Pravidla pro transkripci latinských literárních rukopisných textů (B. Ryba)
I. Základní zásada: S výjimkou jevů povahy ryze grafické nesmí se na hláskové podobě
latinských slov nic měnit, nic ubírat, nic přidávat.
II. Zvláštní ustanovení: platí pro vlastní jména a číslovky.
AD I.
Jevy povahy ryze grafické rozumějí se hlavně tyto případy:
l. Nezachováváme rozlišování počátečního a středoslovnáho z jedné strany a
koncového -s ze strany druhé: olutus, in tere, dilecti imus přepisujeme solutus,
insistere, dilectissimus.
2. Místo netečkovaného jakož i místo čárkovaného í přepisujeme vesměs tečkované
i, rukopisné n m s přepisujeme nimis, rukopisné nímís opět nimis.
3. Místo zdánlivého -ij v starších textech (imperij, pijssimo, adjiciunt, objiciendis)
přepisujeme -ii: imperii, piissimo, adiiciunt, abiit, obiiciendis.
V těch novověkých textech, které již skutečně rozpoznávaji i a j (item oproti ejus,
jejunavit) přepisujeme v týchž případech shodně imperii, piissimo, abiit, ale adjiciunt,
objiciendis.
4. Místo zdánlivého velkého J, které se ve starších textech objevuje stejně před
souhláskami (Ibi, Item) jako před samohláskami (Jam, Jurati) přepisujeme vesměs I: Ibi,
Item, Iurati.
Teprve v těch novověkých textech, které již skutečně rozeznávají i a j (item oproti
ejus, jejunavit) ponechávéme pro samohlásku I, pro souhlásku J: Ibi, Item, Iam, Iurati.
5. Z praktických důvodů lišíme samoh1áskové u, U od souh1áskového v, V;
přepisujeme tedy varius, unguentum, ubi, usus, ludus, vetuimus, vicarius, avia, ulna, avarus,
unus, ut, utriusque, uva, avus, aevus, uvidus, nullus, voluntas, avorum, urbs, urceus, surdus,
vulvula, uxor, nux, abolavit, invenit, involvit, convivium, Varius, Ubi, Udus, Vetuimus, Urbs.
Činíme tak bez ohledu na středověké grafické systémy, z nichž mezi nejrozšířenějšími jeden
mívá uarius, auarus, ubi, ludus, uetuimus, auia, ulna, auarum, ut, uua, auus, uuidus,
uoluntas, urbs, surdus, uuluula, uxor, inuenit, conuiuium, druhý varius, auarus, ubi, ludus,
udus, vetuimus, vicarius, auia, vlna, vt, vtriusque, avvus, seuus, vuidus, nullus, vrbs, surdus,
vulvvula, vxor, nux, inuenit, conuiuium, třetí je shodný s druhým, ale na švu složenin píše
avolauit, invenit, involuit, conviuium.
Výhodou naší transkripce je mimo jiné její vžitost u nás a také snadné rozlišování:
volvit (valí) oproti voluit (chtěl).
Odchylně jenom v qu, gu, cu, su- před samohláskou ponecháváme ve shodě s
nejrozšířenější konvencí samohláskové u: lingua, queror, equus, itaque, suavis, persuasit.
Teprve v těch novověkých textech (jako Balbínových nebo Komenského), kde je vědomě a
důsledně prováděno lišení i - j a v - u, ponecháváme i v případech naposled jmenovaných
souhláskové v: ligva, qveror, eqvus, svavis, consvetus.
Jestliže ve vzácných případech psal středověký písa.ř dvojí uu místo v, přepisujeme
w, např. pawor, euuuangelium s trojím u přepisujeme euwangelium.
NB.: ve slově euangelium ponecháváme beze změny ony grafické podoby, z nichž
nelze rozhodnouti, zda bylo vyslovováno eu-an... či e-van... neměníme tedy grafiku
euangelium, euuangelium, ewangelium (viz odst. 6.).
6. Při dvojitém w originálu postupujeme dvojím způsobem. Má-li hodnotu v-u, u-u
nebo u-v, nepodržujeme je a středověkou grafiku aws, wlgariter, wlt, owm, ewm, praws,
uidws, wifer přepisujeme avus, vulgariter, vult, ovum, evum, pravus, viduus, uvifer.
