Ukaž jazyk aneb všechno je prázdné M a Ťien Zlatý čhórten Klášter Gar leží schoulený mezi dvěma bohyně mi — Džomolan-gmou a Šišapangmou. Kilo se vydrápe až nahoru ke klášteru, je odměněn pohledem na dvě bohyně zahalené v bělostné stříbřité róbě, a když pak zvedne hlavu a pohlédne na vysokou klenbu oblohy, jako by se ocitl v samém nebi. Stará poštovní cesta do Nepálu vedoucí dole pod klášterem je už dávno /pustlá a rozpadlá, ale dřív to bývala jediná cesta, kudy se ubírali obchodníci i cestovatelé. Podél cestv se vine říčka a každý rovný kousek půdy na jejích březích je osázen horským ječmenem nebo zeleným hráškem, kousek dál od řeky už se však rozkládají holé a pusté kamenité pláně, kde neroste ani nizounká tráva. Kočovníci v létě často ženou svá stáda za pastvou jinam. Na vrcholku klášterní budovy stával měděný čhorten s relikvií tibetského světce, básníka Milaräpy, ale dnes už kromě nízkého kamene z čhortenu vůbec nic nezbylo. Také ostatní klášterní budovy se dávno rozpadly. Se stoupající nadmořskou výškou stále víc ubývá lidských příbytku. Zdejší Tibeťané jsou všichni maličcí a mají pomalé, vláčné pohyby. Všechno, co se hýbe — oblaka, stádo ovcí, divocí psi, povlávající modlitební praporky, ženy s dětmi na zádech i jeden tulák, co zrovna dorazil z Cíny, totiž, já — to vše vypadá jako ve zpomaleném filmu. Ze všeho nejhorší je však hlava. Cítíš, jak se ti v lebce od spánků směrem dolů vytváří puklina a dává ti náležitě pocítit, že máš nahoře temeno, které se hrozí co chvíli ro- zevřít jako měděná kopule hvězdárny. Část vzpomínek jako by se z hlavy vypařila. Zapomněl jsem v tu chvíli, jak vypadá moje bývalá, a to i přesto, že to kvůli ní jsem se začal toulat z jednoho konce světa na druhý. Zapomněl jsem i na všechny filosofy a spisovatele světa. Zato můj malý mozek jako by pracoval naplno. Léta zapomenuté události jsem zde měl najednou živě před očima. Hlavně ten velký klíč, který jsem ztratil před šesti lety. Tady jsem si najednou vzpomněl, že je pod dřevěným dnem velkého kufru pod postelí. V době, kdy se ztratil, se mi zrovna zdálo, že když klíč spadl na zem, jeho cinknutí vyděsilo myš, a ta ho chytla do tlamy, otevřela šuplík v mém psacím stole, chvíli ho zklamaně převracela naruby, sežrala mi dvě pilulky na trávení a pak klíč nacpala pod kufr pod postelí. Seděl jsem na ulici a snažil se nadechnout. Pomaličku mě obklopilo několik dětí se psy, některé z nich se zájmem zkoumaly moje vlasy, jiné šaty, vousy, fotoaparát. Pomaličku si kolem mě sedly na bobek a já se na ně v pauze mezi dýcháním maličko pousmál. Potom jsem vstal, vval do ruky falešný doporučující dopis a zeptal se, kde je tady národní výbor. Obecní sekretář studoval kdysi v okresním městě, ale už. dávno si zase osvojil zdejší pomalé, lenivé tempo. K přečtení dopisu potřeboval stejně dlouhou dobu jako já k vykouření jedné cigarety. Pomaličku se na mě usmál a trvalo dalších pět minut, než zaznamenal můj úsměv, který jsem mu vracel. Řekl jsem mu, že chci vylézt na Džomolangmu, že mě vyslala ta a ta agentura a že mám vládní pověření. Odpověděl, že sám tam rozhodně nemůžu, vloni to taky jeden zkusil, ještě stačil napsat závěť a pak se vrátil za dva týdny, omrzlý obličej měl purpurově šedý, z. nosu a uší mu visely cáry kůže. Poslali ho do oblastní nemocnice a tam ho dávali dohromady celý měsíc. Vznešené tváře azurové bohyně se nesmí dotknout každý. Také