RAYMOND ARON DEMOKRACIE A TOTALITARISMUS KAPITOLA •) VÍCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ KAPITOLA 4 VÍCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ VÍCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ Hledáme teorii politických zřízení naší doby. Teorií rozumím víc než popis režimů, tak jak fungují. Teorie zahrnuje určení hlavních charakteristických znaků, na jejichž základě je možno pochopit vnitřní logiku každého zřízení. Při tomto hledání jsme vyšli z funkcí v nejvíce formalizovaném slova /clu 'Administrativa zajišťuje uplatňování zákonu a v tomto smyslu je justice a po icie reprezentantem administrativy v jen negativní funkci: ma zabránit občanům, aby vstoupili do vzájemného otevřeného konfliktu, a zajistit zachovávání zákonů týkajících se soukromého i verejného života. Politická moc v užším slova smyslu je určena schopnosti přijímat různá rozhodnutí, z nichž jedna se týkají vztahů s cizími pospolitostmi, druhá záležitostí nevyplývajících ze zákonů (kupříkladu volby osob, které budou zaujímat určité pozice) a také stanovování nebo změny zákonu samých. Výkonná nebo politická funkce v širokém a formalizovaném slova smyslu pokrývá zároveň to, co teoretici práva nazývají exekutivou i legislativou. Tyto dva druhy funkcí jsou v našich společnostech vykonávány dyema typy lidí, jsou ztělesněny ve dvou typech organizací, na jedné straně úředníky a byrokracií, na druhé politiky a volebním systémem, parlamentním nebo stranickým. V moderních společnostech plní základní funkci právě politici: Maji zajišťovat, aby ti, jimž se vládne, poslouchali rozhodnutí, jež přijímají vládnoucí, a uvádět ve spojení politický subsystém s nejvyššími hodnotami pospolitosti, hodnotami, jimž chce režim sloužit. Která z těchto dvou funkcí, z těchto dvou typů lidí, z těchto dvou druhů organizací nám pomůže odkrýt hlavní proměnnou, nejdůležitější charakteristický znak zřízení? O odpovědi není pochyb: to, co tvoří specifiku každého zřízení, nenajdeme v administrativním řádu. Administrativní funkce nutně vykazuje ve všech režimech největší podobnosti. Náleží-li společnost k jistému typu, bude množství administrativních funkcí stejné, at půjde o kterýkoli režim. Politický systém v užším slova smyslu určuje yziany mezi ovládanými a vládnoucími, stanoví způsob spolupráce lidí při záležitostí, orientuje činnost státu, organizuje střídání ÄľShS ;ÍTálni ^y viastní každému zfízen' p°známe tecjy p°dle politického systému v užším slova smyslu. Pokud jde o rozlišovací kritérium, zvolím na základě rozhodnutí křPrr zdůvodní další analýzy, rozdíl mezi více stranami ľstraľou jedinou Jakmile má více stran legální právo na existenci, vzniká mezi nimi nevyhnutelné souperem o výkon moci. Strana má fakticky ex definitione ia-ko cíl nikoli nezbytne vykonávat moc, nýbrž podílet se na výkonu moci Protože existuje více spolu soutěžících stran, je třeba, aby byla stanovena pravidla, podle nichž toto soutěžení probíhá. Zřízení s více soutěžícími stranami je tudiz ustavní; různí kandidáti na legitimní výkon autority znají prostředky, jichž maji právo použít, právě tak jako prostředky které isou zakázány. Z plurality stran je možno dále odvodit legalitu opozice. Má-lí více stran právo existovat a nejsou-li všechny současně u vlády, jsou některé z nich nevyhnutelně v opozici. Stanovíme-li jako východiskový bod legální pluralitu stran, stanovili jsme implicitně legalitu opozice. Aby se někdo mohl legálně stavět proti vládnoucím, to je v dějinách poměrně řídký jev. který charakterizuje jistý typ zřízení, zřízení západních zemí. Konečné se' z legality opozice odvozuje ještě obecnější jev, legální nebo umírněná forma výkonu autority. Obě adjektiva legální a umírněný nejsou ekvivalentní. Je znám výkon moci odpovídající zákonům, který není umírněný, stano-ví-li zákony už od počátku takové diskriminační rozdíly mezi občany, že prosté použití zákonů obsahuje prvek násilí (kupříkladu v Jižní Africe). Na druhé straně mohou být nelegální vlády umírněné; jsou známi despoti, lidé, kteří vládli, aniž by byli podřízeni nějakému ústavnímu zákonu, a kteří přesto nezneužívali své moci k tomu, aby odsuzovali a popravovali své protivníky. Nicméně platí, že tou měrou, jak se mezi stranami rozvíjí tato legální konkurence o výkon moci, má takový výkon moci sám všechny předpoklady, aby byl omezen existujícími zákony a v důsledku toho směřoval k umírněnosti. Tak docházíme k následující definici režimů charakteristických pro západní země: jsou to režimy, v nichž existuje ústavní organizace pokojného soutěžení o výkon moci. Organizace je ústavní; ať už psanou, nebo nepsanou formou, pravidla stanoví způsoby soutěžení o moc mezi jednotlivci i skupinami. V monarchickém režimu probíhá kolem krále soupeření o přízeň, ale toto soupeření není organizováno podle ústavy. Na cestě k poctám a místům není nikdo ničím omezován. Soutěžení mezi lidmi kolem krále není ani ústavní, ani organizované. Jsou známy také formy organizovaného soutěžení, ale nikoli ve vlastním slova smyslu ústavního. V rámci britských stran je soupeření o postup na nejvyšsi místa organizované, nominace probíhají podle ustanovení, i když ta nejsou legalizována státem. V rámci francouzské radikální strany není sou: těžení vůbec řízeno nějakými předpisy a je sotva organizováno; kazdy hledá vlastní prostředky, jak uspět. . Soutěžení je pokojné. Použití kulometu nebo státního prevratu, časté v řadě zemí, odporuje podstatě západních režimů. V demokracii se lide 40 41 KAPITOLA 4 VÍCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ pfou ve snaze dosáhnout jistých statku které nelze poskytnout všem, ale p ou se jakýmkoli způsobem a jestliže někdo prekračuje stanovené meze Jestlfže porušuje stanovená pravidla, opouští režim, který je běžně nazýván demokracií. ... Leaálnf výkon moci se liší svou povahou od toho, co se nazýva uchopení moci Výkon moci je svou podstatou dočasný. Ten, kdo vykonává moc nevěří že je určen k tomu, aby ji vykonávat trvale. O uchopení moci jde tehdy když ten, kdo se jí zmocnil, není ochoten vrátit ji svému neúspěšnému soupeři, Podle zásad demokratického soupeření není ten, kdo jednou prohrál, přesvědčen, že prohrál navždy. Jestliže ten, kdo vítězil, brání poraženým pokusit se znovu o štěstí, opouští to, co Západ nazývá demokracií, protože postavil opozici mimo zákon. Normálním výrazem pokojného soutěžení o výkon moci jsou volby. Nechci říci, že jedině volby umožňují realizovat myšlenku pokojného soutěžení o výkon moci; v každém případě se v řeckých městech používalo jiného způsobu designace, který byl podle Aristotela ještě demokratičtější: losování. Losování by skutečně bylo možno považovat za krajní formu designace držitelů moci, předpokládá-li se, že všichni občané jsou zaměnitelní, rovní. Ale losování je s výjimkou zvláštních případů, kupříkladu losování porotců, v moderních společnostech nepředstavitelné. Domnívám se, že je neslučitelné s povahou moderních demokracií, které se definují zastupitelským systémem. Teoreticky by mohli být zástupci vybíráni náhodně, ale občané moderních společností jsou navzájem příliš rozliční, aby bylo možno akceptovat jinou metodu než volby. Odvolávání se na tegátofvjkon moci přivádí k uplatnění zásadní ideu: podstata režimu se neomezuje na způsob designace držitelů legitimní autority, o nic méně rozhodujícím není způsob výkonu moci Jaká je největší nesnáz takto definovaného zřízení? Příkazy jsou dávány všem ve jménu některých. V nejlepším případě zastupují vládnoucí Kn"5?.kou.větsJnLí;cast0 ikonce menšinu voličů, a přece se musí ľÄ!?Sľdroblt vuli ?s,tupců některýc(1 občanů. Logicky vzato nľjeSÄ P°dal Jeh0 Ideální wiádře- L?h1ľÄh.tam ?r'kazy většiny'1 ^ s ními nesouhlasím, po-ň^Aff^-^ cm 2řízení< v němž fay vůle většiny chdnľs 21 ?fS'nS-leK9ltimnich víádcň- To<že Hto legitimní vládci hotnái en zoda W^ffi*1 P„rotivmků< ie P°uze nevyhnutelná a dru-si^p"ľSDoSolhfn ľ pod,Satu- 0bčan ctí Postatu režimu, který m> stTpeK režimu je aby dodržoval potlačoval di onzfst anami tn i? ° ^ 3 k°lektiVní Zá)my' 3 ne' mezi soupeřícím0! stZm"oř íetríbaaďI|eatP0VÍnnOStíj6 trV3'ýSP°r vraer ave metody. První, institucionální, spočívá v tom, že KAPITOLA 4 VffeStBáM A STRANA MONOPOLMI některé funkce, osoby nebo rozhodnutí zůstanou vyňaty ze sféry sporu stran. V jistých režimech západního typu (ale ne v prezidentských systémech) je vůči zahraničí prezident republiky nebo panovník nad bojem stran. Jinak řečeno, je tu pokus ztělesnit v nějakém člověku jednomyslný souhlas občanu s režimem a s vlastí. Panovník nebo prezident republiky je vyjádřením celé pospolitosti. Druhá metoda, daleko obtížnější a účinnější, spočívá ve stanovení mezí pro činnost vládců, tak aby žádná skupina nebyla sváděna více k boji než k podřizování se. Abstraktně řečeno, zřízení, které Západ nazývá demokratickým, není vůbec myslitelné, jestliže nestanoví oblast, v jejímž rámci jsou vládnoucí oprávněni rozhodovat. Opozice akceptuje rozhodnutí legálně přijatá vládou u moci, to jest většinou, ale v okamžiku, kdy tato rozhodnutí ohrožují její nejzákladnější zájmy, její existenční podmínky, jak by se nepokusila postavit se na odpor? Jsou okolnosti, za nichž menšina dává přednost boji