připuzením, že na nás voláš násilím, mordem, výbojem,
40 falšem a mnohými jinými kusy, ještoť my tobě pro to řeči . stati chcem a musíme, ne pro tě, ale pro se samy. Neb skřek tvój a tvój hlas jest podoben hlasu a skřeku onomu, o němž Izaiáš, někdy prorok židovský, v svém šestém rozdielu řekl: „Od skřeku tvého volajícéhojhnuky^
45 čKrTiňTiľ*<nSv^Tlä7^^žto moc naše. Neb čím kto jest mocnější a povýšenější, tiem se spieše hne a zbudí ku protivné řeči, ač toho zevnitř ukázali nemá aniž má na sobě dáti znáti.
Avšak ač nás tvój hlas v neznámosti došel, divno to nám ješče nenie, nebo to známy, že z horlivosti svú řeč vedeš
50 a z zapálenie vnitřnieho hněvu řeč yypúštieš, ježto ty sám jí nevládneš, ale horlivost tvá a hněv tvój tebú samým vládne. Neboť pravie lidé múdří, že hnutie prvnie hněvivého zapálenie nenie toliko na člověku, než na Bohu. K tomu pak praví Aristotileš v svých prvních knihách Elenchorum, že lidé zamú-
55 cení a hněviví- méně mohu seznati, totižto pravdě a křivdě srozuměti. [Vídají to lidé často, že člověk zamúcený jakýmž-kolivěk zamúcením, když jedno jest zamúcenie tělesné, nerad se ptá, kteraké jest to zamúcenie anebo co z něho móže pojiti; též také člověk hněvivý neptá se nic na to, co jest to,
60 o, něž se hněvá, než zapále se prvním hnutím, i hněvá se, nerozváže křivdy a pravdy, totižto počátku skutku neb
účinku, pročež se hněvá^ež jestliže to z úmysla činíš a s rozmyslem a s pamětí, divnp nám to jest, kadys' té smělosti nabyl a našel, že se nám tak hrubě protivíš, a netoliko aby-
65 chom tobě za smělost obrátili, ale za dělinstvie a za nesmysleme. Neb tě jinak haněti nechcem, než tak tě již známy, že vždy sám při sobě nejsi; znáti na tobě, že nejsi z těch múdrých jeden, o nichžto Aristotileš praví v svých prvních knihách Metafyziky: „Múdreho nenie bytie to, aby jeho kto zpravoval,
70 než aby on jiné zpravoval." A tudiež praví týž mistr: „K múdremu slušie všechno uměti a uměti těžké a nesnadné věci rozeznati a uměti jich příčiny, jimiž ty věci jsú, a uměti je tak rozeznati, která z nich proti druhé jest vyšie a která druhé nižšie povahy."
75 A kterak ty to uměti chceš přivésti, aby múdrým slul? U povětřie mluvíš, větrně sobu točíš, tužíš nevěda, co žaluješ __ komus' cos' hrozíš a sobě ani nám nedáš pokoje. Slyšíme, že si člověk o malém smyslu, nebo sobě miesta své řeči učiniti neumieš. Nečítals' s učenými lidmi v knihách múdrých
80 mistróv, jestoť pravie tak řkúce: „Jestliže dobře činiti budeš, sám sobě pomoc dáš"? A kterak na tobě znáti móžem, by ty 'd0bte~uměl"cmiírraly neumieš dobře mluviti? Mluvíš jako dietě, pravíš cos' kams'. Věz to, tak byť to býti mohlo, raději bychom tě viděli před sebú tu, kdež bychom svú mocí byli, ať
85 bychom se s tebú také seznámili a tobě z tvých rozšafných řečí poděkovali. Ej, blaze téj mateři, ještoť tě tolik ščebetati učila, miehodiek tomu mistru, ačs' ho měl, ještoť tě k té rozšafnosti a k téj krotkej a tiché řeči přivedl! A býval-lis' kde při panských aneb při kniežecích dvořiech, tu, kdež
