věděl jsem. „Cojes tebou?" Odpověděla: „Tvoji lidé mi vzali oděv, hýkavce, štěkavce a drahokam!" Rekl jsem svým ozbrojencům: „Jestliže někdo něco vzal, vraťte to!" Nato jeden přinesl kus jakési látky, mohly to být tak dva lokty. Zvolala: ,,To jsou ty Šaty!" Pak jiný vytáhl kousek čehosi, co vypadalo jako jantar. ,,To je ten drahokam!" zvolala. Zeptal jsem se: „A co je s oslem a co je se psem?!" Odpověděli mi; ,,Osel? Tomu svázali přední a zadní nohy a leží někde v trávě. Pes utekl, Bůhví kde běhá."
Shromáždil jsem je a spatřil jsem, v jakém jsou přeubohém stavu: byly to kostry potažené suchou kůži. Zeptal jsem se jich: „Co jste zač?" Odpověděli: „Jsme z kmene Banú Ubajj." Banú Ubajj jsou částí beduínskeho kmene Tajji', který se živí výlučně zdechlinami a tvrdí, že jsou nej lepšími Araby: „Mezi námi není nikdo postižen elefantiásou, malomocenstvím ani žádnou chronickou chorobou, ani není mezi námi nikdo slepý." Jestliže k nim přijde nějaký host, zaříznou na jeho počest berana a dají mu najíst z toho, co sami nejedí. Zeptal jsem se jich: ,,Co vás sem přivedlo?" Odpověděli: „Máme v al-Hismá' zakopáno větší množství prosa. Přišli jsme si je vyzvednout." Ptal jsem se dále: ,,A jak jste tu dlouho?" — „Od konce ramadánu jsme tu," odpověděli. „Okem jsme nezahlédli kousek potravy." — „A z čeho jste tedy živi?" ptal jsem se. „Z práchnivej ících (rozumí se pohozených shnilých) kostí. Roztloukáme je, nalijeme na ně trochu vody a přidáme lebedové listí (to je rostlina, které tam je plno). To je naše potrava." — „A co vaši psi a osli?" ptal jsem se. „Psy krmíme tím, co sami jíme, a osli se pasou na
S2
býlí." — „A proč nejdete k Damašku?" zeptal jsem se ještě. Odpověděli: „Bojíme se epidemií." Ve skutečnosti ale žádná epidemie nemohla přinést větší strádání, než v jakém žili zde. A to bylo právě po Velikém svátku!
Zůstal jsem tam, dokud nedojeli velbloudi. Pak jsem mezi ně rozdělil něco ze zásob, které jsme měli s sebou. Roztrhl jsem šál, který jsem měl na hlavě, adal jsem ho těm dvěma ženám. Vypadali, že se radostí nad potravinami pominou rozumem. Rekl jsem jim ještě: „Nezůstávejte zde, sice vás tu pochytají Frankové!"
Na té cestě se mi stala jedna zajímavá příhoda.
Jedné noci jsem sestoupil s koně, abych vykonal současně s noční modlitbou také modlitbu při západu slunce naráz a zkráceně. Velbloudi jeli zatím dál. Stanul jsem na vyvýšeném místě a řekl svým ozbrojencům: „Jděte hledat velbloudy a vraťte se ke mně. Já se nehnu z tohoto místa." Rozjeli se tryskem na všechny strany, ale nespatřili je. Vrátili se tedy všichni ke mně a řekli: „Nenašli jsme je. A ani nevíme, kam mohli jít." Rekl jsem jen: „Pomoz nám vznešený Alláh! Pojedeme tedy podle hvězd." Vyjeli jsme, ale tím, že jsme byli v poušti odloučeni od svých velbloudů, ocitli jsme se ve svízelné situaci. Mezi vůdci karavany byl ale jeden důvtipný a důmyslný člověk; říkalo se mu Džazíja. Když zpozoroval, že jsme se opozdili někde vzadu, domyslil si, že jsme zabloudili. Vytáhl křesadlo a začal křesat. Seděl přitom na velbloudu, takže jiskry odletovaly z křemene na všechny strany. Tak jsme ho spatřili z veliké dálky.
53
Zamířili jsme k ohni, až jsme je dostihli. Nebýt toho, že Alláh ve své laskavosti vnukl tomu muži ten nápad, byli bychom zahynuli.
Při téže cestě se mi přihodila také tato příhoda.
Al-Malik al-'Ádil (Alláh se nad ním smiluj!) mi přikázal, abych vůdcům, kteří pojedou se mnou, neprozradil, že vezu peníze. Dal jsem čtyři tisíce dinárů do jednoho vaku, který jsem dal naložit na jízdního mezka, který jel vedle mne, a svěřil ho jednomu ze svých ozbrojenců. Dva tisíce dinárů a své vlastní peníze na cestu, zlatou uzdu a nějaké maghrib-ské dináry jsem uložil do jiného vaku, jejžjsem dal naložit na koně, který jel po mém boku, a svěřil ho rovněž jednomu ozbrojenci. Kdykoli bylo třeba se utábořit, položil jsem ty vaky doprostřed jednoho koberce, jehož cípy jsem přes ně přehodil, a pak jsem přes ten koberec natáhl ještě druhý. Na vacích jsem pak spal, a když bylo třeba jeti dále, vstával jsem dřív než moji společníci. Oba ozbrojenci, kteří měli vaky na svých zvířatech, pak přicházeli a přejímali je. Když je upevňovali zvířatům na boky, byl jsem již na koni a budil své druhy. Pak jsme učinili všechno potřebné k odjezdu.
Jedné noci jsme se utábořili v poušti synů Izraele. Když jsem ráno vstal, abych jel dále, přišel ozbrojenec, který měl na starosti mezka. Vzal vak, hodil ho mezkovi na hřbet a obešel ho, aby vak popruhem upevnil. Vtom se mezek vysmekl a dal se do běhu s vakem na hřbetě. Vyskočil jsem na koně, kterého mi mezitím štolba přivedl, a zavolal jsem na jednoho
54
svého ozbrojence „Nasedej, nasedej!" a pobídl jsem koně do trysku za mezkem. Ale nedoběhl jsem ho. Běžel jako divoký osel, zatímco můj kůň byl po cestě unaven. Když mne dojel ten ozbrojenec, řekl jsem mu: „Pronásleduj mezka tímto směrem!" Odcválal, a když se vrátil, řekl mi: „Pane, mezka jsem ani nezahlédl. Našel jsem ale tenhle vak, tak jsem ho zvedl." S ulehčením jsem mu řekl: „Ten vak jsem hledal, na mezku tolik nezáleží."
