trůn. Italos postoupil dále na cestě ukázané Psellem v úsilí o přímé navázání filozofického vývoje na pozdně antický novoplatonismus, v úsilí vymanit filozofii z teologického myšlení, učinit ji svébytným, na zjeveném náboženství nezávislým prostředkem hledání pravdy a poskytnout jí možnost samostatného vývoje. Je možné, že Italovo myšlení bylo oplodněno soudobým rozkvětem západní středověké dialektiky a počátky sporu no-minalismu s realismem, s nímž se snad mohl seznámit už v Itálii. O konci jeho života nevíme nic, roku 1092 už byl konzulem filozofů Theodoros ze Smyrny. Italovo učení však působilo velmi silně na další vývoj, boj racionalismu a mysticismu zůstal v Byzanci i nadále živý. Spis Panoplia dogmatika (Dogmatická výzbroj) euthymia zigabéna (11./12. st.), sepsaný z příkazu císaře Alexia I. Komnéna, a Thésauros orthodoxias (Poklad pravé víry) nikéty chóniata (1150-1213) jsou dokladem toho, že teologie už nedovedla proti racionalistickým filozofickým tendencím stavět nové argumenty, nezbývalo jí než odsuzovat další heretiky na církevních synodách.
Viděli jsme, že Psellos kladl důraz na praktické uplatnění filozofie v morální a politické oblasti. Tento postoj nebyl v té době ojedinělý: „Jsi-li gramatikem nebo filozofem, snaž se, abys i chováním a řečí, jednáním a činy ukázal své vědění a dokaž, že tvé studium a čas, kterýs mu věnoval, nepřišly vniveč. Buď hospodářem a politikem... politikem v tom smyslu, že budeš schopen naučit svou obec jednat správně a zbavit se špatného... Snaž se své vědění všem ozřejmit svými činy."
Autor těchto slov, Psellův současník, snad totožný s byzantským generálem arménského původu katakalónem kekaumenem (11. st.), tíhnul k praxi samozřejmě i svým povoláním:
„Nevyznám se v řečnictví, ve škole se mi nedostalo helénskeho vzdělání, abych dovedl umně splétat slova a naučil se uhlazené řeči. Vím, že leckdo by mi mohl mou nevzdělanost vytýkat, ale já jsem nepsal literární dílo pro veřejnost, ale složil jsem je pro tebe a tvé bratry, pro své vlastní děti, jež mi daroval Bůh... Vyložil jsem, co jsem vykonal a prožil, co jsem viděl a poznal, pravdivé události, jak k nim dochází každého dne."
Kekaumenovo dílko, jež se zachovalo v jediném rukopisu pod názvem Stratégikon (Příručka o stratégii), který jen částečně vystihuje obsah spisu, se tak stalo v byzantské literatuře ojedinělým dokladem zkušeností, názorů a postojů příslušníka provinciální aristokracie, který většinu života prožil v armádě a na válečném poli. V zdůrazňování významu kázně pro armádu by se jistě shodl i s většinou dnešních velitelů:
„Veď své vojáky především k tomu, aby měli v pořádku koně, aby jejich zbraně byly bezvadně vyleštěné a aby měli správně seřízenou uzdu a třmeny. Buď si vědom toho, že pokud má vojín v pořádku koně, stejnokroj a výzbroj, bude dvojnásobně statečný, je-li statečný, ale bude také odvážnější a činorodější, je-li bojácný."
Tematický záběr není jen vojenský, ale daleko širší. Kekaumenos píše i o povinnostech úředníků a hospodářů, vlastníků velkých pozemků a povinnostech rodičů a o výchově dětí:
„Tví synové a dcery ať tě ctí, ale i ty je měj v úctě a nepohrdej jimi, ani pokud jsou malí. Vždyť oni se budou chovat tak, jak se tomu naučí od tebe. Měj v úctě i sám sebe; kdo nemá úctu sám k sobě, ten nebude mít úctu ani k jiným."
Pro morální a politické ovzduší tehdejší byzantské společnosti, která procházela otřesy častých vládních změn, je příznačná hluboká nedůvěra v lidi a pocit trvalé nejistoty. Jsou to i hlavní rysy Kekaumenova díla:
„Vyhýbej se hostinám, příliš se tam tlachá a povídá. Vím, budeš-li se řídit touto radou, budou se ti posmívat, že jsi nespolečenský a šetrný. Aleje to lepší, než jít na hostinu nebo ji pořádat a být pak osočen u císaře, že to bylo shromáždění namířené proti němu... Chci, abys miloval všechny lidi, ale své tajemství nikomu neprozrazuj, to by bylo nebezpečné. Jakmile někomu řekneš své tajemství, staneš se jeho otrokem, bude ti nesmírně škodit a chovat se k tobě zpupně a ty nebudeš mít odvahu mu odporovat. Proč by ses dobrovolně vzdával své svobody? Možná namítneš: Je to čestný člověk, mé tajemství nevyzradí... ale co vnikne do sluchu, to ústa zveřejní. Proto nesvěřuj své tajemství nikomu, vždyť už v bibli je psáno: Chraň je i před svou manželkou!"
Kekaumenos pln vrozeného hlubokého humanismu a ušlechtilosti nicméně ve svých radách zdůrazňuje povinnost zachovávat věrnost císaři i v době převratů. Na císaře se obrací v krátkém traktátu Logos núthetéti-kos pros basilea (Napomenutí císaři) určeném pravděpodobně Konstantinu IX. Monomachovi:
„Někteří tvrdí, že císař není podřízen zákonu, ale sám je zákonem. Já s tím souhlasím, pokud jeho činy a zákony jsou dobré, pak jsme jich také poslušní. Naří-dí-li však: Vypij jed! - jistě to neuděláš. A řekne-li: Skoč do moře a přeplav je! -ani to nemusíš udělat. Věz tedy, že i císař je člověk a podléhá zákonům božím."
Kekaumenovo Napomenutí císaři, které patří do rozšířeného středověkého žánru knížecích zrcadel, není závislé na antických vzorech, jako tomu bylo u Agapéta nebo Basileia I., ale vychází z autorových zkušeností
(196)
(197)