lingvistika i poetika Vedecké a politické konference nemají naštěstí nic společného. Úspěch politické dohody závisí na obecném souhlasu všech neho většiny účastníku. Zřetel k počtu hlasů a k vetům je však vědecké diskusi cizí: nesouhlas se tam obvykle osvědčuje jako produktivnější než souhlas. Nesouhlas odkrývá antinomic a napětí v diskutované oblasti a vyzývá k novému výzkumu. Spíše než politické konference tvoří analogii vědeckých setkání výzkumná aktivita v Antarktidě: mezinárodní odborníci různých disciplín usilují zmapovat neznámý kraj a pátrají tam, kde se výzkumník setkává s> největšími překážkami, s nepřekročitelnými vrcholky a propastmi, 'lakové mapování bylo zřejmě hlavním úkolem naší konference, a z tohoto hlediska byla její práce zcela úspěšná. Což jsme nepřišli na to, které problémy jsou nejkritičtější, nejvíce prostoupeny rozpory? Což jsme se také nenaučili, jak musíme přizpůsobovat své kódy, které termíny vyložit nebo dokonce vyloučit, abychom zabránili nedorozumění mezi lidmi užívajícími různých oborových žargonů? Věřím, že takové otázky jsou pro většinu účastníků této konference, a možná vůbec pro všechny, o něco jasnější dnes, než byly při jejím zahájení. Byl jsem požádán o souhrnné poznámky o poetice ve vztahu k jazykovědě. Poetika se především zabývá otázkou, co činí slovní sdělení umě leckým duem. Protože hlavním předmětem poetiky je differentia specifica slovesného umění v poměru k ostatním uměním a v poměru k ostatním druhům jazykového chování, je poetice předurčeno vedoueí místo v bádání o literatuře. Poetika se zabývá problémy slovesné struktury, právě tak jako rozbor malířství se soustřeďuje k struktuře obrazu. Protože lingvistika je kom-plexní vědou o slovesné struktuře, poetika muže být pokládána za integrální součást liugvistiky. Argumenty proti takovému tvrzení je zapotřebí důkladně probrat. Je zřejmé, žc mnoho prostředků, jimiž se zabývá poetika, není omezeno uměním slova. Můžeme se odvolat na možnost přimést Bouřlivá výšiny na filmové plátno, středověké legendy do fresek a miniatur nebo Faunovo odpoledne, do hudby, baletu nebo grafiky. Jakkoli směšná se může zdát představa Iliady a Odysseje v podobě comics, jisté strukturální vlastnosti jejich fabule mohou i zde být zachovány navzdory likvidaci jejich slovesného tvaru. Možnost položit otázku, zda W. B. Yeats tvrdil právem, že William Blake byl „dokonale vhodným ilustrátorem pro Peklo a Očistec", je dokladem srovnatelnosti různých druhů umění. Problémy baroka nebo jakéhokoli jiného historického stylu překračují rámec jednotlivého uměleckého odvětví. Zabýváme-li se surrealistickou metaforou, těžko můžeme pominout Ernstovy obrazy nebo Buňuelovy filmy Andaluský pes a Zlatý věk. Krátce řečeno, mnoho básnických jevů náleží nejen vědě o jazyce, nýbrž celé teorii znaku, to jest obecné semioticc. Avšak toto tvrzení neplatí jen pro slovesné umění, ale také pro všechny druhy užilí jazyka, neboť jazyk sdílí mnoho vlastností s některými jinými znakovými systémy, nebo dokonce se všemi (pansemiotieke vlastnosti). Podobně ani druhá námitka neobsahuje nic, co by bylo specifické jen pro literaturu: otázka vztahu mezi slovem a světem se týká nejen slovesného umění, ale vlastně všech druhů jazykového styku. Lingvistika je s to zkoumat všechny možné otázky vztahu mezi promluvou (discourse) a širším univerzem, v němž sc promluva uskutečňuje {universe of discourse): zkoumat, co z tohoto univerza je danou promluvou verbali-zováno a jak je to verba li zo váno. Avšak pravdivostní hodnoty, pokud jsou — řečeno s logiky — „mimojazykovými entitami", samozřejmě překračují hranice poetiky a lingvistiky vůbec. Někdy slyšíme, že v protikladu k lingvistice se poetika zabývá hod nocením. Toto vzájemné oddělení dvou oblastí se zakládá na běžném, ale mylném výkladu kontrastu mezi strukturou poezie a jinými typy slovesné struktury: tv se prý odlišují svou „nahodilou", nezáměrnou povahou od ..nenahodilého", účelového charakteru básnického jazyka. Vlastně však je každá jazyková činnost cílově zaměřena, ale cíle jsou různé, a shoda určitých prostředků se zamýšleným účinkem je otázka, jež pokaždé zaměstnává badatele nad různými druhy slovesné komunikace. Existuje těsná souvztažnost, těsnější, než si