Gregory Corso marnici Vzpomínám na jejich fotografie v novinách; nazí vypadali mnohem silnější. Kulka v mém žaludku svědčila o tom, že jsem po smrti. Díval jsem se, jak balzamovač odšroubovává skleněné víko, změřil si mě a usmál se prvním minutám mé smrti, pak se vrátil k těm dvěma mrtvolám naproti a dál odšroubovával víko. Když je člověk po smrti, nemůže mluvit, ale má pořád pocit, že může. Ityla to legrace vidět ty dva gangstery naproti, jak se pokoušejí promluvit. Roztáhli úzké rty a ukázali šedomodré zuby; balzamovač, který se pořád smál, se vrátil ke mně. Zvedl mě a jako matka dítě I tosadil rovně do houpacího křesla. Strčil do křesla a já se začal houpat. Ilýt po smrti dohromady nic neznamenalo. Jen jsem pořád cítil bolest v místě, kudy prolétla kulka. Ilože! vidět ty dva gangstery z tohohle úhlu —- to bylo opravdu zvláštní! Vypadali docela jinak než v novinách, lady byli mladí, perfektně oholení a měli krásná těla. 26 27 Ztroskotání Nordlingu Jedné noci uplavalo Bohu padesát mužů a utonulo. Ráno opuštěný Bůh ponořil prst do moře, vylovil na něm padesát duší a ukázal směrem do věčnosti. 28 Přítel Přátele si hleď udržet Přátele si hleď získat A i ztracené přátele si ldeď získat znovu Neměl nepřátel nadělal z nich ze všech své přátele A přítel dá za tebe duši Ze známých nikdy nebudou přátelé Někteří přátelé chtějí být přátelé s každým Jsou přátelé kteří tě odvádějí od přátel Přátelé věří v přátelství s pomstou! Někteří přátelé ti pořád chtějí prokazovat úsluhy Někteří pořád chtějí být s tebou DŮVĚRNI To mi nemůžeš udělat jsem tvůj PŘÍTEL Moji přátelé řekl Franklin Delano Roosevelt Buďme přáteli říká SSSR Starý Scrooge zažil radost o vánocích bez přátel kterou Leopold a Loeb smlouvají v noci! Et tu Brute Mám spoustu přátel ale občas nejsem přítel nikoho Většina přátel jsou muži Dívky mají vždycky radši za přátele muže Přátelé vědí kdy jsi v rejži to je to po čem pasou! Přátelské svazky nejsou nerozlučné Ti kdo přátele nemají a nějaké mít chtějí mají často strach Ti kdo přátele mají a nestojí o ně jsou zatraceni Ti kdo přátele nemají a o žádné nestojí jsou skvělí Ti kdo mají přátele a chtějí je mít připadají mi smutně lidští Občas zaječím Přátelé jsou jho! Šílenství! Jsou jen mrháním SOUKROMÉHO času — Bez přátel by byl život jiný ne ubohý Copak v nebi člověk potřebuje přítele 29 Smrt přichází v pubertě Těm, co spáchají sebevraždu Dotkl jsem se toho, co nahání hrůzu dětem, dotkl jsem se toho a ten dotek mi byl povědomý, ano, dotkl jsem se sebe sama před jednatřiceti lety a ještě dál předtím. Nadotýkal jsem se vrchovatě té optimistické smrti, která se promění v muže. Bylo hy lepší být naživu ve světě smrti než být mrtev ve světě života; zabíjejí se, protože mají ze smrti strach; jen ti, kteří milují život, jsou s to zemřít 30 Myšlenka Evropské myšlenky — 1959 Smrt existuje, ale netrvá. Když jdeme kolem mrtvého ptáka, všimneme si ho, když ale kráčíme dál, povšimnutí mizí. Zůstává myšlenka a myšlenka je všechno, co o smrti vím Ačkoli tam nikdy nebyl dům kam se dalo jít vždycky tam byl dům kam se jít nedalo To znám dobře když jsem v dětství jako uprchlík spával v podzemní dráze a ta mobla kdykoli zastavit ve stanici kde stál dům odkud jsem uprchl To byla má nejhorší starost ach ano K čemu to mohlo vést kdybych se byl rozběhl ke každému koho jsem potkal a řekl mu se šťastným úsměvem od ucha k uchu: „Že je to všechno prima!" Nebo kdybych vpadl do nabité restaurace a zahulákal: „Bon appétit!" Když na konci války stály německé ženy uprostřed zřícených zdí a divily se co je s jejich muži a staří vyhrabávali znova z trosek zdí své domovy cožpak neviděli stonožkovitou svastiku jak se prodírá pod troskami jako štěnice těhotná mírem? A zdá se že německé děti dnes po patnácti letech nejsou ušetřeny starostí o ty zřícené zdi Dnes tam jsou po zdech jiné nápisy Může Merde šokovat víc než JJ-j ? A jsou nápisy jako U S GO HOME ALZlR PATŘI FRANCOUZŮM nebo PAMATUJ NA MAĎARSKO skutečně horší než MERDE? 32 33 A Řecko byla nádherná země ale to se ví mně tam nádherně nebylo protože člověk je odsouzen trpět uprostřed štěstí když býval kdysi šťastný příliš šťastný tam kde to nebylo k vydržení. V předvečer dvaatřicátých narozenin pomalá zamyšlená spontánní báseň Je mi dvaatřicet let a konečně vypadám na svůj věk, ne-li na víc. Je to dobrá tvář teď, kdy už to není tvář chlapce? Rekl bych, že ztloustla. A vlasy už se mi přestaly vlnit. Mám velký nos? Rty jsou pořád stejné. A oči, ach oči jsou čím dál tím lepší. Dvaatřicet a nemám ženu, nemám dítě; nemít dítě, to bolí, ale ještě je fůra času. Už se nechovám tak bláznivě. A proto musím vyslechnout od takzvaných přátel: „Změnil ses. Bejvals takovej cvok, tak prima." Necítí se se mnou dobře, když jsem vážný. Tak ať se jdou bavit do Rádio City Music Hallu. Dvaatřicet; viděl jsem celou Evropu, potkal milióny lidí; jedněm jsem připadal skvělý, jiným strašný. Vzpomínám na jednatřicáté narozeniny, kdy jsem volal: „Když si pomyslím, že mám před sebou možná ještě jednou jedenatřicet let!" Dneska podobný pocit nemám. Mám pocit, že bych chtěl být moudrý, mít bílé vlasy, sedět v hlubokém křesle ve vysoké knihovně u krbu. Zas jeden rok, kdy jsem nic neukradl. Osm let už jsem neukradl ani ň! Přestal jsem krást! Pořád ale ještě občas lžu a pořád ještě jsem tak nestydatý, i když se stydím, když přijde na to říct si o peníze. 34 35 Dvaatřicet let a čtyři tvrdé skutečné zábavné smutné špatné nádherné knihy básní — svět je mi dlužen milión dolarů. Řekl bych, že to bylo zatraceně zvláštních dvaatřicet let. A nerozhodoval jsem o nich, ani o jediném roce. Neměl jsem na vybranou dvě cesty; kdybych měl, určitě bych si zvolil obě. Utěšuji se myšlenkou, že náhoda chtěla, abych zůstal v ringu. Klíč k tomu je snad v mém nestoudném prohlášení: „Jsem dobrý příklad, že existuje něco jako povolaná duše."' Milujú poezii, protože mě učí milovat a obdarovává mě životem. A ze všech plamenů, které ve mně zhasínají, je ona ten jediný, který září dál jak slunce; možná že není s to proměnit v den můj soukromý život, mťij vztah k lidem nebo mé chování ke společnosti, ale říká mi, že moje duše má stín. Robert Creeley Píseň Co jsem vzal do ruky, je čím dál těžší. Chápejte, že na tom nebylo nic neslušného. Přichází noc. Jdem spát. Když víš co, tak mluv. Nic nepředstírej. 36 37 Robert Duncan Píseň stráže na hranicích Člověk se svým lvem v závětří válek rozséval víru, jako by ronil slzy. Zvuk slov je ve střehu — barbarská vojska na hranicích smyslu. Očarované stráže opouštějí svá stanoviště a naslouchají lvímu pachu básně, který jim zvoní v uších. — Sny, pravila jistá stráž, nebyly nikdy utvářeny tak, aby předělaly říši. Okolo šesté vylovím svou kytaru a zpívám lvu, který tu spí jako verš básně v závětří válek. Člověk, který svou víru rozsévá, ví, že lev nešel spat, že nemá sny, že nikdy nejde spat, že je to báseň zcela vzhůru, čeká jak milenec na odstrojení stráže; překrásné hranice té říše se obnaží, zahalí je lví pach. (Barbaři právě překročili význačnou frázi) — Když jsem spal, praví ta jistá stráž, kdosi tu svlékal šat, jako by ronil slzy, a jako osamělý lev čekal v závětří válek na píseň. Já zpíval tu píseň, na kterou čekal, já, vítěz v soutěži, uznaný básník. Drahá, drahá, drahá, zpíval jsem, věř, věř, věř, věř. Závětří válek je nádherné jak obloha, domy tu čekají jak ryzí píseň, a v jejích slovech přebývá lví pach odstrojené milé. Zpíval jsem: věř, věř, věř. Já na stráži, kvůli své kytaře věřím. Já jsem ta jistá stráž, jistá svou milou, jistá lvem, jistá svou říší. Já se svou kytarou. Drahá, drahá, drahá, zpíval jsem. Já, uznávaný vítěz, hásník na stráži. Hranice smyslu v ranním osvětlení jsou nahé jak verš hásnč ve válce. 58 Potrava pro požár, potrava pro myšlenku dobré dřevo, kterým všechno ohnivé mládí vypukne ze zimy, do básně půjde spat. Kdopak si vzpomene na tvůj zelený plamen, na jantar tvého snu? Reč uposlechla vzplanutí jazyků v temné věci. Objevujeme tváře v oblacích: rozptylují se. Vzdušné paláce. Odumírající slunce je rozžíhá. Objevuj na potopě stíny z jejího oslnivého tvaru, nebo na jejím břehu čti runy v pisku z mořské pěny. Tohle jsem chtěl do své poslední básně. Uvolnění konvencí a návrat k otevřené formě. Leonardo viděl postavy ve skvrnách na zdi. Jen ať se představy, obsažené v půdě, rozehrávají po vůli. Přineslas do pokoje větev zítřka. Probudila mě její vůně. Ne ... To byl zvuk ohně, který vyšlehl z ohniště, kdes ho zakládala. ... jiskřičky rozkoše. V myšlenkách se vracím k té rudé záři, k té rádoby kouzelné krvi, k palácům žáru v ústech požáru, 59 ■u • Rozhlcdneš-li se, uzříš salamandra ■— až do těch živlů, jež nám slouží, k vílám ohně, zářivému plížení. .. To bylo kdysi dávno. Ne. Nikdy tu vlastně nebyly, třeba jsem jednou spatřil — zíral jsem snad do nitra planoucí touhy a spatřil tam zářivého člověka? jako ta báječná města, upadající z požáru do požáru? Jsme dosti blízko dětství, tak lehko očištěni ze všeho, čím jsme udánlivě měli být. Plamenné sítě toho ponejprve uhýbají tvým dotekům, záblesk nepravděpodobného žáru nám na krajíčku víry rozpuká. Zákon Řada variací Tobymu a Claire McCarrollovým 1 Není posledních příkazů. Ale Zákon neustále ruší zákony, lehce nebo bouřlivě vyhlazuje stočené hady, kteří jsou zlem, vzhledem k představám dobra, tam, kde vyzařují. Co tu zraňuje a co hojí? Co brání které představě a co odhaluje tvoji? Nové potřeby jsou novým příkazem. A toto ublížené dobro, které předepisuje pátrání jinak nežádoucí. Přizpůsobit zákon, aby zapadal tam, kde oko vidí zapadat co? Ci srdce snad neočekávaně vynechá jeden tep? Je na to soud? A zas, ublíží snad nápěv průběhu prosté řeči, vyvolá nezbytné nepořádky, již předvídané, vzpomenuté, tak očekávané na věčnosti — žádný jiný pohyb neuspokojí. 