říkal, že pod Džomolangmou je veliký ledopád. Kdo cestou nezmrzne, toho zabijí padající kusy ledu. Byl jsem trochu zklamaný. Poradil mi, 134 135 že můžu vylézt na jednu z hor tady nad vsí. Z vrcholu bude krásný výhled na Džomolangmu. Nahoře je starv nepálsky klášter, dole pod horou ještě bydlí nějací lidé. Toho dne odpoledne mě vzal do vesnice pod klášterem Gar. Kam oko dohlédlo, všude byly jen ohrady pro jaky a ovce. Kolem několika sotva metr vysokých kamenných stavení nebylo ani živáčka. Hlína na zemi byl suchá a měkká, prach zvířený našimi kroky se líně zvedal, pomaličku se zastavil a zůstal viset ve vzduchu. Zpod jedné z ohrad pomaličku vylezl pes a jedinkrát nevzrušeně štěkl, pak se z jedné z děr vynořil dívčí obličej, ale hned zase /mizel. Za chvíli ze objevila celá horní část trupu, dívka držela v levé ruce kus zrcátka, v pravé hřeben a česala se. Ulička byla velmi úzká a kromě prachu v ní nebylo nic než kamení. Obecní tajemník ukázal na jeden z domků a povídal, že to jsou jeho známí, abych jim dal krabičku cigaret a budu se u nich moci ubytovat. Oba jsme po čtyřech vlezli do clírv. Uvnitř nebylo až na několik doutnajících uhlíků nic vidět, ale bylo slyšet, že v rohu někdo dýchá. Ten večer jsem zde vyslechl následující příběh. Ale poněvadž můj mozek byl v té době poněkud otupělý a protože se mi možná nepodařilo vše dost dobře přeložit, je příběh trochu -zmatený a nelogický. A jelikož můj malý mozek byl tehdy naopak neobyčejně citlivý, jsou v příběhu některé detaily tak přesné, že příběh snad ani nemůže bvt smyšlený. Co však nejméně dává smysl je, že se příběh udál před čtyřmi sty lety a že ho vypravěč sám zažil. Řemeslu jsem se začal u Dergeho Samčhoga učit už v jedenácti letech. V té době se zrovna začal stavět měděný čhôrten kláštera Gar. Mistr, jeho žena a já jsme všichni společně bydleli v klášteře. Mistr i jeho žena Končhog Taši byli prý oba původem z Nepálu, ale mistr se narodil na této straně Džomolangmy. Můj otec onemocněl a zemřel právě cestou z Nepálu. Mistr byl proslulým zlatníkem a stříbrotepcem, Všechny ženy z dalekého okolí nosily šperky, které pro ně vyrobil. Mistr Samčhog byl pověřen řízením stavbv Zlatého čhorte-nu. Čhôrten byl celý odlitý ze žluté mědi a jeho špice bvla z čistého zlata. Veškerému svému umění jsem se naučil během sedmi let, jež jsem na stavbě strávil. Paní Končhog Taši byla téměř o třicet let mladší než mistr. Utekla s ním a tajně se tu vzali. Mistr ji poznal v Nepálu, kde se Končhog Taši nechala omámil nádherou šperků, které pro ni vyrobil. Bylo jí už skoro třicvt, ale ještě neměla ani jedinou vrásku. Na jedné straně nosu měla vložený modravý tyrkys, čistý jako hladina jezera Maphamjumccho. Každé ráno si rozpustila vlasy, do pěšinky mezi ně nanesla růžový pudr a nakonec si mezi obočí namalovala rumělkové znaménko. Celé její tělo zdobily nejkrásnějsí Šperky, jaké jen mistr dovedl vyrobit. Po sedmi dnech byla konečně hotová forma pro měděný čhôrten. Čhôrten se tvarem podobal zavěšenému zvonu. Jeho základ tvořil z kamenů vyzděný podstavec. Podstavec měl sedm metrů v průměru a směrem nahoru se stavba kuželovitě zužovala. Na vystupujících okrajích každého z pater byly zavěšeny sošky nejrůznéjších ochranných bytostí, které držely v tlamách malé zvonečky. Čtvrté a zároveň poslední patro se rozšiřovalo a tvořilo nahoře malou plošinu. Mistr říkal, že takhle nebude na měděné