Syndrom vyhoření Jde o soubor příznaků, které se objevují při dlouhodobém pracovním přetížení. Lidé pracující v pomáhajících profesích (lékaři, zdravotní sestry, záchranáři, psychologové, psychoterapeuti, sociální pracovníci, terénní pracovníci, učitelé) se v rámci své profese dostávají do kontaktu s lidmi, navazují s nimi v rámci své profese vztahy. I tehdy, kdy se chovají maximálně profesionálně, doléhají na ně těžkosti klientů, pacientů, žáků či studentů a vyvolávají v nich emoční odezvu. Ta může být pozitivní (prožitek radosti, úspěchu) nebo negativní (bolest, bezmoc, lítost, někdy hněv). Všechny tyto pocity a tělesné odezvy (bolesti hlavy, zad, končetin) se projevují dlouhodobě a co je odlišuje od běžné únavy nejvýrazněji, je pocit, že únava nemizí, zato mizí smysluplnost práce. Další příznaky syndromu vyhoření: - deprese - ztráta sebedůvěry - úzkost - pocit, že lidé nejsou vděčni za námahu, s jakou se pomáhající snaží s nimi řešit jejich obtíže - pocit, že mu nejbližší lidé nerozumí - snadné upadnutí do nemoci Karel Kopřiva v knize Lidský vztah jako součást profese (1997, Portál Praha) píše: „Ten, kdo hoří, může vyhořet.“ Velké nadšení, s nímž pomáhající přistupuje ke své práci, ho může postupem času strávit, tak jako oheň, do něhož obezřetně nepřikládáme, spálí to, co mělo být dobře propečeno. Velké pracovní zatížení, nedůvěra v profesní schopnosti a ztráta smyslu práce může postupně natolik pomáhající vyčerpat, že přispějí k vyhoření a ztrátě ideálů. Závislost na práci – workoholismus – je obsedantní (nutkavá) potřeba pracovat. Takto závislý člověk využívá každé příležitosti k pracovní činnosti. A může prožívat úzkostné stavy, když se ocitá bez pracovního vytížení. Jiné směřování k vyhoření je spjato s pocitem, že člověk musí využít všech možných pracovních nabídek, které se mu naskýtají. Časem ale může zjistit, že se práce košatí, stojí ho veškerou energii a přesto nemůže přestat a promyšleně si rozvrhnout čas. Jak lze předejít syndromu vyhoření: Už jsme si řekli, že velké nadšení ještě neznamená dobrou kvalitu práce, pokud nejsme ochotni se starat i o své tělo a psychiku. Co může pomoci? - mít dobré zázemí v práci, což s sebou nese v optimálním případě vhodnou odbornou erudici (teoretické i praktické znalosti) a průběžné vzdělávání, které pomohou nabýt profesní jistotu - vědět o svých přednostech i nedostatcích - umět si plánovat pracovní čas pokud možno rovnoměrně, vyhýbat se práci pod tlakem, reflektovat všímavě každý pracovní úkon - stejně všímavě si uvědomovat i provozované volnočasové aktivity (jak se při nich cítíme, dělat co nejméně činností bezmyšlenkovitě) - s chutí začlenit i techniky, které pomáhají k dobrému hospodaření s energií - využít relaxační techniky (jóga, autogenní trénink, Jakobsonův trénink, cvičení s prvky bioenergetiky) - udržovat se po odborné stránce, nebát se konzultovat sporné a obtížné případy a nejasnosti formou supervize