Psychologie osobnosti Deskripce a modely Bohumíra Lazarová lazarova@phil.muni.cz  Obecně: Základy Ψ , Úvod do Ψ…. M. Nakonečný, A. Plháková….  Primární zdroje – teorie osobnosti (Freud, Fromm, Frankl, Rogers, Adler…)  Smékal, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: B+P, 2002, 2009  Říčan, P. Psychologie osobnosti. Praha: Grada, 2007  Nakonečný, M. Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 2009  Drapela, J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál, 1997.  Prochaska, J.; Norcross, J. Psychoterapeutické systémy. Praha: Grada, 1999  Geneze O (jak vzniká a jak se vyvíjí – fáze vývoje, teorie vývoje, socializace)  Struktura O (její vnitřní uspořádání – vertikálně i horizontálně)  Dynamika O (vnitřní činitelé chování, jak O funguje, motivy, příčiny)  Úkol poznávací: pojmy, jimiž lze jedince charakterizovat, schémata charakterizace osobnosti  Úkol předvídací: vysvětlování chování a prožívání lidí, hledání příčin….  Úkol přetvářecí: psychoterapie, psychohygiena, osobnostní rozvoj, intervence a ovlivňování, předcházení a léčení poruch….výchova  Řada pojetí a řada definic  Mnoho teorií, přístupů, koncepcí, výkladů – snahy o uspořádání Teorie: vysvětlují a dokazují CH a P, jsou vázané k nějakému jménu, směru, škole… vlastní pojmosloví Modely: popisují a znázorňují uspořádání osobnosti.  Jsou to příběhy o osobnosti - lze se připojit, odmítnout, různě rozumět ….  Pro psychologii je osobností každý konkrétní živý člověk (Jurovský, 1965) jako bio-psycho-sociální celek se všemi svými vlastnostmi (konstitučními, výrazovými, charakterovými, temperamentovými a intelektovými).  Osobnost lze definovat jako organizaci, soubor, jednotu zděděných, vrozených a pod tlakem společnosti a výchovy v určitém přírodním, společenském, ekonomickém a kulturním prostředí vytvořených zvláštností, tělesných a duševních procesů, postojů, vztahů a vlastností, které řídí činnost člověka ( Smékal, 2002 ).  O je suma aktuálních nebo potenciálních vzorců chování organismu determinovaných dědičností a prostředím, vznikajících a vyvíjejících se prostřednictvím interakce čtyř hlavních sektorů, v nichž jsou tyto behaviorální vzorce organizovány: kognitivní s., konativní s., afektivní s., somatický s. (Eysenck)  Osobnost je více či méně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, která determinuje její jedinečné přizpůsobení prostředí (Eysenck).  Osobnost je integrovaný, k seberealizaci směřující systém psychických a psychofyziologických funkcí individua, které jsou v neustálém interakci s prostředím (Říčan).  Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů individua, které determinují jeho charakteristické CH a P (Allport)  Osobnost je konvergencí všech podstatných kulturních tendencí v psychice. Čím kulturnější je člověk, tím méně může být jedinečnou osobností (Allport, Vernon)  Osobnost není něco, co máme nebo co jsme. Je to, co děláme, jsme-li ve společnosti druhých. Je to činnost, nikoliv vlastnost (Hepner)  Konečný produkt systému zvyků…. (Watson)  Osobnost nezáleží ve vlastnostech, ale ve způsobu jejich propojení (Peters)  Osobnost je sumou psychických reakcí člověka na mínění, které o něm má okolí (Cooley)  Osobnost – to je pravda o masce (Byron)  Osobnost je strukturou organizující se k realizaci určitých úkolů života (Obuchowski)  Ososbnost je to, čím se jeden člověk odlišuje od druhého z hlediska kvantitativního i