Vysoce důstojný a vysoce učený pane, pane a Otče milostivý!
Podle starožitného přísloví: všechno troje jest dokonalé; proto taky já vnejhlubší poníženosti přináším a Tobě v přítomném nehodném kázání obětuji ve třech barvách aneb v tolika ctnostech teologických představeného velkého divotvorce svatého Jana Nepomuckého, kteréhožto svaté ostatky dvakráte v Praze, jednou při konané slavné památce jeho blahoslavenství, potom pak při jeho svatořečení na Tvých ramenách jsi nesl. Přináším, pravím já, a Tobě v tomto nehodném kázání v třech barvách obětuji svatýho Jana, totižto v barvě bílé, v barvě zelené a v barvě červené.
V barvě bílé obětuji Jana nevinného, který sněhovou lilii neporušené čistoty panenské do svýho slavnýho hrobu vnesl. V barvě zelené obětuji pod Zelenou Horou v klášteře nepomuckým řádu cisterciáckýho ve všech ctnostech a svatosti vychovaného. Zelená barva jest znamení Naděje. Pod Zelenou Horou u duchovních cisterciáckých dobrou naději o sobě dal zajisté tenkráte maličký Jan, když jest tam založil grunt ke své veliké svatosti. V barvě červené obětuji Jana, jakožto prvomučedníka zachovaného nezrušeného tajemství zpovědi svaté.
V těch třech barvách při třídenní slavnosti jeho v tomto roce v městě římským vykonané a dávno vinšované kanonizaci aneb svatořečení (kterou jsi Ty, vysoce důstojný a vysoce učený pane, pane a Otče milostivý, v tomto Tvým královským štyftu a klášteře zbraslavským, jakožto velký ctitel svatýho Jana, k rozmnožení jeho cti a slávy rozkázati rozkázal).
Když Tobě obětuji svatýho Jana, podobně znamení na Tobě spatřuji, tu trojí svatojanskou barvu. Barvu bílou, znamení Nevinnosti, dal jsi vždycky na sobě viděti, ale promíchanou s onou barvou, o které řekl Diogenes4: Rubor est virtutis color. Červenost neb stydlivost jest barva ctnosti. Jmenován jsi byl při křtu svatým Samuel, abys pak takový byl nejen podle jména, ale v pravdě; v mladým věku jsi opustil marný svět, abys mohl se Samuelem při chrámu Páně, chci říci v klášteře, Pánu Bohu sloužiti (Henriquez in Menol. cist. ad 5. Augusti).
Přijal jsi v tomto královským klášteře zbraslavským bílý oděv cisterciácký, který od samé rodičky Boží z nebe dostal svatý otec Alberik, druhý řádu a kláštera cisterciáckýho opat, a toho svatýho řádu spolufundátor. Div jsi v něm byl bílý, všem příjemný, byl jsi ke všem přívětivý a milý. A zdá se mně, že jsi musel být jako ona jablka zrnatá, na která se dívala Boží nevěsta, zplodila-li jsou se; která, když uzrají, teprv vnitřnosti pěkně ukazují.
Spatřil to ke svému největšímu potěšení tento královský štyft a klášter, a byla to barva druhá, to jest barva zelená, barva Naděje. Dobrou naději dával jsi všem, když jsi v tomto klášteře od léta devatenáctého v poníženosti, přívětivosti a horlivosti (mlčím o jiných ctnostech) tak živ byl, že tenkráte jedenkaždý patrně viděti mohl a říci: Thomas Budetius bude ten, který (nešťastný, protože léta Páně 1400 od bezbožných husitův a táboritův zbořený, a v spáleniště obrácený) štyft a klášter zbraslavský (jenž sluje Aula Regia neb Dvůr královský) zase zvelebí. i
A vskutku jsi naplnil tu dobrou naději, když jsi z horlivýho pastýře a faráře, který ouřad chvalitebně a horlivě skrze osmnácte let jsi zastal, a Tobě svěřeným ovčičkám moudrostí, rozšafností, horlivým kázáním, učením, pobožností a příkladem mnohých ctností tak svítil, že jsi na opata toho královskýho štyftu a kláštera vyvolen byl. Naplnil jsi tenkráte jméno Samuela, které při křtu svatém jsi dostal, a v pravdě byl: positus a Deo, posazený od Boha; v kterémžto důstoj enství na čtrnáctý rok se skvíš j ako j asná hvězda.
