~ ,~ ~ c ~ 'cd ,~ u, :> c U 'rn ~ O N ~ 'rn Q) )~ ~ O ~ ~ o ~ '""d ~ W ::c C) rn rn•.......• C ~ ,.......-( ~ Q Z Cf) ,~ > O 'cd Z~ SVEDEK NASLEDOVANl Přeložili F. M. Dobiáš a A. Molnár Pro evangelickou církev nebylo patrně doby tak nebezpečné, jako byla léta nástupu a nadvlády nacismu. Nápor "mýtu 20. století" a všech těch zvrácených sil, které se na jeho podkladě v nacismu zorganizovaly, ohrožoval přímo grunty křesťanského díla. V nesnadném zápase procházela evangelická církev - především v Německu a potom i v celé okupované Evropě - touto zkouškou. Prošla-li jí vposledu vítězně, vděčí za to (po lidsku pověděno) těm svým sborům, skupinám a údům, kteří od počátku rozeznali zrůdnost nacistického nebezpečí a kteří se mu až do konce postavili vyznavačsky na odpor. V Německu to byla zvlášť "Vyznávající církev", jež se dala touto určitou cestou. Celá řada nejvýraznějších křesťanských myslitelů (rheologů i netheologů) stanula v jejích sborech. Z nich nám tato knížka připomíná muže, který jako myslitel patří k nejhlubším a jako svědek k nejvěrnějším postavám nejen církve vyznavačské, nýbrž i obecné církve Kristovy v tomto pokolení: DI ETRICHA BON HOEFFERA. Bonhoeffer se narodil 4. února 1906 ve Vratislavi jako jedno z osmi dětí známého profesora psychiatrie na tamní universitě, Karla Bonhoeffera. Vyrůstal tak v ovzduší rodiny zároveň lutersky niterně zbožné i mimořádně myšlenkově a kulturně vyspělé. Oběma těmto vlivům zůstal po celý svůj život věren: jeho cesta nese snad ve všech svých úsecích svědectví o vážné biblické zbožnosti na jedné straně a o překvapivě širokém i hlubokém zájmu o nejrozmanitější oblasti lidského úsilí vědeckého, filosofického i uměleckého na straně druhé. Toto dvojí předznamenalo jeho životní dráhu: vynikl v řadě oblastí, zvol i! si však theologii za obor své zvláštní práce a lásky. I tu si vedl od počátku znamenitě, svá studia v Berlíně a v Tubinkách zakončil jako jednadvacetiletý a ve čtyřiadvaceti letech se dokonce habilitoval. Jaké vnitřní kázně a pracovitého soustředční už tento úsek I3onhocHerova života vyžadoval, je tím naznačeno. s Rychlou akademickou kariérou si však Bonhoeffer nenechal zastínit povolání ke konkrétní službě. Ví dobře, že zkušebním kamenem thcologie je práce mezi lidmi: proto přijímá místo vi káře při německém sboru v Barceloně. Když se pak v Německu chopí moci nacisté, vzdává se docela své sotva započaté vysokoškolské činnosti a odchází jako farář znovu za hranice, tentokrát do Londýna. Ze to nebyl žádný únik z obtížné situace doma, o tom svědčí jeho rozhodnutí vrátit se do Německa, když se situace přiostřuje. Děje se tak v roce 1935. "Nemohu činit pravdivé rozhodnutí, dokud žiji v bezpečí" - zdůvodňuje své odhodlání k návratu. A nenechává na pochybách, že to znamená: odhodlání k odporu, Vstupuje zcela do služeb Vyznávající církve, zprvu jako spirituál jejího semináře ve Finkelwalde, po jeho uzavření nacisty při jiných úkolech. Při tom rozvíjí svou literární činnost a sleduje bedlivě vnitropolitickou i mezinárodní situaci, zvlášť od doby Mnichova. Nijak si nenamlouvá, že by mnichovský diktát mohl znamenat trvalý mír. Vidí přicházet válku a nezastírá si, co je v sázce: vítězství nacismu by znamenalo zkázu pro celou Evropu. Proto odporuje nacistům se vší důsledností, zvlášť rozhodně po Hitlerově vpádu do Sovětského svazu. Když mu je položena otázka, za koho se v této situaci jako Němec modlí, odpovídá svému ekurnenickému příteli: "Chcete-li to vědět, modlím se za porážku své země, protože věřím, že je to jediná možnost, jak zaplatit za všechno to utrpení, které moje země ve světě způsobila." V této víře je nezmaten i tenkrát, když mnozí po přechodných hitlerovských úspěších kolísají: nijak se netají tím, že porážka nacismu je neodvraená, a jenom stupňuje svou odbojovou činnost i v těsném spojení s opozičním hnutím, které organizovalo pokus o převrat z 20. července 1944. Tu však dochází k neblahému zvratu: ještě dřív než dojde k pokusu o odstranění Hitlera, je Bonhoeffer spolu se svým švagrem a dalšími členy rodiny zatčen. Od 5. dubna 1943 je vězněn v Berlíně. Tu se otevírá nová, pohnutá kapitola jeho života. Po údobí přímo horečné činnosti přichází čas utrpení. O nic menší však není Bonhoeffer v této situaci, naopak: právě zde zraje, a to jak lidsky, tak myšlenkově. "Beze všeho vyčítání myslím na to, co je za námi, a bez výčitek přijímám přítomnost. Avšak můžeme žít jen ve víře. Bůh nás uchovej ve víře!" Bonhoefferovi bylo dáno stát ve víře a stát v ní až do konce. Máme o tom svědectví od jeho spoluvězňů: už v berlínském vězení byl okolním lidem skutečnou oporou právě ve chvílích nejpohnutějších, např. při náletech. A při tom zůstalo, i když se jeho situace velmi zhoršila a když si byl zcela jasně vědom blízkosti konce: i tu, zvlášť i při posledních transportech do koncentračních táborů - kdy se se zvláštním porozuměním ujímal i některých předních sovětských zajatců, kteří byli v jeho blízkosti internováni - se osvědčil až doposledka jako pastýř a kazatel.Na svůj poslední pozemský "soud" byl odvezen bezprostředně po bohoslužbách velikonoční neděle 1945, jejíž zvěstí svým spoluvězňům ještě posloužil. Poslední slova, jež se nám od něho v onu neděli dochovala, zněla: "Nuže to je konec. Ale pro mne je to - počátek." Tak vskutku naplnil to, co před řadou měsíců napsal ve chvíli, kdy nad zprávou o ztroskotání spiknutí básnicky vážil celý svůj život: Nuž přijá, veliký svátku na cestě k svobodě věčné, smrti, strhni tíživá pouta a stěny našeho těla, jež míjí, a zaslepené naší duše, abychom konečně spatřili, co vidět zde nenl nám přáno. Svobodo, tebe jsme se nabledali kázní a činem a strázní. Teá v umírání poznáváme v Boží tváři tebe samu. Byl popraven bez řádného rozsudku na zvláštní rozkaz Himmlerův 9. dubna 1945 ve Flossenbiírgu. • Jaký je odkaz Dietricha Bonhoeffera, jaké dílo po sobě zanechal tento vyznavač? Literární dílo Bonhoefferovo - ač předčasně přerváno, a tedy nutně zlomkovité - je přece až překvapivě bohaté. Z řady jeho spisů jmenujme aspoň jeho doktorskou práci Sanctorum Communio (1927), jeho habilitační spis Akt a bytí (1931), spisy z údobí služby Vyznávající církvi Následování (1937) a Pospolitý život (1939), zvlášť pak posmrtně vydané zlomky jeho myšlenek z posledních let, tak jak je obsahuje jednak jeho Etika, jednak jeho listy z vězení Odpor a odevzdání. V této řadě Následování, jež přinášíme jako první Bonhoefferovo dílo v českém překladu v jeho podstatné části, není posledním slovem svého autora. Je však v jistém smyslu - ne časově, nýbrž svým významem - jeho slovem "prvním": předpokladem a kotvou jeho díla ne]- 6 7 vlastnějšího. Pokusme se stručně naznačit - aniž budeme opisovat obsah knihy, jež ovšem nejlíp a výmluvně promlouvá sama za sebe - základní stanovisko a základní frontu Bonhoefferova bohosloveckého úsilí, tak jak je tu zvlášť výrazně vyjádřena. N ásZedování je theologickým výtěžkem - a také theologickou páteří - Bonhoefferovy účasti na zápase Vyznávající církve proti nacismu. Účast na tomto zápase nebyla Bonhoefferovi nikdy problémem: je příkladné, jak tento mladý bohoslovec měl v tomto ohledu jasno ještě dřív než mnozí z budoucích předních vyznavačů, např. i než Martin Niemoller, A imponuje, jak jasně si při tom vedl (přes všechny osobní krize, kterými i on prošel) i ve chvílích, kdy i Vyznávající církev v postupu let mnoho ztratila na své vyznavačské údernosti a kdy se pro mdlobu mnohých tříštila a otřásala v samých základech. Mladý Bonhoeffer stál na svém místě nezmaten - až po smělé důsledky politických akcí protifašistického odporu. Právě Následování odhaluje theologické grunty tohoto podivuhodného postoje. Všechen patos díla míří k tomu, aby se Vyznávající církev v hodině zkoušky osvědčila jako věrná církev ježíše Krista - a to znamená: církev v následování, církev poslušná svého Pána. Motiv "následování" a "poslušnosti" se tak Bonhoefferovi objevuje jako jedno potřebné. Křesťanu, odchovanému tradicí české reformace, se tento důraz nemusí zdát příliš objevný: v dané chvíli a na daném místě - v tradiční národní církvi luterského typu - byl však vpravdě revoluční. To je patmo hned v úvodních výkladech o "laciné" a "drahé" milosti. "Laciná milost je smrtelným nepřítelem naší církve. Náš boj je dnes veden o drahou milost." O co tu Bonhoefferovi jde? S úděsem sleduje cestu své církve od dob reformace jako cestu, na které čím dál tím víc byla opomíjena základní Kristova výzva: "Pojď a následuj mne"! Dálo se tak leckdy ve jménu věroučné čistoty s poukazem, že je člověk ospravedlněn před Bohem jen pouhou věrou, nikoli ze skutků. Avšak právě tu je lest lidského srdce. Zajisté že žijeme z pouhého odpuštění, pouhou věrou. Avšak toto není poučka, která by nám udílela dispens od usilovného boje o to, aby se při nás v celém životním rozsahu prosadil Kristus. To je laciná milost. "Milost jako brak ... milost jako nevyčerpatelná zásoba církve, z níž se sype lehkomyslnýma rukama bez rozvahy a bez hranic; milost bez ceny, bez výloh ... Milost jako ospravedlnění hříchu a ne hříšníka: protože prý milost činí všechno sama, proto může všecko zůstat při starém." Taková milost je lež a ďábelská lest v církvi, vyprázdnění evangelia a vyprázdnění Kristova kříže. Zvlášť osudné je toto ušinutí církve ve chvíli tak rozhodující, jako je chvíle vyznavačského zápasu. Neboť lacinou milostí přikrývá církev až příliš snadno svou vlastní vyznavačskou mdlobu, uhýbá z cesty jasného svědectví tam, kde se jí to zdá riskantní, a staví tak pod kbelec světlo Kristovo, jasně soudící tmářství a nelidskost nacistického bludu. Pryč od tohoto zneužití musí mířit církev vyznavačů, má-li obstát: k milosti drahé. To znamená: k životu v poslušném následování ]ežíše Krista. Na obě slova hesla "drahá milost" klade Bonhoeffer důraz. Protože je Ježíš Kristus Pánem kříže, je jeho cesta drahou milostí - stojí své vyznavače mnoho, může je stát i to poslední. Protože je však právě v této úzkosti cestou vítězného ježíše Krista, je cestou vítězného života, je drahou milostí. Jde o to, aby církev z této cesty nesešla. Aby neztratila z očí světlo svého Pána, aby nechytračila podle vlastních odhadů, aby na jeho slovo dala víc než na vlastní moudrost - prostě pověděno: aby více poslouohala Boha nežli lidi. Proto jí Bonhoeffer předkládá před oči s takovou naléhavostí právě Kázání na hoře, to slovo, jehož ostří církev tak často všelijakou eskarnotáží otupovala či odsouvala jen do nedělně náboženské oblasti; proto ji vyzývá, aby se tomuto slovu vystavila v plné jeho váze a v nezkráceném dosahu. To všechno se mohlo mnohým zdát - a také vskutku zdálo - jako přehnaný a neupotřebitelný radikalismus: i některým ve Vyznávající církvi, zvlášť těm, jimž šlo v jejich odporu proti Hitlerovi především o prestiž církevní instituce (jako např. skupině okolo Dibelia). Proti-..•.•... nim Bonhoeffer bojuje: čtenář si jistě všiml, že nejostřejší výpady knihy míří právě tímto směrem, ne navenek, proti světu, nýbrž d? n.it~a sír_kv~, proti nepravému církevnictví, které hledí jen sebe uchovat, a jež je tedy ve svém vyznavačském úsilí ochotno přitlumit poslušnost Kristova slova, kdekoli se mu to zdá výhodné. Není dnes sporu o tem, že budoucnost dala za pravdu Bonhoefferovi: na cestě Vyznávající církve se nakonec znovu ve vší výraznosti potvrdilo, že nejnadějnější - a také vpravdě životně nejpotřebnější - "strategií" církve je oddaná a celá poslušnost evangelia. Hluboká theologie se vposledu osvědčuie velice praktickou: je páteří věrného života a věrné služby až do konce. V tom 8 9 vidím nejvlastnější svědectví Bonhoefferova Následovánl. Takto je a zůstane jeho "prvním slovem". • světa, který chce vzít svou věc jen do 'Svých vlastních rukou a nést ji sám, jen ze svých vlastních zdrojů, až do konce. Před církví a theologií je za této situace naléhavá otázka: jak se vyrovná s tímto světem, jakým směrem zaměří své svědectví "dospělému" člověku? Bonhoeffer ví velice jasně, že prvním pokušením církve je, zaujmout - tváří v tvář nenáboženskosri moderního světa - rázně záporné stanovisko, tedy pokus o zastavení či aspoň zabrzdění tohoto vývoje. Vždycky se o to - jmenovitě římská církev - pokoušela. Avšak tento postoj je zcela falešný. Nejen proto, že má jen nepatrnou vyhlídku na úspěch: historická zkušenost dobře ukázala, jak církevní hradby proti modernímu světu, např. proti moderní vědě, padaly jedna za druhou. Především proto, že je theologicky pochybený: Ježíš Kristus posílá svou církev do celého světa, to znamená: do všech jeho podob, do všech společenských i kulturních formací, a církev nemá práva tvářit se, jako by stála či padala jen s jistým společenským a kulturním řádem, konkrétně s "náboženskou, křesťanskou" civilizací. Je-li první a rozhodující pro křesťanskou církev "následov.af' - pak tato první a rozhodující starost osvobozuie věrného křesťana od ostatních starostí a strachů o společensky a kulturně-dějinné místo církve v dospělém světě. Neboť toto následování - úkol kristovského svědectví dnes - není nijak ukrácen a nebude ukrácen, protože je to úkol Ježíše Krista. "Svoboda církve není tam, kde má všecky možnosti, nýbrž pouze tam, kde si evangelium skutečně a vlastní silou zjedná místo na zemi, také tam a právě tam - kde se jí nenabízí žádné. možnosti. Podstatná svoboda církve není darem světa církvi, nýbrž je svobodou Božího slova, jež samo si zjedná slyšení." Toto poznání Bonhoefferovo z dob církevního zápasu jej nese i tváří v tvář dospělému světu. Proto volá církev se vším důrazem k tomu, aby na místo všeho nostalgického šilhání po minulosti vzala vážně proměnu světa, postavila se čelem k nové společnosti, vzala na sebe solidárně podíl na jejím díle - aby tak plnila své poslání vskutku tam, kam ji Pán Bůh postavil: uprostřed svého dospělého světa - a pro svůj svět. Jak však tuto svou službu - ve víru proměn tak závažných, uprostřed všeobecného zesvěrštění - může církev konat, aby jí byla vskutku práva? Odpovědí Bonboefferovou je jeho druhé heslo: nenábozenský výklad. Toto heslo vyvolalo v theologii posledního desítilerí mnoho doNásledování však není Bonhoefferovým slovem posledním. Jeho cesta vedla dále, a to zvlášť v nejtěžších letech evropského lidstva našeho století, v letech nacistické války. Světlo evangelia - o jehož nezředěnou intensitu v církvi v Následování zápasil - nyní vrhá na celou tu apokalyptickou situaci světa své doby, promýšlí jeho otázky a jedná v praktickém osvědčení svého následování - až po odboj proti Hitlerovi, V pohnutých okolnostech tohoto zápasu na život a na smrt rostou jeho poslední díla: jeho Etika, psaná ještě na svobodě, torzo, v tom však příklad tvořivého a pronikavého myšlení v poměrně opomíjené theologické oblasti; nadevše pak jeho listy, náčrty a básně z vazby, tak jak je po válce sebral přítel Eberhard Bethge v knihu Odpor a odevzdánj. Tu je - vzpomínka na našeho Julia Fučika se často vrací - theologie "psaná na oprátce". Pod vysokým tlakem ukrácené lhůty zrají myšlenky nadané podivuhodnou, jasnozřivou silou. Jsou pochopitelně jen nadhozeny: ale právě tak dovedou vrhat přímo prorocké světlo k základním otázkám člověka, církve i moderního světa. Protože právě zde je uložen nejvlastnější odkaz svědka Následování a důvod jeho jedinečně podnětného působení v Německu, ve světě, i u nás, soustředíme se k němu podrobněji. Kolem dvojjediného thematu krouží Bonhoefferovo myšlení ve své závěrečné a vrcholné fázi. Je to therna ,,~4.o.spě!éhosvěta" a .nenáboienského výkladu" evangelia, Už ve své Etice si byl Bonhoeffer vědom toho, že se v dějinách ocitáme v převratném, vpravdě předělovém údobí, uprostřed společenské a kulturní revoluce v nejhlubším slova smyslu. Ve svých dopisech pak podal konečnou klasifikaci těchto proměn: jsme na pokraji "dospělého světa". Světa, k jehož nejvýraznější charakteristice patří, že chce být - a v širokých oblastech života už také vskutku jest - svéprávným; který odmítá všechny pěstouny a vychovatele, kteří tradičně pečovali o cestu lidstva v minulých, ještě "dětinných" údobích, předně ovšem mýtus, náboženství, církevní instituce; který s čím dál tím větší, vposledu přímo s naprostou důsledností se hodlá obejít bez jakéhokoliv nadsvětského poručníkování; prostě 10 11 hadů a diskusí - i u nás. Vskutku může být formulí spornou. Ale základní záměr Boohoefferův je zřetelný: ve světě, kde náboženské pojmy - a náboženský postoj ke světu - se širokým vrstvám zesvětštělých lidí stává stále cizejším, a tedy nesrozumitelnějším, nesmí církev nadále tradovát pravdu evangelia v náboženské podobě, jež byla kdysi živá, jež se však dnes přežívá. Musí nést evangelium tam, kde moderní člověk vskutku jest, do jeho otázek a do jeho situace - a tedy novým, "světským", či jak u nás říkáme "civilním" způsobem. Přišel čas "nenáboženského křesťanství" a je na církvi, aby pro ně byla pohotova. Konkrétně náboženství - a to je pro BonhoeHerovo pochopení rozhodující - znamenalo tradičně především trojí: 1. soustředění k zásvětnu a vydělování "meznýchsituací" lidského života; 2. soustředění k osobní a soukromé lidské problematice; 3. důraz na slovo a niternost. Protože je právě v tom modernímu člověku cizí (a ovšem: protože právě v tom také všelijak zúžilo plné pochopení evangelia, jež se s tímto náboženským postojem nijak nekryje), bude nadějnější zvěstování evangelia v dospělém světě charakterizováno vyzdviženírn a rozvitím právě těch prvků, jež jsou v běžném náboženském postoji zeslabeny. Pokusme se ve třech bodech na základě BonhoeHerových náznaků na závěr shrnout trojí možný rys takové "theologie dospělosti". 1. V poslušnosti biblické zvěsti vede Bonhoeffer církev k opouštění všeho zásvětnictví a k věrnému následování na této zemi. Na tuto zemi přišel Ježíš Kristus, nad tímto světem zní jeho slovo, na tomto světě a pro tento svět jsme církví. Bibli nejde samo účelně o "onen svět", nýbrž o poslušnost a věrnost na této zemi, tedy o tento svět, tak jak byl stvořen, udržován, smířen a obnoven. "Co je nad tímto světem, chce být v evangeliu pro tento svět". Zásvětnictví, jemuž církev zvlášť v dobách nouze holdovala, je nedověrou v plnění tohoto biblického povolání. Je lacinou, širokou cestou, ať se tváří jakkoli mnišsky. "V zásvětnu lze skvěle žít. Tam, kde život začíná být trapný a dotěrný, odskočíme prostě smělým odrazem do vzduchu a vzneseme se s ulehčením a bezstarostně do tzv. věčných oblastí." Evangelium odmítá toto pokušení: ukazuje církvi na tuto zemi - .Jiic Rhodus, hic salta l" Tak církev ve svém díle i zvěstování nesmí žít v odtržení od života tohoto světa. A to má ještě další strá~ku: v příklonu k tomuto světu obrací se církev do jeho plnosti, nejen k jeho hranicím. Je tradičním náboženským postupem, že vyděluje Z životního celku jisté oblasti, k nimž se soustřeďuje jakožto ke svým nejvlastnějším. Jsou to především tzv. mezné situace: poslední lidské otázky, tajemství lidského života, chvíle troskotání, viny, utrpení, smrti. Tento postup Bonhoeffer odmítá, a to z dvojího důvodu. Předně: není žádných výseků v souvislosti lidského života. Je jen jeden svět a jen jeden život. Ve svém bohatství byl v Kristu stvořen, vykoupen, obnoven. Tomuto bohatství patří tedy víra. Jak by mohla mít jen své zvláštní rezervace? A dokonce pak těmito rezervacemi nejsou meze života. Evangelium patří zajisté i jim. Avšak ne výlučně jim: nejen lidské slabosti, nýbrž i lidské síle, nejen lidské nemoci, i lidskému zdraví, nejen lidskému troskotání, i lidskému zdaru. Tak v plnosti života vede cesta víry. V bohatém souzvuku nezkráceného života (v "polyfonii života", jak Bonhoeffer v nezapomenutelném obraze pověděl) chce být vyznáván a milován Ježíš Kristus. Proto sem, od nedověrného mnišsko-náboženského zužování života k jeho košatému bohatství (jen ovšem ne samo účelnému, nýbrž v Kristu přijímanému, a tedy v pohotovosti, ve chvíli potřeby i jeho krásu opustit) vede první důraz "nenáboženského křesťanství". 