VÝVOJ TEOLOGIE A FILOZOFIE
V polovině 11. století došlo v Byzanci k určitému dovršení dogmatiky a polemiky s římskou církví. V období mezi patriarchy Fótiem a Michaelem kerullariem (f 1058), bojovným politikem v oblasti státní i církevní, se zejména ustálil systém rozdílů mezi římskou a řeckou ortodoxní církví. Konflikt dvou bojovných osobností, jakými byli na byzantské straně Kerullarios a na římské straně kardinál Humbert, vyvolal roztržku, jíž současníci nepřikládali velký význam. Další nepříznivý vývoj vztahů mezi Byzantínci a Latiny však způsobil, že odcizení se stalo trvalým. Polemiky z období schizmatu v roce 1054 jsou naplněny zaujetím autorovým i bojovným vzrušením okamžiku. Kerullarios nebyl teolog a libovolně podkládal textu řeckých církevních otců smysl odpovídající soudobé protilatinské tendenci. V jeho řečech se odráží i pyšné vědomí kulturní převahy Byzantinců nad západním světem, které také odpovídalo smýšlení širokých vrstev tehdejší Byzance. Kerullariovy argumenty se staly trvalou součástí děl zvaných zpravidla Panoplia dogmatika (Dogmatická zbrojnice, tj. výzbroj proti herezím). Autorem takové Panoplie byl v 11. st. euthymios zigabénos.
Následovníkem Symeona Nového Teologa na poli byzantské mystiky byl nikétas stéthatos (1005-1090), který napsal oslavný život svého učitele, v němž dokazoval jeho svatost.
Nejcharakterističtějším rysem soudobého myšlenkového vývoje je však návrat k Platónovi a silný racionalismus, který má za následek, že po dlouhé době můžeme v Byzanci opět mluvit o filozofickém myšlení.
Kdybys, ó Kriste můj, chtěl z pekla zachránit někoho z pohanů, pak Platóna mi zvol a k němu přidruž též slavného Plútarcha. Vždyť tito muži dva svým celým učením se blíží zákonům, jak jsi je hlásal ty. Ač vědět nemohli, že ty jsi Bohem všech, snad dobrotivost tvá zde sama postačí, by dala spásu jim, kteří jsou bez zásluh.
Tento epigram Ióanna Mauropoda je jakýmsi mottem pro celé období, které oživilo novoplatónské tendence. Nejvýraznějšími postavami tohoto
myšlenkového vývoje by h Michael Psellos a Ióannés Italos, s nimiž jsme se setkali při výkladu o soudobém školství. Zůstal-li přístup k antickým tradicím v Byzanci do této doby spíše formální, pak myslitelé tohoto období se poprvé snaží proniknout k jejich smyslu a vytvořit z nich systém platný pro současníky:
„Když jsem poznal, že filozofie dokonává, pokud jde o ty, kteří sejí zabývají, oživil jsem ji sám, poněvadž jsem se nesetkal s dobrými učiteli ani jsem nenašel símě moudrosti nikde v Řecku nebo v cizí zemi, ačkoli jsem všude pátral. V Řecku jsem však slyšel mnoho o filozofii a bylo to řečeno prostými slovy a větami, takže to byly jakési pomezní sloupy a hranice... Když jsem se pak setkal s některými vykladači vědy, naučil jsem se od nich cestě k poznání. Jeden mě odkazoval na druhého... ten na Aristotela a Platóna... Potom jsem se pustil zase dále... a postoupil jsem k Porfyriům a Jamblichům, po nichž jsem došel k podivuhodnému Proklovi, u něhož jsem přistál jako v rozlehlém přístave a vybral jsem z něho všechnu vědu a přesnost myšlení... Kdyby mě někdo chtěl chválit... za má díla..., ať mě chválí za to, sebral-li jsem trochu vědění, že jsem nečerpal z tekoucího pramene, ale že jsem našel prameny ucpané, které jsem uvolnil a vyčistil a že jsem s velikou námahou dobyl vody ležící kdesi v hloubce." Tak charakterizuje začátky svého studia Psellos ve své Chronografu (Letopis).
michael (před vstupem do řádu Kónstantinos) psellos (1018-1097?) byl vysoce vzdělaným učencem, literátem i významným politickým činitelem své doby. Byl vrstevníkem osmi císařů a prvního vrcholu své politické kariéry dosáhl za Konstantina IX. Monomacha, kdy patřil mezi nejvlivnější osobnosti konstantinopolského dvora. Vrtkavost a nejistota politického života jej přiměly, aby dvakrát během svého života hledal útočiště v klášteře:
„První podnět k tomu dal císař (Konstantin IX.), neboť uvedl v pohyb vládní kolo se všemi, kteří na něm byli a většinu z nich shodil a strhl (padl Kónstantinos Leichudés, přívrženec Psellův). Poněvadž jsme také my stáli na tom kole, nahnal nám hodně strachu, aby nezatřásl příliš loukotí a neshodil také nás, kteří jsme se okraje pevně nedrželi. Takový byl tedy podnět naší společné změny života, tato obava nás přivedla k lepšímu životu."
Psellos se ve svém myšlení ještě nevracel ke klasickému vrcholnému období antiky, ačkoli jeho literární odkaz dobře znal. Pochopil však velmi dobře, jak platonismus obohatil myšlení raného křesťanství v dílech řeckých církevních otců 4. století:
„Ovšem že jsem si zamiloval Platóny, jak říkáš, a Chrysippy - jak také ne?...
Některé jejich názory jsem však zavrhl hned, jiné jsem vhodně vybral, aby slou-
(188)
(189)