tělo čhortenu pršet, a ten tak nechytne rez, a také že díky tomu nebude tak jednoduché ukrást jeho špičku odlitou z ryzího zlata. Kolem dokola čtvrtého podlaží čhortenu bylo třináct pávů. Celý měděný čhôrten měřil celkem šestnáct metrů a až na spodní kamennou část a zlatou špičku byl celý odlitý' z jednoho kusu. Na zdi mistr vytepal výjevy ze života Buddhv Sákjamuniho. Na vrchu čhortenu byla umístěna zlatá špice, na níž bylo ve výklencích vytesáno šestnáct velkých soch bódhisattvů. I když špice nebyla vyšší než dva metry, mistr na ni použil to nejlepší ze svého nenapodobitelného umění, takže to 136 137 I>yl skutečny klenot nevyčíslitelné ceny. Uprostřed byla špice dutá a s tělem čhórtenu byla spojena měděným sloupem. Odmalička jsem byl urostlý a silný a leccos jsem vydržel, takže si mě mistr velmi oblíbil. Říkal, že $auy, které jsem vy tepal já, jsou ještě krásnější než jeho vlastní. A paní Kónčhog Taši se ke mně chovala ještě lépe a často mi schovávala dobroty / mistrova stolu. Když mi bylo třináct, odjel mistr do Dansangu, aby tam nakoupil písek na odlévání mědi, a byl pryč celý měsíc. Než odjel, přikázal mi, abych přes noc zůstával v jeho pokoji. Bál se, že lámové z kláštera budou chtít s Kônčhog Taši spát. Navečer mě Kônčhog Taši zavolala, abych si lehl u ní. Hned druhou noc mi rukou nahmatala rozkrok kalhot a začala mě tam hladit. Od té doby, kdykoli jsem ucítil její vůni, roztřásl jsem se. Celé její tělo bylo od hlavy až k patě nasáklé zvláštní vůní pižma. Potom si přivedla geka z. kláštera, a když si mysleli, že už spím, začali se objímat. Ale hlasité sténání Kónčhog Taši mě vždycky probudilo. Když se mistr vrátil, neodvážil jsem se mu nic říct. V té době už bylo mistrovi přes padesát let, ale kromě toho, že byl trochu shrbený, na tom byl fyzicky ještě poměrně dobře. Uzel vlasů mu spadal až na ramena, jeho oči bylv černé jako uhel a hlavu si ještě ovazoval pruhem purpurového hedvábí. Nepil příliš alkohol, ale rád špásoval se ženami, jež si k němu chodily nechat udělat šperky. Často ještě ušetřil stříbro, aby mohl pro ty, které se mu líbily, udělat navíc náušnice nebo šperk do vlasů. Občas využil příležitosti, a když ženě připínal amulet nebo náramek, přitáhl si ji k sobě, aby jí mohl nadzvednout sukni. S Kônčhog Taši jsem se vyspal ještě dřív, než uschla forma na zlatý čhorten. V té době se mistr často zavíral sám ve své dílně, kde tepa! zlaté sošky bódhisattvů, a v noci ho tam navíc hlídali strážci z kláštera. Dovnitř mohla jen Kónčhog Taši a Ngódub, který spravoval majetek kláštera. Všechny práce venku jsem pak měl na starosti já s několika sochaři a kovotepci. Toho večera jsem se nerozkiepal, naopak, s úsměvem jsem ji sledoval, jak si svléká sárí, jež halilo její tělo, a pak jsem ji jako omámený začal líbat. Od toho okamžiku jsme se od sebe nehnuli ani na krok. Jakmile se setmělo, šel jsem za ní a přitahován její vůní jsem vstoupil k ní do pokoje. I přes den jsem po čichu poznal, jestli je u sebe v ložnici nebo jestli je v dílně u mistra. Toho dne šla do Ňalamu vyměnit olej a pudrový prášek. Po poledni jsem podle vůně poznal, že už se vrací, odložil jsem rydlo a vyběhl na kopec. Potkal jsem ji přímo nahoře. Jako šílená si lehla a rozhalila sárí. Když mistr vyběhl nahoru, právě jsme se divoce převalovali sem a tam. Mistr mě odkopl a pak začal kopat do Kônčhog Taši. Nakonec sebral hůl a zbil ji. Několik