Vrátil jsem se do ležení, a hle — mezek zatím přiklusal. Přišel ke žlabu pro koně a klidně stál. Vypadal, jako by býval neměl jiný úmysl než ztratit ty čtyři tisíce dinárů.
Na své cestě jsme dorazili do al-Busrá. Tam jsme se dozvěděli, že al-Malik al-'Adil Núruddín (Alláh se nad ním smiluj!) je na válečném tažení proti Damašku. Do al-Busrá přijel emír Asaduddín Šírkúh (Alláh se nad ním smiluj!). S ním jsem jel do ležení a dorazil jsem tam v noci na pondělí. Ráno v pondělí jsem pak měl rozhovor s Núruddínem o tom, co bylo mým posláním. Řekl mi: „Usámo, Damašští jsou našimi nepřáteli, stejně jako jsou našimi nepřáteli Frankové. Nemohu věřit ani těm, ani oněm, jestliže se dostanu mezi ně." Zeptal jsem se ho: „Dovolíš mi zapsat do mého žoldu vojáky, kteří nemohou sloužit v pravidelné armádě? Vezmu je a vrátím se s nimi. Prosím jen, abys vyslal se mnou jednoho muže ze své družiny, který by vedl třicet jezdců, aby výprava byla podniknuta jakoby tvým jménem." Odvětil: „Učiň tak."
55
hněv jen ještě rozpalovaly, a on jej tím spíš káral a huboval. Řekl jsem 'Abbásovi: „Pane můj, proč spíláš a výčitky činíš mému pánovi Násiruddínovi, když na ně mlčí? Obrať své výtky proti mně, vždyť já jsem účasten všeho, co on činí. Nejsem prost žádné jeho chyby a stejně tak se podílím na jeho dobrých činech. Jaká věc se mu tu klade za vinu? Neublížil žádnému z tvých stoupenců, neplýtval rozmařile tvým majetkem ani nepodrýval tvoje mocenské postavení. Vždyť on sám dal svůj život v sázku proto, abys dosáhl této hodnosti. Nezasluhuje tedy nikterak, abys mu činil výčitky."
Otec jej pak už nekáral a jeho syn mi za to zachoval vděčnou paměť.
Az-Záfir nyní začal podnikat vše, aby přiměl Ibn Abbáse zavraždit otce. Sliboval mu, že se po něm stane vezírem, a neustále ho zahrnoval přebohatými dary. Jednou jsem byl v jeho společnosti, když mu chalífa poslal dvacet stříbrných mís, ve kterých bylo dvacet tisíc dinárů. Po několika dnech, kdy neposlal nic, mu dal donést soupravy oděvů od všech druhů. Bylo to něco, co jsem nikdy předtím neviděl pohromadě. Pak zase několik dní neposlal nic. Pak poslal padesát stříbrných mís naplněných padesáti tisíci dináry. Pak zase několik dní nepřišlo nic. Pak poslal třicet jízdních mezků a čtyřicet velbloudů, všechny vybavené veškerými postroji, vaky a provazy. Jako chalífův posel k nám sloužil jistý muž zvaný Murtafa' ibn Fihl. Při tom jsem byl s Ibn 'Abbásem neustále, neuplynul den ani noc, abych se od něho vzdálil. Dokonce jsem s ním spal na společné podušce, s hlavou na konci jeho polštáře.
Jednou v noci jsem byl u něho; byl tenkrát v paláci aš-Sábúra. Také tehdy přišel Murtafa' ibn Fihl. Rozmlouval s ním po celou první třetinu noci, zatímco já jsem se držel od nich stranou. Pak posel odešel. Ibn 'Abbás mne zavolal a řekl:,,Kde jsi?" Odpověděl jsem: ,,U okna, recituji Korán. Neměl jsem dnes volnou chvilku k recitaci." Nato mi začal vyjevovat některé věci, kterými se v duchu zabýval, aby viděl, jak se k nim budu stavět. Chtěl také, aby se mým souhlasem posílil ve svém odhodlání provést ten zločin, ke kterému ho nutil az-Záfir. Řekl jsem mu tehdy: „Pane můj, kéž tě nesvádí dábel a kéž by ses nedal oklamat tím, kdo tě chce svést na scestí! Vždyť zabít svého otce by bylo pro tebe něco docela jiného než zabít Ibn as-Sallára. Nechtěj učinit nic, zač bys byl proklínán až do soudného dne.'' Svěsil hlavu a přerušil moje další slova. Sli jsme spát.
Jeho otec se o úkladu dozvěděl. Začal se svým synem jednat laskavě a získal ho na svou stranu. Nakonec s ním zosnoval zavraždění chalffy az-Záfira.
Oba dva vycházeli v noci spolu v přestrojení. Byli vrstevníky, oba byli stejně staří. I pozval ho jednou do svého paláce, který stál na mečířském trhu. Do jednoho křídla paláce ukryl několik svých lidí, kteří, když chalífa usedl, se na něho vrhli a zavraždili ho. Bylo to v noci na čtvrtek posledního dne měsíce rau-harramu roku pětistého Čtyřicátého devátého. Nasr ho dal svrhnout do jakési cisterny v paláci. S chalífou byl jeden jeho černý sluha, který ho nikdy neopouštěl. Říkalo se mu Sa'íduddaula. Toho také zavraždili.
62
63
rCHi*-.
Hned ráno se 'Abbás dostavil do chalífova paláce jako obvykle, aby složil chalífovi čtvrteční pozdrav. Usedl v jedné z komnat vezírského paláce, jako by očekával, že chalífa vykoná audienci k přijetí pozdravu. Když uplynula doba obvyklé audience, nechal si zavolat nejvyššího komořího a zeptal se ho: „Co se stalo s naším vládcem, že nevykonal audienci k přijímání podravu?" Komoří upadl do rozpaků nevěda, co odpovědět. 'Abbás se na něho rozkřikl: ,,Go je s tebou, že nevíš, co odpovědět?" — ,,Pane," odpověděl, „nevíme, kde je náš vládce." — „Copak se lidé jako náš vládce mohou jen tak ztratit?" řekl 'Abbás. „Vrať se a zjisti, co se stalo!" Nato řekl 'Abbás: „Lidé přece nemohou zůstat bez chalífyl Jdi proto k princům, chalífovým bratrům, nechť některý z nich vyjde, abychom mu složili slib věrnosti." Odešel a zase se vrátil se slovy: „Princové ti vzkazují: ,Nemůžeme na vládu uplatňovat nijaké nároky. Jeho otec nás z ní zcela vyloučil a přenesl ji výlučně na az-Záfira. Vláda přechází z něho na jeho syna.' " Nato poručil 'Abbás: „Přivedte ho, abychom mu složili hold věrnosti."
