Pěl poslav novořecké poezie
LiNOS POLITIS
Poté, co jsem vám v minulé přednášce letmo nastínil vývoj novořecké literatury, rád bych dnes pohovořil o novořecké poezii. Nakolik je to v omezeném prostoru jedné prednášky možné, chci vám představit dílo pěti básníků obzvláštního významu, kteří odpovědně a důstojné reprezentovali hlas poezie v moderním Řecku. Novořecký jazyk, přestože je přímým pokračováním jazyka klasického, je velmi málo rozšířen, takže jeho literatura, i pokud překročila státní hranice, je známa pouze z překladů, které nikdy nemohou reprodukovat zvláštní stylové prvky propůjčující dílu jeho osobní, nezaměnitelný charakter.
Poezie je forma vyjádření moderním Rekům velmi blízká. Ještě dnes existují, především na dvou velkých jižních ostrovech Kypru a Krétě, obratní příležitostní básníci, kteří v improvizovaných rýmovaných verších vyprávějí nejdůležitější události. V oblasti čisté poezie a lyriky si řecký národ osvojil jedinečný způsob vyjadřování v lidové písni. V první přednášce jsme se o ní zmínili jako o zjevu paralelním se starým eposem o Digenisu Akritovi v 10. nebo v 11. století. Její původ je snad ještě starší. Dokonce zvláštní novořecký název pro píseň — TpayoúSi — nás odkazuje na starořeckou tragédii. Podle nanejvýš pravděpodobné teorie vznikla lidová píseň — TpayoóSi —, a to především významný žánr písně epické, dekompozicí staré tragédie v pozdní antice. A skutečně základem nejstarších z těchto písní (jako je např. ona známá o mrtvém bratrovi, podobná pověsti o Lenoře) je tragický námět.
Lidová píseň žije svým vlastním životem, setkáváme se s ní na všech stupních našich literárních dějin paralelně vedle umělé poezie. Svůj poslední rozkvět zaznamenala v 18. století za časů národněosvobozeneckého boje: šlo o „kleftskou" a „buričskou" píseň. Má hloubku a výraz, které obvyklé prosté lidové písni nejsou vlastní. Proto také Goethe o těchto písních hovořil s obdivem a některé z nich i přeložil; stejný obdiv vzbudilo i vydání značného počtu řeckých lidových písní francouzským filologem Claudem Fourielem v roce 1824.
Nemám však v úmyslu otevírat dnes toto velké a lákavé téma. Chtěl bych jen, jak jsem předeslal, poukázat na některé vynikající postavy novořecké poezie, z nichž většina byla lidovou písní výrazně ovlivněna.
Předně Solomos: nejvýznamněji)! postava novořecké poezie až do naších dnů. Narodil se na Zakynthu. Iónské ostrovy mají v novořeckých dějinách výlučné postavení: jako jediná část řeckého území nikdy nepoznaly tureckou
29
Linos Polilis
nadvládu a zároveň byly po nejdelší dobu (už od začátku 13. století) ovládány Franky a Benátčany. Iónské ostrovy jsou také částí Řecka, která leží nejblíže k Západu. Je tedy přirozené, že se tam západní vliv uplatnil nejvíce. Kromě toho příslušníci vzdělaných vrstev studqyali na italských univerzitách a mluvili mezi sebou spíše italsky než vlastním jazykem.
Stejně tak i Solomos. Jeho vzdelaní mělo výrazně italský charakter: deset let studoval v Itálii, italsky složil také své první básnické pokusy. Ale když se jako dvacetiletý mladík vrátil na rodný ostrov, bylo tu něco, co ho od jeho vrstevníků odlišovalo, něco, co ho nutilo s dojetím poslouchat verše slepého žebravého básníka vyprávějícího lidovými rýmy dobové události. Svědomitě sbíral lidová slova a fráze, zanechal povrchního veršování v italštině a pokoušel se — hned po svém návratu z Itálie — skládat básně v řeckém metru a řeckém lidovém jazyce. Tyto mladické pokusy měly nakonec významný výsledek: Hymnus na svobodu, dlouhou báseň plnou lyrického zanícení, jež tu s epickou šíří, tu s lyrickou hloubkou opěvuje hrdinské činy bojovníků za svobodu 7, roku 1821.
l/t/mmu byl tenkrát, vydán a přeložen do většiny evropských jazyků a vynesl trpí ve pělaiIvacetiletéinu Solornosovi označení „národní básník". Ale Solomos nebyl osudem určen k takovýmto snadným vítězstvím. Hymnus pro im?i ft«'by1 konc-niy cil, ale startovní čára. Solomos se během celoživotního \><!Í!<:;- !jí?»nr/:ivíithti ušili vzdálil od lehké nenucené tvorby svých mladých lil a v> prřienvAwil básnický jazyk do stále větší hloubky, ustavičně usiloval o dokonale vyjádření. Tato cesta ho zavedla nejprve k lidové písni a k tradici Síieinké literatury- Sám také jednou o jazyku řekl: „Nejdříve se lidovému jazyku podrob, a když na. to budeš mít sílu, staň se jeho pánem." A tak také on sam dospěl k osobní a těžko přístupné poezii, poté co si osvojil způsob vyjadřování lidové písně. To se netýká jen jazyka a vyjádření, ale také zcela osobitého charakteru jeho lyriky.
Pro své současníky Solomos byl a zůstal oslavovaným národním básníkem Hymnu na svobodu. Toto jeho pozdější úsilí, jeho intenzivní práce a jeho péče o výraz jim zůstaly utajeny — vždyť Solomos sám se o nich do konce svého života ani v nejmenším nezmínil. Teprve po básníkově smrti se tato pozdější díla, sebraná a uspořádaná jeho věrným žákem Jakovosem Polylasem, dostala z přítmí na světlo, a to ve formě volných fragmentů, jimž jejich tvůrce nedal definitivní podobu. Tyto zlomky vyvolaly u současníků výrazné rozčarování a narazily pouze na neporozumění. Pro nás dnes představují to nejcennější ze Solomosova drahého odkazu. Díky nim mu přiznáváme tak vysoké postavení a vidíme v něm jednoho z průkopníků rozvoje evropské lyriky obecně,
V době, jíž byly vlastní tyricko-epické básně, například básně Byronovy, stojí za povšimnutí, jak důsledně Solomos izoloval čistou lyriku od každého .
Pět postav novořecké poezie
stylově cizího prvku. Ve svém životním díle, Svobodných obléhaných, chtěl básnickým jazykem zprostředkovat příběh obklíčených bojovníků v Meso-longi, kteří znovu a znovu vítězi nade všemi vnějšími potížemi, aby nakonec, obklíčení, a přece svobodní, kráčeli k vykoupení a mučednické smrti. Tato látka by byla obzvlášť vhodná pro lyricko-epické zpracování. Solomos však nejevil pražádný zájem o vypravěčský prvek a celé své úsilí soustředil na čistě lyrický element. Všechno, co nebylo čistá poezie, ale příběh, kronika, bylo jen spojovacím materiálem. Ve skutečnosti tedy nejde o fragmenty v pravém smyslu tohoto slova — tedy části vytržené z většího celku      ale o menší zcela vědomě a záměrně vybrané lyrické jednotky. Tragiku svobodných obléhaných v Mesolongi Solomos vyjádřil z lyrického, v té době naprosto nového úhlu pohledu. Toto přísné oddělení lyrických prvků, tato „čistá poezie", měla proniknout do evropského básnictví až o mnoho let později. Právě proto byl nesrozumitelný pro své současníky, a právě proto je dnes tak vysoko ceněn. Jak napsal jeden francouzský překladatel jeho díla: „Novořecká poezie začíná od Mallarmého a přenechává Hugovi starost o to, že se měl narodit později." Dnes, kdy je jméno Solomos spojeno s nejaktuálnějšími tématy poezie, můžeme se snad odvážit tvrzení, že publikum, pro které Solomos na, svém rodném ostrově pracoval, jsme právě my.
Andreas Kalvos se narodil pět let před Solomosem, v roce 1792, rovněž na ostrově Zakynthu. Původ, osud a básnická tvorba každého z nich však byly naprosto rozdílné, dokonce protichůdné. Zatímco Solomos se narodil šlechtickému otci a matce z lidu, Kalvos šlechtičně a spíše dobrodruhovi. Od raného dětství po celých dvacet let Kalvos cestoval se svým otcem po zemích Asie a Evropy a vedl život plný odříkání, zatímco Solomosovi se dostalo v Itálii vynikajícího vzdělání. Na svých dobrodružných cestách potkává Kalvos Uga Foscola, stává se jeho sekretářem a nechává na sebe rozhodující měrou působit tohoto velkého italského básníka a krajana až do doby, kdy je nedorozumění zaviněné vznětlivou povahou obou definitivně rozdělí. Kalvos, svobodymilovný a vzpurný stejně jako jeho učitel, složil — samozřejmě italsky — ódu na Bonaparta, další na obyvatele Iónských ostrovů, klasicistní tragédie a další díla. Jednoho dne dorazila ke Kalvosovi, stejné jako k Solomosovi, zpráva o velkém povstání. Je to řecký básník: jak by mohl tak velkou událost opěvovat v cizím jazyce? Kalvos píše dvacet ód, jejichž obsahem je boj za svobodu a jež vycházejí roku 1824 v Ženevě a 1826 v Paříži; přibližně ve stejné době byl vydán také Solomostiv Hymnus na svobodu.
Kalvosovy ódy nemají nic společného s Hymnem, natož pak s dalším Soloinosovým vývojem. Zatímco Solomos, syn šlechtice, jemuž se v Itálii dostalo vybraného vzdělání, se od začátku obracel k lidové tradici, plebejec
30
31
Linos Politia
Kalvos pro své básnické myšlenky zvolil aristokratické roucho a dával najevo pohrdání vším, co bylo lidové. V době, kdy byl přerušen tok básnické tradice v Řecku, oba dva ■— každý jiným způsobem — řešili naléhavou otázku básnické tvorby. Solomos našel na horké půdě vlasti nit tradice a rozvíjel ji. Kalvos, který žil dvacet let v cizině, se snažil vytvořit vlastní, naprosto osobité vyjadřovací prostředky — proto s touto svou osiřelou snahou působí poněkud tragičtěji.
Na základě básnického umění Foscolova a po vzoru klasických autorů tvoří Kalvos jazyk, verš a výrazové prostředky vlastními silami i s pomocí klasických památek. PatnáctislabiĚný lidový verš rozložil na dvě části, přidal k němu adoneios starořeckých lyriků a ve svých klasicizujících strofách používal zřídkavá stará slova, komolil výrazy mluveného jazyka starořeckými koncovkami a zaváděl u klasicistů oblíbené pojmy a vlastní jména. Proto ho mnozí současníci i pozdější nazývali „novým Pindarem".
Přesto je v Kalvosově díle patrné hluboké rozpolcení. Tento zdánlivý klasicismus, toto starosvetske a nadšené vynášení ctnosti je jen háv, pod nímž vlní bouřlivá duše pravého romantika. Jeden z našich nejlepšich kritiků ukázal, /.<• ne j větní část Kalvosových básnických obrazů ve skutečnosti sestává z romantických elementů: mraky, vítr, zříceniny, slzy, melancholie, beznaděj. „Se zoufalstvím v nitru v atmosféře romantismu se vrhá do chvály hrdinských Omii národa, který, naplněn životní silou, stoupá zpátky ke světlu svobody... Hozpnlce.iiost mezi melancholickou náladou a klasicistní formou dává celému jeho dílu tragický tón, který tvoří právě jeden z pramenů pohnuti"' a fascinace, jež v nás toto dílo vyvolává.
Dalším pramenem je mužný a přísný podtón jeho poezie, vyhýbání se levným efektům, nedostatek jakékoli měkkosti, a k tomu síla fantazie a dosud nepoznaná lyrická odvaha, neologismy a odvážné kombinace slov a pojmů; následkem toho všeho v něm vidí někteří představitelé moderní poezie svého předchůdce.
Snad byly ono vnitřní drama a ona rozpolcenost důvodem, proč Kalvos nevytvořil víc než těchto 20 ód, a ty už před 35. rokem svého života, i když zemřel až po pětasedmdesátce. Je rovněž příznačné, že Kalvos a Solomos žili přes 25 let společně na tak malém místě jako Korfu, a přesto nemáme jedinou zprávu o tom, že by mezi nimi byl nějaký užší vztah, dokonce ani o tom, že by se vůbec seznámili. Asi jako šedesátiletý opustil Kalvos Korfu a odešel do Anglie, kde, znovu vzdálen vlasti, zemřel na jednom z londýnských předměstí v roce 18G9.
32
Pět postav novořecké poezie
Dvanáct let předtím (1857J zemřel Solomos na Korfu, všemi uctíván, ovšem díky svému mladickému Hymnu. A brzy potom, v roce 1859, se narodil Kostis Palamas.
