Regulační plán na obsahové věty při překladu do latiny

O jaký typ vedlejší věty se jedná v češtině?

(Pozor na rozdíl: „říkám, že“; „říkám, aby“; „dělám to proto, aby“)

1.      Česká věta obsahová oznamovací (většinou věta předmětná nebo podmětná, věta vedlejší
informuje, nevyjadřuje žádost. Často spojka „že“, někdy, např. po neosobních výrazech, může být i
„aby“!)

Jaký je predikát v hlavní české větě a jaký predikát použiji pro překlad do latiny?

·           mluvení, vyjadřování → ak. + inf.; nom. + inf.

·           myšlení, vědění → ak. + inf.; nom. + inf.

·           cítění, vnímání → ak. + inf.; nom. + inf.; u smyslového vnímání a facere ve významu
„líčit“ i ak. + ptc. préz.

·           vyjádření citů (affectuum) → ak. + inf.; věta s quod + ind. nebo konj. podle sousl.

·           některý z „vyjmenovaných“ predikátů se zvláštním režimem:

o   výrazy typu fit, accidit, efficitur, sequitur, mos est → věta s ut / ut non + konj.
préz. / impf.; u některých je možný i ak. + inf.

o   výrazy typu accidit, facere s hodnotícím výrazem → věta s quod + ind.

o   výrazy typu non dubito, quis dubitat, dubitari non posse, non nego → věta s quin + konj. podle
souslednosti časů (vč. následnosti)

2.      Česká věta obsahová žádací (většinou věta předmětná nebo podmětná, věta vedlejší ovlivňuje
k (ne)uskutečnění nějakého děje, často spojka „aby“, někdy může být v češtině prostý infinitiv)

Jaký predikát použiji v latinské hlavní větě?

·           modální sloveso, modální výraz

o   velle, nolle, malle, cupere → inf. u stejného podmětu; ak. + inf. u různých podmětů; věta
konjunktivní (préz., impf.) bez ut

o   necesse est, oportet → prostý inf.; ak. + inf.; věta konjunktivní (préz., impf.) bez ut

·           jiné sloveso vyjadřující vůli, snahu, záměr, přání atd.

                       Jaký predikát použiji v latinské hlavní větě?

o   většina případů (petere, rogare, imperare apod.) → ut / ne + konj. préz. / impf.

o   několik predikátů (cogere, sinere, pati, prohibere) → ak. + inf., méně často  věta s ut / ne

o   slovesa iubeo, veto → ak. + inf., nom. + inf. (pozor na inf. akt. a pas.!!)

·           predikát vyjadřující obavu → tzv. věta obavná s ne / ne non + konj. préz nebo impf., o
obavě do minulosti i konj. pf. nebo plpf.

·           predikáty typu impedire, recusare, deterrere → tzv. věta zabraňovací, spojky quominus,
ne + konj. préz. / impf. (v ČJ bývá kladná věta nebo infinitiv!)

·           negovaný predikát implicitně záporné snahy (non impedio), výrazy typu nihil abest,
facere non possum, fieri non potest → quin + konj. préz. / impf., po negovaných slovesech
zabraňování i quominus

3.      Česká věta obsahová tázací (pozor, uvozujícím výrazem je i tzv. reference o neznalosti,
např. „nevím“)

Jedná se o otázku zjišťovací (odpověď ano – ne), doplňovací (nelze odpověď ano – ne) nebo
rozlučovací (buď – nebo)?

·           zjišťovací → -ne / num + konj. podle souslednosti včetně následnosti (vzácně nonne po
quaero při předpokládané kladné odpovědi); vzácně si + konj. podle souslednosti po výrazech typu
miror

·           doplňovací → tázací zájmeno / příslovce (quis a spol.) + konj. podle sousl.

·           rozlučovací → kombinace částic: utrum – an, ne – an, nic – an + konj. podle sousl.
v obou částech