'Abbás dal zavraždit az-Záfira s pevným úmyslem prohlásit, že ho zavraždili jeho bratři, tak aby je mohl dát zabít vzhledem k tomuto obvinění, I objevil se před dvořany az-Záfirův syn. Byl to malý hoch, kterého nesl na rameni jeden z palácových komorníků. 'Abbás ho vzal do náruče a nesl ho před plačícími lidmi. Pak s ním stále v náručí vstoupil do zasedací síně jeho otce. V ní byli shromážděni již al-Háfizovi
synové: princ Júsuf a princ Džibríl, a jejich synovec princ Abú'1-Baka.
My jsme seděli v předsálí. V paláci nebylo méně než tisíc mužů egyptských oddílů. Tu jsme byli nečekaně překvapeni klubkem lidí, které se vyřítilo ze zasedací síně do sálu, a zvukem mečů dopadajících na jakéhosi člověka. Rekl jsem jednomu svému arménskému sluhovi: „Jdi se podívat, kdo je ten zabitýl" Sel a hned byl zpátky, volaje: „To snad ani nejsou muslimové! Je to můj pán Abú'1-Amána {to je princ Džibríl). Zavraždili ho a jeden z nich mu rozpáral břicho a vytahuje z něho střeva!" Pak vyšel 'Abbás, drže pod paži odkrytou hlavu prince Júsufa, zalitou krví z rány, kterou mu 'Abbás zasadil mečem. Abú'1-Baká', jeho synovec, bylvrukouNasra, 'Abbá-sova syna. Odvedli je do jedné komnaty v paláci a tam je nechali zavraždit. To se událo, zatímco v paláci bylo tisíc tasených mečů.
Onen den, v němž se zběhlo toto odporné násilí, které Nej vyšší a všichni lidé zavrhují, byl jedním z nejotřesnějŠích dní v mém životě.
Toho dne se udála podivná příhoda. Když chtěl 'Abbás vstoupit do zasedací síně, shledal, že její dveře jsou zevnitř zavřeny. Otevíráni a zavírání dveří u této zasedací síně měl na starosti jeden starý kleštěnec zvaný Amínulmulk. Zkoušeli tedy otevřít dveře tak dlouho, až se jim to podařilo. Když vešli, nalezli onoho kleštěnce za dveřmi. Byl mrtev a svíral klíč v ruce.
64
65
kove jedou k mým lidem, cítil jsem, že mi nebude zatěžko zemřít. Obrátil jsem se tedy proti nim, abych bud sám padl, nebo abych ochránil ten zástup." A můj otec (Alláh se nad ním smiluj!) pronesl vhodný verš:
„Zbabělec bezhlavě o překot prchá, i koho nemusí, statečný chrání."
Po několika dnech se vrátil ze své návštěvy u Nadž-muddína llgházího můj strýc (Alláh se nad oběma smiluj I). Přišel ke mně jeho posel a vyřizoval mi jeho žádost, abych se k němu dostavil. Bylo to v době, kdy nemíval ve zvyku to Činit. Vešel jsem k němu, a hle, u něho byl jakýsi Frank. Strýc mi řekl: „Tento rytíř přibyl z Afámíje a přeje si spatřit jezdce, který bodl rytíře Filipa. Frankové se totiž podivovali oné ráně, neboť pronikla dvěma vrstvami rytířova brnění, a přece ten rytíř zůstal zdráv." Podivil jsem se: „Jak ale mohl zůstat zdráv?" Onen franský rytíř mi odpověděl: „Rána jej zasáhla jen do kůže na boku." Zvolal jsem: „Osud je skutečně nepřemožitelná pevnost!" Nikdy bych si nebyl pomyslil, že by po oné ráně mohl zůstat zdráv.
Chtěl bych k tomu dodat, že každý, kdo má bodnout kopím, musí je pevně třímat v ruce a držet přitisknuté k boku. Koně musí nechat volně běžet, aby rána měla potřebnou prudkost. Kdyby totiž rukou, ve které svírá kopí, pohnul nebo ji napřáhl, nemělo by takové bodnutí náležitý účinek a bylo by neškodné.
92
Znal jsem jednoho jezdce z našich lidí, jmenoval se Barrij ibn Talii al-Kušajrí a patřil mezi naše statečné bojovníky. Jednou jsme se setkali s Franky a tento člověk neměl na sobě víc než pár kousků oděvu. Jakýsi franský rytíř ho bodl do prsou a přeťal mu tepnu v prsou, zatímco kopí vyšlo na boku ven z těla. Vrátil se tedy domů, ale ani jsme se nedomnívali, že by dojel domů živ. Bůh však, jak velice je chvály hoden, určil, že se uzdravil a zcela vyléčil ze svého zranění. Jen rok trvalo, že lcžei-li na zádech, nemohl se posadit jinak, než že ho někdo zvedl za ramena. Potom přestala i tato obtíž a on se zase pohyboval a jezdil na koni jako dříve.
Chvályhodný je ten, jehož vůle se uskutečňuje mezi lidmi, jenž přivádí k životu i působí smrt, zatímco sám je věčně živ a neumírá, v jeho rukou je dobro a on je všemocný.
Zil u nás jeden řemeslník, 'Attáb jménem, člověk úžasně tlustý a velice vysoký. Přišel jednou domů, a jak si sedal, opřel se nikou o jakýsi šat, který před ním ležel. V šatu byla jehla, která mu vjela do dlaně, a následkem toho zemřel. Když dole v podhradí sténal, bylo to jeho sténání, při Alláhu, slyšet až na hrad, protože byl tak silný a měl tak mocný hlas. Tento zemřel od jehly, ale zato al-Kušajrímu, jemuž kopí probodlo hrud a vyjelo z boku ven, se nestalo nic!
Jednoho roku nás oblehl vladař Antiochie (Alláh ho prokleji) se svými jezdci, pěšáky, stany. Nasedli jsme na koně a vyjeli jsme jim naproti domnívajíce se, že s námi budou bojovat. Ale oni přijeli, utábořili
93
malému počtu snadno zmůžeme. Oni však proti nám nachystali léčku, když část jich zůstala v záloze. Ty, kteří na nás provedli nájezd, jsme obrátili na útěk a pronásledovali jsme je, až jsme se dosti vzdálili od osady. Tehdy proti nám vyjela ta záloha a obrátili se také proti nám ti, které jsme pronásledovali. V tu chvíli jsme poznali, že podaří-li se jim obrátit nás na útěk, je po nás všech veta. Postavili jsme se jim na odpor plni bojovného zápalu, a Alláh nám dopřál vítězství nad nimi. Osmnáct jejich jezdců jsme srazili s koní. Někteří z nich byli bodnuti kopím a zemřeli, jiní kopím sraženi spadli s koně, ale jinak byli zdrávi, a pod jinými zase byl bodnut kůň, takže se stali pěšáky.