to uvědomují kritikové, mezi šířením jazykových jevu v prostoru a čase a prostorovým a časovým rozpětím literárních modelů. Dokonce i tak diskontinuitní způsob expanze, jako je náhlé vzkříšení zamítaných nebo zapomenutých básníku - např. posmrtný objev a následující kanonizace Emily Diekinsonové (t 1886), Cerarda M. Ilopkinse (t 1889), zpožděná sláva Lautréamontova (t 1870) mezi surrealisty nebo pozoruhodný vliv dosud zanedbávaného Cypriána Norwida (t 1883) na moderní pol.; kou poezii —, nachází paralelu v dějinách spisovných jazyků, jež snadno oživují '•■ zastaralé vzory, někdy i dlouho zapomenuté, jako tu bylo ve spisovné 4 LINGVISTIKA A POETIKA češtine, opírající se počátkem devatenáctého století o vzorce století šestnáctého.1 Naneštěstí terminologická konfuze literární vědy („literary studies") a kritiky („eriticism") svádí literární badatele k náhradě popisu vnitřních hodnot literárního dua subjektivními, cenzorskými rozsudky. Nálepka „literární kritik" užitá k označení pracovníka zabývajícího se zkoumáním literatury je právě tak mylná, jako kdybychom lingvistu nazývali „gramatickým (lexikálním) kritikem". Syntaktické nebo morfologické zkoumání nesmí být vytlačováno normativní gramatikou - a stejně ani žádný manifest, vnucující kritikův osobní vkus a názor na literární tvorbu, nemůže působit jako náhrada za objektivní vědeckou analýzu slovesného umění. Tato teze nemá být mylně ztotožňována s kvietistickým principem laissez faire; každá slovesná kultura předpokládá programatické, projektující, normativní snahy. Proč však máme přímočaře rozlišovat čistou a užitou lingvistiku nebo fonetiku a ortoepii, ale nikoli literární vědu a kritiku? Literární věda s poetikou jako ústředním oddílem se shodně s lingvistikou skládá ze dvou souborů otázek: synchronie a diaehronie. Synchronní popis zkoumá nejen literární produkci každého daného období, nýbrž také tu část literární trudíce, která v příslušném období zůstala živá nebo byla oživena. Tak například na jedné straně Shakespeare, na druhé straně Donne, Marvell, Keats a Emily Dickinsonová patří k živé zkušenosti současného anglického básnického světa, zatímco díla Jamese Thomsona a II. Longfellowa nepatří v přítomné chvíli k živoucím uměleckým hodnotám. Výběr klasiků a jejich reinterpretace novými proudy je podstatným problémem synchronního studia literatury. Stejně jako synchronní lingvistika nemá být ani synchronní poetika směšována sc statikou; každé stadium rozlišuje mezi konzervativnějšími a novátorštějšími formami. Každé současné stadium se vnímá ve sve časové dynamice a na druhé straně historický přístup jak v poetice, tak v lingvistice se zabývá nejen změnami, ale i nepřetržitě působícími, trvalými, statickými činiteli. Opravdu všeobecná historieká poetika n<*.ho historie jazyka je nadstavbou, která musí být vybudována na řadě následných synchronních popisů. Naléhání, aby se poetika oddělila od lingvistiky, je oprávněno jen za těch okolností, když oblast lingvistiky je bezdůvodně omezována, jako například když někteří lingvisté se dívají na větu jako na nejvyšší ana-lyzovatelnou konstrukci, nebo když obor lingvistiky omezuje na samotnou gramatiku nebo jen na mimosémantir.ké otázky vnější formy nebo 1 Viz pokny výklad li. Havránka, Spisovný jazyk český. Československá vlastivftdn, 2. řada, Praha 1936. konečně na inventář označujících prostředků bez ohledu na volné variace. Voegelin" jasně ukázal na dva nejdůležitější, navzájem spjaté problémy, které stojí před strukturní lingvistikou, jmenovitě na potřebu revize „hypotézy o monolitním jazyku" a na nutnost zabývat se „vzájemnou závislostí různých struktur uvnitř jednoho jazyka". Není pochyb, že pro každé jazykové společenství, pro každého mluvčího existuje jednota jazyka, ale tento všeobjímající kód představuje systém vzájemně spjatých subkódň; každý jazyk obsahuje několik souběžných struktur, a každá z nich je charakterizována jinou funkci. i Musíme ovšem souhlasit se Sapirem, že obecně „ideace svrchovaně vládne v jazyce...",3 ale tato svrchovanost nedává lingvistům pravomoc k přehlížení „sekundárních činitelů". Emotivní elementy řeči nemohou být popsány podle Joosova názoru .,konečným počtem absolutních kategorií**, a proto je týž badatel