90 rozumní lidé jsú, mají tebe všechna tvá kniežatá čest a tvoji páni čest, žes' se všie poctivé i všie opatrné řeči přivedl na jich dvořiech. Již móžeš dobře v jich radách bývati, když múdrejších na světě nebude. Zdali nevieš, ale věz, žeť praví Šalomún a řka: „Člověk, ješto jest mnohé a lehké řeči, spieše
95 bude u bláznoVstvľň^^^ú^fč^T^oSaE75"" ''"~"""^^k~tyrto se nám pro ty
29
příčiny, jakož sme již pověděli, proč tvé řeči státí chcem; tě tak seznajíc, snad k tvému skřeku a k tvéj žalosti, jakož pravíš, byť se od nás stala, odpovieme, pro nižto ty nám tak ioo hrubě, hanebně a nestydlivě přimlúváš, jehož sme toho ot dávné chvíle neslyšeli a takýmž náramným řečem jako odvykli. Avšak sme mnohým vysokého řádu lidem, mnohým múdrým, mnohým sličným, mnohým bujným, mnohým mocným, mnohozjezdilým mnoho žalosti, mnoho tesknosti, mnoho 105 protivenstvie učinili, pro něžto se jest mnohým a rozličným lidem mnoho zlého a mnoho žalosti stalo, avšak sme neměli toliko řečí protivných ani toliko haněnie slýchali, jakož nynie od tebe máme a slyšíme. A vždy nevieme, proč to činíš, jakoť by velmi píle bylo a jakoť by núze byla a tě k tomu noľzalost připúzela a tě k tomu jako bezděky nutila. Neb tvé volánie jest hrubé, tvá žalost jest nestydlivá, tvoje žaloba jest bez rýmóv, pro něžto my znamenámy, že úfaje v to, že ty rýmóv v své žalobě nekladeš, řečí svých přestaii nechceš, Takť sme se již mlčením k tobě zdrželi, že pak již tak toho 115 tajiti nechcem, mluviti chcem s tebú; když ty smieš mluviti a nám přimlúvati smieš, směj se nám také jmenovati, kto jsi: Jsi-li král, knieže neboli kto řádu vyššieho, vieš sám tehdy z práva i věděti máš, že máš býti spravedliv ke všem, tak k obecnému člověku jako k zvláštniemu, potupiti žádného 120 sám nemáš, haněti ovšem nemáš, ni z hněvu ni z dobré miery. - Ty nám toho nečiníš; přimlúváš nám bez odpovědi. Jsi-li řádu rytierskeho neb panošského, jehož ješče nevieme, smělost podobné řeči, udactvie života, mužnosti, to časem vésti máš příčinu počestnú a s rozumem, neukvapuje, a s pamětí, 125 a nezajdeš sám sebú. Jsi-li pak řádu nižšieho, totižto snad městského, neb-li řádu lidí učených, jenž sú rozličného prebývanie, rozličných umění a domyslóv, tehdy pokořen, tich, opatřen v řeči býti máš mluvě, kde co věda, s rozmyslem, kam se k čemu co chýliti móže, co by tě kdy od toho potkati 130 mohlo a co by sobě z té nechuti vybral, kto by tě v takové nemúdrosti kdy zastal.
Než snad ty mníš nás svú řečí a svým skřekem uhroze? Zles' se o to potázal, zleť jest tobě razeno; vzdrž se, dobrý druže, ač si jím! Paklis' některak smysla pozbyl aneb snad 35 rozumu dobrého nemáš aneb se některak zapomenul anebos' se pominul anebo snad sebe ani nás znáti neumieš aneb-li to nástrojem neb návodem kterým činíš, nekvap dále a drž se na paměti a mluv slova rozváže a s potazem, a hanby ne-dojdes! Pravíť mudřec: „Blázna haněti, nenie to obyčej 40 múdrých lidí; avšak také blázna ctíti jest jako létě býti sněhu", neb oboje jest bez potřeby. Ztěž se, kto sme my, a vzeptaj se, kteraká jest moc naše!.Nebuď brzek řečí, ne-popúzej na se, čemu odolati nemôžeš! Rady požívaj, zda najdeš! Buď při sobě a nezahyneš. Nemni ty, kto jsi koli, by ty 45 neb kto na světě mohl nám panovati neb nás pod svú moc kterým kusem podmaní ti.