spíše než podřízení se. V tomto momentě se opouští západní demokratický režim. Všechny demokracie jsou ohroženy, že se překročí to, co by bylo možno nazvat „prahem násilí". Vezměme si případ jižních států ve Spojených státech; ještě dnes hrozí rozhodnutí kongresu nebo federální vlády týkající se rasové integrace, že vyvolají překročení prahu násilí; někdy je možno se obávat, že se bílá menšina na Jihu pokusí všemi prostředky hájit životní styl, zájmy, chcete-li privilegia, i kdyby to bylo proti ústavě. Fungování nějakého západního režimu závisí tedy podstatně na tom, co zamýšlejí dělat strany, které jsou ve sporu. Základní problém západní demokracie, kombinace národní shody a sporu, dá se víceméně snadno řešit podle povahy stran, podle cílů, které si tyto strany kladou, a podle doktrín, na něž se odvolávají. Přejděme nyní k jinému typu režimu, k režimu jediné strany. Vyhnu se tomu, abych dal tomuto druhému typu zřízení jméno. Nem jisté, že všechny režimy jediné strany postihuje týž přívlastek existuji mezi nimi obrovské rozdíly. V každém případě bych nechtěl zatížit morálními a politickými ressentimenty analýzu, kterou si záměrné přeji udržet °bj Tento druhý typ zřízení je charakterizován monopolem legitimní politické aktivity, který je vyhrazen jediné straně. Legitimní politickou činností rozumím účastna soutěženi o výkon moci a také účast na stanovení piánu činnosti, planu ^gamzace cele pospolitosti. Strana, která si vyhrazuje monopol na politickou činnost stoj bezprostředně ťváří v tvář problému, evidentnímu a o^znemu.jak zdu vodnit tento monopol? Proč má jedna skupina lidi, a pouze jedna skupí na, právo účastnit se politického života? - ■ dj é Ospravedlňování monopolu se mění podle jednotlivých r^ strany Vezmu příklad režimu sovětského, nejčistšího, nedokonalejšího z režimů jediné strany. 42 KAPITOLA 4 VÍCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ Komunistická strana SSSR ««^SS|lP iP ní dSí nespravedlivý, protože je manipulován společenskými s la, m l A&íiva'z ěna autentická volba, opravdová reprezentace vůle lidu ľphľvfile Droletariátu je třeba, říká se nám, edme strany. Podle tohoto systémuzdůvodněníbý bylo zrušení voleb podmínkou autentičnosti re- PfeDeSesvstém zdůvodnění, vždy kombinovaný s prvním, se váže na historicky cíl. Podle komunistů je monopol politické činnosti strany ne-Dostradatelný pro vytvoření zcela nové společnosti, která jediná je ve shodě s nejvyššími hodnotami. Nelze vytvořit homogenní společnost, zrušit společenské třídy, jestliže sami sobě uložíme respektovaní práv opozice Když chceme uskutečnit zásadní proměny, je nutno zlomit odpor skupin, zasáhnout do jejich představ, jejich zájmů nebo jejich privilegií Proto je-li cílem strany vytvořit společnost zcela nesrovnatelnou se společnostmi existujícími, je normální, že si tato strana činí nárok na monopol politické činnosti, že odmítá, aby jakkoli omezovala svou schopnost rozhodovat i jednat, že chce udržet svou revoluční moc nedotčenu. Když má nějaká strana monopol politické činnosti, je na ni stát neoddělitelně vázán. Ve zřízení s více stranami - na Západě - klade si stát jako zásluhu, že není určován idejemi žádné ze soupeřících stran; stát je neutrální už tím, že připouští pluralitu stran. Stát snad není neutrální v tom smyslu, že vyžaduje od všech stran úctu k sobě samému, to znamená k ústavě, ve skutečnosti to - přinejmenším ve Francii - nečiní. Francouzský stát uznává legalitu stran, které nedělají žádné tajemství z toho, že zamýšlejí porušit republikánskou legalitu, naskytne-li se k tomu příležitost. Stát s více stranami, nevázaný na kteroukoli jednu stranu, je ideologicky laický. V režimu jedné strany je stát stranický, neoddělitelný od strany, která má monopol na legitimní politickou činnost. Jestliže místo státu stran existuje stát stranický, musí stát omezit politickou diskusi. Protože stát prohlašuje ideologii monopolní strany za absolutně platnou, nemůže oficiálně dopustit, aby tato ideologie byla uváděna v pochybnost. Fakticky kolísá stupeň omezení svobody politické diskuse podle jednotlivých režimů jediné strany. Ale v podstatě režimu jediné strany, v němž je stát určován ideologií monopolní strany, je nepřipouštět všechny^ ideje, vyjímat řadu stranických idejí z otevřené diskuse. npnK^'"1"10-0]0 dmhu nevVžaduje, aby režim byl legální a umír- Lír, 02no Sl Predstavit re*im jediné strany, v němž by výkon moci Snít?? ř™S2T a-zakonům- Přinejmenším vzhledem k těm, kdo Sn,íi ľH-° n ř?T' vyhrazu>e si stranický stát téměř neomezené luShÄ mon°P°lu rozsan revo" MmSftífS^%V uskl!tečněny. iak požadovat, aby výkon moci s&^ľDÄLÍTpo1 ,politické činnosti si P"> sebe vyhradila strana pravé proto, ze nebyla spokojena se skutečností. Jediná strana je 44 KAPITOLA 4 VÍCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ ve své podstate stranou akce nebo lépe řečeno stranou revoluční Režimv jedine strany jsou zaměřeny k budoucnosti a svůj nejvyšší ľaisôri SK hledají nikoliv tom co bylo, nebo v tom, co je, nýbrľv om cl bude Revoluční režimy obsahují prvek násilí. Není možné po nichchtít to co tvon podstatu režimu pluralitních: úctu k zákonnosti a umfméSS ohip dy na zájmy a přesvědčení všech skupin s 'onie Jsou v režimu jediné strany vybíráni držitelé moci podle pravidel nebo libovolně? Jediná strana se zmocnila státu ve většině případů nikoli ve shodě s pravidly, nybrz silou; i když zdánlivě postupovala podle ústavních pravidel, jak je tomu skoro v případě hitlerovské strany v roce 1933 ihned znásilnila jejich duch tím, že odstranila pravidelné opakování skutečných voleb. Nebylo by možno znovu zavést v rámci jediné strany obdobu pokojného soutěžení, které jsme viděli mezi stranami v západních režimech? Nemohla by existovat organizovaná a pokojná soutěž o výkon moci mezi jednotlivci a frakcemi v jediné straně, tedy soutěž o výkon moci ve stranickém státě? Tato představa není teoreticky ani absurdní, ani nepochopitelná. Vůdcové strany jsou voleni; v polské komunistické straně byl současný generální tajemník Gomufka jmenován usnesením politického byra ve shodě se stanovami strany. Je tedy možno si představit politický režim, který staví mimo zákon všechny strany kromě jediné a který nestaví mimo zákon opozici uvnitř monopolní strany, režim, který by obsahoval legalitu v soutěžení o výkon moci uvnitř jediné strany. Tato kombinace je však fakticky řídká a obtížně uskutečnitelná ze zásadních důvodů. Vezměme v úvahu komunistické strany. Ty byly a zůstávají stranami akce, stranami revolučními, a jejich struktura je přizpůsobena potřebám silné autority. Ruská strana se vytvořila v ilegalitě podle učení, které Lenin předložil v roce 1903 ve známé práci Co dělat?, podle doktríny nazývané demokratický centralismus, která v praxi dává generálnímu štábu téměř neomezenou moc nad masou členů strany. Kdo jsou v monopolní straně voliči držitelů moci? Všichni členové? Až dosud žádná monopolní strana nepodstoupila riziko zorganizovat volby, v nichž by všichni členové byli voliči po způsobu voleb západních demokracií. V rámci všech stran, dokonce I když existuje hlasování a hlasování regulérní, např. ve francouzské socialistické straně, uplatňují tajemníci federací a stálí funkcionáři rozhodující vliv. Cím víc tajemnici regionálních organizací ovlivňují hlasování, tím obtížnějším se stává pokojné soutěžení v rámci monopolní strany, protože místní a regionální vedoucí pracovníci jsou jmenováni shora; stranické funkcionáře vybírá vedení strany, generální sekretariát strany. Aby se mohlo volne rozvíjet organizované a legální soutěžení, musí mít voliči ve vztahu k voleným jistou nezávislost. Avšak v režimech jediné strany stanoví ti, kten by meli být zvoleni, to znamená vedoucí pracovníci, své volíce, tj. tajemníky stranických buněk a organizací, sekcí nebo federací a konečne funkcionáře na různých stupních hierarchie. Tento druh bludného kruhu v monopol- 45 KAPITOLA 4 VÍCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ u . i*h „mnjiiiMie listou legalizaci boje o moc ve straně, ale obsa- n,ch s r^náC í?e bude legální soutěžení nahrazeno násilím. V rus-hu|e stálé nebezpeči že ^ i * ( ^ ^ v důs|edku ké konuinistikéi st raj sem9 n^ plně pánem aparátu, ačkoli te* že vybírá reglonáli nebe' mis^jf;t°raný Mv0|efní procedury. Tyto proce- volby d0 ^stupitelských orgá-Hie iv' et Solní strany ničím jiným než jakýmsi druhem ľhiáJnfakiamacTkolektivním projevem nadšeni a nemají zadny znak vo- l6b Ttk5Íé?soľtedy zdá se mi, v podstatě hlavní charakteristické znaky obou krajních typů zřízení, která je možno najít v naši dobe. Rád bych na tyto dva typy režimů použil Montesquieuův pojem, po-iem principu Jaký je princip pluralistického zřízení? Jaký je princip režimu monopolní strany? Montesquieu nazývá principem názor uplatněný v ústavní organizaci, který odpovídá potřebám moci v danem režimu. V pluralistickém zřízení je principem kombinace dvou názorů, které bych nazval úcta k zákonnosti nebo pravidlům a smysl pro kompromis. Podle Montesquieua je principem demokracie ctnost definovaná především jako úcta k zákonům a jako snaha o rovnost. Obměňuji Montes-quieuovu koncepci závislosti na nových jevech stranické reprezentace a konkurence. Prvním