klasifikuje „jako mimolingvistické elementy reálného světa". Pro nás tedy prý „zůstávají nejasnými, proteovskými, kolísavými jevy", a my, jak uzavírá Joos, „je odmítáme strpět ve své vědě".4 Joos je ovšem vynikajícím expertem na experimenty s redukcí, a tak jeho důrazný požadavek „vymýcení" emotivních elementů z „lingvistické vědy" je radikálním experimentem v oblasti redukce — reductio ad absurdum. Jazyk musí být zkoumán ve veškeré rňznotvárnosti svých funkcí. Než přikročíme k básnické funkci, musíme určit její místo mezi ostatními funkcemi jazyka. K nástinu těchto funkcí potřebujeme stručný přehled konstitutivních Činitelů každé řečové události, každého aktu slovní komunikace, mluvčí (Addresser) posílá sdělení (Message) adresátovi (Addressee). Aby mělo působnost, vyžaduje sdělení nějaký koktbxt (Context, „referent" v jiném, poněkud mnohoznačném názvosloví), k němuž poukazuje, vnímatelný adresátem a buď verbální nebo přístupný verbalizaci; dále vyžaduje Kón (Corfe), plně nebo přinejmenším částečně společný mluvčímu a adresátovi (nebo jinými slovy, kódovateli a dekó-dovateii sdělení); a konečně kontakt (Contact). fyzikální kanál a psychické spojení mezi mluvčím a adresátem, umožňující oběma zahájit komunikaci a setrvat v ní. Všechny tyto činitele, neodlučně obsažené v slovní komunikaci, lze schematicky sestavit takto: C. F. Voogeliii, Casual and Noncasual Utterances within Unified Structures, Style in Li m Langufcgc, Cambridge, Mass. 1960, sir. 57-68. - Voegelinňv referát, jakož i řada dalších textft. o nichž sc. tu Jakohson zmiňuje, byl přednesen na tťže konferenci , jako výklad .Takohsoníiv. Viz poznámky na konci knihy. (Pozn. wd.) 3 E. S 4 apir. Language, New York 1921, str. 40. M. Joos. Description of Language Design, Jom-tial of the Acoustical Society of America 22. 1950. str. 701-708. R: LINGVISTIKA A P0FTIKA 71 KONTEXT SDĚLENÍ MLUVČÍ ................... ADRESÁT KONTAKT KÓD Každv z těchto šesti činitelů určuje jinou jazykovou funkci. Rozlisujeme šest základních aspektu jazyka, těžko bychom však našli jazykové sdělenu jež by plnilo pouze jedinou funkci. Kozdíl nezáleží v monopolu jediné z několika funkcí, nýbrž v rozdílné hierarchii funkcí. Slovesná struktura sdělení závisí v prvé řadě na funkci dominantní. Ale i když zaměření (Kinstellung) k označovanému předmětu (referent), orientace na kontkxt — zkrátka tzv. kkfkkknCkí (referenlial), denotativní (denotati-ue), poznávací (cog«iíři>e) funkce - má v početných sděleních vedoucí úlohu, musí pozorný lingvista brát v úvahu, že i v takových sděleních mají průvodní účastenství funkce ostatní. Takzvaná kmot/vní (emotive) nebo „expresivní" funkce, koncentrovaná k mluvčímu, míří k přímému vyjádření postoje mluvčího k tomu, o čem hovoří. Směřuje k vytvoření dojmu jisté emoce, pravdivé nebo fingované; proto termínu „emotivní", uvedenému a obhajovanému pražským teoretikem Antonem Martym,5 je vhodné dát přednost před termínem „emocionální". Čistě emotivní vrstva v jazyce je prezentována citoslovci. Ty se liší od prostředku referenčního jazyka jak svou zvukovou podobou (zvláštní zvukové řady nebo i zvuky jinde neobvyklé), tak svou úlohou syntaktickou (nejsou součástmi vět, nýbrž jejich ekvivalenty). „Tití! Tul!, řekl McGinty": celá výpověď postavy z románu Conana Doyla se skládá z dvou mlasknutí, konvenčně reprodukovaných anglickým pravopisem. Emotivní funkce, odhalená v citoslovcích, mha rvu je do jisté míry všechny naše výpovědi, a to na fonické, gramatické a lexikální rovině. Analy-zujeme-li jazyk z hlediska obsažené informace, nemůžeme pojem informace omezit na poznávací aspekt jazyka. Člověk, užívající expresivních příznaku k naznačení svého hnčvného nebo ironického postoje, sděluje zveřejnitelnoii (ostensibU'.) informaci, a toto jazykové chování samozřejmě nelze srovnávat s takovou neseniinticknn. vyživovací činností, jako je „pojídání grapefruitu", jak by to vyplývalo z Chatmaiiova troufalého přirovnání. Rozdíl mezi [big] a |bi:g| s emfalickým prodloužením samohlásky je práve tak konvenčním, kódovým příznakem jako rozdíl mezi krátkou a dlouhou samohláskou v českých dvojících typu [vij vy a [vi:] vi, pouze s tím rozdílem, že v druhém příkladu je diferenční informace s A. Marry, Untcrsuchungeit