Není možné v tak krátkém čase zhodnotit pozoruhodnou osobnost Pala-mase, který po 50 či 60 let stál v centru intelektuálního života. Necháme-li tedy stranou jeho další tvorbu — prozaická díla, kritické eseje atd. -- a omezíme se na jeho básnické dílo, máme i tak co dělat s jeho 18 básnickými sbírkami, jež vznikaly po plných padesát let bohatého života zasvěceného pouze poezii.
Palamas patří ke generaci roku 1880, která vykonala tak mnoho pro obnovení naší literatury, a je jejím nejvýznamnějším zástupcem. A přece zatímco ostatní básníci téže generace vydali své básnické sbírky už kolem roku 1880, nechal Palamas uběhnout ještě šest let, než předložil veřejnosti svou první sbírku. Tato první sbírka nevybočuje ještě z obecného niveau doby, j akr) ostatně ani druhá a třetí — ačkoliv ocenění, které rychle po sobě získal ve dvou oficiálních literárních soutěžích, mu mezitím pomohlo k všeobecnému uznání. Musíme však přece dospět až do roku 1895, 35. roku Palamasova života, abychom se narazili na skutečný signál jeho nadání.
O Vánocích tohoto roku vydal Palamas sbírku 12 sonetů se společným titulem Vlasti. Opěvuje postupně Patras, své rodiště, Mesolongi, kde vyrostl, Atény, Korfu (Soíomosovo Korfu), svou básnickou vlast, aby pak přešel k duchovním vlastem a dospěl až ke kosmickému světu hvězd a prvků. Tyto sonety patří k tomu nejkrásnějšímu v tomto žánru a jsou to vynikající doklady novořeckého parnasismu. Jsou to zároveň, jak se často stává, doklady poslední. Již v následující sbírce, Jambech a anapestech, Palamas parnasis-inus opouští a hlásí se k nové škole symbolismu — ačkoliv jeho osobnost je tak silná, že nemůže být považován pouze za reprezentanta té či oné školy.
Sonety sbírky Vlasti zahrnul Palamas jako první část do jedné ze svých nejdúležitějších sbírek Neotřesitelný život. Obsahuje básně, které napsal kolem roku 1900, roku, který představuje důležitou etapu v jeho básnickém vývoji. Kritikové často hovořili o jistém dualismu u Palamase: ve svém úsilí vše poznat kolísá často mezi tím a oním, aniž by se skutečně přihlásil k jednomu či druhému. V jeho poezii stojí také vedle sebe dvojí úsilí: na jedné straně dychtí po tom, co sám nazývá „velkými vizemi", po rozmáchlé, velkolepé poezii, obsahující problémy života; na druhé straně jej to stále neurčitě táhne do intimnějších tajemných oblastí, k jemnému lyrismu, k „neotřesitelnému" životu v ústraní. Sbírka obsahuje především básně v té druhé, molové tónině, za jejíž vyvrcholení je nepochybně nutno pokládat dlouhou lyriky plnou báseň Palma: v lyrické dialektice a muzikálne propracovaném jazyce jsou vedle sebe stavěny dva symboly, palma     ideál, dobrý, ale snad i zui-
33
Linos Politia
čující pro všechno, co žije v jeho stínu —, a malé modré kvítky připraví' sloužit člověku, bytí, pro něž stín palmy znamená zároveň požehnání i '/Mm, Palma byla napsána roku 1900. Od té dôby se zdá, že Palamas opustil cestu intimní lyrické poezie, aby nadále skládal velké, mnohotvárné kompozice. Rok 1900 jako ostrá hranice mezi bezstarostným světem 19. stolcii a světem století 20., plným strachu a problematiky, dělí i oba druhy Pala-masový lyriky.
V prvním desetiletí nového století zveřejnil dvě velké skladby, jež zastupují onen druhý, duchaplný a bombastický druh jeho básnického umění. První z nich, 12 zpěvů Cikána, je považována kritiky za jeho hlavní dílo; druhou, Císařovu flétnu, považoval za své nejreprezentativnější dílo sám Palamas. Jde o jistý druh eposu, jehož hlavní postavou je byzantský císař Basileios II. V něm se však v jeden velký celek spojují všechny tendence a snahy moderního řectví, všechny touhy pokrokové, vzmáhající se části národa, který nyní, po porážce z roku 1897, dosáhl seberealizace a územního rozšíření díky balkánským válkám iet 1912-1913. Je to jistě obsáhlé dílo plné zanícenu'; ale přece jen autoři mají zřídka o svých dílech správný úsudek. Síře vyjádření není ve správném poměru k hloubce obsahu. V díle se vyskytují některé části obzvláštní krásy, celek je však pro dnešního čtenáře krajně únavný.
V protikladu k tomuto dílu stojí 12 zpěvů Cikána. Tato kompozice, jejíž 1'i.středtií myšlenka Palamase zaměstnávala roky, je méně literární, dá se říct méně „programová". Cikán — je to koneckonců básník sám — musí projít mnoha zkouškami, mnoha odmítnutími, zážitky osobní nebo národní povahy, aby nakonec dospěl k tvůrčímu duševnímu klidu, jejž propůjčuje umění. Dílo se někdy projevuje jako hluboké lyrické vyznání; jindy dosahuje až k hranicím skutečné a srdečné epické šířky. Palamasovi se povedlo celý děj zpracovat na přesně neurčeném historickém pozadí — někdy krátce před dobytím Kon-stantinopole či po něm.
Dvanáct zpěvů Cikána tvoří vrchol; co následuje, je spíše sestup. V roce 1912 vydává dvě sbírky, s lyrickými dodatky. Roku 1915 přichází další lyrická sbírka: Oltáře. Do roku 1935 mu vyšlo ještě několik dalších lyrických sbírek, které však k již vytvořenému dílu mnoho nového nepřidávají. V roce 1943 Palamas ve vysokém věku umírá uprostřed smutných let cizí okupace.
Jako hlavní postava poezie a duchovního života poznal Palamas během svého života jak bezbřehou chválu, tak zamítavou kritiku. Zvláště byl kritizován za obšírnost, nedostatek lyrické hloubky a podobně. Odsudek může být případný, přesto však není spravedlivý. Dnes kdy se blíží sté výročí jeho narození, můžeme věci vidět jasněji než jeho současníci. A nelze popřít kvalitu jeho básní, často i přes záplavu slov. Musíme ocenit nevšední intenzitu,
34
Pět postav novořecké poezie
kterou jeho působení obohatilo jazyk, básnické myšlení, novou tíži člověka intelektuála. Všichni, kteří přišli po něm, nehledě na to, zda kráčeli v jeho stopách nebo vědomě tvořili v opozici k němu, byli nutně ovlivněni jeho osobností.
Stejně jako proti Solomosovi stojí bytostně odlišná osobnost Kalvose, Palamasovi je svým způsobem protiváhou zcela originální básnická osobnost Konstantina Kavafise. Kavafis byl o čtyři roky mladší než Palamas. Narodil se roku 1863 mimo vlastní Řecko, v Alexandrii, městě naplněném řeckými reminiscencemi, kde ještě v té době byla živá řecká, komunita. Své dětské roky strávil kromě Alexandrie ve velkých metropolích jako Londýn a Konstaiitino-pol. Jeho první básnické pokusy spadají do stejné doby jako u generace roku 1880. Přesto jeho tvorba zůstala ve vlastním Řecku zcela neznámá. Přestože řada jeho básní byla roku 1903 otisknuta v jednom aténském časopise, a to s nanejvýš pochvalnými slovy, téměř nenašel porozumění. To bylo přirozeně velice těžké v době, kdy v duchovním životě panovala osobnost Palamasova. Až o mnoho později, po roce 1920, kdy se mladší generace cítila otřesená ve své důvěře v Palamase, postavila jako jeho protiváhu originální Kavafisovu poezii. Čím níže Palamasova hvězda klesala, tím výše stoupala Kavafisova. Mladší jej velmi oceňovali a jeho básně byly přeloženy do cizích jazykii; dnes je Kavafis společně s Kazantzakisein nejznámějším jménem novořeckého básníka.
Proti širokému proudu řeči u Palamase spočívá u Kavafise váha právě na skrovnosti vyjadřovacích prostředků. Neexistuje od něj žádná dlouhá, mnohotvará skladba; všechny jeho básně jsou krátké a lze z nich vycítit namáhavé cizelovaní. Kavafis básně znovu a znovu propracovával a vydával je na volných listech, sám je pak skládal do sešitů pokaždé v jiném výboru. Jeho verš není pestrý a blíží se próze; odmítá hudebnost a na její místo zcela vědomě staví každodennost. Přes nucenost intenzivně vypracovaného výrazu je u něj patrná chtěná ledabylost, která signalizuje vymizení verše v moderním básnictví. Základními prvky jeho poezie jsou sugesce a uvolnění. Jeho jazyk je smíšený, vzdálený čistě lidovému jazyku lidové písně či bohatému vyumělkovanému jazyku Palamase, ale také vzdálený nucenému a umělému jazyku učenému; přizpůsobuje se každodennímu hovorovému jazyku a zvládá i prozaickými a triviálními prostředky vytvořit poezii.
Stejně jako Kal vos je i Kavafis člověk vykořeněný. Žije mimo Řecko, mimo Atény, které přijímají a zpracovávají všechny tvůrčí síly a impulsy národa. Alexandrie, jak nové město, v němž žije, tak to antické se vzdálenou okázalostí Ptolemaiovou a Kleopatry, se pro něj stala básnickým symbolem. Jeho poezie je poezií rozpadu: „stařectví", jak sám prohlásil; tesknoty, jak to cha-
35
Linos Pclitis
rakterizují jeho kritikové. Přesto jeho básním nechybí věrnost, není v nich nihilismus, není v nich však ani vzlet, velký rgídech. A přesto je všude patrná tragická hloubka, která nachází vhodnou formu vyjádření v dramatickém monologu, poznávacím znamení Kavafisovy básnické techniky. A přece má Kavafis dar všechno, tragično i touhu, i svou nenormální erotiku za pomoci svého umění proměnit v pravou lyriku.
Dalo by se říct, že Kavafisova poezie se svou zvláštní povahou byla na svou dobu avantgardní — v tom snad spočívá důvod, proč nebyla hned přijata s porozuměním. Zavrhla verí, zavedla prozaické prvky, opírala se o jednoduchost objektivitu. Na druhé straně nemohla této náladě tesknoty a úpadku porozumět rozvíjející se společnost ve vlastním Řecku. Po rozvratném uvolnění, které poskytla moderní poezie, se stává Kavafisova poezie srozumitelnější a vítanější. Její disonance se dobře hodí k tragické osamělosti člověka poválečné doby daleko lépe než bezúhonná harmonie poezie Palamasovy.
Angelos Sikelianos, poslední z básníků, o nichž jsem měl v úmyslu mluvit, je nám časově daleko bližší. Narodil se roku 1884 na Lefkadě, tedy na Jónských ostrovech, a zemřel až roku 1950. Pro mnohé z nás je dosud živou a drahou vzpomínkou.
Stejně jako mnoho mladých vystoupil Sikelianos asi ve svých dvaceti letech h drobnými lyrickými básněmi; brzy se ale ukázal jako nadaná básnická osobnost ve svém velkém díle, Vizionáři, napsaném roku 1907. (Název, vlastně „člověk lehkého stínu", převzatý z jednoho Solomosova verse, je těžko přeložitelný.) Báseň je lyrickou autobiografií, sepsanou v básnickém opojení, v němž se básník hlásí k různým životním názorům, ovšem bez nejmenší stopy učeného pohledu, jen a jen na základě vcítění, v čistě smyslové identifikaci s přírodou. Toto prožívání světa a přírody, nesdělitelné a přijímané všemi smysly, tento dionýsovsko-pohanský prvek zůstává hlavní charakteristikou celé jeho poezie.
V letech první světové války vydal Sikelianos čtyři svazky pod společným názvem Svedomí (Svědomí mé země, mého národa, ženy, víry); jako motto mu posloužila tajemná slova eleusínských mystérií: hye, thye, hyperkye. Pozorujeme, že se postupně orientuje na čirý, jednotný pohled na svět, tak jak jej viděl starověký mýtus ještě před sokratovskou logikou a jak jej uchovala pozdější hnutí jako orfismus. Odtud jeho důvěrný vztah ke světu mýtu a symbolů, který je druhým hlavním charakteristickým znakem jeho poezie. Sikelianos je hluboce náboženská, ale zároveň neklidná povaha a snaží se, tak jako gnóze pozdní antiky, zažívat staré náboženství v nově založené jednotě společně s křesťanstvím. A tak máme z let 1917-1919 jeho dlouhé a snad nejdokonalejší básně: Řecké Velikonoce a Mater Dei. V té druhé pomáhá
Pět postav novořecké. poezie
básníkovi prastarý niatriarchální symbol božské matky překonat myšlenky na smrt. Příznačné pro Sikeliana však je, že v tomto pohroužení se do náboženské a mytické symboliky nikdy nesklouzává k metafyzice. Zůstává stále oním básníkem vnitřně spojeným se žerní a přírodou, jako byl už ve Vizionáři.