Avšak ješče ty, kto jsi, jmenuj se a daj se znáti a řád svój a stav svoj, buď vysoký nebli nízký, nám vyprav a žalost svú i smutek svój nám vylič, proňž nám velice přimlúváš a na nás 150 křičíš násilím a rozličnú řečí a nás hanieš a klneš! Snad tě tak seznajíce z těch tří řádóv, z kteréhož budeš, tvé řeči -   uplnějie srozumějíce, toběť na to podlé své moci a podlé svého bytie a podlé tvého řádu, jakož uslyšíme, odpověď snad dáme a tobě snad takúžto-odpověď a zprávu učiníme, na niež ty nás 155 a my tě tak znáti budem, v niežto známosti my potom budem uměti a věděti, s tebú kterak mluviti a tebe odbyti, nebli vysokého nebli nízkého, podlé tvého řádu.
30
31
III. Ted žalobník proti Neščestie se jmenuje skrytým jménem
a v podobenství. A v tom jemu svój řád a svój stav vypravuje. A potom vypravuje, proč jemu laje a kterú příčinu svój tajný skutek zjevuje.
ťjá.t jsem tkadlec učeným řádem, bez dřievie, bez rámu a bez ^železa tkáti uměji. Glunek mój, jímžto osnuji, jest z ptačie vlny; přieze má z rozličných zvieřat oděvu jest. Rosa, jenž rolí mú skropuje, nenie obecná voda, ani sama o sobě, ale jest 5 s obecnú vodu smiešena, jížto v svú potřebu jednak nahoru, jednak dolov i sem i tam krópěje podávám. A jsem z České země hlavú a nohama odevšad. Jméno mé pravé jest zbito a otkáno z osmi slov abecedních, k němuž sem vydán a vysazen. Slovo prvnie mého jména na počátku jest z abecedy XI., io a potom jest XX. a potom IV., a po těch všech jest opět XX., a hned po něm deváté, a poslednie slovo jest desáté.
Jáť sem, Neščestie, ten, jenž se již tak jmenuji, znaj mě, jakž mě slyšíš. Slyš mě, coť pravím: Já, Tkadlec, tě, Neščestie, vždy nenáviděti mám, tobě se po vše časy vždy silně protiviti 15 a vždy proti tobě býti. Rozumiemť a pomním na to: dřéve si mě bylo s mú útěchu svadilo, toť sem byl přezřel. Jižs' mě jie teď konečně zbavilo. A zda ty nevieš, že jest to člověku přirozeno, jedno žeť to prikázanie božie ruší, že člověk toho i želé, co mu se křivdy stane, a kde móže, rád se mstí, a netolik ao| ihned, ale i po času? A netolik člověk to činí a toho jest při-|rozenie, ano to jest přirozeno i hovadu a mnohým zvieřatóm, I němé tváři. A zdali to ku pomstě nenie podobno? Ty, Neščes-! tie, ty mě všeho mého dobrého zbavilo a mně o to mluviti nedáš. Mlčetiť nebudu, tajitiť vždy nechci, uhroziti mne ne-25 móžeš, zjevitiť chci. Smělo-lis' nade mnú zle učiniti, směj ty ode mne také hanebnú řeč slyšeti a ji trpěti! A zdali nevieš, že sám Stvořitel praví ve čtení a řka: ..Měr ú .Jenž, jí měříte, tať vám odměřena bude"? Smělo-lis' mě ty, zlé Neštěstie, ^řMtTtí7rač se za^oTiestyděti, coť pravím. Ale jáť tomu již, 30 zlé Neščestie, dobře rozumiem podlé tvé řeči, žes' ty mnoho
sirotkóv učinilo na světě takýmž rozlúčením, jakožs' nade mnú učinilo. Mnohos' ty lidí smútilo svú protivností a. falešným podjetím, a ačť jsú tomu druzí nerozuměli úplně, odkad se jim to stalo, jáť tomu již rozumiem, ač nerad, žes' ty to, zlé Neščestie, ještos' netoliko mě odlúčilo a odvedlo od méj všie radosti, ale žes' také ty to, Neščestie, ještos' Medí, tu kněžnu, a Jazona, toho vítěze, u milosti prvé svázalo a potom je hanebně a nelítostivě rozdělilo, a mnoho takých znamenitých lidí, ješto o nich a tobě znamenitě jest psáno i podnes za mých časuov se přihodilo, pro něž dnes i vždy já, Tkadlec, křičím i křičeti chci a volati nepřestávaje hlasem po vŠe časy skřekla-vým: „Ach, ach, nästôjte, na tě, zlé a hanebné a každému protivné Neščestie!"
I I
I
i
3*,
33