Ti z nich, kteří byli zdrávi a na zemi, tasili meče a stáli připraveni postavit se každému, kdo by projel kolem nich, aby jej ťali.
Džum'a an-Numajrí (Alláh se nad ním smiluji) míjel jednoho z nich. Ten k němu pokročil a ťal ho do hlavy. Džum'a měl na hlavě přilbu, ale úder ji rozťal a rozsekl i čelo. Z rány se mu řinula krev, až byl celý zkrvavený. Rána vypadala jako rozevřená rybí tlama. Potkal jsem ho ještě během té naší srážky s Franky a zeptal jsem se ho: ,,Abú Mahmúde, neměl by sis zavázat tu ránu?" Ale on odpověděl: ,,Ted není čas na obvazy a ovazování ran." Džum'a měl na obličeji vždy černý šátek, neboť trpěl očním zánětem a oči měl plné červených žilek. Když tenkrát utrpěl ono zranění, při kterém ztratil tolik krve, přestal si stěžovat na oční potíže a víckrát do očí nedostal zánět ani netrpěl bolestmi v nich.
,,Snad tělo vyléčí někdy i nemoc."
Frankové, jimž jsme zabili těch několik mužů, kteří padli našimi ranami, se znovu sešikovali a postavili se proti nám. Přišel ke mně bratranec Zachíra-tuddaula Abú'1-Kaná Chitám (Alláh se nad ním smiluji) a požádal mne: „Bratrance, ty máš u sedla uvázána dvě rezervní zvířata, zatímco já mám tohoto slabého koně." Řekl jsem svému pacholkovi, aby mu vydal ryzáka. Sluha mu ho vydal, a sotvaže se usadil v sedle, zaútočil samojediný na Franky. Ti se před ním rozestoupili, až se ocitl v jejich středu. Pak jej bodli a shodili se sedla. Koně probodli, a obrátivše svá kopí, sráželi jej k zemi, pokaždé když vstával. Měl však na sobě silný kroužkový pancíř, jemuž jejich kopí nijak neuškodila. Když jsme viděli tuto scénu, jali jsme se volat jeden na druhého: „Pomozte svému druhu! Pomozte svému druhu!" Zaútočili jsme na ně a obrátili jsme je na útěk. Vysvobodili jsme ho z jejich zajetí živého a zdravého. Kůň však ještě téhož dne zašel. Chvála bud vzdána Všemohoucímu Ochra-ňovateli!
Ona srážka byla Džum'ovi ke štěstí, poněvadž se mu vyléčily jeho oči. Chvála bud vzdána Tomu, jenž řekl: ,,Možná,že cítíte odpor k něčemu, co jest vám na prospěch."
Přihodila se mi i podobná příhoda. Zdržoval jsem se tehdy v al-Džazíře, ve vojsku atabeka Zenkího. Jednou mne pozval k sobě do domu jeden z přátel. Měl jsem štolbu jménem Ghunajm, který byl stižen vodnatelností. Krk měl tenký, zato trup veliký. Doprovázel mne vždy do ciziny a já jsem mu zato věno-
114
On však je silně přitiskl paží, chtěje mi dřevce vytrhnout. Já jsem se však přitom otáčel na koni, takže on byl prudce vržen v sedle na šíji svého koně a spadl na zem. Pak vstal a byl na samém konci údolí spadajícího do říčky al-Džalálí. Udeřil svého koně a hnal jej před sebou dolů po svahu. Velebil jsem Alláha, který je chvály hoden, že ta rána tomu člověku ani v nej menším neublížila, neboť to byl Ghází at-Tallí, který (Alláh se nad ním smiluj!) byl výtečný muž.
Jednoho dne nás oblehlo antiochijské vojsko a utábořilo se na místě, kde tábořilo vždy, když nás obléhalo. Vyjeli jsme na koních proti nim a oddělovala nás od nich řeka. Nikdo z nich však nezamířil na nás. Postavili stany a utábořili se v nich, zatímco my jsme je pozorovali z hradu. Asi dvacet jezdců z našeho vojska vyjelo do Bandar Kanín, vesnice ležící nedaleko naší osady, aby napásli koně. Kopí nechali doma. Asi dva franští jezdci se přiblížili k těmto vojákům pasoucím své koně. Na cestě potkali jakéhosi člověka, který vedl dobytče, a chytili ho i s jeho dobytčetem. My z hradu jsme to všechno dobře viděli. Ti vojáci tam nasedali na koně a zůstali stát, neměli však kopí. Můj strýc řekl: ,.Tamtěch dvacet nedokáže vysvobodit z rukou těch dvou toho zajatce. Kdyby u toho byl Džum'a, viděli byste, co by dokázal." Ještě ani nedokončil větu, když tu bylo vidět Džum'u, jak v plné zbroji jede tryskem. Strýc řekl: „Dívejte se, ted něco udělá!" Když se však Džum'a přiblížil v trysku k těm dvěma jezdcům, trhl hlavou své klisny
a jel za nimi v určité vzdálenosti. Když můj strýc viděl, že se před nimi takto zastavil — díval se na to se svého balkónu v hradě — odešel z balkónu s hněvivým zvoláním: ,,To je zklamání!"
Džum'a se zastavil proto, že měl obavy, aby v jeskyni, kterou bylo vidět před oběma jezdci, neměli skrytu zálohu. Když k ní dorazil a nikoho v ní nebylo, vrhl se na oba jezdce a osvobodil jak toho muže, tak i dobytče, a oba Franky pronásledoval až ke stanům.
Syn Bohemondův, vládce Antiochie, viděl, co se přihodilo. A když ti dva jezdci dorazili do ležení, poslal své lidi, aby jim oběma odebrali štíty a udělali z nich krmelce pro zvířata, dal strhnout jejich stany a vyhnal je z vojska se slovy: .Jediný muslimský jezdec dokáže zahnat dva franské rytíře! Nejste žádní muži, jste baby!"
Džum'a však zatím dostal vyhubováno od strýce, který se na něho zlobil za to, že za nimi zůstal stát, když je dostihl. Džum'a se bránil: ,,Můj pane, bál jsem se jen, že by v jeskyni Karmatské hory mohli mít nějakou zálohu, která by na mne vyrazila. Když jsem ji prozkoumal a nikoho jsem v ní neuviděl, osvobodil jsem toho muže i dobytče a ty dva jsem hnal, dokud nedojeli do svého ležení." On však, při Alláhu, nepřijal jeho omluvu a nedovedl se smířit s jeho jednáním.