Pro Sikelianose tvoří poezie a realizace jeden a týž nedělitelný celek jeho světového názoru; v tomto poměru se podobá D'Annunziovi či Georgovi. Ve dvacátých letech s pomocí své věrné a odušcvnělé americké manželky uskuteční v Delfách, tomto antickém pupku světa, svůj „delfský ideál". ,JDelfský festival" (slovo nemělo tenkrát ještě onen nepříjemný „turistický" význam) byl vážným pokusem o oživení starořecké tragédie, ovšem nezískal si takový dosah, jaký jeho tvůrce očekával.
Festivalu vděčíme za poslední Sikelianosovu dlouhou báseň, Delfský zpěv. Ve třicátých letech dával přednost kratším nerýmovaným básním, podobným dramatickým monologům. K nim patří obsahově složitá Svatá cesta. To ho vede k jiné formě vyjádření, k tragédii, jež vyplňuje posledních 10 15 jeho života. Po prvním pokusu, Orfických dithyrambech, píše Sibylin, která líčí návštěvu císaře Nerona v Delfách; delfská kněžka, symbol Řecka v protikladu k mocným cizincům, trvá na své vůli ke svobodě a vyznání víry svých otců. Krátce před agresí fašistické Itálie roku 1940 to byla prorocká předpověď nadcházejících událostí.
Následovaly další tragédie: Daidalos na Krétě, Kristus v Římě, Smrt Digenise. a Asklepios. Stále na různé způsoby pracují s motivem lidské svobody. Během cizí okupace byly tajně šířeny Sikelianosovy básně, které udržovaly při životě ducha odboje. „Vlaštovky smrti Ti, Řecko, předpovídají, nové jaro...", nebo v básni, kterou recitoval při Palamasově pohřbu před zástupci okupačních mocností: „Zazvučte, pozouny! Hřmící zvonky, burcujte široko daleko po celé zemi! Hrozivé vlajky, rozviňte se v ovzduší svobody!"
Sikelianos byl posledním z básníků tradice. Spojuje Palamasovu šíři výrazu s krystalickou čistotou Solomosova verše, zachovává však svou výraznou osobnost. Po Sikelianosovi zažívá, v Řecku stejně jako jinde ve světě, poezie vnitřní krizi, která někdy hrozí úplným zánikem. Pokusy posledních třiceti let v poezii i próze budou obsahem mé poslední přednášky.
(Přeložila Markéta Kulhánková.)
36
37
03
us o
tí
« 3 ^ ?"
1
05 O
u)
o to
u)
© p ft W
CC
U'
r
x
b)
OD
LP
F*
-cd
>í-> co
QO © O
o a
Byzantská žebravá poezie 12. století*
Markéta Kulhánková
Byzantská žebravá poezie tvoří nevelkou skupinu literárních děl, kterou na jedné straně co do rozsahu a významu není možno srovnávat s hlavními byzantskými literárními žánry, jako byla historiografie či hagiografíe, na straně druhé je díky svým četným specifikům nanejvýš zajímavá jak pro literárního historika, tak pro laického zájemce o Byzanc. Žebravé hásně odhalují netušený smysl pro humor, ironii a fantazii svých autorů, ukazují jejich vybroušený smysl pro kombinaci prvků, různých žánrů a v neposlední řadě dávají nahlédnout do každodenního života v řeckém středověku. Přednáška je rozdělena na tři části: první se věnuje historickému pozadí a podmínkám vzniku žebravých básní, v části druhé představíme konkrétní texty a také autora některých z nich Theodora Prodroma, který je zároveň prototypom byzantského žebravého básníka. Na závěr budou nastíněny zákäadní literárně historické a teoretické otázky, které jsou s tímto žánrem spojeny.
Většina byzantských literárních děl, jež můžeme zařadit do žánru žebravé poezie (pří-jmeme-li názor, že má právo na vyčlenění z „nadžánru" příležitostné poezie), vznikla " poměrně krátkém období okolo poloviny 12. století. Doba jejich vzniku se víceméně kryje s obdobím panování císaře Manuela L, v pořadí třetího zástupce slavného byzantského rodu Komnénovců, který se ujímá byzantského trůnu s Alexiem Komnénem (1081) .1 opouští jej nedlouho před dobytím Konstantinopole křižáky (poslední Komnénovec Andronikos I. byl císařem do roku 1185). Sám Manuel vládl nejdéle ze všech komné-rsovských císařů (1143-1180). Za jeho vlády říše relativně prosperovala jak vnitřně, tak v zahraniční politice a jeho osobnost i móda jeho dvora poznamenaly zásadním způsobem kulturu druhé poloviny 1 2. století. Byl to dobrý válečník a vynikající diplomat, ochotný pro politický úspěch slevit i z přísných náboženských zásad. Podle dobových svědectví byl nábožensky spíše vlažný a tolerantní jak k islámu, tak k západní křesťanské církvi. Měl ostatně k Západu blíže než jeho císařští předchůdci i následovníci: jeho matka i obě manželky byly západního původu. Za jeho vlády se rozrostla menšina benátských kupců v Konstantinopoli a cestu na byzantský dvůr si našli západní dvořané a úředníci, stejně niko rozličné západní zvyklosti. Nejznámějším příkladem je zavedení rytířských turnajů podle západního vzoru.
Rozkvět žebravé poezie je jedním z fenoménů charakteristických pro Manuelovo období, 'i'ento druh básnictví se rozvíjí a etabluje jako literární žánr zřejmě především díky třem Uktorům: je to rozkvět literárního patronství, změny v sociálním rozvrstvení společnosti ■ i pronikání individuálních prvků do literatury.
Text před nicky iranikl jati) suufiást výzkumného zániíru Masarykovy univerzity v tírnř Středisko pro interdisciplinární výzkum starých jazyků a darškh fázi jazyka moderních (M8M 0021622435).
Markéta Kulhánková
Byzantská zebravá', poesie 12. století
Politickému životu v komnénovském období dominovalo - poprvé v historii Byzance - několik mocných rodin, jež byly vzájemně propojeny příbuzenskými svazky a kontrolovaly státní administrativu. Na druhé straně se v tomto období rozšiřovala nová společenská vrstva vzdělaných intelektuálů, kteří těž*e hledali místo ve státní administrativě a nacházeli často alternativní způsob obživy právě v literárních zakázkách příslušníků bohaté aristokracie. Působení těchto faktorů mělo za následek pevné zakotvení instituce literárního patronstvi ve společnosti a jeho rozkvět - a s patronstvím jsou úzce spojeny některé nové trendy v literatuře, stejně jako celý žánr žebravé poezie. Pozoruhodné je, že jako patronky literatury se prosadily především vysoce postavené ženy. Literární salon, tzv. Qéatgov, fungoval pod patronací manželky Alexia Komnéna Ireny Dukainy, patronkami literatury byly Marie - manželka císařů Michaela VII. Duka a Nikéfora, Botaneiata -, matka císaře Alexia Anna Dalassena i jeho dcera Anna Komnéna. Významnou inecenáškou byla sebas-tokratorissa Irena, choť Manuelova bratra sebastokratora Andronika, a literáty sponzorovala, ač cizinka, i první manželka tohoto císaře Bertha ze Sulzbaehu.
Pro řeckou literaturu 12. století jsou obecně charakteristické dvě protichůdné tendence. Vedle silného klasicismu je to pro Byzanc nebývale intenzivní sklon odložení literárních konvencí a experimentování. V byzantské literatuře tohoto období se tak objevují nové motivy. Jedním z nových prvků je kritický pohled na nešvary mníšskeho života, jejž známe z díla 'Evtíôxsiptg fiiov (iova%iKOv {Zkoumám mníšskeho života) Eustatbia ze Soluně či parodie Theodora Prodroma Ey^éäri fivóg (Hříčka o myši). Dalším novým tématem je nuzný život intelektuálů. Je samozřejmě leitmotivem žebravé poezie, objevuje se však i v dalších dílech Theodora Prodroma, v Dramatiu Michaela Hapluchei-ra či v dopisech íóanna Tzetza. Tento nový literární topos souvisí se širšími změnami v byzantské společnosti a se zmíněným rozkvětem literárního patronstvi. Časté použití tohoto motivu není však ani tolik svědectvím o tristní situaci učenců, jako spíš dokladem toho, že nářky bývaly vyslyšeny a možnost vyděiat si literární činností na živobytí skutečně existovala.
Některé z literárních experimentů spočívají v obnovení od antiky nepoužívaných literárních žánrů. Právě fakt, že šlo o žánry antické, převratnou povahu těchto počinů na jedné straně poněkud zastiňuje, na straně druhé zřejmě umožnil jejich lepší přijetí soudobými . čtenáři ve společností, jež tolik lpěla na tradici. Jde především o oživení satiry, literární parodie a dobrodružného románu, tedy žánrů s Aktivními prvky, jež se v byzantské literatuře dřívějších období objevují jen velmi zřídka.
S pronikáním fiktivních prvků do byzantské literatury má zřejmě souvislost také obnovení zájmu o antické drama, a to především o Aristofana. Idannés Tzetzés je autorem nejen komentářů k Aristofanovým komediím, ale též didaktické básně věnované tragédii a komedii. Eustathios ze Soluně sepsal traktát Ilegl vnoxgltísme {O přetvářce), v němž už neodsuzuje antickou tragédií - kterou ovšem považuje za mrtvou - za nemorálnost jako rané křesťanství, ale naopak uznává její výchovné a morální působení. Zájem o divadlo nebyl však jen čistě teoretický. Nelze sice hovořit o oživení dramatiky v antickém stylu ani
'bnovení divadelních představení v antickém smyslu slova, přece však vzniklo několik děl ckým dramatem inspirovaných. K nim můžeme počítat báseň Theodora Prodroma Ka-tvo{iayia (Válka koček a myší), jež sice názvem odkazuje na slavnou pseudohomérskou tíraehomyomachii, ve skutečnosti je však složena dvanáctislabičným jamhem ve formě ogu, vystupuje v ní sbor, a je tedy spíše parodií na antickou tragédii. Dále sem můžeme i \áit euripidovský cento Xqhsýôs ir.áeyav (Trpící Kristus), přijmeme-li pravděpodob-ií ze dvou možných datací vzniku tohoto díla. Toto dílo zřejmě k jevištnímu provozování íno nebylo, stejně jako již zmíněná krátká jambická báseň Michaela Haplucheira z/pa-■r(ov (Malé drama), na níž je patrná inspirace Aristofanovým Plutem. iJž někteří učenci vil. století začali brát na vědomí existenci lidové slovesnosti a zají-se o ni. Ve 1.2. století je Michael Glykas známý pro svůj zájem o lidová přísloví, jichž >-iou řadu zahrnul do své básně z vězení (viz níže). Glykas je též autorem sbírky přísloví veršovanými i prozaickými vysvětlivkami, kterou věnoval císaři Manuelovi. Velké nmož-■ folkloristických informací ve svých dílech zprostředkovává také Eustathios ze Solu-ľ a literární památkou par excellence inspirovanou lidovou slovesností je hrdinský epos ' nih Akritis, jehož první literární verze vznikla s nej větší pravděpodobností právě ve ' století. Pro toto období je rovněž příznačné první použití nového jazykového rejstříku uinratufe: nejnižšího stylu vzniklého na bázi živého jazyka. Proč došlo k pronikání živého , i*j do byzantské literatury právě v tomto období, není dosud uspokojivě vysvětleno, v |ako panují různé názory na otázku po povaze tohoto jazyka, obvykle označovaného ..ť. jazyk lidový (viz níže).