60 61 Píseň je osudová. Zločin naplní zákon. Oidipos je řád sám v sobě pohlcující. Jak si vyrve oči — obrat, tajně připravovaný, který uspokojuje. 2 Čemu se dokážeme podrobit? Jdou zavraždit Duncana, toho, který je tady spící Král. „Kdyby to bylo," říká nám funící herec, a právě tu vpadá do nesmrtelných „až to bude," slov, „dobře by bylo odbýt si to." Tady, tady a tady platí takový zákon, nemůže dojít k žádné jiné hře, ale Shakespeare si to musí odehrát od prvního — pusté pláně? či od posledního „ke korunovaci v Skonu"? Zákon je všude, kde jsme nespatřili než zpěv, i tam, kde jsme se obávali zpívat, sám nevědomky zpíval. 3 V každém stadiu uposlechnutí zákona či jeho porušení 62 lllllllllll MMIIIIIMIIIIIIIIIIV (neposlušnost není bezděčná) vyžaduje určitý kodex. V čem to hrajem? Klíč dříve hudební, ne od přírody. Justinián nebo Mojžíš, ať nařizuje kdo chce, musí navrhnout „nepřirozená" omezení a nahlas prohlásit: „Proklát bud', kdo se nezavážeš plnit všechna slova tohoto zákona" — a ustanoví tak sítě k Satanově radosti. Soudce musí mít za levici spravedlnost, za pravici milosrdenství, aby je udržel, má-li se stát (Láska, kterou vzýváme, jím je) Rybářem, lovícím lidi ze studených živých vod — neboť zákony jsou sítě v mořích lidské vůle, hemží se takovou žádostí, úsilím o nápravu, protesty, pouty na pouta, osudy, které si lidé svazují k nápodobě uzlů, jež zavazuje zima, hlad, rány, choroba, viditelné vady všeho, co jest, které dráždí staré kořeny v bázlivé touze, a vyvrhuj í pokolení rozsudků — oldudy, zkázonosná shromáždění, „prst boží", říkáme tomu, údery, které vyřídí. A přece se dovolával lásky také Ten, který po zákonu byl přibit na kříž. „Zdráv bud', Kriste, a odčiň nám naši ztrátu." 63 4 Robin Hood v zeleném lese mimo křesťanství čelí nebezpečí, jako by to byl přítel. Především obdivujeme toho psance, který má sílu ze své vlastní zákonnosti. Jak jsme ho v dětství milovali a doufali, že jeho kodex dodržíme, toho, který bral život za své právo! To, co jest, syčívá jako had a svíjí se, aby se svléklo z kůže. Ne. Bral Jiný Způsob za své právo. Neboť velký život sám nás používá za dřevo, nemá v hoření zákonů, jež bychom chápali, neposkytuje volbu. „Je", což pokládáme za nepřechodné, my, kteří jsme v bytí proměňováni, předáváni z jednoho „Já" do druhého, z práva do práva, aniž jsme porušili něco z toho, co jsme chápali, za čím, porušujíce i zachovávajíce, stojíme. Tak jako Roethke „celý se rozpadaje na kusy", zavřený do universitní klece, zuří, jako se sluší zuřit chlapu, odevzdá-li svůj osud Múzám, a ty pak po svém poroučejí náporům divoké melodie proti srsti, uzlům a zadrhlinám své nitě. To sám smysl zákona si žádá násilné porušení i v klamavých zákrutech institucí. 64 65 'IHMMMIMIIlTMMIMMMIMItmtlItlIltlIllllllllIllllllllllllinM A jednoho po druhém ukrývám v mlze, odvádím je pryč. Německé motocykly sviští městem, vojáci si rozbíjejí pěsti o dutě znějící dveře. To už ale nemohu vydržet. Ztrácím vědomí. Klesám jak opilý nebo jak utlučený. Lawrence Ferlinghetti A Arabové A Arabové dávali pekelné otázky a papež nevěděl co říct a lidé běhali kolem v dřevácích a ptali se kterým směrem se dívá Midasova hlava a kdekdo říkal Ne místo Ano Zatímco nehybné jako vždy v Lucemburské zahradě v Medicejském vodotrysku byly tlusté červené zlaté rybičky a tlusté stříbrné zlaté rybičky .74 ■ 75 a děti pobíhaly kolem kašny a ukazovaly prstem a pištěly Des poissons rouges! Des poissons rouges! ale pak utekly a list se utrhl sám a padl do kašny a utkvěl tam jak oko mrkající ■ v kruzích a pak byla kašna úplně klidná a byl tam pes stál až u kraje kašny díval se dolů na ty rybičky v transu a neštěkal ani nevrtěl legračním ocasem nebo podobně takže pak na okamžik v pozdním listopadovém soumraku ticho ustrnulo jak ztracená myšlenka a socha otočila hlavu Ano Ano a postávali jsme tam nahoře v Central Parku házeli jsme mince do vodotrysku přišel nahý mezi a nějaký harlekýn guvernantkami a přistihl je jak se dloubou v nose ve chvíli kdy by byly chtěly tančit 76 77 Co já vím co já vím možná že byla šťastnější než kdo jiný ta osamělá babka s vlňákem ve vlaku s bedničkami pomerančů a s ochočeným ptáčkem v kapesníku na kterého celou tu dobu broukala mia mascolta mia mascotta a nikdo z nedělních výletníků s lahvemi a košíky si jí nevšímal a vagón povrzával uprostřed kukuřičných polí tak pomalu že motýli létali dovnitř a ven ] I A ona ,jak mladý rok A ona Jak mladý rok • kráčející po zemi' v té době v Bois de Boulogne nebo jak si ji pamatuji když vystupovala z vany v tom zlatém bytě který měla na rohu Boulevard des Italiens Říkají že před smrtí vyzkoušela všecluio chytala se televize a křížovek a dokonce i háčkování a podobných věcí až před smrtí začala vypadat (jak ji popsal její oblíbený básník) jako když ,stále nese květiny k nějakému dalekému opuštěnému hrobu' což mě nepřekvapuje teď když na to začnu myslet To klíčící semeno v ní bylo 78 79 Londýn Londýn zobrazený skrz naskrz vlekoucí se s tramvajemi a všichni malíři za letních nedelí ,stopují Přírodu' na předměstích Mohlo to být kdekoli ale nebylo Byl to Londýn a když někdo z dálky zavolal že sehnali modelku rozběhl jsem se přes dvůr ale pak když si modelka začala svlékat šaty nebylo pod nimi nic Čímž chci říct že si zula střevíce a nenašla nohy odepnula si podprsenku 80 a nenašla pod ní bradavky a musím říct že vypadala trochu UŽASLE jak tam tak stála a dívala se na nohy které neměla Ale pak se přepečlivě zase znova oblékla a hned jak byla zas kompletně oblečená byla zas úplně normální Opakovat! zvolal někdo a hnal se pro malířský stojan Ale ona z toho už měla strach a odmítla dělat modelku a pak už vždycky chodila spát v šatech 81 Nebe Nebe bylo o polovinu blíž ten večer co recitovali poezii a naslouchalo zprahlým větám a slyšel jsem básníka který měl rýmovou erekci pak se zasněně zadíval jinam ,Omne animal' řekl když skončil .post coitum triste' Ale milenci v posledních řadách vypadali tak nepřítomně tak šťastně a čistě Picassovi akrobati Picassovi akrobati jsou extrakt světa a v Paříži bylo osmdesát kostelů do kterých jsem nikdy nevstoupil a vrata mého hotelu se děsivě smála a slova byly trombóny útržkovití papoušci tlachavé idoly ale tu noc se mi zdálo o Picassovi jak otvírá vrata a zavírá východy do světa zdálo se mi . že namaloval jednoho Picassa v mém pokoji a po celou tu dobu křičel Pas symbolique! Cest pas symbolique! 82 83 Muž, který odjel Nad Taosem nakukuji teď škvírou za tvé zamčené dveře Mrtvý Lawrenci a vidím jak to s tebou skutečně je že tě nakonec přece jen dostali že tě uklidili pěkně bezpečně zamkli tě před světlem tvého drahého slunce do velké tajuplné tmy tvé malé : zatemněné hrobky s tmavohnědým krytem tvého starého portablu sevřeného jak brada nad zamlklými klapkami psacího stroje zuby bez jazyku jako ta němá maska nějakého řeckého megafonu Ach to je ten pravý důkaz že duše má taky své mouchy — podchlazená! ve tmě! hrobku zamkli — instalovali poplašné zařízení proti lupičům — opeřený had zkameněl proměněn v chrliče! Lawrenci Lawrenci ty Davide s bradkou Fénix uhořel v důlním předku tvé hlavy na popel Zaseto ve Vence a znovu zaseto v Americe (del Norte) Kde je teď teď tady to tvoje stěhovavé sémě pryč odvanuté Jiná semena vzcházejí Tvoje ne Lawrenci v bílých písčinách Lawrenci vidím tě jak teď přicházíš sám ze své stísněné chaty oplocené ze všech stran vzadu na dvorku za domem velkého domovníka Stojíš chvíli nehybně v nehybném vzduchu Tvé oči mají ten známý mexický pohled obrácený k Jihu přes arroyos ahora y siempre Zima se blíží Máš koupený lístek Máš tu svou starou větrovku Máš ten svůj bláznivý kovbojský širák Tvůj plechový fénix připíchnutý na kříž padá do výlohy obchodu s upomínkovými předměty Vítr jak mistral šustí v jehličí tvých kostí /Taos 1962/ 84 85 nim •aBäimmÉiEEEm Allen Ginsberg Osvícení u Satherovy brány Proč odpírám manu druhému? Protože ji odpírám sám sobě. Proč jsem ji odepřel sobě? Kdo jiný mě zavrhl? Ted' věřím, že jsi krásná, má duše, duše Allenova, Allen — a ty, tak milovaná, tak zesládla, tak probuzená k svému pravému půvabu, 86 tvůj originální nahý dýchající Allen, odepřeš mu ještě někdy něco? Milý Waltře, díky za zprávu — zakazuji ti, aby ses mě nedotýkal, muž muže, Ryzí Američan. Bombardéry přelétají nebe ve svazech po dvanácti, piloti jsou zpocení a nervózní nad řízením v horkých kabinách. Nad kterými dušemi svrhnou své pumy bez lásky? Kampanila vystrkuje bílou žulovou nevinnou hlavu do mraků, abych se na ni podíval. Zmrzačená žena vysvětluje líbezným zvučným hlasem francouzskou gramatiku: Regarder is to look — celý francouzský jazyk hledí na stromy na universitním dvoře. Prízračné dívčí hlasy si smlouvají tiché schůzky na druhou hodinu — jedna však mává na rozloučenou a naposledy se usmívá — její rozevlátá červená sukně svědčí o tom, jak miluje sama sebe. Jiná dívka navařená v křiklavých kostkovaných šatech uspěchaně dupe po betonu — do dveří — chudinko! — Kdo tě přijme v úřadovnách lásky? Kolik překrásných chlapců jsem tu uviděl? Stromy vypadají, že se co nevidět pohnou — ach! opravdu se pohybují ve vánku. Znova řev letadel na nebi — všichni se dívají nahoru. 