kvalitativního (Smith)  Osobnost je svazek potřeb, snah, přání a odporů vázaný na organicky život (Ribot)  Někdy vnitřní struktura  Chování a prožívání  Interakce s prostředím, projevy navenek  Konvergence, systém, vzájemné propojení  Biologická – psychofyziologická podstata  ….. osobnost Duchovní vrstva Ideální Já Organismus Svět druhých lidí temperament, vitalita, vlohy sebereflexe charakter, schopnosti O - osobnost E - zážitky D-dispozice R – reakce S-situace  … co je konkrétního na charakteristice osobnosti, jde o zvláštnosti osobnosti, např. družnost  vlastnosti mají hloubku (jak moc je …) výraznost, (jak to vypadá…) stálost (jak dlouho…) spojitost s jinými charakteristikami ( s čím se kombinuje…) postavení v systému ostatních dispozic(je výraznější než jiná vlastnost…) rozsah situací v nichž se uplatňuje (kdy ano, kdy ne…) častost uplatnění (a vždycky? ….  Stavba těla  Temperament  Schopnosti  Motivace  Charakter  Jáství  Životní dráha Nepojímá osobnost jako celek, výčet  Abychom mohli předvídat, chceme poznat stabilitu v čase (konzistence, koheze, integrovanost….)  Faktory, rysy, typy – vlastnosti osobnosti  Vyjadřují rozdíly mezi lidmi, ale i podobnosti  Snaží se o vytvoření systému  Důležité pro diagnostiku … britský psycholog německého původu; profesor univerzity v Londýně. Autor obsáhlé koncepce osobnosti a metod zjišťování její struktury. Osobnost definuje jako relativně trvalou organizaci charakteru, temperamentu, intelektu a fyzických vlastností, určující formy přizpůsobení jedince prostředí. Eysenck objasňuje některé základní dimenze osobnosti pomocí faktorové analýzy (faktor neuroticismu, psychoticismu, faktor extraintroverze, faktor inteligence). Je autorem diagnostických metod, … Hlavní díla: Dimensions of Personality (Dimenze osobnosti), Struktura lidské osobnosti.  Americký psycholog (USA, Anglie)  Osobnostní rysy a faktory,  Diagnostika  Inteligence, motivace, zájmy  16 PF osobnostní dotazník  Teorie inteligence (fluidní a krystalická), inteligenční testy nezatížené kulturou Úroveň faktoru Introverze Úroveň rysu vytrvalost – rigidita – subjektivita – uzavřenost…. Pozorovatelné konstelace (povrchové rysy) setrvává u řešení problémů – vytrvává u monotónní činnosti nenechá se vyrušit  Popisuje se pomocí: Sloves (hádá se, útočí, pomáhá…) Příslovcí (mluví rychle, jedná neuváženě…) Přídavných jmen ( rychlý, váhavý, bezohledný) Podstatných jmen (uvážlivost, otevřenost … dětina…)  Cattell 16PF (uzavřenost, kryst. Inteligence, stabilita, flegmatik, submise, sklíčenost, nezodpovědnost, plachost, tvrdost, aktivnost, důvěřivst, praktický, naivita, sebejistota, konzervatismus, závislost, …..)  Eysenck  BIG 5 extroverze (samotářský – společenský, tichý – mnohomluvný…) otevřenost (konvenční – originální, bojácný – odvážný… svědomitost (bezstarostný – opatrný, nedbalý – svědomitý…) přívětivost ( popudlivý – srdečný, necitelný – soucitný…) neuroticismus (neklidný – klidný, zranitelný – odolný…) KUD (aktivita, dominance, neuroticismus, extroverze, racionalita) Kritika: I strukturu je třeba chápat dynamicky. Jste odvážní?  