Pronikání individuálních prvků do literatury (a nejen do ní, ale i do dalších uměleckých m •-li, jako bylo napr. malířství) je dalším z nových jevů tohoto období. Projevuje se jed-autorově vztahu k jeho dílu, jednak v iíčení charakterů hrdinů. Autoři začali ve svých i v íce hovořit o své vlastní osobě - příklady jsou v žebravých básních četné. Průkopní-této oblasti byl v 13. století Michael Psellos. Ve 12. století se sílící přítomnost auto-"Mibnosti projevuje opět velmi často v dílech Theodora Prodroma, ale je patrná také. • k.lad u Michaela Italika. Za vrchoi tohoto typu inovace lze považovat historiografické jiivéty Clióniata.
bi avá poezie zaujímá v soudobé byzantské literatuře výjimečné postavení především /e se v ní spojují v podstatě všechny právě zmíněné inovační tendence: Věnuje se wvvm tématům, jako je mnišský život či nouze intelektuálů. Alespoň některé její výtvory i1 jí fikce, parodie a satiry a některé dialogické partie se vyznačují tak intenzivním it.äíickým elementem, že vědci uvažují o možností, že tyto texty byly nějakým způ-••••"•ui dramaticky předváděny. Zájem o folklor se projevuje v použití formálních prvků 1    !i lidové písni i v inspiraci lidovými příslovími (u Glyka). Právě žebravé básně jsou [m odstavíte li pronikání lidového jazyka do literatury. Konečně žebravá poezie není milná bez individuálních prvků.
ouvislosti s novými tendencemi v literatuře 12. století se nejčastěji setkáváme se m plodného učeného dvorského básníka Theodora Prodroma.   Už sama osobnost
6
7
Markéta Kulhánková 1
tohoto autora ztělesňuje změny v dobovóm literárním dění: Především nepocházet z vyso- I kých kruhů jako většina dřívějších spisovatelů. Narodit se v Konstantinopoli kolem roku | 1100. Absolvoval studium gramatiky, rétoriky a filozofie a stal se znalcem a obdivovatelem | antické filozofie a. literatury, což se odráží v četných citátech a ohlasech v jeho díle. Brzy po ukončení studií vystoupil na veřejnosti s vlastní tvorbou, prvním jeho zachovaným da-tovatelným dílem je báseň ke korunovaci Alexia spolucísařem z roku 1122, složená na objednávku císařského dvora. Od té doby Prodromos skládal básně tohoto typu ke každé významnější události týkající se císařského dvora. Tato spisovatelská činnost byla nepochybně honorována, jistě však ne formou pravidelného platu. Prodromos také nezapomínal . znovu a znovu, většinou na konci pochvalné básně, připomínat svou svízelnou ekonomickou situaci. Neskládal básně jen pro panovníka, ale i pro další příslušníky císařské rodiny, pro Annu Koumánu a její rodinu, pro sebaatokratora Isaaka, bratra císaře Ióanna, a pro sebastokratorissu Irenu. Kromě, básní na objednávku byla dalším zdrojem Prodromovýrh příjmů jeho učitelská činnost. Pravděpodobně v roce 1140 onemocněl básník neštovicemi. ■ Následkem nemoci byly neustálé zdravotní obtíže, znetvoření těla a vypadání vlasů, na něž : ; si ve svých básních i dopisech opakovaně stěžoval. Zdravotní potíže jej přiměly uchýlit se do klášterní péče, kde zemřel.
0 univerzalitě Prodroraova vzdělání svědčí všestrannost dél, jež se od něj zachovala. Je ::i autorem teologických, filozofických, naukových (gramatických, astrologických) i satirických I spisů, jednoho veršovaného románu, dále se zachovaly jeho příležitostné básně, dopisy a ŕe- I či. Důkladná znalost Bible byla samozřejmostí, z Prodromových hexametrických básní je I znát zběhlost v homérske dikci (byl prvním od pozdní antiky, kdo oslavil císaře ve skutečně homérském stylu). Z filozofů kromě Platóna a Aristotela znal dobře také Porfyria, Dionysia Areopagitti, Empedokla a další, v různých básních nacházíme ohlasy klasických tragiků, Aristofana a ojediněle také lyriky. Jeho veršovaný román navazuje na Héliodora, satirická J tvorba je ovlivněna Lukianem. :\
Zatímco za svého života a ještě několik staletí po své smrti - až do konce existence by- : zantské říše - byl Prodromos vysoce ceněným autorem, v době pobyzantské získat nepra-   ] \ vem pověst reprezentanta těch nejhorších vlastností spojovaných s Byzantínci: patolízalství  j■ a velkohubosti. Podle Ottová slovníku naučného „ze všeho [co napsal] zasluhují povšimnutí   '■ í pouze jeho spisy satirické, svědčící o nadání a vhodném napodobení Lukiana, ostatní nemá 3 literární ceny". Moderní doba, snažící se o poučenější a objektivnější hodnocení byzantské   s i literatury, již Prodromovo dílo takto příkře neodsuzuje; v polovině 70. let 20. století se s j dočkaly vydání i jeho příležitostné básně, které jsou nejen cenným zdrojem historických informací, ale také vrcholným reprezentantem žánru příležitostné poezie a neocenitelnou   ] í ukázkou soudobé literární módy. < l
Jméno tohoto učeného spisovatele je neoddělitelně spjato s byzantskou žebravou poezií, í f' neboť v rukopisech jsou všechny žebravé básně 12. století až na jedinou právě jemu připiso- ;: vány. Jsou mezi nimi texty, jejichž autorem Prodromos zcela jistě je, jiné, u nichž jeho au- } tors tví nelze dosud potvrdit ani vyvrátit, i ty, jejichž autorem zcela jistě není. Tou jedinou   ; i
!i
Byzantská, žebravá poezie 12. století
mu básní, která není dochována pod jeho jménem a prokazatelně od něj nepochází, je ..naseň z vězení" Michaela Glyka.
i jilěme nyní ke stručné charakteristice žánru a představení jeho reprezentantů. Zeb-><> íioezii můžeme definovat jako samostatný žánr či jako podžánr príležitostné poezie, i od ostatních příležitostných básní liší na první pohled především tím, že jeho zásadní i íisu je žádost ve prospěch autora. Žebravé básně mají společné formální rysy, vlastní mimoliterární kontext, společnou rétorickou funkci, stejnou kostru. Skládají se ijiuii z předzpěvu - prooimia, v němž se mluvčí oslavným způsobem obrací na potenci-mecenáše. Střední část bývá vyplněna líčením problémů ěí příhod hrdiny, které má i . I vzbudit adresátův soucit, ale hlavně jej pobavit. Báseň uzavírá přímá žádost o více i konkrétní pomoc doprovázená buď polychromem (přáním mecenáši), nebo naopak mim až výhrůžkou, že eventuální smrt hrdiny-mluvěího by nejvíce ze všeho uškodila \> mu mecenáši.
\ šechny byzantské žebravé básně je typické použití ironie a epický element, Objevuje n h i element satirický a parodistický, lze vystopovat i rysy frašky a mimu (alespoň to n kteří z badatelů). Integrální součástí básně jsou také prvky chvalozpěvu, objevující se *e se mluvčí obrací přímo na mecenáše, tedy pravidelně na počátku a na konci básně. ' je to specifický a explicitně přiznaný účel žebravých básní, tedy dosáhnout „mimoli-
atarze" v podobě odměny, který je od jiných příležitostných básní ostře odlišuje, ii.vá pestrost textů je charakteristickým formálním prvkem byzantské žebravé poe-
ně pokrývají všechny tři stylistické rejstříky tehdejší řečtiny: vysoký archaizující
i střední známý jako byzantská koiné, i v této době se nově objevující styl nejnižší i iiém níže). Pro přehlednost budu při následujícím představování jednotlivých básní ivat od stylu vysokého k nízkému, a začnu tak příležitostnými básněmi, jejichž auto-
»ade vši pochybnost zmiňovaný Theodóros Prodromos.
>" fíásně Theodora Prodroma
< Milika desítkami Prodromových příležitostných básní adresovaných různým osob-■ :ísařského dvora při rozličných příležitostech a složených ve vysokém stylu se žá-itiančrů pomoc nebo přímluvu objevuje často. U většiny však není tato žádost stéžej-en dígrese, připomenutí na okraj, aby adresát nezapomněl, že básník je na honoráři ■hla závislý. Za typické žebravé básně lze označit pouze následující dvě. "i pro Amiu Komnénu (č. XXXVIII v Horandnerově edici) je hexametrieká a má ty-.»•*!•• --irukturu žebravé poezie s úvodním oslovením potenciálního mecenáše, středovou partií ibsahu a závěrečným vyslovením žádosti. Po vzletném oslovení vzdělané meeonášky ná-■ i,i vyprávění o radě otce synovi: má si opatřit co nejvyšší vzdělání, neboť to jej v životě nej-'czpočí. Hrdina (tedy, jako v ostatních básních, mluvčí básně, s nímž se autor ztotožňuje, , ,J«> vždy postavou více či méně fiktivní) se podle této rady zařídil, vzdělání mu však kýžený n 1 nepřineslo. Stěžuje si na svou nouzi a ukazuje její neziněrnost v kontrastu s pohodlným
Markéta Kulhánková
Byzantská žebravá poezie 12. století
životem řemeslníků. Přirovnává svou situaci k osudu Tantalově: tak jako on stál ve vodě a trpěl žizní, vypravěč je obklopen prameny milosrdenství a trpí nedostatkem. Závěrem prosí urozenou^ dámu o pomoc a klade jí na srdce, že je jeho poslední nadějí. Tato báseň jo bohatá na motivy, jež; můžeme označit za topy byzantské žobravé poezie (otcovská rada, trnitá cesta ke vzdělání, výčet! vysněných řemesel, motiv tělesné slabosti hrdiny).
Báseň pro grammatika (císařského sekretáře) Theodora Stypióta (č. LXXI) je složena \ v patnáctislabičném jambu, tzv. politickém verši, a Prodromos se zde s žádostí o přímluvu { obrací na svého bývalého žáka. Po lichotivém oslovení Stypiótovi připomíná, jak byl za mlada | za dob svých studií nadšen Prodromovými hymny na počest císaře, a vyčítá mu, že nyní, když -\ má tak blízko k vladaři samotnému, ho již ke psaní těchto básní nepovzbuzuje. Vyzývá ho, | aby mu vyprávěl o císařových vítězstvích, a dodával tak látku pro jeho tvorbu. Na druhé stra- J ně jej prosí, aby císaři popsal Prodromovu chudobu, a vzbudil tak jeho soucit. Na závěr básník j mecenáše varuje, že pokud jej nechá zemřít hlady, druhého s jeho kvalitami stěží najde. \
Manganeios Prodromos 1
Ve středním stylu, zvaném též byzantská koiné, je složena žebravá poezie anonymního bás- | nika známého jako Manganeios Prodromos. Ten je autorem celkem 148 básní vydaných | dosud jen částečně. Mezi těmi dosud vydanými je i 9 básní žebravých. Jde o prosebné bás- | ně spojené s autorovou snahou získat umístění v tzv, adelfaton (áóekcpárov), tj. ubytování | a opatrování v klášteře na císařský účet. V tomto případě se jednalo o klášter svatého Jiří-j v konstantinopolské čtvrti Mangana {odtud přízvisko „Manganeios"), a jak se z básní dozvídáme, získat toto privilegium se autorovi nakonec podařilo. Dvě z básní se obracejí na :.| sebastokratorissu Irenu, zbylých sedm je adresováno císaři Manuelovi. Metrem všech básní I je politický verš. f V prvních dvou básních se autor obrací na meconášku, se kterou pobývá mimo hlavní | město. Poukazuje na své stáří, líčí (jak to má v oblibě i v ostatních básních), jak mu tělo i vypovídá službu. Prosí svoji paní, aby ho propustila z ciziny, kde s ní pobývá, a v Kott-stantinopoli mu zajistila důstojné živobytí. Za to, jak slibuje, Irenu zahrne chvalozpěvy. Druhá báseň má už téměř vyčítavý tón. Mluvčí si znovu stěžuje na sešlost věkem a žádá mecenášku, aby konečně splnila svůj slib a zajistila mu přijetí v klášteře. Další básně, stale se stejnou žádostí, jsou už adresovány přímo císaři. Můžeme-li vyvozovat z těchto básní nějaké biografické údaje (ze všech skupin nacházíme v těch Manganeiových zřejmě nejvíce informací o autorovi samotném), zdá se, že básník čelil jistým obstrukcím ze strany představeného kláštera, ale nakonec vytoužené místo v adelfatu získal.
Zajímavá je v souvislosti s žehravou poezií také jedna Manganeiova báseň „nežebravá", a to útěšný text pro císaře, který se zranil při pádu z koně. Básník zde totiž při líčení svého smutku a nadějí v brzké císařovo uzdravení využívá stejných literárních postupů a obrazů, jako když v jiných básních naříká nad svou svízelnou situací a doufá v její brzké řešení. Báseň tak budí dojem parodie na žebravou poezii.
-dromika
sně připisované v rukopisech Theodoru Prodromovi či Ptóchoprodromovi („chu-iToriromovi") jsou bezesporu nejslavnějšími reprezentanty byzantské žebravé podliak proto, že patří k prvním literárním textům sepsaným v „lidovém" jazyce, pro svůj specifický v kontextu byzantské literatury neobvyklý charakter. Všechny iuji společné téma hladu a pocitu nespravedlnosti, často ovšem ne zcela oprávně-. 11 (i r (či autoři) si ve všech básních libuje především v dlouhých výčtech věcí, jež d;< a k životu potřebuje, většinou těch, kterými lze naplnit žaludek. Ve všech bás-důležitým stavebním prvkem satira a parodie, ironie a jazykový humor, ne vždy loupené stejnou měrou.