2. V plnosti života vede pak tato cesta církev k životu nejen pro sebe, nýbrž k byti pro druhé. Je vskutku znevážením cesty víry, byla-li v církevní praxi tak často zužována individualisticky, jako by se celé křesťanství vposledu zavíralo v otázku po osobním spasení. Zajisté, tato otázka patří k životu víry. Ale je naprostým nepochopením zúžit život víry jenom na ni. Bonhoeffer se odvažuje smělého tvrzení: je nebiblické, stavět tuto otázku na první místo. Písmu nejde předně o "osobní spasení". Jde mu předně o "spravedlnost Boží", o Boží království na zemi. Tímto směrem - a tedy v novém protikladu k orientaci běžného náboženského člověka, soustředěného jen na svou duši - je obracen křesťan: od sebe a od svých osobních věcí ke Kristu a k jeho nadosobní věci. Mohutně vystihuje tento obrat a toto zaměření Bonhoefferova báseň Křesťané a pohané. Stojí za bedlivou pozornost: Ve 'C,'šísvé nouzi lidé k Bohu jdou o pomoc, zdar a chléb volají modlitbou, aby jim nevládla nemoc, vina a smrt. Volá tak křesťan i pohan, rozdílu neni, 12 13 Přeložil Amedeo Moloár i pro ty, kdo do jejího prostoru ani nevstoupí. Neboť věc Kristova je věcí élověka: tak i věc vzdálených nás musí pálit. I jejich břemeno máme spolunést v služebné práci pro bližní, v přímluvné modlitbě za přátele i nepřátele, v ochotě nést pro druhé i kříž, až po to poslední: vzít na sebe i podíl na vině tohoto světa. Jedním slovem: být tu pro druhé. 3. A tu už je poslední známka Bonhoefferova "nenáboženského křesťanství", kterou chceme vytknout: odklon od náboženství slov. Tu lze myslet předně na docela prostou skutečnost: "Doba, kdy se dalo říci lidem vše slovy, ať theologickými či zbožnými, je pryč; stejně tak doba niternosti a svědomí." V dospělém světě je náboženská hantýrka bezmocnější než kdykoli jindy. Jde docela mimo sluch. Je tedy nutno hledat nové formy zvěstování a nové formy práce. Už toto upozornění stojí za pozornost, především těm, kdo v církvi mluví, kazatelům. Avšak v naší souvislosti ukazuje pokyn "pryč od náboženství slov" i jiným závážným směrem. Ona věrná služba při tomto světě a pro tento svět, k níž je církev volána, bude v dospělém světě víc než kdy jindy konána ve velké tichosti, bez velkých programových slov, v poslušnosti, která si ukládá střídmost a tichost. Odvoláváno od běžných náboženských opor může být křesťanské vyznávání stavěno víc než kdy jindy na cestu "kristovského inkognita". Tento obraz může svádět k nepochopení, Křesťanské inkognito by mohlo být pojato jako zamlčení svědectví. Nuže nic takového ovšem zde míněno není. Jde o formu svědectví, ne o únik z jeho závaznosti. Ale ovšem jde o svědectví, které na sobě nenese všem patrnou nálepku ••křesťanského původu", z něhož nečiší "programová křesřanskost" a které už dokonce není propagandou pro tu kterou náboženskou instituci, nýbrž které koná - a třeba nepoznáno - kristovskou službu při tomto světě: které podává číši vody studené (a nespěchá honem udat, že tak činí z křesťanských pohnutek), které nese kříž druhých a nevystavuje si legitimaci Kristova mučedníka. Jde o svědectví, které je pohotové nejen tam, kde na ně padají reflektory křesťanského poznání a uznání, nýbrž i tam, kde je nepoznáno a přezíráno; jež není v akci jen tam, kde jeho skutek či slovo je jednoznačně křesťanské, ale i tam, kde je zatíženo dvojznačnostmi tohoto světa. Na této cestě křesťan nepluje s vlajícími vlajkami jasně zjistitelného vyznavačství: na této cestě usiluje o následování, i když je jeho jediným svědkem Bůh. Rozumějme: toto není "normální" či dokonce jediná možná forma svědectví církve. To v jeho nouzi lidé k Bohu jdou. Chudý je, hladový, bez střechy nad hlavou, slabost a hřích ho zmáhá, podmaňuje smrt. Při Bohu kiestan stojí v jeho utrpení. Ke všem nám v nouzi Boží kroky jdou. Tělo i duše jeho chlebem nasyceny jsou, za křest ana i za pohana podstupuje smrt a dává oběma své odpuštění. Mám zato, že v tomto důrazu - teprve krokem k účasti na Boží nouzi, a to biblicky znamená: na nouzi jednoho z nejmenších bratří Kristových, překračuji hranici mezi pohanstvím a křesťanstvím - je jedna z osnovných myšlenek Bonhoefferova bohosloví. Už ve svých prvních pracích vytyčuje za základní větu svého učení o církvi: "Církev je místo, kde se děje zástupnost Kristova za lidstvo v zástupnosti věřících za sebe navzájem a za svět." A ve svých posledních dopisech s velikým důrazem ukládá křesťanům na cestu do dospělého světa, aby "nemysleli zprvu na vlastní nouzi, otázky, hříchy, úzkosti, nýbrž aby se nechali strhnout na cestu ježíše Krista". Tu nejde o žádnou mystiku. Tu jde o ustavení všeho křesťanského života v kristovském ,;bytí pro druhé". Je vždycky pokušením církve, vyžívat se v sobě samé, třeba i ve vlastní náboženské čistotě, ve svém čistém odlišení od tohoto nečistého světa. To platí nad jiné i pro cestu v dospělém světě. Takové je křesťanovo místo v tomto světě: ne stát mimo lidi, nad nimi, o hlavu výš, a s této výše shlížet svrchovaně na jejich všelijak poskvrněné hemžení, či dokonce s tichým zadosriučiněním vědoucího kvitovat jejich nesnáze a pády. Ne tak: nýbrž být člověkem mezi lidmi - dospělým člověkem mezi dospělými lidmi - být při nich a pro ně: připraven k práci a k obraně člověka. A takové je místo církve: ne místo, kde se kladou světu podmínky, nýbrž kde se svět přijímá v účastenství odpuštění, smíření i lásky Kristovy. Dům otevřených dveří, to je církev. A to do široka otevřených dveří: nejen těm čistým a uhlazeným, i těm "nemytým a nečesaným". Neboť pro všecky je církev církví: pro blízké i daleké, 14 15 ".... Ale je to cesta, která 'se ve světě naší dospělosti - tváří v tvář nevěrohodné inflaci náboženství slov v minulosti - může stát cestou nad jiné naléhavou. Ano lze říci: teprve na jejím pozadí bude i vlastní zvěstování ježíše Krista v tomto světě věrohodné. A tu ještě poznámku: Bonhoeffer nebyl jen hlasatelem, nýbrž i příkladem této cesty. Není lepšího komentáře k jeho "nenáboženskému výkladu" evangelia než jeho vlastní život. Myslím především na jeho závěr, na jeho oběť života v boji proti fašismu. Co to znamená "kristovské inkognito" - a vlastně co znamenají všechny tři zmíněné body, to zpečetil svědectvím svého života. Bylo to těžké rozhodnutí. Vnitřně Bonhoeffer byl přesvědčeným pacifistou. A vnějšně měl lákavou možnost "přezimovat" válku ve Spojených státech. A přece nezadržitelně spěchal domů, ač věděl, že ho to bude dříve či později pravděpodobně stát oběť života. Zdůvodňuje svůj návrat jednoznačně tím, že chce vzít na sebe díl viny německého národa bez uhýbání před spoluodpovědností za jeho cestu. To ho vede čím dál jasněji k aktivní účasti na hnutí odporu, nakonec s cílem odstranit Hitlera, Říká: Když právníci, politici, vojáci riskují život, nemůže ani theolog čekat v náboženském ústraní. Jeho rozhodnutí připojit se k aktivnímu protifašistickému odporu bylo kritizováno - dokonce i po smrti. Tak např. cítily církevní úřady v místě jeho smrti jisté rozpaky, zda mají svolit k tomu, aby mu byla v tamním kostele odhalena pamětní deska, s odůvodněním, že není jisto, umíral-li vskutku za věc ježíše Krista, A jinde se zase obrátila skupina farářů na Bonhoefferova otce s výzvou, aby zabránil socialistické městské radě pojmenovat jednu z ulic jejich města po jeho synu, protože je tak prý příliš těsně spojován s politickými, jmenovitě socialistickými a komunistickými obětrni odboje proti nacismu. Takové úvahy jsou doklady tradiční náboženské mentality. Ale jak daleko jsou Bonhoefferově theologii I Bonhoeffer umíral vědomě v politické, občanské věci. Tedy "inkognito" ne pod vlajkou církevní věci v běžném slova smyslu. A přece byl bytostně přesvědčen: právě v tom nestál a neumíral kdesi mimo Krista. Věc Kristova začíná dřív, než je výslovně vysloveno jeho jméno, a dokonce dřív, než určí církevnické schéma: věc Kristova začíná tam, kde jde o osud člověka. Je nedověrné schvalovat jen programové "utrpení pro Krista", Tam se zužuje odpovědnost církve: církev si snad uchová čisté ruce, ale je to čistota nepravá, Věrný křesťan vstupuje do dvoiznačností, rizika i viny tohoto světa, a třeba v inkognitu svého rozhodování plní zákon Kristův. Právem odpověděl Bonhoefferův otec oněm farářům střízlivě: jeho syn zemřel mezi samými revolucionáři, není důvodu chránit církevnicky jeho "čistotu", Ale právě to je nejpřípadnější evangelická odpověď. Vskutku-mezi revolucionáři a spiklenci, vyvrženými za hradby oficiální obce a oficiální církve: vyznavač v děsivém inkognitu. A přece právě tam -svědek ježíše Krista. Což neumíral právě takto, v děsivém, zoufalém, na pohled zcela ztraceném inkognitu, mimo hradby města i synagogy, mezi spiklenci - Ježíš Kristus sám? * Ve vzácné jednotě svědectví i života vešel Dietrich Borrhoeffer církvi v "oblak svědků". Nebylo mnoho bohoslovců, kteří by zapůsobili v poválečné theologii tak podnětně a pronikavě jako právě on. To platí nesporně i o české theologické práci. Zvlášť mnohým v naší mladší bohoslovecké generaci - ale také i v širším okruhu evangelických církevních pracovníků mimo řady kazatelů - se 'stal myslitelem takřka orientačním. Tak se stal jeho zápas o kladné vyrovnání s "dospělým světem" světlým ukazatelem tam, kde šlo o promýšlení nových úkolů tvořivého křesťanského svědectví v našem dospělém světě - konkrétně: v naší socialistické společnosti. Vedle rozhodujícího hlasu Hromádkova zněl do tohoto úsilí právě i hlas Bonhoefferova odkazu vskurku pomocně. Zároveň nám Bonhoeffer otevíral i vpravdě světové, ekumenické perspektivy. Zvlášť obnovený vztah Ik německé církvi a theologii je bez jeho podílu nemyslitelný: v něm k nám zazněl po strašlivých zkušenostech nacistické éry podmanivou silou hlas "jiného Německa" - hlas Němce, který byl hluboce zakotven v nejlepších tradicích německé církve a německého humanismu, který však právě proto celou vahou své viry i svého myšlení stavěl hráz hrubým i jemným stínům neblahých německých tradic - a který se nakonec až po oběť života vzbouřil proti koncentrované nelidskosti nacismu. Byl to hlas Německa, jaké k nám potom hovořilo i v živých setkáních a v ekumenické i mírové spolupráci s takovými vyznavači, jakými byli a jsou Hans-Joachirn Iwand, Martin Niemailer, Helmur Gollwitzer, Heinrich Vogel, Werner Schmauch a jiní. V té souvislosti nelze nevzpomenout I3Jnidíla Křesťanské mírové 16 17 konference. Není náhodou, že při jejích prvních krocích zaznělo k překvapení mnohých právě Bonhoefferovo slovo: "Jak nastane mír? Kdo zavolá k míru tak, že to svět uslyší, že to bude nucen slyšet? Ze se všechny národy nad tím zaradují? Jednotlivý křesťan to nezmůže může sice tam, kde všichni mlčí, pozvednout hlas a vydat svědectví, ale mocnosti světa mohou přes něho beze slova přejít. Jednotlivá církev sice také může svědčit a trpět - ach, kdyby to jen činila! - ale i ona bude udušena mocí nenávisti. Jen velký ekumenický koncil svaté církve Kristovy z celého světa to může povědět tak, že svět musí se skřípějícími zuby naslouchat slovu o pokoji, a že se národy zaradují, když tato církev Kristova odejme svým synům ve jménu Božím zbraně z ruky a zakáže jim válku a vyhlásí nad zběsilýrnsvětem Kristův mír." Stojí za pozornost, že se právě o toto Bonhoefferovo slovo výslovně opřeli ti, kdo se rozhodli svolat do Prahy první Všekřesťanské mírové shromáždění v červnu 1961: slovo Bonhoefferovo se nám stalo inspirací k následování i na tomto poli. Je tedy i mezi námi mnohý důvod k vděčnosti za svědectví Dietricha Bonhocffera. A je ovšem i mnohý důvod k tomu, aby byl jeho odkaz - jehož je Následování podstatnou částí - i mezi námi čten, promyšlen - a následován. NÁSLEDOVÁNI J. M. LOCH MAN K bližsírnu seznámení s Bonhoefferovým dílem poslouží - vedle jeho základních knih. uvedených výše v textu - jeho ..Sebrané spisy", vydané od r. 1958 ve čtyřech svazcích v Chr. Kaiscr Verlag, Mnichov (Gesammelte Schrifren, ed. Eberhard Bethge: 1.0ckllmene; 2. Kirchenkampf; 3. Theologie - Gemeinde; 4. Auslegungen - Predigten.). - Z ncpřehlednč bohaté německé literatury o Bonhoefferovi uvádím aspoň sborník Die miindige Wdt (2 svazky, Mnichov 1955 a 1956). Posud nejdůkladnější bonhoeffcrovskou monografií je dílo východoberlinského docenta Hanfrieda Miillera, Von der Kirche zur W cit (Lipsko 1961). - Z menších českých prací o Bonhoefferovi zrníiíuji svůj článek Svědek drahé milosti (Evang, kalenďář 1955 s. 78-84) a práci Náš Dictrich Bonhoeffer (Křesťanská revue 1955, str. 107-112). 18 Zastávky na cestě KÁZE~ V ypravíš~li se za svobodou, nejprve uč se kázní smysly své zvládat i duši, aby tě žádost a těkavé údy nesvedly stranou sem hned, hned tam. Cudný buď duch tvůj i tělo, cele ti poddány, poslušní hledači cíle, který jim určen. Tajemství svobody poznává jenom, kdo sevřen je kázní. CIN Ne, co se zlíbí - co správné je s odvahou činit, ne možné si kouzlit - leč skutečnost statečně chopit, ne v útěku myšlenky - svoboda pouze je v činu. Z váhání úzkostného vystup do bouře dění jen Božím rozkazem nesen a jen svou vírou. A jásajíc, svoboda ducha tvého přijme. STRÁZE~ Předivná proměno! Silné tvé dělné ruce jsou spoutány. Bezmocný chutnáš tu konec svého činu. Volně vydechneš piec, když právo a při tiše v silnější vložíš ruku a dosti máš na tom. Dotkl ses, blažený, svobody jen na mži k oka, pak svěřils ji Bohu, aby ji dovršil slavně. 21 SMRT Nuž přijd, veliký svátku na cestě k svobodě věčné, smrti, strhni tíživá pouta a stěny našeho těla, jež míjí, a zaslepené naší duše, abychom konečně spatřili, co vidět zde není nám přáno. Svobodo, tebe jsme se nehledali kázní a činem a strázní. T ed v umírání poznáváme v Boží tváři tebe samu. Pře 1o žil A.m e d e o M o I n .i r 22 I~ ávl/c~ r"':>CJMYL,F'~~ ,,-:.-.v,(.._,\ L 1 ..--,., !~ i....I l .; , "-~\ ,'\ {/ .,\\ 'i-j DRAHA MILOST " /';.. I . "i; I~\ L:J.:'\ \. v' :tii Laciná milost je úhlavní nepřítel naší církve. To, oč dnes zápasíme, je ~ drahá milost. ::1'2 , Laciná milost znamená milost jako zboží nabízené pod cenou, pro." mrhané odpuštění, promrhanou útěchu, promrhanou svátost. Znamená ~:::- ~ J milost jako nevyčerpatelnou zásobárnu církve, z níž bezmyšlenkovitě a bezmezně rozhazujeme lehkomyslnýma rukama. )Je to milost, která j nemá cenu, která nic nestojí. To prý přece dělá milost milostí, že pro- ..;p., i vždy předem uhradila účet. Za tento zaplacený účet můžeme všechno 'oiJZ l, ; dostat zdarma. Vynaložené náklady jsou nekonečně veliké, proto jsou 1.1 . ,')'1, ,. také nekonečně veliké možnosti, jak ji upotřebit a proplýtvat. Co by vůbec byla milost, kdyby nebyla lacinou milostí? i . ,/ Laciná milost znamená milost jako učení, jako 'princip, jako soustavu. Znamená odpuštění hříchů jako obecnou pravdu. Znamená Boží lásku jako křesťanský pojem Boha. Kdo se k němu hlásí, tomu se už- =---- dostalo odpuštění hříchů. Církev, která takto učí o milosti, už proto má na milosti podíl. V takové církvi si svět lacino přikrývá hříchy, jichž ll~lituje a jichž se naprosto nechce~zbavit.Laciná milost ie~t{~dy~př~~ím'živého B~žilio~íova, ~př~ni~ BóŽího slova, kt..eré.se_~~lY~~.2I~.tíživatem, je milostí, protože teprve jí získává život. Je drahá, protože zatracuje hřích, je milostí, protože ospravedlňuje hříšníka. Drahá je tato milost především proto, že Bohu přišla draho, že ho stála život jeho Syna - "byli jste draze vykoupeni" - a protože nám nemůže být levné to, co je Bohu drahé. Milostí je především proto, že~.~~~_~,~~rl vlastní S)'Inpříliš drahou cenou za náš život, ano vydal jej za nás. Drahá milost, to je Bůh, který se stává člověkem. Drahá milost je jako Boží svatost, kterou je třeba střežit před světem, která nesmí být dána na pospas. Je tedy milostí jako živé slovo. slova Boží, kterým on sám promlouvá, jak se mu líbí. Zasahuje nás iaka milostivé zavolání k následování Ježíše, zní sevřenému duchu 24 , iJ t "I~ a zerápenému srdci jako slovo odpuštění. Drahá je milost, protože nás nutí přijmout jha následování Ježíše Krista; je to milost, říká-li Ježíš: "Mé jha je příjemné a mé břímě lehké." Pa dvakrát uslyšel Petr zavolání: Následuj mne! Bylo ta první a pas lední ježíšovo slovo jeho učedníku - Marek 1,17 Jan 21,22. Celý jeho život je vymezen oběma těmito zavoláními. Poprvé opustil Petr své sítě, 'své zaměstnání při genezaretském jezeře na Ježíšovu výzvu a 'následoval ho bez výhrad. Naposled se s ním setkává vzkříšený Pán ve chvíli, kdy se vrátil k starému zaměstnání, opět u genezaretského jezera a ještě jednou zazní: Následuj mne! Mezi oběma událostmi prožil Petr celý život učedníka v následování Krista. V [eho středu bylo závažné přiznání k Ježíš i jako k Božímu Kristu, Třikrát byla Petrovi zvěstována táž zvěst, na začáeku, na konci a v Cezareji Filipově, že totiž Kristus je jeho Pán a Bůh. Je to stále táž Kristova milost, která ho volá: Následu] mnel a která se mu zjevuje, když se přiznává k Božímu Synu. Třikráte takto zastavila Petra milost na [eho cestě, třikráte mu byla tatáž milost různě zvěstována. Byla to vlastní milost Kristova a zajisté nikoli milost, kterou by si byl učedník sám přisoudil. Byla to táž Kristava milost, která si ho podmanila, aby všechno opustil a následoval Krista, která v něm vyvolala vyznání, jež se musela celému Jmost soli, nýbrž i viditelné záření světla. Vy jste světlo' - zase seM.tiíká: Máte být světlem. Výzva sama je učinila světlem. Vždyť tomu nemůže být jinak, jsou světlem, které je vidět. Kdyby tomu bylo jinak, nebyla by je zřejmě výzva zasáhla. Jak nemožný, ano nesmyslný cíl by si určili učedníci Ježíšovi, právě tito učedníci, kdyby se chtěli stát světlem světa! Spíše se jím již stali, když zaslechli výzvu k následování. Opět neplatí: Máte světlo, nýbrž: Vy jste světlo! Světlem není něco, co vám bylo dáno, například vaše kázání, nýbrž vy sami jste světlem. Ten, který sám o sobě v nepřeneseném slova smyslu praví: Já jsem světlo, říká svým učedníkům ve stejně nepřeneseném slova smyslu: Vy jste světlo celým svým životem, pokud jej budete žít na mou výzvu. Protože jím však jste, nemůžete zůstat skryti, i kdybyste chtěli. Světlo svítí a město na hoře nemůže se skrýt. Je vidět daleko do kraje, ať už je to hrazené město nebo střežený hrad anebo rozpadlá zřícenina. Toto město ležící na hoře - a který Izraelec by při tom nepomyslil na jeruzalém, město vysoko vybudované - je sbor učedníků. Ti, kdo následují, se již nemusí rozhodovat. Jediné rozhodnutí, které se jich týká, 72 I 1-' už padlo. Teď musí jen být, čím jsou, anebo nejsou následovníky Ježíšovými. Ti, kdo následují, jsou viditelným sborem, jejich následování je viditelný čin, kterým se ve světě vyznačují, anebo nejsou na cestě následování. Následování je zajisté tak viditelné jako světlo za noci, jako hora na širé rovině. Únik do neviditelnosti je zapřením výzvy. Ježíšův sbor, který chce být neviditelným sborem, není již církví, která následuje. KdyŽ někdo zapálí lampu, nepostaoi ji pod kbelec, nýbrž na svícen - to je opět ta druhá možnost, že totiž svévolně zakryjeme světlo, že pod kbelcem zhasne, že výzvu zapřeme. Kbelec, pod který viditelná církev skryje své světlo, může být právě tak strach z lidí jako vědomé přizpůsobení světu z jakýchkoli důvodů. Mohou to být důvody povahy misijní anebo mohou vyrůstat ze špatně pochopené lásky k lidem. Ale daleko nebezpečnější je, stane-li se takovým důvodem domnělá reformační theologie, která se opovažuje říkat si dokonce theologie kříže (tbeologia crucis}, vyznačující se tím, že dává před "farizejskou" viditelností přednost "pokorné" neviditelnosti, takže se rozpouští v naprostém přizpůsobení světu. Znakem církve tu přestává být mimořádná viditelnost a stává se jím pouhé zachovávání občanské slušnosti (iustitia civilis). Měřítkem křesťanskosti je zde požadavek, aby právě 'světlo nesvítilo. Ale Ježíš říká: Ať svítí vaše světlo před pohany. V každém případě tu svítí světlo Ježíšovy výzvy. Ale jaké je to světlo, jímž mají svítit Ježíšovi následovníci, učedníci, kteří slyšeli blahoslavenství? Jaké světlo má zazářit z onoho místa, na něž si pouze učedníci dělají nárok? Co společného má neviditelnost a skrytost Ježíšova kříže, pod nímž stojí jeho učedníci, se světlem, které má svítit? Nemá být právě důsledkem oné skrytosti, aby i učedníci zůstali ve skrytosti a nikoli na světle? Je to zvrácené chytráctví, dovozujeme-li z Ježíšova kříže, že secírkev má přizpůsobit světu. Což prostý posluchač nepoznává zcela jednoznačně, že právě tam na kříži se stalo viditelným něco mimořádného? Nebo je to vše jen občanská slušnost {iustitia civilis)? Znamená kříž přizpůsobit se světu? Není naopak kříž něčím, co se k úděsu ostatních stalo neslýchaně viditelným přes všecku zastřenost? Což není dostatečně patrné, že Kristus byl zavržen, že musel trpět, že jeho život skončil za branami města na šibeničním vrchu? Je tohle neviditelnost? V tomto světle máme vidět dobré skutky učedníků. Nikoli vás, 73 nýbrž vaše dobré skutky mají lidé vidět, říká ježíš. Jaké jsou tyto dobré skutky, které je možno v tomto světle vidět? Nemohou to být jiné skutky než ty, které sám Ježíš v nich vytvořil, když je zavolal a když je pod svým křížem učinil světlem světa: chudoba, cizinectví, laskavost, pohotovost k míru a konečně pronásledovanost a zavrženost. To všecko ústí v jedno: nést kříž Ježíše Krista. Kříž je tím překvapivým světlem, které tu září a v němž jedině je možno vidět všecky tyto dobré skutky učedníků. Vždyť ve všem tom nepadlo ani slovo o tom, že se Bůh stává viditelným, nýbrž, že lidé "vidí dobré skutky" a že z nich velebí Boha. Viditelným se stává kříž. Viditelným se stávají skutky kříže. Viditelnou se stává nouze a strádání blahoslavených. Z tohoto kříže a z takové církve nelze už velebit člověka, nýbrž pouze Boha. Kdyby dobrými skutky byly všelijaké lidské ctnosti, nebyl by z nich veleben Otec, nýbrž učedník. Takto však není z čeho velebit učedníka, který nese kříž, církev, jejíž světlo takto svítí a která viditelně leží na hoře. Z dobrých skutků církve může být veleben jedině Otec v nebesích. Tak vidí lidé kříž i církev pod křížem a věří v Boha. A to je světlo vzkříšení. 