zw Ci itndtefiung tif.r allgcmeinen Grammatih und Spntrhfihilosofihie I, Halíc 1908. fonematická a v příkladu prvém je, emotivní. Pokud nám jde o fonemieké invarianty, pak anglické lil a /i:/ vystupují jako pouhé varianty téhož fonému, ale zabýváme-li se jednotkami emotivními, poměr variant a invariant je obrácen: délka a krátkost jsou invarianty, realizované různými fonémy. Saportův dohad, že emotivní diference je mimojazykový příznak, „příslušející k přednesu sdělení, a ne sdělení samému", libovolně redukuje informační kapacitu sdělení. Někdejší herec Stanislavského Moskevského divadla mí vyprávěl, jak při přijímací zkoušce mu slavný režisér dal vytvořit rozlišením expresivních odstínů čtyřicet různých sdělení z věty Segodnja večerom (Dnes večer). Napsal seznam asi čtyřiceti emocionálních situací, a pak vyslovoval danou větu tak, aby odpovídala každé z nich; posluchači měli rozeznat situaci z pouhých proměn zvukového obrysu týchž dvou slov. Požádali jsme tohoto herce, aby nám pro potřebu naší práce o popisu a analýze současné spisovné ruštiny (za podpory Rockefellerova fondu) opakoval Stanislavského test. Zapsal nějakých padesát situací jako rámec téže eliptické věty a vytvořil z ní padesát odpovídajících sdělení, jež byla zaznamenána na magnetofonovou pásku. Většinu sdělení byli moskevští posluchači s to správne a zevrubně dekódovat. Mohu připojit, že všechny takové emotivní narážky se dají lehko podrobit lingvistické analýze. Orientace na aoursáTa, konativní (conative) funkce, nachází nejčistší gramatický výraz ve vokativu a imperativu, které se syntakticky, morfologicky a často i fouologicky odchylují od ostatních jmenných a slovesných kategorií. Rozkazovací věty se od základu liší od vět oznamovacích: v protikladu k nim nepodléhají pravdivostnímu ověření. Když Nano v O Neillově hře The lountain praví (prudkým rozkazovacím tónem) „Pij!", pak imperativ nemůže vyvolat otázku „je to pravda?", která muže však být zcela dobře položena po větách jako „někdo pil", „někdo bude pít", „někdo bj pil". Oznamovací věty, v protikladu k rozkazovacím, lze přeměnit v otázky: ..pil někdo?4*, „bude někdo pít?", „pil by někdo?". Tradiční model jazyka, jak ho objasnil jmenovitě liuhler,' se omezoval na tyto tři funkce - emotivní, konativni, a poznávací — a na tři vrcholy tohoto trojúhelníkového modelu, prvou osobu mluvčího, druhou osobu adresáta a na „třetí osobu", lépe na toho nebo na to, o čem se mluví. Z tohoto triadického modelu lze snadno vyvodit jisté přídatné jazykové funkce. Tak magická, zaříkávači funkce je v podstatě jakousi přeměnou nepřítomně nebo neživé „třetí osoby" v adresáta konativního sdělení: .,Ať toto ječné zrno vyschne, ljuj, tfuj, tfuj, tfuj/' (Litovská čarodějná S. Saporln, The AppUedlian of Linguistics to the Study of Poctu- Language, Siyltt in Language sir. J'». ' K. Balder. Dip Axiommik rW Sprachwissenschaft, Kaut-Stiulicii 38. 1933, *tr. 19-90; tyz, Spmchthenrie, Jena 1934. LINGVISTIKA A POETIKA 79 formule).8 „Vodo, řeko královno, úsvite! Pošlete hřích za sivé moře, pošlete na a plní mktajazykovou (tj. vysvětlivkovou - glossirig) funkci. „Nerozumím vám. co jste tím mínil?" ptá se adresát; Shakespearovými slovy - ,.What is't thou say'st?" A mluvčí, předpokládaje takovou pochybnost, sc ujišťuje: „Víte, co mám na mysli?" Představte si takový 8 V. J. Mansikka, Litauische Zaubersprüche, Folklore Fallows Communications c. 87, 1929, str. 69. 9 P. N. Rylmikov, Pesni :i. Mo«kva 1910, str. 2l7n. 1,1 B. Malinuwski. The Problem of Meaning in Primitive Languages, v kiiiz^ C. K. Ogdcn a T. A. Richards, The Moaning of Meaning. New York and London 1953 (9. vyil.), str. 29 nebo pacholek?