Recepce I. a S. her v Evropě stručný přehled Meinigenští Divadelní skupina ze Saska-Meiningenu (1866 – 1890) dvorské divadlo, repertoár především: Shakespeare, Shiller, Grillparzer a další romantici. Skandinávskou dramatiku uváděli ojediněle, ale představení měla velký význam. Historicky věrné inscenace, autentické materiály, ansámblové herectví. 1876 produkce Nápadníků trůnu Vévoda Jiří II jel do Norska nejprve na studijní cestu, aby pořídil skici pro scénu a kostýmy. Představení pak zcela ve stylu historického realismu. Později ještě Ibsenovy Přízraky. André Antoine (1858 – 1943) Francouz původně plynárenský úředník Théâtre Libre Od 1888 uvádí jednu zahraniční hru ročně. Z Ibsena uvedl Přízraky a Divokou kachnu Snaha o reprodukci prostředí v každém detailu (kusy masa na jevišti), důsledné respektování 4. stěny. Otto Brahm (1856 – 1912) Němec původně divadelní kritik 1889 – 1894 Freie Bühne Hlavní přínos ve hraní her zakázaných cenzurou Zahajovali Ibsenovými Přízraky, poté hráli i Strindberga Vsevolod Mejerchold (1874 – 1940) Rus v divadle Věry Fjodorovny Komisarževské Hedda Gablerová – ignoroval scénické poznámky a realistický detail, každá postava omezena na určitý počet sošných gest a stále se vracela do téže pózy. Hedda uprostřed na kožešinovém trůně dominovala celému ději. Jevgenij Vachtangov (1883 – 1922) Rus vedoucí Prvního studia MCHAT. Slavná inscenace Erik XIV (1922 hostují v Praze na Vinohradech). Důraz na životopis každé postavy, na objevování skrytého smyslu. V představeních zvýšená míra stylizovaného pohybu, výtvarné pojetí podobné německým expresionistům. V Erikovi všichni dvořané a aristokrati hráni jako automaty, proletariát byl provedený realisticky. Interpretoval hru jako odzvonění monarchickému zřízení. Max Reinhardt (1873 – 1943) Němec Heslo: Neexistuje žádný přístup, který by se hodil pro inscenace všech her. Založí Kleines Theater, V Deutsches theater vybuduje komorní scénu Kammerspiele (pro 300 diváků) – od něj tuto ideu převezme Strindberg a založí Intimní divadlo (v roce 1907 s Augustem Falckem). Tento režisér přijímal nové styly, aniž by popíral staré. Ve svých režiích rozvinul metodu, kde byly rozhodujícím prvkem světelné kontrasty založené na tom, že na hnědém pozadí vynikaly barvy kostýmů. Měl zálibu ve velkolepé dekoraci, ve velkých seskupeních osob, v experimentech (z diváka udělat spoluherce, zrušil obvyklý rámec scény /Král Oidipús v bývalém cirkusu/) Zpracovával režijní knihu (pohyb, scéna, rekvizity, zvuk, světla, kostým). Režisér coby pán inscenace. Eklektik. Skandinávské divadlo ovlivňoval hostováním. Největší dopad měla jeho inscenace Sonáty duchů, s kterou hostoval ve Švédsku roku 1917 a později v Kodani. Kritici představení nazvali "loutkovou noční můrou". 1920 přijíždí do Švédska s Pelikánem (toto představení vidí Olof Molander, je ohromen důmyslnou integrací divadelních efektů). 1921 režíruje Reinhardt v Dramaten Hru snů - dává Švédům lekci, jak režírovat Strindberga. Odhmotní scénu, změní konec hry (Indrova dcera se noří do plamenů) a vytvoří atmosféru zmučené lidskosti, která se vzpouzí v atmosféře bezútěšna. Jeho vize přirovnávají kritici k obrazům Van Gogha. Luca Ronconi (1933) Ital 1982 Ibsenovy Přízraky uvedené v chrámové kryptě. Čtyřhodinová inscenace, expresionistická a pomalá. Zacházel s černě a šedě oděnými postavami doslova jako s přízraky. 