principem demokracie je totiž skutečně úcta k pravidlům nebo zákonům, protože - jak jsme viděli - podstatou západní demokracie je legalita v soutěžení o výkon moci a ve výkonu moci. Zdravá demokracie je taková, v níž mají občané úctu ne pouze k ústavě, která stanoví způsoby politického boje, ale ke všem zákonům, které určují rámec, v němž se rozvíjí činnost lidí. Nestačí, aby existovala úcta k pravidlům nebo zákonům, je třeba ještě něčeho jiného, co nemůže být napsáno a co není striktně vázáno na zákonnost, smysl pro kompromis. Pojem kompromisu je nesnadný, mnohoznačný; v různých jazycích je označován za něco chvályhodného, nebo pejorativního. Už dávno se v Německu k označení politického kompromisu používalo hanlivého výrazu Kuhhan-del, coz se dá přibližně přeložit jako čachry, handlování s dobytkem; naproti tomu anglický termín compromise má spíš pozitivní zabarvení, v kazdem případě přijmout kompromis znamená uznat částečnou legitimitu argumentu druhé strany, najít řešení, které je přijatelné pro všechny. Nestačí rici, ze principem demokracie je zároveň úcta k zákonům TrSriii^LH°^Sro?is;.existuÍe dobré 3 špatné použití kompromisu. KíknmSíím'cV?? P0?M v tom'že v iistých ob|astecn vyv01^ fiiľínK af °>.Velmi čast0 neotvíra kompromis ve vedení ÄSmÄ ie třeba vo,it mezi dvěma politikami, oiika netpS16VHyhody~anevýhody>rizikaaŠance. Kompromisní vXaľvffi příklad dostatečně starý aby už nevy- rval vasne. Když se Mussoliniho Itálie pustila do dobývaní Habeše, na- 46 KAPITOLA A VfCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ bízely se Franci, hypoteticky dvě politiky: jedna byla ponechat Itálii volnou ruku a druhá zabránit ,i v útoku, třeba s použitím vojenských oro-středků, a to ve shodě s přesvědčením, že poměr sil m JSuItálií Z jedné straně a Velkou Británií, Francií a jejích spojeľcľnľS d vylučuje vojensky konflikt. Byla zvolena politika vyhlášení sankcí ale sankci malo ucmnych k tomu aby odstranily veškeré nebezpečí vojenské akce Itahe Predvídate nym důsledkem bylo, že Itálie byla sankcemi do té míry podrážděna, ze sklouzla na stranu Osy; zároveň se jí nebránilo v akci dost účinne, aby se cítila nucena ji zastavit. Dobrý kompromis je často snadný v oblasti ekonomické- používá se ho ve velkém rozsahu. I v oblasti ekonomické však existují okolnosti za nichž není kompromis uskutečnitelný; 50 % tržního mechanismu nezaručuje účinnou ekonomiku. To je pravděpodobně klíčový problém našich západních režimů; jak najít kompromis nezbytný k tomu, aby nebyla znepřátelena nějaká část pospolitosti, aniž by to ohrozilo nezbytné potřeby efektivní činnosti? Samo sebou se rozumí, že neexistuje jednou provždy platná odpověď na otázku tohoto druhu; řekněme, že pluralistický režim funguje dobře tehdy, podaří-li se mu „dobré uplatnění kompromisu". Jaký je princip monopolní strany? Principem, který udržuje takový režim při životě a prospívá mu, není zjevně úcta k zákonnosti nebo duch kompromisu. Režim monopolní strany by byl pravděpodobně smrtelně ohrožen, kdyby byl zasažen a narušen demokratickým duchem kompromisu. Princip monopolní strany spočívá v opačné krajnosti. Když jsem hledal, jaká by mohla být odpověď Montesquieuova žáka na otázku po principu režimu monopolní strany, našel jsem, aniž bych si tím byl zcela jist, dva city. Prvním je víra, druhým strach. Říci, že jedním z principů režimu jedné strany je víra, znamená v zásadě opakovat jinými výrazy, že monopolní strana je strana akce, strana revoluční. Neboť z čeho by mohla žít revoluční strana, ne-li z víry svých příslušníků? Jak jsme viděli, zdůvodňuje svůj monopol velikostí ambicí, jichž je nositelkou, vznešenou povahou cíle, k němuž směřuje. Aby její příslušníci i prostí občané šli za revoluční stranou, musí věřit jejímu učení, poselství, které strana přináší. Avšak ex definitione, pokud je strana monopolní a pokud není společnost homogenní, jsou tu protivníci skuteční i možní, zrádci, kontrarevolucionáři, cizí agenti (na jejich jméně málo záleží), všichni ti, kdo nesouhlasí s poselstvím, které strana přináší. Stabilita takového režimu musí odolat nedůvěře nebo nepřátelství těch, kdo nepatří do monopolní strany. Jaký je duševní stav disidentů, který je pro bezpečnost státu nejvýhodnější? Strach. Ti, kdo nevěří v oficiální státní učení, musí být přesvědčeni o své bezmocnosti. Před více než půl stoletím použil Maurice Barrěs jedné věty, značně odporné, která zněla asi takto: společenský řád je založen na tom, že si lid uvědomuje svou bezmocnost. Pozměníme-li Barrěsovu větu, můžeme říci, že pevnost re- 47 KAPITOLA 4 VÍCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ žimú monopolní strany vyžaduje zároveň s vírou a nadšením věřících, aby sl nevěřící uvědomovali, že jsou a musí být bezmocní. Pocit bezmocnosti nevěřících může být doprovázen rezignací, lhostejností strachem, ale strach je nutný, nevyhnutelný. Revoluční strana, ať už to'bylo v roce 1789,1917 nebo 1933 (protože všechny revoluční strany mají jisté společné rysy), nemůže nevyvolávat nadšení menšiny, aniž by vzbuzovala strach u těch, kdo nesdílejí toto nadšení. Revoluční strana podněcuje násilné pocity. Nesdílíte-li nadšeni, které ji oživuje a které šíří, musíte být ochromeni strachem. Pokusil jsem se v této analýze vyvodit některé charakteristické rysy protichůdných režimů, vycházeje z proměnných, které považuji za rozhodující. Tato dedukce založená na povaze zřízení byla možná, protože politické systémy nejsou prostým souborem institucí, obsahují vnitřní logiku. Je to metoda přípustná za předpokladu, že se nezájde příliš daleko. Když provádím tuto analýzu, nepopisuji systémy v jejich rozmanitosti, v jejich konkrétních rysech, pokouším se postihnout abstraktní typ. Naštěstí nebo naneštěstí nerealizují systémy plně svou podstatu. Navíc vy-cházíme-li z hlavní proměnné, nacházíme velkou rozmanitost institucí. V režimu monopolní strany se všechno neodvozuje z monopolu politické činnosti, kterému se těší jediná strana; existují různé druhy režimu jediné strany, právě tak jako různé druhy režimu více stran. Volbu hlavní proměnné ospravedlňuje to, že dovoluje odhalit mnoho důležitých a především podstatných znaků. Vycházejíce z pojmů jedinosti nebo mnohosti stran, dospěli jsme k formulaci legitimity vlastní každému režimu, ke stylu splynutí se státem a vládou, k svobodám možným v rámci každého typu a konečně k prfn-cipu zřízení ve smyslu, jak tohoto termínu používal Montesquieu. Politická zřízení vykazují koherenci, jejíž pochopení umožňuje to, abychom jim porozuměli. HLAVNÍ PROMĚNNÁ V předcházející kapitole jsem vypracoval dva ideální typy politických zřízeni, vycházeje na |edne straně z pojmu strany monopolní a na straně druhé z pokojného a organizovaného soutěžení více stran Popsal jsem režim, v němž přesná pravidla stanoví podmínky výběru vládnoucích právě tak jako výkonu moci. Uvedl jsem, jak strana, která si činí nárok na monopol politické činnosti, může mít jako cíl revoluční přeměnu společnosti a ve jménu tohoto poslání může uplatňovat legitimně, alespoň podle svého učení, absolutní autoritu. Upřesnil jsem dále. že jde o dva ideální typy, nikoli o klasifikaci politických režimů. Vycházeje z těchto dvou ideálních typů bych rád načrtl možnou klasifikaci různých politických zřízení v současných společnostech a pak zdůvodnil, proč jsem vybral jako kritérium pluralitu stran nebo stranu jedinou. V každém z těchto dvou ideálních typů jsem kombinoval několik proměnných. V ideálním typu zřízení s více stranami jsem bral v úvahu současně pluralitu stran, ústavní pravidla volby vládnoucích a ústavní povahu výkonu moci. Tyto znaky nejsou nezbytně spojeny. Je možno rozlišovat režimy při případném oddělení těchto znaků. Stejně je možno postupovat vzhledem k ideálnímu typu zřízení ovládaného stranou monopolní. Konečně se budeme ptát, zda kromě zřízení s více stranami a zřízení se stranou monopolní neexistuje třetí typ režimu, bez stran. Tato hypotéza, ať už je správná, nebo ne, není zajisté absurdní. Před několika dny jsem položil jednomu sovětskému sociologovi otázku: bude v komunistickém režimu budoucnosti existovat jedna strana, nebo stran několik? Odpověděl mi: ani to, ani ono, žádná strana. Z hlediska ideální představy je v perspektivě budoucnosti možný třetí druh zřízení. Dnes budu postupovat v opačném pořádku, vyjdu od režimu s monopolní stranou. .. . Ideální typ by obsahoval jednu stranu, mohu-li to nci, dokonalou ve smyslu totalitní vůle, vedenou jedinou ideologii (ideologii zde nazývam globální představu historického světa, minulosti, prítomnosti i budoucnosti, toho, co je, i toho, co být má). Tato strana chce dosáhnout úplné přeměny společnosti, aby ji přetvořila ve shodě s tím, ideologie. Monopolní strana má ambice krajne siroke. Představa budoucí společnosti zahrnuje konečně splynutí společnosti a státu. Ideální spo- 48 49 KAPITOLA 14 IDEOLOGIE A TEROR KAPITOLA 14 I * TEROB IDEOLOGIE A TEROR V poslední kapitole jsem ukázal propast mezi ústavními fikcemi a skutečností v sovětském státě a v komunistické straně. Poučka o diktatuře proletariátu slouží jako zdůvodnění monopolu, který si strana vyhrazuje, poučka o demokratickém centralismu slouží jako ospravedlnění a kamufláž všemohoucnosti