87 A víš, že všechno to protírání očí & bolestná gesta k obočí provozovaná kvalifikovanými vědátory vcházejícími do Dwinelle (Přednášková síň), že to jsou Svatá znamení? — úzkosti a strachu? Kolik let je mi ještě dáno plout na této přelíbezné scéně stromů a lidí dupajících nad zemí — Ó musím být šílený, že tu sedím sám v prázdnotě & veselí & konstruuji myšlenky lásky! Ale o čem mám pochybovat než o svých zářivých očích, co mohu ztratit než život, který je vizí dnešního odpoledne. Mám lehký žaludek, odpočívám, nové věty tryskají z této scény, aby popsaly spontánní formy Času — stromy, stařeny, spící psy, vojáky, letadla putující vzduchem, černochy se stravenkami úzkosti, jablka a obložené chlebíčky, hodinu oběda, zmrzlinu, Bezčasí — A i ti nejošklivější budou hledat krásu — „Co děláte v pátek večer?" ptá se námořník v bílé čepici výcvikového kursu, s pozlacenými knoflíky & v modré blůze, a opička v zeleném kabátku, v pantalónech jak pytel a s přecpanou školní aktovkou říká: „Budu hrát kvarteta." Každou páteční noc, krásná kvarteta na oslavu a pro potěchu mé duše a všech jejích vlasů — Hudba! A pak odchází a ukusuje kousky čokolády z koule zabalené v Hersheyově hnědém papíře a ve staniolu, pojídá čokoládovou růži. & jak mohou být ti ostatní chlapci šťastní ve svých hnědých uniformách vojenských škol? Teď se zmrzačená dívka belhá chodbou, hopkavými necudnými pohyby vykloubených kyčlí — jen ať koulí očima v odevzdání & prochází se jak anděl po universitním dvoře & radostně nadhazuje tělo — někomu ta její kyčelní energie jistě dojde. Ty bílé pruhy na obalu vaší čokolády, Dámo (držím vám před nosem závěrečnou větu, než začnu dupat), ty tam pro vaše potěšení namalovala ruka nějakého španělského průmyslového výtvarníka v daleké továrně na pečivo, zkušená ruka s prostoduchým poselstvím bílých pruhů na miliónech obalů s poselstvím. Mám poselství pro vás pro všechny — na každém označím jednu zvláštnost? A tamhle kráčí profesor Hart, osvícen léty prochází vchodem a pod obloukem, který v duchu vystavěl a ví —■ také kdysi viděl zříceniny v Yucatanu ■— za ním jde osamělý domovník v sivě šedém klobouku italského podomního prodavače ovoce, v klobouku Chica Marxe, transportuje nadskakující panděro mezi stromy. N vidí všechny dívky jako vize jejich vnitřních vagín, ano, to je pravda! a všichni muži kráčejí 8« 89 vedle nich v myšlenkách na penisy svého ducha. Jen pohleďte na toho ubohého vystrašeného chlapce s dvoudenními černými vousy, které mu pokrývají celý obličej, jak ten musí nenávidět svůj penis — Číňané, přestaňte se třást a teď, abychom to přivedli ke konci s gradací a s elipsou — Všichni chlapci teď říkají dívkám: „Bejt holka, měl bych rád všechny kluky" & dívky se řehtají, když si to představí naopak, všechny hezké, každá po svém, a dokonce i já mám své tajné postele a milence pod světlem jiného měsíce, tím si buďte jisti, & každým okamžikem čekám, že uvidím, jak na scénu přijede dětský kočárek a vynutí si pozornost všech jako letadla a smích, jako ta řecká universita, a veliký hnědý chlupatý tichý pes, který se s otevřenýma očima líně povaluje ve stínu, zvedne hlavu & zavětří & skloní hlavu na zlaté packy & dopustí, aby mu dál bezohledně kručelo v břiše. ___z těch proklatých lvích očí vytrysknou slzy zlata. Teď je ticho prolomeno, studenti se valí do dvora, dveře jsou plné, pes vstává a odchází, zmrzačená vytančí z Dwinelle, dokonce i jeptiška, divím se, kde se tu bere, stařena, kterou poznávám podle hole, 90 všichni zvedáme oči, ticho se pohybuje, velké změny na zemi a vzduchem létají myšlenky a naplňují prostor. Má bolest nad tím, že Peter mě nemiluje, byla bolest nad tím, že nemiluji sám sebe. Nesmíme karmy zlomených myslí v krásných tělech, neschopné přijmout lásku, neboť nevědí, že já je hodno lásky — Otcové a Učitelé! Kteří spatřují v lidech viditelný důkaz vnitřního já podle toho, jak se chovají ke mně: kdo miluje sebe, miluje mě, který miluji sám sebe. Berkeley 1956 91 i ř 1111' 1111 r.....11111 ■ ■ 1111 ■ t r** i n Tetě Růženě Teto Růženo kdybych tě — teď — tak mohl vidět s přepadlou tváří s křivým zubem když ses smála s revmatickými bolestmi — as vysokou těžkou černou botou na kostnaté levé noze jak se belháš po běhounu dlouhou halou v Newarku kolem černého koncertního křídla v salónku kde se pořádaly večírky a kde jsem zpíval písně republikánského Španělska vysokým kviklavým hlasem (hystericky) výbor naslouchal zatímco ty ses belhala kolem pokoje a vybíralas peníze — Teta Zlatíčko, Strýček Sam, cizinec se zašpendleným rukávem v kapse a obrovskou mladou plešatou hlavou z Brigády Abrahama Lincolna — tvá protáhlá smutná tvář tvé slzy sexuální frustrace (ach ten dušený vzlykot a kostnaté kyčle pod polštáři Osborne Terrace) — v době kdy jsem stál nahý na klozetě na sedátku a tys mi zasypávala Kalominem stehna popálená od kopřiv — mé jemné a stydlivé první černé kudrnaté chmýří co sis asi tehdy v duchu myslela když jsi poznala že už je ze mne muž — 92 a já nevědomé děvčátko rodinného mlčení na piedestálu tenkých nohou v koupelně — Newarské muzeum. Teto Růženo Hitler je po smrti, Hitler je na Věčnosti; Hitler je s Tamerlánem a s Emily Brontéovou A přesto tě pořád ještě vidím jak jdeš jako přízrak po Osborne Terrace dlouhou tmavou chodbou k domovním dveřím trochu kulháš a škrobeně se usmíváš v něčem co asi byly květované hedvábné šaty vítáš mého otce, Básníka, když přijel na návštěvu do Newarku — vidím tě jak vcházíš do pokoje tančíš na zmrzačené noze a tleskáš — u Liverighta mu přijali knihu Hitler je po smrti a Liveright zlikvidoval firmu Podkroví minulosti a Chvíle navěky jsou rozebrány Strýc Harry doprodal poslední hedvábnou punčochu Claire odešla z reprezentační taneční školy Buba sedí jak scvrklý pomník v Domově důchodkyň a mžourá na nové kojence naposled jsem tě viděl v nemocnici bledá lebka prosvítala pod popelavou kůží modře žilkovaná dívka v bezvědomí v kyslíkovém stanu to už je dávno co válka ve Španělsku skončila Teto Růženo Paříž 1958 93 ii iiiiiiiiiiiiiiniiiiiiii ■............ iihii Milostná báseň na téma z Whitmana Netypický případ Potichu vejdu do ložnice a lehnu si mezi ženicha a nevěstu, mezi ta těla spadlá s nebe natažená čekající nahá a neklidná, s rukama položenýma přes oči v temnotě, skryji tvář mezi jejich rameny a prsy, vdechuji jejich kůži a hladím a líbám krk a ústa a rozvírám a poznávám jejich zadnice, ohnuté nohy zvednuté k přijetí, penis v temnotě hnaný trýzní a útočící vyburcovaný od řiti až k svědící hlavě, přimknutá těla třesoucí se nahé, horké rty a slabiny zaklesnuté do sebe a oči, oči lesknoucí se a kouzelné, rozšiřující se do pohledů a odevzdání, sténání pohybů, hlasy, ruce ve vlasech, ruce mezi stehny, ruce ve vláze na zvláěnělých rtech, bušící stahy břich, dokud ta běl nevytryskne do zvířených prostěradel a nevěsta nevykřikne o smilování a ženicha nepolejí slzy vášně a soucitu, a já vstanu z postele znova plný těch posledních důvěrných gest a polibků na rozloučenou ■— to vše dřív než můj mozek procitne, za stíny a zavřenými dveřmi v zešeřelém domě, kde neukojení obyvatelé obcházejí za noci, nahé přízraky, které se navzájem hledají v tichu. 1954 94 iir.....t H — Je to dost dávno, abych vzpomínal na dívku, která mi nabídla lásku pod neónovým světlem dragstóru na Park Avenue (zatímco její kamarádky se pochichtávaly a kráčely do noci), která s tak neuvěřitelnou jasnozřivostí nahlédla do mé odmítavosti, spojené s něčím, co mi připadalo jako nespolehlivý charakter, a která zemřela o pár měsíců později, snad měsíc poté, co jsem na ni přestal myslet, na nepředvídaný nádor na mozku. Při pohledu zpátky bych rád věděl, zda jenom podobný stav smrtelnosti je s to odhalit v dívce z těchto míst tak zářivou otevřenost. Mrzí mě, že jsem nebyl vlídnější. Ten pohled zpátky je koneckonců pravým opakem víry, že ani tváří v tvář smrti člověk nedokáže být něčím víc než obyčejným člověkem. 95 MÍM..... Jablko noci Příběh. Gregoryho Corsa 1 Včera v noci se mi zdálo o někom, koho jsem miloval sedm dlouhých let, ale neviděl jsem tvář, jen tu známou přítomnost těla: pot, kůže, oči, výkaly, moč, sperma, sliny — všechno týž pach, táž pachuť smrti. 96 Prvně jsem se dostal na venkov do New Hampshire asi v osmi letech, byla tam dívka a já pádlovával překližkovým veslem. Milovali jsme se tak, že tu poslední noc tam jsme se při měsíčku vysvlékli a ukazovali si navzájem svá těla; pak jsme zpívali a běželi zpátky k domu. 1 POZNÁMKA: Význam všech tří slov názvu se v desetiletí od napsání básně změnil — A. G. (1961) 97 ........