a postojů - poukazuje na tísnivý tlak vysokých daní, zanedbávání vojenského rozpočtu a nedostatečnou péči o námořní flotilu, v níž Kekaumenos vidí sílu říše. Vytýká císařovi, že se zajímá jen o hlavní město říše a nedbá zájmů provincie a staví mu před oči vzor dávných římských císařů, kteří v čele svých vojsk chránili mír říše:
„Vím, nejmocnější pane, že lidská přirozenost touží po klidu. Rozšířila se však málo prospěšná, ba spíše škodlivá zásada, že císař nevyjíždí do oblastí, jež jsou mu podřízeny na východě a na západě, ale sedí v Konstantinopoli jako v nějakém vězení... Vyjeď tedy do zemí, jež jsou ti poddány, a do themat, podívej se vlastníma očima na křivdy, které jsou páchány na chudých a co způsobili tebou vyslaní výběrčí daní... pak poznají římská themata i tobě podřízené barbarské země, že mají císaře a pána, který o ně dbá... vždyť od té doby, co na lidi padla nesmírná nečinnost a napadla je jako jakási nemoc, už římská říše nepoznala nic dobrého."
A tak je Kekaumenovo dílko jedním z mála knížecích zrcadel, která odrážejí pravdivou realitu centralizované říše, v níž se propast mezi hlavním městem a provincií neustále prohlubovala, a představuje jeden z nejdůležitějších pramenů pro pochopení byzantské císařské ideje v 11. století.
Z pozdně antických pramenů - Dióna Chrysostoma, Themistia a snad i ze Synesia a Juliána Apostaty čerpá v obdobném knížecím zrcadle Pai-deia pros ton porfyrogennéton Konstantinovi (Poučení princi Konstantinovi) Psellův žák theofylaktos, arcibiskup ochridský (pol. 11. st. - 1108). I jeho dílo výběrem témat dosvědčuje převratnost a dobovou nejistotu:
„Slyš, jaká jsou poznávací znamení tyranidy a císařství. Za prvé: tyran (v byzantské řečtině = uzurpátor) přichází k moci násilím. Nepřijímá otěže své vlády od občanů, ale krvavými vraždami je sám uchvacuje. Takový je začátek jeho vlády, a proto od samého jejího počátku je tyran zbrocen krví."
Theofylaktova charakteristika tyranidy vychází sice formálně z antických vzorů, ale její obsah nepochybně odráží ony převraty a krvavé události na byzantském císařském dvoře 11. století, kdy se na trůnu vystřídalo patnáct vladařů. Použití myšlenky Juliána Apostaty, že vladař smí užít meče proti poddaným jen v krajní nutnosti, ukazuje, jak Psellos dovedl bez zaujetí přivádět své žáky i k takovému odpůrci křesťanství, jakým byl tento poslední pohanský císař. Byzantští vzdělanci 11. století uměli už přejímat myšlenky, jež se jim jevily správné, i od odpůrců křesťanského učení.
Ve 12. století překročil vývoj byzantského mnišství již dávno svůj zenit. Osazenstvo klášterů zapomínalo na raně křesťanské ideály askese a útěku ze života. O morální povznesení mnichů a reformu klášterního života usiloval v té době vzdělaný soluňský arcibiskup eustathios (asi 1125-1194) ve spise Episkepsis biú monachikú (Úvaha o mnišském životě):
Za našich dob mniši provádějí ještě toto: O tom či onom se říká, že je boháč. Má množství krásných polností, stavení a dobytka a jiných věcí, v nichž, jak lidé věří, spočívá štěstí světských lidí. Je třeba vnucovat se mu různými pozornostmi, jimiž lze navnadit světsky smýšlející lidi... Obratní mniši velmi brzy hodí návnadu takovým prostým lidem a přitáhnou je k sobě. Poskytnou jim teplou lázeň k očistě... dají jim předložit lahodné pokrmy a nápoje... většinu toho ovšem snědí sami a od svých hostů ještě očekávají dík... a pak kvůli jejich polapení mluví o všelijakých záležitostech duchovních: oni, jimž vůbec nezáleží na zdrženlivosti, mluví o zdrženlivosti, oni, sytí, o nasycení hladu a žízně po ctnosti... chlubí se i viděním, božskými zjeveními a snad i zázraky. - To jsou však pouhé sny... takto okouzlují posluchače a svody duchovní promluvy se jej snaží přimět k tonsuře. On se však odvolává na tvrdost mnišského života, pro niž neukazuje mnoho chuti k přijetí tonsury. Tu oni nasadí další lákadla, aby přelstili toho, jejž si přejí přijmout mezi sebe. Slibují mu svatost bez námahy, vykoupení bez potu, bezprostřední přiblížení se k Bohu... dokonalost, již lze dosáhnout bez proudů potu, léto bez pluhu a setby, na podzim bez práce vzrostlé víno... Když pak mají toho oklamaného člověka... ve své moci a chytili jej do svých sítí se vším majetkem, penězi i statky, pak teprve ukážou, jakou vědu znají a jaké moudrosti nabyli. Vyprázdní novicovi kapsy, aby uspokojili vlastní žádostivost. A když náhodou trochu reptá... poukáží na řád a ctihodnou zásadu, podle níž mezi nimi (kteří sami proti zásadám mnišského stavu jsou velkými boháči) každý bratr přijal poslání chudoby.
Kritiku morálně pokleslého mnišství obsahuje také Eustathiův pozoruhodný spisek Peň hypokriseós (O přetvářce), který podrobuje pronikavé psychologické analýze pojem a funkci „přetvářky": kladnou na jevišti, zápornou ve skutečném životě, na který pokrytectví mělo v té době zhoubný vliv.
Podívejme se na pokrytce, jak se projevuje ve společenském životě, když dosáhne významného postavení. Jakmile se dostane do sněmu nebo na soud, ihned si nasadí masku slušnosti, laskavosti, pečlivosti a přesnosti... pomůže k náhradě každé ztráty, bez ohledu na kohokoli prosazuje spravedlnost, postihuje křivdu, ukládá příslušné tresty... rázně zavírá a v příhodnou chvíli propouští. Rekl bys o něm, že je vzorem ctnosti... Když se vyšvihne jako na zlatých křídlech, křídlu pravdy a křídlu skromnosti, dosáhne obliby u rady i u lidu. Pak už se mu dostává do rukou každá společenská i soukromá záležitost... a on už je u všech ten věčně „dobrý"... u všech „bezvadný" a nedá se přistihnout při žádné špatnosti...
(198)
(199)