Jambický trimetr, jambický senár
Klasickým veršem dramatického dialogu v řecké i latinské literatuře je jambický
trimetr, v lat. jambický senár. Nejčastější verš římských scéniků, je obměnou řeckého
verše - trimetru jambického, ale je volnější: arse poslední stopy je krátká, jinak jsou
všechny stopy volné.
Sestává ze 6 jambických stop, vzestupný, 3 jambické dipodie
jamb může být ve verši nahrazen ve všech stopách kromě poslední následovně:
uUu tribrachys (v prvních čtyřech stopách)
-_ nepravý spondej (1. 3. 5. stopa),
-Uu nepravý daktyl
uu_ anapest,
uuUu prokeleusmatik (zřídka, jen v 1. stopě),
poslední stopa uU (pyrrhik) nebo u_ jamb, poslední slabika je anceps
Jamb se zřídka objevuje v 5. stopě (větš. zde stává anapest či spondej), v jambickém
senáru může být tedy nahrazena dlouhá iktovaná doba dvěma krátkými, a krátká bez
iktu dlouhou nebo dvěma krátkými, na rozdíl od jambického trimetru řeckého, může
tedy být jamb nahrazen spondejem i ve druhé a čtvrté stopě:
základní schéma: u _, u _, u _, u _, u _, u _
realizace: r P, r P, r P, r P, r P, u .
Ne quis miretur qui sim paucis eloquar (Plaut.Aul. 1)
-_/-_/-_/-_/-_/u_
caesura se objevuje po 5. polovině taktu (penthemimeres) nebo po 7. pol. po lehké stopě
(arsi) - méně často - (hefthemimeres):
Triginta Sardos // sexaginta Macedones (Plaut. Mi. 43)
-_/-_/-(_/-_/-Uu/u_
Qui vobis universis// et populo placent (Ter.Ad19)
-_/-_/u_/-(_/v_/u_
Hiát se však vyskytuje u scéniků dosti často, hlavně na místě kde je caesura nebo diairese, u Paluta ovšem
často nacházíme hiát kdekoli ve verši.
prokeleusmatik v 1. stopě:
Ego quia non rediit // filius quae cogito (Ter. Ad. 35)
vUu/-V/-(_/u_/-_/u_
Alternace „čistých“ a „nečistých“ stop v jambickém senáru:
jambická stopa, která padne na konec slova, tj. s iktem se pokládá za „nečistou“ tj.
nahrazuje lehkou dobu (arsi) dobou dlouhou nebo dvěma krátkými, pokud se vyskytuje
v liché stopě, zvl. v páté stopě:
Pater ad mercatum hinc // me meus misit Rhodum (pl.Mer. 11)
v_/-_/-(_/u_/-_/W
jinými slovy - závěru senáru typu misit meus Rhodum se autor vyhýbá, snad proto, že
poslední stopa musí být čistá, takto tedy dosáhne jejího zvýraznění. Existují ovšem
výjimky z tohoto pravidla, zvl. tam, kde nelze od sebe oddělit slova významově spolu
úzce související:
Ducas easque in // maxumam malam crucem (Pl. Cas. 16)
-_/u_/-(_/u_/u_/W
Podle téhož pravidla pak bývají sudé stopy většinou „čisté“:
Neque quadruplari // me volo, neque enim decet (Pl. Pers.62)
Wu/u_/-(_/u_/v_/u_
Krátká poslední slabika víceslabičného slova by neměla tvořit začátek skupiny dvou
krátkých dob, které nahrazují dlouhou přízvučnou nebo nepřízvučnou.
Slova, reprezentující tribrachys: genera, facere, nebo tři poslední krátké v delším slově
- materia, nemohou tvořit jambickou stopu Wu snad aby se autor vyhnul kontrastu
s jejich skutečným přízvukem na první slabice.
Kvantita slabik
Zachovávání původní kvantity koncových slabik
Koncové slabiky zachovávají svou původní kvantitu, pokud nebyly zkráceny tzv. jambickým
krácením (viz níže 4.3.1.2 a H3/1.1.2.2); tj. ve slovesných tvarech se zachovává dlouhé -āt, ēt,
-īt; v jmenných tvarech nom. sg. kons. kmenů: -ār, -ēr, -ōr, -āl.
Ve výslovnosti se v koncových slabikách zachovaly původní skupiny konsonantů; tj.
jako dlouhé se měří např. hoc < *hocc < *hod + ce; ter < *ters apod.
Iambické krácení
V živé řeči docházelo ke krácení slabik dlouhých přirozeně či posicí - pod vlivem
přízvuku. Nejčastěji se to stávalo u slov iambických u-. bené, malé koncové -ē bylo
původně dlouhé pak bene v. V každé jambické skupině slabik se krátí dlouhá
slabika, je-li přímo před ní nebo za ní přízvuk. př. foras īre (forās).