několika lidí nebo dokonce často člověka jediného. Sovětský režim je tedy, abych se znovu uchýlil k termínům, kterých jsem použil, když jsem mluvil o ústavně pluralitních režimech, bytostně oligarchický, není-li dokonce tyranský. Oligarchická skutečnost sovětského režimu vysvětluje zčásti posedlost, s jakou sovětská propaganda obviňuje monopolisty. Těm, kdo mají zkušenosti se sovětským režimem, daří se stěží uvěřit, že by se za zmatkem ústavně pluralitních režimů neskrývala všemohoucnost několika lidí. Toto nedorozumění má protiváhu: Mnoho demokratů se úzkostlivě snaží najít na druhé straně ekvivalent rozmanitosti a konfliktů, které tvoří podstatu ústavně pluralitních režimů. Jinak řečeno, kdybych se nebál toho, že zneužívám dialektiky, řekl bych, že Sověti považují ústavně pluralitní režimy za „oligarchii monopolistů", protože hledají na Západě to, co existuje u nich. Pokud jde o stoupence ústavně pluralitních režimů, ti pak tvrdošíjně věří, že se za oligarchií strany rozvíjí svobodná hra sil a seskupení podobných tomu, co znají. Jiný rozpor: sovětské režimy se dovolávají učení, které hlásá prvenství ekonomiky. Avšak dějiny komunistické strany a sovětského režimu podávají znamenitou ilustraci určujícího působení několika lidí na údajné objektivní síly. Když se bolševická strana uchopila moci, zvítězil symbolicky podle doktríny světový proletariát. Ve skutečnosti je uchopení moci komunistickou stranou v roce 1917 a přeměna světa touto revolucí potvrzením a posvěcením role - často udivující - malého počtu lidí v dějinách lidských společností. Ustavně pluralitní režimy jsou ústavní interpretací svrchovanosti lidu. Ta se projevuje ve volbách ovlivňovaných vždycky četnými silami; voliči vybírají více nebo méně svobodně své zástupce a ti hrají parlamentní hru. Moc komunistické oligarchie je možno pokládat za jinou interpretaci demokratické ideje. Svrchovanost lidu nebo proletariátu je delegována na stranu, avantgardu proletariátu nebo lidu. Tyto dvě formy interpretace je možno současně smířit i postavit proti sobě. V jednom případě je sym- 146 bolem Interpretace volební soutěžení, v druhém prípade iednomvsinn« ve volbách a nadšený souhlas, který dodává posvěcení ItuXZS tečnou nebo mystickou vulí mas a vůlí vládnoucích. Rivalita me 0héma druhy režimu |e take rivalitou mezi dvěma systémy ústavní imeroretace týchž ideologických formulí. Ve skutečnosti však všichni vírniTSii mezi ústavne pluralitními režimy a režimy monopolní strany není Dodruř-ný, nýbrž zasadni. Vyjadřuje životní styl, způsob vlády, sarítu formu soo-lečenstvi. Čeho se týká tento zásadní rozdíl? První odpověď, která přichází na mysl, by byla inspirována marxismem; hospodářské zřízení je zcela jiné. Nebudu se vracet k rozboru ekonomických zřízení, který jsem už učinil. 6 Výrobní způsoby se navzájem podobají; organizace továren na úrovni dané technikou se v jednotlivých režimech nemůže příliš lišit. Nemůže se nevytvořit jistá právní autonomie podniků. V jediném roce musely sovětské soudy posuzovat více než 330 000 případů konfliktů mezi podniky. Cizí stát, Izrael, zavedl dokonce řízení proti sovětské exportní naftové společnosti, která na příkaz vlády zastavila dodávky v okamžiku invaze na Sinaj. Sovětský stát chce dodržovat zásadu, že soudy uplatňují zákony, i když jsou tyto zákony aplikovány na vztahy mezi podniky, které jsou teoreticky všechny státním vlastnictvím. Existuje tu zřejmě rozdíl, který je zásadní povahy: Mnohá opatření, která každý podnik uskutečňuje, jsou pouze provedením administrativních příkazů, příkazů plánovací komise. Jiná opatření naproti tomu přijímají vedoucí pracovníci podniku nebo jsou diktována smlouvami. Sovětské právo vyžaduje rozlišení toho, co vyplývá z administrativního rozhodnutí, a toho, co vzešlo z vlastního rozhodnutí podniku. Politicky, což je pro mne rozhodující, je tomu tak, že v západních režimech existuje mnoho organizací, které jsou na státu nezávislé; v sovětském režimu mají podniky nebo trusty jistou administrativní a právní autonomii, ale každá organizovaná skupina je nezbytně vázána na stát a v důsledku toho podřízena jeho ideologii. Když jsem rozebíral třídní vztahy, ukázal jsem,7 že společnost sovětského typu obsahuje rozdíly ve způsobu života, v úrovni spotreby, v životním stylu skupin; sovětská společnost se nevyznačuje větsi stejnoro-dostí než společnost západní, ale žádná organizace, odborová neoo politická, není nezávislá v poměru ke státu. Každá profesionální, odborová, politická organizace je výrazem státu a strany, a v důsledku tono je proniknuta oficiální ideologií. . „,. irto„,n Stát je totiž stejně neoddělitelný od strany jako strana od sve ideologie. Ideologie je pak neoddělitelná od jistého pojetí dep a toto pojetí 6 Aron: Dlx-hult lecons sur la société industrielle. 7 Srov. Aron: La Lutte de classes, 147 KAPITOLA 14 IDEOLOGIE A TEROR zahrnuje nejen vývoj společnosti směrem ke konečné formě, nýbrž boj na vot a na smrt mezi třídami, mezi dobrem a zlem Tento stát, který absorbuje všechny organizace, profesionální i politické, je svou podstatou procesem. Historický pohyb, který unáší současně společnost i stát, vvkazule dvojí zdánlivě protichůdnou charakteristiku: Teoreticky je řízen historickou nutností, fakticky je výsledkem rozhodovaní malého počtu lidí, někdy člověka jediného. ... ,.. Jak dochází k tomuto spojeni mezi učením o historické nutnosti a výjimečnou rolí Individuálních vůlí? Marxistické učení mluví původně o primátu ekonomiky a společenských sil, kreslí schéma dějin, podle něhož dějiny postupují nezadržitelně od kapitalistického režimu k režimu socialistickému v té míře, jak se rozvíjejí výrobní síly a zostřují rozpory. Toto pojetí dějin bylo pojetím II. internacionály a zvláště německých sociálně demokratických stran, které II. internacionálu ovládaly. Toto pojetí bylo deterministické do té míry, že jisté sociální demokraty svádělo k tomu, aby nechali jednat objektivní dialektiku a uchýlili se k účastnému nebo pasivnímu čekání na nevyhnutelnou revoluci, která nastane, až rozpory dozrají. Vzpomínám si, že jsem ještě v roce 1932 v Německu slyšel jednoho sociálně demokratického řečníka volat: My sociální demokraté můžeme čekat, protože zastupujeme třídu, jsme jednotnou stranou, dialektika dějin je na naší straně. Několik týdnů poté byl Hitler u moci a sociálně demokratický řečník se vzdor dialektice dějin nacházel v koncentračním táboře. III. internacionála skoncovala s tímto objektivním pojetím historického vývoje. Lenin a bolševici se vyznačují odmítnutím pasivního přijímání historického determinismu, zdůrazněním vůle. Když měl Lenin volit mezi literou učení a jednáním, které vyžadovala daná situace, nikdy neváhal, obětoval doktrínu nebo ji alespoň přizpůsobil potřebám daného okamžiku a nasel zdůvodnění pro jednání, které několik let předtím teoreticky odsuzoval. Před rokem 1917 se Lenin prudce stavěl proti těm, kdo věřili v socialistickou revoluci v Rusku, v zemi, kde neproběhl kapitalistický vývoj v roce 1917 převzal Lenin v Rusku moc. Vyšlo se z ideje o poslání proletariátu, poslaní proletariátu se stalo posláním strany, strana jako taková byla zalesnením proletariátu. Všechno, co dělá strana, je výrazem posláni proletariátu a zákona dějin. Avšak to, co dělá strana v Sovětském mírv, svolné. Učení nestanovilo, jaký bude stát pře-Símži °bi-mf kaPitall'smem a socialismem/Některé myšlenky nfp näiffi fí VJIV n? řízení ekonomiky. Ale válečný komunismus, SÍÄ?nSřnSdp?,,? bsie «u stalinism (pilva 9 Jarry, Alfred: Ubu roi (M\ Ubu). 152 kapitola 14 IDE0L06IE A TEROR koňkurenčnich socialistických stran, socialistických revolucionářů a mpn-ševiků, odstraňováni, posilám do vězení. To je také doba kdy sp zástuori bývalých privilegovaných tříd bránili proti vítězným bolševikům Neexistovala téměř velká revoluce, která by neobsahovala analogické .jevy Crom-wellův teror, Robespierruv teror, Leninův teror; dejiny se opakují Druhým typem teroru je teror, který se rozpoutal na počátku kolektivizace zemědělství, od roku 1929-1930, a který směřoval k likvidaci těch, kdo byli nazýváni třídními nepřáteli, hlavně kulaků. Také zde jde o formu teroru neříkám legitimní nebo nelegitimní, ale rozumové vysvětlitelnou. Ode dne, kdy bylo rozhodnuto o kolektivizaci zemědělství, byli kulaci nesmiřitelnými protivníky sovětského státu; ruští rolníci vybili přinejmenším polovinu dobytka. Když tedy byly vysídlovány statisíce kulaků, když byli trestáni, bojovalo se proti nepřátelům režimu nikoli fiktivním, nýbrž skutečným. Máme právo si myslet, že by jiné metody byly bývaly vhodnější. N. Chruščov ve svém projevu mluvil o tom. že by se kolektivizace zemědělství byla mohla uskutečnit za menší cenu. Ale zde šlo o retrospektivní a ekonomické úvahy; připustíme-li jako cíl kolektivizaci zemědělství, je teror racionálně vysvětlitelný, ne-li omluvitelný. Dosud byl teror zaměřen proti politickým protivníkům nebo protivníkům třídním, proti opozičníkům nebo disidentům, ať už skutečným nebo virtuálním. Třetí typ teroru, ten, který N. Chruščov odsoudil, se obrátil proti komunistické straně samé. Znovu ocituji několik řádků, abych umožnil představu o rozsahu teroru, jehož obětí byli členové strany. Jaké bylo složení XVII. sjezdu komunistické strany? Víme, že 80 % řádných delegátů na XVII. sjezdu vstoupilo do strany během let konspirace, která předcházela revoluci, a během války, to jest pred rokem 1921- z hlediska sociálního původu byli delegáti sjezdu převážně dělníci (60 % delegátů s hlasovacím právem). Z tohoto důvodu bylo nemyslitelné, že by byl sjezd tohoto složení zvolil ústrední výbor, jehož většina by se ukázala jako nepřátelé strany. Jediným důvodem pro nějž bylo 70 % kandidátů zvolených na XVII sjezdii označeno za nepřátele strany a lidu. bylo, že čestní komunisté byli pomluven, ze obvinění proti nim vznesená byla falešná a ze revo učni akonnost byla skutečně porušena. Stejný osud postihl nejeji ^clf^SfhľaS-boru, ale také většinu delegátů XVII. sjezdu. Z 966 delegátu s hlaso vacím právem nebo s poradním hlasem byl 1108 o^to iea zřetelně více než většina, uvězněno a obviněno z kontrarevolucnicn zločinů.10 70 % členO ústředního výboru, mezi 50 a 60 komunistické strany. To je třetí aspekt teroru, aspekt nejvíce udivující, 10 Rossi, A., o.c, str. 82. 