.ťimiu l. básně (verše 5-11) se mluvčí stylizuje do role starce, který má rád hry, * n zná míru (o smyslu této pasáže se diskutuje, někteří badatelé se domnívali, že nií^ií znamenalo hrát jako na divadle, a považovali verš za scénickou poznámku ..-iiíení kusu). Báseň líčí těžký život vypravěče s nevrlou, hádavou a lakomou ženou.
ui děje však vyplyne na povrch, že žena má k nevrlosti své důvody - hrdina, který i    i be s ironickým odstupem, se ukazuje jako muž neschopný vydělat peníze a přilo-i   . uku k dílu, a dokonce má slabost pro alkohol. Po barvitých popisech manželčiných > 'i/oleduje série příhod o tom, jak se žena rozhodla uplatnit na manželovi zásadu .'loracuje, ať nejí". Mezi úspěšnými i neúspěšnými pokusy hrdiny dostat se k jídlu se ... . , meky "využil úraz vlastního dítěte k proniknutí do špižírny či jak zvolil rafinovaný i žebráka. Báseň uzavírá žádost o finanční příspěvek, jež je spíš varováním, že [ituvěč opět dorazí domů s prázdnýma rukama, je možno se obávat nejhoršíbo. daleko více satirou na neschopného manžela „pod pantoflem" než stížností na zlou "    p k se může zdát na první pohled, -unii, nojkratSí z básní Ptóchoprodrontik, je adresována blíže neurčenému sebastokra-' i - děpodobnč šlo o některého ze synů lóanna li. Komnéna, možná o Andronika, I astokratorissy Ireny, jež byla, jak bylo řečeno výše, adresátkou dvou básní ' í't'odroma. Vypravěč chlebodárci zdvořile, leč důrazné vysvětluje, že plat, který 1   ' >\á na celý rok, nevystačí pro jeho třináctičlennou rodinu ani na čtyři měsíce, • •i nava v jakémsi katalogu (výčty tohoto typu je možno označit za další z topů řecké ; ■ < /ie) potřeby a nutné výdaje své rozvětvené rodiny. Stěžuje si na nespravedlivý i , jiným nadělil po rodičích tučné dědictví a jemu jen chudobu. Následuje prosba n m nl:y a topos v podobě varování, že mecenáš může svou skoupostí zavinit hrdino-/iiůsobit tak sám sobě nenahraditelnou ztrátu, r i; tmwťijo adresována císaři Manuelů Kornnénovi a je snad nejslavnějším reprezen-mlské žebravé poezie vůbec. Námět se nápadně podobá učené básni Theodora pro Annu Komnénu (viz výše): otcova rada, aby se syn dal na studia, zklamaná i   'imla v blahobytu, srovnání s lepším životem řemeslníků. Báseň obsahuje dvě i i pické pasáže: první je líčení neúspěšného pokusu vypravěče stát se ševcem,
10
Markéln Kulhánkorá
Byzantská šebravá poezie 12. století
po kterém skončil s propíchnutou rukou v nemocnici. Druhou je historka o tom, jak vypravěč snědl kolegům pečínku a jako viníka nastrčil kocoura. Báseň uzavírá opět lichocení: spojené se zoufažou prosbou o pomoc a s požehnáním císaři.
Poslední a nejdolší z básní Ptóckoprodromik (665 veršů) je rovněž adresována císaři i Manuelovi. Prooimion je chvalořečí na císaře, jejž hodlá vypravěč seznámit s nespravedl- ; ností, která panuje v kláštere Filotheu. Líčení těchto podmínek (opět často formou jakéhosi 4 katalogu) pak zaujímá většinu básně, ale jak se postupně ukazuje - podobně jako v básni: č. 1. a částečně i básni III. - nejsou hlavním objektem satiry přísní, ale nikoli bezvýhradně I mravní představení kláštera, otec a syn. Je jím naopak sám vypravěč - novic, nevzdě- ; laný a chudý muž, který se stal mnichem v naději na pohodlný a zahálčivý život a nyní ;i je překvapen, že i v klášteře existují rozdíly mezi bohatými (kteří klášter zahrnují dary) . a chudými (kteří při vstupu do kláštera neměli ani vlastní boty), mezi těmi, kdo něco umí, i a nevzdělanými nešiky, mezi svědomitými mnichy a lenochy.
Michael Glykas: verše t vězení
Do korpusu byzantské žebravé poezie 12. století lze konečně zahrnout i prosebnou b á • seň Michaela Glyka na císaře Manuéla. Napsal ji ve druhé polovině 50. let a vypravěč I - ať už totožný s autorem či nikoliv - v ní žádá císaře o propuštění z vězení. Báseň se % od výše popsaných děl odlišuje v několika ohledech, do žánru ovšem beze sporu patří, | protože vykazuje četné shody ve stavbě i motivech a hlavně obsahuje žádost. Prvním J rozdílem je fakt, že není nikterak spojena se jménem Theodora Prodroma, jak je tomu 1 u předcházejících básní: Glykovo autorství se považuje za jisté. Za druhé je to povaha :| prosby: nejde o žádost o materiální pomoc, ale o prosbu o osvobození z vězení. A do f třetice je to zvláštnost této skladby spočívající v tom, že se mluvčí neobrací nikdy přímo I na císaře, ale mluví bud sám k sobě, nebo k neznámému adresátu, který není s císařem | totožný. Přes jednoznačně prosebný charakter se tímto způsobem autor vyhýbá ticho- J cení. Báseň je psána politickým veršem a jazykem kombinujícím prvky lidové s prvky stylu středního a archaizujícího. Většina archaismu jsou doslovné citáty nebo parafráze Bible, naopak nejvíce lidový je jazyk tam, kde autor parafrázuje nebo cituje lidová přísloví, a také v přímé řeči.
Hlavním motivem 581 veršů dlouhé básně je líčení vypravěčova utrpení ve vězení. Jejím důležitým charakteristickým rysem je forma blížící se dialogu - mluvčí jako by neustále vedl diskusi se svým alter ego, jež jej povzbuzuje, ale on přes veškerou snahu stále klesá na mysli. Charakteristické je pro tuto báseň také použití lidových přísloví, kterých lze v básni najít několik desítek a jsou převzata z lidové slovesnosti ve víceméně nezměněné formé.
I z výse podané stručné charakteristiky, jak doufám, vyplývají dva hlavní důvody, proč je žebrová poezie z literárnohistorického hlediska výjimečně zajímavým objektem ke zkoumání:
1 uzavřeným žánrem s rozvinutou topikou a vlastními formálními prostředky odlišují-iuvi ji od ostatní příležitostné poezie, který se dočkal nebývalého rozkvětu v poměrně nitkém časovém úseku druhé poloviny 12. století.
puto žánr v sobě spojuje všechny inovační tendence, které se v byzantské literatuře ve století vyskytly.
Jjistiňme si tedy na závěr některé dosud nezodpovězené otázky spojené s touto poezií, 'o většinu 20. století se pozornost vědců koncentrovala především na tzv. „prodrom-otázku", tedy na problematiku autorství básní připisovaných Theodoru Prodromo-nckterých rukopisech pod jménem Ptdchoprodromos. V současné době se větší část nolii na základě biografických, stylových a metrických argumentů shoduje na tom, že isMiieias Prodromos je samostatným autorem. Přestože ani v této otázce není konsen-jeanoznačný, tento názor převažuje. U Ptóckoprodromik jsou názory velmi pestré od .i >'/načné}io zastávání Prodromova autorství až po jeho naprosté odmítání. Skutečnost je v i altová, že zatím neexistuje dostatek přesvědčivých argumentu, které by Prodromovo >í i ví potvrdily či vyvrátily. V podstatě jsou tedy stále aktuální tři možná řešení au-i'.i uiázky: 1. mohl být autorem Ptóckoprodromik skutečně sám Theodóros Prodromos, v :,c odhodlal k použití lidového jazyka, ať už aby se přizpůsobil módnímu proudu na ! ■ k(?m dvoře nebo z jiného důvodu. 2. je možné, že jejich autorem byl jiný, neznámy íhí- , který se učeným Prodromem inspiroval, nebo jej dokonce tímto způsobem parodo-.•• řešením je, že původní styl básní byl vysoký a jejich autorem byl Prodromos, nezná-xfisnik je však převedl do lidové řečtiny, aby je tak použil pro své vlastní cíle. Protože (<•• iioprodromiky, stejné jako s dalšími díly v lidovém jazyce, kopisté nakládali velmi .i1 dnes zachovaný text nedovoluje podrobnou jazykovou a stylovou analýzu, která by í:-!|iiih> přispěla k řešení autorské otázky.
íí: Isi nedořešený problém se týká básní Ptóckoprodromik a básně Glykovy a nespadá HiK ilo oblasti literární historie, jako spíš historie jazyka. Jazyk, který autoři v těchto n.i i; použili, není a nemůže být autentický jazyk hovorový, nebo dokonce lidový - už !:>m> důvodu, že byl písemně zachycen. Texty, jejíchž jazyk je označován tradičně za v . isou napsány smíšeným jazykem bohatým na různé morfologické varianty, téměř •tľ.vi;m«im dialektické prvky a s tendencí k používání stereotypních frází, tzv. formulí. •••»-v na to, co tvoři základ tohoto jazyka, jsou různé a často protichůdné - od hypotézy, << směs stylových prvků vysokých a nízkých, přes názor, že jde o reflexi konstantino-•--■•.«• rcwmy té doby, až po tvrzení, že je to do psané formy převedený umělý jazyk byzant-; mi; slovesnosti. V každém případě vliv živého, mluveného jazyka je zde nepopiratelný . junto se přes svoji nepřesnost používá ohoeně termín juzyk lidový {cernacular, ťritelu:. orjfiúdrji; yXátíúa). • .•tiJw.no.sl určit přesně povahu tohoto jazyka a osobnost autora či autorů prvních textu -i-m: luxvee má za následek nesvornost v další otázce, a to jaký byl podnět pro použití <»<r'i» ju/.vka v literatuře, zda šlo o tendenci „zdola nahoru" - o literární pokusy jedinců : . . :i\í'ii nedostatečným vzděláním a neschopných používat obecne přijímaný literární
Markéta Kulhánková
jazyk, nebo o tendenci „shora dolů", tedy zda tyto texty psali autoři, kteří dobře ovládali i standardní spisovnou řečtinu, a šlo tak o jistou dobovou módu, nový literární trend, možná dokonce pod západním vlivem. »
Další otázkou, jež nebyla dosud uspokojivé zodpovězena, je sepětí básní se skutečností: je oslovení jednotlivých historických osobností v básních a prosba o finanční podporu i celé epické pasáže realita, uebo básnická fikce? Zatímco u Ptóchoprodomik byly fiktivní prvky odhaleny už před delší dobou a bylo konstatováno, že hrdinové básní jsou literární persony a z děje básní nelze vyvodit nic o autorovi či autorech, u ostatních autorů se hlasy, že není možné veškeré informace z básní považovat za nepopiratelnou historickou skutečnost, objevují až. v poslední době. Nově se do popředí zájmu dostává také otázka, jakým způsobem byly básně na komné-. novském dvoře přednášeny či předváděny, zda byly dialogické partie dramaticky přednášeny., a podobně. Pro hypotézu, že jistý způsob performance (mimy, profesionální šašci) byl součástí dvorské zábavy, se v poslední době objevují nové důkazy.
Posledním zajímavým a dosud jen velmi málo probádaným literárně historickým problémem spojeným se žebravou poezií jsou analogie a souvislosti s literárním vývojem na latinském Západě. I tam se totiž v té době objevují velmi podobné inovační tendence a téměř ve stejné době tam vzniká vagantská poezie (Hugo Primas, Archipoeta), jejíž součástí jsou i žebravé básně: a která jako celek vykazuje mnohé shodné charakteristiky s byzantskou žebravou poezií (exis- 5 tují však samozřejmě i podstatné odlišnosti). Přímý vliv je zde téměř vyloučen, ale objevují se : možné cesty vlivu nepřímého, např. prostřednictvím literárních patronů.
Tyto otázky zůstávají stále předmětem hádání. Jejich zodpovězení by nemalou měrou napomohlo k lepšímu pochopení zákonitosti vývoje byzantské literatury ve 12. století a změn, které jsou pro toto období tak charakteristické a dosud nikoliv uspokojivě vysvětlené.
Byzantská žebravá poezie 12. století % HLADNÍ BIBLIOGRAFIE:
•..udHNKLU), S. (ed.). Theodoři Prodromi de Manganu. Padova 1972. m:is-;k, H. (ed.). Ptochoprdromos. Köln 1991.
••m.nkh, W. (ed.). Theodoras Prodromos: Historische Gedichte (Wienerbyzantinistische Molími XI). Wien 1974.
•> muh, E. Tu. (ed.). Mtyuíjl Plvxá Stljoi ovg eygaipe, xad-'ov xatzexéfh) xatgóv. I    • .;!un,ki 1959.
i-.imdánu literatura:
:i>» , M. The Poverty of Écriture and the Craft of Writing': Towards a Reappraisal of .! f'rodromic Poems. BMGS, X. 1986, 1-40.
! ti\. K. The Medieval Greek Romance. London and New York 1996 (2. opravené a roz-%yd.).
m \Kis, E. C. ,Political' persona«: the poem from prison of Michael Glykas: Byzan-'"(nature between fact and fiction. BMGS, XXXI. 2007, 53-75. ' !! Ptóchoprodromos, Avaftsjiav za ypá^fiara and Related Texts. ByzForsch, XV. "j1 15-52.