74 KRISTOVA SPRAVEDLNOST Nemyslete, že jsem přišel zrušit zákon a proroky. Nepřišel jsem rušit, ale naplnit. Neboť vpravdě vám prauim: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani písmenko ani háček ze zákona, až se všecko splní. Kdo by tedy zrušil jediný Z těchto nejnepatrnějších příkazů a tak učil lidi, nejnepatrnějším bude nazván v nebeském království. Kdo by je však činil a jim učil, bude nazván velikým v nebeském království. Praoim vám zajisté: Nebude-li vaše spravedlnost převyšovat spravedlnost zákoníktt a farizeů, jistě nevejdete do nebeského království. Matouš 5, 17-20 Nedivme se, že si učedníci myslili, že nastal konec zákona, když přijali od svého Pána tak veliká zaslíbení, která znehodnocovala vše, co v očích lidu dosud platilo, a blahoslavila vše, co bylo bezcenné. Vždyť je oslovil a vyznamenal jako ty, kterým se z Boží svobodné milosti dostalo naprosto všeho, jako ty, kterým teď všecko patřilo a jako nepochybné dědice nebeského království. Vstoupili do plného a osobního společenství s Kristem, který všecko učinil nové. Byli solí, světlem, městem na hoře. Tak všecko staré pominulo a bylo odstraněno. Bylo nasnadě, že Ježíš definitivně nyní skoncuje se vším starým, že prohlásí zákon staré smlouvy za zrušený, že se ho v synov-ské svobodě vzdá a že pro svůj sbor odvolá jeho platnost. Po všem, co předcházelo, mohli učedníci smýšlet podobně jako později Markion, který vytýkal, že text byl judaisticky zfalšován, a změnil jej takto: "Domníváte se, že jsem přišel naplnit zákon nebo proroky? Přišel jsem rušit a nikoli naplnit." Mnozí po Markionovi četli i vykládali toto ježíšovo slovo v tomto smyslu. Ale Ježíš říká: "Nemyslete, že jsem přišel zrušit zákon a proroky ... " Kristus zjednává platnost zákonu staré smlouvy. Jak tomu máme rozumět? Víme, že Ježíš mluví k těm, kteří ho následují, k těm, kteří jsou jedině s ním spjati. Žádný zákon neměl právo stát v cestě ježíšovu společenství s jeho učedníky. To nám ukázal výklad Lukáše 9,57nn. Následování je přímá vázanost pouze na ježíše 75 Krista. A přesto zde dochází k naprosto nečekanému zavázání učedníků k zákonu staré smlouvy. Dvojí věc tím říká Ježíš svým učedníkům: Předně to, že vázanost k zákonu není ještě následováním, za druhé také to, že ani vázanost na osobu Ježíše Krista, která by nedbala na zákon, nesmí se nazývat následováním. Ty, jimž daroval celé své zaslíbení a plné společenství, sám odkazuje právě na zákon. Protože tak činí on, jehož učedníci následují, platí pro ně zákon. Nutně nyní vzniká otázka: Co platí, Kristus nebo zákon? Co mne zavazuje? Jediný on anebo přece zase zákon? Kristus řekl, že není zákona, který by 'směl vstoupit mezi něho a jeho učedníky. Teď však říká, že zrušení zákona by znamenalo rozejít se s Ježíšem. Co to znamená? Zákon je zákonem staré smlouvy, nikoli Novým zákonem, nýbrž starým, k němuž byl odkázán jako ke zjevené Boží vůli bohatý mladý muž, pokušitelský znalec zákona. Jen proto se stává novým příkazem, že Kristus tímto zákonem své následovníky zavazuje. Nejde tedy o nějaký zákon "převyšující" zákon farizeů, je to stále týž zákon, jenž má do písmene zůstat v platnosti až do skonání světa a být splněn až do puntíku. Jde ovšem o převyšující "hojnější spravedlnost". Kdo nebude mít tuto hojnější spravedlnost, nevejde do nebeského království, protože se vyvázal z následování Ježíše, který jej odkazuje k zákonu. Avšak této hojnější spravedlnosti může dojít toliko ten, koho zde Kristus oslovuje, Kristem povolaný. Podmínkou hojnější spravedlnosti je výzva Kristova, Kristus sám. Tak chápeme, proč Kristus teprve na tomto místě svého kázání na hoře poprvé mluví o sobě, On sám se postavil mezi hojnější spravedlnost a učedníky od nichž ji žádá. Přišel, aby naplnil zákon staré smlouvy. To je předpoklad všeho, Ježíš prokazuje svou naprostou jednotu s Boží vůlí ve starém zákoně, v zákoně i v prorocích. Věru nemá, co by k Božím přikázáním připojil, plní je - to je to jediné, co k nim přidává. Sám o sobě říká, že naplňuje zákon. Proto je to pravda. Plní jej až do posledního háčku. Tím, že zákon naplnil, udělal všecko, co se pro splnění zákona mělo stát. Ježíš splní požadavek zákona. Proto bude muset vytrpět smrt. Sám přece chápe zákon jako Boží zákon. To znamená, že ani zákon sám není Bohem, ani Bůh sám není zákonem tak, že by byl Bůh zaměněn za zákon. Takto falešně pochopil zákon Izrael. Hříchem Izraele bylo, že zbožštil zákon a Boha snížil na zákon. 76 Naopak by se byli učedníci dopustili hříšněho nepochopení, kdyby byli zákon zbavili božské závažnosti a oddělili Boha od jeho zákona. V obou případech bylo by došlo k roztržení Boha a zákona anebo k jejich ztotožnění, což je v podstatě totéž. Jestliže židé zt.c>lQ~p.m~Qhase zákonem, činili, tak proto, aby se_~ákon~';n- ;mo~;;iíiBoh~. Bůh splynul se zákonem a přestal být jeho Pánem. Jestliže si učelni~i myslili, že mohou Boha oddělit od jeho zákona, činili tak proto, aby se Boha zmocnili jistotou svého spasení. V obou prípadech došlo k záměně daru a dárce, v obou případech byl Bůh popřen, ať už na základě zákona nebo na základě ujištění o spáse. Oběma nedorozuměním navzdory obnovuje Ježíš platnost zákona jakožto zákona Božího. Bůh je dárce i Pán zákona a jen v osobním společenství s Bohem lze zákon plnit. Bez společenství s Bohem nelze zákon naplnit a bez plnění zákona není žádného společenství s Bohem. Platilo-li toto židůrn, platí první výstraha neporozumění učedníkům. ježíš jako Boží Syn, sám v plném obecenství s Bohem, obnovuje svým příchodem platnost zákona proto, aby naplnil zákon staré smlouvy. Protože byl jediný, kdo tak učinil, mohl také on jediný správně učit zákonu a jeho požadavkům. Učedníci tomu nemohli nerozumět, když jim to říkal, neboť věděli, kdo k nim mluví. Tomu nemohli rozumět židé, pokud mu neuvěřili. Museli proto zavrhnout jeho učení o zákonu jako urážku Boha, totiž Božího zákona. I musí ježíš za pravý Boží zákon trpět od právních obhájců falešného zákona. ježíš umírá na kříži jako rouhač, jako přestupnik zákona, protože uplatňoval pravý zákon proti nepochopenému, zfalšovanému zákonu. Zákon, o němž ježíš mluví, nelze tedy vůbec jinak naplnit než tím, že ježíš je přibit na kříž jako hříšník. On jako Ukřižovaný je dokonalým naplněním zákona. Tím jsme řekli, že ježíš Kristus sám splňuje zákon, protože jediný žije v dokonalém společenství s Bohem. On sám vstupuje mezi své učedníky a zákon, kdežto zákon nevstupuje mezi něho a jeho učedníky. Cesta učedníků k zákonu jde cestou Kristova kříže. Váže tedy ježíš své učedníky na sebe znovu tím, že je odkazuje na zákon, který sám splňuje. Musí zamítnout vázanost, která nedbá zákona, protože je blouznilstvím, a tedy naprostou nevázaností. ježíš však rozptyluje i obavu učedníků, že by je vázanost k zákonu mohla od něho oddělit. Obava 77 mohla vzniknout jen z falešného pochopení zákona, které ve skutečnosti oddělovalo židy od Boha. Ukazuje se právě naopak, že pravá vázanost na Ježíše může být darována pouze spolu s vázaností k Božímu zákonu. Vstupuje-li však Ježíš mezi učedníky a zákon, nečiní tak proto, aby je vyvázal znovu z povinnosti plnit zákon, nýbrž aby.zesílil váhu svého požadavku plnit zákon. Právě svou vázaností na Ježíše dostávají se učedníci do jedné poslušnosti s ním. Ani splněním posledního háčku ze zákona není pro učedníky tento háček vyřízen. Je jenom splněn. Ale právě tím nabyl teprve své platnosti, takže se teď bude nazývat v nebeském království velikým ten, kdo zákon činí a jemu učí. Čini a učí je možno si také představit učení o zákonu, které právě od činění osvobozuje tím, že užívá zákona jenom, aby navodilo poznání, že je splnitelný. Takové učení se nemůže dovolávat Ježíše. Zákon musí být plněn tak, jak jej Ježíš splnil. Kdo jde cestou následování za ním, jenž zákon naplnil, ten následováním zákon činí a učí mu. Ve společenství s Ježíšem může zůstat pouze ten, kdo zákon plní. To, co odlišuje učedníka od židů, není zákon, nýbrž hojnější spravedlnost. Spravedlnost učedníků převyšuje spravedlnost zákoníků. Překonává ji, je něčím mimořádným a zvláštním. Poprvé zde zaznívá pojem perisseuein, převyšovati, jehož důležitost nám vynikne zvláště ve verši 47. Musíme se ptát: V čem záležela spravedlnost farizeů? V čem záleží spravedlnost učedníka? Farizeus jistě nepropadl omylu, že stačí zákonu jen učit, že není třeba jej plnit. Farizeus chtěl být vykonavatelem zákona. Jeho spravedlnost záležela v přímém, doslovném plnění toho, co zákon žádal. Jeho spravedlnost byla v jeho jednání. Jeho cílem byl naprostý souhlas činů s tím, co zákon přikazoval. Přesto napořád zbývalo něco, co mohlo být přikryto jenom odpuštěním. Jeho spravedlnost zůstávala nedokonalá. I spravedlnost učedníků mohla záležet pouze v plnění zákona. Spravedlivým nemohl být nazván nikdo, kdo neplnil zákon. Jenže jednání učedníků převyšuje jednání farizeů v tom, že ve srovnání s nedokonalou spravedlností farizeů je jejich spravedlnost vskutku dokonalá. Jak je to možné? Přednost spravedlnosti učedníka záleží v tom, že mezi ním a zákonem stanul ten, kdo zákon dokonale naplnil, ten, s nímž byl ve společenství. Učedník stál tváří v tvář nikoli nenaplněnému, nýbrž již naplněnému zákonu. Dříve než začne poslouchat zákon, je už zákon 78 naplněn, je jeho požadavkům vyhověno. Spravedlnost, kterou zákon vyžaduje je už uskutečněna. Je to spravedlnost ježiše, který šel kvůli zákonu na kříž. Protože však tato spravedlnost není hodnotou dosažitelnou výkonem, nýbrž vlastně dokonalým a pravým osobním společenstvím s Bohem, Ježíš netoliko tuto spravedlnost má, nýbrž sám je touto spravedlností. On je spravedlností učedníků. Svou výzvou dal Ježíš svým učedníkům spoluúčast na sobě, daroval jim své společenství, učinil je podílníky své spravedlnosti a dal jim darem svou spravedlnost. Spravedlnost učedníků je spravedlnost Kristova. Jen proto, aby to vyslovil, začíná Ježíš svůj výklad o hojnější spravedlnosti poukazem k tomu, že naplnil zákon. Kristova spravedlnost je však opravdu spravedlností učedníků. Zůstává ovšem v přísném smyslu slova spravedlností darovanou prostřednictvím výzvy k následování. Je to spravedlnost, která záleží právě v následování a přijímá už v blahoslavensrvích příslib nebeského království. Spravedlnost učedníků je spravedlností pod křížem. Spravedlností pro ježíšovu výzvu chudých, ohrožených, hladových, laskavých, tvůrců pokoje a pronásledovaných. Je to viditelná spravedlnost těch, kteří jsou pro Ježíšovu výzvu světlem světa a městem na hoře ležícím. V tom převyšuje spravedlnost učedníků spravedlnost farizeů, že spočívá toliko na výzvě ke vstupu do společenství s tím, jenž jediný zákon naplnil. Spravedlnost učedníků je proto skutečnou spravedlností, že nyní sami činí vůli Boží, splňují zákon. Ani Kristově spravedlnosti nemáme jenom učit, nýbrž máme ji právě také činit. Jinak nepřevyšuje zákon, kterému jen učíme, který však neplníme. O tom, jak učedníci činí tuto Kristovu spravedlnost, mluví všechna další slova. Jde jedním slovem o následování. Jde o skutečné, prosté jednání ve víře v Kristovu spravedlnost. Kristova spravedlnost je nový zákon, zákon Kristův. 79 BRATR Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nerabi]e]. Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám praoim: Každý kdo se hněvá na svého bratra, propadne soudu. Kdo by řekl svému bratru: Hlupáku!, propadne nejvyšší radě, a kdo by mu řekl: Blázne!, propadne ohnivému peklu. Když tedy chceš obětovat svůj dar na oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem. Potom jdi a obětuj svůj dar. Vyrovnej se se svým odpůrcem rychle, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě nevydal soudci a soudce pocbopooi a abys nebyl uvržen do žaláře. Vpravdě prauim tobě: Nevyjdeš odtud, dokud nezaplatíš poslední baléi, Matouš 5, 21-26 Ale já vám prauim, Ježíš tu shrnuje vše, co řekl a zákonu. Pa tam, Co' jsme vyložili, je sotva možné rozumět zde Ježíšavým slovům v revolučním smyslu anebo předpokládat, že tu po rabínském způsobu vyhrocu]e názor proti názoru, V navázání na ta, co řekl, vyjadřuje naopak Ježíš svou shodu se zákonem molžíšské smlouvy, Ale právě tím, že podtrhuje svou pravou jednatu s Bažím zákonem, ukazuje, že on, Syn Baží, je pánem i dárcem zákona. Jen ten, kdo přijímá zákon [ako Kristovo slovo, může jej naplnit. Hříšné nepochopení farizeů se musí dát na ústup. Pravé poznání zákona je pouze v poznání Krista jako Pána a _uskutečňovatele zákona. Kristus položil svou ruku na zákon, činí si naň nárok, Splňuje tím jen ta, co zákon vpravdě káže. Tím, že se ztotožnil se zákonem, stalo se falešné pochopení zákona jeho nepřítelem. Tím, že vzdal zákonu čest, vydal se do ruka u falešným horlitelům a zákon. Zákon, k němuž Ježíš především odkazuje následovníky, zakazuje jim vraždit a svěřuje jim bratra. Život bratra dal Bůh a chrání jej svou rukou, Jenam Bůh má moc nad životem a smrtí. V Baží církvi není místa pro vraha. Propadá soudu, který sám vykonává. Bratr, který je takto pod ochranou Božího přikázání, neníjenam bratrem z církve. 80 To vyplývá zcela jasně z toho, že se Ježíšův následovník nesmí dát určovat ve svém jednání svým bližním, nýbrž toliko tím, za nímž poslušně jde. Ježíšovu následovníku je vražda zakázána pod trestem Božího soudu. Život bratra je Ježíšavu následovníku hranicí, kterou nesmí prolomit, Takovým prolomením však už je hněv, tím spíše zlé slovo, které nám uklouzne ("hlupáku", aramejsky "racha"), a ovšem posléze vědomé potupení druhého (••blázne"). Každý hněv útočí proti životu druhého člověka, nepřeje mu život, ukládá o jeho zničení. Nemůže ani rozlišovat mezi tak zvaným spravedlivým a nespravedlivým hněvem. Učedník , vůbec nemá propadnout hněvu, protože se tím proviňuje jak proti Bohu, tak proti bližnímu. Slovo, které nám snadno uklouzlo, kterému nepřikládáme váhu, prozrazuje, že druhého člověka nectíme, že se nad něho povyšujeme a že tak ceníme svůj vlastní život výše než život jeho. Takové slova je ranou proti bratru, je namířeno do jeho srdce. Má ho zasáhnout, zranit, zničit. V ědomá urážka však olupuje bližního o čest i před veřejností, chce ho potupit i před druhými lidmi, v nenávisti chce zničit jeho vnitřní i vnější existenci. Tím nad ním vynášíme rozsudek. To je vražda. Vrah propadá soudu. Kdo se na bratra hněvá, kdo mu spílá, kdo jej veřejně tupí nebo ostouzí, ten jako vrah před Bohem neobetojí, Tím, že se oddělil od bratra, odloučil se i od Boha. Nemá už přístup k Bohu. Jeho oběť, jeho bohoslužba, jeho modlitba se Bohu nemohou líbit. Ježíšův následovník nemůže odloučit po rabínském způsobu službu Bohu od služby bratrovi. Pohrdání bratrem usvědčuje bohoslužbu ze lži a zbavuje ji všeho Božího zaslíbení, jednotlivec i sbor, kteří chtějí předstoupit před Boha se srdcem nenávistným a nesmířeným, zahrávají si nebezpečně s modlou. Pokud bratru odpíráme službu a lásku, pokud jej vydáváme napospas pohrdání, pokud může mít bratr něco proti mně nebo proti Ježíšovu sboru, potud nemůže být oběť přijata. Mezi mne a Boha se nestaví teprve můj hněv, nýbrž už holá skutečnost, že bratr, kterému jsem ublížil, jehož jsem potupila zneuctil, má něco proti mně. Nechť se tedy sbor Ježíšových učedníků se vší vážností ptá, zda se v určitém místě a v určité době neprovinil proti bratřím, zda nepropadl ve snaze zalíbit se světu spolu s ním nenávisti, pohrdání a ostouzení a nestal se tak vinným bratrovraždou. Nechť 'se tedy dnes Ježíšova církev ptá, zda v okamžiku, kdy vstupuje před Boha s modlitbou a bohoslužbou, ne- 81 vstupují mezi ni a Boha mnohé hlasy, které na ni žalují a znemožňují její modlitbu! Nechť se ]ežíšův sbor ptá, zda těm, kdo byli svčtem poníženi a uráženi, ukázal aspoň něco z ]ežíšovy lásky, která chce život zachovat, nést a bránit. Jinak mu nebude nic platna sebeřádnější bohoslužba, sebezbožnější modlitba a sebestatečnější vyznávání, naopak bude svědčit proti němu, že přestal následovat ježíše. Bůh se nedá oddělit od našeho bratra. Nechce být uctíván tam, kde je bratr zneuctíván. On je Otec. Ano, je Otcem ježíše Krista, který se stal bratrem nás všech. To je nejhlubší důvod toho, proč Bůh nepřipustí, aby byl nadále oddělován od bratra. Jeho vlastní Syn byl zneuctěn a potupen pro Otcovu čest. Ale Otec nepřipouští, aby byl odtržen od svého Syna a nepřipustí ani, aby byl odtržen od těch, jimž se stal jeho Syn rovný, pro něž jeho Syn nesl potupu. Protože 'se Boží syn stal člověkem, nelze oddělit službu Bohu od služby bratru. R.íká-li kdo: Miluji Boha, ale nenávidí svého bratra, je lhář. Tomu, kdo usiluje na cestě následování Ježíše o pravou bohoslužbu, zbývá jen jediná cesta, cesta smíru s bratrem. Kdo přistupuje k slovu a k večeři Páně se srdcem nesmířeným, přijímá vlastní odsouzení. Je před Boží tváří vrahem. Proto platí: Jdi se napřed smířit se svým bratrem. Potom jdi a obětuj svůj dar. Je to těžká cesta, kterou Ježíš svému učedníku určuje. Je spojena s mnohým pokořením sebe a s potupou. Ale je to cesta, která vede k němu, k Ukřižovanému bratru, a proto je to cesta milosti. V ]ežíši Kristu splynula v jedno služba nejmenšímu z bratří se službou Bohu. Sel a smířil se s bratrem a přinesl potom Otci jedinou pravou oběť, sebe sama. Ještě žijeme v čase milosti, neboť ještě máme bratra, ještě jsme s ním na cestě. Před námi je soud. Ještě se můžeme se svým bratrem vyrovnat, ještě můžeme zaplatit dluhy, komu jsme dlužni. Přijde však hodina, kdy budeme vydáni soudci. Pak bude už pozdě, pak dojde na právo a trest za nejposlednější vinu. Rozumějme tomu, že Ježíšovým učedníkům je zde bratr prohlášen nikoli za zákon, nýbrž za milost. Je to milost, že se smíš vyrovnat s bratrem, že mu smíš dát za pravdu, je to milost, že se s bratrem smíme smířit. Bratr se stává před soudem naší milostí. Tak k nám může promlouvat jen ten, kdo sám se stal jako náš bratr naší milostí, smířením a naší záchranou před soudem. V lidství 82 I·i Božího Syna byla nám darována bratrova milost. Jen aby si ji ]ežíšovl učedníci správně uvědomili I Služba bratru, která mu nezůstává nic dlužna, která uznává jeho právo i život, je cestou sebezapření, cestou na kříž. Nikdo nemá větší lásky než je ta, aby položil svůj život za své přátele. Taková je láska Ukřižovaného. Tak se tento zákon naplňuje pouze v ježíšově kříži. O ZENB Slyšeli jste, že bylo řečeno: Necizolož. Ale já vám pravím: Každý, kdo hledí na ženu se žádostivostí, již s ní ZcizoloŽilve svém srdci. Jestliže tě tvé pravé oko poboršu]e, vyrvi je a odbod od sebe. Neboť je pro tebe lépe, aby jeden Z tvých údů zahynul, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě poboršu]e pravá ruka, usekni ji, a odhoď od sebe. Neboť jest pro tebe lépe, aby jeden Z tvých údú zahynul, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla. Bylo řečeno: Kdo by se rozvedl se svou ženou, dej jí ro.,lukový list. Ale já vám praoim, že každý, kdo se rozvede se ženou - kromě důvodu smilství -, nutí ji k cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, cizoloží. Matouš 5, 27-32 Vázanost na ježíše Krista nedává svobodu žádné slasti, která by byla bez lásky. Tomu, kdo následuje, ji zapovídá. Protože následování je sebezapřením a spoutáním toliko s Ježíšem, nemůže být nikde dána volnost vlastní vůli učedníka, opojené smyslnou touhou. Taková žádostivost, i kdyby se projevila jediným pohledem, vylučuje z cesty následování a přivádí celé tělo do pekla. V této žádostivosti prodává člověk své nebeské prvorozenství za čočóvici hříšné touhy. Nevěří tomu, kdo mu může zapověděnou slast nahradit stonásobnou radostí. Ztrácí důvěru v neviditelné a sahá po viditelném plodu hříšné touhy. Tak schází z cesty následování a dostává se daleko od ]ežíše. Nečistá žádost je nevěrou. Už proto je hodná zavržení. Žádná oběť, kterou následovník může při- 83 nést, aby se osvobodil od této touhy, která jej od ježíše odtrhuje, není příliš veliká. Oko je méně než Kristus, i ruka je méně než Kristus. Posluhují-li oko a ruka, slouží-li hříšné touze a brání-li celému tělu následovat v čistotě, je třeba obětovat raději je než ježíše Krista. Zisk, který ze slasti máme, je nepatrný ve srovnání se škodou. Na jediný okamžik získáš potěšení oka a ruky, ale na věky ztratíš tělo. Oko, sloužící tvé nečisté žádostivosti, nemůže vidět Boha. Není teď vhodná chvíle konečně rozhodnout otázku, rozuměl-li ježíš svému příkazu doslovně nebo pouze v přeneseném smyslu? Nezávisí na jasné odpovědi na tuto otázku celý náš život? Není už sám postoj učedníků odpovědí? V této na první pohled smrtelně vážné a rozhodující otázce nám radí naše vůle vyhnout se rozhodnutí. jenže tato otázka je už sama v sobě falešná a zlá. Není na ni odpověď. Kdybychom řekli, že ovšem to není míněno doslovně, vyhnuli bychom se tím už váze příkazu. Kdybychom řekli, že tomu jistě máme rozumět doslova, ukázala by se nejenom zásadní absurdnost křesťanské existence, nýbrž i sám příkaz by pozbyl platnosti. Ale právě tím, že se nám na tuto zásadní otázku nedostává odpovědi, zmocňuje se nás ježíšovo přikázání o to svrchovaněji a plněji. Nemůžeme uhnout na žádnou stranu. Zastihl nás rozkaz a musíme poslechnout. ježíš nenutí své učedníky do nelidské křeče, nezakazuje jim pohled, ale upoutává jej na sebe. Neboť ví, že pak zůstane jejich pohled čistý i tehdy, bude-li obrácen k ženě. V tomto smyslu svým učedníkům neukládá nesnesitelné jho zákona, ale svým evangeliem jim milosrdně pomáhá. ježíš své následovníky nevybízí k manželství. Ale posvěcuje manželství podle zákona dm, že je prohlašuje za nerozlučitelné a že zakazuje druhé manželství tam, kde došlo cizoložstvím k jeho rozvázání. Tímto přikázáním osvobozuje ježíš manželství od sobecké zlé žádosti a požaduje, aby bylo službou lásky, která je možná jenom na cestě následování. ježíš nekárá tělo s jeho přirozenou žádostí, ale zamítá nevěru, která je v ní skryta. Neruší tedy manželství, nýbrž je upevňuje a posvěcuje vírou. Tak musí následovník i ve svém manželství osvědčit kázní a sebezapřením svou naprostou vázanost ke Kristu. Kristus je Pánem i jeho manželství. Skutečnost, že učedníkovo manželství je jiné než manželství občanské, neznamená pohrdnutí manželstvím, nýbrž jeho posvěcení. 