Světová kritika Denis Diderot (mezi lety 1759 a 1779 psal pravidelné zprávy o dění na pařížských Salónech. Považován za zakladatele moderní kritiky) Charles Baudelaire (jako kritik spojen se jmény umělců jako byli Gustave Courbet, Eugene Delacroix, Honore Daumier, Edouard Manet nebo Nadar) Clement Greenberg (obhájce abstraktního malířství, resp. abstraktního expresionismu, kombinace od Kanta odvozené teorie a levicového smýšlení) Donald Kupsit, Rosalind Krauss, Hal Foster, Boris Groys, Benjamin Buchloh Česká kritika do r. 1989 Miloš Jiránek (Volné směry) F. X. Šalda (Volné směry, Tvorba) Josef Čapek (Umělecký měsíčník, Lidové noviny) Richard Weiner (Lidové noviny, dopisovatel z Paříže, první zprávy o surrealismu) Karel Teige (Revoluční sborník Devětsil, Disk, Pásmo, Revue Devětsil) Jindřich Chalupecký (40-46 Volné směry, 60. léta Výtvarná práce, Výtvarné umění, Sešity) Peter Kováč (Rudé právo, 80. léta 20. st.) Vybrané texty výtvarné kritiky z období 1938 až 1989 jsou k nalezení v antologii České umění 1938 – 1989 (ed. Jiří Ševčík; Pavlína Morganová, Dagmar Dušková, Praha : Academia, 2001) Výtvarná periodika v ČR po roce 1989 Ateliér (od r. 1988, Blanka Jiráčková (Poláková)) Detail (1995-2000, Marek Pokorný) Divus (od r. 1995, Ivan Mečl) Umělec (od r. 1997, Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Jiří Ptáček, Alena Boika, Lenka Vítková, Palo Fabuš) Flashart CZ/SK (od r. 2007, Katarína Uhlířová, Eva Krátká) Art & Antiques (od r. 2002, Lenka Lindaurová, Jan Skřivánek) Fotograf (od r. 2002, Pavel Baňka) Výtvarné umění (1950 – 1971; 1990 – 1996, Milena Slavická) Sešity pro umění, teorii a příbuzné zóny Pars pro toto (od roku 2007 do roku 2007?, Marcel Fišer) Prostor Zlín (od roku 1993, Ludvík Ševeček) kulturní revue Revolver Revue + Kritická příloha (od r. 1985) http://www.revolverrevue.cz/nove-cislo Revue Labyrint (Karel Císař) http://www.labyrint.net/cisla A2 (od r. 2005, Petr Vaňous, Lenka Dolanová) http://www.advojka.cz/ společenské magazíny: Reflex (dlouhodobě v něm výtvarnou rubriku vedl Petr Volf), Respekt (Jan H. Vitvar), Týden (pravidelné příspěvky do něj psávali Tomáš Pospiszyl nebo Martina Pachmanová), Nový prostor (Jiří Ptáček), Referendum (Věra Jirousová http://www.denikreferendum.cz/podrubrika/vytvarne-umeni) web nekultura.cz artservis.info http://www.artservis.info/ artalk.cz http://artalkweb.wordpress.com/ artyčok http://artycok.tv/ blogy Travis Jepessen http://disorientations.com/ Lukáš Hájek http://maly-teoretik.eblog.cz/ Česká kritika po roce 1989 David Kulhánek Denisa Kera Edith Jeřábková Jan H. Vitvar Jiří Hůla http://www.artarchiv.cz/ Jiří Ptáček Jiří Valoch Josef Moucha Katarína Uhlířová Kateřina Tučková Lenka Lindaurová Marek Pokorný Milena Slavická Pavla Pečínková Petr Vaňous Radek Horáček Radek Wolmuth Tomáš Pospiszyl Václav Magid Věra Jirousová Vladimír Birgus časopisy online: http://www.artnet.com/magazineus/frontpage.asp www.e-flux.com (odkaz na e-flux journal a rozcestník k dalším online časopisům, za pozornost stojí minimálně Parkett) http://www.divus.cz/umelec/index.php Dělení kritiky Jedna možnost je držet se jednotlivých formátů – tj. noticka, zpráva, recenze, stať/esej. Specifickým druhem kritiky je interview, které je na jednu stranu „žurnalistickým“ formátem, má ovšem neopomenutelné místo v odborných časopisech. Specifikem rozhovorů je, že kritická práce se v nich rovnoměrně rozkládá mezi tázajícího a dotazovaného. Většina časopisů o umění dnes vymezuje základní formáty, které jsou často poměrně striktně dané, vymezené např. počtem znaků (v anglofonním kontextu spíše počtem slov) – review, feature, spotlight, interview Trochu méně tradiční dělení výtvarné kritiky nabídl před několika lety v eseji Absence of Judgement James Elkins: * text (esej) v katalogu, „který je zadán komerční galerií. (Říká se, že katalogové texty nejsou výtvarná kritika, protože se od nich očekává, že budou pochvalné. To ovšem vyvolává otázku: Pokud to není kritika, co tedy?)