Dynamika rodinného soužití


Je vázána etapy, v nichž se pár nachází.


-         Na úplném počátku je etapa, kdy jedinci hledají vhodného partnera; pokud si vzájemně
vyhovují, přesvědčují se o možnosti dlouhodobějšího vztahu, probíhá fáze vážné známosti, která po 1
a více letech ústí v rozhodnutí uzavřít sňatek.


-         Další etapou je období soužití po sňatku do narození prvního dítěte, které trvá různě
dlouho (od několika měsíců do několika let).


-         Následuje etapa sžívání se s narozeným dítětem, které se postupně stává z kojence
batoletem, až doroste do předškolního věku. Mezitím velmi pravděpodobně přichází na svět další
dítě. Matka v té době čerpá mateřskou a posléze rodičovskou dovolenou, případně se o ni dělí se
svým manželem. Toto období může trvat od 3 do 8 i více let.


-         V následující etapě se rodina adaptuje na školní období svých dětí, probíhají rozhodování
o výběru škol – ukončit základní školu nebo hlásit se do víceletých středních škol; kam po ukončení
základního vzdělání; co dělat, když se objeví výukové či výchovné obtíže atd.


-         Další etapa je v duchu dospívání dětí a později postupné vyprazdňování „hnízda“, kdy děti
odcházejí z domova – hledání zaměstnání po střední škole,  studium (VOŠ, bakalářské, ucelené VŠ),
studium v zahraničí atd.


-         Etapa, kdy rodiče zůstávají sami, děti se skutečně osamostatnily, založily vlastní
rodiny, je dlouhá, protože může zahrnovat 20-30 roků (i více). Zahrnuje často období profesně
produktivního věku a postupný přechod do důchodového věku, úmrtí jednoho z manželů a později i
druhého.


Do života rodiny může zasáhnout nečekaná událost. Události normativní – sňatek, narození dětí,
školní léta, dospívání, dospělost dětí – mohou vystřídat paranormativní události, jako je rozvod,
nemoc člena rodiny, úmrtí, ztráta zaměstnání, ale i katastrofické události – záplavy, dovolená
s prožitkem tsunami a ztrátou někoho z rodiny apod.


Krize (z řečtiny krisis = bod obratu)


Situace narušeného vnitřního nebo vnějšího přizpůsobení jedince nebo systému. Do té doby osvědčené
adaptační mechanismy již nestačí na udržení rovnovážných procesů nutných k zajištění přežití. Je
třeba využít nové strategie zvládání situace, ale vytvořit i odpovídající změny vnitřní struktury
(Simon, F.B.; Stierlin,H.: Slovník rodinné terapie, Konfrontace 1995, Hradec Králové). Dvě formy
poruch přizpůsobení – nouze a krize. Nouzi lze odstranit osvědčenými prostředky, krize vyžaduje
vytvoření nových vzorců chování.

Gibson a Brown (1992) považují krizi za stav, který se váže k náhlé, nezvyklé, nečekané a
dramatické události a který je doprovázen strachem, úzkostí, hněvem, pocity viny. Feldmann(1993)
v souvislosti s krizí říká: …“Nové životní úkoly nebo zvládání nových požadavků mohou vést ke
zvýšenému psychickému napětí a zmenšení stability. Dosavadní možnosti řešení nebo koncepty života
jsou zpochybněny nebo již nestačí. Krize proto často znamená předěl v životě.“ Erikson,E.H. (1968)
vnímá krizi jako určitý bod obratu, jako „ kruciální údobí rostoucí vulnerability – zranitelnosti –
a současně zvýšeného potenciálu.“


Vývojovou krizi někteří badatelé zaměnitelně pojmenovávají jako krizi tranzitorní; dle Plaňavy
(MaR, Doplněk 2000) nemusí být jen něčím negativním. A to tehdy, kdy osvědčené adaptační
mechanismy, způsoby chování, struktura systému (manželství, rodina)  přestávají vyhovovat, brzdí
nebo brání v plnění jeho funkcí a členům rodiny znesnadňují další vývoj či brání rozvoji v dané
etapě jejich individuálního rozvoje; pak jsou třeba zásadní změny.


Rodinné vývojové krize mají na jednom konci osy parciální dysfunkci, kdy vázne plnění jedné funkce
rodiny nebo manželství a na druhém pólu je dysfunkce totální, kdy jde o rodinný rozvrat, při němž
nefunguje nic.