Lexikální studie Cíl: ze slovníku vybrat slova používaná pro popis osobnosti a redukovat je  Faktorová analýza Uspořádat vlastnosti, vytvořit shluky – faktory sloužící k popisu Neznamená to, že individuální rozdíly mohou být popsány 5 faktory, jde o nejvyšší míru abstrakce, každá dimenze obsahuje množství dalších specifických charakteristik Faktory představují relativně trvalé charakteristiky osobnosti BIG 5 – faktory seřazené podle robustnosti: 1. Extraverze (E) 3. Svědomitost (S) 5. Kultura (O) 2. Přívětivost (P) 4. Emocionální stabilita (N)  1. úroveň – osobnostní rysy (bazální tendence – biologicky podmíněné dispozice, vyjadřují možnosti směřování…)  2. úroveň – strategie zvládání, dovednosti a hodnoty (charakteristiky adaptace – zahrnují získané dovednosti, zvyky, postoje, vztahy… výsledek interakce s prostředím)  3. úroveň – životní příběhy, objektivní biografie, události, které jedinec prožil, o nichž přemýšlí a mluví, životní události ovlivňují osobnost Teorie v sobě zahrnuje jak vlivy biologické, tak prostředí – kulturně podmíněné charakteristiky adaptace  Povídavost - Řečný, hovorný, mluvný  Aktivita – energický, průbojný, aktivní  Společenskost – společenský , otevřený  Málomluvnost - Málomluvný, tichý, nemluvný  Pasivita – pasivní, nerázný, neprůbojný  Nespolečenskost – uzavřený, samotářský plachý  Přívětivost – dobrosrdečný, snášenlivý, přívětivý  Morálka – poctivý, mravný, charakterní  Ovládání druhých – panovačný, despotický, autoritářský  Agresivita – útočný, agresivní, násilnický  Dravost – rozpínavý, expanzivní, výbojný  Svědomitost – pilná, pracovitý, usilovný  Plnění úkolů – důkladný, systematický, pečlivý  Nesvědomitost – lenošný, nesvědomitý, laxní  Plnění úkolů – nesvědomitý, chaotický, nepozorný  Ale i labilita: nestabilní, nestálý, nejistý  Emocionální stabilita – klidný, vyrovnaný, sebejistý  Sebedůvěra – sebevědomý, sebejistý, sebedůvěřivý  Emocionální labilita – neklidný, labilní , nervní  Reagování - Popudlivý, zlostný, vznětlivý  Nestabilita – neklid, úzkostnost, náladovost  Přirozená inteligence – chytrý, inteligentní, bystrý  Vzdělanost – studovaný, učený, vzdělaný  Tvořivost – zkoumavý, nápaditý, důvtipný  Talent – nadaný, talentovaný, schopný  Omezenost – přihlouplý, neinteligentní, omezený  Nevzdělanost – nevzdělaný, neučenlivý  Netalentovanost – nenadaný, netalentovaný  3 verze NEO inventářů cca ve 30 jazycích  Osobnost je relativně stabilní po 30 roce věku  Vysoká míra sebeposouzení a posouzení partnerem  Menší rozdíly mezi muži a ženami  Vliv stárnutí (nižší extraverze, nižší neuroticismus – pak se zase zvyšuje…)  Rozdíly mezi národnostmi Typy (podle Eysencka) jsou pozorovatelné konstelace nebo syndromy rysů (shluky rysů – faktory). Typ vyjadřuje konstelaci určitých vlastností, které spolu souvisí (povídavost, družnost …- typické pro extraverzi) Pojetí typu zahrnuje relativně stálé psychické znaky, nebo i znaky fyziologické či anatomické Typ má popisný význam. K typům lze dojít faktorovou analýzou (faktory - Eysenck) nebo i klinickými zkušenostmi (pozorováním – Jung).  Typ popisuje člověka jen v určitých charakteristikách, v jiných vlastnostech se mohou příslušníci stejného typu lišit.  Každý člověk může příslušet k různým typům – příslušnost k jednomu typu nevylučuje příslušnost k jinému typu, který je konstruován z jiného hlediska  Pojetí typu zdůrazňuje především přítomnost vlastnosti nebo souboru vlastností dominujících: Jde o vlastnosti vystupující u více osob v takové míře, že vtiskují pečeť celému jejich chování.  