** Dva chlapci šli do pohádkové restaurace Donald Hall a snědli toho tolik, že účet dělal pět dolarů; neměli však představu, do čeho se to dostali, a tak házeli lopatou v průjezde na náklaďák odpadky, aby si jídlo odpracovali. Asi po pěti minutách chtěli vědět, jak dlouho se za tu cenu budou muset namáhat, a zeptali se proto majitele restaurace, kdy už budou s tím trestem či placením hotovi. Dal se do smíchu. Sotva si uměli představit — byli tak nevinní — že dospělý dělník pracuje za takové peníze půl dne. Sníh Sněhu je plný dub. Za hustým, zbělelým vzduchem, jejž vítr hnal, sluneční závaží tlačí mi na okno navátý sníh. Pamatuji si sněhy a svůj krok, když prvně sněžívalo ve městech, ospalých nebo opilých 98 99 Autoportrét, jako medvěd Tohle je tlusté zvíře, medvěd, a zěásti vyhynulý pták. Křídla mu směšně visí na ramenou, jako by to měl klí ční kost. Potlouká se po bídných cihelnách na kraji města, kde s úsměvem požírá květiny. Požírá je, neboť je miluje, neboť jsou krásné, neboť ho milují. A po nich tloustne. Vláčí obrovské břicho po příkopech v mokrém listí říjnových parkovišť, ale ví, že v tom panděru jsou pole vlčího bobu a lány hořčice a máku. Pohlcuje slunce. Naproti přes údolí ohýbá vítr květiny, ve ztuhlém povětří visí ptáci, za noci přijdou lijáky, a ráno pokaždé v mlze stoupá letní slunce v tom břiše. 106 LeRoi Jones Pštrosi & babičky! Tady se s námi nakonec všichni sejdou: městská čtvrť, víc k západu, doupě proměnlivých morálek. Tvářemi vzhůru: všechny mé tváře obráceny vzhůru k slunci. 1 Letní mžení se sklání ke stromům, až v mé hlavě narůstá dálka 107 jak antické loďstvo kotvící nehnuté na obzoru. Neuvěřitelné změny. Obnovování. Vějíř mé niňi proštipuje každý den mdlý vzduch, sem a tam, až je z pokoje květinová šmouha. Důvěrnost bere na sebe lidskou podobu . svléká ji jako kůži. , Rty, oči, pokašlávání drobných krajek, zrcadlené pokradmostí noci. Dnes večer jediná hvězda, draci oko. Prázdnota dává znamení. To někomu připomíná, že tam pořád ještě je. To jsou ty prázdné vteřiny, které vyplňuji sám sebou. V každé nějaké poznání. Kompletní výpověď. To zde je barva; pohyb; pocit závratné krásy Let Jak artista na trapézu když se předkloní s nataženýma rukama a žasne, že protější hrazda se opozdila 108 .iiaiiuiiiiiiianiuiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiniim Teorie umění Kořen je rovněž jakési zvíře. Nějaký totem. Neposkvrněný a planoucí jak oheň. Nehybné oči, začouzené zuby ulice. Temné individuální vědomí. , Zvíře se hýbe. . Naříkající měsíc v černých závojích. Obrovská samice. Tvář žluté čuby. S čemí, podivná, posmívaná jako ten totem. Spící zvíře. Zdroj děsu. Když se probouzí. Pod jejím kluzkým masem. Pach útrob na zemi. Čemé zcuchané chlupy, ostrý pach uvnitř. Zimostráz, léto, vynulovaný milenec si čichá k prstům. 110 Poznámky k projevu Africké blues mě nezná. Jejich kroky, v písčinách jejich vlastní země. Černobílá vlast, noviny hnané větrem po dlažbách světa. Ta necítí, kdo jsem. Síla ve snu, pokradmé odsávání odvahy, vítr zvedá písek, oči jsou něčím zaseknutým v nenávisti, nenávisti, nenávisti, chodit cizinou, řídí svá umírání nezávisle na mém. Těmhle hlavám říkám můj „lid". (A kdo vlastně jsou. Lid. Měl bych se o to zajímat, já hnusný. Kdo jsi, aby tě zajímala plochá bílá břicha dívek, umírajících v chýších. Černý. Sloupané měsíční světlo na mých prstech jí zalézá pod šaty. Kde má manžela. Černá 111 .... slova metají písek do očí, prsty jejich neznámých mrtvých. Jejichž duše, oči v písku. Má barva není ta jejich. Světlejší, bílý muž mluví. Uhýbají. Mé vlastní mrtvé duše, můj takzvaný lid. Afrika je cizí země. Ty jako každý jiný smutný muž tady jsi Američan. Dopis E. Franklinu Frazierovi Ty dny, kdy bylo docela v pořádku být zločincem nebo umřít, pošťákův syn, plný dvoran a brakové četby, za stánkem s horkými párky nebo na parkovištích krásného pivovaru. Ty dny, kdy jsem se prodral kouřem sychravých sobot, ukryl oči před mladými čističi bot a před jejich sestrami ústa a tělo. Chodil jsem rychle a vždycky sám, hlídal jsem to laciné město, jako bych si myslel, že se nadme a pukne a jen můj zkažený dech je může dát znova dohromady. Kolem novostaveb a malých bank mé doby. Počítal jsem kroky po asfaltu nebo po nové dlažbě a vlekl se za sluncem jak park. Fantazíroval jsem o životě skutečnějším než řeč nebo ty anonymní rybí trhy velkoměsta. Třásl jsem se za soumraku, když mi zbývala ještě dobrá míle do kopce, abych se dostal domů. Koho jsi tehdy miloval, Mussolini? Co sis myslela, Lady Day? Doslovný rébus představ jsem býval a můj pach byl kontinentem známé poezie. Chodil jsem dlouhou cestou, pořád tou dlouhou cestou a do příkrého kopce. 112 113 Ty dny jak jediná táhlá píseň, monotónní a slibující. Rychlý krok, ta věčně ostražitá chůze. Všechno vedlo sem, do tohoto pokoje, kde vzpomínka rdousí přítomnost. A budoucnost, můj milý, je už dávno pryč. Mise en scene: Newark 1947 Zelený neónový sníh víří. Rybárna zavírá. Podomní obchodník se klaní v pilinách, jiný chce znova nasadit plechové kloboučky na prázdné láhve od sodovky. Rybárna zavírá. Černoši ve čtyři ráno spí, klímají nebo objímají stoly. Pokladna markuje šestadvacet centů. Balíček Lucky Strike. Jazzový kapelník zvrací a uštvaně vyhlíží z telefonní budky. Je tam s bílou ženou, o které rodiče nevědí, kde je. 114 115 „X" Štěstí ho opustilo. Obrali ho o prachy. Vrátil se domů a masturboval, úplně trop. Můj přítel. Paměť je velká. Dlouhý výlet do džungle. Fuj, tak utahanej, když tam dorazil. Musel si sednout. A pokukovat po holčičkách. Nic není tak nevinné jako nevědomost. Nic tak klidné. Nic je nic. Můj přítel. Měl ve zvyku sednout si a pokukovat po matce. Včera zemřela. Volal mi. Dnes se sejdeme v baru. Můj přítel je starší než já. Jenže, jak se říká, je naivka. Masturboval, poněvadž ho obrali o prachy. Přišel taky o ženskou, o tu ho obral jiný žid. Přišel o svoje umění 116 v tom tunelu plném mrtvých Taliánů. Fuj, a byl utahanej, když dorazil do džungle. Zvěř / se mu smála. mnutím Robert Lowell Návrat Přicházet domů, do toho útulného závětří, kde hoši z naší party plešatí v podnikání a psi mě ještě poznávají po čichu . .. Je to dost mrtvé město po dvaceti letech přeludu. Dlouho mě máchali, příboj mě otloukal, zanášel ke dnu, poháněla mě 148 kupředu zelená těch nervózních vod, až jsem našel své vyčerpání, světlo světa. Nic není mrtvější než hlavní ulice na malém městě, kde ctihodný jilm chřadne a tvrdne v dehtovaném cementu, kde ani lísteček nevyraší, nespadne, neodolá do zimy. A pamatuji se, jak býval kdysi plodný, jak všechno vycházelo jasně v hodině důvěřivosti a v létě mládí, kdy v té ulici bývalo skoro až příliš stínu, a tady, u oltáře podlehnutí, jsem potkal tebe, má smrti žízní v těle do času. To byl ten první růst, dědic všech mých chvil, oběť každé další ratolesti, čím dál tím víc se zelenal a stínil příliš. A teď při mém návratu domů trčí podél ulice oloupané jilmy jako hůlky. Měřím o stopu víc, než když jsem odcházel, a nevidím si hlínu u nohou. Někdy však přistihnu myšlenku, jak matně krouží se skelným pohledem nad jménem bez tváře, tváří bez jména, a na každém kroku je vyplaším. Lekají se, ty oslí uši, lysé jak ptačí holátka. 149 .■ii.-.ii.i......... t.*.iiiUí.iiiiiiiiiiiiniiíiiiiiiiiin 11 ulil IIBIHH1 ■ II Střední věk Otrava ze zimy mě popadá, New York mi vrtá nervy, když procházim rozrytou ulicí. Pětačtyřicet let, co dál, co dál? Na každém rohu narazím na svého otce, v mých letech, živého. Odpusť mi, otče, má ublížení, jakož i já odpouštím, komu jsem kdy ublížil. Nevystoupil jsi nikdy na Sión, zbyly však po tobě smrtelné dinosauří šlápoty na kůře, po které teď musím já. 150 Florencie Mary McCarthyové Stýská se mi po černém inkoustu, po sépiích, po dubnu, po komunistech a po bordelech města Florencie — po všem, i po těch britských teplouších, co se potloukali v kopcích, i po té zimnici a horečce, co přicházela jednou za měsíc a nutila člověka uvažovat. Jablka tam byla lidštější než tady, ale trvalo to, než ta oslepuj ící zlatá kůže dozrála. Tak zranitelní jsou ti malí krabi, vlekoucí zadek jako žehličku ve starobylém krunýři, ostřicový kostěný ocas jak dělaný, aby je dítě popadlo a vyhodilo na smrtící břeh. Ach, Florencie, patronko krásných vražd na tyranech! Tam, kde věž Starého paláce probodává nebe jak injekční jehla, Perseus, David a Judita, vládcové a vládkyně krve, řečtí polobozi od Kříže, se tyčí s mečem v ruce nad zarostlým, beztvarým tělem sťaté obludy; kádě vnitřností 151 ia**u*<...... .....IIIIIÉÉÉ H 1 a odrezky pro utišení smečky! Soucit k obludám! Soucit k obludám! Možná že člověk vždycky zaujímal chybné stanovisko jestli tak znal, jestli tak miloval přespříliš Davidů a Judit! Srdce mi nad obludou krvácí kalnou krev. Já viděl Gorgónu. Ta erotická hrůza v nemohoucím prsatém těle, které se rozteklo jak pomeje. S očima v sloup, co proměnily despotu v kámen, useknutá hlava se houpala vítězi v ruce jako lucerna. Oko a zub Celé oko jak červánky zardělé, ve staré ráně v rohovce to cukalo. Viděl jsem věci temně, jak v akváriu skrz nemyté sklo. Celý den jsem nevstal z postele. Prokouřil jsem se nocí, jedině při vzplanutí sirky pokaždé zamhouřil oči. A venku letní déšť, var všeho, co tu ožívá, co tlí, padal, jako když píchá špendlíkem. I nový život shoří pod kotly. V očích mi loupá. Nic nezpronevěří ten dům, kde se můj první zoubek houpal na klice u dveří. Nic nezpronevěří tu trojúhelníkovou skvrnu rzi tam na červené střeše, ty keře, ani stín tam pod keři. Nedám si pokoj pro oko jestřába, co se tam z knížky dívá. Cervenohnědá bizoní hříva na nohou, jeden asketický spár 152 153 zaťatý suverénně vysoko v nebi. Říká, oko za oko, zub za zub. Nedá si pokoj chlapec u klíčové dírky, svého kukátka, když bílá ženská těla v koupelně zasvítila. Od mládí mě oči bolejí. Nic! Není oleje pro oko, není co nalít na tu vodu nebo plameny. Jsem utrmácený. Z mé šichty kdekdo je. 154 I Piják Člověk utlouká čas — co jiného. Už nepomůže ani pátá láhev whisky, hozená horempádem do řeky, i tu zátku to vtáhlo. Špačky cigaret na lačný žaludek propalují levhartí skvrny na nočním stolku. Minerálka ve sklenici z umělé hmoty v koupelně bublinkovatí. Už nepomůže, když se tělo, dobrácký vorvaní tuk, potápí celé míle v oceáně a chrlí bělost. Harpuna mokvá. Šňůra se napíná. Když hledá sousedy, jména se v okně zastřou. Roztržité oko spatří jen skleněné nebe. Zoufalství má kovové zabarvení hadru a vody v pozinkovaném kbelíku. Kdysi mu byla blízko, jak voda neživému kovu. Prohlíží její schůzky v kalendáři. Soupis obvinění. Telefony v ohmataném černém notýsku. Toulec plný šípů. Její nepřítomnost syčí jako pára, v rourách to zpívá ... 