* „Nevím proč, ale darebák inu sedí nejlíp." Aniž si to uvědomovala, držela se básnického prostředku, paronomázic. Jadrně konstruované politické heslo / like lke /aj lajk ajk/ se skládá ze tří jednoslabičných slov a zahrnuje- tři dvojhlásky, z nichž každá je symetricky následována jedním konsonantem /..l..k..k/. Sestava těchto tří slov vytváří variaci: žádná souhláska v prvním slově, dvě obklopují dvojhlásku ve druhém, jedna koncová souhláska ve. třetím. Podobné dominantní jádro /aj/ postřeh! Hymcs v některých sonetech KealBových.l:f Obě kola tříshihičné formule I like / lke se rýmují, přičemž druhý člen rýmového páru je plně obsažen v prvním (rýmové e,cho), /lajk/ - /ajk/, : t !1 lv<> ely1ÍĚli«ít°11 diferenciaci užíváme občas také svnonvma básnická funkce (Požit, vyrl.) D. Hymcs, Phonological Aspccts of Style: Some English Sunnúts. Stvk- iii J-angiidge, str. 123-126. LINGVISTIKA A POETIKA paronomastický obraz citu naprosto objímajícího svůj předmět. Obě kola navzájem aliterují, a první aliterující slovo je obsaženo v druhém /aj/ — /ajk/, paronomastický obraz milujícího subjektu objatého milovaným předmětem. Sekundární básnická funkce tohoto volebního sloganu posiluje jeho působivost. Jak jsme řekli, jazykovedný výzkum básnické funkce musí překračovat hranice poezie, a na druhé straně jazykovědné zkoumání básnictví se nesmí omezovat na básnickou funkci. Při dominanci poetické funkce předpokládá osobitost rozličných básnických druhů různě odstupňované účastenství ostatních jazykových funkcí. Epika, soustředěná k třetí osobě, do značné míry zahrnuje referenční funkci jazyka; lyrika, orientovaná na osobu prvou, je intimně spojena s funkcí emotivní; básnictví druhé osoby je prosyceno konativní funkcí, a je buď prosebné, nebo exhortativní, podle toho, zda prvá osoba je podřízena druhé nebo naopak. Když je nyní náš zběžný popis šesti základních funkcí slovní komunikace víceméně úplný, můžeme schéma fundamentálních činitelů doplnit odpovídajícím schématem funkcí: POZNÁVACÍ EMOTIVNÍ POETICKÁ KONATIVNÍ FATICKÁ METAJAZYKOVÁ Jaké je empirické jazykové kritérium básnické funkce? A zvláště, jaký je nezbytný příznak, inherentní každému básnickému dílu? Pro odpověď na tuto otázku musíme připomenout dva základní postupy uspořádání, užívané při jazykové činnosti, výběr a kombinaci. Je-li tématem sdělení „dítě", mluvčí vybírá jedno z daných víceméně podobných jmen jako dítě, děcko, chlapec, jež jsou všechna v jistém ohledu ekvivalentní; vypovídaje pak o svém předmětu, může vybrat jedno ze sémanticky příbuzných sloves - spí, dřímá, klímá, dává si dvacet. Obč vybraná pojmenování se kombinují v proudu řeči. Výběr se uskutečňuje na základě ekvivalence, podobnosti a rozdílnosti, synonymity a anto-nymity; kombinace, výstavba řarly, je založena na soumeznosli (conti-guity). Poetická funkce projektuje princip ekvivalence z osy výběru na osu kombinace. Ekvivalence je povýšena na konstitutivní prostředek řady následných členů (sequence). V poezii vystupuje jedna slabika jako ekvivalentní s kteroukoli jinou slabikou řady; slovní prízvuk je pokládán za ekvivalentní jinému slovnímu prízvuku, a stejně se navzájem rovnají slabiky neprízvučné; prozodicky dlouhá slabika je srovnatelná s dlouhou, krátká s krátkou; mezíslovní předěly jsou navzájem rovnocenné, a stejně pozice, kde předěly nejsou přítomny; totéž platí o předělech syntaktických. Slabiky se mění v jednotky míry, :i stejně móry nebo prízvuky. Lze namítnout, že i metajazyk vytváří řady ekvivalentních jednotek, když totiž kombinuje synonymické výrazy do výroku o rovnosti: A - A (Klisna je samice od koně). Básnictví a metajazyk jsou však navzájem v diametrální opozici: v metajazyku je řady využito k vytvoření rovnosti, v básnictví je rovnosti využito k vybudování řady. V poezii a do jisté míry i v latentních projevech básnické funkce se stávají řady, oddělené mezislovními předěly, srovnatelnými, ať jsou pociťovány jako izochronní, nebo jako odstupňované. Jana a Magdaléna nám ukázaly básnickou zásadu slabičného narůstání, princip, jenž ve veršových klauzulích srbské lidové epiky byl povznesen na závazný zákon.14 Symetrie tří dvouslabičných sloves s identickou počáteční souhláskou a koncovou samohláskou dodala skvělosti Caesarove lakonické zprávě o vítězství; „Veni, vidi, vici." Kvantitativní měření (measure) řad je prostředek, jehož se mimo dosah poetické funkce v jazyce neužívá. Jenom v poezii s jejím pravidel ným opakováním ekvivalentních jednotek je čas řečového proudu vnímán stejně jako - abych uvedl jinou semiotickou strukturu — čas hudební. Gerard Manley Hopkins, vynikající badatel v oblasti básnického jazyka, definoval verš jako „řeč plně nebo částečně opakující touž zvukovou figuru".15 Na následující Hopkinsovu otázku „Je však všechen verš poezií?'