Frankové (Alláh se od nich odvrať!) nemají žádnou ctnost, kterou se člověk honosí, vyjma statečnosti. U Franků nikdo kromě rytířů nepožívá žádných vý-
hod ani vysokého postaveni. Nikdo kromě rytíře u nich není považován za člověka. Jen jejich názory jsou brány v úvahu, oni soudí a vládnou.
Přihodilo se mi, že jsem k nim jednou podal žalobu ohledně dvou stád ovcí, kterých se zmocnil v lesích vládce Bánijásu v době, kdy mezi námi a jím byl mír. Byl jsem tou dobou právě v Damašku. Řekl jsem králi Fulkovi: „Tento člověk poškodil naše práva, když nám vzal náš brav. A nadto to bylo v době vrhu jehňat. Ovce vrhly a jehňata zašla. Vrátil nám sice naše ovce, ale až potom, když jim ublížil." Král řekl šesti sedmi rytířům: „Jděte a vyneste rozsudek v jeho prospěch." Vyšli z komnaty a v ústraní se radili, až se mínění všech sjednotilo na jedné věcí. Pak se vrátili do královy síně a řekli: „Rozhodli jsme, že pán Bánijásu musí jako pokutu uhradit škodu, kterou na jejich ovcích spáchal." Král mu tedy rozkázal zaplatit tuto pokutu. Začal mne úpěnlivě prosit, a mně bylo zatěžko snášet jeho prosby, až jsem od něho vzal čtyři sta dinárů. Takové rozhodnutí, na kterém se usnesli rytíři, nemůže ani král, ani žádný z předních rytířů odvolat ani změnit. Rytíř tedy u nich znamená velice mnoho.
Král mi řekl; „Usámo, při pravdě mé víry, velmi jsem se včera zaradoval." Odpověděl jsem mu: „Kéž Alláh vždy působí králi radost! Co tě potěšilo?" — „Říkali mi, že jsi vynikající rytíř," řekl mi na to. „Já jsem však dříve nevěřil, že jsi skutečně rytíř." — „Můj pane," odvětil jsem, „jsem rytířem po způsobu své rasy a svého lidu." Oni nejvíce rytíře obdivují, je-li hubený a vysoký.
Pod naším hradem se utábořil Tancred, první vladař v Antiochii po Bohemondovi. Bojovali jsme s ním, ale pak jsme uzavřeli mír. Vyslal k nám posla, který vyřídil jeho přání dostat koně, který patřil jednomu z mužů mého strýce 'Izzuddína (Alláh se nad ním smiluj!). Ten kůň byl výtečný hřebec. Vypravil ho tedy můj strýc s jedním mužem z našich druhů, který byl kurdského původu a jmenoval se Hasanún. Patřil mezi naše statečné rytíře a byl to chlapík mladý, příjemného zevnějšku, štíhlé postavy. Měl za úkol jet na tom koni o závod v Tancredově přítomnosti. Závodil na něm a ten kůň zvítězil nade všemi koňmi, kteří se účastnili závodu. Předstoupil před Tancreda a rytíři začali zkoušet svaly na jeho pažích a obdivovali se jeho mládí a štíhlosti; poznali, že mají před sebou chrabrého rytíře, Tancred ho obdařil čestným rouchem, ale Hasanún řekl: „Můj pane, chtěl bych od tebe ochranný list, abys, jestliže bys mne dostal do rukou, mi dal milost a propustil mne." Vystavil mu tedy ochranný list, jak se alespoň Hasanún domníval, neboť oni mezi sebou vždy hovoří jen franským jazykem a my nerozumíme, co si říkají.
Uplynul od té události asi rok nebo ještě víc a termín uzavřeného míru vypršel. Tenkrát proti nám přitáhl zase Tancred s antiochijským vojskem a my jsme s ním sváděli boje u hradeb podhradí. Naše jízdní oddíly se setkaly s jejich předními hlídkami. Jeden z našich, říkalo se mu Zjízvený Kamil a byl to Kurd chrabrostí rovnocenný Hasanúnovi, zasáhl kopím jednoho z nepřátel. Hasanún přitom stál vedle mého otce (Alláh se nad ním smiluj!) před svou
122
123
světnicí a čekal na svého koně, až mu ho přivede pacholek od zvěrolékaře a přinese mu pancéřovou halenu. Cekání se mu zdálo dlouhé a začal být netrpělivý, když uviděl zásah Zjízveného Kamila. Řekl tedy mému otci: ,,Můj pane, dovol mi vzít si alespoň lehké odění." Otec mu odvětil: ,,Tito mezci tu stojí naloženi zbrojí. Oblec si, cokoliv se ti bude hodit." Já jsem v tom okamžiku stál za otcem, protože jsem byl ještě malý chlapec, který toho dne poprvé viděl boj. Hasanún si prohlížel pancéřové haleny, uložené ve vacích na hřbetech zvířat, žádná se však na něj nehodila. Všechno v něm vřelo, protože se chtěl dostat do přední řady, aby mohl vykonat stejný čin jako Zjízvený Kamil. Nakonec vyjel kupředu na svém koni bez pancíře a jeden z jejich rytířů mu zastoupil cestu. Zasadil Hasanúnovu koni ránu kopím do hřbetu a ten, zaťav zuby do udidla, se vrhl s Hasanúnem na zádech doprostřed franského šiku a tam ho shodil. Hasanúna zajali a podrobili ho různému mučení a chtěli mu vyloupnout levé oko. Tancred (Alláh ho proklej!) jim však řekl: „Vyloupněte mu raději pravé oko, aby se mu levé oko zakrylo, až ponese štít, takže nebude nic vidět." Vyloupli mu tedy pravé oko, jak jim přikázal, a požadovali za něj jako výkupné tisíc dinárů a hnědáka, který patřil mému otci, oře z chafádžovského chovu, který se počítal mezi nej-lepší koně. Vykoupil ho tedy za toho koně.
Onoho dne vytáhlo ze Sajzaru veliké množství pěšího lidu. Frankové na ně zaútočili, nedokázali je však zviklat v jejich postavení. Tancred je vybízel slovy: „Jste moji rytíři, každý z vás má žold stokrát vyšší, než mají muslimové. Tihle jsou pěší chamrad,
124
a vy je nedokážete vypudit z jejich postavení?" Odpověděli mu: „Máme strach o koně. Jinak je můžeme udupat kopyty a ubodat kopími." On jim řekl: „Koně jsou mí. Komu by byl zabit kůň, nahradím mu ho." Provedli tedy několik útoků na naše lidi. Bylo jim přitom zabito sedmdesát koní, ale ani pak se jim nepodařilo vytlačit je z jejich postavení.
