III/8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina verbalia Za deklinaci s vnitřním modulem deklinačním jsme v předchozí kapitole označili jistý zvláštní případ dvousložkového (komplexního) skloňování. V něm přestal být relevantní výklad postavený na sřetězení morfii, jež všechny jsou v systému schopné i samostatného uplatnění, a klíčovým se stal naopak prostý protiklad morfii složeného (příznakového) a jednoduchého (ne-příznakového), jež oba se jako koncovky připínají ke stejnému morfii kmenovému a obsluhují stejné kategorie deklinačnflio paradigmatu adjektiva. Mluvíme-li zde v kapitole 8 o deklinaci s vnitřním modulem konjugačním, činíme tak spíše z touhy po rétorické, figurální symetrii než z přesvědčení o strukturní analogii. Potřebujeme na závěr knihy o jménu vyložit ohýbání participií, u nichž je «gramatická» informace rozložena mezi morf koncovkový (může být i komplexní, protože se připouští též složené skloňování) a morfy kmenové (které tvoří komplexy velmi často), a to ze slovesné kmenotvorby druhotné (II/3) i prvotní (II/4). Slovesný charakter kmenového komplexu je tak silný, že může zásadně zúžit rozsah deklinačnflio paradigmatu, případně i deklinaci zcela odstranit — podle toho, v jakém právě vystupuje syntag-matickém vztahu, ve všech syntagmatických vztazích však nese vždy stejnou paradigmatickou charakteristiku. Participia můžeme pokládat za zvláštní lexikálně-gramatický okruh: představují zúžení okruhu verbvm (vyžadují lexikální totožnost upřesněnou jistými aspekty) a zároveň rozšíření okruhu nomen (využívají gramatickou kategorii pádu, leč dokáží ji i popřít, čímž vzniká zvláštní definiční obor, kde máme vedle zavedených pádů nový pád vskutku «nulový», signalizující, že pádové séma by se mohlo uplatnit, ale neděje se tak). V následujícím výkladu probereme nejprve participia agentívní (8.1) a potom deagentívní (8.2). Podíváme se na slovesná adjektiva (8.3) a substantiva (8.4), zvláště ve vztahu ke slovesným morfům druhé až čtvrté hierarchické vrstvy (celkové podání děje, upřesnění jeho platnosti a reflexivita ve všech svých možných významech, cf. II/1.4.6-7, 2.2). Na závěr objasníme systémové interakce jmenné koncovky a zvratného morfii si (8.5). 8.1 Agentívní participia Tato participia dokáží nahradit uerbum finítum v syntaktické roli predikátu, vyvolávají rekci k předmětu a dovedou vyjádřit kongruenci s podmětem. Centrální případ představují participia s kmenotvornými formanty -nt- a -us-, schopná vystupovat ve dvou syntaktických rolích, jako predikát a jako kongruentní atribut, vždy uchovávajíce rekci výchozího Vf. Periferní jsou participia s kmenem na -dam-. Vystupují pouze jako doprovodný predikát k predikaci hlavní při splnění jistých podmínek a rovněž uchovávají slovesnou rekci. Transperiferní a zcela marginální jsou participia na -in-, jež vyjadřují doprovodnou predikaci u několika málo sloves ve velmi zvláštním sémanticko-syntaktickém kontextu a původní slovesnou rekci mění. 8.1.1 Participia s formantem -nt- se odvozují od kmenů ind.praes a fut, participia s formantem -us- od kmenů ind.praet a freq. Budeme je značit Pl ind.praes, Pl fut, etc. Jejich sématickou charakteristiku jsme podali již v knize II/1.3.3,1.4.2-5, zde pouze připomeneme. Agentívnost těchto participií spočívá v tom, že děj výchozího slovesa podávají jako aktuálně probíhající (formant -nt-) nebo proběhnuvší a nyní se projevující svými následky (formant -us-), přičemž za konatele děje je označen ten syntaktický člen, se kterým je participium kongruentní, ať již v postavení prísudku, nebo přívlastku. Základní dvojici tvoří participia Pl ind.praes a Pl ind.praet. Jejich protiklad je aspektuální, popisujeme jej jako "procesuálnosť' (stav probíhajícího děje, obecně bezčasí, situačně současnost; nepříznakový 2 Nomen Liber III případ) :: "perfektivita" (stav po proběhnutí děje, situačně předčasnost; příznakový případ). Tento protiklad lze vnořit do širší škály «časů», totiž sémat modálně nevýrazných, Pl fut :: Pl IND.PRAES :: Pl PRAET :: Pl freq, přičemž praes = proč aPRAET = perf. Participium Pl fut podává séma bezčasové aktuálnosti děje s příznakem "hodlá", participium Pl freq podává séma završené