* lze definitivně odpovědět, jakmile básnická funkce přestane být svévolně omezována na básnictví. Hopkinsem citované mnemotechnické řádky, jako Thirty days hath September, novodobé reklamní rýmovačky, středověké veršované zákoníky, připomenuté Lotzem,ifi nebo konečně sanskrtská veršovaná vědecká pojednání, jež jsou v indické tradici přísně rozlišována od pravé poezie (kävya) — všechny tyto metrické texty užívají básnické funkce, aniž by jí ovšem připisovaly vedoucí, určující roh. jakou má v poezii. Tak verš skutečně překračuje hranice poezie, ale současně vždy implikuje básnickou funkci. Pravděpodobně žádná lidská kultura nepomíjí veršování, existuje však mnoho kulturních útvarů bez „užitkového" verše; a také v těch kulturách, jež vládnou jak čistým, tak užitkovým veršem, jeví se druhý typ jako sekundární, nepochybně odvozená záležitost. Přizpůsobení básnických prostředků nějakým cizorodým účelům nemůže skrýt jejich původní podstatu, právě tak jako elementy emotivního jazyka, když je jich užito v poezii, dále zachovávají své emotivní zabarvení. Obstruující poslanec, filibuster, mů- '* T. Maretic, Metrika narodnih naših pjesama, Zagreb 1907, § 81-ß.'5. ,-> G. M. Hopkins, The Journals and Papers. London 1959. str. 2B9. J. Lötz, Metrie Typology, Style in Lauguage. str. 137. 82 I LINGVISTIKA A PO ET i KA že z tribuny parlamentu recitovat Hiawathu, protože je to dlouhá bástô, hásnickost však zůstává primárním záměrem samého textu. Existence veršovaných, hudebních a obrazových reklam neodděluje otázku veršové, hudební nebo malířské formy od studia básnictví, hudby nebo vý tvarného umění. Souhrnně řečeno, rozbor verše je plně v kompetenci poetiky, a tu lze definovat jako onu součást jazykovědy, jež se zabývá poetickou funkcí v jejím vztahu k ostatním funkcím jazyka. Poetika v širším slova smyslu se zabývá básnickou funkcí nejen v poezii, ale i vně poezie, kde zase niíjaká funkce jiná je nadřazena jí. Návratná „zvuková figura", v níž ITopkins viděl konstitutivní princip verše, může být dále specifikována. Taková figura vždy využívá přinejmenším jednoho (nebo více než jednoho) binárního kontrastu relativně vysoké a relativně nízké význačnosti {prominence), vytvářeného jednotlivými úseky v řadě fonémů. V rámci slabiky význačnější, nukleární, slabikotvorná část vytvářející vrchol slabiky stojí v protikladu proti méně význačným, okrajovým- ne-slabičným fonémům. Každá slabika obsahuje jeden slabičný foném; interval mezi dvěma následujícími slabičnými fonémy je v některých jazycích vždy a v jiných v převážné míře vyplněn okrajovými, neslabiěnými fonémy. V takzvané sylabieke versifikaci počet slabičných fonémů v metricky ohraničeném řetězu (časové sekvenci) je konstantní, zatímco přítomnost neslabičného fonémů nebo skupiny takových fonémů mezi dvěma fonémy slabičnými v metrickém řetězu je konstantní jen v jazycích, kde výskyt neslabičných fonému mezi slabičnými je nezbytný, a tedy v těch veršových systémech, kde je zakázán hiát. Jiný projev tendence k jednotnému slabičnému modeluje vyloučení zavřených slabik na konci verše, jak to pozorujeme např. v srbských epických zpěvech. Italský sylabický verš vykazuje tendenci brát řadu samohlásek neoddělených souhláskovými fonémy jako jedinou metrickou slabiku.1' V některých ver.sifikařníeh vzorcích (patterns of versiýlcation) je slabika jedinou konstantní jednotkou veršové míry a gramatický předěl je jedinou demarkační čarou mezi měřenými řadami, zatímco v jiných systémech jsou slabiky naopak rozlišeny na význačnější a méně význačné, a/nebo jsou z hlediska metrické funkce rozlišovány dvě roviny gramatických předělů — předěly mezislovní a syntaktické pauzy. S výjimkou těch odrůd Izv. volného verše, jež jsou založeny výlučně na navzájem spjatých intonacích a pauzách, užívá každé metrum, přinejmenším v určitých veršových úsecích, slabiky jako jednotky míry. Tak v cistě akcentovém verši (sprung rhythm, „skákavý rytmus" v Ilopkin- 17 A. Lcvi. Dellu versificulione itnlinnu. Archiviim Romanirnm 11, 1930. odd. l>-9. sově terminologii) počet slabik v nedůrazné části taktu („s/«c/ř"„ slabé, podle Ilopkiiise)18 se může měnit, ale část důrazná (iktus) trvale obsahnjc slabiku jedinou. V každém akcentovém verši se protiklad vyšší a nižší