„Teďjděte, moji vůdcové, vezměte Armurise, ať jemu lázeň připraví a obléknou ho pěkně, pak ať ho ke mně přivedou, nechť se mnou stůl můj sdílí." A na ten pokyn vůdcové hned šli pro Armurise, sňali mu pouta železná, okovy těžké vzali, hned odvedli ho do lázně a šat mu krásný dali, pak k emirovi vedli ho, jenž usedl s ním za stůl. A tehdy takto promluvil k Armurisovi emir: „Nuž vzhůru, Armurisi, jdi, spěchej pro svého syna a jemu vyřiď ode mne, že stane se mým zetěm, nechci ho pro svou neteř snad, ani pro sestřenici, však pro svou dceru jedinou, jež světlem je mých očí." Většinu těchto hrdinských písní zapsali moderní badatelé až z ústního folklóru 19. a 20. století, v němž byly stále živé.
Nejrozšířenější je tzv. akritovský cyklus, písně, jejichž hrdinou je Di-genis (psáno Digenés) Akritas, s nímž se v dalším století shledáme jako s hrdinou rozsáhlejšího eposu vzniklého snad spojením různých kratších písní. Mnohé z těchto písní líčí příběhy, jež nejsou obsaženy v eposu. Mezi ně patří i píseň o smrti Digenisovy ženy:
Teď na železné posteli Digenis těžce hyne a kolem něho lékaři své knihy v rukou drží. On hlavu svoji pozvedne a na svou krásku zvolá: „Sem ke mně, dívko, blíže pojď a usedni si ke mně -na tomto světě prožil jsem už třiatřicet roků, teď anděl smrti přichází a chce si vzít mou duši." Pak uchopí ji za ruce a tisíckrát ji zlíbá, uprostřed toho objetí pozvolna zardousí jí.
Většina těchto písní pochází z Pontu (tj. ze severovýchodní části Malé Asie) a z Kappadokie, kde hranice mezi byzantskou říší a Araby střežili tzv. akrité, tj. strážci hranic (řec. akra = hranice), a odtud se přes Kypr a Krétu rozšířily i do pevninského Řecka. Patří sem např. píseň Hyios tú Andronikú (Píseň o synu Andronikově), Ho thanatos tú Digeni (Píseň o smrti Digenisově), v níž Digenis na mramorovém nebo kovovém mlatu zápasí s Charontem o svůj život, Porfyris (Píseň o Porfyrisovi), To kas-tron tés Hóreias (Píseň o hradu krásky). Tyto písně jsou skládány patnác-tislabičným jambem, jemuž Byzantínci říkali politický (tj. obecný, běžný) verš. Mnohé z těchto písní, jež jsou dokladem nehynoucí tvůrčí síly řeckého lidu, mají historické jádro. V těchto památkách vidí literární historikové i kořeny novořecké literatury.
OD MAKEDONSKÉ RENESANCE KE KOMNÉNOVSKÉMU KLASICISMU
Období vlády posledních členů makedonské dynastie přineslo sice zvláště za vlády Basileia II. úspěchy na poli válečném, ale ve srovnání s mohutným kulturním nástupem makedonské renesance za Fótia nebo Konstantina Porfyrogennéta se nám toto období jeví jako kulturní úpadek. Ale ještě poslední císař této dynastie kónstantinos ix. monoma-chos (1042-1054) svou školskou a kulturní politikou připravil půdu pro mohutný rozvoj zjemnělé kultury za vlády Komnénovců v druhé polovině 11. a ve 12. století. Zvýšil se počet škol, jednotlivé školy měly ovšem nestejnou úroveň, lišily se počtem i sociálním původem žáků, kvalitou vyučování a rozsahem učebního programu. Někde se výuka omezovala na „gramatiku" nebo „orthografii", jinde se vyučovala i „rétorika" a „filozofie", k tomu mohl přistupovat i výklad právních pojmů a látka qua-drivia.
| ■ ŠKOLSTVÍ V DOBĚ
KONSTANTINA IX. MONOMACHA
Od doby vlády Basileiovy až po dny Monomachovy byly vědy většinou zanedbávány, přece však zcela nezanikly (tak charakterizuje toto období vzdělaná princezna a historička Anna Komnéna). Byly-li někde pod popelem skryty jiskry moudrosti, císař je vyzdvihoval a vypočítával všechny příbuzné zjevy, totiž filozofy, řečníky a ty, kteří se horlivě zabývali vědami, nebo se spíše domnívali, že se jimi zabývají. Neboť málo učenců živila tehdejší doba a ti se zastavili
(182)
(183)