153 Tmi kapitola 14 ideologie a teror KAPITOLA 14 IOF.OLOGIF A TfROB nelnenormálnfilSf lze-ll tak říci. Všechno proběhlo tak, jako by se revoluční teror od roku 1917 do roku 1938 zdvojnásobil, místo aby se postupně zeslaboval v té míře, jak se stabilizoval režim Zostřil se především v době druhé sovětské revoluce, to jest v době kolektivizace zemědělství; zostřil se pak počínajíc rokem 1934, v době likvidace největší části starých členů komunistické strany. Tento teror vyústil ve dvě instituce, které sehrály významnou roli v diskusích pro sovětský režim a proti němu: jednak v koncentrační tábory, jednak v proslulé moskevské procesy. Nechám stranou koncentrační tábory a řeknu několik slov o moskevských procesech, protože představují takřka kulmi-nační bod, vyvrcholení tohoto ideologického teroru, jeden z podstatných aspektů tohoto výjimečného režimu. Obžalovaní se sami obviňovali ze zločinů, o nichž se nám dnes říká, že je nespáchali, a o nichž by žádný rozumný člověk nevěřil, že je spáchali. Odtud řada otázek, které byly často směšovány, ale které je důležité přísně odlišovat. Především otázka logiky těchto doznám] pak otázka psychologie obžalovaných. Dále otázka psychologie žalobců. A konečně otázka funkce procesů a čistek v režimu tohoto druhu. Logika doznání. Odpověď je jednoduchá: Stačí vyvodit úplné závěry z formule „Kdo není se mnou, je proti mně" a připustit, že ústřední výbor nebo politbyro komunistické strany je vlastně komunistická strana, což je proletariát, který je smyslem dějin. Kdokoli tedy nejde s ústředním výborem komunistické strany, je nepřítelem svatého poslání proletariátu, je tedy vinen nejtěžším zločinem a podléhá nejpřísnějším trestům. Ve všech revolučních obdobích mají příslušníci revoluční strany tendenci směšovat protivníky se zločinci nebo zrádci. Není třeba příliš velké představivosti: V posledních dvaceti letech dějin Francie se epiteta „zrádce" používalo obecne k tomu, aby se jím házelo podle okolností po té nebo oné skupme, pncemz zvraty v tomto označování ilustrují kolísání událostí a relativitu historických soudů. ™mSysíén! pfizn-,ní ie asi tento: Ten' kdo nesouhlasí s ústředním výbo-nľmľ, Mwf mn"cem. komunuis,ícké strany, chová se jako nepřítel komu-EL íSľ86 VSak ľz50d '■že nebudeme brát v úvahu záměry, ale íýbor n,l hí llT?^6 einAPn'kd0 Je v °P°zici. dlahuje ústřední S níienly-pro eta/ia' Cnová se )ak0 nepřítel, tedy jako zrádce, ffiySAHiň' Považujeme ho objektivně za zrádce. ffÄ?J"PV Že není rozdílu ™zi chovat se jako ÄlcfíS&Äh8' predSJavit'žeZinověv- Ka™něv, Bucharin cTvvšIose SuS?"* S 9eStap*em- V tomto okamžiku se dosáhl° ^'^^mSS^ÍV^T něiakéh0 chování- avšak Protože či- »p!ÄÄpÄirr'byly vymyšieny'aby vysvÍtl.1:6m Pr0S'°VU řekl N' Chruščov Přibližně to, co jsem vám právě Stalin byl u z odu pojmu „nepřítel lidu". Tento termín umožňule používat nejtvrdsí represe proti komukoli, kdo by byl jakýmkoli m i sobem se Stalinem v rozporu. 11 y y ,dKy™011 ZP° Mejsubtílnější formulace této řetězové identifikace přináší Merlau--Ponty ve své knize Humanisme et terreur (Humanismus a teror)" kde rozvíjí polohegeliánským, poloexistencialistickým jazykem tuto logiku doznání. Logiku, která pro mne nikdy nepředstavovala žádné tajemství od okamžiku, kdy se podle paranoického postupu připustí, že se nedělá rozdíl mezi opozičníkem, který jedná jako..., a zrádcem. Druhou otázkou je otázka psychologie obžalovaných. Jsou tu možné tři odpovědi. Přes tuny spotrebovaného inkoustu se nakonec všechno dá převést na tyto tři odpovědi. První, pro idealisty nejuspokojivější, je odpověď oddanosti straně. Příslušník strany má špatné svědomí, at už proto, že byl poražen ve trakčním boji, nebo proto, že dal za pravdu vítězi. Protože cítí, že jeho život je u konce, chce najít poslední smysl pro dny, které mu zbývají. Aby posílil stranu v okamžiku, kdy je ohrožována vnější agresí, rozhodne se slavnostně prohlásit, že ústřední výbor nebo politbyro měly pravdu a že on se mýlil. Tento výklad oddanosti straně vede často ke srovnání s japonskými kamikadze. Kamikadze byli piloti letadel, kteří se zavázali k jedinečnému poslání, k poslání, z něhož se nemohli vrátit; spočívalo v tom, že se se svým letadlem vrhli na palubu nepřátelské lodi. Stejným způsobem byli členové strany, kteří se sami obviňovali před celým světem a veřejně ztráceli čest, v zásadě nejoddanější služebníci věci. Sami se ponížili, aby vyzvedli toho, kdo je porazil, protože ten ztělesňoval stranu a proletariát. Druhá teorie, méně velkolepá, je domněnka o tajné dohodě mezi policií a obviněnými, podle níž si mohli zachránit život za podmínky, ze se propůjčí k ceremoniálu doznání. Podle všech informací byli odsouzeni skutečně popraveni a většina z nich znala osud svých předchůdců. Možná chtěli zachránit nikoli vlastní život, ale život svých blízkych. Je mozne, že byly uzavřeny dohody tohoto druhu. »- nHan Třetí teorie, asi nejjednodušší, je teorie mučeni. Ocitujijestíi leden text N. Chruščova, protože se mi zdá jedním z nejrozumnejsich, jaKy oyi kdy o tomto předmětu napsán. Když Stalin řekl, že ten nebo onen má být zatčeri byloi nutnoi doslova uznat, že jde o nepřítele lidu, a Berijovai klika gány státní bezpečnosti, se předháněla, tyý^£"á$^l ho člověka a správnost dokladů, které zfalšovala. J Je^dukazJ,°y'y předkládány? Přiznání vězňů, které vyšetřující soudcové brali vazné. 11 Rossi, A„ o.c, str. 70. 154 kapitola u IDEOLOGIE A TEROR A jak se může člověk přiznat ke zločinům, které nespáchal? Jediným způsobem, následkem použití fyzických metod nátlaku, mučení vedoucího až ke stavu bezvědomí, duševního rozkladu, ztráty lidské důstojnosti. Tak se dosahovalo přiznání.12 Třetí teorie obsahuje nepochybně největší část pravdy, nevylučuje však zcela ani teorie předcházející. Psychologie žalobců byla zvláštní. Vyšetřující soudcové věděli, že přiznání byla vymyšlena, nemohli věřit doznáním, o nichž předstírali, že je berou vazně. Ti, kteří se doznávali, věděli, že jejich vyšetřovatelé jim nevěří. Ten, kdo inscenoval všechny tyto procesy, nemohl nevědět, že dal sám příkaz vytvořit neskutečný svět. A přece státní moc a policie dokázaly, že se celý svět ptal po skutečnosti íéto neskutečnosti. Nikdo se nenechal zcela oklamat, ale málokdo měl odvahu říci anglicky nonsense (nesmysl) nebo francouzsky mensonge! mensonge! mensonge! (lež lež lež). A co je ještě více udivující, tento svět hrůzných fikcí nebyi prostě odporný a podlý. Jistým způsobem přitahoval nebo v každém případě fascinoval, protože tam mělo všechno svůj význam, nic se nedělo náhodne. Hluboké dějinné sny splývaly s konflikty tříd a se spiknutími jednotlivců Hegelova dialektika vyústila v policejní šílenství a každý se ptal do důvodech teto tragické šaškárny, Nikdo se neodvážil říci jako N Chruš-cov. generální tajemník ruské komunistické strany byl obětí psychózy Dodělaní a nakonec viděl v samém maršálu Vorošilovi agenta Intelllgence 1? Rassl, A., o.e., str. 10. KAPf TOLA 1B TQTALITAfllSMltJj 156 TOTALITÄR ISMUS Předcházející kapitola končila rozborem jednoho z nejvíce znepokojujících jevů sovětského režimu v jistých obdobích, totiž kombinace ideologické zběsilostí a policejního teroru. Dvě období to ukazují dá-SI se ío tak říct, nejdokonaleji: období 1934-1938 a 1949-1952. Dnes se ví a ví se to díky samému N. Chruščovovi, že Stalin v roce, který předcházel jeho smrti, připravoval velikou čistku, která měla být srovnatelná s čistkou z let 1936-1937. Bylo by však nespravedlivé posuzovat sovětský režim jako celek a jeho dílo jen podle jevu policejního teroru, ale íen měl, jak se mi zdálo, reálný dosah. Tajná zpráva N. Chruščova skýtá jedinečnou ilustraci Montestpetiovy teorie despotismu, teorie, podle níž je principem despotismu strach -zákeřný strach, který postupně zachvacuje všechny jednotlivce nějaké pospolitosti kromě jediného. Sám N. Chruščov si v daném okamžiku klade otázku: Proč jsme nic neudělali? A odpovídá s upřímností a naivitou: Nemohli jsme nic děíat. Když jsme byli povoláni k Nejvyššímu pánu, nikdy jsme nevěděli, zda se s námi chce poradit o nějakém důležitém rozhodnutí, či nás uvrhnout do hladomoren Lubjanky. Tento