155 I zrezivělý kov má nějak fungovat. Chrápe z železných plic a slyší Evin hlas, jak úpěnlivě prosí o svobodu z dokonalé bubliny ráje. Žádný hlas nepřeruší trhaný, rajský sykot hada. V krysí pasti okorává sýr, mléko na misce s vločkami kysne, žiletky a klíče od auta svítí z popelníku. Utlouká čas ? Venku dva strážníci na koních klapou ulicí v dubnovém dešti kontrolovat, kdo zas přetáhl parkování •—■ pláštěnky žluté jako forzýtie. 156 Kaz Jak pudl plave tuleň tabulí svítivé soli. Hřbitov na vesnici, pár kamenů, pár borovic a žár prosáklý pachem benzínových par. Jakési smítko v oku, neřku-li kaz, temný, tenký, téměř vlásku zvíci — otázka, smyčka? Vše se může stát. Je-li svobodná vůle, je to kaz, mé smítko v oku, ale bez zábran jak milost, jestli dobrotivý Pán ... Já vím. Záchvěvy těl. V tom žáru nás vše zaskočí, nic nelze předvídat. Manželé k stáru! Hrobní kameny po dvou, půl letopočtu pod jmény — na jeden zítřek jedné svobody. Rázem z nás dvou mám před očima kostry, dva kameny, náš křik, lačný a ostrý, jak ploutev žraločí tne do vody. Dvě pavučinky, téměř bez hmoty, tu žily, uléhaly, vedly dům. Tvé prsty proplétaly kdysi mé a rozeznívaly v nás stovky strun. Bídná vesnická slavnost! Trousíme si z prstů léto do tmy nicoty. Nakloníme se, jak nám horká vlna zavalí těla, celá otupená, 157 hotová jen se stáhnout do duší, dvě smítka, o nichž oko netuší. .. Naděje zoufalců, vydaná v plen kazu, kterým je každý obdařen. Figurko zkroucená jak otazník, jak uslyšíš v té tmě můj chabý křik? Michael McClure Ôda pro něžný hlas Jo Ann A oběas ve studené noci vidím že jsi zvíře JAKO 2ÁDNÉ JINÉ A MÁŠ ZVLÁŠTNÍ PACH JAKO VŠECHNA A MUJ DECH a energie ti jde vstříc. A vidí lásku jako invenci a hraje ji extempore. A já který neumím milovat dokážu milovat tebe. 0 TOHLE TOHLE TOHLE JE TA BOLEST ŽE KOPNUTÍM NEZBOŘÍME zdi a že je nevidíme. 158 159 A nebolí mě nic dokud tě neucítím. A já tě necítím. Dech námi hýbe. Dech je ... A víc než toto je, že jsme nesmírní a čistí a otevření — zamknuti v sobě a vycházejíce ze sebe kreslíme ve vzduchu tvary které jsou. A tak se posunujeme. Pohybujeme se a nikdy nezachováváme své formy ale civíme na ně obracíme se k nim jako by tu byly. Tohle je má ruka s pěti prsty mé srdce nervy plíce jsou tu a částí mne a pohybuji se. Nemám jinou formu než lži a zbavuji se jich. Jsem tvar a potkávám tě na ostří tvé a mé kůže. Měníme se a mluvíme a tvoříme své osobní historie. Jsem vše co cítím a co ty vidíš a čeho se dotýkáš. Nejsou jiné zdi kromě těch které stavíme. JSEM NEMOCNY A ZMATENÝ A ZBAVUJI SE TOHO! Nervy jsou mrtvé neboť necítí hlad či bolest neexistuje žádný triumf kromě ztroskotání. Toto je poslední proslov serafína nebo šelmy ochořelé touhou po změně a po chaosu. Pokoj zakázané lásky ke kráse. Zub v naší hrudi. Co vidíme je skutečné a na omak schopné co cítíme je krása / KRÄSA / co bijeme je nenáviděné co čicháme voní. To kolem mne je má nevěsta jestliže odkopnu tvary toho kolem určené pro ženu svět a nerost pro vzduch pro zemi pro oheň a vodu pro stůl židli a krev. Verše z peyotové deprese //NENÍ ČAS LÁSKY V BOLESTI LÁSKY ČI TVÁRÍ VE VZDUCHU. HLE volám je a nepřicházejí. Stále tam však jsou zatímco já jsem v extázi a koulím očima uvnitř pokoje a vidím prostor. Indotisky. Zelené fantasticky vzorkované záclony na zdi. Zlatě okrové sametové závěsy s lehkým nádechem bílé a neviditelné. Markují prostor. Mezi všemi věcmi. Svědčí že tu není čas ale prostor. A ty stojíš v tom ve všem. Je to tu. To všechno. Nic než část. Je to skutečné. Když vidím rudé a zelené diamanty /jako orientální vzory/ na zdi. Jasné tak jak vidím že jsou nad záclonou. /Abstrakce tváře potravy a vody/ Když se hnu oči sklouznou po nachové sametové pohovce. Poškrábaná hnědá podlaha. Oranžovo-růžové kolkování. A není to počátek toho co musím říct a není to skutečné. TO VŠECHNO JE STUDENÉ STUDENÉ A PRÁZDNÉ PRÁZDNÉ STUDENÉ STUDENÉ A TO JE VŠE Prostě si myslím že není žádný prostor a že jsme tuhé postavy tady uvnitř. Jenže víc než to. Jsou oči 160 161 /to je lež nebo není/ a pohledy lásky. Prostor je studený a prázdný. Nebo je bez teploty a naplněn tím co je skutečné.// A TO JE ZTRÁTA A NEZNAMENÁ NIC krom toho že jsem vyřízen. Smutné opakování. Začít uboze není žádná ztráta pro nic. TO VŠE JE MODROŠEDÉ /NEBO ClREJŠl/ PRÁZDNÉ A STUDENÉ a já nemohu dál. Nebo jdi dál — že toto není žádná nálada! Nýbrž způsob existence hmoty — a lásky. A JÁ NEVÍM CO ODTUD RlCT Hvězdy jsou daleko a studené tak žhavé pro oči jimiž je měříme. V prostoru a chladu V CHLADU V CHLADU V CHLADU V CHLADU V CHLADU V CHLADU V CHLADU V CHLADU A DALEKO ODTUD a my nejsme chladní ve svém prostoru a nejsme chladnokrevní a nejsme lhostejní. A já to nemyslím jako metaforu nebo fakt. Ani jako ten čin jímž to je. Shýbat se u potoka a nabírat vodu do šálků. Květy politiky, I TO JE TEN NESMÍRNÝ SEN O NÁS ŽE JSME HRDINOVÉ 2E MÁME ODVAHU v krvi! 2e jsme živí! Ze nejsme vinni lží vize vnucené nám samým námi samými. Že jsme sítě vize proměnili ve skutečnost! A CHYTILI JE DO PASTI 0 JSEM SLEPÝ JAKO KVĚTINA A BEZ VÉDOMl nevidíme nic než banality. Rozlámejte formy a obsaďte reálné pozice! Toto je skutečný svět —■ čirý a otevřený. Květina se pohybuje a její smysl je v pohybu a přenášení iontů to vše co dělá je vnímání a vize. 0 ROZLÁMEJTE FORMY A POCIŤUJTE NOVÉ VĚCI Prohlašuji že jsem láska já který to nikdy nepoznal a nově miluji. Má ruka se mi jeví růžová a bílá a modrá a velká. Oči mám bystré a vím že láska je vzduch. Akt a nic víc. Že jsme serafové cherubíni a hrdinové náčelníci a bozi. To je ta slepá bezcitná záležitost poznání že v něm podvědomě kráčíme a pachtíme se a nic lepšího nás nenapadá. To je SVÍCE 162 163 a tvar světla. Ruka a paže zvěstuje všechny věci a přitahuje zrak k mluvící tváři vypovídající z nitra těla. Jsme vytepáni do olinutého pně vzduchu a světla a vytváříme to zvíře kolem a šíří se z nás záře která se rozplývá ve světle. Květy politiky, II JEN TO CO JE HEROICKÉ A ODVÁŽNÉ NÁM ZPÉNÍ KREV jsme ztraceni ve svých nitrech a osidlech úzkého pokoje a světa a jestliže se neozveme nevztáhneme ruce ven a nesnažíme se uniknout z individuality. To je to CO SLYŠÍM V SRDCI V NERVECH V PLÍCÍCH — ŽÁDNÉ ELEGIE. Jsem černá šelma a čistý člověk zároveň. Bez jakékoli hranice či rozdělení. Navenek jedna bytost. A V TOM SI KRÁČÍM SVOBODNÉ jako květy či krev a nenávidím ty formy toho které děláš ty tím že to ničíš abys to odejmula mému zraku a hmatu. Nenávidím tě v noci když jsem úplný a svobodný. A vím že budeš zničena svými formami a neviditelnými revolucemi a já dělám vše co chci a mohu abych to urychlil. TI CO ZBUDOU BUDOU BOZI A SERAFÍNI a nebudou potřebovat vzpomínku na tebe — až na to že tohle je víc než krása bez svatosti a sebepřecenění Tvá nemoc tě otravuje a ty umíráš. Žádná pomoc žádná rychlost tě nezachrání. A já jsem svobodný! 164 165 Svobodný od politiky. Svobody a pýchy aby tě provázely. Přecházíš od zděděných mýtů k mýtu sebe sama. A děláš gigantickou planoucí skvrnu jako ten šílenec van Gogh.' 1959 166 Amorův úsměv ANO! TEN PROKLETÝ VESMÍR Vždy kvetoucí věčný utěsněný otevřený systém — ciferník oscilujícího proudění od konce do popředí — technikolorový objekt mimo čaa HVĚZDY — HVÉZDY — MLHOVINY — A VlRY stárnoucí energie která zfantastičťuje sama sebe. ŽIJÍCÍ SOCHA PlSNÉ! (Améba zálibně sní o metazoích. Hélium si vysnívá Mléčnou dráhu.) ŽIVY JAK MORE! Kde to všechno začíná tam budu. Poznáte mě podle zkřivených rtů — A VÝBUCHU SMÍCHU ! San Francisco 1964 167 Ty stromy stojí. Gary Snyder Ty stromy stojí tu, vysoké, pod nebesy. Stojí, i když já jdu, a hvězdy nad světem přejdou strž v nebesích, větvemi zmapovanou. Milenci o sedmé dál postávají kdesi, když civilizace opouští s kletbou zem a Snodgrass kráčí dál, prochází vesmírem. Co dělat, každý svět se tvému domu vyhne. Pohleď vsak na měsíc a též si příklad vem ze sestry na noční, jak cestou předem danou obchází pokoje, baterka tmou se mihne. Tvé jméno je jak glejt, láska i verš je v něm; a Snodgrass kráčí dál, prochází vesmírem. Jméno je absurdní, jak sperma zázračné je a stejně osudné. Jestliže nemáš vliv na nic než na sebe, nač básníkem chceš být? Jen shluky atomů a jejich věčné reje předurčí osud i střih sukní na odiv! Zena nic neřeší. Když to víš, najdeš klid, a nebe nad tebou pevné a důvěrné je. A jestli se chce svět stát bojištěm, zlým snem, pak brýle otři si košilí jako dřív: a Snodgrass kráčí dál, prochází vesmírem. Chvála nemocných žen Zena je plodná a kázeň (contra náturám) ji jedině mate, neboť na ni, s hlavou na stranu, s půvabně vztaženou a dotýkající se rukou, čeká obtížný tanec, ale nikoli v duchu. 