84 I Iii Zdá se, že se ježíš svým požadavkem nerozlučitelnosti manželství dostává do rozporu se starozákonním ustanovením. Ale sám ozřejmuje (Matouš 19, 8) svůj souhlas s Mojžíšovým zákonem: "Pro tvrdost srdce" byl Izraelcům povolen rozlukový list, to jest proto, aby jejich srdce se uvarovalo větší bezuzdnosti. Záměr starozákonního příkazu se shoduje s ježíšovým také v tom, že i jemu šlo pouze o čistotu manželství, o manželství prožívané ve víře v Boha. Tuto čistotu, to znamená cudnost, zaručuje společenství s ježíšem, jeho následování. Protože ježíši jde výlučně o dokonalou čistotu a cudnost učedníků, proto říká, že je třeba chválit i toho, kdo se manželství zcela zřekl pro Boží království. ježíš nedělá program ani z manželství, ani ze svobodného stavu. Naopak osvobozuje své učedníky od smilství, porneia, od chlípné nečistoty v manželství i mimo ně, od nečistoty, která je prohřešením netoliko proti vlastnímu, nýbrž i proti tělu Kristovu (1. Korintským 6, 13-15). I učedníkovo tělo patří Kristu a následování. Naše těla jsou údy jeho těla. Protože ježíš, Boží Syn, měl lidské tělo a protože máme s jeho tělem společenství, je smiIství hříchem proti samému tělu je- žíšovu. ježíšovo tělo bylo ukřižováno. Apoštol říká o těch, kteří jsou Kristovi, že ukřižovali své tělo s vášněmi a žádostmi (Galatským 5, 24). Tak dochází k naplnění toho starozákonního zákona pouze v ukřižovaném a umučeném těle ježíše Krista. Sílu k čistotě, kterou ježíš přikazuje, dává učedníkům pohled na tělo, které za ně bylo vydáno, a společenství s ním. 85 o PRAVDOMLUVNOSTI Dále jste slyšeli, že bylo řečeno předkům: Nedopouštěj se křivé přísahy a plň Pánu své piisaby, Ale já vám praoim : Vůbec nepilsabeite! Ani při nebi, poněvadž je trůnem Božím, ani při zemi, poněvadž je jeho podnoži, ani při [eruralému, poněvadž je městem velikého krále. Ani nepiisabe] při své hlavě, poněvadž nemůžeš ani jediný vlas učinit bílým nebo černým. Ale vaše řeč buď: Ano, ano ne, ne. Co je nad to, pochází od zlého. Matouš 5, 33-37 Výklad těchto veršů je v křesťanské církvi až dodnes mimořádně nejistý. Od dob staré církve se výklady velice různí: od strohého zavržení každé přísahy jakožto hříchu až k mírnějšímu zamítání přísahy lehkovážné a křivé. Neiširšího uznání došel ve staré církvi výklad, že přísaha je sice "dokonalým" křesťanům zakázána, ale při slabších je v určitých případech přípustná. Mezi jinými zastával tento názor Augustin. Soudilo přísaze v souhlase s pohanskými filosofy, jako byl Platón, pythagorejci, Epiktetos a Markus Aurelius. Ti měli přísahu za nedůstojnou urozeného muže. Podle konfesí reformačních církví se Ježíšovo slovo samozřejmě netýkalo přísahy, kterou vyžadovala světská vrchnost. Od samého začátku se uvádělo na zdůvodněnou, že ve Starém zákoně je přísaha přikázána, že Ježíš sám před soudem přísahal a že apoštol Pavel užil několikrát obratů, přísaze podobných. Rozhodující význam tu pro reformátory mělo vedle přímého důkazu z Písma rozlišování mezi duchovní a světskou říší. Co je to přísaha? Je to veřejné dovolání se Boha za svědka při výpovědi o něčem minulém, přítomném nebo budoucím. Vševědoucí Bůh má být mstitelem nepravdy. Jak může Ježíš tuto přísahu nazývat hříchem, ano "od zlého", ek tu ponéru, přímo satanskou? Protože ježišovi jde o naprostou pravdomluvnost. Přísaha prokazuje, že ve světě je lež. Kdyby člověk nelhal, nebylo by přísahy třeba. Je tedy sice přísaha hrází proti lži, ale právě tím ji podporuje. Vždyť tam, kde jedině přísaha si dělá nárok na konečnou 86 pravdomluvnost, dáváme zároveň lži možnost, aby se v životě uplatnila. Starozákonní zákon zavrhuje přísahou lež. Ježíš však zavrhuje lež zákazem přísahy. Zde i tam jde o totéž, o zničení nepravdy v životě věřících. Přísaha, kterou Starý zákon bránil lži, byla samotnou lží zneužita a zotročena. Lež se dokonce dokázala přísahou zajistit a prosadit. Proto musí Ježíš napadnout lež tam, kam se utekla, v přísaze. Proto musí přísaha padnout, že se stala štítem lži. Atentát lži na přísahu mohl. být proveden dvěma způsoby, jednak tím, že se prosadila ve slovu přísahy křivou přísahou, jednak tím, že se vkradla do vlastní přísežné formule. V tomto případě se lež nepotřebovala v přísaze dovolávat živého Boha, nýbrž nějaké světské nebo božské moci. Pronikla-li lež tak hluboko do přísahy, pak je možno plnou pravdu zaručit jenom zákazem přísahy. Vaše řeč buď: Ano, ano - ne, ne. Tím se nezbavuje učedníkovo slovo snad odpovědnosti před vševědoucím Bohem. Naopak, právě tím, že se výslovně nedovolává Božího jména, je každé učedníkovo slovo samozřejmě pověděno před tváří vševědoucího Boha. Protože není slova, které by nebylo pověděno před Bohem, nemá učedník Ježíšův přísahat. Každé jeho slovo má být pouhou pravdou, aby je nebylo třeba potvrzovat přísahou. Přísahou jsou všechna jeho ostatní slova postavena do podezřelého přítmí. Proto je "od zlého". Učedník však má být světlem všemi svými slovy. je-li takto přísaha odmítnuta, je zároveň zřejmé, že cílem bylo . pouze dosáhnout pravdomluvnosti. Je samozřejmé, že ježíšův příkaz nezná žádných výjimek před jakýmkoli fórem. Ale právě tak musíme říci, že ani odmítnutí přísahy nesmí sloužit tomu, aby pravda byla zakryta. Kde k tomu dochází, to jest, kde je třeba přísahat kvůli pravdě, nelze obecně rozhodnout. To musí rozhodnout jednotlivě každý sám. Reformační církve se domnívají, že každá přísaha vyžadovaná světskou vrchností je případem, kdy k tomu dochází. Zůstává otázkou, zda toto rozhodnutí platí obecně. Není však otázkou, že kde takový případ nastal, je dovoleno přísahat za prvé jen tehdy, je-li průhledně jasné, co přísaha obsahuje. Za druhé je třeba rozlišovat mezi přísahami, které se týkají minulých nebo přítomných skutečností, jež známe, a mezi přísahami, které mají povahu slibu. Protože však křesťan nikdy nernůže vyloučit omyl ve své zna- 87 Iosti minulého, nebude se dovolávat vševědoucího Boha, aby tím p0tvrzoval svou výpověď, podrobenou omylu, nýbrž aby prokázal čistotu svého vědomí a svědomí. Křesťan není ani pánem své budoucnosti. Přísežný slib, například přísaha věrnosti, je pro něho od počátku velice nebezpečný. Nejenže křesťan nemá ve své moci svou vlastní budoucnost, ale tím méně budoucnost toho, kdo si jej slibem věrnosti zavazuje. Ve jménu pravdomluvnosti a následování ježíše je nemožné, aby křesťan přísahal jinak než s výhradou, bude-li to vůle Boží. Pro křesťana není absolutní pozemské vázanosti. Přísaha věrnosti, která chce křesťana absolutně spoutat, stává se lží, pochází od zlého. Vzývání Božího jména nemůže v takové přísaze nikdy znamenat potvrzení slibu, nýbrž pouze a jedině dosvědčení toho, že na cestě následování Ježíše jsme vázáni výlučně Boží vůlí a že každá jiná vázanost pro Ježíše platí jen s touto výhradou. Není-li tato výhrada v pochybných případech vyslovena nebo není-li uznána, nelze přísahat. Takovou přísahou bych uváděl v omyl toho, před nímž přísahám. Ale vaše řeč buď: Ano, ano - ne, ne. Příkaz naprosté pravdomluvnosti je jenom jiným označením pro to, že následování si činí nárok na celého člověka. Jen ten, kdo se na cestě následování dal spoutat ježíšem, žije v naprosté pravdivosti. Nemusí před svým Pánem nic skrývat. Jeho život je před nim jako na dlani. Ježíš jej poznal a uvedl do pravdy. Před Ježíšem stojí jako hříšník. Nezjevil se Ježíši sám, ale když se mu Ježíš zjevil ve své výzvě, poznal, že je Ježíši zjevný ve svém hříchu. Plná pravdivost je možná jen tam, kde byl odkryt hřích Ježíšem odpuštěný. Kdo vyznávaje svůj hřích se staví do světla Ježíšovy pravdy, ten se za pravdu nestydí, ať je třeba ji říci kdekoli. Pravdivost, kterou Ježíš vyžaduje od svých učedníků,je sebezapřením, které neskrývá hřích. Vše je zjevné a jasné. Protože pravdivost vposledu odhaluje člověka v celém jeho bytí, odhaluje jeho hříšnost před Bohem, vyvolává odpor hříšníků a je proto pronásledována a křižována. Učedníkova pravdivost má svůj jediný základ v následování Ježíše. Jeho kříž nám zjevuje náš hřích. Jedině kříž jako Boží pravda o nás činí nás pravdivými. Kdo poznal kříž, nebojí se už jiné pravdy. Kdo žije pod křížem, pro toho je překonána přísaha jako zákon, který má zjednat průchod pravdě. Zije přece v dokonalé pravdě Boží. 88 il 1:-; ~ '~\ I "I,' Nelze být pravdivým před Ježíšem bez pravdivosti k lidem. Lež rozkládá společenství. Pravda však hubí falešné společenství a zakládá pravé bratrství. ježíše nelze následovat jinak než životem v pravdě, neskrývané ani před Bohem, ani před lidmi. ODPLATA Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub. Ale já vám praolm : Neodpírejte zlému, nýbrž udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i druhou. Ale chce-li se kdo s tebou soudit a vzít ti košili, nech mu i plášf, a nutí-li tě kdo na jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej, a neodorace] se od toho, kdo si od tebe chce vypůjčit. Matouš 5, 38-42 Výrok Oko za oko, zub za zub uvádí zde Ježíš v souvislosti s přikázáními Starého zákona, ktěrá už dříve jmenoval, jako například se zákazem "Nezabiješ" z Desatera. Uznává tedy tento výrok za stejně nepochybný Boží příkaz. Ani ten nerná být zrušen, nýbrž až do krajnosti splněn. Ježíš nezná naše odstupňováné hodnocení starozákonních přikázání ve prospěch Desatera. Jemu mluví ze Starého zákona jediné přikázání, a tak vybízí své učedníky, aby je plnili. Ježíšovi následovníci se pro něho zřekli svého vlastního práva. Proto je blahoslaví jako laskavé. Kdyby i potom, kdy se všeho vzdali, aby s ním mohli žít ve společenství, chtěli ještě trvat na svém právu, sešli by z cesty následování. Jde tu zřejmě o pouhé rozvinutí blahosla- venství. Starosmluvní zákon vidí právo pod ochranou Boží odplaty. Zlo nemá nikdy zůstat bez odplaty. Jde přece o vybudování pravého společenství, o přemožení. zla a o vítězsrvínad ním, o jeho vymýcení z obecenství Božího lidu. Tomu slouží právo, které se prosazuje odplatou. Ježíš navazuje na tuto Boží vůli a uznává moc odplaty, kterou je zlo přemáháno a umožněno společenství učedníků jakožto pravého Izrac- ,li' ~\! 'i' , '~,l,~' :~~ 89 Ie, Pravou odplatou má být odstraněno bezpráví, aby se učedník mohl osvědčit v následování ]ežíše. Taková pravá odplata záleží podle Ježíšova slova výlučně v tom, že zlému nebudeme odporovat. Ježíš tímto slovem vyprošťuje svůj sbor zespolečensko-právního řádu, takže přestává být národem v politickém slova smyslu a stává se izraelským lidem, tím, čím vpravdě má být, sborem věřících. Pro vyvolený lid izraelský, pokud byl zároveň politickým útvarem, znamenala odplata podle Boží vůle odpovědět na ránu ranou. Ale sboru učedníků, který už nemá společensko-právních nároků, znamená ránu trpělivě snést, aby se na zlo nevršilo další zlo. Jenom tak se vytváří a udržuje pravé společenství. Zde je patrné, že ježíšův následovník, jemuž se stala křivda, netrvá už na svém vlastním právu, jako by na ně měl vlastnický nárok, který je třeba za všech okolností hájit, nýbrž že osvobozen od jakéhokoli majetku je vázán výlučně na ježíše Krista. Právě tím, že dosvědčuje tuto svou vázanost na ježiše, vytváří jedinou nosnou základnu společenství a předává hříšníka do rukou ]ežíšových. Druhý člověk může být nyní přemožen tím, že dopustíme, aby se jeho zlo uběhalo do úpadu, to jest nenalezlo, co hledá, totiž odpor, 11 tím i nové zlo, které by je ještě více rozněcovalo. Zlo zemdlí tím, že se nesetká se žádným odporem, nýbrž že je člověk ochotně snese a strpí. Zde narazí zlo na odpůrce, na něhož nestačí. Ovšem jenom tam, kde se nesetká ani s posledním zbytkem odporu, kde se člověk bezvýhradně vzdal práva odplatit zlé zlým. Zlo tu nedosahuje svého cíle vyvolat další zlo a zůstává osamoceno. Trápení pomíjí, když je neseme. Zlo končí tam, kde je v bezbrannosti necháme proti nám běsnit. Zneuctění a potupa se projeví jako hřích, když se jich následovník sám nedopouští, nýbrž je v bezbrannosti snáší. Znásilnění je odsouzeno právě tím, že mu žádné násilí nečelí. Bezprávnost nároku na mou košili odhalím tím, že přidám ještě i plášť; že má služba je vykořisťována, ukáže se v pravém světle tím, že se vykořisťování nebráním. Naše pohotovost vzdát se všeho, oč jsme žádáni, je pohotovost mít dosti na ježíši Kristu a následovat pouze jeho. Tam, kde se dobrovolně vzdávám práva na obranu, potvrzuji a vyhlašuji, že se ve svém následování dávám naprosto vázat toliko ježíšem a že jsem 90 svobodný a odpoutaný od vlastního já. Právě jedině výlučnost této vázanosti vítězí nad zlem. Přitom nejde pouze o zlo, nýbrž o zlého. Ježíš nazývá zlého zlým. Mé chování nesmí znamenat, že omlouvám a ospravedlňuji násilníka, který mne utiskuje. Moje trpící snášelivost nesmí znamenat, že uznávám právo zlého. S takovými sentimentálními úvahami nemá Ježíš nic společného. Bezectná rána, násilnický čin, vykořisťování jsou zlé. Učedník to musí vědět a dosvědčovat, podobně jako to dosvědčoval Ježíš, protože jinak zlého nezasáhneme a nezvítězíme nad ním. Ale právě proto, že učedník stojí před zlem, které nelze nijak ospravedlnit, nemá mu odporovat, nýbrž způsobit zlu konec svým utrpením, a tak přemoci zlého. P~hotové utrpení je silnější nežzlo, je smrtí zla. Nehe si př~,d-;taV1t"zí~ii~ 'sebé~ětší a sebesilnější, který by od křesťana požadoval přece jen jiný postoj. Čím hroznější zlo, tím pohotovější má být učedník k utrpení. Zlý musí upadnout do Ježíšových rukou. Ježíš si to má s ním vyřídit, ne já. Reformační výklad přišel na tomto místě se zcela rozhodnou novou myšlenkou. Je třeba rozlišit mezi tím, kdy je mi ubližováno jako osobě soukromé, a tím, kdy je mi ubližováno v mém uředním postavení, to jest v mé odpovědnosti, kterou mi uložil Bůh. Mám-Ii v prvním případě jednat, jak mi Ježíš přikazuje, nejsem tímto příkazem vázán v druhém případě, ba dokonce pravá láska mne zavazuje, abych jednal přímo opačně, totiž abych čelil násilím násilí, a tak se postavil pronikajícímu zlu. Odtud reformace vycházela, aby ospravedlnila svůj postoj k válce a k užití veřejných právních prostředků na potlačení zla. ježíší je však toto rozlišování mezi mnou jako soukromou osobností a jako nositelem úředního postavení, které by mělo určovat mé jednání, naprosto cizí. O tomto rozlišení neřekl ani slova. Oslovuje své následovníky jako ty, kteří všecko opustili, aby ho následovali. Oblast soukromá i úřední má být naprosto a zcela podrobena ]ežíšovu příkazu. ]ežíšovo slovo si činilo nárok na nerozdělený život učedníků. Požadovalo nerozdělenou poslušnost. Ostatně chybuje toto rozdělování neřešitelným rozporem. Kdy jsem ve skutečném životě pouhým soukromníkem, kdy pouhým nositelem úřadu? Ať už jsem napaden kdekoli, nejsem zároveň otcem svých dětí, kazatelem svého sboru, státníkem svého lidu? Nemusím se proto bránit každému útoku prá- 91 vě z odpovědnosti za své úřední postavení? A nejsem zase i ve svém úředním postavení napořád člověkem, který je odpovědný pouze Ježíši? Neupadá pro toto rozlišováni v zapomenutí skutečnost, že následovník ježíšův je vždy zcela sám, že je jednotlivcem, který vposledu může jednat a rozhodovat jenom za sebe? Nezáleží právě v tomto jednání nejvážnější odpovědnost za ty, kdo mně byli svěřeni? Ale jak se srovnává Ježíšovo tvrzení se zkušeností, že se zlo zaněcuie právě v setkání se slabým člověkem a že se rozpaluje do bezmezné zběsilosti právě tam, kde se setkává s bezbranným? Není toto tvrzení prostě ideologií, která nepočítá se skutečností, jakou je hřích světa? Toto tvrzení by snad mohlo platit uvnitř církve. Ve vztahu ke světu se však jeví jako blouznivé přehlédnuti hříchu. Protože žijeme ve světě a svět ve zlém leží, nemůže toto tvrzení platit. Ale Ježíš říká: Právě proto, že žijete ve světě a svět ve zlém leží, platí zásada: Neodpírejte zlému I Sotva můžeme Ježíši vytknout, že se nesetkal s mocí zla. Vždyť od prvního dne svého života zápasil s ďáblem Ježíš nazývá zlo zlem a právě proto tak mluví k svým následovníkům. Jak tomu máme rozumět? To, co Ježíš říká těm, kteří ho následují, by bylo věru čirým blouzněním, kdybychom měli jeho slovům rozumět jako obecnému mravnímu programu a chápat zásadu, že zlo je možno přemoci pouze dobrem, jako obecnou životní moudrost tohoto světa. To by vskutku bvlo blouznivým neodpovědným sněním o zákonech, podle nichž se svět nikdy neřídí. Bezbrannost jako princip života ve světě bezbožně rozbíjí pořádek, kterém Bůh svět milostivě udržuje. Ale tady nernluví někdo, kdo vyhlašuje progrcmy, nýbrž zde hovoří o vítězství nad zlem cestou utrpení ten, který byl na kříži od zlého přernožen a přece vyšel z této porážky jako přemožitel a vítěz. Není jiného zdůvodnění pro tento Ježíšův příkaz než jeho vlastní kříž. Jenom ten, kdo v tomto Ježíšově kříži zakotví svou víru ve vítězství nad zlem, může poslechnout jeho rozkaz. A jenom taková poslušnost má zaslíbení, Jaké zaslíbení? Zaslíbení účasti jak na Iežlšově kříži, tak i na jeho vítězství. Umučení Ježíšovo jako vítězství Boží lásky nad zlem je [edinern nosným základem poslušnosti učedníků, Ježíš svým rozkazem vyzývá znovu toho, kdo následuje, k účasti na svém utrpení. Jak může být kázání o utrpení ježíše Krista pro svět přesvědčivé a věrohodné, jestli- 92 /-' I že se Ježíšovi učedníci tomuto utrpení vyhýbají a svým vlastním tělem jím pohrdají. Ježíš sám plní zákon, který vydává, svým křížem a svým příkazem přidržuje své následovníky zároveň milostivě ve společenství se svým křížem. Pouze v kříži je pravdou a skutečností, že trpící láska je jedině odplatou a přemožením zla. Společenství kříže je však učedníkům darováno výzvou na cestu k následování. V tomto viditelném společenství jsou blahoslavení. NEP1UTEL Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a nenáviď svého nepiitele. Ale já vám pravím: Milujte své nepiátele, dobroieěte těm, kdo vás proklínají, čiňte dobře těm, kteří vás nenéoidi a modlete se za své utiskovatele a prondsledooatele, tak se stanete syny svého Otce v nebesích, neboť