“; * akademická stať „předkládá řadu tajemných filosofických a kulturálních odkazů od Bachtina k Buberovi a od Benjamina k Bourdieuovi. Představuje obvyklý cíl konzervativních útoků“; * kulturální kritika, „v níž se vysoké umění mísí s populárními obrazy, což z výtvarné kritiky dělá jen jednu příchuť v hustém vývaru“; * konzervativní kázání, „v němž autor deklamuje, jaké by umění mělo být“; * filosofická esej, „v níž autor prokazuje, nakolik dané umění rozvíjí vybrané filosofické koncepty, nebo se od nich naopak odklání“; * popisná výtvarná kritika, „nejpopulárnější podle výzkumu Kolumbijské univerzity: jejím cílem je být zapálený, přitom ale nijak nesoudit a přivést za pomoci imaginace čtenáře před díla, která nemají možnost vidět naživo“; * poetická výtvarná kritika, „v níž to, na čem záleží, je samotné psaní“. Operace v kritickém psaní - popis - analýza - interpretace - kontextualizme - soud / hodnocení Kritika jako zprostředkování umění Kritika jako reflexe zpětná vazba umění Autoreferenční kritika (autonomní kritika) Rozdíl mezi dvěma možnostmi je nasnadě – klasický pohled na kritiku je takový, že kritický text by se nikdy neměl obracet sám k sobě, měl by být zcela „instrumentální“, obrácený ke svému předmětu. Umění si naopak přes všechny problémy drží výsadu autonomie (až autoreferenčnosti). Současná kritika se v důsledku mnoha změn, které proběhly v poli uměleckého světa domáhá možnosti fungovat podobně autonomně. Kritika by se měla stát sama sobě předmětem, tak jako je to u umění. Dalším krokem je vyšší míra institucionalizace umělecké kritiky. Kurátorství má již tuto fázi za sebou – programy kurátorských studií rostou jako houby po dešti. U kritiky je celý proces pomalejší, přece jen jsou tu ale stále patrnější snahy vtisknout i kritice pevnější institucionální rámec, definovat jako obor. Podobně jako dnes progresivní kurátoři staví výstavy jako umělci a říkají, že se přitom pohybují výhradně v diskurzu kurátorství, i v kritice zdá se přibývá textů, které se zabývají především kritikou a umění do nich proniká až v druhém plánu. Vývoj na západě, alespoň jak to zaznívá z mnoha textů ,se posunuje směrem, kdy se z kritiky stává jen další součást marketingu. Stále větší textů vzniká na platformách, které jsou produkovány těmi, kdo zároveň organizují výstavy a prodávají umění. Od kritika se tedy očekává, že bude lidem umělce představí, zasadí jej do vhodného kontextu, poodhalí něco z možností čtení vybraného díla nebo děl a v ideálním případě pochválí. Umělci – kritici (současný stav v Česku) Jiří David Václav Magid Marek Meduna Ján Mančuška další zdroje Pablo Helguera, Jak se pohybovat ve světě umění http://www.divus.cz/umelec/article_page.php?item=1451 James Elkind (ed.), The State of Art Criticism http://books.google.cz/books?id=kNs3QKJ641UC&printsec=frontcover&dq=the+state+of+art+criticism&cd=1 #v=onepage&q&f=false Daniel Birnbaum a Isabelle Graw (eds.), Canvases and Careers Today. Berlin : Sternberg Press, 2009. Václav Hájek, Střed a okraj. Flash Art CZ/SK, 2009, č. 14 (říjen až prosinec), s. 41.