212 lil S rukou na rukávu: drží list, jenž se otáčí v slunečním světle na pavučině; způsobuje, že se třepe jako pstruh v mělké vodě, vytváří žabky a chladné močály vysává klid: vřítí se kost za netečnou panenku oka uzel roste náhlé kořeny jej podpírají a zpevňují déšť stéká s vršku lebky malé potůčky smáčejí ústa vlasy rostou jazyk se napíná — a ona rychle otočí hlavu: ohlédne se zpátky, jedna ruka přejíždí prsty po hladkém stehně, a on vidí. 2 Pod tvým pohledem jablka zakysnou. květy nerozkvetou, půda zbělá jak kost: mokrá rýže, suchá rýže uhyne na horském svahu. všechny ženy mají své zranění, ty co sbírají jahody, ryjí se v zemi ve flekatém světle, vyvracejí bílé kořeny z prsti, roztloukají ořechy na kameni nahoře na vysočině se šilhavýma očima nebo odpočívají ve stínu cedrů. Všechny ženy jsou zraněné v jurtě či ve srubu, nebo v matkách nakupující v čistých šatech na předměstích, choré oči pouštějí zemi žilou, nepovolte! silný krk chrání od zlého, vás, mladé dívky prvně svírané žaludeční křečí sbírejte suché dřevo a hořké trávy vyhýbejte se naší kuchyni. vaše zahradní parcely, váš pestrý textil, ty chytré triky jak nosit děti skrývají krásu, jak roční doba či příliv moře pláče Nemocné ženy snící o tanci dlouhých nohou ve světle Nikoli, naše Matka Eva: hozena přes rameno odvlečena do pekel. kali/šakti Ale kde je pak peklo? V měsíci. V měsíčních fázích: v chatrči z kůry schoulené před sluncem, pět dní krev odkapává mezi poskvrněnými stehny. 1954 214 215 Vršení kamenných základů Vzdálené přítelkyni Naskládej tato slova před svou mysl jak skály, pevně zasazená, rukama na vybrané místo, uložena před tělo myšlenky v prostoru a v čase. Důkladnost kůry, listu nebo stěny, navršených věcí: kočičích hlav mléčné dráhy, roztoulaných planet, těchto básní, lidí ztracených poníků vlekoucích za sebou sedla — a skalní stezky kde se dá bezpečně jít. světy jak nekonečná čtyřrozměrná hra go. mravenci a oblázky ve zřídlém jílu, co skála to slovo, to v potoce opraný kámen, žula; zbarvená tvarovaná ohněm a tlakem, za horka spojený křišťál a sedlina, to vše se v myšlenkách mění stejně jak věci. Poněvadž jsem tě kdysi zbil, opilý a pobodaný týdny trápení, a víc jsem tě neuviděl a tys dnes pro mne měla klidná slova, myslím si teď, že jsem byl větší blázen než ty, tys byla udělaná do laciného vína, mě držely knihy. Jednou jsi ke mně běžela nahá po kolena ve studeném březnovém příboji na zrádné pláži mezi dvěma bušícími spoustami moře, viděl jsem tě jak hinduistickou Devu, lehké nohy tančící ve vlnách, ňadra jak snová ňadra moře, dítěte a astrální Venuše, z nichž tryská mléko. A vyměnili jsme si slané rty. Vize tvého těla mě držely v extázi týdny, byl jsem dokonce v jakémsi transu po tobě i tenkrát v zubařském křesle. Zkamenělou jsem tě našel znova v Zinnerově knize o indickém umění: tančíš tímto životem s půvabem a láskou, s prsteny a malým zlatým pásem, přímo nad nahým rozkrokem, a pomyslel jsem si, že je víc půvabu, víc lásky 216 217 v divokém devonském životě, kam patříš, než v tomto životě šatů a podväzkových pásů, který kdy dáš nebo dostaneš. 1955 Seno pro koně Jel dobrou polovinu noci z dalekého San Joaquinu v údolí přes Mariposu, nahoru po nebezpečných horských cestách a v osm ráno zarazil s velikou fůrou sena za stodolou. Kladkou a provazy a vidlemi skládali jsme slisované balíky sena k hrubým santalovým trámům, vysoko ve tmě byly skvrny lucinky v puklinách šindelů, kterými zářilo světlo, senný prach nás svrběl pod propocenou košilí a v botách. Za poledne pod Černým dubem, venku na horkém výběhu pro dobytek — Stará klisna očichává jídelní misky, cvrčci vrzají v trávě — ,Je mi osmašedesát,' řekl, ,a prvně jsem nakládal seno v sedmnácti. Ten den jsem si myslel, že bych nikdy nevydržel dělat to celý život. A proto asi taky, hrome, jsem u toho zkejsnul a dělal jsem to.' 218 219 Veřejné lázně lázeňská se obléká před zrcadlem, lázeňská s pěkným mateřským znamínkem a v červené sukni si mě prohlíží: jsem jiný? chlapeček na zádech, polévaný horkou vodou, je potichu, kulí oči, nevyzpytatelně čurá dcery drží a drhne svoje dvě malé dcery, které se vrtí a vřískají s mýdlem v očích, ždímají si vlasy vážnýma rukama manželek, pokukují po mně, ukazují, zatímco on jim mydlí a umývá duclaté sevřené čumáčky, nakoukne jim do uší a pleskne s nimi do horké vykachlíkované vany. s chlapcem ze statku opáleným do hnědá, vrásčitým starcem a studentem zpívajícím „tichou noc". — vlníme se a vznášíme jak mořské řasy růžové maso ve světle plném páry. stará žena příliš tlustá a stará aby jí to vadilo jen tam tak stojí líně vytřásá rosnou vodu z kartáče. mladá žena nepřítomně zírá, utírá si krk, jemné chmýří chloupků, drobné hroty bradavek ■— příští rok se bude oblékat někde, kde na ni nebude vidět. muži sedí na bobku namydlení a pružní hladí si drsnou kůži, dlouhé svaly — vidím mrtvé muže, nahé, sražené na pobřežích, filmové týdeníky, válku K joto 1958 — 62 220 POZNÁMKY O AUTORECH JOHN ASHBERY: Narozen 1927 v Rochestru, stát New York, studoval na Harvardu a postgraduálně se věnoval studiu francouzské literatury na Kolumbijské a Newyorské universitě; léta 1955—56 strávil ve Francii na stipendium z Fulbrightovy nadace. Pracoval jako redaktor různých nakladatelství, i newyorské revue Art News. Od roku 1958 žije většinou v Paříži, kde působí jako výtvarný kritik evropského vydání New York Herald Tribune a curyšského časopisu Art International. Jeho básnické jméno bývá uváděno ve spojení s tzv. newyorskou skupinou, zejména spolu s Frankem O'Harou a Kennethem Kochem. Publikoval v řadě literárních časopisů a vydal dosud čtyři knihy básní. Uváděné ukázky jsou ze sbírek „Přísaha na tenisovém dvorci" (The Tennis Court Oath) a „Pár stromů" (Some Trees). GREGORY CORSO: Narozen 1930 v Greenwich Village z italských rodičů (matce bylo 16, otci 17 let). Rozvrácené rodinné poměry ho v mládí několikrát přivedly do psychiatrické léčebny a do polep-šovny. V sedmnácti letech byl odsouzen na tři roky do vězení, kde se teprve začal vzdělávat a seznamovat s literaturou. Vystřídal mnoho zaměstnání a procestoval řadu zemí. V roce 1950 poznal Allena Ginsberga, s nímž se později stal jedním z hlavních představitelů Beat Generation. Kromě pěti básnických sbírek vydal také román (The American Express) a píše krátké divadelní hry. Je ženatý a žije v Greenwich Village. Uváděné ukázky jsou ze sbírek „Ať žije člověk" (Long Live Man) a „Panenská dáma z Brattlu" (The Vestal Lady on Brattle). ROBERT CREELEY: Narozen 1926 v Massachusetts, kde také vyrůstal. Studoval na Harvardu, ale v roce 1944 studia přerušil a oženil se. Sloužil v armádě v Indii a v Barmě. Po návratu do civilu v roce 1947 studia dokončil. Několik let žil ve Francii, Španělsku a Guatemale. V roce 1954 přišel přednášet literární tvorbu na Black Mountain College. Sešel se tam s básníky Charlesem Olsonem, Ro- 243 bertem Duncanem a Paulem Blackburnem, s nimiž vydával literární časopis Black Mountain Review. Vydal řadu básnických sbírek, z nichž poslední, „Z lásky" (For Love), zároveň přináší výbor z jeho dosavadní tvorby. Uváděné ukázky jsou z této sbírky. ALAN DUGAN: Narozen 1923 v newyorském Brooklynu, studoval na Mexico City College a pracoval jako modelář pro firmu s lékařskými potřebami. Oženil se s dcerou známého amerického výtvarníka Bcna Shahna a žijí na Manhattanu. Dugan dosud vydal jedinou sbírku, „Básně" (Poems), za tu však sklidil nejvyšší americké pocty: cenu Yaleské edice mladých básníků, Národní knižní cenu a Pulitzerovu cenu. Mimoto mu přinesla stipendium Prix de Rome, na které strávil rok v zahraničí. Z ní také pocházejí naše ukázky. ROBERT DUNCAN: Narozen 1919 v dělnické rodině, vyrůstal u adoptivních rodičů v kalifornském Oaklandu. Studoval v Ber-keley, kde se také v letech 1946—50 účastnil básnického hnulí Sanfranciské renesance. V roce 1951 přišel přednášet anglickou literaturu na Black Mountain College a stal se vůdčí osobností literární skupiny kolem časopisu Black Mountain Review. Kromě osmi básnických sbírek napsal také divadelní hru Faust Foutu. Jeho čtvrtá sbírka básní „Dopisy: Básně 1953—56" (Letters: Poems 1953—56) ziskala v roce 1958 cenu časopisu Poetry. Za další sbírku „Otvírání pole" (The Opening of the Field) dostal v roce 1961 stipendium z Guggenheimovy nadace. Uváděné ukázky pocházejí z těchto sbírek a z jeho poslední knihy básní „Kořeny a větve" (Roots and Branches). IRVING FELDMAN: Narozen 1928 na Coney Islandu, vystudoval na Kolumbijské universitě a dva roky strávil ve Francii na Ful-brightovo stipendium. Učil na universitách