on dává vycházet svému slunci na zlé i na dobré a sesílá déšť na spravedlivé i na nespravedlivé. Milujete-ti totiž jenom ty, kteří milují vás, jaká je vaše odplata? Což nečiní totéž i celníci? A pozdravujete-li jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což nečiní totéž také pohané? Buďte tedy dokonali jako je dokonalý váš nebeský Otec. Matouš 5, 43-48 Poprvé se tu ozývá v kázání na hoře slovo, které shrnuje vše, co bylo dosud řečeno: láska, a to v jednoznačném významu lásky k nepříteli. Příkazu lásky k bratru by se mohlo špatně rozumět, kdežto láska k nepříteli říká mimo všecku pochybnost, oč Ježíšovi jde. Nepřítel nebyl pro učedníky prázdný pojem. Znali ho. Denně se s ním setkávali. Byli tu odpůrci, kteří je proklínali jakorozbíječe víry a přestupníky zákona. Byli tu lidé, kteří je nenáviděli za to, že všecko opustili pro Ježíše, že si ničeho nevážili tak jako společenství s ním. Byli tu odpůrci, kteří je utiskovali a tupili pro jejich slabost a pokoru. Byli tu pronásledovatelé, kteří větřili v kruhu učedníků narůstající nebezpečí revoluce a kteří proto usilovali o jejich záhubu. Jedním nepřítelem 93 byli tedy představitelé lidové zbožnosti, kteří nemohli snést Ježíšův jedinečný nárok. Tento nepřítel měl moc i uznání. Druhým nepřítelern, s nímž každý žid nutně počítal, byl politický nepřítel v Římě. I on jim dával pociťovat útlak své moci. Kromě obou těchto nepřátelských skupin setkávali se učedníci s osobní nevraživostí, která postihuje každého, kdo nejde cestou většiny, s každodenním osočováním, tupením a vyhrožo- váním. Ve Starém zákoně nikde nečteme větu, přikazující nenávidět nepřítele. Čteme tam naopak příkaz nepřítele milovat (2. Mojžíšova 23, 4-5; Přísloví 25, 21-22; 1. Mojžíšova 45, 1-8; 1. Samuelova 24, 7; 2. Královská 6, 22 a jinde častěji). Jenže Ježíš zde nemluví o přirozeném nepřátelství, nýbrž o nepřátelství Božího lidu ke světu. Izraelské války byly jedinými "svatými" válkami na světě. Byly to Boží boje proti modlářskému světu. Toto nepřátelství Ježíš neodsuzuje, - tím by přece odsoudil všecky děje Boží s jeho lidem. Ježíš naopak schvaluje Starou smlouvu. I jemu jde pouze o přemožení nepřátel, o vítězství Boží církve. Ale svým přikázáním znovu vyvazuje svůj učednický sbor z politického útvaru izraelského lidu. Tím přestávají války pro víru, tím spojil Bůh zaslíbení o vítězství nad nepřítelem s láskou k nepříteli. Láska k nepříteli není nesnesitelným pohoršením jenom pro prirozeného člověka. Je nad jeho sílu a je v rozporu s jeho pojmem dobra a zla. Důležitější však je, že láska k nepříteli se zdá i člověku pod zákonem jako prohřešek proti Božímu zákonu: zákon přece žádá, abychom se od nepřítele odlučovali a odsoudili ho. Ježíš se však zmocňuje Božího zákona a vykládá jej. Přemožení nepřítele láskou k nepříteli, taková je Boží vůle vyjádřená jeho zákonem. V Novém zákoně je nepřítelem napořád člověk, který se mnou žije v nepřátelství. Ježíš vůbec nepočítá s tím, že by mohl být učedník někomu nepřítelem. Nepříteli se však má dostat toho, čeho se dostává bratru, to jest lásky toho, kdo Ježíše následuje. Učedníkovo jednání nemá být určováno lidským jednáním, nýbrž tím, jak Ježíš jedná s učedníkem. Má jediný zdroj, vůli Ježíšovu. Slovem nepřítel se rozumí člověk, který zůstává nepřítelem nepohnut mou láskou, který mi nic neodpouští, ačkoli já mu všecko odpouštím; který mne nenávidí, ačkoli ho miluji; který mnou pohrdá tím více, čím upřímněji mu sloužím, "Na mé milování mi odpověděli ne- 94 přátelstvím, ačkoli se za ně modlím" (Žalm 109,4). Láska se však nemá ptát, zda je opětována. Láska naopak vyhledává toho, kdo ji potřebuje. Kdo však potřebuje víc lásky než ten, kdo beze stopy lásky žije v nenávisti? Kdo je lásky více hoden než můj nepřítel? Kde je láska blahoslavenější než uprostřed svých nepřátel? Mezi rozmanitými druhy nepřátel tato láska nezná jiného rozdílu než tento: čím větší je nepřítel, tím větší má být má láska. Nepřítel, ať už politický nebo náboženský, nemá očekávat od následovníka ježíšova nic jiného než nerozdělenou lásku. Tato láska také nezná žádný rozštěp uvnitř mé osobnosti, mezi mnou jako osobou soukromou a úřední. V obou případech mohu být jen jedním člověkem, totiž následovníkem Ježíše Krista, anebo jím nejsem vůbec. Tážete se, jak tato láska jedná? Ježíš odpovídá: žehná, dobře činí, modlí se bez výhrad a bez protekce. Milujte své neprátele, Zatímco předchozí přikázání mluvilo pouze o bezbranném strpění zla, míří zde Ježíš ještě mnohem dále. Máme nejenom zlo a zlého trpělivě snášet, nejenom neodplácet ránu ranou, nýbrž máme být svému nepříteli nakloněni v srdečné lásce. Bez přetvářky a čistě máme svému nepříteli sloužit a ve všem mu pomáhat. Žádná oběť, jakou milující přináší milovanému, nesmí nám být příliš velká a vzácná pro našeho nepřítele. Dlužíme-li v lásce svému bratru své jmění, čest i život, dlužíme je rovněž svému nepříteli. Nepodílíme se tím však na jeho zlu? Nikoli, Vždyť jak by se mohla láska, zrozená ne ze slabosti, ale ze síly, ne ze strachu, ale z pravdy, provinit nenávistí toho druhého? A komu jinému bychom měli takovou lásku prokázat, ne-li tomu, jehož srdce se dusí nenávistí? Dobrofeéte těm, kdo vás proklínají. Stíhá-li nás prokletí nepřítele, protože nás nesnáší, pozdvihněme své ruce k žehnání: Vy, kdo jste našimi nepřáteli, vy Bohem požehnaní, vaše kletba nás nemůže ranit, ale vaše chudoba může být naplněna z Božího bohatství, požehnáním toho, proti němuž se marné vzpíráte. Ochotně sneseme i vaše prokletí, bude-li vám to jen k požehnání. Ciňte dobie těm, kterí vás nenéoidi. Nemáme zůstat jen při slovech a myšlenkách. Činit dobře se týká záležitostí všedního života. "Když tvůj nepřítel má hlad, nasyf jej, žízní-li, napoj jej" (Římanům 12, 20). Jako bratr pomáhá bratru v nouzi, ošetřuje jeho rány, zmírňuje jeho bolest - tak se máme chovat v lásce k nepříteli. Která bída světa 95 je těžší, které rány a bolesti hlubší než u našeho nepřítele? Kde je více třeba činit dobře a kde je to blahoslavenější než u našeho nepřítele? .Blahoslaveněišt je dávat než brát." Modlete se za své utiskooatele a pronésledooatele. To je nejkrajnější požadavek. V modlitbě přistupujeme k' nepříteli, stavíme se mu po bok, jsme s ním, u něho a pro něho před Bohem. Ježíš nám neslibuje, že nepřítel, jehož milujeme, jemuž dobrořečíme a jemuž dobře činíme, nás nebude utiskovat a pronásledovat. Udělá to. Ale ani tím nám neuškodí, ani nás nepřemůže, jestliže se odvážíme posledního kroku v přímluvné modlitbě za něho. Tak bereme na sebe jeho nouzi a chudobu, jeho vinu a ztracenost, za něho předstupujeme před Boha. Konáme za něho zástupně to, co sám nedokáže. Každý útisk ze strany nepřítele nás ještě těsněji připoutá k Bohu i k našemu nepříteli. Každé pronásledování poslouží jenom k tomu, aby se nepřítel přiblížil smíření s Bohem, aby se láska stala jen nepřemožitelnější. V čem je láska nepřemožitelná? V tom, že se nikdy neohlíží po tom, co dělá nepřítel, nýbrž toliko na to, co udělal Ježíš. Láska k nepřiteli uvádí učedníka na cestu kříže a do společenství s Ukřižovaným. Čím více je učedník vháněn na tuto cestu, tím nepřemožitelněiší je jeho láska, tím jistěji vítězí nad nepřátelskou nenávistí, Vždyť nejde o jeho vlastní lásku. Je to výlučně láska ježíše Krista, který šel pro své nepřátele na kříž a na kříži se za ně modlil. Tváří v tvář cestě ježíše Krista na kříž si uvědomují i učedníci, že sami patřili k Ježíšovým nepřátelům, jeho láskou přemoženým. Tato láska otvírá učedníku oči pro to, že i v nepříteli poznává bratra a že s ním má jednat jako s bratrem. Proč? Protože sám ž!je toliko z lásky toho, kdo s ním jednal jako 6 bratrem, kdo se ho jako svého nepřítele ujal, aby jej uvedl do společenství se sebou jako bližního. Láska otvírá těm, kteří následují, oči pro to, aby viděli i nepřítele zahrnutého Boží láskou, aby ho viděli pod křížem ježíše Krista. Bůh při mně nerozlišoval mezi dobrem a zlem, neboť i mé dobro bylo před ním bezbožností. Boží láska hledala nepřítele, který lásky postrádal a jehož uznala za hodného lásky. Na nepříteli oslavuje Bůh svou lásku. O tom ví ten, kdo je na cestě následováni. Ježíš mu dal podíl na této lásce. Neboť Bůh dává vycházet svému slunci a sesílá déšť na spravedlivé i na nespravedlivé. Avšak není to jen pozemské slunce, které svítí na dobré a na zlé, ani pozemský 96 déšť, který na ně padá, nýbrž také slunce spravedlnosti, sám Ježíš Kristus a déšť Božího slova, které zjevuje hříšníkům milost nebeského Otce. Nerozdělená dokonalá láska je činem jak Otce, tak také dílem synů nebeského Otce, jakože byla činem jednorozeného Syna. Co je láska nerozdělená? Láska, která se nepřiklání prodejně k lidem, kteří nám dovedou láskou splatit. Ve své lásce k těm, kdo i nás milují, k našim bratřím, k našemu národu, k našim přátelům i k našemu křesťanskému sboru se podobáme pohanům a celníkům. Taková láska je samozřejmá, obvyklá, přirozená, ale vůbec ne křesťanská. Je to opravdu totéž, jak si počínají pohané i křesťané. Láska k těm, s nimiž jsem spřízněn krví, dějinami nebo přátelstvím, je tatáž u pohanů jako u křesťanů. O této lásce Ježíš mnoho nemluví. Lidé sami vědí, co taková láska znamená. Nemusí ji teprve vyvolávat, zdůrazňovat, připomínat. Sama přirozenost si vynucuje její uznání jak u pohanů, tak u křesťanů. Ze člověk má milovat své bratry, svůj lid, své přátele, to nemusí Ježíš zdůrazňovat, to se rozumí samo sebou. Než právě tím, že to prostě zjišťuje a dále o tom nehovoří, nýbrž že naopak proti tomu všemu přikazuje jedině a výlučně lásku k nepříteli, říká, co nazývá láskou a jak .máme této lásce rozumět. Čím se liší učedník od pohana? V čem je podstata křesťanského postoje? Tady zaznívá slovo, k němuž směřuje celá 5. kapitola a v němž je shrnuto vše, co jsme dosud vyložili: křesťanský postoj je něco zvláštního, něco navíc, to perisson, něco mimořádného,neobvyklého, nesamozřejmého. To je to, co jako hojnější spravedlnost převyšuje spravedlnost farizeů, co ji přesahuje, něco navíc, něco nad to. Přirozený postoj je stejný (to auto, jeden a týž) pro pohany i křesťany. Křesťanský postoj začíná tím, co převyšuje, zvláštním (to perisson) a teprve odtud se nám objeví přirozený postoj v pravém světle. Kde chybí toto zvláštní a mimořádné, tam není křesťanský postoj. Křesťanský postoj není v tom, že setrváváme v přirozeně daných možnostech, nýbrž v tom, že jdeme nad ně dál. Zvláštní není obsaženo v tom, co je běžné. Patří k velikým omylům falešné protestantské etiky, že jí láska ke Kristu splývá s láskou k vlasti, s přátelstvím nebo s povoláním, že jí hojnější spravedlnost splývá se spravedlností občanskou, iustitia cioilis. Tomu Ježíš neučí. Křesťanský postoj se vyznačuje mimořádností. Proto se křesťan nernůže ztotožnit se světem. Musí být soustředěn na zvláštnost svého postoje. 97 Co rozumíme mimořádností? Je to život blahoslavených, těch, kteří následují, je to světlo svítící, město ležící na hoře, cesta sebezapření, dokonalé lásky, naprosté čistoty, ryzí pravdivosti, úplného beznásilí. Je to nerozdělená láska k nepříteli, láska k tomu, který nikoho nemiluje a není nikým milován. Je to láska k nepříteli náboženskému, politickému i osobnímu. Ve všem tom je to cesta, která došla svého cíle v kříži Ježíše Krista. Mimořádná, zvláštní je sama láska Ježíše Krista, která jde utrpením a poslušností na kříž, je to kříž sám. Zvláštní je na křesťanském postoji kříž, který dává křesťanovi možnost být nad světem, a tím mu dává nad světem vítězit. Utrpení v lásce Ukřižovaného vytváří mimořádnost křesťanské existence. Mimořádnost křesťanské existence je nepochybně viditelná skutečnost, za kterou oslavujeme Otce v nebesích. Nemůže se skrýt. Lidé ji musí vidět. Sbor těch, kdo následují ježíše, sbor hojnější spravedlnosti je viditelný, vymyká se z pořádků světa, a opustil všecko, aby získal Kristův kříž. Co činíte zvláštního? Nejpohoršlivější je to, že mimořádností je čin tčch, kteří následují. Musí být vykonán tak jako hojnější spravedlnost, a to viditelně! Je třeba jej uskutečnit nikoli v etické přísnosti, nikoli ve výstřednosti křesťanského životního slohu, nýbrž v prostotě křesťanské poslušnosti ježíšovy vůle. Toto jednání prokáže svou !,zvláštnost" tím, že vede na cestu kristovského utrpení. Vždyť toto jednání je vytrvalá pohotovost trpět. Učedníci tím na sebe berou utrpení Kristovo. Nedochází-Ii k tomu, nemůžeme mluvit o jednání, jaké tu má Ježíš na mysli. To, co převyšuje (perisson), je splnění zákona, zachovávání přikázání. V Kristu Ukřižovaném a v jeho sboru SI! stává mimořádné skutečností. Zde se setkáváme II dokonalými, kteří jsou v nerozdělené lásce dokonalí jako Otec v nebesích. Jestliže nerozdělená dokonalá Otcova láska nám vydala Syna na kříž, patří k dokonalosti těch, kteří následují ježíše, vzít na sebe společenství tohoto kříže. Dokonalí jsou ti, které Ježíš blahoslaví. 98 I~) MAT O U S 6. Skrytost křesťanova života SKRYTA SPRAVEDLNOST Varu;te se vykonávat svoze spravedlnost před lidmi, abyste se jim ukazovali, jinak nemáte odplatu n svého Otce v nebesích. Kdykoli dáváš almužnu, nedávej před sebou vytrubovat, jako činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby byli velebeni od lidí. Vpravdě vám pravím: Mají už svou odplatu. Ale dáváš-li ty almužnu, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvá almužna zůstala skryta, a tvrij Otec, jenž jí vidí v skrytosti, odplatí tobě zjevně. Matouš 6, 1-4 5. kapitola mluvila o viditelnosti sboru následovníků a vrcholila zdůrazněním hojnější spravedlnosti. Zvláštnost křesťanství byla tu pochopena jako něco, co svět přesahuje, co jej převyšuje, co je mimořádné. Další kapitola přímo navazuje na tuto mimořádnost a odhaluje její dvojznačnost. Učedníci jsou zajisté vystaveni nebezpečí naprostého neporozumění. Mohlo by se zdát, že se mají dát do budování nebeského království na zemi a pohrdnout pořádkem tohoto světa, rozložit jej a v blouznivé lhostejnosti k přítomnému věku konečně uskutečnit mimořádnost nového světa, učinit ji viditelnou, oddělit se radikálně a nekompromisně od světa a přimět jej k tomu, aby se stal křesťanským, to jest, aby odpovídal požadavkům následování, křesťanské mimořádnosti. Nebezpečí takové záměny bylo velice blízké, jako by se jim tu zase jenom zvěstoval svobodný sice, nový a nadšení probouzející, ale přece jenom zbožný životní sloh a tvar. Jak rád by se zbožný tělesný člověk ujal této mimořádnosti, chudoby, pravdivosti a utrpení, jak rád by je vyhledával, jen kdyby tím posléze uspokojil žádost svého srdce a nemusel jenom věřit, nýbrž přímo svými smysly vnímat. Nesporně 99 tu byla ochota posunout nepatrně hranici tak, aby se vzájemně dotýkaly zbožný životní sloh a poslušnost ke Slovu a vposledu spolu splynuly. Šlo přece o jediný cíl, aby se totiž křesťanská mimořádnost konečně uskutečnila. Na druhé straně se však museli objevit ihned i ti, kteří jen číhali na Ježíšovo slovo o mimořádnosti, aby je mohli o to zběsileii napadnout. Zde přece byla stržena škraboška blouznivci, revolučnímu horlivci, který chce otřást světem v základech a žádá od svých učedníků, aby opustili tento svět a vybudovali svět nový. Je tohle ještě vůbec poslušnost slova Starého zákona? Není to dovršení svévolné samospravedlnosti? Což Ježíš nic neví o hříchu světa, na němž musí ztroskotat vše, co přikazuje? Což nezná jasné příkazy Boží, vydan~, aby poutaly hřích? Není tato požadovaná mimořádnost průkazem duchovní pýchy, která je začátkem všeho blouznilství? Ne. Právě to, co není mimořádné, Co je všední, běžné, skryté je znakem pravé poslušnosti a pravé pokory. Kdyby byl Ježíš své učedníky odkázal k životu uprostřed jejich lidu, k jejich povolání, k jejich odpovědnosti a poslušnosti zákona, jak jej lidu vykládali znalci zákona, byl by tím prokázal, že je zbožným, vpravdě pokorným a poslušným člověkem. Byl by dal podnět k vážnějšímu pojímání zbožnosti, k přísnější poslušnosti. Byl by učil tomu, co znali i zákoníci a co výslovně od kázání očekávali, že totiž pravá zbožnost a spravedlnost se neprojevuje pouze vnějším skutkem, nýbrž i smýšlením srdce, ale ovšem nejenom vnitřním smýšlením, nýbrž právě také činem. To by vskutku byla hojnější spravedlnost, jakou lid potřeboval a které by nikdo nernohl odepřít svůj souhlas. Ale to se teď všecko zbořilo. Kde očekávali pokorného učitele zákona, uviděli domýšlivého blouznivce. Za všech dob zajisté dovedlo kázání blouznivců uchvacovat lidská srdce, a to právě srdce nejušlechtilejší. Což nevěděli znalci zákona, že z takového sebelepšího a sebešlechetněišího srdce zaznívala sama tělesnost, což z vlastní zkušenosti neznali moc zbožné tělesnosti nad člověkem? Ježíš zbytečně obětoval nejlepší syny země, upřímně zbožné lidi, v boji s přeludem. Mimořádnost záležela přece v naprosté dobrovolnosti, v činu rryskajicirn ze srdce zbožného člověka. Tady lidská svoboda pyšně porazila prostou poslušnost Božího zákona. Bylo to nepřípustné sebeospravedlnění člověka, jaké zákon nikdy nedovoluje. Bylo to nezákonné sebeposvěcení, které zákon musel zamítnout. Byl to svobodný čin, 100 který se vzepřel nesvobodné poslušnosti. Bylo to rozbití Božího sboru, zrada víry, urážka zákona, rouhání. Mimořádnost, které Ježíš učil, byla před zákonem hodna trestu smrti. Jak na to vše Ježíš odpovídá? Říká: "Varujte se vykonávat svou spravedlnost před lidmi, abyste se jim ukazovali." Výzva k mimořádnosti je velkým nezbytným nebezpečím na cestě následování. Proto varujte se dosahovat této mimořádnosti a dejte si pozor na viditelný projev následování. Ježíš tu varuje před nerozvážnou, nenalomenou, přímočarou radostí z tohoto zviditelňování, Do požadavku mimořádnosti skryl Ježíš osten. Vyzývá k zamyšlení. Hojnější spravedlnost učedníků nerná být cílem sama sobě. Mimořádnost sice musí být lidem patrná, musí se uskutečňovat, ale - varujte se, abyste o ni neusilovali jen proto, aby se ukázala. Viditelnost cesty následování má sice nutný základ ve výzvě Ježíše Krista, ale nikdy není sama cílem. Tu by nám samo následování uniklo ze zřetele, nastal by okamžik klidu, následování by bylo přerušeno. Zjistili bychom, že již nepatříme k těm, kteří Ježíše následují. Něco tedy musí být vidět, ale paradoxně platí: Varujte se konat spravedlnost před lidmi, abyste se jim ukazovali. "Tak ať svítí vaše světlo před lidmi ... " (Matouš 5, 16), ale: Dbejte na skrytost! Kapitola 5. se tu ostře sráží s kapitolou 6. Viditelné má být zároveň skryté, viditelné má být zároveň neviditelné. Jak máme tomuto rozporu rozumět? Ptejme se nejprve: Před kým máme skrývat viditelnost cesty následování? Ne před druhými lidmi. Ti mají naopak vidět světlo Ježíšova učedníka. Má však být skryta tomu, kdo sám viditelně jedná. Má zůstat na cestě následování, hledět na toho, kdo je před ním, nikoli na sebe a na svédilo. Ten, kdo následuje, je sám sobě skryt ve své spravedlnosti. Viditelné je mu skryto v činu, to jest v poslušnosti Ježíšova slova. Kdyby mu na mimořádnosti záleželo pro její mimořádnost, jednal by jako blouznivec,· který spoléhá na svou sílu, na své tělo. Protože však ]ežíšův učedník jedná v prosté poslušnosti ke svému Pánu, může hledět na mimořádné jen jako na samozřejmý čin poslušnosti. Podle Ježíšova slova tomu nernůže být jinak než že ten, kdo následuje, je světlem, které svítí. Sám k tomu nic nepřidává. Je na cestě následování, které hledí výlučně k Pánu. Právě proto, že křesťanský čin je nutný, to znamená indikativní, mimořádný, je zároveň činem obvyklým, skrytým. 