Hvězdy tak dlouho na nebi svítí, dokavad kníže všech hvězd, jasné Slunce nevyjde, když ono vyjde: praecedunt, ut cedant, předcházejí, aby vstoupily. Tebe jistě třicet hvězd, chci říci, třicet opatův toho královskýho kláštera, jako hvězdy předcházeli, a Tobě vstoupiti, abys tím všem Tvým synům zbraslavským svítil jako hvězda jitřní.
Třetí barva, kterou na Tobě spatřuji, jest barva červená. Červená barva jest znamení Lásky, a jest barva Tvýho Boha, a božskou Rodičku milujícího srdce. Miluješ velmi okrasu
domu Páně, a místo obývání slávy Páně, když jsi chrám Páně zbraslavský tak draze a krásně ozdobil, drahými a krásnými kalichy a ornáty ozdobil.
Miluješ taky velice rodičku Boží ve svém starožitném a zázračném obrazu, který slavné paměti Václav, toho jména Druhý, král český a fundátor toho kláštera, jakožto svůj nejdražší klenot, osobně sem přinesl, a tomu klášteru daroval.
Miluješ, pravím, rodičku Boží, probatio dilectionis exhibitio est operis, zkušení pak lásky jest důkaz skutku; jak vskutku miluješ rodičku Boží, dokázals, když jsi její zlatý a stříbrný poklad velice rozmnožil. A byl někdy Aeneas Silvius5 (který potom na Stolici papežské jmenován byl Pius Druhý), byl, pravím, on, očitý svědek, a o tomto slavném místě psáno zanechal, že jest tento klášter byl: Miraculum coenobiorum, z&zxdlí klášterův. Přijde jistě nejenom jeden, který to bude moci říci, ale taky patrně uhlídají všichni, kteří předně pozorovati budou, kolik krásných kostelův a stavení jsi po panství vyzdvihl, obvzláště pak tento od Tebe znova důkladně vystavěný klášter, bude věčná památka Tvého slavného jména. A budou-li někdy mlčeti nevděční lidé, mluviti bude kamení. Předně pak vždycky kvísti bude v srdcích našich Tobě přirozená sladká přívětivost a přívětivá sladkost, kterou Tobě udělil medotekoucí Otec svatý Bernard,6 na kteréhožto slavný den jsi pokřtěn, a Samuel, který se vykládá positus a Deo, posazený od Boha. Při křtu svatým nejenom nazván, ale taky vskutku dokázán.
Mnohé ještě, vysoce důstojný a vysoce učený pane, pane a Otče milostivý, na Tobě vidím ctnosti, které Ty ze samé poníženosti na sobě viděti nedáš. Pravím jedním slovem, že jsi Ty tomu královskýmu štyftu a klášteru tak mnoho učinil a jej tak zvelebil, že to před Tebou neučinil žádný. Vinšuji zatím z upřímného a Tobě zcela oddaného srdce, aby svatý Jan Nepomucký (kterého v přítomném kázání v třech barvách a tolika ctnostech teologických představeného obětuji), před Bohem Tobě vyprosil'šťastné a dlouhé panování, vždycky to božské požehnání, které při tomto klášteře, jak dlouho slavně panuješ, stále a bez proměny pozůstává, po mnoha pak letech, aby Tebe korunoval v nebi Bůh korunkou Spravedlnosti a Slávy; které když vinšuji, v nejhloubější poníženosti jsem a zůstávám
vysoce důstojného a vysoce učeného pána, pana a Otce milostivého
poslušný a nehodný syn6 kněz Alberik Rebmann, řádu cisterciáckého profes zbraslavský.
154
155