v Portoriku, v Rio Piedra a v Mayaquezu, kde se také seznámil se svou budoucí ženou. S ní a se synem žije v Gambieru ve státě Ohio a přednáší anglickou literaturu na Kenyon College. Vydal dosud dvě knihy básní; uváděné ukázky jsou ze sbírky „Pripetské bažiny a jiné básně" (The Pripet Marshes and Other Poems). LAWRENCE FERLINGHETTI: Narozen 1919 v New Yorku, řadu let prožil v Evropě, zejména ve Francii; za války byl ve spojení s francouzským a norským podzemním hnutím. Po válce napsal dva nevydané romány a složil doktorát na Sorbonně. V roce 1951 založil v San Francisku nakladatelství a knihkupectví City Lights Books, specializované na vydávání poezie. Kromě tří básnických sbírek vydal román „Ona" (Her) a dvě knihy jednoaktovek. Překládal do angličtiny básně Jacquese Préverta. Uváděné ukázky jsou většinou ze 6bírky „Obrazy zmizelého světa" (Pictures of The Gone World). ALLEN GINSBERG: Narozen 1926 v Patersonu, New Jersey, v rodině židovských emigrantů, kteří přijeli do Ameriky z Ruska po roce 1905. Studoval na Kolumbijské universitě, vystřídal nejrůz-nější zaměstnání a procestoval většinu kontinentů. Vydání jeho první sbírky „Kvílení a jiné básně" (IIowl and Other Poems) v roce 1956, jejíž zabavení vyvolalo soudní proces, bylo zároveň prvním veřejným vystoupením básníků Beat Generation. Ginsberg je pokládán za nejvýznamnějšího „beatnického" básníka. Spolupracoval rovněž jako scenárista i jako herec na několika krátkých amatérských filmech. Je svobodný, žije se svým přítelem, básníkem Petrem Orlovským. Uváděné ukázky jsou ze sbírek „Sendviče reality" (Reality Sandwiches) a „Prázdné zrcadlo" (Empty Mirror). DONALD HALL: Narozen 1928 v New Havenu ve státě Connecti-cut, studoval na Harvardu a v Oxfordu. Radu let strávil v Evropě a nyní žije s manželkou a se synem v Ann Arbor, kde také přednáší anglickou literaturu na Michiganské universitě. Uveřejnil dosud čtyři sbírky básní. Vedle poezie píše rovněž kritické studie a recenze. V roce 1957 vydal s Robertem Packém a Louisem Simpsonem antologii „Noví básníci Anglie a Ameriky" (The New Poets of England and America) a v roce 1962 sám uspořádal sborník „Současná americká poezie" (Contemporary American Poetry). Uváděné ukázky jsou z jeho posledních dvou sbírek, „Temné domy" (The Dark Houses) a „Střecha z tygřích lilií" (A Roof of Tiger Lilies). LeROI JONES: Narozen 1934 v Newarku ve státě New Jersey v rodině černošského listonoše. Studoval na Rutgersově, Howar- 244 245 dově a Kolumbijské universitě a na tzv. Nové škole pro sociální průzkum; složil doktorát z německé literatury. Žil v Kanadě a v Mexiku, v letech 1954—1957 sloužil v americkém letectvu v Portoriku a na Dálném Východě. Pracoval jako redaktor časopisů Yugen a The Floating Bear a v nakladatelství Totem Press. Vydal dosud jen dvě básnické sbírky, hojně však publikoval poezii v literárních časopisech. Mimoto napsal divadelní hru „Holanďan" (The Dutchman), která se hrála mimo Broadway, napsal knihu o jazzu a uspořádal významnou antologii nové americké prózy (The Mo-derns). X. J. KENNEDY: Narozen 1929 v Doveru ve státě New Jersey, studoval na universitách Seton Hall a Kolumbijské. Čtyři roky sloužil v atlantické flotile amerického námořnictva, po propuštění rok poslouchal přednášky na Sorbonně. V roce 1956 se vrátil do Spojených států a přišel na Michiganskou universitu, aby se tam věnoval postgraduálnímu studiu a zároveň sám přednášel anglickou literaturu. Jeho dosud jediná sbírka „Akt: Žena kráčející dolů po schodech" (Nude Descending a Staircase), jejíž titulní báseň je inspirována obrazem Pabla Picassa, získala v roce 1961 Lamontovu cenu za poezii. Z této sbírky také pocházejí naše ukázky. GALWAY KINNELL: Narozen 1927 na Rhode Islandu, studoval na Princetonské a Rochesterské universitě. Několik let žil ve Francií, kde studoval i sám přednášel v Grenoblů, a v Iránu, kde přednášel na Teheránske universitě. Po návratu do Spojených států působil na Chicagské universitě. Mimo vlastní literární práci se věnuje překladům z francouzské poezie. Kinnell zatím uveřejnil jedinou vlastní sbírku, „Jaké to bylo království" (What a Kingdom It Was), z níž přinášíme ukázky. V roce 1965 byl jedním z pretendentů o Národní knižní cenu. DENISE LEVERTOVOVÁ: Narozena 1923 v Ilfordu v anglickém hrabství Essex, má pestrý původ i životní osudy. Její otec, ruský žid, za studií na německé universitě konvertoval na křesťanství, stal se protestantským duchovním a oženil se s dcerou welšského krejčího. Levertovová se většinou vzdělávala doma — na bibli, chasidských legendách a welšském folklóru. Krátce studoval balet a za války pracovala jako ošetřovatelka. Ještě v Anglii vydala v roce 1946 svou první sbírku básní. Nato se v roce 1947 ve Francii provdala za amerického spisovatele Mitchella Goodmana, a od té doby žili v Itálii, Mexiku a konečně ve Spojených státech, kde se s manželem a synem natrvalo usídlili v New Yorku. V padesátých letech úzce spolupracovala s literárním časopisem Black Mountain Review. Vydala šest básnických sbírek; z většiny z nich přinášíme ukázky. JOHN LOGAN: Narozen 1923 v Red Oaku ve státě Iowa, vystudoval zoologii na Coe College, složil doktorát z anglické literatury na Iowské universitě, načež se oddal postgraduálnímu studiu filosofie na universitách v Berkeley, Georgetownu a Notre Dame, kde nyní přednáší anglickou literaturu. Je ženatý, má devět dětí a žije s rodinou v Southbendu ve státě Indiána. Kromě poezie píše také povídky a kritiky do literárních časopisů. Vydal dosud tři sbírky básní a jednu knížku pro děti. Uváděné ukázky jsou z jeho třetí sbírky „Jaro zloděje" (Spring of the Thief, Poems 1960—1962). ROBERT LOWELL: Narozen 1917 v Bostonu ze staré, literárně proslulé novoanglické rodiny, s jejíž puritánskou tradicí se rozešel konverzí na katolictví. Studoval na Harvardu a na Kenyon College u profesora-básníka Johna Crowa Ransoma. Za války odmítl vstoupit do armády a byl vězněn mezi tzv. „odpůrci z přesvědčení". (V nedávné době na sebe opět upoutal pozornost odmítnutím oficiálních poct na protest proti válce ve Vietnamu.) Působil řadu let jako poradce Knihovny Kongresu a přednášel anglickou literaturu na Bostonské universitě a na Kenyon College. Je mimořádným profesorem Harvardské university a žije se svou druhou ženou, spisovatelkou Elizabeth Hardwickovou, a dcerou v New Yorku. Kromě šesti básnických sbírek vydal také překlad Racinovy Faidry a knihu osobitých parafrází světové poezie od Homéra po Paster-naka, „Nápodoby" (Imitations). Už svou první sbírkou si v roce 1944 dobyl uznání v podobě Pulitzerovy ceny. Za významný umělecký zvrat v jeho díle však kritika pokládá poslední dvě sbírky, „Životní studie" (Life Studies) a „Za padlé vojáky Unie" (For the Union Dead), z nichž přinášíme ukázky. 246 247 MICHAEL McCLURE: Narozen 1932 v Kansasu, dětství prožil v Seattlu a ve Washingtonu. Od čtrnácti let žil znovu v Kansasu, rok studoval v Tucsonu antropologii. V sedmnácti letech se pohyboval mezi posledními fanoušky bebopových skupin. Zúčastnil se hnutí Sanfranciské básnické renesance, v počátcích své tvorby ovlivněn hlavně Blakem, Poundem a Yeatsem. V roce 1957 na sobě zkoušel účinky peyotu a jako první se pokoušel psát pod vlivem této drogy. Cestoval s obchodní lodí na Dálný Východ, po návratu žil v Mexiku, v Arizoně a znovu v San Francisku, kde se natrvalo usídlil s ženou a dítětem. Kromě pěti básnických sbírek napsal také dva nevydané romány a publikoval knihu „Masovědné eseje" (Meat Science Essays) a divadelní hru. JAMES MERRILL: Narozen 1926 v New Yorku, studoval na Am herst College, kde potom rovněž přednášel literaturu. Hojně ces toval a dlouhý čas strávil zejména v Řecku a v Itálii. Žije s ro dinou ve staré přístavní vesnici Stonington ve 6tátě Connecticut, Vedle pěti básnických sbírek napsal také román „Serail" (The Se> raglio) a divadelní hru „Nesmrtelný manžel" (The Immortal Hus' band). Uváděné ukázky jsou ze sbírek „První básně" (First Poems) a „Země tisíciletého míru" (The Country of a Thousand Years o Peace). WILLIAM S. MERWIN: Narozen 1927 v New Yorku, vyrůstal v Pensylvánii v rodině presbyteriánského pastora. Studoval románské jazyky a literaturu na Princetonské universitě, načež strávil několik let ve Francii, Španělsku a Portugalsku, aby pak na delší dobu zakotvil v Anglii, kde se oženil a pracoval jako redaktor třetího programu BBC. Žije s manželkou střídavě v New Yorku a na statku Lot ve Francii. Kromě čtyř básnických sbírek vydal rovněž v roce 1961 překlad Cida. Uváděné ukázky jsou z jeho posledních sbírek „Zeleň u zvířat" (Green with Beasts) a „Opilec v peci" (The Drunk in the Furnace). HOWARD NEMEROV: Narozen 1920 v New Yorku, vystudoval na Harvardu, za války sloužil v kanadském letectvu. Žije s man- želkou a s dětmi v Benningtonu ve státě Vermont. Kromě pěti básnických sbírek vydal tři romány, z nichž nejúspěšnější, „Malá domů" (The Homecoming Game) o sportovních machinacích na amerických universitách, byl úspěšně zdramatizován (hrál se na Broadwayi) a později i zfilmován. Uváděné ukázky jsou ze sbírek „Zrcadla a okna" (Mirrors and Windows) a „Nové a vybrané básně" (New and Selected Poems). LOUIS SIMPSON: Narozen 1923 na Jamajce, kde také studoval na