aktuálnosti s příznakem "opakovalo se / probíhalo intensivně". Kmenotvorbu Pl jsme vyložili v II/3.2.5, 3.2.7. Připomeňme, že před -nt- se uplatní všechny konjugačně-paradigmatické formanty, jež tvoří ind.praes, tedy -a-, -i-a-, -i-, -o-, přičemž konkatenace /-o-&-nt-/ dává stejný výsledek jako /-a-&-nt-/, totiž /-ant-/. Segment /-int-/ se vyskytuje též v Pl fut, které se od Pl proč liší jen v hlubší struktuře kmene (II/3.4). Z hlediska kmenového zakončení stačí rozlišovat tři fonématické případy: /-ant-/, /-i-ant-/, /-int-/; prosodické charakteristiky vyložíme později. Před -us- žádný konjugačně-pa-radigmatický formant nevystupuje, objevuje se však varianta -i-us-. Uplatňuje se vždy a pouze u sloves konjugačnflio typu (-0-, -é-). Prosodický rozdíl mezi /-us-/ a /-i-us-/ není. Pl freq má segment /-us-/ a od Pl ind.praet se liší opět jen v hlubší struktuře kmene (II/3.7). Vidíme tedy, že výklad deklinačních souvislostí Pl můžeme omezit na Pl proč (tři fonématické případy) a Pl perf (dva fonématické případy). Budeme přitom rozlišovat katego-riální paradigma Pl(l) vůbec bez flexe. Participium je invariantní, popírá kongruenci; Pl(2) s flexí omezenou na kategorie číslo a rod. Participium je kongruentní v prísudku; Pl(3) s plnou flexí v kategoriích pád, číslo a rod. Participium je kongruentní v přívlastku. Formální paradigmata opět popíšeme tabulkou morfů, jež se připínají ke kmeni, zde k lem-matickým kmenům praes a praet. Pro Pl(l) a Pl(2) to podávají tabulky T 8.1/1 a T 8.1/2. T 8.1/1 Kmenotvorný formant -nt- Kmenotvorný formant -us- -a-nt -ia-nt -i-nt -us -i-us T 8.1/2 -a masc fem sg -üs -a-nt-i pl -2* -a-nč-i-os Případ -a-nt - IVSI představuje jen slabou analogii pro SG.masc, pro pl.masc nemáme nic. Musíme uzavřít, že v proměnách /-Vnt-/ ** /-Vs#/, resp. /-Vnt-/ *> /-V#/ se funkčně střídají morfy, jež dbají na shodu v timbru a palatalizaci (čímž zdůrazňují příslušnost k téže lexikální jednotce, ba k témuž lemmatickému kmeni), jež však nejsou na sebe morfo-nologicky převeditelné. Že systém při oné funkční proměně na udržení vokalické shody vůbec nemusí dbát, dokazují podoby funkčně stejných náhrad /-us-/ či /-i-us-/ za /-ěs#/, resp. /-ě#/ (cf. II/3.2.7, kde vykládáme neanalogičnost -%s a -qs). • Prosodickou charakteritiku všech dosud uvedených morfů vyložíme později (8.1.4). Zatím stačí vědět, že přízvuk obecně spočívá na kmeni, pouze u procesuálních Pl(2) se může přízvuk dostat na zakončení sg&pl.masc. Poznámky morfosyntaktické Tabulka 8.1/1 podává holé kmeny, jež jsou z hlediska flexe invariantní. Značíme Pl invar. Tabulka 8.1/2 podává kmeny s koncovkami či náhradními zakončeními, jež jsou flekčními projevy kongruence. Značíme obecně Pl kong nebo s konkrétní hodnotou, e.g. Pl SG.masc. V obou případech (invar i kong) je participium Pl vybaveno a předurčeno pro syntaktickou roli predikátu. Kdy se uplatňuje která? Distribuci jsme vyložili v knize II (1.1.3, p.96 a 1.4.2-5, p.110-111), zde pouze připomeneme. • Pl invar signalizuje predikaci vedlejší vzhledem k predikaci hlavní. Umožňuje tak syntakticky zahustit dvě samostatné věty, přičemž ta, jejíž predikát přejde do Pl, se interpretuje jako průvodní okolnost věty druhé. Významový vztah mezi větami je zcela vágní, upřesnit jej lze jen na základě textového výskytu dalších sémat. Doprovodná, vedlejší predikace velmi často mívá svého konatele. Ten není explicite vyjádřen a opět se vyvodí z výskytu dal- 1 V řečtině tak vysvětlíme zakončení masc.sg agentívního participia odvozeného od aoristu sigmatic-kého, cf. /-s-änt-&-s#/ > /-s-äNs#/ > /-s-äs#/, ne však thematického, cf. /-ónt-&-s#/ > /-óns#/ > /-ôn#/; v latině třeba agentívní participia thematických sloves, cf. /-ěnt-&-s#/ > /-ěns#/. 4 Nomen Liber III ších jazykových znaků, tentokráte však především na základě systémových pravidel. Přirozeně se hledá mezi znaky, jež vůbec mohou plnit takovou roli, tedy mezi substantivy. První pravidlo zní, že konatel doprovodné predikace není v nominativu. Ve větě pamäte (Vf) bróli (A) grížtant (Pl invar) máme elidované substantivum nominatívní (dejme tomu ji 'ona'), které je podmětem k pamäte 'zahlédla', a výslovně přítomné substantivum akuzatívní, jež interpretujeme jako předmět, sc. pamäte bróli 'zahlédla bratra'. Sloveso v invariantním participiu grížtant 'vrací se' má ve své valenci doplnění konatele a do této role si vybere právě to jediné ve větě přítomné nenominatívní substantivum, cf. 