165
pracovat kritika překladů, ale až budou dosti jemně propracovány, bude možno jich užít k „laboratornímu" ovčími některých divadelních vlastností vybraných drama-i h kých textů nebo k řešení některých sporných teoretických otázek.
Vedle objektivních stránek — snadná vyslovitelnost .1 srozumitelnost — má mluvnost také svůj aspekt histo-i ii ký: záleží na vývojovém stavu jazyka, zvláště jeho kondičního stylu, které prostředky se pociťují jako „nemluvné". V době mezi dvěma světovými válkami šlo 111 vadelních překladech hlavně o to, aby se jazyk zbavil prostředků starého knižního stylu, které v původním dramatu byly na ústupu již počátkem století: přechodní-.iporové genitivy, infinitivy na -ti apod. Jak prudce ii nás v posledním půlstoletí vyvíjel nejen jazyk, ale i obsah dialogu, bylo patrné např. při retrospektivním Ic-ní českých filmů z dvacátých let: jejich titulky pů-lObUy svým patosem téměř parodisticky.
2. STYLIZACE DIVADELNÍ ŘEČI Jevištní řeč se odlišuje — v některých kulturních • puchách více, v jiných méně — od běžné řeči v každo-d< nním užití a tato stylizace je jedna z konvencí divadla. I". íc se užívá jevištní výslovnosti, signalizuje, že se (lícil námi odehrává divadelní dialog, podobně jako ram-pn a opona sdělují, že prostor za nimi tvoří fiktivní ději-Itl lny. Obojí znamená divadlo.
Žc hovorový jazyk je v divadelním dialogu stylizo-'II. |e zjevné; zkušenosti divadelních pracovníků v tom-, i" .iněru shrnul J. V. Bečka: „Proto pozorujeme v draní, iicch zajímavé posouvání funkčních vrstev. Postavy ili.mi.iicch nemluví slangem, hantýrkou nebo jazykem iilp.urním, nýbrž jejich jazyk je zjemněn do tónů jazyka