anglických školách; doktorát z filosofie složil na Kolumbijské universitě. Žije se ženou a třemi dětmi v Berkeley, kde přednáší anglickou literaturu. Za první sbírku „Arivisté" (The Arrivistes) dostal stipendium Hudson Review, Guggenheimovo stipendium a Prix de Rome. Jeho poslední sbírka „Na konci otevřené cesty" (At the End of the Open Road), z níž je většina našich ukázek, byla v roce 1964 vyznamenána Pulitzerovou cenou. WILLIAM DEWITT SNODGRASS: Narozen 1926 ve Wilkinsburgu ve státě Pensylvánie, studoval na Geneva College, za války sloužil u námořnictva. Po návratu do civilu studoval na Iowské universitě, přednášel v Cornellu a Rochesteru. Žije s druhou ženou a dvěma dětmi v Detroitu, kde učí na Wayne State University. Uváděné ukázky jsou z jeho dosud jediné sbírky „Jehla v srdci" (Hearťs Needle), která v roce 1960 získala Pulitzerovu cenu. Kritika ve sbírce nejvíc oceňuje rozsáhlou titulní báseň o deseti zpěvech, vyjadřující pocity rozvedeného otce k odloučené dceři. GARY SNYDER: Narozen 1930 v San Francisku, dětství prožil na statku severně od Seattlu. Na stipendium vystudoval Reed College, kde se zabýval hlavně mytologií, později studoval semestr lingvistiky na Indiána University, pracoval jako lesní dělník, věnoval se studiu staré čínské literatury a filosofie na universitě v Berkeley, v roce 1956 odjel do Japonska, aby blíže poznal zenbudd-hismus. Na palubě tankové lodi navštívil Středozemní moře a Tichomorské ostrovy, později 6trávil několik let v zenbuddhistickém klášteře v Kjótu. PHILIP WHALEN: Narozen 1923 v Portlandu ve státě Oregon. 248 249 V letech 1943—1946 sloužil v americkém letectvu. Po válce studoval jazyky a literaturu na Reed College, kde v roce 1951 promoval. Mezi mladými básníky je pokládán za nejlepšího znalce klasické řecké, římské, japonské a čínské literatury. Většina jeho poezie je dosud v rukopisech. Žije spartánsky v dřevěném domku daleko od centra San Franciska, zařízeném nábytkem vyrobeným ze starých beden, kde je klavír jediným přepychem. Společně 8 básníky Beat Generation se zúčastnil veřejných čtení poezie v San Francisku a jinde. RICHARD WILBUR: Narozen 1921 v New Yorku, vyrůstal na statku v New Jersey. Vystudoval na Amherst College, za války sloužil v americké pěchotě u Anzia a v severní Francii. Po válce přednášel americkou literaturu na Harvardské, Wellesleyho a Wes-leyanské universitě, kde je nyní řádným profesorem literatury. Žil rovněž řadu let ve Francii, Itálii, Novém Mexiku a Texasu a nyní žije s manželkou a čtyřmi dětmi v Portlandu ve státě Connecticut. Kromě vlastní poezie se věnuje také překladům francouzské a španělské poezie; Moliěrův Misantrop se hrál v jeho překladu na divadlech mimo Broadway. Wilbur zatím vydal pět básnických sbírek, z nichž zejména čtvrtá, „Věci tohoto světa" (Things of This World) sklidila v roce 1957 nejvyšší americké pocty: Pulitzerovu cenu, Národní knižní cenu a Lamontovu cenu za poezii. Uváděné ukázky jsou většinou z ní a z poslední sbírky „Rada prorokovi" (Advice to a Prophet). BIBLIOGRAFIE I Básnické sbírky: ASHBERY, John: Turandot and Other Poems (Tibor de Nagy 1953), Some Trees (Yale University Press 1956), The Poems (Tiber Press 1960), The Tennis Court Oath (Wesleyan University Press 1962). CORSO, Gregory: The Vestal Lady on Brattle and Other Poems (Richard Brukenfeld 1955), Gasoline (City Lights Books 1958), The Happy Birthday of Death (New Directions 1960), Selected Poems (Eyre and Spottiswoode, London 1962), Long Live Man (New Directions 1962), There Is Still Time to Run Back Through Life and Expiate All That's Been Sadly Done (New Directions 1965) CREELEY, Robert: Le Fou (Golden Mountain Press 1952), The Immoral Proposition (Jargon Books 1953), The Kind of Act of (Divers, Mallorca 1953), All That Is Lovely In Men (Jargon Books 1955) , The Whip (Migrant Press, Worcester, England 1957), A Form of Women (Corinth Books 1959), For Love, Poems 1950—1960 (Charles Scribner's Sons 1962) DUGAN, Alan: Poems (Yale University Press 1961) DUNCAN, Robert: Heavenly City, Earthly City (Bern Porter 1947), Poems 1948-^9 (Berkeley Miscellany Editions 1949), Me-^ dieval Scenes (Centaur 1950), Caesar's Gate (Divers, Mallorca 1955), Letters: Poems 1953—56 (Jargon Books 1958), Selected Poems (City Lights Books 1959), The Opening of the Field (Grove Press 1960), Roots and Branches (Charles Scribner's Sons 1964) FELDMAN, Irwing: Works and Days (Little, Brown 1961), The Pripet Marshes and Other Poems (Viking Press 1965) FERLINGHETTI, Lawrence: Pictures of the Gone World (City Lights Books 1955), A Coney Island of the Mind (New Directions 1958), Starting from San Francisco (New Directions 1962) GINSBERG, Allen: Howl and Other Poems (City Lights Books 1956) , Kaddish and Other Poems (City Lights Books 1961), Empty 250 251 Orfeus Na domnělou nemravnost orchidejí 54 55 Předmluva 9 John Ashbery /přeložil Stanislav Mareši Obrázek malého J. A. v záhonu květin 19 Jak dlouho ještě budu schopen 22 / /Gregory CorSO /přeložil Jan Zábranal V V márnici 26 Ztroskotání Nordlingu 28 Přítel 29 Smrt přichází v pubertě 30 Těm, co spáchají sebevraždu 31 Myšlenka 32 Evropské myšlenky — 1959 33 V předvečer dvaatřicátých narozenin 35 Robert Creeley /přeložil Stanislav Mareš/ Píseň 37 Všecko, co je na mužích krásného 39 Hrdinové 40 Dvířka 41 Ten vrch 45 Nápěv: „Láska ženy" 46 Alan Dugan /přeložil Stanislav Mareš/ Na východní vítr z válek 47 Šestnáct veršů o pochodování 49 Milostná: já a ty 50 Smuteční proslov za myší 51 Jak jsme se dověděli to jméno 53 Robert D U n C a n /přeložil Stanislav Mareš/ Píseň stráže na hranicích 56 Potrava pro požár, potrava pro myšlenku 59 Zákon 61 Irving Feldman Báseň v pětatřiceti Scéna z letního rána V čase pohrom Poslové Pripetské bažiny /přeložil Jan Zábranal 66 68 69 70 71 \Á awrence Ferlinghetti A Arabové Ano Co já vím A ona ,jak mladý rok Londýn Nebe Picassovi akrobati Muž, který odjel Allen Ginsberg Ipřeložil Jan Zábranal Osvícení u Satherovy brány Tetě Růženě Milostná báseň na téma z Whitmana Netypický případ Jablko noci Příběh Gregoryho Corsa Dva chlapci íli do pohádkové restaurace /přeložil Jan Zábranal 75 77 78 79 80 82 83 84 86 92 94 95 96 97 98 Donald Hall /přeložil Stanislav Mareši Sníh Pohřeb Dopis anglickému básníkovi Autoportrét, jako medvěd LeRoi JoneS Ipřeložil Jan Zábranal Pštrosi & babičky! Teorie umění Poznámky k projevu Dopis E. Franklinu Frazierovi Mise en scěne: Newark 1947 „X" X. J. Kennedy Ipřeložil Stanislav Mareši První zpověď V jednom věhlasném lokále Ars poetica Vyhlásit válku nebesům Samovazba Akt: Zena kráčející dolů po schodech Galway Kinnel Za Hnědou řekou Šeříky Velikonoce Ztracené generaci Pánu našemu Denise Levertovová Až za konec Manželka Píseň pro temný hlas Jakubův žebřík Ipřeložil Stanislav Mareši 99 102 103 106 107 110 111 113 115 116 118 120 122 123 124 125 126 128 129 131 132 Ipřeložil Stanislav Mareši 134 136 137 138 Pokrytecké ženy Jiné jaro John Logan /přeložil Stanislav Mareši Monology syna Saulova Robert Lowell Návrat Střední věk Florencie Oko a zub Piják Kaz Ipřeložil Stanislav Mareši 139 140 141 148 150 151 153 155 157 Michael McClure Óda pro něžný hlas Verše z peyotové deprese Květy politiky, I Květy politiky, II Amorův úsměv Ipřeložil Jan Zábranal 159 161 163 165 167 James Merrill Hroznová kúra Časoměr Milenci Po návratu z Řecka Věnování William S. Merwin Odysseus Námořník na souši Marnotratný syn Ipřeložil Stanislav Mareši Ipřeložil Stanislav Mareši 168 170 171 173 175 176 178 179 Howard NemerOV Ipřeložil Jan Zábrana! Změna dislokace 184 Historie literárního hnutí 186 Zvláštní metamorfóza 187 Prosperita 189 Myší fašírka 191 Louis Simpson /přeložil Jan Zábrana! Zdi v pohybu 193 Povídka o slepičí polévce 198 Existuje 200 Letní ráno 202 Myšlenky u Pacifiku — dopis Waltu Whitmanovi 203 William D. SnodgraSS /přeložil Jan Zábrana/ Operace 204 Píseň 206 Universitní město na kopci 207 Dubnová inventura 209 Ty stromy stojí 212 Gary Snyder /přeložil Jan Zábrana/ Chvála nemocných žen 213 Vršení kamenných základů 216 Vzdálené přítelkyni 217 Seno pro koně 219 Veřejné lázně 220 Philip Whalen /přeložil Jan Zábrana/ Udání: Aneb opět vypuzen z církve 222 Věnováno C. 225 Záběr I, 4: II : 58 227 Zápis z 20 : VII : 58 229 Literární umění 231 Richard W i 1 b U r /přeložil Stanislav Mare}/ v Láska nás povolá k věcem tohoto světa 232 Jak jsem se prokopával do Cíny 234 Zvěř 235 1 X Neodpoěívající v pokoji 237 IS 2 Letní ráno 239 )( Rada prorokovi 240 til Poznámky o autorech 243 Bibliografie 251 Acknowledgements 255 I Noví američtí básníci Obeznámen s noci Z ANGLICKÝCH ORIGINÁLŮ USPOŘÁDALI PŘELOŽILI, PŘEDMLUVOU A POZNÁMKAMI O AUTORECH OPATŘILI STANISLAV MAREŠ A JAN ZÁBRANA. OBÁLKU S KRESBOU BEN SHAHNA, VAZBU A TYPOGRAFICKOU ÚPRA VU NAVRHL JOSEF T Ý F A. PRO ČLENY KLUBU PŘÁTEL POEZIE VYDALO NAKLA DATELSTVl ČESKOSLOVENSKÝ SPISOVATEL V PRAZE ROKU 1967 JAKO SVOU 2 7 0 8. PUBLI KACI. ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA EVA RUXO VÁ. TECHNICKÝ REDAKTOR JOSEF V O L R Á B VYDÁNÍ PRVNÍ. STRAN 264. VYTISKL TISK N. P., BRNO, ZÁVOD 2. NÁKLAD 17 000 VÝT 13/44. AA 8,24, VA 9,03. 602/22/855. D-02*7003 7 22-060-67 Brož. Kčs 11,70, váz. Kčs 15,— KLUB PŘÁTEL POEZIE VÝBĚROVÁ ŘADA SVAZEK 4 6