Hranice mezi typy jsou plynulé, typy od sebe nejsou ostře odděleny, příslušnost k typu se spíše spojuje se stupněm síly určitého rysu nebo souboru rysů, a tedy není možné třídit lidi do vylučujících se kategorií (lidi nelze např. třídit jen na pracovité a lenivé, jsou i lidé, kteří mají vlastnosti vyjadřující něco mezi oběma uvedenými krajními případy, a těch je většina). Různá kritéria – často spojená bio-fyziologickými dispozicemi, vliv konstituce na psychiku Theofrastos z Eresu: (3. st. př.n.l.) 30 osobnostních charakterových typů: Lhář, Nemrava, Lichotník, Lakomec… Frenologie byl obor, který předpokládal a zkoumal souvislost stavby lebky s duševními schopnostmi a charakterovými rysy. Byl populární zejména v 19. století (pseudověda). (F. J. Gall) Temperamentová Hippokratova typologie (tělesné šťávy) Hippokrates - Wundt, Eysenck, Pavlov Rozpracovávána a využívaná dosud M – CH – S – F Jde o typy charakteru související se stavbou těla a s určitým typem psychického onemocnění (psychopatologie – norma, plynulý přechod) Poukazuje na souvislosti mezi temperamentem a charakterem, temperament je základnou pro rozvoj charakteru (vzrušivost – konfliktnost, nepozornost – nepečlivost) Tvar těla má velký vliv na psychiku, souvislost mezi stavbou těla a reagováním Dispozice k chování Sebehodnocenía hodnocení druhými Hodnoty sebe sama, motivy Tvar těla Genotyp pyknik Cyklotym (cyklofrenie) Společenskost, činorodost, realista, labilní… blízký extroverzi astenik Schizotym (schizofrenie) Vnitřní rozpory, uzavřený, bohatý vnitřní život – blízký introverzi atletik Ixotym Psychologicky nevýrazný Extroverti – zaměření na okolí Introverti – intrapsychické zaměření (Pod)typy podle převahy  Myšlení (zkoumá…)  Cítění (oceňuje…)  Smyslového vnímání (spoléhá na smyslovou zkušenost…)  Intuice (poznává skrytý význam…)  Psychická plastičnost:  typ zvykový (automatický – stereotyp, nepohotovost),  ovlivnitelný (sugestibilní – potřebuje pochvalu, lehce navazuje kontakt, nestálost…),  vypočítavý, (jde za cílem, zisk, smysl pro povinnost, zásady),  ideový (citlivý, intuitivní, spravedlnost, hodnoty) (N. Ilgiewiczová)  Postoj k životu: (př. výstup na horu…): unavení (pesimisté), světáci (požitkáři), nadšenci (optimisté) (T. de Chardin)  Psychoregulační model – zralostní: O rudimentární (živočišná, hrubost..), O přizpůsobená (nepružná, konformní), O kultivovaná (sebereflexe) (D. Kováč) Typy podle sociální vyspělosti jednání  typ destruktivní – lidé jednající nezodpovědně, bezohledně, agresivně 10-16% lidí  typ konzumenta - možnost získat v životě potěšení v různých oblastech, nepříjemné povinnosti je třeba odbýt (asi 2/3 lidí)  typ tvůrce – překračuje dané svým úsilím splnit úkol a poslání, nehledají osobní štěstí, chtějí zanechat něco smysluplného (asi 16% lidí)  Lidé orientovaní na věci  Orientovaní na lidi  Orientovaní na ideje (hypotetické) destruktivní konzument tvůrce Na ideje cynik snob mudrc Na lidi agresor, manipulant nezávazný rádce Na věci vandal sběratel vynálezce  V žádné typologii neexistují jasné hranice mezi jednotlivými typy , „Smíšené typy“ jsou častější než „čisté typy“ (choleričtí sangvinici).  Mnohé typy nejsou ničím jiným než sociálními stereotypy s přehnaným zobrazením charakterů  Hlavním nebezpečím typologizování je zjednodušování.  Nemá-li se individuum v typu ztratit, doporučuje se konfrontace více různých typologií.  Vývojový typ dominuje nad konstitučním typem, např. kojenec je jako typ sotva poznatelný, konstituční typ se prosazuje více v dospělosti.  Každý člověk má v sobě obě tendence určitého bipolárního typu, typ vyvstává při chronickém převažování jedné tendence.  