význačnosti uskutečňuje jako kontrast slabik prízvučných a neprízvučných. Většina akcentových systémů pracuje primárně s protikladem slabik se slovním přízvukem a bez něho, ale některé druhy akcentového verše užívají svn-taktiekých, větných přízvuků, těch, jež Whnsatt a Beardsley19 uvádějí jako „hlavní prízvuky v hlavních slovech" a jež jsou v opozici jako význačnější proti slabikám bez tohoto hlavního, syntaktického důrazu. , v Y kvantitativním („časoměrném") verši jsou jako více a méně význačné postaveny do opozice slabiky dlouhé a krátké. Nositeli tohoto kontrastu jsou obvykle slabičná jádra, fonoíogicky dlouhá nebo krátká. Ale v metrických systémech, jako je starořecký a arabský, které „poziční" délku pokládají za ekvivalentní délce „přirozené", hrají minimální slabiky, slo žené ze souhláskového fonému a jednomórové (krátké) samohlásky, úlohu jednoduššího a méně význačného elementu, a jako takové jsou postaveny do opozice proti slabikám, jež mají navíc druhou móru (obsahují dlouhou samohlásku) nebo koncovou souhlásku, a jsou tedy složitější a význačnější. Zůstává otevřená otázka, zda vedle akcentového a časomerného verše existuje „tonemický" versifikační typ v jazycích, kde k rozlišování slovních významů se užívá slabičných intonací.20 V klasické čínské poezii"1 slabiky s modulacemi (čínsky tsú, „šikmé tóny') jsou v opozici proti slabikám nemodulovaným (p'in#, „rovné tóny"), ale v základech této opozice pravděpodobně leží časomerný princip, jak to předpokládal už Po-livanov22 a bystře interpretoval Wajig Li;2'1 v čínské metrické tradici jsou „rovné" tóny v opozici proti tónům „šikmým1"" jako dlouho intonační slabičné vrcholy proti vrcholům krátkým, takže verš je založen na opozici délky a krátkosti. ,B G. M. Hnpkiiu, The ÍWms. 4. vyd., London 1967, ku. 45. W. K. Winiaatt a M. C. UeaitUlev, The Concept of Mater: an tixcercise in Abstruvtion. zkrácení: v m. ~b. Style in Language, * plném soiční Publications of the Modern Language Association of America 74. 1959, sir. 592. ' R. Jakobson. Základy Českého verše. Praha 1926. v toto kiiisc str. 157. J- L. Bishop. Prosoclic Elements in T\ing Poetry, Indiana University Conference on Oiiental-Westri-ii Literary Relations, Chapel I Til] 1955, Mr. 49-63. ft. D. Polivaiiov, O metriceskom charaktere kitajskogo uichosloženija, Izhraitnyjc raboty: staťji po obščwmi jazykoznaniju, Moskva 1968, str. 310-313. " Wang Li, Tla-yii shih-lii-hsiinh (= Čínská vc.rsifikacc). Šanghaj 1958. Srov. nyní téz R. Jakobson, The Modular Design of Chines* Regulated Verse, líchanne* et Communication* - Melange offeris a Claude Lévi-$ti*iwe, The Hague-Paris 1970 str. 597-605 a SW 5. 34 LIPJGViSTIKA A POETIKA Afrikanista Joseph Grcenherg24 mě upozornil na jinou variantu tone-mícké vcrsifikaee - na verš hádanek v jazyce Efik, založený na příznaku tónové výsky. V ukázce citované SimmonsenT0 úkol a řešení hádanky tvoří dva osmislabičné verše se stejným rozložením vysokých (v) a nízkých (n) slabičných fonémň; nadto v každém půlvcrši poslední tři slabiky ze čtyř vytvářejí totožný toncmický vzorec: nvvn/vvvnffnvvn/lwvn//. Zdá-li se být čínská versifikace zvláštní odrůdou časomerného verše, pak verš efických hádanek je spojen - na podkladě opozice dvou stupňů význačnosti (síla nebo výška) slabičného tónu - s bežným veršem akcentovým. Versifikační systém může být tedy založen na opozici vrcholové a okrajové části slabiky (sylabieký verš), na relativní úrovni vrcholů (akcentový verš), nebo na relativní délce slabičných vrcholů nebo slabik vcelku (kvantitativní verš). V Uterárních příručkách se někdy setkáváme s pověrečnou kontrapo-zicí sylabismu, prý pouhého mechanického počítání slabik, s živým tepem akcentového verše. Když však srovnáme dvoudobá metra26 přísně syla-bické a zároveň akcentové versifikace (tj. verše sylabotónického), pozorujeme dva stejnorodé vlno vité sledy vrcholů a nížin. Ta z těchto dvou vlnovek, jež představuje slabiky, nese na hřebeni nukleární slabičné fo-néiny a v dolících obvykle fonémy marginální. Přízvuková křivka navrstvená (superimposed) na křivku slabik zpravidla ve. svých vrcholech a dolících střídá slabiky prízvučné a neprízvučné. Pro srovnání s anglickým veršem, který byl na této konferenci obšírně