V Afámíji žil rytíř, a byl to jeden z vynikajících franských rytířů. Jmenoval se Badrohvá, Vždycky říkal; „Zdalipak někdy potkám v boji Džum'u?", zatímco Džum'a říkával: „Copak nikdy nepotkám Badrohvu v boji?"
A stalo se, že se pod naším hradem rozložilo antio-chijské vojsko a postavilo si stany na místě, kde si je stavělo vždy, když k nám přitáhlo. Mezi námi a jejich táborem byla řeka. Jeden náš šik stál na vyvýšenine naproti nám. Ze stanů vyjel jakýsi rytíř a jel, až se zastavil pod naším šikem. Pak vzkřikl na vojáky přes řeku, která ho od nás oddělovala: „Je mezi vámi Džum'a?" Odpověděli, že ne, a skutečně Džum'a mezi nimi nebyl. Onen rytíř, který se takto zeptal, byl Badrohvá. Obrátil se tedy, a tu spatřil čtyři naše jezdce přijíždět po jeho straně řeky. Byli to Jahjá ibn Sáfí al-A'sar, Sahl ibn Abí Ghanm al-Kurdí, Hárisa an-Numajrí a ještě jeden jezdec. Rozjel se na ně v útoku a zahnal je na útěk. Jednoho z nich dostihl a bodl po něm, ale nezasáhl jej. Pak už ho jeho kůň nestačil dostihnout, aby mohl ještě jednou bodnout. Vrátil se tedy zpět do ležení.
Ti čtyři se vrátili do hradiště s hanbou a lidé se jim
125
„Takhle se modli!" Přiskočili k němu nějací Templáři, vzali ho a odvedli ode mne. Vrátil jsem se tedy ke své modlitbě. Ten člověk ale využil jejich zaneprázdnění a znovu se na mne vrhl stejným způsobem a obrátil mne tváří k východu se slovy: „Takhle se musíš modlit!" A znovu k němu Templáři přišli a odvedli ho. Omluvili se mi a řekli: „Je to nějaký cizí člověk, který v těchto dnech přijel z franské země. Ještě neviděl nikoho modlit se jinak než tváří k východu." Odpověděl jsem na jejich omluvu: „Už se nebudu modlit." Vyšel jsem ven a byl jsem překvapen chováním toho čertovského chlapíka, zrůzněností jeho tváře, jeho rozčilením a vším, co na něm bylo vidět, když spatřil člověka modlícího se směrem k Mekce.
Viděl jsem jednoho z Franků, když přišel k emíru Mu'ínuddínovi (Alláh se nad ním smiluj!) v Dómu skály. Zeptal se ho: „Chtěl bys vidět Boha jako malé dítě?" Odpověděl mu: „Ovšem." Vedl nás a ukázal nám obraz Panny Marie držící na klíně maličkého Krista (mír s ním!) řka: „Toto je maličký Bůh."
Bůh je nad to, co o něm nevěřící mluví, převysoko vyvýšen!
Nenalezneš u nich nic, co by mohlo být nazýváno smyslem pro čest nebo žárlivostí.
Stane se, že některý muž jde se svou ženou. Potká ho jiný muž, odvede tu ženu stranou a je s ní sám a rozmlouvá s ní, zatímco její manžel stojí opodál
a čeká, až rozhovor skončí. Jestliže se mu to zdá dlouho, nechá ji s jejím společníkem a odejde.
Byl jsem svědkem jedné takové události, která to dokládá.
Když jsem přijíždíval do Nábulusu, bydlíval jsem u jednoho muže jménem Mu'izz. Jeho dům sloužil jako ubytovna pro muslimy. Měl veliká okna obrácená do ulice. Naproti němu, na druhé straně ulice, stál dům patřící jednomu Frankovi, který prodával obchodníkům víno. Brával do džbánu víno a vyvolával: „Ten a ten obchodník načal soudek tohoto vína. Kdo by z něho chtěl koupit, nalezne obchodníka tam a tam." Mzda za to jeho vyvolávání bylo ono víno, které měl ve džbáně. Jednoho dne přišel domů a našel svou ženu v posteli s jakýmsi mužem. Zeptal se ho: „Co tě přivedlo do pokoje mé ženy?" Odpověděl mu: „Byl jsem unaven a tak jsem vstoupil, abych si odpočinul." — ,,A jak jsi vlezl do mé postele?" ptal se ten muž dále. Odpověděl mu: „Našel jsem tu postel připravenu ke spaní, tak jsem si do ní lehl." — „A jak to, že moje žena leží s tebou?" ptal se. „Postel je přece její," řekl ten vetřelec. „Cožpak jí mohu bránit, když si chce lehnout do vlastní postele?" Na to on řekl: „Při pravdě mé víry, jestliže bys to ještě jednou udělal, uviděl bys, jak bych se s tebou pohádali" To byl jediný projev jeho rozhořčení a celá jeho žárlivost.
K tomu patří i toto:
V našich službách byl jeden lázeňský mistr, jmenoval se Sálim. Spravoval lázeň mého otce (Alláh se nad nim smiluj!). Pocházel z Ma'arry a jednou vyprávěl: „Otevřel jsem si v Ma'arrat an-Nuřmán
206
207
veřejné lázně, abych měl z čeho být živ. Stalo se, že do nich jednou přišel jeden z jejich rytířů. Oni nesnášejí, aby v lázni měl někdo kolem pasu uvázaný šátek. Vztáhl tedy ruku, strhl mi s boků můj šátek a odhodil ho. Podíval se na mne — právě jsem si nedávno předtím depiloval ohanbí — a zvolal: ,Sálime!' Přistoupil jsem k němu blíž. Vztáhl ruku k mému ohanbí a zvolal: .Sálime, výbornělPři pravdě mé víry, udělej mi to také tak!'Jen to řekl, lehl si na záda. Měl na tom místě chlupů jako na bradě vousů. Vyholil jsem ho tedy. Pak si po tom přejel rukou a cítil, jak je to hladké. Povídá: ,Sálime, při pravdě mé víry, udělej to také mojí dámě!' (slovo ,dáma'v jejich jazyce znamená tolik co ,paní'), míně tím svou ženu. Hned přikázal svému sluhovi: .Řekni dámě, ať přijde!' Sluha odešel, paní přivedl a uvedl ji do lázně. Položila se na záda a muž řekl: .Udělej jí totéž, co jsi udělal mně!' Vyholil jsem jí tedy chlupy, zatímco její manžel seděl a díval se na mne. Pak mi poděkoval a řádně mi za mou službu zaplatil."