Osobnost je vždy bohatší a také záhadnější než typ a osobnost tvoří jednotu individuálního a typického, tj. v něčem je jedinec psychicky i fyzicky podoben některým jiným jedincům, ale současně se od nich také v něčem podstatně liší ( např. introverti se mezi sebou liší svými zájmy, mírou inteligence, aktuálními potřebami…), i když mají něco podstatně společného – jsou uzavření, plaší, spíše nepraktičtí. Opět není jednotné pojetí. Vývojově nejvyšší mechanismus regulace chování je vůle.  Rostlina (biologické), zvíře (emoce), člověk (rozum a vůle)  Biologická, psychosociální, duchovní  Platon: racionální, emocionální , konativní  Musím (fyziologické), chci (emoční a racionální), měl bych (hodnoty, sebereflexe, vůle) Koncept vrstev vychází z vývoje funkcí mozku, které se uplatňují v různých úrovních regulace chování:  Pudy (mozkový kmen)  Emoce (limbický systém)  Rozum a vůle (neokortex) …. Nižší funkce v průběhu ontogeneze ustupují do pozadí a do dospělého člověka se uplatňují v situacích ohrožení….  Některé teorie osobnosti (Freud – Ego, Superego, Id) O. Čačka: 1. Elementární duševní fce (biogeneticky determinované) - vrozené 2. Komplexnější duševní projevy (poznatky, postoje, role) sociální determinace – sociální učení 3. Subjektivní a jedinečné útvary jáství (sebepoznávání, sebepojetí a sebrealizace) – řídící mechanismy, vůle 4. Osobní a egopřesahující hlediska vyspělého a kultivovaného jedince (vzdělanost, moudrost, zralost…) - autokultivace  Pohled „zevnitř“, vnitřní rámec  Základem je sebeuvědomování, vědomí vlastní individuality  Vědomý princip - Vědomé Já  Zážitek vlastního Já (Self)  Mechanismus odlišování sebe od okolí  Je základem pro sepoznávání, sebebehodnocení, sebevědomí, sebepojetí  Počátky sebeuvědomování a sebepoznávání v batolecím období,  Zahrnuje znalosti o sobě samém, sebehodnocení a pohledy na sebe sama schéma sebe sama (selfconcept, selfimage)  Obsahuje rozmanité události osobní historie, identitu vyjádřenou v osobním příběhu nebo osobním mýtu dávající smysl našemu životu (Hřebíčková, Urbánek)  Jde o vnitřní organizaci, která je středem seberegulace (má vliv na naše chování, adaptaci) (Cattell – sentiment Já)  Jak jedinec vnímá sebe sama: reálné Já – jak se vnímá …………….. ideální já – jak se představuje (Rogers)  Důsledkem je : Přijímání nebo odmítání sebe sama (sebeakceptace, souvisí se sebeúctou a sebehodnocením - selfesteem)  Jevové já a sebepojetí (Snygg, Combs – fenomenologie) Jevové já – jak se lidé vnímají v různých situacích, mění se Sebepojetí - kolem něj se uspořádává vjemové pole. Relativně stálé. Sebehodnocení: - dílčí sebehodnocení - sebehodnocené celkové (self – esteem), sebeocenění (vysoké, nízké) vysoká sebeúcta/sebevědomí (větší samostatnost, menší sugestibilita, větší odvaha ... ale i riziko snížené sebekritičnosti) nízká sebeúcta /sebevědomí(konformita, nedůvěřivost, někdy neuroticismus, úzkost či pocity viny, nižší aspirace) - biologické predispozice (nemoci…) – výchovné vlivy (zrcadlová teorie a teorie modelu) – vlivy prostředí (situace, šance…) Vliv rodiny: Zrcadlová teorie (podceňování nebo podpora ze strany rodičů) Teorie modelu (vliv vlastního sebehodnocení rodičů) Do sebehodnocení se promítají: srovnávání s jinými, požadavky na sebe sama (ideální Já), hodnocení druhými, úspěšnost v práci a ve škole, ... Typy (vývoj sebepojetí): Zmatení, závislí, hledající, se