1996 vlastní adaptace Peera Gynta – ze hry vybraných několik scén, na kterých chtěl ukázat Peerův vztah k ženám. Peter Stein (1937) Němec režisér a divadelní ředitel 1971 Peer Gynt v západoberlínské Schaubühne Semihodinová inscenace ve dvou večerech s šesti různými představiteli Peera Gynta (hledání vlastní identity – Peer Gynt lupič nevěst; pán hor; zajatec trolů atd.). Hru používá jako metaforu, prostřednictvím textu zkoumá 19. století – rozvoj kapitalismu, třídní boj, imperialismus, industrializaci, individualismus, cestu k socialismu. Představení vystavěné jako symptom nemoci individualismu. Peter Zadek (1926 – 2009) Němec režisér a divadelní ředitel Cit a symsl pro ambivalenci, vyhýbá se stylizaci, volí vyotřené kontrastní a křiklavé jevištní prostředky. Herecky styl s rysy hypperrealismu. Uvedl řadu inscenací psychologicko-realistických her, jejichž pozadím je často deformované lidské nitro. 1975 Divoká kachna v Hamburku, 1977 Hedda Gablerová v Bochumi, 1983 Stavitel Solness v Mnichově, 1991 Když my z mrtvých procitáme v Kammerspielle v Mnichově, 2000 Rosmersholm v Burgtheatru Thomas Ostermeier (1968) Němec režisér a umělecký ředitel Z Ibsena zatím uvedl Noru (2002), Heddu Gablerovou (2005), Stavitele Solnesse (2006) a Jona Gabriela Borkmanna (2009) V průlomové inscenaci Nory obývají manželé designérsky dokonalý mezonet, jemuž dominuje obří akvárium s červenými rybami. Právě v něm v závěru skončí mrtvý Torvald, kterého zastřelí frustrovaná paní domu, manželem zneužívaná k sexistickým hrátkám. Představení hostovalo po celém světě a získalo režisérovi mnoho cen (mj. německou Nestroyovu cenu). Nejdůležitější skandinávští režiséři inscenující dílo Ibsena a Strindberga ve 20. století Per Lindberg (1890 – 1944) Švéd Lorensbergské divadlo v Göteborgu. Per Lindberg si tam s sebou bere prvního švédského moderního scénografa Knuta Ströma. Lindberg spjatý s Reinhardtem a Mejercholdem. 1919 píše Několik slov o scénické režii. Důraz kladen na režisérovu představu, kolem níž se jednotí všechny ostatní složky. Herec dokonalý nástroj. Zastáncem ruského cirkusového tréninku herců. Zapojuje Appiovy a Craigovy teorie o světle podporujícím rytmus hry. Pomocí svícení přibližování publika. Hlásá, že herci a publikum se musejí přiblížit. Praktikuje to na klasice. Nejvíce uváděl Strindberga. Uvedl Mistra Olofa poprvé bez historických interiérů, kostýmů. Celá jeho éra v Göteborgu průlomem nového modernismu. Zůstalo to ovšem izolovaným jevem. Posléze se stává filmovým režisérem, aktivní mezi lety 20. – 30. Olof Molander (1892 – 1966) Švéd režisér a divadelní ředitel. Nejvíce spojen se stockholmským Dramaten (Královské dramatické divadlo ve Stockholmu). Ve třicátých letech má v Dramaten strindbergovskou éru. 1935 Hra snů v opozici k Reinhardtovi. (Viděl to mladý I. Bergman). Ztlumená inscenace, kde Molander nechává pracovat samotný text. Hru snů dělal Molander postupně čtyřikrát (naposledy v roce 1965 v Oslo s Arne Walentinem). Ingmar Bergman (1918 – 2007) Švéd Od poloviny 50. let v městském divadle v Malmö. Sestavil si tam ansámbl z budoucích hvězd, které se pak objevovaly paralelně v jeho filmech a v jeho divadelních produkcích (Bibi Anderssonová, Ingrid Thulinová, Max von Sydow). 1952 – 58 uvádí klasiky (Ibsen, Moliere, Goethe). Ze Švédů dělá Strindberga (to jsou jeho nejslavnější inscenace) a Hjalmara Bergmana. Pak v Dramaten. 1978 odjíždí režírovat do Mnichova. Žádná z jeho zásadních režií nebyla režií nějakého současného švédského dramatu. 1954 Sonáta duchů v Malmö prvky z Reinhardtova výrazného expresionismu a směs naturalismu a mysticismu Molanderova scéna se zjednodušovala jednání od jednání 1970 Hra snů – velmi civilní, v duchu komorních her 1973 Sonáta duchů v Dramaten téměř holé jeviště, projekce na dvě postranní plátna a na cykloramu v pozadí. Rytmické pohyby herců korespondujícící se změnami osvětlení a projekcí – zážitek snu. Naplňoval tak svou představu, že každé drama se musí odehrávat na dvou místech – na scéně a ve vědomí každého diváka. 1974 Do Damašku Zabýval se inscenováním Ibsena a Strindberga, dokud byl aktivní.