\ H. Tou Ptdchoprodromou. In: M. Hinterberger, B. Schiffer (ed.). Byzantinische hkunst. Berlin 2007, 56-76.
L. The Rhetoric of Gluttony and Hunger in twelfth-century Byzantium. In: W. i S. Trzcionka. Feast, Fad or Famine. Food and Drink in Byzantium. Brisbane . tä-55.
i u, W. Autor oder Genus? Diskussionbeiträge zur „Prodromischen Frage" aus t -11601 Anlass. ByzSlav, LIV. 1993, 314-24.
\1. .Rhetorical' texts, In: E. Jeffreys (ed.). Rhetoric in Byzantium. Newcastle
ri7-100.
A.., Wharton Ei'stmn, A. Change in Byzantine Culture in the Eleventh and Hi Centuries. Berkeley - Los Angeles - London 1985.
ii \\, S. Franklin. Theodore Prodromus: a reappraisal. In: Studies on byzantine ,i >te of the eleventh and twelfth centuries. Cambridge and Paris 1 984, 87-114.
' 1 Aristocracy and patronage in the literary circles of Comnenian Constantinople. I   \ngold (ed.). The Byzantine aristocracy: IX to XIII centuries. Oxford 1974, l'r.', 201.
14
Přednášky České společnosti novořeckých studi
(2)
Brno 2002
Piják slunce stvořený pro ostrovy Egeidy
Růžena Dostálová
Odysseas Elytis (vlastním jménem Alepudelis, 2. 11. 1911 až 18. 3. 1996) patří mezi ty řecké autory (z básníků to byli K. Kavafis, J. Seferis a J. Ritsos, z romanopisců N. Kazantzakis), s jejichž díly se prostřednictvím překladů seznámili čtenáři mnoha zemí. Dva z nich se stali dokonce nositeli Nobelovy ceny za poezii — Seferis roku 1963 a Elytis roku 1979. Je zajímavé, že rodiny tří z těchto autorů pocházely z okrajových oblastí helénskeho světa: Seferis z maloasijské Smyrny, Kazantzakis a Elytis z Kréty, jeho rodina sem však přišla rovněž z maloasijské Mytilény na ostrově Lesbu. Brzy po osvobození Kréty z turecké nadvlády roku 1912 se Elytisova rodina přestěhovala do Atén, které se staly kulturním centrem řeckého státu. První básnické pokusy Eiytisovy pocházejí už z doby jeho gymnazijních studií, nepřekvapuje nás tedy, že básník nedokončil studia práv, aby se plně mohl věnovat literární činnosti. Za studií trávíval letní prázdniny na různých egejských ostrovech a imprese, které zde čerpal — moře, slunce, světlo, modrá barva jasného nebe — se staly základními a trvalými motivy jeho poezie (tituly básní: Věk modré vzpomínky, HkiKÍa rrjc; ykavKř\<$ dú}iq<jq^, Melancholie Egejského moře, MíkayxoMa zov Aiyaíov). Tyto imprese se v Elytisově poezii brzy spojily s působením francouzského surrealismu. Dokládají to i motta prvních Elytisových sbírek Orientace (1936, npooavazokio}±o() a Vodní hodiny neznáma (1937, JFf KÁ.€^>vSpa tou a-yvíbazou) vybrané z veršů A. Rimbauda a A. Bretona. Spolu s dalšími řeckými surrealisty se Elytis stal spolupracovníkem literární revue Néot rpáuuata (Mlac.i, literatura), která publikovala překlady moderní evropské poezie (P. Éluar^, Lautréamont, E. Pound, T. S. Eliot, Fr. García Lorca, G. Ungaretti). Na Elyti. > působil nejvíce P. Éluard. Je snad básníkův pseudonym řeckou variantou tc hoto jména, nebo si jej zvolil proto, že stejnými hláskami začínají slova EXXáSc Řecko, eXeuůepía, svoboda, a eXiuSa, naděje, jak na to básník naráží v jednot. ze svých veršů?
Mezníkem v Elytisově životě í v jeho literární orientaci se stala válka. Básník se jako podporučík účastnil roku 1940 po přepadení Řecka Itálií bojů na albánské frontě a zážitky z této událostí hluboce ovlivnily jeho poezii. Poema Hrdinský žalozpěv nad podporučíkem padlým v Albánii (1945, 'Ao}ia tpojiKÓ Kai névOijio yia zov x^évo avduTioKoxayó azqv AAfiavía) je inspirována folklorními řeckými žalozpěvy nad zemřelými (tzv. charondika), ale je zároveň i oslavou řeckého hrdinství a touhy po svobodě. V závěru básně je smrt hrdiny spojována s optimistickým motivem velikonočního vzkříšení:
5
Ružena Dostálová
Rekové v temnotách ti ukazují cestu: SVOBODO
radostí nad tebou teď slunce pláče
Ptáčci, vy dobří ptáčci, zde končí Smrtí Druzi, mí dobří druzi, zde začíná Život!
Tam v dáli už bije křišťálový zvon: Zítra, zítra, zítra: Vzkříšení Páně!
Už v této skladbě čerpá Elytis nejen z folklorní, ale i z náboženské tradice východního křesťanství, jak tomu bude později ještě v daleko větší míře v básni Hodno jest (Afyov eorí).
Po válce přijímá básník místo programového ředitele aténského rozhlasu, ale ještě před koncem občanské války (1946-1949) odchází jako mnoho jiných řeckých intelektuálů do Paříže. Zde se stýká s francouzskými básníky a malíři (sám byl malířem koláží), ale roku 1952 se vrací do vlasti, jejíž inspiraci považoval pro svou literární činnost za nezbytnou: „Vůbec mě nezajímá mimořecký (e^ueXXaB'.xóc) prostor. Mne podněcuje nový helénismus, nový helénsky mýtus" napsal později ve stati Nový řecký mýtus v revui AioAixá Fpáuuorta {Aiolská literatura). V Řecku pak znovu působil ve správě různých kulturních institucí.
Nejslavnější Elytisova skladba 'Afyov eozí vyšla roku 1959, pracoval na ní po celé desetiletí let 1948-1958. Roku 1960 byla báseň odměněna řeckou státní cenou za lyrickou poezii. Podobně jako verše mnoha jiných řeckých básníků zhudebnil známý řecký hudební skladatel Mikss Theodorakis roku 1964 i tuto skladbu. Ve stati Mé umělecké Credo (Řím 1972, To xoíXXitexvixó uou ríioieúco) Theodorakis napsal: „Elytisova skladba Hodno jest je pro mne pomníkem řecké literatury... a vedla mne k hledání nové hudební podoby. Dílo načrtává celé dějiny řeckého národa, proto má hudba čerpala z celé naší národní tradice -—. lidové i byzantské. V této skladbě, bibli řeckého národa, se básníkovo slovo, stává slovem národa, protože ten je spojen s událostmi, které inspirovaly básníka. Báseň Hodno jest je i zrcadlem, v němž národ nachází svou historickou identitu." (M. Theodorakis. Povinnost. Mé umělecké Credo. Řím, 1972) Častým zhudebňováním poezie jako by moderní řecká lyrika navazovala na antickou lyriku, mélickou poezii, spojenou vždy s hudbou. Tato tradice i dnes přibližuje často myšlenkově hluboké a nesnadné básnické dílo širokým vrstvám.
Skladba Hodno jest spojuje ve svých verších celou řeckou historickou i básnickou tradici od starověku (vložený zlomek ze Sapfó) přes biblické ohlasy a podněty z byzantských hymnů (12. píseň oddílu Pašije odpovídá metrickou stavbou jedné části Romanova hymnu Akathistos), řeckou lidovou pístefi k novodobé řecké poezii (Solomos, Kalvos, Palamas, Sikelianos). Dlouhá tr,; dice básnického jazyka obohacuje i Elytisovy výrazové možností.
Piják slunce stvořený pro ostrovy Egeidy
Název básně A^wv eozí odpovídá v latinské liturgii výrazu vere dignum es t (vpravdě hodno jest). Na východě je tento výraz jednak začátkem preface liturgie Jana Zlatoústého, ale i počátkem oslavného velkopátečního hymnu {Emxáfio^ dpqvo<;):
Hodno jest chválit Tebe, dárce života,
který jsi na kříž rozepjal ruce,
který jsi rozdrtil moc Nepřítele.
Hodno jest chválit Tebe, Stvořitele všehomíra,
Tvé utrpení zbavilo útrap nás,
nás ze zkázy jsi zachránil.
Základní prvky tohoto velkopátečního hymnu jsou i základními stavebními kameny básně Hodno jest: Genesis (stvoření světa a života) — Pašije (utrpení) — Doxastikon (oslava vítězství a spásy). Uvedený velkopáteční hymnus je i klíčem k pochopení básně jako oslavy vítězství života nad smrtí. V oddílu Genesis oslavuje Elytis zrození Básníka (IIoi^Trjí od slova jtoui, činím, tvořím) jako Tvůrce, který existoval od věků už před stvořením světa, a stvoření „malého světa", jímž je Řecko. Tak vzniká vzájemný vztah básníka a prostoru, který je mu dán a stává se jeho posláním. Druhý díl Pašije opěvuje utrpení jednotlivce i Řecka v době války. Třetí částí Doxastikon (Gloria) skladba vrch- li oslavným hymnem (^syaXuvcxpiov), který čerpá motivy z byzantského hym u Akathistos (hymnus zpívaný vstoje), věnovaného Bohorodičce, a to z té je :0 části, která rovněž nese název Afyov eozí. Tento název přísluší zároveň athos. é ikoně Bohorodičky, uctívané jako ochrankyne Řecka. Všechny tyto souvislo; ti napovídají čtenáři, že má báseň chápat jako oslavu Řecka, jeho přírody, je,.o dějin i jeho hrdinství.
Celou skladbou se táhnou tři linie — individuální a osobní, národní a všelidská — které jsou vedeny z hlediska proměny starého světa v obnovený lepší „čistý" svět. Podobné ideje se objevovaly už v některých dřívějších Elytisových sbírkách, v nichž je obnovení světa chápáno jako výsledek působení Erótu, láska, čistý cit, světlo spolu úzce souvisejí. Zvláště tyto myšlenky mají velmi zřetelné paralely ve verších Paula Éluarda. Ve struktuře skladby Afyov eozí mají význam i určitá čísla. Je to především číslo tři a jeho násobky — tři díly skladby, ve druhém díle šest „čteni"' (v našem výboru, jehož vydání se chystá, nejsou obsažena), připomínajících liturgická čtení z evangelií, dvanáct ód a osmnáct žalmů. Dalším významným číslem je sedmička — sedm „biblických" zpěvů části Genesis jako paralela k sedmi dnům stvoření, při čemž začátek Geneze se prolíná s prvními slovy Janova evangelia. V Elytisově „mýtu" splývá starozákonní Bůh-Stvořitel kosmu s Janovým Stvořitelem Slova-Logu, ale i s řeckým Héliem, který má platónské rysy jako idea nej vyššího Dobra. Pokud Pašije symboli-
6
7
Ružena Dostálová
Piják slunce stvořený pro ostrovy Egeidy
zují utrpení řeckého národa za druhé světové války, za albánského tažení, za německé a italské okupace i za občanské války, pak třetí díl vyjadřuje optimis titkou vizi návratu ideálního lepšího světži. Závěr je oslavou poezie a básníki jako jejího tvůrce: básník je lóu, onen maloasijský Řek, který je prvním řeckým i evropským básníkem (Homér) i filozofem (iónská filozofie), aleje i Pygmalíón. který natolik miloval krásu umění, že Afrodite dala život jeho soše ženy, do niz se zamiloval.
Hlubokou zašifrovanost skladby dokazuje i rozsáhlý komentář, který vypracoval řecký filolog T. Lignadis: k 1500 veršům a šesti čtením básně napsal komentář o třech stech stranách, v němž interpretoval každý jednotlivý verš, zjišťoval jeho význam, prameny a paralely.
Vraťme se alespoň stručně k dalším Elytisovým sbírkám. Charakteristické, pro básníkovo vidění světa jsou už jejich názvy: Slunce První (1943, 'HAw$ o rrpwToc), Sest a jedna výčitka svědomí pro nebe (1960, E£i Kai jiía tůi/teic yia xov ovpavó), Strom světla a čtrnáctá krása (1971, To <pcozód(vSpo Kai q démzq xézapzT] opopfiá), skladba, kterou kritici charakterizovali jako „metafyziku světla", zvukomalba v ní má ještě větší význam než tomu je ve skladbě Afyav íazí. Jako významné pro Elytisovu tvorbu uveďme ještě sbírky Slunce, veliké slunce (1971, 'HXio^ o HXiáxopa^} a Písně lásky (1972, Ta pcu zov cpíoza). Velkou scénickou skladbou je Maria Nejdi (1978, Mapia Nefékq), v níž se střídají hlas básníkův a hlas mladé dívky. Na rozdíl od dřívějších básní je děj této skladby situován do jakýchsi moderních měst, tématem je boj o politickou moc, vzpoura mládeže a uniformita světových velkoměst. Ve sbírce Deník nespatřeného dubna (1984, HfiepoXóyio eede adéazov AnpiAíou) začíná básník uvažovat o smrti, o protikladu existence jednotlivce a kosmického trvání světa, historického času a věčnosti. Tyto úvahy vrcholí ve sbírce Elegie Oxopetry (1991, BXtyeía rr/c O^có-ezpa^), v níž smutek z konečnosti života je vyrovnáván očekáváním velké cesty mimo tento smysly vnímatelný svět do světa, v němž „září slunce, jež nezapadá". Krátce před svou smrtí vydal Elytis ještě sbírky Zahrada iluzí (1995, O Kqno^ p€ avzanáze^) a Na západ od smutku (1995, Avzikú zq<; Aúnq<;).