zdravě zformovaným sebevědomím (Smékal) internalisté – podmínky důležité pro dosahování úspěchu jsou určovány především jimi samými Schopní lidé, kteří se nestali vedoucími, nevyužili dostatečně své příležitosti. Známky, které člověk dostává ve škole, závisí především na jeho píli. externalisté – považují vnější vlivy za téměř fatálně determinující Bez opravdového štěstí se nikdo nemůže stát vedoucím. Někdy se dá těžko pochopit, podle čeho učitelé známkují. Pozitivní sebepojetí – duševní zdraví Negativní sebepojetí – maladaptace a deprese Vliv na životní spokojenost Diagnostika: Rosenbergova škála sebehodnocení Dotazník životní spokojenosti  Potřeba adekvátnosti (přizpůsobenost)– adekvátní Já, schopnost vyrovnávat se s nároky života . Zachování současné uspořádanosti a rozvoj k adekvátnosti. Adekvátní/zralá osoba:  pozitivní obraz o sobě - vlastní hodnota, pocit vnitřní ceny a důstojnosti  přijetí sebe a druhých, ochota odpouštět sobě a druhým, nedokonalost je přirozená Sebepoznávání např. v oblasti identity: otázky: kdo jsem (životní role, poslání...), jaký jsem, jaké jsou mé schopnosti, co chci, kam směřuji (celoživotní proces, prohloubení v pubertě)…. Některé metody sebepoznání (slouží pro osobnostní rozvoj) Slouží jako podpůrné techniky, ne psychoterapie Pravidelná registrace vlastního jednání Pravidelné reflexe Prostřednictvím druhých Metoda volných asociací Současné sebepozorování Osobnostní rozvoj - podmínka sebeaktualizace Rozvoj sebe sama, vlastností osobnosti, (schopností), ale i v oblasti vlastní identity, vlastních postojů a chování (sebeprezentace), kultivace pohledu na sebe, na druhé, řízení času, stresu... (psychoterapie) Dobrovolnost (rozhodnutí) je podmínkou. Není třeba odkládat. Profesionální rozvoj profesní identita, vlastní chování a postoje v organizaci, rozvoj schopností potřebných k vykonávání profese, kariérní růst,vztahy k druhým v organizaci, profesní komunikace, zvládání prof. stresu…  Edukační systém (výchova, příprava)  Individuální sebezdokonalování (Poradenství a psychoterapie) Cíle OR: (každý má nárok na definici vlastních cílů, vlastní pojetí) - Minimalizovat či odstranit některé osobnostní charakteristiky - Podpořit některé osobnostní charakteristiky - Vytvořit nové osobnostní charakteristiky (dovednosti, vědomosti…) (Smékal) Cílem může být naučení nějaké techniky OR. Dimenze OR: (kultura těla a kultura duše) - Tělo (zdraví, harmonie…) - Emoce (sociální začlenění, afektivní rovnováha…) - Schopnosti (komunikace….) Celá řada přístupů (teorií) využívajících různé metody - Metody jdoucí skrze osobnost (enneagramy, typologie … sebepoznání – autodg., otestovat se….) - Metody jdoucí skrze emoční inteligenci (rozvoj inter a intrapersonálních dovedností… naučit se a prožít si s reflexí…) - Přístupy skrze sebepoznání a spiritualitu – meditace, hypnoterapie… i prostřednictvím změn vědomí … uvědomit si…) - Přístupy skrze tělo a štěstí (tělesná energie, relaxace …. prožít si) Obecně: Modelující (naučit se) a relaxační (prožít i bez reflexe)  Psychoterapeuti  Autoři – propagandisté (strava, krystaly, amulety, přístroje…)  Pracovníci certifikovaní – psychoterapeuti  Lektoři pracující s různými skupinami, ověřené postupy, různé vzdělávání, ale výcvik – založené na teorii  Lektoři – učitelé působící v edukačním prostředí, čerpají z různých zdrojů  Lektoři – propagátoři (šarlatáni) … „lepší bytí“ … manipulace