fenomén všeobecného strachu se rozšířil v režimu zrozeném z najvznešenejších tužeb lidstva. Teror, který by byl jako revoluční teror všedním jevem, rozvinul se dvacet let po převzetí moci; nepostihoval pouze protivníky režimu, skutečné nebo potenciální, nýbrž lidi, kteří mu byli věrni. Nakonec se tento teror maskoval ceremoniály doznání, které byly samy o sobě něčím mimořádným, protože rozhodně zneuctívaly režim sám. Kdyby se totiž byla brala doslova doznání bývalých Leninových druhů nebo obviněni vznesená proti generálům, kteří veleli Rudé armádě, by! by svět nucen vent, ze tento režim byl ovládán - nebo ještě ovládán je - lidmi, kten proti nemu konšpirovali nebo kteří zrazovali ve prospěch cizí mocnosti. Kdyby se bylo věřilo doznáním, byla by obžalovací řeč proti režimu strašná. Jestliže se jim nevěřilo, jak posuzovat režim, který nutí lidi, aby se priznávali k nespáchaným zločinům? Konečně nebylo možno se neptat: Kde je skutečnost? Kde je ideologie? Čemu věří vůdcové, nejvyšší vůdce, strední vajcové a masy? Jedna osoba a pouze jediná osoba rozhodovala o osuau všech ostatních, pokrývala je slávou nebo je zahrnovala hanbou, promenovala věrné služebníky režimu ve zrádce. Ale pravé proto, ze teni o-nm byl pánem nad životem a smrtí všech, nemohl sam vent v nadskutecno, TOTALITARISMUS , ,«,A nhM vniitii ostatním, a tl mohli sotva věřit více. Nakonec se žilo v pocíÄmľvôľí Sry dával každé události smysl, ale jako celek byl ab- SUrvntnmto okamžiku to svádí k odmítnutí ideologie jako pouhé formy a k Ä už eiís ovála pouze jediná skutečnost, .skutečnost despotis-m5.ffi«í despotismu jedince, zbytek byla kamufláž, která nikoho ne- mUOsobŽľsi myslím, že by nebylo správné dokonce ani v tomto krajním případě, odmítat ideologii. Faktem je, ze tyto patologické formy des-potismu nejsou myslitelné mimo ideologické trestem, dokonce i když vyvolává u většiny spíše skepsi než víru. V čem spočívá fenomén totalitarismu? Tento jev, jako všechny společenské jevy zavdává příčinu k četným definicím podle stanoviska, které pozorovatel zaujímá. Zdá se mi, že je tu pět základních prvků: 1. Fenomén totalitarismu patří k režimu, který poskytuje jedné straně monopol na politickou činnost. 2. Monopolní strana je vedena nebo vyzbrojena ideologií, které přikládá absolutní autoritu a která se v důsledku toho stává oficiální státní pravdou. 3. K šíření této oficiální pravdy si pak stát vyhrazuje dvojí monopol, monopol prostředků násilia monopol prostředků přesvědčování. Všechny komunikační prostředky, rádio, televize, tisk, jsou řízeny a ovládány státem a těmi, kdo ho zastupují. 4. Většina ekonomických a profesních aktivit je podřízena státu a stává se jistým způsobem součástí státu samého. Protože stát je neoddělitelný od své ideologie, je většina ekonomických a profesních aktivit zabarvena oficiální pravdou. 5. Protože všechno je státní činnost a protože každá činnost je podřízena ideologii, je chyba, které se někdo dopustí v ekonomické nebo profesní činnosti, současně chybnou ideologickou. Odtud vyplývá nakonec politizace, ideologické přehodnocení všech možných chyb jednotlivců a jako závěr teror policejní i ideologický. Rozumí se samo sebou, že v definici totalitarismu je možno považovat za základní buď monopol strany, nebo ideologický teror. Fenomén je dokonaly když jsou všechny tyto prvky spojeny a plně uskutečněny, lecnto pet prvku, které jsem vyjmenoval, bylo spojeno během třicá- X? m?,-yfbÍ25l,19?4"1938: znovu tomu tak bylo během čtyřicátých Sňľnu' ?y--9?a 19-52;Lze P00"0^. Proč mohly být tyto elementy iSSLl ľľp?e fvetskeno řízení patří monopol strany a monopol ZSíL S P-0dSt"íxbolševismu * íeho revoluční vůle. Centralizace uľni £■ py+ř+preSVe?čovani'je vázána na ideu monopolu jedné strany * SSn^^J^0™1^'' aktivit je výrazem komunistického b? Pokud í írJsem jmenoval, jsou snadno pochopitelné vaz-uy. Pokud jde o vyústení, o ideologický teror, lze jej pochopit právě- 158 vzhledem k ostatním elementům, totiž k monopolu stnn« w. , a prostředků přesvědčování a k etatizaci indivLálnt, aS Bylo by nesprávné směšovat pochopitelnosti nutnostSL snn.oní Ue chápat ze tyto různé elementy jsou spojeny, ale faktSw S n padů tomu tak je, nedokazuje, že spojeny vždy být musí a že kaídv režim monopolní strany musí vyústit do této krajní formy teroru SS o totalitarismus, jsou tu ve skutečnosti tři základní otázky ' 1. Do jaké míryjde o jev historicky jedinečný, či o opakování ievů h* toricky již známych? K ° Jevu nis 2. Do jaké míry je nebo není sovětský totalitarismus srovnatelný s tn-talitarismem jiných režimu, zvláště s totalitarismem režimu nacionálne socialistického? 3. Do jaké míry je režim jediné strany nebo totálního plánování odsouzen k totalitarismu? Posuďme nejdříve tuto poslední otázku. Ve 20. století existují autoritativní režimy, které nejsou režimy jediné strany, a existují režimy jediné strany, které se nestaly totalitními, které nerozvíjejí oficiální ideologii a které nechtějí pomocí své ideologie modelovat všechny aktivity. Existují režimy jediné strany, kde stát neabsorbuje společnost a kde ideologie nemá takovou šílenou expanzi, jakou můžeme pozorovat v režimu sovětském. Pravda je, že každý režim jediné strany v industriálních společnostech obsahuje nebezpečí vývoje. In- dustriálni společnosti jsou společnosti městské. Vládcové se musí obracet na ovládané a zdůvodňovat svou autoritu. Nedovolávají se tradiční legitimity, nemají žádné zdůvodnění pro to, proč jsou u moci, nenabízejí zdůvodnění, které by bylo mimo diskusi, jsou nuceni vysvětlovat, proč a čím jménem poroučejí. Ovšem každý vládce v režimu jediné strany je nucen v jistém bodě diskusi zastavit, a to tehdy, kdy se diskuse stává zajímavou. Lze diskutovat o spoustě otázek kromě jediné: Proč nemají lidé právo organizovat se v jiné straně, než je strana jediná? Z toho nevyhnutelně pramení snaha, která vede šéfy jediné strany k zdůvodňování svého monopolu. K tomu stačí jakákoli ideologie (lidé nebyli nikdy vybíraví, pokud jde o kvalitu ideologií), ale je třeba nějaké ideologie, kterou si vypracují, kterou vnutí, která se stává stále agresivnější. Byla tu nicméně fašistická Itálie, režim jediné strany, který nikdy nepoznal ani ideologické bujení, ani totalitní jevy srovnatelné se sovětskou velkou čistkou nebo s výstřelky posledních let hitlerovského režimu. V obou případech, kdy se mluví o totalitarismu, se mi zdá, že podstatným jevem, původní příčinou je sama revoluční strana. Režimy se nestaly totalitními nějakým postupným vývojem, ale v důsledku původního zámeru, snahy od základů přeměnit existující řád podle nějaké ideologie. He-voluční strany, které dospěly k totalitarismu, mají společné rysy: rozsan ambicí, radikalismus postojů a extremismus prostředku. Dovolují tyto podobnosti srovnávat oba totalitarismy a vidět v nicn dva druhy téhož rodu? 159 kapitola 15 TOTALITARISMUS kapitola 15 TOTALIT AR ISMtJg Vyvinuly se dvě protikladné argumentace, jedna, která popírá příbuznost obou režimů, a druhá, která ji potvrzuje. Jedna i druhá se mi zdají ve většině případů neuspokojivé nebo přinejmenším nepřesvědčivé. Jaké jsou argumenty těch, kdo popírají příbuznost obou totaiitarismů? První rozdíl je v sociálním složení komunistické a nacionálne socialistické strany. Tento argument je nepopiratelný. V Německu bylo sociální složení obou stran opravdu velmi odlišné; řada dělníků hlasovala pro nacionálne socialistickou stranu, ale velká většina průmyslových dělníků hlasovala až do konce buď pro stranu sociálně demokratickou, nebo pro stranu komunistickou. Vnucuje se však jedna výhrada. V Německu existovaly v letech, která předcházela převzetí moci Hitlerem, dosti četné přestupy od jedné z těchto dvou stran ke druhé. I když je sociální původ členů stran různý, psychologické založení členů se vždy neliší. Existují společné postoje, které nejsou v rozporu s rozdílností sociálního původu. Ale to není podstatné. Připusťme, že sociální složení členstva je odlišné. Záleží však na tom, zda není možné, i když členové pocházejí z různých společenských tříd, vyvolat podobné jevy. To, že sociální původ členstva je jiný, neodpovídá na danou otázku. Ti, kdo tvrdí, že oba režimy jsou příbuzné, říkají, že přes rozdíl v sociálním původu členstva nachází pozorovatel u těchto dvou stran, když už přišly k moci, řadu podobných rysů v uplatňování autority. Podle druhého argumentu jsou nacionálni socialismus a kapitalismus v zásadě neoddělitelné, protože nacionálni socialismus je pouze režim, který si vytvořili kapitalista, aby udrželi svou vlastní moc. Tento argument je nesprávný, i když vychází z pravdivých faktů. Je pravda, že v předhitlerovském Německu mnoho kapitalistu, průmyslníků i bankéřů subvencovalo nacionálne socialistickou stranu, věřilo, že ji budou moci ovládat, a vidělo v ní prostředek obrany proti socialistické nebo komunistické revoluci. Ale v době, kdy se režim stal totalitním, nebyl naprosto kontrolován a řízen monopolisty. Průmyslníci a bankéři, zástupci bývalých vládnoucích tříd, byli ve své většině během poslední fáze hitlerovského režimu v opozici; po červenci 1944 byli oběťmi čistky, svou povahou sice odlišné od čistek sovětských, ale dostatečné k důkazu, že politika prováděná hitlerovskou stranou u moci nebyla výrazem vůle kapitalistické třídy. Podle třetího argumentu bojují komunisté a íašisté na život a na smrt. Opet je to argument nepopiratelný. Ale není to poprvé, kdy bratři bojuji proti sobe. Proto tím není vyřešena otázka: do jaké míry jsou to-víády? spolecné těmt0 dvěma drunum stran, když se stanou pány nnfrul vzáJemný nerostný boj uznaly někdy obě strany svou příbuz-E; VÄľ- RSntr°P Pfiiel v roce 1939 do Moskvy, mluvil o setkání SSíÄ/u? zdvořilost, když pozvedl sklenici na zdraví kancléře Hitlera, který je tak milován německým lidem. Tato slova 160 nlc nedokazují, leda to, že ti i oni mohou bez rozdílu používat toho nebo onoho jazyka. Čtvrtý argument, stejného druhu jako tři první, se dovolává ?