Ve světové poezii zůstane Elytis především básníkem řeckého světla a slunečního jasu. Elytis v jednom interview roku 1975 prohlásil: „Evropané na Západě hledají tajemství v temnotě, v noci, kdežto my Rekové je nacházíme ve světle, které je pro nás něčím absolutním... Je to tajemství, mystérion, které snad můžeme lépe pochopit zde a naše poezie je může odhalit celému světu tajemství světla... Řeknu-li řecké slovo eAtá, oliva, nebo uáXaaaoc, moře, maji tato slova úplně jiný význam než tytéž pojmy např. pro nějakého Američana. Moře je pro nás něčím velmi důvěrným, vůbec ne divokým. Je to jen á;úh\ půda, kterou je třeba obdělávat. Všimnete se možná, že ve svých básních často
mluvím o moři jako o zahradě. Je tomu tak proto, že moře je pro nás něčím tak domácky blízkým jako zahrada a provází nás ať jdeme kamkoli" (O. Elytis v interview s I. Ivaskem, Books Abroad, 1975). Jako by se v jeho verších ozývala ozvěna jednoho kratičkého zlomku z básnířky Sapfó (byla jediným antickým autorem, jímž se Elytis v nevydaném překladu zabýval):
„Láska k slunci mi dala tento krásný a zářivý los".
8
9
Přednášky České společnosti novo řeckých studií
NEOGRAECA BOHEMICA
Brno 2009
(9)
Jannis Ritsos
Růžena Dostálová
i
1 i
i
í
>
II I 1
i
I
Redakce se omlouvá za chybně uvedené údaje v článku „Zázračný pramen" Panny Marie yiackernahé (rozbor vody, str. 96), v č. 8.
Oprava: řádek 3 - tvrdost celková (°N), řádek 12 - Radium (niBq/1).
V květnu letošního roku vzpomínalo Řecko stého výročí narození básníka Jannise Ritsose, jednoho z ncjpřekládanějších básníků moderní řecké literatury.
Jannis Ritsos se narodil 1. května 1909 (podle nového kalendáře 14. května) v malebném přístavním městě Monemvasia na jižním cípu Peloponésu. Jeho otec zde kdysi vlastnil rozsáhlý kus půdy, který však ztratil ještě za básníkova dětství. Tato osudná rána vyvolala u něho šílenství, otec, podobně jako Ritsosova sestra, zemřel v ústavu pro duševně choré, matka a starší bratr podlehli tuberkulóze. Rodný dům v hradbách benátské pevnosti zpustl. Starý, sešlý dům se později v Ritsosově poezii stal nejen obrazem jeho těžkého dětství, ale i symbolem zanikající historické epochy:
Ty dva pokoje, které jsme si nechali, studené a holé, vysoké, snad proto, abychom nahlíželi na věci shůry, trochu e dálky, abychom měli pocit, že vidíme a ovládáme, náš osud.
Tylo dva pokoje visí v nekonečné noci jako dvě zhaslé svítilny na opuštěném břehu.
Mrtvý dům
(To vskqó dTcín, 1959)
Neštěstí tehdy nepostihlo jen osobní život básníkův, ale celý národ. Po porážce Turky se začátkem dvacátých let navždy zhroutila ideologie Velké myšlenky, naděje na obnovu řecké vlády na půdě bývalé byzantské říše. Řecko muselo přijmout 1,2-1,5 miliónu křesťanů z Malé Asie výměnou za půl miliónu muslimů z Reeka, což vyvolalo velké hospodářské a politické problémy, proces, v němž Ritsos stál vždy na straně chudých a slabých. Pokus o demokratické zřízení v letech 1928-1932 se nezdařil, byla obnovena monarchie, která roku 1930 pomohla k moci Metaxasuvô diktatuře.
Po gyrnnasijních studiích odešel Ritsos roku 1926 do Atén. V té době se věnoval studiu baletu, výrazovému tanci, někdy i malířství, ale nedostatek finančních prostředků jej přiměl hledat obživu v advokátní kanceláři i v obchodu. Jeho hlavním životním cílem však zůstává poezie. Své první verše uveřejnil v literární příloze k encyklopedii Msyálrj EXlrjVLxŕj EyKvxloxaiäeia (Velká řecká encyklopedie) a na stránkách levicových časopisů Pttpúnáarnq (Radikál), Néoi IIqcotoxóqoi (Mladá avantgarda) a tíeoXaía (Mládež). Osud jeho rodiny v něm vždy vyvolával pocit izolace a samoty:
Růžena Dostálová
Jannis Ritsos
Stojím, zde sám a bez pomoci obklopen pouze verši - mými věrnými druhy v boji, jen hvězdy se, staly ochranou mého čela, a jen tak mohu beze strachu potírat verše nepřátel.
Traktory
První sbírku veršů vydal Ritsos roku 1934 pod názvem TgaxrŠQ (Traktory). Vzorem mu byla ruská poezie, zvláště Majakovskij. Již tehdy se Ritsos projevil jako „básník bezvýznamných věcí", ve verše se u něho měnily domovní klíč, -staré křeslo, prach nábytku, štěbetání ptáků. Když později pracoval na překladu antologie české a slovenské poezie (téměř celý její náklad byl zničen za diktatury junty), byl mu velmi blízký Jiří Wolker.
V roce 1935 vyšla druhá Ritsosova sbírka IIvQUjääee (Pyramidy), v básních této sbírky se objevují už předtuchy hrozící války - Foú^aata yia to pérwxo, ľpáaftura tm' to fté-■tonto (Dopisy na frontu, Dopisy z fronty), která nejvíce postihne prosté lidi, matky, která často v nouzi vychovaly své syny.
Postava nešťastné matky se stala hlavním motivem básně Eititáipiog (Žalozpěv) z roku 1936. V této básni, nářku matky nad tělem zastřeleného syna, se snad odráží vliv Gorkého básné Matka, jejíž překlad tehdy vyše] v časopise Pi£o6?(á<>zr]g. Především se tu ovšem projevuje Ri tsosovo úzké spojení s řeckou orální folklórní poezií, s písněmi zvanými mirologia. Ukazuje na to i forma verše, patnáctislabičný jamb, tradiční verš lidové poezie. Báseň je zároveň ohlasem skutečné události: v květnu 1936 došlo v Soluni k demonstracím, které byly 9. května 1986 krvavě potlačeny. Básní Eítuá'pwg vrcholí Ritsosova tvorba třicátých let. Báseň je nejen výrazem smutku nad obětí, ale i oslavou hrdinství - matka zaujme místo padlého bojovníka. Některé sloky této básně zhudobnil známý řecký skladatel Mikis Thcodorakis (vynikající sloky V máji jsi, .synu, odešel; Na. nebi zhasly hvězdy; Synu, jaký los ti byl určen):
Synu, teď já jdu k tvým bratřím a mísím s nimi svůj hněv, tvou pušku jsem si vzata, ty, můj ptáčku, sp%.
Název básně Entráepiog je i narážkou na církevní mariánský hymnus Eitiráeptoe vuvog, nářek Bohorodičky nad ukřižovaným synem.
4. srpna 1936 došlo v Řecku k fašistickému převratu a vlády sc ujal generál Metaxas, Na základě jeho příkazu bylo tehdy pod sloupy chrámu Dia Olympského spáleno množství zakázaných knih, mezi nimi i díla Ritsosova. Ritsosovy básně následujícího období se nyní vyjadřují symboly, alegoriemi a narážkami a formální inspiraci čerpají ze soudobé fran-jf.j*. eouzské poezie (Arogvii, Elaurd) a používají volný verš. Tehdy vzniká To rgayovSi rrjq
(t&£(>q-<rfe /">'' (19.17, Píseň mé sestry) věnovaná sestře, která zemřela v ústavu pro duševně choré. Nářek nad smrtí se v závěru básně mění v oslavu věčného života:
' Slunce, ach slunce.
I Můj otče a ochrano,
nyní mé ohebné prsty '- sc mohou konečné ilotknoui
světlých stránek vesmíru, i má křídla
i už žádné' řetězy ne.poutají k zemi
nesmrtelný je sluneční svit, silnější, sestro, než tvá láska silnější než má láska.
Po této sbírce následují v krátkých intervalech další sbírky: EttQivrj ovatpmvía (1938, Jarní symfonie) a To ea(iarřjQio rov axsavoú (1940, Pochod oceánu). Volba hudební terminologie - symfonie, pochod - není náhodná, přesto, že se Ritsos vc své tvorbě vzdal
' tradičních hudebních prostředku, jakými byly rytmus a strofy, a přihlížel spíše ke stavbě
celé kompozice. Báseň To efifiarriQio rov axe.avov)e snad vzpomínkou na moře, jež bylo tak blízké jeho rodnému domu.
Vpád italské armády na řeckou půdu 28. října 1940 znamenal i pro Řecko začátek účasti na 2. světové válce. Málo úspěšným Italům přišla 6. dubna 1941 na pomoc německá
i armáda. 21. dubna 1941 Řecko kapitulovalo a podobně jako v jiných obsazených evrop-
ských zemích tu nastala doba odboje, kterého se účastnili i kulturní pracovníci. V té době
' uveřejnil Ritsos sbírky flaltá (i-a^oégxa o's gvftaó jíqox'js (1943, Stará mazúrka v rytmu
| deště) a zloxipafíía (1943, Zkouška). Básné té doby později soustředil ve sbírce Aygimvia
i (1954, Nespavost).
!Pro Řecko ovšem rok 1945 nebyl posledním rokem války. Už v roce 1944 vypukla v Řecku bratrovražedná občanská válka, která trvala až do roku 1949. V letech 1945-1947 pracovat Ritsos na lyrickém dramatu UóXeuoš (Válka) a na poé-) sně Pmiuoóóvr) (Řectví). V těchto skladbách oslavoval hrdinství národa a všechny boje za
.svobodu, které řecký lid vedl od doby bojů středověkého hrdiny Digenise Akrity, přes boje '• kleftů proti Turkům až po odboj proti německé okupaci:
Tiše, každou chvíli sc ozvou zvony:
} lato země patří jen jim a nám,
í hluboko v zemi v složených rukách
j drží provaz zvonu, bdí a na okamžik čekají,
l čekají, nespí, neumírají,
J čekají, aby zvonili Vzkříšení! A tato země
í patří jim a nám - nikdo nám ji nemůže, vzít.
t
Řcelví (1966)
7
Ružena Dostálová
Jannis Rilsos
Léta 1948-1952 strávil Ritsos v koncentračních táborech na ostrovech Limnos, Makroni- ~ sos a Ajos Efstratios, ale ani v této době jeh<»pero neodpoéívalo. Sbírku Iléroivag %góvog (MaxQ0vt)6i,átiiut), {Kamenný čas, verše z Makroni su) vydal teprve roku 1951 v zahraničí s touto poznámkou: „Tyto básně byly napsány v září a říjnu 1949 na ostrově Makronisos ... rukopisy byly zakopány do země v zapečetěných lahvích a vykopány roku 1950." Mezi básněmi napsanými v táboře na Ajos Efstratios se nachází také ľgáfifia aro ZoXtó Kiovqí (Dopis Jolietu Curíemu) z roku 1950, jejíž francouzský překlad učinil básníka známým i mimo řecký svět. ">
Po skončení občanské války v Řecku se Ritsos vrací od politických k reflexívně-lyric-kýrn námětům. V té době vzniká jedna z jeho nejlepšícl) básní - Sovára rov oslrjvôqMoros j (1956. Sonáta měsíčního svitu). Už začátkem roku 1957 vyšel její francouzský překlad, jímž Ritsos trvale vstupuje do světové poezie. Báseň má všechny rysy Ritsosovy poezie: i filozofický obsah, hudební motivy a scénickou koncepci. Jejími postavami jsou stará žena v černém šatu a mladý muž. Kritikové v těchto dvou postavách viděli střet zanikajícího světa s nastupujícím obrozeným lidstvím. Je ovšem sporné, zda si čtenář smí dovolit takovou -zjednodušující interpretaci. V jedné ze svých básní Ritsos říká:
Jsou verše a někdy i celé básně, sám nevím, co mají znamenat. Nevím to. Máš právo se ptát, ale neptej se mě - já to nevím.