'zahlédla bratra, jak se vrací'. Ve větě pamäte (Vf) bróli (A) múšant (Pl invar) výra (A) máme akuzatívní substantiva dvě a obě zapojené slovesné jednotky vyžadují po akuzatívním předmětu. Který akuzativ vybereme jako předmět Vf a zároveň konatele Pl, záleží na aktuálním členění: při udaném pořádku a nepříznakové intonaci s důrazem na konci větu interpretujeme 'zahlédla (svého) bratra, jak bije (JeJm°) muže', při pořádku bróli (A) múšant (Pl invar) pamäte (Vf) výra (A) a intonační lince opět s důrazem na konci budeme větu interpretovat 'při tom, jak bije (jejího) bratra, zahlédla (svého) muže' (upřesnění "čí" bratr a "čí" muž dodáváme jako něco, co v litevské větě není výslovně vyjádřeno, co si však v konkrétním textu se zvoleným vyjádřením může plně vyhovovat). Nemá-li participiální predikát konatele, nic se nedoplňuje, cf. pamäte (Vf) bróli (A) tikaúštant (Pl invar) 'bratra zahlédla, teprve když svítalo'. Vedlejší predikace se mohou hromadit, cf. pamäte (Vf) bróli (A) grQXant (Pl invar) tik aúštant (Pl invar) 'zahlédla bratra, jak se vrací, teprve když svítalo'. • Pl kong může vystupovat v predikaci hlavní a jediné, jsouc syntakticky ekvivalentní Vf. Liší se od něho jenom kategoriemi, v nichž dochází ke kongruenci s podmětem: pro VF je to (osoba, číslo), pro Pl (číslo, rod). Samostatný participiální predikát je vždy příznakový, jeho funkce jsme předvedli v II/1.4.2-4 a čtenáře zatím odkazujeme tam (soustavný výklad podáme až v navazujícím svazku). Pl kong může vystupovat i ve vedlejší, doprovodné predikaci. To je možné jen tehdy, když obě predikace mají podmět a obě mají podmět stejný. Kongruentní participium potom vykazuje specifické rysy právě onoho společného podmetu. V případě participia perfektívního se na vztah obou predikátů nekladou žádné podmínky a Pl jen vágně vyjadřuje průvodní okolnost. Větu brólis (N.sg masc) išéjo (Vf) neatsi-svéikines (Pl sg.masc) tedy rozkládáme do predikací brólis (N.sg masc) išéjo (Vf) 'bratr odešel' _&_ brólis (N.sg masc) neatsisvéikino (Vf) 'bratr se nerozloučil', čili "bratr odešel bez rozloučení". V případě procesuálnftio participia se vyžaduje, aby hlavní predikát vyjadřoval vědění či nakládání s vědomostí (získávání, předávání) a vedlejší se interpretuje jako věcný obsah oné vědomosti, cf. brólis (N.sg masc) apsimetě (Vf) niěko nežínqs (Pl proč sg_ masc) 'bratr předstíral, že nic neví'. Perfektívní participium je v tomto kontextu možné též, cf. brólis (N.sg masc) apsimetě (Vf) niěko nepastebějes (Pl perf sg.masc) 'bratr předstíral, že si ničeho nevšiml'. • Má-li být Pl schopno nahradit Vf v jakékoliv predikaci, musí být vybaveno i na případ, kdy predikát nemá podmět, a tudíž ani nemá s čím být kongruentní. K tomu slouží tvar inkongruentní (Pl inkong). Ten je v dílčích tabulkách T 8.1/2 uveden v levém horním rohu, mimo dosah kategorií (číslo, rod), formálně je totožný s tvarem pl.masc. Inkongruentní participium nelze zaměňovat s participiem invariantním. Invariantní vyjadřuje, že vedlejší predikace (kterou vytváří) nemá podmět shodný s predikací hlavní — a pouze okrajově může být neshodnost podmětů ve dvou srovnávaných predikacích dána i tím, že ta závislá je zcela bez podmětu. Inkongruentní participium vystupuje v predikaci hlavní, nezávislé a vyjadřuje, Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 5 že tato vůbec žádný podmět nemá (což znamená, že nemá ani podmět «nevyjádřený», ve struktuře věty přítomný, leč z výrazu vypuštěný), cf. jaů sutěmi (Pl inkong) 'už se setmělo' vs. dangús (N.sg masc) sutěm^s (Pl SG.masc) 'obloha se už setměla'. Poznámky systémově dynamické Formální shoda inkongruentnftio Pia kongruentnflio tvaru pl.MASC není náhodná. Onen tvar se historickovývojově vykládá jako původní IE neutrum, jež po zániku neutra v baltských jazycích našlo pro sebe jiné uplatnění. Bylo dvojí: mimo kongruenci, tedy ve funkci, již IE neutrum tradičně plnívalo, cf. lat. uarium (N.neut sg) et mutabile (N.neut