Pakli však znamená jen souhláskově v, podržujeme občasné psaní willa, lingwam,
caretwatim, praworum, gwerra, conswetus.
7. Zdvojenou souhlásku zjednodušujeme jen tenkrát, jestliže na začátku slova
graficky zastupovala příslusnou majuskuli: rukopisné ffortunus, llaudemus transkribujeme
Fortunus, Laudemus.
8. Paleografické zkratky vesměs rozvádíme a vypisujeme. Pokud připouštějí dvojí
pravopisnou formu, např. gratia - gracia, quatenus - quatinus, rozhodujeme se jednak podle
stáří textu, jednak, pokud lze, podle převládajícího úzu daného textu v případech plně
vypsaných.
V rozsáhlejších edicích písemností určitého druhu lze i v transkripci ponechati, resp.
zavést některé zkratky a tisknout např.: pro XXIII sexag. gr. den. Prag., feria quarta prox.
ante f. s. Pauli die XXIV. m. Januarii, ante f. ss. Symonis et Iude, S.C.Mtas
, illmus
d. a
podobně. Zkratky takové buďtež vždy jednoznačné a jejich abecední soupis připojen k
úvodu edice.
9. Kladení nebo nekladení velkých písmen pokládáme u starších textů za jev vnějšně
grafický a neřídíme se jím při transkripci, užívajíce (bez ohledu na kolísavou středověkou
praxi) velkých písmen na začátku vět, ve vlastních jménech (o nich viz ad II.), v některých
údajích kalendářních (např. pridie Kalendas Aprilis, II. Idus Februaii, VI. Nonas Iulii, ante
Pascha, in festo Trinitatis, in festo Nativitatis Domini, feria VI. post festum Corporis Cristi,
feria III. ante Assumpcionem beate Marie, sabbato dominice Iustus es), v prvním slově
názvu literárního díla (např. in prologo libri De vegebitalibus, Philosophus 2o
De anima,
Cicero in De natura deorum, per Boecium 4o
De consolacione, Ambrosius in Exameron ), v
prvním slově kapitol Gratianova Decretu (dist. 86 cap. Si quis).
10. Nenapodobíme spojování předložek s dalším slovem (místo aparte, abiis píšeme
a parte, ab iis), ani taková spřežková psaní, která valně nepřispívají k zřetelnosti (jako
idipsum, sibiipsi, eisipsis, idest). Naproti tomu podržujeme běžné středověké spřežky, jsou-li
v originále (jako denovo, decetero, eiusmodi, extunc, hincinde, huiusmodi, imposterum,
impresenciarum, infrascriptus, necnon, protunc, supradictus).
Jsou-li v originále některé spřežky rozkládány na dvě slova (např. alius ve, dum
modo, e contra, nobis met, ut pote, ubi cumque), přepisujeme dohromady: aliusve,
dummodo, econtra, nobismet, utpote, ubicumque.
11. Nezachováváme také umístění ani zvláštních znaků (?,!), staré interpunkce
(rétorické) a nahrazujeme ji interpunkcí logickou v podstatě jako v češtině.
NB.: Neoddělujeme čárkou infinitiv s akusativem.
Ukázky interpunkce v transkripci:
Quia nostrum scire est antiquorum reminisci, hoc est, que antiqui tradiderant, nos
dum studio insudamus, antiquorum scienciam ad memoriam revocamus. Cum autem antiqua
de materia prima sit sciencia, consonum videtur, ut antiquus philosophus, qui tractavit illam
scienciam, excitetur. Est autem ille Anaxagoras, qui "ylon" ipsam materiam primam et
chaos vocitavit. (Hus)
Quo factum, ut ego, e postremis licet minimis, experiri et, quod ibi desiderabam,
suppletum ire animus induxerim: non certe ulla ingenii aut eruditionis - cuius mihi umbram
vix esse et ultro agnosco et deplere fiducia, nec quod nimis ocio abundarem, sed unico
juventutis commida promovendi desiderio permotus. (Komenský)
Praktické důsledky plynoucí ze základní zásady:
a) Neměníme hláskové podoby a ponecháváme, i je-li psáno quatinus, intelligite,
negligimus, benivolus, paiulus, purgravius, dapipher, stupa, bravium, balisiis, set, aput,
epifanis, nephastus, vigellator, ficla, magorem, abigerunt, gerachia, Gesabel, yehenna,
ymmo, sinodus, karissimi, feniseca, anathematisat, baptismus, laycalis, lingwaii, amiccicia,
cicius, accio, suspitio.