U starých scéniků docházelo často, i když ne obecně, v „jambických“ slovech (tj.
v dvojslabičných slovech se sledem krátká slabika – dlouhá slabika) ke krácení druhé,
původně dlouhé slabiky. Druhá slabika se tak krátila např. v tvarech bonīs, novōs, amās apod.,
nikoli však např. ve slově valdē, kde je první slabika dlouhá. Tato tendence se částečně
prosadila i do běžného jazyka: bene, male, cito, modo, ita, fere; mihi, tibi, sibi; ibi, ubi, heri,
nisi, quasi; nimis, nihil; ego, cedo; duo ad.
Vocalis ante vocalem corripitur“
Původní dlouhý vokál v pozici před vokálem se pravidelně krátí, např. īnstituī < *īnstitūī
< *īnstitūvī. U nejstarších scénků jsou však dochovány na některých místech ještě staré
délky, např. ENN. ann. 1,62: Dīāna; tamt. 12,377: fūimus (nápisně dochováno nepřímo:
DEIVOS – *dēos > klas. deus). Pravidlo „vocalis ante vocalem corripitur“ není jen
metrický jev, ve verších však dochází i ke krácení koncového dlouhého vokálu před
následujícím vokálem (pokud nedojde k elizi). tj. dlouhá slabika v hiátu tu amas (tū), quo
abis (quō).
Krácení enklizí
Slabika přirozeně dlouhá se může zkrátit tím, že se připojí k následujícímu slovu:
siquidem, quandoquidem apod.
Hiát
stykem samohlásky nebo dvojhlásky na konci jednoho slova se samohláskou na
počátku slova následujícího vzniká hiát, antičtí básníci považovali hiát za něco sluchu
nepříjemného, takže se mu buď vyhýbali, nebo jej odstraňovali (ne vždy, může bývat
před césurou). Způsobem odstraňování je elise. hom(o) atque homatque, římští básníci
odstraňují i koncové -m a náslovné -h pulver(em) Olympicum pulverolympicum,
dissimil(e) (h)oc dissimiloc, -h se téměř nevyslovovalo. U slovesa esse nastává tzv.
zvratná elis afairesis - sata (e)st satast.
Někdy se eliduje samohláska i na konci verše, začíná-li následující verš samohláskou zvl.
koncové -que, -ve ...ignari hominumque locorumqu(e)
erramus.... (Verg. Aen.)
PLAUT. Aul. 725: hic dies m(i) optulit, fam(em) et pauperiem
PLAUT. Aul. 720: hem, nem(o) habet hor(um)? occidisti
Hiát se však vyskytuje u scéniků dosti často, hlavně na místě kde je caesura nebo diairese, u
Paluta ovšem často nacházíme hiát kdekoli ve verši. (např. PLAUT. Amph. 190: Quod multa
Thebano poplo // obiecit funera) nebo při střídání osob v dialogu (např. PLAUT. Merc. 749:
Abi! Quid abeam? St. abi! Abeam? Abi!)
Jiný způsob splývání samohlásek je synizesis: u latinských básníků se objevuje uvnitř slova,
samohlásky uvnitř téhož slova, neoddělené souhláskou spolu splývají v jakousi dvojhlásku,
přičemž jedna z nich (i nebo u) ztrácí slabičnou platnost a stává se souhláskou: avium
avjum, ariete arjete, čte se pak jako jedna slabika: ais, ei, huic, proinde nescio, dies,
genua genva, tuarum, fuere atd. jsou u Plauta měřeny jako dvě slabiky nebo jen jedna.
Synizesi nebrání ani konsonant -h- (antehac bývá dvouslabičné, dehinc jednoslabičné atd.).
Afaireze
„Afaireze“ je vypuštění počátečního vokálu po koncovém vokálu předcházejícího slova.
Vyskytuje se jen u tvarů slovesa esse. Afairezi nebrání koncové -m ani -s: amatust (=
amatum est), amatus (= amatus es), numquamst (= numquam est), rest (= res est) atd.;
objevuje se i grafika similest (= similis est) namísto similist.
Mizení hlásek
Koncové hlásky
Některé koncové hlásky jsou obzvláště slabé a s větší či menší četností ve verších odpadávají.
Jsou to zejména:
 -e (v quippe, deinde, inde, unde atd.; např. PLAUT. Aul. 366: ind(e) coctam sursum
subducemus corbolis)
 -s (po krátkém vokálu před následujícím konsonantem; např. PLAUT. Merc. 232:
posterius quam mercatus fueram visu(s) sum); koncové -s nebrání afairezi est (viz níže
4.3.3.2): bonust = bonus est (PLAUT. Capt. 198)
Konsonanty uprostřed slova
 -h- uprostřed slova nebrání krácení („vocalis ante vocalem corripitur“, viz výše např.
prohibeo) ani synizezi – viz níže 4.3.3.3
 -u- mezi vokály, zejména mezi vokály téže kvality, odpadá: sīs = sī vīs