analyzován, upozorňuji na podobné ruské dvoudobé veršové formy, jež byly v posledních padesáti letech podrobeny vyčerpávajícím výzkumům.2' Strukturu verše lze velmi přesně popsat a interpretovat v termínech pravděpodobností přechodu. Vedle závazného mezislovního předělu mezi verši, který je invariantou všech ruských meter, pozorujeme v kla sickéni systému ruského slabičně akcentového verše (sylabotónického po- 24 Viz J. Greenberp, Survuy of Afričan ľrosodic Systems in Gtilture in History: Ktisays in Honor of Paul Radiu, New York 1960. gtr. 927-978. Prozodieké a rýmové korespondence mew.i otázkou a odpovědí v rozmanitých druzích afrických hádanek nebo mezi složkami přirovnám v analogických formách přísloví musí hýt — čím podrobněji je zkoumáme, tím jc to zřetelnější — pečlivě odlisovány od otázek veršového uspořádání. Viz též K. L. Pike, Tone Puns in Mi&teco. International Journal of American Linjjuistics 11, 1945 a 12, 1946. 25 D. C. Simmons. Specimcns of Efie Fvlklvie, Folk-lore 46, 1955, str. 228. Viz též týž, Cukural Fiuictions nf the F.fic. Tone Riddle. Journal of American Folklore 71, 1958 a Erotic Ibibio Tone-Riddles, Man 56. 1956. 26 Dvoudobá metru, tj. řady s členěním po dvou slabikách, t rochej a jamh. (Pozn. vyd.) 27 Viz zojuu-n* K. Taranovski. Ruski dvodclní riltuvvi, Bělehrad 1955. Srov. J. Bailcy, Soine Regent Dei elopmenta in the Study of Russian Versijlcution, Lauguage and Style 5, 1972. str. 155-191. dle domácí terminologie) následující konstanty: 1. stálý počet slabik ve verši od počátku po poslední iktus; 2. závazná přítomnost slovního prízvuku na posledním iktu; 3. závazná nepřítomnost slovního prízvuku na slabice neiklové, jestliže na iktus připadá neprízvučná slabika téže slovní jednotky (takže slovní přízvuk může padnout na neiktovon slabiku jen v případě, že je to přízvuk jednoslabičné slovní jednotky). Souběžně s těmito charakteristikami, závaznými pro každý verš daného metra, existují další rysy, jež se vyskytují s velkou pravděpodobností, aniž by musely být přítomny konstantně. Vedle signálů, jejichž výskyt je jistý („pravděpodobnost rovna jedné"), vstupují do pojmu metra signály, jež se vyskytují pravděpodobně („pravděpodobnost menší než jedna"). Užijeme-li Cherryho popisu lidské komunikace.28 můžeme říci, že čtenář poezie samozřejmě „nemusí být s to připsat číselné frekvence" konstitutivním rysům metra, pokud však vnímá tvar verše, dostává nevědomky představu o jejich „hierarchickém odstupňování". V ruských dvoudobých rozměrech jsou všechny liché slahiky, počítáno nazpět od posledního iktu29 - stručně, všechny slabiky neiktové - obvykle vyplněny slabikou neprízvučnou, vyjímaje jakési velmi nízké procento prízvučných monosylab. Všechny sudé slabiky, zas počítáno od posledního iktu, dávají značnou přednost slabikám se slovním přízvukem, ale pravděpodobnosti výskytu prízvuku jsou na jednotlivých iktech verše rozloženy nestejnoměrně. Čím vyšší je relativní četnost slovních přízvuků na daném iktu, tím nižší se ukazuje lato Četnost na iktu předchozím. Poněvadž je poslední iktus přizvukován konstantně, vykazuje iktus předposlední nejnižší procento slovních přízvuků: v dalším předchozím iktu je zase jejich počet vyšší, aniž by dosahoval maxima, demonstrovaného iktem posledním; na dalším iktu směrem k počátku verše počet přízvuků znovu klesá, aniž by bylo dosaženo minima z iktu předposledního. A tak lze postupovat dále. Tak rozložení slovních přízvuků na iktech v rámci verse, diferenciace silných a slabých iktu, vytváří regresivní vlnovitoii křivku, jež je nadstavbou nad vlnivou alternací iktů a slabik neiktových. Mimochodem, vzniká zajímavá otázka vztahu mezi silnými ikty a větnvmi důrazy. Ruská dvojslabičná metra jeví rozvrstvené uspořádání tří vlnovitých křivek: 1/ alternace slabičných jader a okrajů; 11/ rozdělení slabičných jader na alternující jádra iktová a neiktová; III/ alternace silných a slabých iktu. Např. ruský mužský čtyřstopý jamb devatenáctého a dvacátého století lze znázornit následujícím obrazcem: 29 ^" ^nerr>'' O'1 Human Communication, New York 1957. ? Jako prvá *c tu počítá slabika t&nií před posledním iktem: poslt-ilní iktus sám je v tomto počítání pozicí „nulovou*'. (Pozn. vyd.) LINGVISTIKA A POETIKA