ZMÍNKY ANTICKÝCH AUTORŮ O PLAUTOVI
M. T.CICERO – De oratore III, 12, 44-45
Qua re cum sit quaedam certa vox Romani generis urbisque propria, in qua nihil offendi,
nihil displicere, nihil animadverti possit, nihil sonare aut olere peregrinum, hanc sequamur
neque solum rusticam asperitatem, sed etiam peregrinam insolentiam fugere discamus.
Equidem cum audio socrum meam Laeliam - facilius enim mulieres incorruptam antiquitatem
conservant, quod multorum sermonis expertes ea tenent semper, quae prima didicerunt - sed
eam sic audio, ut Plautum mihi aut Naevium videar audire, sono ipso vocis ita recto et
simplici est, ut nihil ostentationis aut imitationis adferre videatur; ex quo sic locutum esse
eius patrem iudico, sic maiores; non aspere ut ille, quem dixi, non vaste, non rustice, non
hiulce, sed presse et aequabiliter et leniter.
M .T. Cicero: Troje knihy o řečníku. Praha 1915. (přel. Jan Voborník).
Když tedy jest jistá římská, rodným občanům hlavního města vlastní výslovnost, při níž nic
nemůže urazit, ani nelibost vzbuditi ani výtky dojíti, při níž nic nezní ani nepáchne cizinou,
přidržme se jí a hleďme se uvarovati všeho nejen venkovsky hrubého, ale i cize nezvyklého.
Já když slyším mluviti svou tchýni Laelii (ženy si zachovají snáze starý ráz řeči neporušený,
ježto přiučiti se hovoru obecného davu příležitosti nemají a tím setrvají při tom, čemu se
nejdřív naučily), vždycky se mi zdává, že slyším nějakého Plauta nebo Naevia. Mluví tak
přirozeně a prostě, že není ani zdání o nějaké okázalosti nebo nápodobě. Z toho soudím, že
tak mluvíval její otec a předkové, nikoli drsně, jako zmíněný Soranus, ani nemotorně a široce,
ani trhaně, nýbrž úsečně, plynně a lahodně.
M. T. CICERO – De officiis I, 29, 104
Duplex omnino est iocandi genus, unum illiberale, petulans, flagitiosum, obscenum, alterum
elegans, urbanum, ingeniosum, facetum, quo genere non modo Plautus noster et Atticorum
antiqua comoedia, sed etiam philosophorum Socraticorum libri referti sunt, multaque
multorum facete dicta, ut ea, quae a sene Catone collecta sunt, quae vocantur
apophthegmata. Facilis igitur est distinctio ingenui et illiberalis ioci. alter est, si tempore fit,
ut si remisso animo, [vel severissimo] homine dignus, alter ne libero quidem, si rerum
turpitudo adhibetur et verborum obscenitas. Ludendi etiam est quidam modus retinendus, ut
ne nimis omnia profundamus elatique voluptate in aliquam turpitudinem delabamur.
Suppeditant autem et campus noster et studia venandi honesta exempla ludendi.
M. T. Cicero: O povinnostech. Praha 1970. (přel. Rudolf Mertlík)
Je vůbec dvojí způsob žertování, jeden sprostý, rozpustilý, nestoudný a oplzlý, a druhý
vkusný, uhlazený, duchaplný a vtipný. Hojnost žertů tohoto druhu obsahuje nejenom náš
Plautus a stará komedie attická, ale i knihy filosofů sokratovských, takové jsou i mnohé
vtipné výroky četných jednotlivců, které sebral například starý Cato a jimž se říká
apofthegmata. Jemný žert se tedy snadno rozezná od sprostého. Ten první, užitý v pravý čas,
například v době duševního odpočinku, sluší i vážnému člověku, kdežto druhý, při němž se
hanebná věc vyjádří oplzlými slovy, není hoden svobodného občana. Také při hrách máme
zachovávat jakousi míru, abychom jim neobětovali vše a nedali se strhnout požitkem ze hry
k nějaké hanebnosti. Jako příklad čestných her nám stačí tělesná cvičení na poli Martově a
lov.
Q. HORATIUS – Ars poetica v 170-76, 268-273
Aspice, Plautus
quo pacto partis tutetur amantis ephebi,
ut patris attenti, lenonis ut insidiosi,
quantus sit Dossennus edacibus in parasitis,
quam non adstricto percurrat pulpita socco;
gestit enim nummum in loculos demittere, post hoc
securus, cadat an recto stet fabula talo.
Q. Horatius: Listy. Praha 1929. (přel. Otakar Jiráni).
Jen pohleď, jak Plautus
předvádí jinocha roli, jenž láskou plane, jak otce
šetrného, jak kuplíře úskočného, jak v kresbě
hltavých příživníků se pravým Dossennem jeví
a jak v střevíci neutaženém se prohání scénou.
Toužíť jen po tom, by peníze do sáčku shrábl a dál se
nestará již, zda propadne kus, či obstojí čestně.
v 268-273
Vos exemplaria Graeca
nocturna uersate manu, uersate diurna.
At uestri proaui Plautinos et numeros et
laudauere sales, nimium patienter utrumque,
ne dicam stulte, mirati, si modo ego et uos
scimus inurbanum lepido seponere dicto
legitimumque sonum digitis callemus et aure.
Q. Horatius: De arte poetica. Praha 2002. (přel. Dana Svobodová).
…Jen helénských vzorů
ve dne v noci si hleďte a vůbec je neodkládejte!
Jenomže vaši předkové tolik obdivovali
Plautův verš, jeho vtip… s trochu přehnanou velkorysostí,
neřku-li hloupě (ač ovšem vám i mně bylo dáno
odlišit inteligentní vtip od obhroublých šprýmů
a máme-li rytmus usazen v prstech a sluchu dost pevně).
GELLIUS I, 24
3 Epigramma Plauti, quod dubitassemus, an Plauti foret, nisi a M. Varrone positum esset in
libro de poetis primo:
postquam est mortem aptus Plautus, Comoedia luget,
scaena est deserta, dein Risus, Ludus Iocusque
et Numeri innumeri simul omnes conlacrimarunt.