101 Ptejme se za druhé: V čem je jednání na cestě následování obsahově jednotou viditelného a skrytého? Jak může být totéž zároveň skryté i viditelné? Stačí se odvolat k tomu, co jsme vytěžili z 5. kapitoly. Mimořádný a viditelný je Kristův kříž, u něhož učedníci stojí. Kříž je zároveň nutný, skrytý i viditelný a mimořádný. Ptejme se za třetí: Jak lze vyřešit paradoxnost 5. a 6. kapitoly? Sám pojem následování dává řešení. Je výlučnou vázaností na Ježíše Krista. V tomto smyslu vidí ten, kdo následuje, pouze svého Pána, za nímž jde. Kdyby se upjal jen k mimořádnosti, vybočil by z cesty následování. Následovník koná v prosté poslušnosti vůli svého Pána jako něco mimořádného a při tom všem ví, že nemůže jinak, že vlastně koná nčco zcela samozřejmého. Jediná přiměřená úvaha následovníka je zaměřena k tomu, aby se nespoléhal ve své poslušnosti, následování a lásce na moudrost, vědční a spekulaci. Činíš-li dobré, aČ neví tvá levice, co činí pravice. Neber na včdomí dobro, které činíš. Jinak je to opravdu tvé dobro a nikoli Kristovo. Kristovo dobro, uskutečňované na cestě následování, se děje bezděky. Pravé dílo lásky je dílem, které mi zůstává napořád skryté. Varujte se chtít o tom vědět. Jen tak je to dobré dílo Boží. I mimořádná láska k nepříteli zůstává tomu, kdo následuje, skryta. Miluje-li, nevidí již nepřítele jako nepřitele, Tato slepota, nebo lépe řečeno tento následovníkův pohled, vyjasněný Kristem, je jeho jistotou. Ze jeho vlastní život mu zůstává skryt, je jeho zas1íbením. Skrytosti odpovídá zjevnost. Nic není skrytého, co nebude zjevné. To způsobuje Bůh, před nímž vše skryté je již zjevné. Bůh nám chce ukázat, udělat viditelným to, co je skryté. Zjevnost je Bohem stanovená odměna skrytosti. Zůstává jen otázkou, kde a od koho se člověku dostává této odměny. Dožaduje-li se této odměny před lidmi, má už svou odplatu. Nezáleží na tom, zda vyhledává odměnu v hrubé podobě zjevnosti před lidmi anebo v zjemnělé podobě zjevnosti před sebou. Kde ví levice o tom, co činí pravice, kde sám své skryté dobro vynáším na světlo, kde se chci ujistit o své vlastní dobrotě, tam si sám chystám zjevnou odměnu, kterou si pro mě vyhradil Bůh. Já sám si tu ukazuji svou skrytou odměnu. Nečekárn, až mi ji ukáže Bůh sám. Tak mám už teď svou odplatu. Kdo však až do .konce setrvá v skrytosti před sebou, tomu se dostane odměnou, že mu Bůh zjeví sám, kým 102 je. Kdo však umí žít tak, aby mimořádný čin zůstal skrytý, aby levice nevěděla, co činí pravice? Jaká je to láska, která sama o sobě neví a dovede zůstat skrytá před sebou až do soudného dne? Je to zřejmé: Protože je skrytou láskou, nemůže být viditelnou ctností, vlastností člověka. Varujte se, abyste pravou lásku nezaměnili za ctnost hodnou lásky, za lidskou jakost! Jde přece o lásku, která v plném slova smyslu na sebe zapomíná. V této lásce musí starý člověk zemřít se všemi svými ctnostmi a kvalitami. V této lásce,která na sebe zapomíná, kterou je učedník vázán pouze na Krista, umírá starý Adam. Větou: Ať neví tvá levice, co činí pravice, se zvěstuje smrt starému člověku. Kdo tedy, opakujeme, dovede žít tak, aby sdruži\ 5. a 6. kapitolu? Jedině ten, v němž jeho starý člověk zemřel mocí Kristovou a který našel nový život ve společenství s Kristem na cestě následování. Láska jako čin prosté poslušnosti je umíráním starého člověka v nás, který sám sebe znovu nalezl v Kristové spravedlnosti a v bratru. Už nežije on, nýbrž Kristus žije v něm. Láska ukřižovaného Krista, s nímž na kříži zemřel starý člověk, žije v tom, kdo následuje. Nadále žije už jen v Kristu a v bratru. MODLITBA V SKRYTOSTI Kdykoli se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se rádi modlí v synagogách a na rozích ulic, aby byli viděni od lidí. Vpravdě prauim vám: Mají už svou odplatu! Ale ty, kdykoli se modlíš, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se svému Otci v skrytosti. A tvůj Otec, který to oidi v skrytosti, odplatí tobě zjevně. Když vy se modlíte, netlachejte jako pohané: ti totiž myslí, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost. Nebudte jim podobni. VZdyť váš Otec oi, čeho Potřebujete, dříve než ho prosíte. Matouš 6, 5-8 Ježíš učí své učedníky modlitbě. Co to znamená? Není samozřejmé, že se smíme modlit. Modlitba je sice přirozenou potřebou lidského srdce, ale z toho nevyplývá, že na ni máme před Bohem právo. I tam, kde 103 se modlíme ukázněně a podle řádu, může být modlitba neplodná a bez zaslíbení. Učedníci 'se smějí modlit, protože je k tomu vybízí Ježíš, který zná Otce. Zaslibuje jim, že je Bůh vyslyší. Tak se modlí učedníci jenom proto, že žijí ve společenství s' Ježíšem, že ho následují. Kdo je cestou následování vázán na Ježíše, ten má v něm přístup k Otci. Každá pravá modlitba je proto modlitbou zprostředkovanou. Nelze se modlit bez prostředníka. Ani modlitba nezajišťuje bezprostřední přístup k Otci. Jenom prostřednictvím Ježíše Krista můžeme v modlitbě nalézt Otce. Předpokladem modlitby je víra, vázanost na Krista. On je výlučným prostředníkem naší modlitby. Na jeho slovo se modlíme. Tak je naše modlitba vždycky vázaná na jeho slovo. Modlíme se k Bohu, v něhož věříme skrze Krista. Proto nemůže být naše modlitba nikdy zapřisaháním Boha. Nemusíme již před ním líčit, kdo jsme. Smíme být ujištěni tím, že on ví, čeho se nám nedostává, dříve než o to prosíme. Odtud čerpá naše modlitba největší důvěru a radostnou jistotu. Otcovského srdce Božího, které nás už zdávna zná, se nedotýká ani vnější tvar modlitby, ani množství jejích slov, nýbrž víra, Pravá modlitba není skutek, není věc cviku ani zbožného postoje. Je to prosba dítěte obrácená k otcovskému srdci. Proto není modlitba nikdy okázalým projevem ani před Bohem, ani před námi, ani před lidmi. Kdyby Bůh nevěděl, čeho potřebuji, musel bych ovšem přemýšlet O' tom, jak o tom Bohu říci, co mu říci a zda mu to mám říci. Tak víra, v níž se modlím, odmítá každé přemýšlení, každou spekulaci, každou okázalost. Modlitba je něco zcela skrytého. Je to naprostý protiklad zjevnosti. Kdo se modlí, nezná už sám sebe, nýbrž toliko Boha, jehož vzývá. Protože modlitba nechce působit na svět, nýbrž se obrací výlučně k Bohu, je jednáním nejméně okázalým. Ovšem i modlitba se může zvrátit v okázalost, v níž se skryté vynáší na světlo. K tomu nedochází jenom ve veřejné modlitbě, která se stává tlacháním. To se dnes stává zřídka. Ale je daleko zhoubnější, stanu-li se sám divákem své modlitby, modlím-li se sám před sebou ať už proto, že mám v tomto postoji divácké zalíbení, ať už proto, že se v něm přistihuji cizí a zahanbený. Veřejnost ulice je jenom naivní formou zjevnosti, kterou si sám vytvářím. I ve své komůrce mohu pro- 104 ~: ~~.' padnout znamenité okázalosti. Tak daleko můžeme zkroutit Ježíšovo slovo. Zjevnost, kterou vyhledávám, záleží pak v tom, že jsem zároveň ten, kdo se modlí, i ten, kdo slyší. Naslouchám sám sobě, sám sebe vyslýchám. Protože nechci čekat, až mne Bůh vyslyší, protože si nechci dát ukázat, jak Bůh jednou vyslyší mou modlitbu, chci se sám vyslyšet. Zjišťuji, že jsem se zbožně modlil, a toto zjištění stačí, abych si byl jist vyslyšením. Má modlitba byla vyslyšena. Mám už svou odplatu. Protože jsem sám sebe vyslyšel, nevyslyší mne Bůh, protože jsem si sám dal zjevnou odměnu, neodrnění mne už Bůh. Co znamená komůrka, o které mluví Ježíš, nejsem-li si jist sám před sebou? Jak ji mohu uzavřít neprodyšně, aby žádný posluchač nenarušil skrytost mé modlitby a nepřipravil mne o odměnu modlitby v skrytosti? Jak se mám sám před sebou mít na pozoru? Před svou spekulací? Jak potřu svou spekulací spekulaci? Teď to slovo padlo: má vlastní vůle, v níž se chci modlitbou nějak sám prosadit, musí zemřít, musí být potřena. Kde nade mnou vládne pouze vůle Ježíšova a má vůle se celá jemu podrobuje, to jest ve společenství s Ježíšem, na cestě jeho následování, tam zmírá má vůle. Teprve pak se mohu modlit, aby se dála vůle toho, který ví, čeho potřebuji, dříve než ho prosím. Teprve tehdy má modlitba nabývá jistoty, je silná a čistá, vyrůstá-li z vůle Ježíšovy. Potom modlit se znamená opravdu prosit. Dítě prosí otce, jehož zná. Podstatou křesťanské modlitby není obecné vzývání, nýbrž prosba. V tom je správný postoj člověka před Bohem, když se vztaženou rukou prosí toho, o němž ví, že má otcovské srdce. I když je pravá modlitba skrytá, nevylučuje se tím zajisté modlitební společenství, jakkoli víme jasně o jeho nebezpečích. Vposledu nezáleží ani na ulici, ani na komůrce, ani na stručnosti nebo na délce modliteb ať už v církevní litanii nebo v povzdechu jednotlivce, který dobře neví, jak se modlit, ani na jedinci, ani na společnosti. Záleží toliko na poznání: Vždyť váš Otec ví, čeho potřebujete. To usměrňuje modlitbu výlučně k Bohu. To osvobozuje učedníka od falešného skutkařství. ~~! Modlete se takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích! Posvěť se jméno tvé! Piiid království tvé! Buá vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi! Chléb náš vezdejší dej nám dnes! A odpusť nám viny naše, jako i my odpouštíme viníkům našim, a neuuod nás v pokušení, ale 'Zbav nás 105 od ~lého! Neboť tvé jest království, i moc, i sláva na věky. Amen. Odpustíte-li totiž lidem jejich poklesky, odpustí i vám váš nebeský Otec. Neodpustíte-li však lidem, neodpusti ani vám Otec vaše poklesky. Matouš 6, 9-15 Ježíš učedníkům pověděl nejenom, jak se mají modlit, nýbrž i co se mají modlit. Modlitba Páně není příkladem modlitby pro učedníky, nýbrž tak je třeba se modlit, jak je tomu Ježíš učil. ]e jisté, že takovou modlitbu Bůh vyslýchá. Modlitba Páně je modlitbou v pravém slova smyslu. Obsah i vymezení každé modlitby učedníků je dán touto modlitbou. Ani zde neponechává Ježíš své učedníky v nejistotě. Modlitbou Páně jim dává plné jasno o modlitbě. Otče náš, jenž jsi v nebesích! Ti, kdo následují, volají společně k svému nebeskému Otci, který už předem ví, čeho jeho děti potřebují. výzvou ]ežíšovou, která je sdružuje, stávají se brarřími, V ježíš] poznali Otcovu laskavost. Ve jménu Božího Syna smějí nazývat Boha svým Otcem. Sami jsou na zemi a jejich Otec je v nebesích. Hledí na ně ze své výše, oni k němu vzhlížejí. Posvěť se jméno tvé! Boží otcovské jméno, jak je zjeveno v ]ežíši Kristu těm, kdo následují, má být mezi učedníky svaté. Neboť v tomto jménu je obsaženo celé evangelium. Bůh nepřipustí, aby jeho svaté evangelium bylo zatemňováno nebo zkaženo falešným učením a nesvatým životem. Bůh chce učedníkům neustále zjevovat v ]ežíši Kristu své svaté jméno. Kéž dá všem kazatelům jasně zvěstovat evangelium o spáse. Nechať brání svůdcům a obrátí odpůrce svého jména! Přijď království tvé! V ježíši Kristu zastihli následovníci nástup Božího království. Zde je satan přemožen, moc světa, hříchu i smrti zlomena. Boží království ještě je uprostřed utrpení a boje. Malý sbor vyvolených má na nich podíl. Zije pod královskou Boží vládou v nové spravedlnosti, ale uprostřed pronásledování. Nechať Bůh dá růst Kristu království na zemi uprostřed své církve, boháčům tohoto světa nechť způsobí brzký konec a ať nastolí své království v moci a slávě. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi! Ve společenství s ježíšem Kristem se následovníci svou vůlí zcela odevzdali Bohu. Modlí se za to, aby se Boží vůle dála po celém světě. Žádné stvoření jí nemá vzdorovat. Protože však i v následovnících je ještě živa zlá vůle, která je 106 I',f·· chce vytrhnout z ]ežíšova společenství, proto se modlí,aby se jich Boží vůle ze dne na den znovu zmocňovala a lámala v nich všechen vzdor. Posléze se má celý svět sklonit před Boží vůlí a vděčně Boha vzývat v nouzi i v radosti. Nebe i země se mají podrobit Bohu. ježíšoví učedníci se mají především modlit za Boží jméno, za Boží království a za Boží vůli, Bůh sice se bez takové modlitby obejde, ale učedníkům se má modlitbou dostat účasti na nebeských darech, o něž prosí. Takovou modlitbou smějí pomáhat k uspíšení konce. Chléb náš oezdeiši dej nám dnes! Pokud jsou učedníci na zemi, nemají se stydět prosit svého nebeského Otce o dary tělesného života. Ten, který stvořil člověka na zemi, chce zachovat i ochránit jeho tělo. Nepřeje si, aby jeho stvoření bylo předmětem pohrdání. Učedníci se modlí o společný chléb. Nikdo jej nemá mít sám pro sebe. Vždyť žádají, aby Bůh dal vezdejší chléb všem svým dětem po celé zemi. Jsou to přece jejich bratří podle těla. Učedníci vědí, že chléb, který vyrůstá ze země, přichází shora dolů jako výlučný Boží dar. Proto se chleba nezmocňují, nýbrž o něj prosí. Protože chléb přichází od Boha, je denně nový. Ti, kdo následují, neprosí o chleba do zásoby, ,nýbrž o vezdejší Boží dar jako denní příděl, kterým vystačí na život ve společenství s Ježíšem a za který chválí laskavou dobrotu Boží. Touto prosbou se nejlépe osvědčuje víra učedníků v živé působení Boží na zemi. Odpusť nám viny naše, jako i my odpouštíme viníluim našim! Poznání vlastní viny je stálou bolestí těch, kdo následují. Ačkoli směli žít ve společenství 6 Ježíšem bez hříchu, přece denně hřeší všelikou nedověrou, nechutí se modlit, nekázní života, samolibostí, závistí, nenávistí a ctižádostí. Proto mají denně prosit za Boží odpuštění. Avšak Bůh vyslýchá jejich prosbu jen tehdy, odpustí-li také sobě navzájem bratrsky a ochotně své viny. Tak společně předkládají Bohu svou vinu a společně prosí o slitování. Bůh neodpoušrí jenom mně osobně mou vinu, nýbrž odpouští nám naše viny. Neuuoď nás v pokušení! Rozličná jsou pokušení následovníků. Satan je napadá ze všech stran a usiluje o jejich pád. Falešná sebejistota a zoufalé pochybování na ně tvrdě útočí. Učedníci, kteří znají svou mdlobu, nevyhledávají pokušení, aby na něm prokázali sílu své víry. Naopak prosí Boha, aby jejich slabou víru nepodroboval zkoušce a ochránil je, kdykoli jsou ohrožení, 107 Ale zbav nás od zlého! Nakonec se mají učedníci modlit, aby byli jednou vysvobozeni z tohoto zlého světa a dědičně obdrželi nebeské království. Je to prosba za blažené skonání a za záchranu církve v čase, který bude pro tento svět poslední. Nebot tvé jest království ... Této jistoty se učedníkům znovu denně dostává z jejich společenství s Ježíšem Kristem, který je splněním všech jejich modliteb. V něm je Boží jméno posvěceno, v něm přichází Boží království, v něm se děje Boží vůle. Pro něho je zachován tělesný život učedníků, pro něho přijímají odpuštění vin, v jeho síle jsou ochráněni před ohrožením, jeho mocí budou zachráněni k věčnému životu. Jeho je království i moc i sláva na věky ve společenství s Otcem. Taková je jistota učedníků. Jakoby shrnutím modlitby říká Ježíš znovu, že vše závisí na tom, že přijmou odpuštění a že si je přivlastní jen jako bratrstvo hříšníků. SKRYTOST ZBOZNýCH ÚKONŮ Když se postíte, nehleďte zachmuřeně jako pokrytci, kteří dělají svůj obličej nevzhledným, aby před lidmi vykázali, že se postí. Vpravdě pravím vám: Mají už svou odplatu! Ty však, když se postíš, pomaž si hlavu a umyj si tvář, abys před lidmi nevykazoval, že se postíš, ale před svým Otcem v skrytosti; a tvůj Otec, jenž vidí v skrytosti, odplatí tobě zjevně. Matouš 6, 16-18 Ježíš má za samozřejmé, že ti, kdo ho následují, zbožně zachovávají půst. K životu v následování patří přísná zdrželivost. Jediným cílem takových úkonů je učinit následovníky pohotovějšími i radostnějšími pro cestu i dílo, které jim byly přikázány. Sobecká a netečná vůle, která se nedá pohnout k službě, je podrobována kázni, tělo pokořováno a trestáno. V úsilí o zclrželivostse srozumitelně projevuje odcizení našeho křesťanského života od světa. Zivot zbavený jakéhokoli cvičení v askezi, 108 ,\ který si dopřává všeho, co si tělo žádá, pokud je to v rámci občanské slušnosti (iustitia cioilis), sotva bude hotov ke službě Kristové, Sytý se nerad modlí a nehodí se ke službě, která vyžaduje odříkání. Tak se učedníkův život neobejde bez přísné vnější kázně. Ne že by se teprve takto mohla zlomit vůle lidského těla. To by znamenalo, že denní umírání starého člověka způsobuje něco jiného než víra v Ježíše. Jenže právě věřící následovník, ten, jehož vůle byla zlomena, který v Ježíši Kristu zemřel svému starému člověku, ví o vzpouře a každodenním vzdoru svého těla. Ví o své netečnosti i bezuzdnosti, že je zdrojem pýchy, kterou je třeba porazit. To se děje pravidelným i mimořádným cvičením v kázni. I o učedníku platí, že duch je ochoten, ale tělo slabé (Matouš 26, 41). Proto "bděte a modlete se". Duch ví, kudy vede cesta následování a je hotov po ní jít, ale tělo se příliš bojí, cesta je mu příliš obtížná, nejistá, namáhavá. Duch je tedy umlčen. Duch přijímá ježíšův příkaz bezpodmínečné lásky k nepříteli, ale tělo a krev vzdorují tak silně, že se nestane skutkem. Pravidelným a mimořádným cvičením v kázni musí tělo zakusit, že nemá právo uplatňovat svůj nárok. Tomu slouží denní pravidelná modlitba právě tak jako denní rozjímání Božího slova. Tomu slouží různé usilování o tělesnou ukázněnost a zdrženlivost. Zpočátku se tělo zcela zjevně brání tomuto každodennímu pokořování, později se brání ukryto za duchovní smysl, to jest ve jménu evangelické svobody. Odpor proti Ježíšovu slovu sestává patrný tam, kde evangelická svoboda, oproštěná od tlaku zákona, od sebetrýzně a sebeumrtvování, je zásadně postavena do protikladu s pravým evangelickým užitím kázně, cvičení a askeze: tam, kde nekázeň a nepořádek v modlitbě, v přístupu ke Slovu a v tělesném životě jsou ospravedlňovány ve jménu křesťanské svobody. Tam už není ani potuchy o tom, že pravé cvičení dává učedníkovu životu radost, a tím právě i pravou svobodu. Kdykoli křesťan poznává, že ve své službě selhává, že jeho pohotovost zemdlívá, že se provinil proti někomu, že má podíl na cizí vině, že se jeho radost z Boha ztrácí, že už nemá sil k modlitbě, musí zaútočit na své tělo, aby se připravil k lepší službě cvičením, postem a modlitbou (Lukáš 2, 37 j Marek 9, 29 j 1. Korintským 7, 5). Zcela prázdná je námitka, že se křesťan má utéci k víře a ke slovu místo k askezi. Je nelítosná a nikomu nepomůže. Co jiného je život ve víře, 109 ne-li neustálý a rozrůzněny zápas ducha S tělem? Jak chcete žít ve víře, je-li vám modlitba na obtíž, zprotivilo-li se vám slovo Písem a jestliže vás spánek, jídlo a pohlavnost stále znovu olupují o radost z Boha? Askeze je dobrovolně zvolené utrpení, je to passlo actiua, nikoli passio passiua, činné, nikoli trpné utrpení, ale právě proto je v krajním nebezpečí. Stále na ni číhá nebožsky zbožné přání připodobnit se utrpením o své újmě ježíši Kristu. V askezi dříme vždycky nárok vstoupit na místo Kristova utrpení, vlastní silou vykonat dílo Kristova utrpení, totiž přivodit smrt starého člověka. Zde si askeze osobuje hořkou a poslední závažnost Kristova vykupitelského díla. Zde se sama vystavuje na odiv s hrůznou neúprosností. Dobrovolné utrpení, které mělo na základě Kristova utrpení posloužit k lepší službě a k hlubší pokoře, stává se zde děsivým znetvořením utrpení Páně. Chce se teď ukazovat, teď je nelítostným živoucím obviněním spolubližních. Stalo se samo cestou spásy. Taková zjevnost má už svou odplatu, vyhledáváme-li ji u lidí. Pomaž si hlavu a umyj si tvář. To by se mohlo znovu stát příležitostí k ještě vystupňovanějšímu požitku či sebechvále. Byla by to hrubá přetvářka. Ježíš však říká svým učedníkům, aby v dobrovolné pokoře zůstali zcela pokornými, aby ji nikomu neučinili těžkým břemenem obvinění nebo zákona, nýbrž aby za ni byli vděčni a radovali se z toho, že smějí sloužit svému Pánu. Radostný výraz učedníkův nemá být chápán jako typicky křesťanský výraz. Zde jde o pravou skrytost křesťanského jednání, o pokoru, která o sobě nic neví, tak jako oko nevidí samo sebe, ale jen druhého člověka. Taková skrytost bude jednou zieven a, ale zjeví ji jedině Bůh. 110 PROSTOTA BEZSTAROSTNÉHO ZrVOTA Nesbromaiď uite si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde zloději se vlupují a kradou, ale shromažďujte si poklady v nebi, kde je mol a rez neničí a kde se zloději nevlupují a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Lampou těla je oko. Je-li tvé oko prosté, bude celé tvé tělo světlé. Je-li však tvé oko špatné, bude celé tvé tělo v temnotě. Jestliže tedy tvé vnitřní světlo je temnota, jak velká bude temnota! Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, nebo! bude jednoho nenduidět a druhého milovat, nebo jednomu dá přednost a druhým pobrdne. Nemůžete sloužit Bohu a mamonu. Matouš 6, 19-24 Život následovníka je osvědčením toho, že nic se nestaví mezi Krista a jeho samého, ani zákon,ani vlastní zbožnost a ovšem ani svět. Ten, kdo následuje, vidí vždy jenom Krista. Nevidí Krista a zákon, Krista a zbožnost, Krista a svět. Nespouští se na toto spekulováni, nýbrž ve všem prostě následuje Krista. Tak je jeho oko prosté. Hledí zcela a naprosto na světlo, které přichází od Krista a je bez temnoty, neobsahuje žádnou dvojznačnost. Jako oko musí být prosté, jasné a čisté, aby tělo zůstalo světlé, jako noha a ruka nepřijímají odjinud světlo než od oka, jako noha klopýtá a ruka sahá vedle, je-li oko zakalené, jako je celé tělo v temnotě, zhasne-li zrak, tak je také následovník jen potud ve světle, pokud hledí prostě ke Kristu a netěká-li sem a tam. Tak musí srdce učedníkovo být zaměřeno jedině na Krista. Vidí-li oko něco jiného než skutečnost, je klamáno celé tělo. Přilne-li srdce k záři světa, ke stvoření místo ke Stvořiteli, je učedník ztracen. Bohatství světa odvrací srdce učedníkovo. Kam tíhne srdce Ježíšova učedníka? To je ta otázka. Tíhne k bohatství světa, tíhne zároveň ke Kristu i k bohatství anebo pouze ke Kristu? Lampou těla je oko, lampou toho, kdo následuje, je srdce. Je-li oko temné, oč temnější bude tělo. Je-li srdce temné, oč temnější bude učedník. Srdce však bude tem- 111 né, přilne-li k bohatství světa. I kdyby Ježíšova výzva zněla sebepronikavěii, odrazí se jako hrách od stěny, nepronikne k člověku, jehož srdce je uzavřeno a náleží někomu jinému. Jako světlo nepronikne do těla, je-li oko špatné, tak již nepronikne ani Ježíšovo slovo k učedníku, zatvrdí-li se jeho srdce. Slovo je udušeno jako zrno do trní padlé, to jest do starostí a bohatství a rozkoší tohoto života (Lukáš 8, 14). Prostota oka i srdce odpovídá oné skrytosti, která na nic jiného nemyslí než na slovo Kristovo a jeho výzvu a žije v naprostém společenství s Kristem. jak si počíná následovník s bohatstvím země prostě? Ježíš jim nezakazuje užívat bohatství světa. Ježíš byl člověk, jedl a pil jako jeho učedníci. Tím očistil užívání pozemských statků. Ten, kdo následuje, má vděčně užívat statků tohoto světa jakkoli pod rukou mizících, pokud slouží k denní potřebě a k zachování tělesného života. Jen jako poutník s holí jdeš soétem ošebo prost. Statky ti nedovolí mit na milosti dost, spiš smrt ti uspiši. Nám v radosti i v pláči vsak na každý den stačí, co nouv utiSí. Gcrhard Tcrsteegcn Pozemské statky jsou dány proto, aby se jich užívalo, nikoli proto, abychom je shromažd'ovali. Tak jako Izrael na poušti na každý den přijímal manu od Boha a nemusel se starat o jídlo a o nápoj a jako mana uschovávaná z jednoho dne na druhý plesnivěla, má ježíšův učedník na každý den od Boha přijímat, co potřebuje k životu. Jakmile to však hromadí, aby si nashromáždil trvalý majetek, zmaří jak dar, tak i sebe. Srdce přilne k nashromážděnému pokladu. Nakupené bohatství stává se překážkou mezi mnou a Bohem. Kde je můj poklad, tam je moje útočiště, moje jistota, má útěcha a můj bůh. Poklad je modlou. Není náhodou, že v Pavlových soupisech nepravostí bývá smilstvo vždy spojováno s nezřízenou žádostí po majetku a obě označovány jako modlářství. 112 Kde je však hranice mezi statky, kterých mám užívat, a pokladem, který si nemám shromažďovat? Obrátíme-li větu a řekneme-li: K čemu tvé srdce přilne, to je tvůj poklad, je odpověď už dána. Může to být poklad velice nenápadný, na jeho velikosti nezáleží, záleží pouze na srdci, na tobě. Ptám-li se však dále, jakže poznám, k čemu mé srdce lne, je i zde odpověď prostá a jasná: Vše, co ti brání, abys Boha miloval nade všecko, vše, co se staví mezi tebe a tvou poslušnost k ježíši, je poklad, k němuž tvé srdce lne. Protože však lidské srdce lpí na pokladu, má mít člověk podle Ježíšovy vůle poklad, nikoli však na zemi, kde je podroben zkáze, nýbrž v nebi, kde je trvalý. Je třeba si dobře všimnout, že Ježíš neolupuje lidské srdce o to, co potřebuje, o poklad, čest, slávu. Ale dává !lIlU jiný . obsah, čest od Boha (Jan 5, 44), slávu či chloubu kříže (Galatským 6, 14) a poklad v nebi. Nebeské poklady, o nichž Ježíš hovoří, zřejmě nejsou tím jediným pokladem, jímž je Ježíš sám, nýbrž opravdu poklady, které shromažďují ti, kdo ho následují. Je vpravdě velikým zaslíbením, že učedník na cestě následování ježíše získává nebeské poklady, které nepomíjejí, které na něho čekají, jichž se mu má dostat. Může jít o jiné poklady než o onu mimořádnost a skrytost života učedníků, o jiné poklady než o ovoce Kristova utrpení, které zraje v životě následovníků? Přilne-li učedník celým svým srdcem k Bohu, stane se mu jasným, že nernůže sloužit dvěma pánům. To je na cestě následování zcela nemožné. Bylo by sice velice snadné osvědčit křesťanskou chytrost a zkušenost právě v tom, že by se učedníku podařilo sloužit oběma pánům, mamonu a Bohu, že by každému z nich přiznal vymezené právo. Proč bychom nemohli být jako Boží děti zároveň radostnými dětmi tohoto světa, které užívají jeho dobrých darů a jeho poklady přijímají jako Boží požehnání? Avšak Bůh a svět, Bůh a bohatství světa stojí proti sobě, protože svět a jeho bohatství uchvacuji naše srdce a právě když si je podmaní, jsou opravdu tím, čím jsou. Bez našeho srdce neznamenají statky tohoto světa nic. Jen naše srdce jim dává život. V tomto smyslu jsou proti Bohu. V plné lásce můžeme své srdce darovat pouze jednomu, jenom k jednomu Pánu můžeme naprosto přilnout. • 113 Proto vám pravím: Nestareite S8 o svůj život, co budete jísti a co píti, ani o své tělo, do čeho se budete oblékati. Což neni život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na ptáky pod nebem: nesejí a nežnou ani nesklízejí do stodol a váš nebeský Otec je přece živi. Což nejste vy mnohem cennější než oni? Kdo Z vás však může svou starostlivostí přidat k své postavě jedinou piď? A co se staráte o svůj oděv? Pohleďte na polní lilie, jak rostou: nepracuii, nepiedou; ale praoirn vám: Ani Salomoun v celé své nádheře nebyl oděn jako jedna Z nich. Jestliže Bůh tak šatí trávu na poli, která dnes je a zítra bude hozena do pece, zda tak neučiní mnohem spíše vám, malověmU Nestareite se tedy a neříkejte: Co budeme jísti? nebo: Co budeme píti? nebo: Do čeho se budeme oblékati? Neboť o to o všecko usilu;; pohané. Vždyť váš nebeský Otec ví, že toho všeho potřebujete. Usilujte především o Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše bude vám přidáno. Nebudte tedy starostlivi o zítřek; nebo! zítřek se bude starat o sebe. Každý den má dost svého trápení. Matouš 6, 25-34 Nestareite sel Bohatství lidskému srdci namlouvá, že mu zaručuje bezpečí a bezstarostnost. Ve skutečnosti je však právě ono příčinou starosti. Srdce, které přilnulo ke statkům světa, přijímá s nimi rdousivou tíhu starosti. Starost si hromadí poklady a poklady hromadí zase starost. Statků zneužíváme, užíváme-li jich, abychom se jimi zajistili pro zítřejší den. Starost vždycky mysli na zítřek. Avšak v nejpřísnějším slova smyslu jsou statky určeny pouze dnešku. Právě zabezpečuji-li se pro zítřek, jsem dnes vydán nejistotě. Každý den má dost svého trápení. Kdo vkládá zítřek cele do Boží ruky a dnes cele přijímá z Boží ruky, co potřebuje k životu, je jedině vpravdě zajištěn. Kdo každodenně přijímá z Boží ruky, je osvobozen od zítřku. Pomyšlení na zítřek mne vydává nekonečné starostlivosti. Nebuďte starostliví o zítřek - to je buď hrozný výsměch chudým a nuzným, k nimž Ježíš právě mluví, všem těm, kdo, lidsky mluveno, zítra zahynou hlady, nebudou-li se dnes starat o zítřek. Je to buď nesnesitelný zákon, který člověk s nechutí odmítá, anebo je to právě jedinečná zvěst evangelia o svobodě Božích dětí, které mají nebeského Otce, jenž jim dal svého milovaného Syna. Jak by nám s ním nedal všecko? 114 1, Nebudte tedy starostliví o zítřek. Tomu nelze rozumět jako životní moudrosti, jako zákonu. Můžeme to pouze chápat jako evangelium Ježíše Krista. jea ten, kdo následuje, kdo poznal ježiše, pri] má z tohoto slova zaslíbení o lásce Otce Ježíše Krista a svobodu ode všeho. Není to starost, která zbavuje učedníka starosti, nýbrž víra v ježíše Krista. Teprve nyní ví: My se ani starat nemůžeme (v. 27). Příští den, ano, příští hodina není naprosto v naší moci. Je nesmyslné počínat si tak, jako bychom se vůbec mohli starat. Jedině Bůh se může starat, protože řídí svět. Protože se my starat nemůžeme, protože jsme tak bezmocní, nemáme se také starat. Tak se podrobujeme Boží vládě. Ale ten, kdo následuje, také ví, že se nejen nemá a nesmí starat, nýbrž že se také starat nemusí. Ani starost, ani práce neopatřuje vezdejší chléb, nýbrž Bůh, který je Otec. Ptáci a lilie nepracují a nepředou, a přece jsou živeni a šaceni a denně přijímají bez starání, co potřebují. Užívají statků světa jen ke každodennímu životu, neshromažďují je, a právě tím chválí Stvořitele nikoli svou pílí, prací a starostí, nýbrž denním přijímáním daru, který jim Bůh nabízí. Tak se stávají ptáci a lilie příkladem těm, kdo jsou na cestě následování. Ježíš ruší souvislost mezi prací a obživou, která se bez Boha jeví nevyhnutelnou. Nechválí vezdejší chléb jako mzdu za práci. Mluví o bezstarostné prostotě toho, kdo jde Ježíšovou cestou a všecko přijímá od Boha. "Vždyť žádný tvor nepracuje o svou potravu. Každý má svůj úkol a jemu věren hledá a nalézá svůj pokrm. Ptáček létá a zpívá, staví hnízda a vyvádí mláďata. Je to jeho práce, ale ta jej neživí. Voli táhnou pluh, koně nesou břemena a táhnou do boje, ovce dávají vlnu, mléko, sýr. Taková je jejich práce, ale ta je neživí. Země však vydává trávu a živí je s Božím požehnáním. Tak tedy musí a má i člověk pracovat a něco dělat, ale má přitom vědět, že někdo jiný než jeho práce jej živí, totiž bohaté požehnání Boží, jakkoli se zdá, že jeho práce jej živí, protože mu Bůh bez práce nic nedává. Ptáček ani neseje ani nežne, a přece by zahynul hladem, kdyby nelétal za potravou a nehledal ji. To, že se potravy dohledá, není jeho prací, nýbrž darem Boží laskavosti. Vždyť kdo mu tam přichystal potravu, aby si ji našel? Kde Bůh nic nepřichystal, nikdo nic nenajde, i kdyby se celý svět k smrti udřel a uhledal." (Martin Lutber} Živí-li Stvořitel ptáky a lilie, oč spíše živí Otec své děti, které jej o to denně prosí. 115 Na každý den mi Pán Bůh dej, co k životu je třeba. Dává-li ptáčkům na střeše, proč mně by nedal chleba. Matthias Claudius Pro toho, kdo Krista následuje, platí: Usilujte především o Boží království a jeho spravedlnost - a toto bude vám přidáno. Je tedy jasné, že starost o jídlo a oděv není ještě starostí o Boží království, jak tomu rádi rozumíváme, jako by sama naše práce pro rodinu a pro sebe nebo naše starost o chléb a bydlení již byla usilováním o Boží království. A však Boží království a jeho spravedlnost znamená zde něco naprosto a zcela jiného než světské dary, které máme získat. Není ničím jiným než spravedlností, o níž hovořila 5. a 6. kapitola Matoušova evangelia, spravedlností Kristova kříže a cesty následování pod křížem. Na prvním místě je společenství s Ježíšem a poslušnost jeho příkazu, vše ostatní následuje. Obě věci nelze zaměnit, jsou posloupné. Před starostlivostí o náš život, pokrm a oděv, o povolání a rodinu, předchází usilování o Kristovu spravedlnost. Jde tu pouze o nejzazší shrnutí toho, co už bylo řečeno. I toto ježíšovo slovo je buď nesnesitelné břemeno, nemožné zničení lidské existence chudých a nuzných, anebo je to právě evangelium, které člověku dává plnou radost a naprostou svobodu. Ježíš nemluví o tom, co člověk má a nedovede vykonat, nýbrž o tom, co nám Bůh daroval a ještě zaslibuje. Byl-li nám Kristus dán, byli-li jsme povoláni na cestu následování, bylo nám s ním dáno vše, vše beze zbytku. Dostane se nám také všeho ostatního. Kdo cestou následování Ježíše hledí pouze na jeho spravedlnost, je pod ochrannou rukou ježíše Krista a jeho Otce. A kdo takto žije ve společenství s Otcem, tomu se nemůže nic stát, ba nemůže už ani pochybovat o tom, že Otec může své děti uživit a že je nenechá hladovět. Bůh pomůže v pravý čas. Ví, čeho potřebujeme. I po dlouhém učednickém životě odpoví následovník Ježíšův na otázku Páně: "Měli jste v něčem nedostatek?" slovy: "Pane, v ničem." Jak by také mohl mít nedostatek ten, kdo v hladu i v nahotě a v nebezpečí má jistotu společenství s ježíšem Kristem? , 116 MATOUS 7. Ustavení sboru učedníků UCEDNICI A NEVE:1UCl Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Nebot budete souzeni týmž soudem, kterým soudíte, a bude vám měřeno touž měrou, kterou měříte. Jak to, že vidíš smítko v oku svého bratra, ale ve svém vlastním oku kládu nepozoruješ? Anebo jak se odvažuješ říci svému bratru: Dovol, a! ti vyjmu smítko Z oka, a zatím máš ve svém vlastním oku kládu? Pokrytče, vyjmi napřed kládu Z vlastního oka a teprve pak prohlédneš, abys mohl vyjmout smítko Z oka svého bratra. Nedávejte psům, co je svaté, a neházejte perly před soině, aby je snad nerozdupaly, neobrátily se proti vám a neroztrhaly vás. Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Nebo! každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Kdo Z vás je takový, aby svému synu, poprosí-li o chléb, podal kámen? Nebo poprosí-li ho o rybu, podal mu hada? KdyŽ tedy vy, ač jste Zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, oč spíše dá váš nebeský Otec dobré věci těm, kteří ho prosí! Všecko tedy, co byste chtěli, aby vám lidé činili, čiňte jim i vy. Nebo! to je obsah zákona a proroků. Matouš 7, 1-12 Zcela nutná souvislost nás vede od 5. a 6. kapitoly jak k těmto veršům, tak k mohutnému závěru kázání na hoře. V 5. kapitole se mluvilo o mimořádnosti cesty následování [perisson), Kapitola 6. mluvila 117 o skryté a prosté spravedlnosti učedníků. Obojí vyřazovalo následovníky ze společnosti, k níž dosud náleželi, a přiřadilo je výlučně k ježíši. Hranice se stala zcela patrnou. To vyvolává otázku, jaký je vztah těch, kdo následují ]ežíše, k lidem kolem nich. Dostalo se jim tímto výběrem, jímž byli vyznamenáni, zvláštního nějakého práva, dosáhli tím nějakých sil, měřítek a schopností, které by jim dávaly možnost vystupovat vůči ostatním lidem s nárokem výjimečné autority? Bylo by to bývalo nasnadě, kdyby se byli ježíšovi následovníci sami oddělili ostrým rozlučujícím soudem od svého okolí. Dokonce by se byl mohl uplatnit názor, že ježíš chtěl, aby se takovým rozlučujícím a zamítavým soudem učedníci oddělovali od druhých i v každodenním styku s lidmi. Proto musí ježíš jasně zdůraznit, že takové hrubé nepochopení vážně ohrožuje samo následování. Učedníci nemají soudit. Činí-li tak, sami propadají Božímu soudu. Meč, kterým soudí bratra, zasahuje jejich vlastní šíji. Řez, kterým se jakožto spravedliví oddělují od nespravedlivých, dělí je rovnou od ježíše. Proč je tomu tak? Ten, kdo následuje, žije naprosto a zcela ze své svázanosti s Ježíšem Kristem. jenom v této svázanosti má svou spravedlnost a nikdy jí nedojde mimo ni. Proto se mu nikdy nemůže stát měřítkem, s kterým by mohl zacházet, jak se mu zlíbí. Učedníka z něho nedělá nějaké nové měřítko, jemuž by podroboval svůj život, nýbrž výlučně ježíš Kristus sám, prostředník a Syn Boží. Zůstává mu tedy jeho vlastní spravedlnost skryta ve společenství 'S Ježíšem. Nadále se už nernůže sám vidět, pozorovat, posuzovat. Vidí toliko ježíše, jedině ježíš ho vpravdě vidí, posuzuje a omilostňuje. Tak tedy nestojí mezi učedníkem a ostatními lidmi nějaké měřítko spravedlivého života, nýbrž zase pouze ježíš Kristus sám. Učedník se dívá na druhého člověka vždycky jako na někoho, k němuž Ježíš přichází. Setkává se přece s druhým člověkem jenom proto, že k němu jde spolu s Ježíšem. Ježíš jde před ním k druhému člověku a učedník ho následuje. Tak tedy setkání učedníkovo s druhým člověkem nikdy není pouhým setkáním dvou lidí, kteří si bezprostředně vyměňují a navzájem proti sobě uplatňují své názory, měřítka a soudy. Naopak, učedník se může setkat s druhým člověkem jen jako s někým, k němuž sám Ježíš přichází. Zápas o druhého člověka se děje jen ve znamení ježíšovy výzvy, jeho lásky, jeho milosti a jeho soudu. Učedník nezaujal postavení, z něhož by na druhého útočil, nýbrž 118 přistupuje k bližšímu v opravdovosti Ježíšovy lásky a nabízí mu společenství bez jakýchkoli podmínek. Soudíme-Ii druhého člověka, přistupujeme k němu s pozorovatelským odstupem. Avšak láska tomu nedopřává ani místo, ani čas. Milujícímu nemůže být druhý člověk nikdy předmětem diváckého ..PQzprQvAllI,. je;~()paK'řía,~řÁdžiVým nárokem ~~·~ou lá~ku a na mo·~ službu. Nenutí mne však zlé na druhém člověku, abych je odsoudil, a to právě v jeho zájmu a z lásky k němu? Uvědomujeme si, že se tu pohybujeme na samé hranici. Špatně pochopena láska k hříšníku je děsivě blízká lásce k hříchu. Ale Kristova láska k hříšníku je sama zajisté odsouzením hříchu, nejostřejším výrazem nenávisti k hříchu. Právě bezpodmínečná láska, v níž mají Ježíšovi učedníci žít životem následování, vede k radikálnímu odsouzení zlého. Toho nikdy nemůže dosáhnout láska rozdvojená, která se dává podle vlastního zdání a podle podmínek, které si sama stanovila. Soudí-li učedníci, vytvářejí sudičskou míru pro dobré a zlé. ježíš Kristus však není měřítko, jehož bych mohl použít na druhé. On jediný má právo mne soudit a odhaluje, že to, co je při mně dobré, je naprosto zlé. Tím se mi zapovídá, abych užil na druhého to, co neplatí pro mne. Posuzuji-li bližního podle dobra a zla, utvrzuji ho ve zlém. Vždyť i on posuzuje podle měřítka dobra a zla. Neví však, jak zlé je jeho dobré, naopak se tím ospravedlňuje. Odsuzuji-li jeho špatnost, utvrzuje se ve vlastní dobrotě, která ovšem není dobrotou Ježíše Krista. Tak uniká Kristovu soudu a propadá soudu lidskému. Já však na sebe svolávám soud Boží, neboť již nežiji z milosti ježíše Krista, nýbrž z poznání dobrého a zlého, a propadám soudu, kterým sám soudím. Soudit znamená nedovoleně smýšlet o druhém. Soudit znamená vydat prostotu lásky 'rozkladu. Láska mi sice nezakazuje přemýšlet o druhém člověku, uvědomovat si jeho hřích, ale obojí se zbavuje nedovolené spekulace tím, jestliže se mi stane podnětem k odpuštění a k bezpodmínečné lásce, jakou mi Ježíš prokazuje. Zdrželivost mého úsudku o druhém člověku neústí v zásadu tout comprendre c'est tout pardonner (vše pochopit znamená vše odpustit), nedává druhému člověku za pravdu. Ani já, ani ten druhý nemá pravdu, pravdu má pouze Bůh. Jeho milost a jeho soud se tu zvěstuje. Sudičství oslepuje, ale láska činí člověka vidoucím. Soudím-li dru- 119 hého, jsem slepý pro to, co je ve mně zlé, a pro milost, která druhému platí. Ale v Kristové lásce učedník ví o vině a hříchu v jejich nejrozmanitější podobě, protože ví o utrpení Ježíše Krista. Zároveň však láska poznává v druhém člověku toho, jemuž bylo pod křížem odpuštěno. Láska vidí druhého člověka pod křížem a právě v tom je láska vpravdě vidoucí. Kdyby v mém souzení šlo opravdu o zničení zla, musel bych hledat zlo tam, kde mne skutečně ohrožuje, to jest u sebe. Hledám-li však zlé u druhého člověka, je to zřejmý doklad toho, že ve svém souzení usiluji jen o své vlastní právo, že chci zůstat ve svém zlu bez potrestání, zatímco druhého odsuzuji. Předpokladem všeho sudičství je tedy nejnebezpečnější sebeklam, jako by totiž slovo Boží jinak platilo mně a jinak mému bližnímu. Uvádím tak v platnost výjimečné právo, říkám-li: Na mne se vztahuje odpuštění, na druhého však odsuzující soud. Protože se však učedníkům od Ježíše nedostává nějakého zvláštního práva, které by směli uplatňovat vůči někomu jinému, protože od něho nepřijímají nic jiného než společenství s ním, je pro učedníka naprosto nepřípustné, aby si osoboval falešné právo nad bližním. Jenže učedníkovi je zakázáno nejenom odsuzující slovo; také zvěstované a spasitelné slovo odpuštění, sdělované druhému člověku, má své meze. Ježíšův učedník nemá ani moc, ani právo vnucovat je druhému kdykoli. Marné a nebezpečné je každé vnucování, vemlouváni, osobivé přemlouvání, každý pokus vlastní silou s druhým člověkem něco pořídit. Je to marné - jakože svině nepřiznávají pravou hodnotu perlám, které se před ně házejí. Je to nebezpečné - neboť touto cestou je nejenom znesvěcováno slovo odpuštění a druhý člověk, jemuž chci posloužit, je hnán do hříchu proti tomu, co je svaté, nýbrž sami učedníci se vydávají svým kázáním v nebezpečí, že budou bez potřeby a bez užitku trpět od zaslepeného hněvu zatvrzelých a neprohlédajících. Marnotratně zvěstovaná laciná milost se světu přejídá. Obrací se nakonec násilně proti těm, kdo mu chtějí vnutit něco, oč nestojí. Tato skutečnost vážně omezuje působnost učedníků ve smyslu pokynu, vysloveného v 10. kapitole Matoušova evangelia, aby setřásli prach ze své obuvi tam, kde není dopřáno 'Sluchu slovu pokoje. Nenechavý neklid učednického kruhu, přehlížející hranice svého působení, nadšenectví, které nedbá skutečných překážek, zaměňují slovo evangelia za vítěznou ideu. Idea ovšem žádá fanatiky, kteří neznají překážky a nedbají jich. Idea má sílu. Ale Boží slovo je 120 tak slabé, že jím lidé mohou pohrdat a zamítnout je. Vůči Slovu se mohou srdce zatvrdit a dveře zavřít. Samo Slovo uznává, že musí narazit na odpor, že jej musí snést. To je nepochybný poznatek: pro ideu nic není nemožné, ale pro evangelium jsou některé věci nemožné. Slovo je slabší než idea. Proto jsou i svědkové Slova spolu s tímto Slovem slabší než propagandisté nějaké ideje. Ale právě v této slabosti jsou osvobozeni od chorobného neklidu fanatiků. Spolu se Slovem trpí. Učedníci mohou dokonce někdy ustoupit, i prchnout, jestliže ovšem couvají a prchají s jediným Slovem, je-Ii opravdu jejich slabost slabostí tohoto Slova, jestliže vskutku na svém útěku Slovo nezrazují. Nejsou přece než sli!