Přemýšlejte o tomto velikém protismyslu: Neznají žárlivost, ani nemají smysl pro čest, a přece mají v sobě převelikou statečnost. Přitom však statečnost pramení jen a jen ze smyslu pro čest a snahy překonat špatnou pověst.
Jiná historka, která ukazuje něco podobného: Vešel jsem do veřejných lázní ve městě as-Sůru a sedl si do jedné komůrky. Tu mi řekl jeden z mých sluhů: ,,V lázních je s námi žena." Když jsem vyšel ven, sedl jsem si na širokou lavici, a hle, ta, která byla v lázni, vyšla ven. Byla v komůrce naproti mojí. Byla již oblečena a stála se svým otcem. Nebyl
jsem si však jist, zda to je skutečně žena. Rekl jsem jednomu svému příteli:,.Prosím tě, zjisti, zda je tohle žena." Myslel jsem, aby se zeptal, co je ona zač. Ale viděl jsem ho, jak jde a zvedá jí cíp šatu a pozorně se dívá. Tu se ke mně obrátil její otec a řekl: „Je to moje dcera. Matka jí zemřela a nemá, kdo by jí umyl vlasy. Vzal jsem ji s sebou do lázní a umyl jí vlasy." Odpověděl jsem mu: „Udělal jsi dobrý skutek. Bůh se ti za to odmění."
Jiným příkladem jejich podivného lékařství je příběh, který mi vyprávěl jeden vedoucí franský hodnostář, vladař Tiberiady, Guillaume de Bureš.
Přihodilo se, že doprovázel emira Mu'ínuddína (Alláh se nad ním smiluj!) z 'Akky do Tiber iady. Já jsem jel společně s nimi. Cestou mi vyprávěl takto:
„Byl v naší zemi jeden mocný rytíř, který onemocněl a blížila se jeho poslední hodinka. Přišli jsme k jednomu našemu přednímu duchovnímu a požádali jsme ho, aby se přišel na onoho rytíře podívat. Souhlasil a šel s námi. Byli jsme přesvědčeni, že ten nemocný se uzdraví jen pouhým dotekem jeho rukou. Když ho uviděl, řekl nám: .Dejte mi kousek vosku.' Přinesli jsme mu trošku vosku, on jej změkčil a udělal z něho kuličky veliké jako prstové články. Ty pak obě vstrčil nemocnému do nosních dírek. Nato rytíř zemřel. Řekli jsme mu: ,Už je mrtev.' Odpověděl: .Ovšem. Trápil se, a proto jsem mu ucpal nos, aby zemřel a došel klidu.' "
„Dost už toho a mluv zase o Harimovi."
208
209
/Mih
Mezitím pacholek zvolal: „Mám tu ještě jednu hyenu!" Ta vyběhla vzápětí za první. Sel jsem a postavil jsem se do vchodu do jeskyně, který byl úzký a vysoký asi jako dva muži, abych se podíval, co dělají naši druzi dole pod horou s hyenami, které seběhly k nim dolů. Tu vyběhla třetí hyena, zatímco já jsem vyhlížel ty první. Vrazila do mne a odhodila mne z vchodu jeskyně do prohlubně, která byla o kus níž, div jsem si nesrazil vaz. Tak mi ublížila hyena, kdežto žádný lev mi nikdy neublížil.
Budiž veleben Alláh. Ten, který určuje osudy a je příčinou všech příčin!
Byl jsem svědkem takové bázlivosti a choulosti-vosti u některých mužů, jakou bych nečekal ani u žen.
Mezi takové případy patří i tento: Jednou jsem stál ve dveřích domu svého otce (Alláh se nad ním smiluj!). Byl jsem tehdy ještě malý hoch, ani ne desetiletý. Muhammad al-'Adžami, pacholek mého otce, uhodil do obličeje jednoho malého chlapce, sluhu v našem domě. Ten před ním utíkal a běžel ke mně a chytil se mne za šaty. Tamten ho dostihl, a jak se mě držel za oděv, znovu mu dal políček. Já jsem ho uhodil holí, kterou jsem měl v ruce, ale on mne odstrčil. Tu jsem vytáhl z opasku dýku a bodl jsem ho. Dýka zasáhla muže do levé strany prsou a on se skácel k zemi. Přiběhl k nám starý otcův sluha, říkali jsme mu náčelník Asad. Postavil se nad padlým a podíval se na jeho ránu. Jak dýchal, dělaly se mu u úst krvavé bubliny. Nato Asad zezelenal, roztřásl se a skácel se v mdlobách k zemi. V tomto stavu byl odnesen do
218
svého příbytku — bydlil s námi v hradě — a neprohrál se ze své mdloby až do večera. Raněný mezitím zemřel a byl pochován.
Jiný případ, podobný předešlému, je tento: V Šajzaru nás chodil navštěvovat jeden muž z Ha-labu. Byl to znamenitý a vzdělaný člověk, který mohl hrát šachy na šachovnici i zpaměti. Jmenoval se Abú'1-Muradždžá Sálim ibn Kanit (Alláh se nad ním smiluj!). Pobýval u nás vždycky rok, tu více, tu méně. Když se stalo, že onemocněl, předepsal mu lékař pustit žilou. Když pak přišel lazebník, aby mu provedl tu operaci, změnil barvu obličeje a rozklepal se. Když mu pak začal pouštět žilou, omdlel a zůstal v mdlobách, dokud žíla nebyla podvázána, Pak se probral.
K opačným případům patří tento příběh: Mezi našimi druhy z rodu Kinána byl jeden černý muž, který se jmenoval 'Alí ibn Faradž. Jemu se udělal na noze vřed, který byl velice zhoubný: prsty mu opadávaly a celá noha zapáchala. Ranhojič mu řekl: ,,Pro tvou nohu není jiného léku než ji odříznout. Jinak zemřeš." Ten muž si opatřil pilu a začal pilovat nohu a piloval tak dlouho, dokud ho nezmohlo krvácení a on neomdlel. Když pak zase přišel k sobě, pokračoval v pilování, až ji konečně v polovině odřízl. Pak pahýl léčil, až byl v pořádku.
Alláh se nad ním smiluj! Byl to jeden z nejsilnějších a nejotužilejších mužů. Jezdil v sedle s jedním třme-
219
nem, zatímco na druhé straně sedla měl řemen, do kterého navlékl koleno. Takto se účastnil bojů a sváděl souboje s Franky. Vídal jsem, že ho (Alláh se nad ním smiluj!) nikdo nedokázal překonat nebo přemoci v zápase. Přes svou sílu a statečnost to byl roztomilý chlapík.