sg) semper femina (N.sg fem) 'cos vrtkavého a věčně proměnlivého je žena'; uvnitř kongruence jako zbytek po příznakově silnějších případech. Těmi jsou sg.masc a fem. • V plurálu je fem příznakovější než masc. Tvar pl.masc = inkong se proto používá vždy, když referent v pl je rodově smíšený, cf. visi jô bróliai (N.pl masc) ir sěserys (N.pl fem) jaú numire (Pl inkong => pl.masc&fem) 'všichni jeho sourozenci (dosl. bratři a sestry) jsou už po smrti'. Malá příznakovost tvaru pl.masc = inkong způsobuje, že jej lze použít i pro podmět s rysy pl.fem, cf. o bóbos (N.pl fem) išsigaňde (Pl inkong =* pl.fem) parbego (Vf) 'a ženské se lekly a utekly domů'; tento úsus je ve folklóru zcela běžný a spisovná norma jej toleruje (DLKG §§958, 960). • Na dílčích tabulkách T 8.1/2 bylo čtenáři jistě nápadné, že se nevyjadřují k duálu, s nímž jinak soustavně pracujeme (zdůrazňujíce, že je zároveň naprosto okrajový i naprosto systémový). Na příkladu Pl kong si můžeme dobře předvést, jak je systémovost du vlastně umělá a recentní. Z beletrie prvních desítiletí xx. století můžeme doložit dvojí systémově podepřené řešení: 1° použít tvaru inkongruentního, jenž obsluhuje nejen pl.MASC, ale potenciálně vůbec celý pl, a rozšířit jej tak z pl na du;2 nebo 2° připnout ke kmeni silně ikonické koncovky duálové,3 s případnou palatalizací v masc.4 Bezpečné doklady z litevské beletrie znám pouze pro du.masc.5 2 Takové řešení dokládá Jonas Biliůnas: Nors mudu (N l.du masc) nieko neturiva (Vf I.du), nors jokiuturtunesava(yv \ .m})susiděje{?\ inkog => du.masc)... 'Přestože my dva nic nemáme, přestože jsme si žádný majetek nenashromáždili (ad litteram: nejsme takoví, kteří si nashromáždili)...' 3 Takové řešení dokládá Vincas Krévé-Mickevičius: Paskum nusigrežé, niekam iodiio nepratarusiu (Pl du.masc), galvas prieš nieka nenulenkusiu (Pl du.masc), išéjo (Vf non-pers) abu (N masc_ du) iš menés. 'Pak se oba otočili, a slova nepronesše, ni hlavou se neuklonivše, odešli ze sálu.' 4 Paradigmatické soubory koncovek masc a fem se vůči palatalizací chovají vždy jednotně. Vycháze-jí—li tedy koncovky fem ze složené palatalizovaného schématu IV.b, palatalizují se i koncovky masc. 5 Některé jsme výše ocitovali v patových poznámkách 2 a 3. Pro du.fem mohu doložit jen učebnicový příklad (Jablonskis 1922: § 66.8), u něhož nedovedu určit, zdaje literárním citátem nebo výtvorem autorovým: oboje v dotyčné učebnici přichází v úvahu. Nicméně i příklad vymyšlený autorem učebnice má jazykovou existenci, svědčí o tom, že užitý tvar je pro autora přijatelný, ba dokonce přijatelný v duchu autorova porozumění systému popisovaného jazyka; navíc je autor kultivovaný mluvčí litevštiny a píše vzorovou učebnici pro uvědomělé mluvčí litevštiny, kteří svůj jazyk chtějí kultivovat. Onen příklad zní Ko jiedvi nesimylinti, ko barantisi? 'Proč že se ony dvě nemají rády? proč se hádají?' Je nápadné, že pro du.fem uvádí Jablonskis (§66.8) pouze přístup 2° (koncovku -0, kdežto pro du.masc zmiňuje ve stejném souboru příkladů (§ 66.5) obě alternativy, jak 2° koncovku -\-u za 6 Nomen Liber III 8.1.3 Kategoriální paradigma Pl(3) je adjektívní a participium Pl ho využívá v syntaktické funkci atributu. Formální paradigma popíšeme dvojicí rodově specifických tabulek, cf. 4.1-2. Kmen participií Pl je zakončen segmentem -nt- nebo -us-, vokalismus ani palatalizační prvek, jež mu předcházejí, skloňování nijak neovlivňují. Za kmen se ve fem připínají koncovky dílčího typu IV.b; masc obsluhují koncovky ze zvláštní kombinace typů III*5 a I.bp. Synopticky obě koncovkové sady předvádí tabulka T 8.1/3. T 8.1/3 (III/I.b)p -a-/-ia-/-i-nt- IV.b (III/I.b)ß (i)-us- IV.b V/N sg -nt-is00 -nt-i0b -us-is00 -us-i0b A -nt-i"0 -nč-iV0 -us-i*0 -us-i-aí0 G -nč-i-o *0 -nč-i-os0 0 -us-i-o *0 -us-i-os0 0 D -nč-i-am0 0 -nč-i-ai "0 -us-i-am0 0 -us-i-ai"0 I -nč-i-u^ -nč-i-a"b -us-i-u11 b -us-i-a"b L -nč-i-ame00 -nč-i-oje00 -us-i-ame00 -us-i-oje00 V/N pl -nt-ys"0 -nč-i-os"0 -us-ys110 -us-i-os"0 A -nč-i-us'"' -ně-i-as"1. -us-i-us1"' -us-i-as"b G -nč-i-u00 -us-i-u00 D -nt-iems00 -nč-i-oms00 00 • 00 -us-iems -us-i-oms1010 I -nč-i-ais00 -nč-i-omis00 -us-i-ais00 -us-i-omis00 L -nč-i-uose00 -nč-i-ose00 00 • 00 -us-i-uose^10 -us-i-ose1010 v/n/a du -nč-i-u"k (-nt-i"") -us-i-u*1' (-us-i"1') D -nt-iem-00 -nč-i-om-00 -us-iem-00 -us-i-om-00 I -nt-iem=00 -nč-i-om-00 -us-iem=00 -us-i-om-00 Poznámky k typovému zařazení Jednoduchým lomítkem (/) se v této práci obecně vyjadřuje střídání mezi možnostmi, které se vzájemně vylučují. V zápise (III/I.b)p jsou takto spojeny dva dílčí paradigmatické typy, které se v obrovské míře shodují. Kromě V&N.sg, kde rozdíl mezi nimi z prosodických důvodů nemůže být vidět, se oba typy viditelně rozcházejí jedině v G.sg a N.pl. • Formální paradigma Pl(3) naprosto soustavně používá koncovky G.sg dle I.b6, tedy -i-o"0 (nikoliv -ies00), a N.pl dle III13, tedy -ys"0 (nikoliv -i-ai00). • Koncovka V.sg je vždy totožná s koncovkou N.sg. Prosodická charakteristika této koncovky je u obou typů stejná (00, cf. 4.3.5). Prosodická charakteristika všech kmenů Pl(3) kmenem -ant-, tak 1° zakončení -q, cf. Ir tuodu ratu, sako, sukančiuosi (sukasi) 'a ta dvě kola se prý otáčejí'. Citované Jablonského příklady na du.(masc&fem) jsou vzaty z jeho paragrafu o participiích zvratných sloves; k postavení zvratné částice se zde vyjádříme v oddíle 8.5. Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 7 je 1A, takže i když vyjdeme z vokalismu lil, příznačného pro I.b, dostaneme nakonec vždy podobu l-ísl, stejnou jako při vokalismu lil příznačném pro III. Připomenutí, že lexikální jednotkapát-s (III13, cf. 4.2.1) se ve V.sg neuplatňuje a v N.sg druhotně vypouští vokalickou basi své koncovky, nemá v daném případě žádnou argumentační platnost: u Pl(3) to zařazení koncovek V&N.sg k typu IIP ani nevylučuje ani nevynucuje. • Pořadím při zápisu (III/I.b)p dáváme najevo, že IIIP považujeme za typ základní, kdežto I.bp za zdroj odchylky (tak jako i u substantiv dochází ke kontaminaci typu III typem I.b, cf. 3.5). Rozhodujeme se tak s ohledem na femininní protějšek IV.b, který odpovídá de-klinačním typům IIIP a IIP, zatímco typy I.ba~p"Y mají za femininní protějšek V. Poznámky ke kategoriálnímu i formálnímu paradigmatu Pl(3) Rozložení participií Pl do tří samostatných kategoriálních paradigmat není v lingvistické literatuře obvyklé. Běžně se litevské participium vykládá na «latinský způsob», sc. tabulkou jako pro P 1(3), leč s některými tvaroslovnými zvláštnostmi převzatými z P 1(2), a o tvaru Pl(l) se mluví na jiných místech a v jiných souvislostech. Námi zvolené rozložení sleduje jinou logiku: všechna tři kategoriální paradigmata (a právě ona) vycházejí ze stejného kmene a rozličná míra jejich flektívnosti odráží rozličné syntaktické funkce, na něž se specializují, totiž (1) na sekundární predikaci ve větě, nesouvisející s podmětem predikace primární, (2) na primární predikaci větnou, (3) na nepredikatívní funkci atributu. • Zakončení -nt-isl-ys, resp. -us-isl-ys v kategoriích N.SG/pl masc jsou specificky atri-butívní. Maj í k sobě kompositní varianty -nt-ys-is0, -us-ys-is0 pro N. sg masc a -nt-ie-ji0, -us--ie-ji0 pro N.pl masc, což odpovídá běžné distribuci kompositních typů, cf. 8.1.6. • V tradičním pojetí se paradigmata participií o formantech -nt- i -us- podávají se zakončeními N.SG&pl masc -qsI-q (-í-qsI-í-q, -is/-i) a -esl-%. Zakončení -nt-isl-ys (vzácně i -us-isl-ys) se případně zmiňují jako druhotvary. My za druhotvar pokládáme naopak zakončení -qsI-q {-í-qsI-í-q, -is/-[) a • Rozsah užívání druhotvarů je pro nt- a ws-kmeny různý. • U ws-kmenů druhotvary v atributívní funkci převažují, kdežto zakončení -us-is I --ys, daná logikou paradigmatu Pl(3), se vyskytují ponejvíce v lexikalizovaných spojeních,6 cf. pro N.sg masc pražúv-us-is súnús 'ztracený syn' (ad litteram "ztrativší se"), mir-us-is tévas 'nebožtík otec' (ad litteram "zemřevší"), pro N.pl masc mlr-us-ys seněliai 'prarodi- 6 Primárně atributívní tvary znali i tvůrci prvních moderních vzorových učebnic litevštiny, byť je hodnotí jinak (píší pouze o N.sg masc, nikoliv o pl). Jablonskis (1922: §§61, 63) uvádí ve vzorech zakončení -es pro nekompositní a -us-ys-is pro kompositní skloňování, poznamenávaje (§64b), že vedle -us-ys-is se vyskytuje i druhotvar -us-is. V ilustračních příkladech (§65,27-28) přitom předvádí právě jen druhotvar, nikoliv «prvotvar», cf. Čia rug-us-is pienas stovějo 'Tady stálo kyselé mléko' (ad litteram "zkysnuvší mléko"), Prisiek-us-is advokatas ji gyně 'A advokát, který byl pod přísahou, ho hájil' (ad litteram "odpřísáhnuvší advokát"; rozčlenění na morfy je naše). Senn (1929: Lek.36 §8) uvádí -us-is jako primární podobu kompositního N.sg masc s druhotvarem -us-ys-is a beze změny přebírá příklady Prisíek-us-is advokatas jigýné (Aufg.71,4 = Jablonskis §65,28) spolu s Jáunas búv--es turipasénti ad litteram "Kdo byl mladý, musí zestárnout", sc. 