ám neslučitelnosti ideologu. Neuvádím v pochybnost pravdSSSSuS ale znovu neřeší mázku Je pravda, že podle komunistické ídeolooie íp fašismus ztělesněním všeho, co je v dějinách špatného ie to neihluhíí úpadek lidské přirozenosti. Je pravda, že podle fašistické ideologie te komunismus vtělené zlo, absolutní nepřítel. Ale to, že na jedné stran* ie ideologie univerzalistická a humanitní, a na druhé straně nacionalistická rasová a vůbec jakákoliv, jen ne humanitní, nedokazuje, že se tito lidé ve jménu protikladných idejí neutíkají k srovnatelným praktikám. Dovolávat se proti kladnosti idejí, když se provádí rozbor podobnosti nebo nepodobnosti praxe, znamená zůstávat mimo stanovený problém. Ti, kdo mluví o příbuznosti, chtějí právě ukázat, že ideologie a vznešené aspirace váží málo na vahách dějin a že se lidé řídí pohnutkami, které nezávisí na ideologiích. Odpovídá-li se tedy, že zde nemůže existovat hluboká příbuznost, protože si ideologie doslova protiřečí, vyslovuje se předpoklad, že je vyřešen problém, o němž se diskutuje, problém, zdali ideologie určují praxi. Ochotně dodávám, nikoli pro symetrii, ale myslím podle pravdy, že mě většina argumentů ve prospěch příbuznosti obou totaiitarismů nepřesvědčuje o nic více z důvodů opačných, ale podobných těm, pro něž jsem odmítl argumenty předcházející. Jisté podobné jevy se nacházejí ve známých obdobích dějin sovětského režimu i ve známých obdobích dějin režimu nacionálne socialistického. Jediná strana, oficiální ideologie, absolutní moc osoby číslo jedna, všemocná policie, ideologie, která se krok za krokem zmocňuje všech činností, policejní teror, to všechno bylo skutečně možné pozorovat v nacionálne socialistickém Německu právě tak jako v sovětském Rusku. Krajní forma nacistického teroru se projevila během války, řadu let po uchopení moci, právě tak jako krajní forma teroru v Sovětském svazu nenásledovala bezprostředně po převzetí moci, ale objevila se o dvacet let později. Zhým argumentem, který se .uialitarismfl, je to, co jsem jiz odmítl, ze totizzaiezi pouze . ideje nemají žádný význam, a tím meně účinnost. Avsak^stejne !deje nemají žádný význam, a um menc uu.m.* mitám uznat argument o neslučitelnosti ideologií za rozhodující, nesouhlasím ani s argumentem, podle něhož víra komunistů v univerzální a humanitní hodnoty nic neznamená. , ... . Dílem, které nejdůkladněji zdůvodnilo tezi o příbuznosti obou totaiitarismů, jsou Origins of totalitarísm (Původ totaiitarismů) od Hannan Arendtové, která srovnává Sovětské Rusko mezi lety 1934 a 1937 a nit: 'erovské Německo mezi lety 1941 a 1945. Bylo by však nespravedlivé směšovat srovnávání těchto dvou období, těchto dvou teroru se srovnáváním režimů Jako celku. Rozdíly i příbuznosti mezi těmito dvěma totalitarismy jsou nepopira- 161 kapitoia i! TOTAUI'ARISMUS t«inŕ Pnrtnhnosti isou nřfMš patrné, než aby v tom bylo možno vidět pou-hoS náhoda jsou zde rozdíly inspirace, Idejí, cílů příliš evidin :nf e aby bylo možno bez výhrad připustit zásadní příbuznost JWSmfcMfa&ní Příbuznosti nebo rozdílnosti závisí na četných okolnó těch Nikdy nelze dospět ke zcela jisté odpovedi protože nacio-náůě socialistický režim neměl čas k tomu, aby se rozvinul tak jako režim !Ä Teh Sřmá svou historii, prošel Četnými fázemi, je možno po-rhon t smvsl Dostupných fází. Naproti tomu nacionálne socialisticky re-žimíoznaí ouzeš£ let míru. Počínajíc rokem 1939 se zapletl do válečného dobrodružství, které určilo jeho konečný osud Ke ziištěni relativního významu příbuznosti a rozdílnosti není možno se spokojit se srovnávací sociologickou analýzou, je nutno vzít v úvahu dvě další poznávací metody, historii a ideologu. . Historicky vyšel sovětský režim, jak víme, z revoluční vule inspirované humanitním ideálem. Jeho cílem bylo vytvořit nej hu man nejsi irežim jaký kdy dějiny poznaly, první režim, v němž by mohli všichni lide dospět k plné lidskosti, kde by vymizely třídy, kde by homogenita společnosti umožňovala vzájemnou toleranci občanů. Ale toto hnutí směřující k absolutnímu cíli nezaváhalo před žádným prostředkem, protože podle doktríny mohlo pouze násilí vytvořit tuto absolutně dobrou společnost a protože proíetariát byt v nemilosrdné válce s kapitalismem. Z této kombinace vznešeného cíle a nemilosrdné techniky vzešly různé fáze sovětského režimu. První fáze, banální: občanská válka a politický teror, který občanskou válku doprovází. Pak druhá fáze, kdy se teror zmírňuje a kdy se poskytuje jisté místo soukromé iniciativě, fáze NEPu. Avšak v roce 1929 počíná třetí fáze, nová revoluce ve vlastním slova smyslu, to jest zásadní přeměna sociálních struktur, revoluce uskutečňovaná shora, státem. Režim provedl dvanáct let po svém vítězství druhou revoluci, která byla v jistém smyslu podle svědectví samých vůdců násilnější a vzrušenější než revoluce první. Tato druhá revoluce, kolektivizace zemědělství, přinesla podle samého N. Chruščova nové formy teroru, které on jako současný generální tajemník strany neodsuzuje; omezuje se ve své proslulé zprávě na tvrzení, že by snad bylo bývalo možné uskutečnit tuto revoluci s menšími náklady, avšak právě tak jako při pouští teror proti nepřátelům strany, připouští teror proti vlastníkům půdy, proti rolníkům a kulakům, kteří odmítali kolektivizaci. Co překvapuje, co je vlastním objektem analýzy, je fáze následující. Proč jsme počínajíc rokem 1936 svědky rozpoutání veliké čistky, nové fáze terorismu, ačkoli zemědělská revoluce byla vítězná, ačkoli režim nebyl ohrožen? Problém, který je rozhodující při výkladu sovětského terorismu, je v otázce: proč čistka, když je bitva vyhrána? Tuto otázku nekladou pouze západní vykladači, klade ji sám N. Chruščov. Podle něho je terorismus let 1934-1938, terorismus obrácený proti členům strany, počátkem kultu osobnosti a je rozpoután proto, aby přivedl na popraviště protivníky, které Stalin uz porazil - což N. Chruščov považuje za zbytečné -, a po- KAPITOLA IS TOTALITARISMIJS T^M^ÉÍJÉŠ^M^M m terorismus na úkor samých čienů komunistické strany, kteří se neuchýlili od linie? V tomto momentě nabízí N. Chruščov jedinou odoovétf ípňm ^ klad. kult osobnosti. Ale právě zde se můžeme oS ia fit tato formule nic nevysvětluje. Jak řekl velmi znamen tv marS t« nllatti wcuňtlpní nnmnn' Iml+u „„„k___« " ■ AMdl'píliy marxista To- 9l|atti, vysvětlení pomocí kultu osobnosti není marxistické. Vysvětlovat tak důležité jevy pomoci /^osobnosti je způsob výkladu kteriS? ní ex definitione nepřipouští. »yw*»u, Kiery uce- Je možno pochopit nikoli velkou čistku samu nebo terorismus obráceny proti clenum s rany, ale možnost těchto jevů, vycházíme-li z akční techniky komunistické strany. Osobuje-ii si strana právo používat nás proti vsem svým nepřátelům v zemi, kde se ve výchozím bode nachází v menšine, odsuzuje sama sebe k pokračujícímu používání násilí Strana je teoreticky demokratická, ale demokratický centralismus spočíva v tom, ze podstatná část moci přechází na její generální štáb Ten je schopen zmanipulovat volby, zajistit, aby voliči byli určováni zvolenými; je také možno pochopit, že v tomto systému jde někdo až do konce a že se místo nějaké oligarchie stává pánem celé strany jediný člověk V tomto bodě se N. Chruščov shoduje se západními sociology: Počínajíc jistým momentem se demokratický centralismus zvrhl v absolutní moc jednotlivce. Ze je tento jev pochopitelný, to se mi zdá evidentní, ostatně jej pozoruhodným způsobem předvídal Trockij. Když Lenin v roce 1903 poprvé rozvinul ve své práci Co děiat?teor\\ demokratického centralismu, namítal proti ní Trockij přibližně toto: postavíte stranu na místo proletariátu, pak ústřední výbor na místo strany a nakonec generálního tajemníka strany na místo ústředního výboru a ve jménu proletariátu dospějete k neomezené moci jedince. Sám Trockij však nikdy plně nepřiznal správnost této své předpovědi. Jinak řečeno, to, co umožnilo jevy označované jako „kult osobnosti", nejsou pouze osobní vlastnosti jednoho člověka, ale také technika organizace a činnosti jedné strany, která existovala od počátku celého pohybu. Jak se dospělo od možnosti ke skutečnosti? Proč byly tyto čistky? Co bylo jejich účelem a jaké byly jejich příčiny? Způsobů vysvětlení velké čistky je mnoho. Najdeme je všechny ve vynikající malé knížce, která nese název Russian Purge (Ruská čistka);13 napsali ji švýcarský fyzik a ruský historik, kteří se setkali v jedné cele během velké čistky v letech 1936-1937 a kteří zde diskutovali o příčinách svého neštěstí. Tito dva lidé, kteří pak ze Sovětského svazu odešli, vypravují, že předmětem rozhovorů oblíbených mezi vězni v letech 1936 až 1938 byla právě velká čistka. V těchto rozhovorech shromáždili sedmnáct teorií. Ušetřím vás jejich výčtu, ale uvedu základní funkce, které se 13 Beck, F. - Godin, W.: Russian Purge and the Extraction of Confession (Ruská čistka a získáni doznáni), New York 1951. 