Výrazem nesnadné cesty od člověka k člověku je báseň H yétpvga (1960, Most). 1 tato báseň má scénickou koncepci s režijní poznámkou v úvodu: „Osm mužů, přátel, kteří snad sledovali společný cíl, možná byli společně pronásledováni a vypovězeni, snad podepsali společné prohlášeni týkající se lidských práv nebo míru." Devátá postava se před nimi ospravedlňuje, vysvětluje své stanovisko, ale její „pravá nezávislost" se ukáže být jen strachem z činu. Obraz „mostu" patří k obrazům Ritsosovy poezie stejně jako obraz „pustého domu", ale i „zářícího slunce".
Cyklem MagTvgíes (Svědectví) chtěl básník vypovídat o obyčejných věcech a jevech, být jen svědkem jejich existence. Tento cyklus se stal jakýmsi komentářem k básníkovu životu a tvorbě.
Období pokusu o národní smíření v Řecku v druhé polovině padesátých let umožnilo, že Ritsosovi byla roku 1957 udělena státní cena za lyrickou poezii.
Na přelomu padesátých a šedesátých let dostává Ritsos jako levicový básník pozvání do tehdejších zemí východní Evropy, do Bulharska, Sovětského svazu a Rumunska. Tyto cesty jej inspirovaly ke sbírce H ap^tTexTPľi)ciJ reov SévTgoov (1958, Architektonika sLromň). Do tehdejšího Československa byl pozván v letech 1960 a 1962. Během tohoto pobytu vznikl cyklus Xgauarixég Xe/xropégEteg (Chromatické detaily, český překlad vyšel pod titulem Proměny nože roku 1962). Během svého zdejšího pobytu pracoval Ritsos také
na překladu Antologie české a slovenské poezie, který vyšel roku 1966 (Ap&oXoyía T(íé%mv ~/mi DXofiáxav naitftáv), zachovalo se však jen málo výtisků, téměř celý náklad byl zničen za vlády junty. Jakýmsi básnickým deníkem jeho cesty do Československa jsou též básně Oorgáfia (1962, Ostrava) a Micganaláfia etvtu ayáwrj (1963, Bratislava je láska).
Básník současně pracoval na dalších sbírkách: Ol yeirovúg tov xóGpov (1957, Čtvrtě světa), 'Otův éq^etai. o iévog, Aw%a*a%vi\ itohxútt. (1958, Až přijde cizinec, Nepokořené město), To uaoá&VQo (1960, Okno), O Mavgog Aytog (1961, Černý světec). Překvapivě projevuje v té době i zájem o básníka z počátku 20. století dílem AcbSsxa iroiqpara yiu rov Kafiácpri (Dvanáct básní pro Kavafise).
Začíná však laké rozvíjet svůj zájem o scénickou poezii v divadelních hrách lléga art' rov iaxio tav xv7tuQi66táv (1958, Za stínem cypřišů) a Mta ywaíxa nXái sty &áXa60u (1958, Zena na břehu moře). Návštěvy východoevropských zemí vzbuzovaly u něho zájem i o překlad jejich poezie. Překládá Erenburga, Bloka a Majakovského.
V prosinci 1962 uveřejnil Ritsos dvě sbírky, které spolu s básní Sovára rov <Seítjvóg>m-rog tvoří trilogii: To vbxqó fí-irkt (Mrtvý dôm) a Kárw an' rov íaxto rov (iovvov (Ve stínu hory). V ní se básník vrací k věčnému problému svobody a nezávislostí jedince, jeho vztahu k lidské společnosti.
Významné jsou skladby z druhé poloviny šedesátých let, v nichž básník hledá výrazové možnosti v symbolech čerpaných z antické mytologie, jimiž se ovšem snaží řešit problémy soudobé lidské společnosti: 0doxrtfTt]Q, IJegfíEcpóvt] (1965-1970, Filoktétés, Persefoné), Ogéerijs (1966, Orestes), AyapJpvwv (1.970, Agamemnón), H sitiarooqiT} ttjg hpiyéveiug, Xgvaó&eiiig, fofiljvt) (1972. Návrat Ifigeiůe, Chrysothcmis, Isméné), Aíag (1967-1969, Aias), EXévtj (1970, Helena), &at8ga (1974-1975, Faidra). Tato díla jsou shromážděna ve sbírce Téragvq dtáúracij (Čtvrtá dimenze).
Dlouhé období junty v letech 1967-1974 přináší opět degradaci a útlak kultury v Kecku. Ritsos je zatčen hned v den převratu 21, dubna 1967, internován na ostrově Jaroš :i je mu zakázána jakákoliv spisovatelská činnost. Po roce a půl je ze zdravotních důvodů propuštěn z internačního tábora, převezen na ostrov Leros a později je um jako místo pobytu určen ostrov Samos (Karlovasi). Ostrov se stal jakousi jeho druhou vlastí, oženil se zde s lékařkou F. Georgiadisovou a. narodila se mu dcera Eri. V těch letech vznikají cykly UétQES Ettavalřjtytig Ki-yxXiSmfia (1972, Skály, Opakování, Mříže). Svou vlast v nich vidí jako zpustošenou zemi:
Pusté vinice, kameny, trny, džbán, malé, vyschlé pole, po léta zavřený dum.
Nemožnost vyjádřit svobodně vlastní myšlenky vede v těchto letech k zašifrovánosti jeho veršů ve sbírkách XeiQovofúet; (1972, Gesta) aAiáůgopog xcu exáka (1973, Chodba a schodiště).
Prvním signálem probouzející se kulturní fronty v Řecku je sborník Aexuojrá xelpeva í í !.»70, Osmnáct textu, později Néa xdfieva J a Néu xeífisva //, Nové texty I a Nové texty
8
9
Rušena Dostálová
íl), jehož se Rifsos účastní dramatizovanou básni O aepctvi-Gpóg xqg MrjXog 0 96.9, Zničení ostrova Miloš).
Koku 1973 vychází cyklus /iexaoyté Xiav<%QáyovSa tjjs MXQJjg aaxqiSaq (Osmnáct básní trpné vlasti) složený v paínáctiskbičných dvojverších připomínajících lidovou poezii a zhudebněnýeh M. Theodorakisem. .Roku 1974 v době kyperských událostí vychází O ýfjvog xai &$fywš rr/g Kvnquv (Hymnus a nářek nad Kyprem). Tyto události měly «a následek pád diktatury v Ŕecku. V té době pracoval Ritsos na cyklu Kcigloßaai xrjg 2ápov (Karlovasi na Samu) a hned zpočátku vyjádřil novou naději:
Znám pouze jedno slovo a vyslovuji je s pláčem.
To slovo znám, tím slovem jsem, torny dornt dávám vzlet,
tomu slovu mne učili mrtví v bezesných noee.eh
pod tíhou kamenů, jimiž nás kamenovali,
to jedine' slovo: Svoboda, svoboda, svoboda!
Roku 1975 obdržel Ritsos čestný doktora! Aristotelovy univerzity v Soluni, je symbolické, že to by! v Řecku první doktorát napsaný v lidovém jazyce. Tím ale Ritsosova činnost nekončila. Následuje např. skladba Tegctrúdeg ctQimovqyi}pa (Obrovské mistrovské dílo), v níž autor věnuje několik veršů „černým sochám na Karlově mostě" a kterou podtitul zpřesňuje slovy „Vzpomínka tichého člověka, který nic nevědě!". Prozaickým dílem je Etxo-vomáeio Avmvvpav Ayimv (1983-1986, Ikonostas bezejmenných světců).
Jannis Ritsos zemřel 11. listopadu 1990 a zanechal za sebou řadu nevydaných sbírek. Některé z nich byly vydány pod názvem A$yú. iroXv agyá, (léna stij véyta (1 987-1989, Pozdě, velmi pozdě, uprostřed noci). Ritsos je autorem více než sta dél nebo sbírek. V češtině vyšly Dopis Joliotu Curie mu (1952), Nespavost (1959), Ostrava (1962), Proměny nože (1963), Sonáta měsíčního suitu a menši básně (1976). V rozhlase bylo hráno drama Zena na břehu moře (1968), ukázky z autorova díla byly vyhrány pro antologii Bílá ■v sousedství modrě (1986). Množství překladů jednotlivých básní bylo uveřejněno v denním tisku a v kulturních revuích. Překlad by si nepochybně zasloužila i některá melodramata na antické náměty.
FiccvvTiS PÍtctos
Růžena Dostálová
To Máio tou 2009 y.ópxaas y] EXXáSa xtjm ex«xooxt} STtéxeto xyjs yÉwrjarj; zoo Viá-rti) Pítaou, tkhyjxt} itou avVjxei axouc; itEptacsótEpo p.exacppaíó[i.Evouí; ExitpoacÚTrauc; xtjc, veoteotj? eXXyjvixtjí TtotrjaY);.
0 rtávvYji; Píxaoí yEvvijíbjXE tyjv Iyj Maíou 1909 (oúíitpwva pe to xan/oúpio TjpspoXóyio oxiz. 14 Matou) axY) ypatpixrj MovEußaaia xrjc, iióxtat; nsXoTcovviřjaou. Extjv T^epio/V) ccoxřj w.é$£%£ o itatápac tou pz-fí\a xxY]p.ata, xa. é'/jxoe ójjuuí otav o Píxaoc; Vjtav axóur, ixaiSí. To ysyovóc auto TcpoxáXecsE atov EXsu&épio Pixso Ttapaccppoaúvr), o íSioc, ótícucj xou yj xóprj tou, ■cáDave ae xaivixt) yta diu^txá aaíÍEveí;. h prjxépa xoa o pejaÄdxEuoc, aBspipój tou Píxcwj icéSavav a-xó tputiaxítoarj. To itaxpixó ctííti xou 7toirjtYJ, xXsiapévo pána ax« xeíyrj svó? ;ísvsxíxoú (ppoupíou, spYjpčú&rjXE. Apyóxspct tj s;xóva tou ápTjpou pr,uaypÉvou amxioú éytve axirjv TlDÍyjqtj xou Pixaou oupßoXo xwv SúoxoXwm Tccttckxá>v xou "/P°vwv' «XXá elitär]? jiiac
taXOptXTJÍ stio^t]? xou teAskúvěi:
Kt avrá xa ovo Stupána nov XQaxŕjeape
Ta Tito tpvxQá, ta %io yvpvá, ta %u> i/>r]Xá, dvou íocog
Pia va xoixá£,ovpe. xa xtoáypaxa uxió %ávto
Kt- ano xáiMog paxQtá, ywt vu '%ovfie ttjv uid&rjeij
Ilmg eTToitxevovpe v.ai 8e.Gitót,ovps t/j potqu pag ítqoitávxaiv
Kt avrá ta Svo dcopáxta xgepovrai pr.g ßxijv a%e^avx>\ vvjxa £a ovo oßnßxa epavÚQiu xr/g tti-o Forj/rr/g ttupaXlug.
To vexQÓ 67cíxi- ixPavraCrtxri xai avd-evTtxřj toxogía piag navÔQXUta<; sllrpny.rjg otxo~ yťi'Etag, 1959)
H Exoyýj aotVj rtxa\ BúaxoXr| ó^i \lóvo yia xrp Ttpoau^ixr] Cwr( xou Tcotrixrj, aW.á yia óXo cov eXXtjmixó Xíxó. Msxá xr)v -iíxxflc v.tzó xriuc. Toúpxou; xaxšppsuas Oxis aP'Zßi Tlí ôcxaíxŕaí *.m '20 Tj iSsoXoyía x»j<; MsyáXn? loeac y) eXiíSa yta xxyt avavéoxrr) ty); eXXf)'jix'r)š xopi-7.p7j!ocí axa ópia xtjí; TcpeJTjv ßuCavxtvTji auxoxpaxopía;. Kaxá xi]v avxaXXayŕ) 7iX"rj9ua[xw,j •ÍŠ)(xt|xe tj KXXáSa 1,2-1,5 sxaxo;iu.úpto -/piattaMoúí a%6 xtj Mixpá Aoía éva\ixi juaoó exa-:op.jiupĚou pouaouXu.áv<u\i oticó xy)\i EXXáSa. Auxó xo yeyo^óg 'EpoxáAsaE p.syáXouí otxovo-!i!Xo6c xat. TroXmxoóc ixpoßXT)|i(xxiajioue oxtj 5[«í>pa, uta SioeSocaata xaxá xTjsj oxota o Píxooí .ixexóxav Ttávxa axo irXeupó xntv spTco^tóv xai aSuváxwv.
H -ixpoaTcáÔEia Eyxaxáaxaarjí OYjpoxpaxixoú xaÖEoxwto; axa 1928-1932 xKÍxuys, íc.^aE-Vxr/.taaxáftrjxE rj [lovapxía tj OTioía xo .1930 SisuxóXuve tkjv ávoSo xtjc Bix-axopía; tou Msta^dL
To 1926, jistá "i? caoiAés csxo Aúxsio, o Ptxaoc cpsúyst yta ttjv Aôŕjva. Auxŕ> xtjv BT.oy;i)
10
11