'Kdo už má mládí za sebou, musí konečně dostat rozum' (Aufg.71,1 = Jablonskis §65,9) jako jediné dva doklady na N.sg masc. Těžko by šlo výmluvněji doložit rozdíl mezi atributívním (71,4) a predikatívním (71,1) užitím participia, tedy náš protiklad Pl(3) :: Pl(2). Není náhoda, že zakončení -us-is (v našem pohledu kmenotvorný su-fix -us- s koncovkou -is) je řazeno, ať již jako druhotná či prvotní varianta, ke kompositnímu paradigmatu: má s ním společné to, že je vázáno na atributívní užití participia. 8 Nomen Liber III če, kteří jsou už po smrti', praéj-us-ys mětai 'minulý rok' (ad litteram "prošedší"). U nt--kmenů jsou oboje podoby rozšířeny «rovnoměrně».7 • Zakončení -q (-i-a, -i) a -e představují druhotvar i pro kategorii N.pl fem, takže vedle supúvusios búlvés 'shnilé brambory' lze ve stejném významu říci též supúve búlvěs. • Kategorie du kopíruje v Pl(3) příslušná adjektívní paradigmata. Lze očekávat, že se i v N.du vyskytnou druhotvary, obdobně jako byly v P 1(2), cf. 8.1.2 nn.2-5, neznám však na to doklad. Navíc je tvar pro N//A.du fem sice «správný» z logiky paradigmatu IV.b, nicméně sotva použitelný pro souznačnost s tvarem N.SG fem (proto je v tabulce T 8.1/3 uveden v závorce). Nevím o jeho užití v textu, vím, že je doložen ve starých pojednáních teoretických, kde nicméně může představovat i neologismus příslušného autora, ba tradice, ve které tvoří;8 vím, že jej předepisují normativní gramatiky počátku xx stol.9 a zmiňují deskriptívni gramatiky pojetí historizujícího.10 DLKG o duálu participia vůbec mlčí.11 7 Nemám možnost vyhodnotit litevskýúsus. Je nicméně příznačné, že funkčně pojatá DLKG, gramatika nezatížená starší «indoevropskou» optikou ani normativním purismem počátku století, s onou optikou spojeným, uvádí v paradigmatu adjektívně skloňovaných ní-participií (§ 959) jako rovnocenné podoby N.sg masc válg-asllválg-ant-is a N.pl masc válg-allválg-ant-ys, zatímco u ws-participií (§960) pouze N.sg masc válg-es a N.pl masc válg-e (nicméně v poznámkách praví, že existují alternativní zakončení -us-isl-ys mající «nářeční zabarvení* a užívaná pouze v atributívním postavení). Je stejně tak příznačné, že velmi kritická a metodologicky uvědomělá Aldona Paulauskiené (1994: 348), pojednávajíc o atributívním užití participií Pl (v našem názvosloví), staví k sobě jakožto funkčně ekvivalentní tvary skait-ant-is (nr-kmen) a skaít-es (íw-kmen). Adelé Valeckiené (1998: 5.2.2.3.1.1) jde ještě dál a předvádí naše «prvotvary» i druhotvary (pravda, v obráceném pořadí) coby rovnocenné varianty N.sg&pl masc ve všech čtyřech kmenech, jež z formantů -nt- a -us- vycházejí, sc. ein-Qsll eín-ant-is & ein-állein-ant-ys (Pl proč), éj-es//éj-us-is & ěj-ellěj-us-ys (Pl perf), eis-i-aslleľs-i-ant-is & eís-i-Q/leis-i-ant-ys (Pl fut), eídav-es//eídav-us-is & eľdav-elleidav-us-ys (Pl freq), přičemž krátké varianty (s -as, -es) váže na uplatnění predikátové, dlouhé (s -nt-is, -us-is) na postavení atributívní. Těší nás plná shoda s naším pojetím, znepokojují však plná paradigmata Pl(3) fut a Pl(3) freq, u nichž je nanejvýš pochybné, zda kdy byla textově aktualizována. 8 Tak je du.fem pravidelně uváděn od první do poslední z řady «pruskych» gramatik litevštiny, sc. Daniel Klein: GrammaticaLiťvanica (Regiomontis = Královec 1653, p. 57), Christian Gottlieb Miel-cke: Anfangs-Gründe einer Littauischen Sprach-Lehre (Königsberg 1800, p. 139); mlčí však o něm jediná litevská gramatika z velkoknížectví, sc. Universitas linguarum Litvaniae (Vilnius 1737). 9 Jaunius (1908-1918 1:112-113), Jablonskis (1922: §61). Senn (1929: Lek.36 §§2,8) duál feminína výslovně neuvádí, omezuje se pouze na du.masc a spokojuje s poznámkou, že ve fem se participium skloňuje jako substantívni a adjektívní vzory (u nichž uvádí D&I.du, dávaje N//A.du do závorky coby teoretickou možnost). 