162 163 KAPITOLA 1b TOTALITAPi ISMUS KAPITOLA 15 TOTAI.ÍTARISMUS v Sovětském Rusku přikládaly velké čistce v jediném prostoru, kde vládla absolutní svoboda slova, totiž ve vězeni. _ , Podlé prvního výkladu byl hlavní příčinou vnitrostranicky boj. Ve straně v oblasti moci probíhá politický boj srovnatelný s bojem ve všech stranách, boj charakterizovaný skupinami, frakcemi rivalitou, opozicí. Frakce, která nakonec zvítězí, chce zpečetit své vítězství likvidací poraze- Druhý výklad klade důraz na snahu po ortodoxii, která řídí činnost držitelů moci Lidé kteří v Ideokratickém režimu vládnou, chtějí likvidovat nejen současné nepřátele režimu, nýbrž i nepřátele potenciální. Všichni, kdo jsou v podezření, že by se za jistých okolností postavili proti režimu, stávají se nepřáteli a jako s takovými se s nimi zachází. Zbylí Jidé svázaní s minulostí, ti, kdo udržují vazby se zahraničím, jako třeba Židé, ti, kdo byli v určitém okamžiku nepřátelští vůči frakci, která zvítězila, jsou nakonec považováni za současné nepřátele a podle toho se s nimi zachází. Čistka byla technikou sociální profylaxe; jejím cílem bylo předem vyřadit kohokoli, kdo by za předem nepředvídatelných okolností mohl přejít do opozice. Tato technika dovedená až do konce ústí do jevů odporujících rozumu, ale je v ní možno přinejmenším najít pochopitelný záměr. Podle jiného výkladu bylo důležitou funkcí čistek získat pracovní síly pro pracovní tábory. A ještě podle dalšího výkladu je sovětská společnost současně byrokratická i revoluční, obsahuje jedinou hierarchii, která je současné hierarchií státní. Ale stát chce neustále měnit organizační formy. V sovětské společnosti všechno inklinuje ke stabilitě byrokratických forem; v ideologií naproti tomu všechno zapovídá sovětské společnosti přijímat kteroukoli formu za definitivní. Čistky jsou způsobem, jak udržovat revoluční dynamismus ve společnosti, kterou těžkopádnost táhne směrem k byrokratické krystal izaci. Ftíká-li se toto, a bylo by možno připojit ještě mnoho dalších hypotéz, zůstává nesporné, že čistka, tak jak byla provedena mezi rokem 1936 a 1938, byla naprosto iracionální, nebo chcete-li, nerozumná. Podle sovětských svědectví samých dezorganizovala armádu a správu, Počet důstojníků, kteří byli uvězněni nebo popraveni, se pohybuje mezi 20 000 a 30 000; maršál Rokossovski, který byl později polským ministrem národní obrany, byl v době čistek uvězněn; mnoho vysokých sovětských důstojníku, mezi nimi maršál Tuchačevskij, bylo popraveno. Čistka podobných rozměrů odporuje nejvyšším zájmům strany z toho prostého důvodu, ze strana potřebuje, aby režim fungoval a aby armáda byla silná. Zdá se mi také nezbytné připojit k předcházejícím výkladům působení nikoli kultu osobnosti, ale působení osobnosti. Aby pochopitelné funkce čistky takových rozměrů přešly ze sféry možnosti ve skutečnost, bylo třeba něčeho jedinečného, jednoho člověka, Stalina samého. tnu Lje„ !í"eK ?!'"' -k1e[ou vtom neb0 onom okamžiku přijímáme, jakákoli, je nutno brat v úvahu jedince. Je přinejmenším pravděpodobné, že 164 kdyby nebyl existoval Napoleon Bonaparte, byl bv korunován imí nona rál, ale je absolutně nedokazatelné a Í^^X^u^X runovan jiný generál nez Bonaparte, bylo by probíháte 45rhS .££í Právě tak je tomu v Sovětském svazu. Chápem S S?J2 režim degradovat až k jevům, které Wm Jte^nÄjS!; Stalin nebyly by se asi objevily krajní formy ideologického d lirľpoií-cejmho teroru a ceremoniálu doznání. Netvrdím to a nikdo to nemůže tvrdit, ale zda se mi pravdivý výklad, který těmto jevům dávají samí Sověti, ze kromě toho co muže byt vysvětleno stranou, jejími ambicemi její technikou, funkci čistek v byrokratickém režimu, zasáhl nepredvídate nv fakt: osoba a role, kterou diky absolutní moci hrála. Původně, historicky, se hitlerovský režim zrodil z jiné snahy než je vůle komunistická; zrodil se ze snahy obnovit morální jednotu Německa a nadto rozšířit území, které měl německý národ k dispozicí, tedy vést válku a dosáhnout výbojů. Nic z toho všeho není originální, je to opakování ambicí a iluzí císařů ve 20. století. Po převzetí moci je „hitlerizace" německého života postupná, velký teror se rozvíjí teprve během posledních let války. Člověk by měl sklon říci, že sama válka vysvětluje jevy teroru, ale fakta s tímto vysvětlením vůbec nesouhlasí. Teroristickým jevem, jehož příklad nám nabízí hitlerovský režim, je vyhlazení šesti miliónů Židů za plné války, mezi lety 1941 a 1944. O tomto vyhlazení rozhodl jediný člověk na radu jednoho nebo dvou jiných ; akce sama je právě tak iracionální vzhledem k cílům války jako velká čistka vzhledem k cílům sovětského režimu. Zatímco Německo bojovalo na dvou frontách, rozhodli se vůdcové režimu obětovat dopravní prostředky a značné materiální zdroje, aby byly usmrcovány hromadně, po miliónech, lidské bytosti, Tento teroristický jev nemá v moderní historii precedens, nemá téměř precedens v dějinách. Ne že by nedocházelo v jiných epochách k velkému vraždění. Ale v moderních dějinách nerozhodl šéf státu chladnokrevně vyhladit průmyslovým způsobem šest miliónů svých bližních. Obětoval zdroje, které mu mohly být užitečné pro vedení války, aby ukojil svou nenávist, aby za žádných okolností, ať by byl výsledek války jakýkoli, nemohli ti, které nenáviděl, přežít. Cílem, který si stanovila nacionálne socialistická strana, bylo přetvořit mapu Evropy, vyhladit jisté národy považované za méněcenné, zajistit triumf tomu národu, který byl považován za vyšší. V tomto momentě zunl teror ještě nepředvídatelnější než ten, který postihl sovětské občany. Jeho cíl je především jiný: Cílem, který si staví sovětský teror je vytvořit společnost úplně odpovídající jistému ideálu, zatímco v prípade hitlerovském je cílem prostě a jednoduše vyhlazení. Právě proto, přecházeje od historie k ideologií, budu trval na tom ze mezi těmito dvěma jevy je zásadní rozdíl, ať už jsou podobnosti jakékoli. Rozdíl je podstatný vzhledem k ideji, která inspiruje jeden i druhy em, 165 L KAPITOLA 15__--JOTAUTARISMiiR KAPITOLA 16 teorie sovětského režimu Kdybych měl shrnout smysl těchto dvou akcí, navrhl bych asi tvtn formule: pokud jde o sovětskou akci, připomenul bych banální poučku ,cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly"; pokud jde o činy hitlerov ské, řekl bych: člověk by dělal chybu, kdyby si kladl za cíl podobat sp dravému zvířeti, protože by se mu to velmi snadno podařilo. zničit nějakou pseudorasu. TEORIE SOVĚTSKÉHO REŽIMU V předcházející kapitole jsem formuloval tři otázky týkající se jevu totality. První se týkala povahy vazeb mezi jednotlivými prvky, které dohromady vytvářejí totalitarismus. Druhá byla otázka příbuznosti nebo rozdílnosti různých druhů totalítarismu. Zbývá nám pojednat o třetí otázce, o otázce originality totaiitarismu ve vztahu k historickým precedentům. Odpovím na ni tak, že zběžné projdu teorie, které byly vypracovány o komunlstiekém režimu. Protože se komunistický režim dovolává marxismu, rozeberu nejdříve marxistické teorie sovětského režimu. Začněme marxistickou teorií sovětského režimu, kterou formulují sami sovětští vůdcové, výkladem, který si dává Sovětský svaz sám. Tuto teorii v hrubých rysech známe: Revoluce byla proletárska, strana byla tlumočníkem a avantgardou proletariátu, sovětský režim buduje komunismus podle koncepce samého Marxe, ale je přitom ještě ve fázi socialismu, kde příjmy každého pracujícího odpovídají vykonané práci; v historické perspektivě však je možno spatřit fází komunismu, kde bude rozdělování určováno potřebou. Tato autointerpretace odmítá uznat důležitou skutečnost, která si vynucuje novou interpretaci, fakt, že revoluce označovaná za proletárskou proběhla v zemi, kde byl proletariát v menšině, kde byl kapitalistický vývoj teprve v počáteční fázi. V tomto bodě se všichni shodují, včetně Sovětů. Sám tento fakt není v rozporu s rozumným marxismem; je možno pochopit, jak se v zemi, kde kapitalistický vývoj nedospěl až do konce, mohlo podařit uskutečnit revoluci dovolávající se proletariátu. Lenin, Trockij, Stalin, všichni tento fakt vysvětlovali, ale ten nevyhnutelně vyvolává spoustu důsledků. Dnes už není možno považovat za evidentní nebo dokonce jen za pravděpodobné historické schéma klasického marxismu, podle něhož historický vývoj probíhá od feudalismu ke kapitalismu a od kapitalismu k socialismu. Ze sovětské zkušenosti je nutno vyvodit přinejmenším závěr, že dějiny mohou kapitalistickou fázi přeskočit. Hlavním cílem sovětského zřízení byl rozvoj ekonomiky, vybudování těžkého průmyslu, úkol, který Marx přisuzoval kapitalismu. Vědecká teorie by mela alespoň dokázat, že režim, který byl nastolen v Sovětském svazu a který je odpovědný za rozvoj výrobních sil, odpovídá režimu, který by mel vzniknout v zemích Západu jako dědic kapitalismu. Jinak receno, celkem