před dveřmi Aristotelovými a odříkávali jen platónská vyznání ... bylo vidět, že císařství si dává jen filozofický nátěr, ale to vše bylo jen maskou a předstíráním, nikoli bádáním a zkoumáním pravdy -
- říká Psellos o vládě Romana III. v první třetině 11. století.
Vždy tu však byli ojedinělí milovníci knih, kteří studovali v tiché klau-zuře svého domova a zdarma z vlastní iniciativy vzdělávali mládež. Jejich představitelem je vil. století ióannés mauropús, který své studijní zátiší popsal ve verších, jimiž se loučí s otcovským domem při jeho prodeji:
Ty, milý dome můj, jenž byls mi pěstounem i vychovatelem i učitelem mým, v tobě jsem snášel rád i práci, námahy, v tobě já často jsem po celé noci bděl, v tobě já celé dny jsem trávil nad řečmi, některé psal jsem sám, jiné jsem opravil. Žáků i mistrů tam jsem rozsuzoval spor a pro každého měl jsem vhodnou odpověď. Já zcela pohlcen jsa Písmem, knihami, jsem nabyl vědění ze svého studia, je rozdával jsem těm, co po něm toužili, a mnoho jinochů jsem zdarma vyučil.
Buď proto, dome, zdráv, byls druhým otcem mým
ty, jenžs mne vychoval a vědění mi dal
a kterýs od dětství až po ten dnešní den
mě stále utvářel a dobře pěstoval.
Teďjiné budeš mít, jež budeš vzdělávat,
a jiným místo dáš pro jejich studium,
jestliže budou chtít. Já nemám místo zde.
Nuž tedy sbohem buď, můj koutku důvěrný,
svůj život ve skrytu jsem v tobě trávil rád.
Žáky a členy kroužku Ióanna Mauropoda byli i nejvýznamnější představitelé kultury a vzdělanosti tohoto období ióannés xifilinos (1010--1075) a Michael psellos (1018-1078 n. 1096?). Mauropús, Xifilinos a Psellos nabyli později vlivu i na císařském dvoře a přesvědčili císaře Konstantina Monomacha, který podle kronikáře zónara (konec 11. st.) měl zájem o vědy či spíše o ty, kteří se vědám věnovali a prosluli svou vzdělaností, ačkoli sám se věd dotkl sotva špičkou prstů,
aby obnovil v Konstantinopoli výuku na vyšší úrovni. Zpočátku nebylo jasné, jaký charakter má toto učiliště mít. Psellos v pohřební řeči na Xifi-
lina vzpomíná, jak se tehdy rozštěpila konstantinopolská „intelektuální elita" a jak došlo k prudkým sporům doprovázeným i pouličním shlukováním o to, zda to má být učiliště právnické, jemuž přáli přátelé Xifilino-vi, nebo učiliště filozofické, jak si to práh straníci Psellovi. Císař ukončil v r. 1045 spor založením obou „fakult".
Text novely zákona o založení právnického učiliště koncipoval pro císaře asi sám Ióannés Mauropús:
Zde (tj. v komplexu budov kláštera a chrámu sv. Jiřího in Manganis) tedy bude, jak bylo řečeno, místo určené zaníceným studujícím práv, které jim věnovala naše moc. Tu jsme zřídili i profesorskou katedru a od nynějška se tato posvátná budova bude nazývat právním učilištěm. Profesor bude mít titul „ochránce zákonů" (nomofylax), a to nikoli jen tak bezdůvodně, ale proto, že povinností toho, kdo zákonům učí, je i ochrana těchto zákonů. Za prvé totiž povede své žáky k ochraně a zachovávání vůle zákonů tím, že vše přesně objasní a odevzdá jim právní vědu pokud možno neporušenou. Za druhé bude pečovat o odbornou právní literaturu, kterou mu pečlivý knihovník bude podle potřeby vydávat z tamní knihovny k volnému použití, a budou to právě knihy nejvhodnější a nej-užitečnější pro výuku práva. Naše zbožná moc i toto vhodně zařídila tak, aby ten, kdo vždy bude císařem do této funkce ustaven, měl všechny pomůcky své vědy po ruce a nemusel si je vypůjčovat jinde a nemusel si každý den s obtížemi něco odněkud vyžadovat a shromažďovat, kdyby tyto pomůcky náhodou kvůli chudobě nevlastnil. -
Ty, kdo se přihlásí ke studiu práva, nebudeš rozlišovat podle majetku, ale podle jejich studijních výsledků a podle toho jim přidělíš místo u své katedry. Přijmeš všechny a budeš jim přednášet, aniž bys od nich přijímal peníze nebo odměnu. Do služeb zákonů postavíš čisté ruce, čistý jazyk i smýšlení, poněvadž ty jako vykladač zákonů především víš, jak přísně postihují zákony ty, kdo své funkce pošpiňují bráním úplatků.
Z novely víme, že profesor práva, nomofylax, placený z císařské pokladny, musel opět znát latinu, aby dovedl interpretovat staré římské právnické texty (Byzantínci někdy nazývali právní vědu „italskou vědou" nebo „italskou moudrostí"), a ukládala se mu nejen výuka, ale v humanistickém duchu i výchova studentů,
poněvadž ten, kdo usiluje o opravdové vzdělání, musí dříve než rozum mít vychovánu i povahu a mravy.
U nomofylaka skládali též jakousi ústní a písemnou „státní zkoušku způsobilosti" notáři a právní zástupci.
Prvním nomofylakem byl Ióannés Xifilinos, jenž se zajímal i o studium filozofie, zvláště o Aristotela, a který svému příteli Psellovi vytý-
(184)
(185)