10 Otrebski (1956:§544) s poněkud vágním odkazem „W dawnych tekstach i dialektach zachowaly sie formy participium preas. act. w dualis" uvádí celé paradigma du.fem (sc. N//A, D a I; ke G a L poznamenává, že se shodují s tvary pl), leč v jiných prosodických charakteristikách než ostatní části paradigmatu, v charakteristikách nespisovných, dialektálních. 11 Jinak věc podává Kurschat (1872: §§1118-1121), který duálové tvary zvýrazňuje příklonným číslovkový morfem duffdvi, e.g. N/A.du súkančiu-du, súkanti-dvi. Jde o řešení analogické tomu, jaké jsme u Jauniuse našli pro duál kompositního skloňování, cf. 7.3.4. Je zajímavé, že sám Jaunius takového řešení pro duál Pl(3) neužívá a klade prosté súkančiu, súkanti. Kurschat téhož morfového zvýraznění duálu užívá jak pro agentívní participia, tak pro kompositní skloňování (§§ 928-942). Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 9 sémantika a motivace druhotvarů Kolísavý úsus odráží konfúsní syntaktickou interpretaci Piv nominativu. Každé participium je slovesný derivát a Pl navíc svou kmenovou sémantikou vyjadřuje, že aktuálně probíhá (segment -nt-) nebo s aktuálními následky proběhl (segment -us-) slovesný děj. Nominativ označuje podmět, primární syntaktickou formu konatele děje. Participiální atribut u podmetu lze tak snadno chápat jako druhou predikaci, k podmetu juxtaponovanou. Vedle juroje diňg--us-is Pl(3) brólis staigá pařplaukě 'bratr, který zmizel na moři, najednou připlul domů' (ad lit. "na moři zmizevší bratr...") s atributívním participiem v kategorii N.SG masc máme ve stejném významu větu juroje diňg-es Pl(2) brólis staigá pařplaukě, jejíž morfosyntaktická struktura odráží juxtaponovanou dvojitou predikaci typu brólis (N.SG masc), diňg-es (Pl masc.SG) juroje, staigá pařplaukě 'bratr, poté co zmizel na moři, najednou připlul domů' (ad litteram "bratr, zmizev na moři, najednou připlul domů"). Participia na -us-, nositelé rysu perf, se k interpretaci v podobě vedlejší predikace propůjčují snáze než participia na -nt-. Uvedená konfúse se vzhledem k odlišnosti formálních paradigmat P 1(3) a P 1(2) projevuje nejvýrazněji ve spojení se sématem masc, leč vyskytuje se i v pl.fem, kde paradigma P 1(2) připouští rovněž tvar nekongruentní (cf. 8.1.2) — a právě ono nekongruentní zakončení může též v paradigmatu Pl(3) nahradit zakončení -nč-i-os, -us-i-os. Heteroklise. Ohlédnutí vývojové Tradiční paradigma Pl, které běží diňgstas, diňgstanti, diňgstančio, ding sta, diňgstančius, diňgstančiu..., je heteroklitické. Heteroklise jakožto obecný indoevropský jev je příznakem toho, že se v paradigmatu setkávají tvary, které původně souvisely s různými morfologickými, případně morfosyntaktickými aktivitami. I pro «archaická» litevská zakončení -q/-qs (s variantami) a -el-es je nutno hledat zvláštní morfosyntaktickou motivaci. Tu vidíme v pre-dikatívní funkci, odlišné od atributívní; jejich spojení do jediného formálního paradigmatu pak chápeme jako výraz konfúse obou funkcí, pro jejichž rozlišování není v kategoriálním paradigmatu adjektiv místa.12 Tradiční pojetí participií Pl je zároveň silně motivováno hledáním «indoevropských starožitností*. Zakončení -al-as (s variantami) a -el-es jsou nesporně starobylá. Na rozdíl od indoevropeistické tradice je však nebudeme pokládat za stopy «původnflio» paradigmatu, druhotně doplněného o ostatní koncovky, připojené ke kmenům -nt- a -us- (včetně N.SG/pl masc -nt-isl-ys a -us-isl-ys). Důvod je ten, že se necítíme oprávněni předpokládat, že ve výchozím, předlitevském či přímo protobaltském stadiu vůbec existovalo nějaké úplné deklinační paradigma agentívních participií: uvažme jen, že do funkce pl se přehodnotil tvar zaniklého neut. Aby takové paradigma bylo úplné, museli bychom předpokládat i rozvinuté užívání participií v syntaktické roli atributívní. A pokud by litevština in státu näscendl měla od počátku k dispozici hotové paradigma, proč by je pak heterokliticky předělávala? Navíc již jen zběžný pohled do starých památek (od poloviny xvi do poloviny xix) ukazuje, že u flexe li-tevských agentívních participií jednotný systém předpokládat opravdu nelze. Gramatiky «nové vlny», jež vznikají na samém konci xix. století a konečnou podobu dostávají až v prvních desítiletích nezávislé Litvy, nastupují s cílem vnést řád i tam, kde dosud žádný nebyl. Z důvodů, které lze dobře pochopit, prosazují pro Pl tvary N.sg/pl masc 12 Litevská deklinace zná z heteroklise jedině paradigmatický typ III.c (3.4). Na jeho osudu vidíme, že litevština heteroklisi odstraňuje (3.5), pokud ji nevyužije jako prostředek slovotvorný (5.2.5.3). 