žebníky na díle Slova a nestojí o sílu tam, kde Sro;;'~lí slabOSt:--_., --~, - ..... .-, •..._~.•__.-~--,._.-_....__._,_._.Kdyby usTrovan o to~'a:OYvnntiH Slovo světu za kaŽoou cenu, proměnili by živé Slovo Boží v ideu. A svět se bude právem bránit ideji, která mu nedovede pomoci. Jenže právě jako slabí svědkové jsou učedníci lidmi, kteří neustupují a vytrvají - ovšem tam a pouze tam, kde je Slovo. Kdyby nevěděli o této slabosti Slova, prokázali by tím, že zhola nic nepochopili z tajemství Boží poníženosti, Právě toto slabé Slovo, které naráží na odpor hříšníků a je jimi odstrkováno, je jediné slovem síly, slovem slitování, aby převracelo hříšníky v hloubi jejich srdcí. Jeho síla je skryta za slabostí. Kdyby Slovo přicházelo v síle nezakryté, nastal by soudný den. Je velikým úkolem učedníků rozpoznávat, kde jsou hranice jejich úkolu. Zneužité Slovo se zajisté obrátí proti nim. Co však mají učedníci dělat před srdci uzavřenými? Co dělat, nepodaří-li se proniknout k druhému člověku? Mají si uvědomit, že nemají žádné právo anebo moc nad druhým člověkem, ano že nemají ani klič bezprostředního přístupu k ostatním lidem. Ani pro učedníky není jiné cesty než jít k tomu, v jehož ruce jsou právě tak jako ostatní lidé. O tom vypravuje další souvislost evangelijního příběhu. Učedníkům se dostává uvedení do modlitby. Ježíš je poučuje, že k bližnímu nevede jiná cesta než právě modlitba k Bohu. Soud i odpuštění zůstávají v ruce Boží. On zavírá i otvírá. Je na učednících, aby se modlili, hledali, tloukli. Jen tak je vyslyší. Učedníci mají vědět, že starost a neklid o druhé je musí přivést k modlitbě. Zaslíbení, které je jejich modlitbě dáno, je největší mocí, jež jim byla svěřena. Hledání učedníků se liší od pohanského hledání Boha právě tím, že učedníci vědí, koho hledají. Boha může hledat jenom ten, kdo jej 121 už zná. Jak by mohl hledat něco, co dosud nepoznal? Jak by mohl nalézat, nevi-li, co vlastně hledá? Tak tedy hledají učedníci Boha, kterého nalezli v zaslíbení, jež jim dal Ježíš Kristus. Ukázalo se zde tedy, že ve styku s druhým člověkem nemá učedník nějaké vlastní právo, vlastní moc. Zije zcela a naprosto ze síly, pramenící ze společenství s Ježíšem Kristem. Ježíš dává učedníkovi prostinké pravidlo, kterým může i nejprostší člověk vyzkoušet, zda je jeho poměr k ostatním lidem správný anebo nesprávný: stačí, aby prostě obrátil poměr Já a Ty, stačí, aby se postavil na místo druhého člověka a toho druhého člověka aby postavil na své místo. "Všecko tedy, co byste chtěli, aby vám lidé činili, čiňte jim i vy!" Tím ztrácí učedník jakékoli výsadní právo před ostatními lidmi. Už nemůže promíjet sobě, co druhým vytýká. Má se nyní ke zlému, jež má v sobě, stejně tvrdě, jako se dříve tvrdě choval ke zlému, jež viděl na druhém. Ke špatnosti druhého člověka bude nadále stejně shovívavý jako k sobě. Vždyť naše špatnost je stejné povahy jako špatnost druhého člověka. Je jeden soud, jeden zákon, jedna milost. V tomto smyslu se bude učedník vždycky setkávat s druhým člověkem jako někdo, jemuž byly jeho hříchy odpuštěny a kdo nadále žije z pouhé Boží lásky. "To je obsah zákona a proroků." Jde o smysl největšího přikázání: milovat Boha nade všecko a bližního jako sebe. 122 II; VELIK~ ROZDE:LENt Vcházejte těsnou branou. Nebot široká a prostranná je cesta vedoucí k záhubě, a mnozí jdou po ní. Ale těsná je brána a úzká cesta vedoucí do života, a málo je těch, kteří ji nalézají. Stiezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v ovčím rouše, ale uvnitř jsou draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci. Což se sbírají hrozny Z trní nebo fíky Z bodláM? Každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale každý zkažený strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže vydat špatné ovoce a zkažený strom nemůže vydat dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bývá utínán a házen do ohně. Proto je poznáte po jejich ovoci. Ne každý, kdo mi říká: Pane, panel, vejde do nebeského království, ale ten, kdo činí vůli mého nebeského Otce. Mnozí mi řeknou v onen den soudu: Pane, což jsme neprorokovali tvým jménem a nevyháněli jsme zlé duchy tvým jménem? Tehdy však jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal/ Odejděte ode mne, pachatelé nepraoostil ,[ "f.:' 1 Matouš 7, 13-23 .;~. Ježíšův sbor se nernůže svévolně odtrhnout od těch, kdo Ježíšovu výzvu nezaslechli. Příslibem a rozkazem je povolán od svého Pána k následováni. Na tom má církev dost. Všeliký soud a rozdělování přenechává tomu, kdo ji vyvolil podle svého úradku, nikoli podle jejích skutků a výkonů, nýbrž ze své milosti. Rozdělení neprovádí sbor. Děje se už ve slově výzvy. Malá skupina těch, kdo následují, je tak oddělena od většiny lidi. Učedníků je málo a bude jich vždycky málo. Ježíš je zbavuje jakékoli falešné naděje o možnostech jejich činnosti. Kdo jde za Ježíšem, ať nikdy nepočítá s velkým počtem. "Málo je těch ... u Těch druhých je ovšem hodně a bude jich vždycky hodně. Jdou však do záhuby. Co tu může být jiného útěchou učedníků, ne-li právě to, že se jim přislibuje život, věčné obeccnství s Ježíšem? 123 Cesta následování je úzká ... Je snadné ji minout, nevšimncut si jí, snadno se nám ztratí i tehdy, když jsme na ni už vstoupili. A těžko ji nalézt. Cesta je uzounká a po obou stranách hrozí propast: Jsme povoláni k mimořádnému, voláni k tomu, abychom je konali, a přece přitom neviděli a nevěděli, že děláme něco mimořádného - to je vpravdě úzká cesta. Dosvědčovat Ježíšovu pravdu, vyznávat ji, a přece přitom milovat nepřítele této pravdy, jejího i svého nepřítele, milovat jej beze všech výhrad láskou Ježíše Krista - to je úzká cesta. Věřit v Ježíšovo zaslíbení, že následovníci obdrží zemi za dědictví, a přitom se nepříteli postavit beze zbraně, bezpráví raději snést než způsobit - to je úzká cesta. Vidět a uznávat druhého člověka v jeho slabosti, v jeho bezpráví, a přece jej nesoudit, vyřizovat mu poselství, ale neházet přitom perly sviním - to je úzká cesta. Je to nesnesitelná cesta. Na každém kroku hrozí pád. Je neschůdná, pokud ji před sebou vidím jako rozkaz, který mám v strachu vykonat. Vidím-li však ježíše Krista, jak jde přede mnou, hledím-li k němu krok Za krokem, mohu tou cestou opravdu jít. Myslím-li na nebezpečí svého kroku, dívám-li se na cestu, místo abych hleděl na toho, kdo jde přede mnou, můj krok se stává vratkým. Kristus sám je cesta. Úzká cesta a těsná brána. Víme-li to, pak vstupujeme na úzkou cestu života těsnou branou kříže Ježíše Krista, a právě stísněnost cesty se nám stane jistotou. Jak by mohla být cesta Božího Syna na zemi, po které máme jít jako občané dvou světů na samé hranici mezi světem a nebeským královstvím, cestou širokou? Jenom úzká cesta může být správná. Rozdělení mezi sborem a světem bylo uskutečněno. Ale Ježíšovo slovo proniká do samotných řad sboru se svým soudem a se svým rozdělováním. Rozdělení se musí napořád dít ve vlastních řadách Ježíšových učedníků. Učedníci se nesmějí domnívat, že mohou prostě světu uniknout a jít si bez většího nebezpečí jako malé stádo po úzké cestě. Proniknou mezi ně falešní proroci a zmatek, který učedníkům způsobí, ještě zvětší jejich osamělost. Vedle mne stojí úd církve, falešný prorok, kazatel, po vnější stránce, slovem a činem, křesťan, ale vnitřně ho k nám přivádějí důvody nekalé, vnitřně je to dravý vlk a odtud je jeho slovo lží a jeho čin podvodem. Dovede své tajemství skrývat, ale v skrytosti pracuje. Je mezi námi ne proto, že by ho k námi přivedla víra ježíše Krista, nýbrž proto, že ho do církve žene ďábel. Možná že mu jde o moc 124 a vliv, o peníze a uznání jeho myšlenek a proroctví. Hledá svět, nikoli ježíše Krista. Přikrývá svůj temný záměr křesťanským šatem a dobře ví, že křesťané jsou lehkověrní. Počítá s tím, že nebude odhalen ve svém nevinném oblečení. Ostatně také ví, že křesťané nesmějí soudit a v pravou chvíli jim to připomene I Nikdo přece nevidí do srdce druhého člověka. To je způsob, kterým mnohé svede z pravé cesty. Možná že všecko to si sám neuvědomuje, možná, že sám ďábel mu zakrývá pravou skutečnost, když ho žene do práce. Předvídá-li Ježíš takovou situaci, mohlo by to jeho věrné vehnat do úzkých. Kdo opravdu zná druhého člověka? Kdo ví, není-li za křesťanským zdáním skryta lež a nečíhá-li tam svod. Sbor by mohl býti proniknut hlubokou nedůvěrou, zlomyslným vzájemným pozorováním a úzkostlivým sudičstvim. Mohlo by dojít k nelaskavému odsuzování každého bratra, který se dopustil hříchu, a to zrovna s odvoláním na toto jezíšovo slovo. Ale Ježíš osvobozuje své učedníky od takové nedůvěry a podezřívavosti, která by sbor rozložila. Ríká, že zkažený strom dává špatné ovoce. To se samo ukáže v určitý čas. Nemusíme umět hledět druhému do srdce. Máme umět čekat na chvíli, kdy strom ponese ovoce. Po ovoci poznáváte časem svyrn stromy. A ovoce uozraje, Ježíš zde nerná na mysli rozdíl mezi slovem a činem falešných proroků, nýbrž rozdíl mezi zdáním a skutečností. ježíš nám říká, že člověk nemůže dlouho žit v pouhém vneisun zdáni. Nastane sklizeň ovoce, přiblíží se čas rozlišeni. Dríve nebo později se ukáže, jaký je. Stromu není nic platné, nechce-li vydat ovoce. Ovoce samo uzraje. Tak se všecko ukáže v jediný okamžik, v čas plodů, kdy se rozliší strom od stromu. jakmile nastane čas rozhodnutí mezi světem a církvi - a ten může nastat každého dne nejenom ve velkých, nýbrž i v docela malých všedních rozhodováních - ukáže se, co je zkažené a co je dobré. Zde obstojí jen skutečnost, nikoli však zdání. Ježíš od svých učedníků žádá, aby v takových okamžicích jasně rozlišovali zdání od skutečnosti a rozlišili mezi sebou a zdánlivými křesťany. To jim nedává právo zvědavého prozkoumávání bližního, ale požaduje od nich pravdivost a rozhodnost, vůli uznat Boží rozhodnutí. Každým okamžikem může dojít k tomu, že zdánliví křesťané budou od nás odděleni a že my sami budeme odhaleni jako zdánliví křesťané. To vyzývá učedníky, aby upevnili své společenství s ježíšem a věrněji ho 125 následovali. Zkažený strom bývá utínán a házen do ohně. Nic mu ne- pomůže. Ale rozdělení, způsobené ]ežíšovou výzvou k následování, zasahuje ještě hlouběji. Nejprve rozlišilo mezi světem a církví, mezi zdánlivými a pravými křesťany. Teď však proniká do vyznávajícího sdružení učedníků. Pavel říká: Nikdo nemůže říci, že Ježíš je Pán, leč v Duchu svatém (I. Korintským 12, 3). Nikdo nemůže z vlastního rozmyslu, ze své síly a rozhodnutí vydat svůj život ježíši, zvát jej svým Pánem. Zde je uvažováno dokonce o možnosti, že by někdo Ježíše nazýval svým Pánem bez Ducha svatého, to jest aniž zaslechl Ježíšovu výzvu. To je tím méně pochopitelné, že to svého času nic nevynášelo zvát Ježíše svým Pánem, ano právě naopak toto vyznání přivádělo do krajního nebezpečí. Ne každý, kdo mi říká: Pane, Panel vejde do nebeského království ... Říkat Pane, Pane, bývá vyznáním církve. Ne každý, kdo to s církví říká, vejde do nebeského království. Rozlišující hraniční čára probíhá samým středem církve. Vyznání neposkytuje žádné právo na Ježíše. Nikomu nebude dáno se jednou odvolat na své vyznání. To, že jsme údy církve se správným vyznáním, nám nedává nárok na Boha. Na základě tohoto vyznání nebudeme spaseni. Jestliže si to přece myslíme, opakujeme hřích Izraele, který si učinil z milosti vyvolení právo před Bohem. Tím hřešíme proti milosti toho, kdo povolává. Bůh se nás ve svůj čas nebude ptát, zda jsme byli evangelíky, nýbrž zda jsme činili jeho vůli. Všech se na to bude ptát, tedy i nás. Hranice církve nejsou hranicemi výsady, nýbrž jsou to hranice Boží milostivé volby a jeho povolání. Kdo říká a kdo činí - tento protiklad zde není zdůrazněn jenom na osvětlení vztahu mezi slovem a činem. Tady se mluví hlavně o dvojím různém postoji člověka před Bohem. Kdo říká Pane, Pane, je člověk, který si činí na základě svého Ano nějaký nárok. Kdo činí, je člověk v poslušném činu pokorný. Ten první ospravedlňuje sebe sama svým vyznáním, druhý svým jednáním, založeným na Boží milosti, prostě poslouchá. Stává se tedy ve světle tohoto Ježíšova výroku lidské mluvení korelátem samospravedlnosti, kdežto zase čin korelátem milosti, před níž se člověk na nic jiného nezmůže, než poslušně jednat a sloužit. Ten, kdo říká Pane, Pane, pozval se k ježíši sám bez Ducha svatého anebo si učinil z Ježíšovy výzvy vlastní právo. Ale .uskutečňovatel Boží vůle je povolán a omilostněn, poslouchá a 'následuje. Rozumí Ježíšovč 126 výzvě nikoli jako právu, nýbrž jako soudu a slovu milosti, jako Boží vůli, které chce výlučně poslechnout. ježíšova milost si žádá uskutečňova tele, čin je v jejím světle pravou pokorou, pravou vírou. Pravé vy_ znání je milostí toho, kdo povolává. Vyznavači a uskutečňovatelé jsou od sebe odděleni. Ale jejich rozdělení je hnáno až do krajnosti. Teď promlouvají ti, kteří se dosud osvědčili. Patří mezi uskutečňovatele, ale teď se dovolávají právě svých činů na místo svého vyznání. Uskutečňovali činy ve jménu Ježíšově. Vědí, že samo vyznání neospravedlňuje. Proto šli, aby rozhlásili Ježíšovo jméno mezi lidmi svými činy. Teď se objevují před ježíšem a mohou na své činy ukázat. Ježíš tu učedníkům připomíná možnost démonské víry, která se na něho odvolává, víry podivuhodných činů, které se k nerozeznání podo-. bají činům pravých Ježíšových učedníků. Jsou to činy lásky, zázraky a třeba i sebeposvěcování. A přece zapírají Ježíše a jeho cestu. O něčem podobném hovoří Pavel v 13. kapitole prvního listu Korintským, kde mluví o možnosti kázat, prorokovat, mít všecko poznání a dokonce všecku víru, takže by i hory přenášel, jenže bez lásky, to znamená bez -Krista, bez Ducha svatého. Pavel dokonce počítá s možností, že je možno vykonat i činy křesťanské lásky, rozdat všecko jmění a vydat své tělo mučednictví, jenže bez lásky, bez Krista, bez Ducha svatého. Bez lásky, to znamená, že ve všem tom uskutečňování přece nedochází k činu následování, nedochází k činu, jehož vykonavatelem je vposledu sám Ježíš Kristus. To je ta nejhlubší, nejméně pochopitelná možnost satanskosti v církvi, poslední rozdělení, k němuž ovšem dojde v den soudu. Bude mít konečnou platnost. Ti, kdo následují, se však musí ptát, v čem je poslední měřítko, podle něhož Ježíš jedny přijme a druhé ne. Kdo bude zachován a kdo nikoli? ježíšova odpověď k posledním zavrženým to říká plně: Nikdy jsem vás neznal. Takové je tedy tajemství, které prostupovalo celé kázání na hoře od samého začátku až k tomuto konci. Na tom tedy podstatně záleží, zda nás Ježíš poznal nebo ne. Čeho bychom se mohli přidržet, slyšíme-li, jak ježíšovo slovo rozlišuje mezi církví a světem a potom i v církvi samotné až k poslednímu dni, kdy nám už nic nezbude, ani naše vyznání, ani naše poslušnost? Pak zůstane už jen jeho slovo: Znám těl To je jeho věčné slovo, jeho věčná výzva. Zde se spojuje závěr kázání na hoře s jeho prvním slovem. Je- 127 žlšovo slovo o posledním soudu nás oslovuje již v jeho výzvě k následování. Ale od začátku až do konce zůstává jeho slovem, jeho výzvou. Kdo se cestou následování pevně přidrží tohoto jediného slova, vzdávaje se při tom všeho ostatního, toho toto slovo pronese i posledním soudem. Jeho slovo znamená milost. 128 "{ !~I ~ 1 ' r.~. ':';, ~j: ZAVE.R Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, podobá se rozumnému muži, jenž si vystavěl dům svůj na skále. Spadl déšť, přišly řeky, zavály větry a obořily se na ten dům, ale nespadl, nebol byl založen na skále. A každý, kdo slyší tato má slova, ale neplnl je, podobá se muži pošetilému, jenž si vystavěl dům na písku. Spadl déšť, přišly řeky, zavály větry a obořily se na ten dům, takže spadl a jeho pád byl hrozný.. Když ježíš skončil tyto řeči, žasly zástupy nad jeho učením, nebol je učil jako člověk zplnomocněný a ne jako zákoníci. Matouš 7, 24-29 Slyšeli jsme kázání na hoře a snad jsme mu i porozuměli. Kdo mu však správně naslouchá? Nakonec odpovídá Ježíš i na tuto otázku. Ježíš nepřipouští, aby jeho posluchači prostě odešli a 6 jeho slovy pak naložili, ja:k je napadne, vybrali z jeho řeči, co se jim zdá pro jejich život cenné, aby zkoumali, jaký je vztah tohoto učení ke "skutečnosti". Ježíš nedává své slovo posluchačům napospas, aby ho zneužili svýma čachrářskýma rukama. Dává jim je tak, aby si nad nimi podrželo svrchovanou moc. Podle lidského odhadu je bezpočet možností, jak rozumět a jak vyložit kázání na hoře. Ježíš však zná jen jedinou možnost: poslechnout a jít. Ne vykládat, "aplikovat", nýbrž jednat, poslechnout. Jen tak vpravdě slyším ježlšovo slovo. To ovšem neznamená mluvit o činu jako o ideální možnosti, nýbrž opravdu činem začít. Toto slovo, jemuž nad sebou dávám za pravdu, slovo, jehož východiskem je prohlášení: "Znám tě", slovo, které mne nutí k činu a k poslušnosti, je skalou, na níž mohu vybudovat dům. Tomuto Ježíšovu slovu, které zní z věčnosti, odpovídá jedině prosté jednání. Ježíš promluvil. Jemu patří slovo, 'nám sluší poslušnost. Jenom jednáme-li, podrží si Ježíšovo slovo mezi námi svou čest, sílu a moc. Teď se může bouře obořit na dům, nemůže však narušit [-dnotu s Ježíšem, vytvořenou jeho slovem. Vedle činu existuje už jen nečinnost. Nelze však chtít něco činit a při tom nic nedělat. Kdokoli s Ježíšovým slovem zachází tak, že sám 129 nejedná, popírá Ježíše, říká "Ne" k jeho kázání na hoře, nečiní jeho slovo. Nečinností je všecko dotazování, problematizování a vysvětlující přizpůsobivost. Vzpomeňme na bohatého mladého muže, znalce zákona z'10. kapitoly Lukášovy. I kdybych sebevíce vyhlašoval svou víru, svůj zásadní souhlas s tímto.slovem, Ježíš to nazývá nečiněním. Ovšem slovo, které nechci činit, se mi nestane skálou, na níž bych mohl vybudovat dům. V tomto případě nedochází k jednotě s ježíšem, To znamená, že mne Ježíš dosud nepoznal. Přižene-li se teď bouře, v mžiku ztratím slovo a poznám, že jsem ve skutečnosti nikdy nevěřil. Neměl jsem Kristovo slovo, nýbrž jen slovo, které jsem si na něm vynutil a potom přivlastnil tím, že jsem o něm přemýšlel, ale neplnil je. I je pád mého domu hrozný. Nebyl vystavěn na Kristové slovu. Zástupy žasly nad jeho učením ... Co se vlastně stalo? Promluvil Syn Boží. Vzal do svých rukou soud nad světem. A po jeho boku stáli učedníci. 130 ,~. '~; o předivné tiché moci Ta divná dobrá moc svou sílu dá mi a věrně povede můj každý krok. Jí obklopen idnes chci býti s vámi a s vámi prožít tento nový rok. Mé staré srdce ještě prudce buší a těžce nese zlobu těchto chvil; ach, Pane, podej vyplašené duši svou spásu, již jsi pro ni připravil. Máš~li však pro nás hořký kalich strastí, jež trpce přetékají přes kraje, my přijmeme jej, nechceme se třásti, vždy! s námi vždy Tvá dobrá ruka je. A kdybys dopřál, Bože milostivý, na světě radost v jasu slunečním, pak prožitého dobře pamětliui svůj život celý dáme k službám Tvým. Své tiché světlo, jež se jasně skvěje, nech teple prozařovat naši noc a dej, ať smíme spatřit obličeje svých milých, které provází Tvá moc. 131 Když po vichřici soumrak plyne tiše, rád chorálu bych lidstva naslouchal a za zdmi slyšel nést se výš a výše Tvých věrných dětí vděčnou píseň chval. Moc předivná nás tiše obestírá, a proto čekám příští uklidněn. Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra, a bude s námi každý nový den. Napsáno ve vězení SS v Berlíně, v době těžkých náletů, k Novému roku 1945. Přeložili Dagmar Pokorná a Petr Pokorný. 32 OBSAH Předmluva: Svědek následování. Napsal J. M. LochInan - - - - - - - - - 5 19 21 23 33 50 55 61 NASLEDovANt Zastávky na cestě - - - - DRAHA MILOST _ Výzva k následování - - - - - Prostá poslušnost - - - - - Následování a kříž - - - - - - Následování a jednotlivec - - - KAzANt NA HOltE O mimořádnosti křesťanského života - - - - - 64 Blahoslavenství - - - - - - - - - - - - 64 Viditelný sbor - - - - - - - - - - - - 71 Kristova spravedlnost - - - - - - - - - - 75 Bratr - - - - - - - - - - - - - - - 80 O ženě - - - - - - - - - - - - - - 83 O pravdomluvnosti -. - - - - - - - - 86 Odplata - - - - - - - - - - - - - - 89 Nepřítel - - - - - - - - - - - - - - 93 Skrytost křesťanova života - - - - - - - - 99 Skrytá spravedlnost - - - - - - - - - - 99 Modlitba v skrytosti - - - - - - - - - - 103 Skrytost zbožných úkonů - - - - - - - - - 108 Prostota bezstarostného života - - - - - - - 111 Ustavení sboru učedníků - - - - - - - - - 117 Učedníci a nevěřící - - - - - - - - - - - 117 Veliké rozdělení - - - - - - - - - - - 123 Závěr - - - - - - - - - - - - - - 129 '~t \1 O PltEDIVNll TICHll MOCI- 131