On a jiní Kinánovci obývali naši pevnost, tvrz při mostě. Jednoho dne zrána obeslal přední členy kiná-novského rodu s touto zprávou: „Dnes bude deštivý den. Já mám ale u sebe zbytek vína a jídla. Račte přijít ke mně, abychom se trochu napili." I shromáždili se u něho. On se pak posadil do dveří pokoje a řekl: ,Je mezi vámi někdo, kdo by byl schopen projít dveřmi, jestliže bych to já nechtěl?" Tím poukazoval na svou sílu. Řekli: „Kdepak, při Alláhu, to ne." On pak pokračoval: „Dnes je deštivý den a já nemám ve svém domě ani mouku, ani chléb, ani víno, zatímco mezi vámi není nikoho, kdo by neměl doma všechno, co potřebuje pro dnešní den. Pošlete do svých domů sluhy, aby přinesli vaše pokrmy a víno. Já na to poskytnu místnost. Tak se dnes sejdeme, popijeme a popovídáme si." Všichni zvolali: „To je výborný nápad, Abú'1-Hasane!" Poslali své sluhy a dali přinést všechno, co měli doma z pokrmů a nápojů, a celý den u něho strávili.
Byl to muž skutečně vážený.
Vznešený je Ten, který stvořil lidi různého druhu. Neboť jak se může srovnávat otužilost a síla ducha u tohoto člověka s bázlivostí a choulostivostí oněch?
/Mih
Blízký je k tomu i následující příběh: Jeden z Kinánovců mi vyprávěl ve tvrzi při mostě, že jeden muž ve tvrzi, nemocný vodnatelností, si prořízl břicho a uzdravil se a byl zase zdráv jako předtím.
Rekl jsem mu, že bych chtěl vidět toho člověka a vyptat se ho na všechno. Kinánovec, který mi ten případ vyprávěl, se jmenoval Ahmad ibn Ma'bad ibn Ahmad. Nechal ke mně přivést toho muže a já jsem se ho vyptával, jak se mu daří a co to se sebou prováděl. Vyprávěl mi: „Jsem opuštěný člověk, žiji samojediný. Dostal jsem do břicha vodnatelnost a tak jsem zbytněl, že jsem nebyl schopen pohybu, až jsem z toho ztratil chuť k životu. Vzal jsem tedy břitvu a sekl jsem se nad pupkem napříč do břicha a prořízl jsem je. Asi dva hrnce vody vyšly a voda vycházela dál, dokud břicho nesplasklo. Pak jsem je zašil, léčil ránu a ta se zahojila. Všechno, čím jsem trpěl, zmizelo." Ukázal mi také místo na břiše, kde se rozřízl. Bylo delší nežli celá píd.
Nepochybně měl ten muž na tomto světě nějakou zvláštní milost, které plně využíval.
Potvrzuje to skutečnost, že jsem viděl, jak jiným, kteří také trpěli vodnatelností, lékař dělal punkce břicha a vyšlo stejné množství vody jako tomu, který se sám prořízl, jenže pacient po punkci zemřel.
Osud je však pevnost nedobytná.
Vítězství ve válce je dáno Alláhem, nezávisí na uspořádání šiků či rozmístění oddílů ani početnosti poražených či vítězů. Říkával jsem svému strýci (Alláh se nad ním smiluj!), když mne posílal do boje
220
221
Nikdo ať nemyslí, že privoláva smrt, kdo vzývá nebezpečí! Tu neoddálí nic, ni ostražitost sebevětší. Můj dlouhý věk je toho jasným důkazem bez velkých řečí. Kolika hrůzám jsem čelil, do nebezpečí a děsivých věcí střemhlav se vrhal, bojoval s rytíři, zabíjel lvy, meče mne zasáhly, probodala kopí, zranily mne šípy luků i kuší — a přesto sedím v nedobytné pevnosti osudu, až do chvíle, kdy jsem dosáhl devadesáti roků a poznal, co je to zdraví a dlouhý věk, jak o tom kdysi Prorok (žehnej mu Alláh a dej mu mír!) řekl: „I zdraví je dosti zlou nemocí!" Hrozila hrůza smrti — unikl jsem z ní, ted vězím v něčem těžším, než je boj a vraždění. V zástupu vojáků v bitvě zahynout lze snáz než snášet život a tíhu jeho pout. Protože už tak dlouho žiji, čas mi zase vzal všechny ty různé rozkoše, v nichž jsem si liboval. V jas blahobytu, jemuž jsem se těší val kdysi, ted kalnost života se rychle mísí.
Dnes jsem takový, jak jsem o tom složil tyto verše:
V osmdesátce čas mne zbavil otužilosti -
nohy mne sotva nesou, třesou se ruce kdysi
hbité.
Když začnu psát, je jako písmo toho, komu strach třese rukama, mé písmo vlnovité.
Jak divné, že má ruka pero sotva zvedne, vždyť lámala dřív kopí, které v srdce lva je
vbité!
Jdu s holí v ruce, a tak těžké jsou mé nohy, jak bych se brodil po neschudne cestě
bahenité.
Toto vše musí nést, kdo dožívá se vysokého stáří. To vězte všichni, kdo po dlouhém žití
zatoužíte!
Tatam je, zmizela má síla. Bohatost života mne opustila. Divím se, že ten dlouhý pobyt dosud k zvratu nepřived mě: plamen, jenž ze tmy vzejde, zdusí se zase ve tmě.
Jsem v takovém stavu, o jakém hovořím v těchto verších:
Zapomněl na mne osud, takže žízním bez vody
jak velbloudice karavanou v poušti
zapomenutá. Mých osmdesát let mi nenechalo žádnou sílu;
vstávám-li, zůstává jak zlomená má šíj e sehnutá. Modlitbu konám vsedě, stejně i předklon v ní:
víc nedovoluje mi postava má k zemi upnutá. To vše mi dává znát, že už se připozdívá,
že na cestu mne odvede už příští minuta.
Znemožnila mi již slabost mých let a dnů konat dále službu u prahu sultánů. Proto jsem opustil závěsy jejich komnaty, věda, že z jejich přízně nebudu už bohatý. Požádal jsem, aby mě zbavili mých povinností, vrátil jim, čím mne zahrnovali, a tím se všeho zhostil. Byl jsem si vědom stáří, jež se blíží ke skonu a není už dost silné k patřičnému výkonu; za služby, které stařec může nabízet, není emír ochoten vydávat peníze. Stáhl jsem se odtamtud ve stavu skleslém a ústraní jsem učinil svým heslem, a smířil jsem se s tím, že sám jen žít tu budu, když opustil jsem rod-
24Z
243