b) Nepřidáváme, je-li psáno: promtus (promptus), saguis (sanguis), cifus (scyfus),
ceptrum (sceptrum),exequi (exsequi), extirpare (exstirpare),ortus (hortus), ylariter
(hilariter), aduc (adhuc),aleviare (alleviare), opida (oppida), anulamus (anullamus), equs
(eguus), secuntur (sequuntur),scisma (schisma), crisma (chrisma), spericus (sphericus),
karaktere (charactere).
Ponecháváme monoftongické e, je-li v originálu psáno estimo, ecclesie, cenobium,
pene, seculum; v nejstarších zápisech a znovu v humanistických tvarech ponecháváme ę
caudata: apostolicę sedis, hęc. V těchto humanistických a pohumanistických textech, které
již liší e - ae, e - oe, přepisujeme aestimo, ecclesiae, coenobium, poenae (obloučkem v textu
pod skupinami písmen ae, oe upozorňujeme sazeče, že tu má užít ligatury ć, ś).
c) Neubíráme, je-li v originále condempnare, scampnum, cungnitus, angnus, ingnis,
iniuncxit, hostium (ostium), heremita, perhemptorie, contrahire (contraire), cohaccio,
theloneum, legittimus, felliciter, peccunia.
U novověkých latinských textů podržujeme usnadňující diakritická znaménka, jsouli
již v originálu: fixę (adverbium) illa memorie haerent; susceptá ultro provinciâ (ablativ).
d) Nesnažíme se vyrovnávat nedůslednosti pravopisu příslušného rukopisného textu.
Ponecháme, píše-li se v něm někdy villanus, jindy willanus, sigillo - sigilo, Cracowia Cracovia,
immo - ymmo, lacrima - lachryma, exsecutus - executus.
e) Nikdy netransponujeme starší pravopis do mladšího a obráceně. Listina z XIII.
stol., dochovaná jen v přepisu ze XVII. stol., musí i v naší transkripci na první pohled
prozrazovat, že není dochována ve své původní podobě (in praesentia ejusdem dominae
Annae oproti in presencia eiusdem domine Anne). Tím, že netransponujeme, vyniknou i v
naší transkripci eventuální zbytky staršího pravopisu, přizpůsobené pozdějším zvyklostem.
AD II.
Vlastní jména zeměpisná (Europa, Bohemia, Praga, Grecz, Aula Regia,
Nouadomus, Grzquicz, Utuina (Útvina), Leta curia, Wltauia, Zrzit) i živých bytostí (Deus,
Musa, Coyatha, Wilricus de Uzk, Vrbanus papa, Heinricus Jnsistoris), jakož i adjektiva a
adverbia od vlastních jmen odvozená (Sclaunus, Morauiensis, Cracowiensis, Scedliczensis,
Trauerensis, Cisterciensis ordo, Hussiticus, in lingaeio Boemico, Latine, Hohemice)
ponechávejme v zásadě zcela beze změny. Pro ně neplatí ustanovení ad I. odst. 3–6, platí
vsak odst. 1–2, jakož i odst. 7 (rukopisné ffrancus, llodouicus transkribujeme Francus,
Lodouicus). I když jsou v rukopise psána na začátku s malým písmenem, užíváme důsledně
velkého (rukopisné dixit deus ad hyeu transkribujeme dixit Deus ad Hyeu; lišíme a Deo
proti adeo; petrus et ludewicus uenetus transkribujeme Petrus et Ludewicus Uenetus,
Vlricus ultraiectinus transkribujeme Vlricus Ultraiectinus). Je-li v rukopise psáno
vngaricalis, přepisujeme Vngaricalis.
