s dobovým kánonem (existenci takového kánonu nám dosvědčují už známé „soutěže krásy" při výběru nevěsty pro císaře).
Znovu se u něho objevuje smysl pro krásu nahého těla, který tak paradoxně vystupuje do popředí v jeho chvalořeči na zemřelou dceru Stylia-nu. Psellos, který se ve svých dílech přidržuje estetických norem, ať už antických či byzantských, měl totiž smysl pro vnímání konkrétní krásy podle vlastních, individuálních představ:
„Nuž nechrne stranou slušnost a mnišský život. I já jsem cosi takového zažil v mládí a uvízl jsem v osidlech trochu šilhavých očí a ne docela bílé pleti a zamiloval jsem se do dívky těchto vlastností více než do „krásnookých a růžovo-loktých". Znáš ten cit? Vždyť i ty sám jsi stvořen z hlíny jako já." -
- píše v listu césaru Dukovi. K chápání individuální krásy jedince se dopracovala později až evropská renesance v Petrarcově lyrice.
Byzantské filozofii lze vytknout, že žádný z jejích představitelů nevytvořil ucelený systém a neusiloval o novou interpretaci světa. Psellos tak činil vědomě, usiloval o spojení filozofie s životní praxí:
„Pro mne se filozofie dělí na dvě části: první se zdá být bez citu a soucítění, jen rozum v ní rozvíjí své představy, druhá část je společenská a vyznačuje se láskou k člověku. Souhlasím s první částí, ale nevzal jsem ji za svou, tu druhou nemám tak rád, ale právě v ní rozvíjím svou činnost. Proto jsem dovedl pečovat o své rodiče ve stáří, milovat své sourozence a přátelům dávat, co jim patří."
Vyznávání praktické filozofie přivedlo Psella i k politické aktivitě:
„Hluše dunící činely připomíná člověk, který zná jen filozofii a rétoriku a neví nic o politických záležitostech."
Své politické zkušenosti z vysokých státních funkcí uplatnil Psellos literárně v Chronografu (Letopis), v níž vylíčil činy císařů od Basileia II. až do povolání Konstantina Duka na císařský trůn, tj. léta 976-1077, a která patří k literárně nejlepším dílům byzantské historiografie. Dílo vyniká zejména živými portréty členů císařského dvora.
Těžký byl život byzantského historika, pokud psal o soudobé historii (a k ní zpravidla své dílo dováděl), vždyť císař tu byl „vtěleným zákonem", měl absolutní moc.
Historik nikdy nepíše v svých pracích lež. Snad zalhat mohl by v svých dílech ostatních, jak se to líbí těm, co úkol dali mu. Ač rovněž chválou na ně kniha přetéká,
přec se jim stále zdá, že nebylo jí dost, vždyť nenasytnou mají touhu po slávě. Ve chvalozpěvech snad to mužem' dovolit, však historie, ta mez nesmí překročit a lživé smyšlenky za skutek vydávat. Už její zákon sám vždy k pravdě vede ji. Svou cestou kupředu si proto kráčí vždy, když nesmí přímo jít, tak raději bude stát.
Těmito verši odůvodnil Psellův učitel ióannés mauropÚs (11. st.), proč upustil od psaní historického díla.
„Nejevil jsem příliš horlivosti k tomu, abych psal soudobé dějiny, a hlavním důvodem bylo, že jsem věděl, že bych se v mnoha věcech musel dotknout císaře Konstantina, a musel bych se zas stydět, kdybych ho nezahrnoval chválou. Byl bych nevděčný a docela nerozumný, kdybych mu svými slovy neprojevil vděčnost a aspoň částečně nesplatil dluh za to, co mi skutečně poskytl a k čemu mi dal ještě větší možnosti. Kvůli němu jsem stále odmítal psát historické dílo, poněvadž jsem mu ani v nej menším nechtěl ublížit nějakou výtkou a odhalit svým líčením některé jeho ne zrovna dobré činy, o nichž je lépe pomlčet... Když už jsem se ujal úkolu vylíčit životy císařů, jak bych mohl porušit zákony dějepisec-tví a řídit se zákony chvalořeči, jako bych zapomněl na vlastní úmysl nebo psal proti pravidlům literární teorie, nerozlišuje hranice žánrů, a směšoval tak věci, které slouží zcela různému účelu!... Činnost panovníků totiž není jednolitá, špatné a dobré se v jejich jednání proplétá a lidé je nemohou prostě jednoznačně kárat nebo chválit, mate je vzájemná blízkost protikladů... Při skládání chvalořeči neshromažďuji nikdy všechna fakta, ale vypouštím špatné věci a vybírám jen dobré a tyto motivy řadím a pevně spojuji podle vlastního pořádku, a tak tkám chvalořeč jen z materiálu nejlepší kvality... Když už jsem se ujal historického díla, nemohu tak postupovat. Nemohl bych lživě překrucovat fakta v historickém pojednání, jehož nejlepším rysem je pravda... Proč bych se tedy měl stydět hovořit i o těch císařových činech, které nebyly spravedlivé a správné?"
Takové pravidlo stanovil pro své historické dílo Psellos, tak pevný a neporušitelný byl zákon literárního žánru vycházející z antických norem. Neobyčejně instruktivní citované místo nám ukazuje nejen, jak Byzantínci chápali zákony jednotlivých žánrů, vidíme tu též, jak dobře znali byzantští politikové psychologické zákony propagandy a manipulace s fakty. Vždyť chvalořeči na císaře byly nepochybně prostředkem státní propagandy - neuplatňovala se v nich snadno odhalitelná lež, ale vhodný výběr a účelové uspořádání faktů.
Psellovy vnitřní rozpaky a pochopení zákonů žánrů jej však staví do lepšího světla, než v kterém ho viděl zakladatel moderní byzantologie
(192)
(193)