Odůvodnění: psáti též adjektiva a adverbia, odvozená od vlastních jmen, velkým
začátečním písmenem, doporučuje se z dobrých důvodů, třeba se tím lišíme od Leského
pravopisu. Píše-li se Cubitum stejně jako castrum Cubitense, Patauium jako Patauina
civitas, má to výhodu přehlednosti a nepřehlédne se adjektivní tvar tak snadno při dělání
rejstříků. Jiná výhoda je snadné lišení proti apelativům (např. ventus australis jižní vítr,
vinum Australe rakouské víno). Je to konečně také ve shodě s převládající dosavadní ediční
praxí u nás ( srv. např. FRH IV 255: pro uno grosso Pragensi denario, Petrus nacione
Treuerensis, Moguntinus archiepiscopus; 262: Friderici de Austria = 263: Friderici
Austrialis; 320: in sermone Galiico... in lingwaio Boemico). Starou, byt' důsledně
nedodržovanou tradici má psaní počáteční majuskule i v příslušných adverbiích (např. v rkp.
z XII. stol. je psáno: magis Romane guam Latine dictum est illud, cit. P. Lehmann,
Fragmente 1944, str. 35); doporučuje se též proto, že se potom píše stejně lingwaio
Bohemico jako adverbium Bohemice.
NB.. V literárních textech středolatinských, jejichž edice neslouží výlučně účelům
historické dokumentace, se připouští, aby i pro vlastní jména platila ustanovení ad I. odst. 3–
6, platná pro apelativa. Věty, které by měly v ryze historické edici podobu Urebatur igne
domus Vrie Cracouiensis et Jgnacii Jglauiensis, Urbanus homo est Vrbanus, avus tuus
Morauus, smějí míti, kdyby byly v literárním textu, v transkripci tuto podobu: Urebatur igne
domus Urie Cracoviensis et Ignacii Iglaviensis. Urbanus homo est Urbanus, avus tuus
Moravus.
Jako u vlastních jmen, užíváme velkého začátečního písmena také pro obecná
substantiva používaná jako označení konkrétních osob: Dominus, znamená-li Boha nebo
Krista, Pater, Filius (Bůh Otec, Syn), Salvator (Spasitel), Philosophus (Aristoteles),
Commentator (Averroes). Rozlišujeme tedy v transkripci: ab incarnacione Domini - ab
elevacione domini Philippi, Beluacensis episcopi, salvare me digneris - passionem
Salvatoris pro oculis habentes, Secundus, philosophus Romanus - ut ait Philosophus in 3o
Metafisice.
Ve většině našich středověkých textů sluší rozepisovat zkratku XPC tvarem Cristus
(nikoli Christus), jak tomu nasvědčují plně vypisovaná slova crisma, cristianus (nikoli
chrisma, christianus). Zkratka IHS, v níž h je vlastně H, tj. řecké éta, se transkribuje v
historických edicích Ihesus, v literárních Iesus.
Pro číslovky, pokud v rukopise nejsou vypisovány slovy (to vždy podržujeme!),
nýbrž číslicemi, zavádíme dvojí postup:
a) protože by uvnitř textu bylo užívání minuskulních tvarů nepřehledné (dedit ei vi
florenos Vngaricos, florenum computando per XXVIj grossos), transkribujeme velkými
římskými čísly (dedit ei VI florenos Vngaricos, florenum computando per XXVII grossos). U
lomených čísel vyznačujeme polovinu zlomkem II 1/2. V mladších středověkých textech
bývá u římských číslic poslední jednotka psána prodlouženým písmem (J), jež zaručuje
konec číslice (např. vij přepíšeme VII), kdežto u neprodlouženého tahu (i) před začátkem
mechanické poruchy (utržení, proděravění apod.) je známkou, že původně následovala ještě
jedna jednotka, v takovém případě neúplné vii přepíšeme VII(-).
Arabské číslice nenahrazujeme římskými, ani naopak římské arabskými.
NB.: Je-li v traktátových rukopisech nedůsledné užíváno po
... 2o
... 3o
, quarto ... 5o
, je
v zájmu přehlednosti výkladu transkribovati 1o
,2o
,3o
,4o
,5o
atd.
b) ve vročeních podržujeme v transkripci co nejpřesněji zvyklosti a nedůslednosti
rukopisné, výjimečně zde nerozvádějíce zkratek a šetříce i původnich druhů písma, např.
Anno ab incarnacione Domini Mo
CCCo
lvlljo
, anno mo
cccc xx primo (1421), anno Millesimo
cccmo
Lxxiiijto
(1354) apod.