10 Nomen Liber III v podobách -qsI-q (-í-qsI-í-q, -is/-i) a -esl-%,n nicméně i sami jejich tvůrci podléhají, leckdy neuvědoměle, jinému úsu, jak jsme v poznámce 6 doložili pro Jablonského (1922) a Senná (1929). Dodejme, že Ambraška et Žiugžda (1937: §119.1) mluví o alomorfech N.SG MASC -ant-is, -int-is, tedy o našich «prvotvarech», jako o «starších tvarech», v hovoru prý často užívaných. Senn (1966: §216) oproti vydání 1929 uvádí pro Pl proč rovnocenně obě varianty v obou číslech a přidává poučnou poznámku, kterak Juozas Balčikonis, jazykovědec a zároveň autor «čítankových», jazykově vzorových pohádek a povídek pro děti a mládež, své vlastní tvary -qsI-q. v pozdějších vydáních upravoval na -antisl-antys. Soudobé gramatiky (DLKG, Paulauskiené, Valeckiné) jsou pak v této souvislosti zajímavým svědectvím o reflexi spisovné normy ze strany těch, kdo ji chtějí zároveň zkoumat i dodržovat. Naše rozdělení participií Pl do paradigmat typů (1), (2) a (3), vymezených syntaktickými funkcemi, tedy pouze výslovně a důsledně formuluje potenci litevského systému. Ačkoliv litevský úsus onu potenci v plném rozsahu neaktualizuje, jsme přesvědčeni, že zvolený systémový vhled zprostředkovává lepší porozumění pro vztahy uvnitř litevského jazyka. 8.1.4 Prosodické charakteristiky participií Pl vykládáme z prosodických charakteristik příslušných kmenů výchozího Vf, totiž ind.praes a ind.praet, jež jsme podali v II/4.4.3. Součástí výkladu je teoretická výchozí poloha prízvuku na vlastním kmeni slovesa (slabiky kořenového kmene a kmenotvorných sufixů). Vlastní kmen vf může svůj přízvuk nabízet jak zakončení (druhotný kmenotvorný formant a koncovka pojaty jako jeden komplex), tak prefixovému úseku (předpony, předklonky a ve vazbě na ně i zvratný morf). Formanty -nt- a -us-dělají z kmenů ind.praes a ind.praet (v tomto pořadí) nové kmeny. Patří k individuálním prosodickým charakteristikám oněch formantů, že -nt- uchovává nabízení prízvuku, činil-li tak výchozí kmen ind.praes, kdežto -us- jakékoliv nabízení prízvuku ruší, a to i když ind_ praet takovou schopnost sám měl. K přetahování prízvuku z kmene na koncovku v Pl nikdy nedochází. V dalším budeme rozlišovat kategoriální paradigmata Pl(l) až Pl(3). Pl(l) může svůj přízvuk přesouvat z vlastního kmene na prefixový úsek (a čítá-li ten více slabik, pak na tu, která stojí nejblíž kořenovému kmeni). Děje se tak u nř-participií vždy a právě tehdy, když svůj přízvuk přesouvá ind.praes, cf. (kalb-a 'mluví', su-si-kalb-a 'domlouvá se') o (kalb-ant, su-si-kalb-anť), (dirb-a 'pracuje', ne-dirb-a 'nepracuje') (dirb--ant, ne-dirb-anť). Zato ws-participia svůj přízvuk na prefixový úsek nepřesouvají nikdy, přestože ind.praet tak činit může, cf. ui-sl-ěm-ě 'ujal se (čeho)' vs. ui-si-ém-us. P 1(2) může svůj přízvuk z vlastního kmene přesouvat jak na prefixový úsek, tak na zakončení /-Vs#/, /-V#/, jež nahrazují morf /-Vnt-/. Týká se to tedy pouze nř-kmenů. U ws-kmenů přízvuk zůstává na vlastním kmeni stejně jako v případě P 1(1). Na specifické koncovky fem se přízvuk nikdy nepřesouvá: u koncovky pl.fem lze sice namítnout, že v důsledku své prosodické charakteristiky \ 0 by jej stejně odmítla, nicméně koncovka SG.fem s charakteristikou 0 b nabízený přízvuk neodmítá — a přesto jej nikdy nenese, cf. kalb-a 'mluví' -» kalb-ds, kalb-Q, kalb-ant-i, kalb-anč-i-os. Schopnost přetáhnout na sebe přízvuk, kterou vykazuje 13 v dobovém světle historicko-srovnávací jazykovědy jsou ony tvary velmi prestižní svou podobou s tvary indoevropskými (vzdor potížím, na něž jsme upozorňovali v 8.1.2 n.l) a mohla působit i tradice «pruských» gramatik litevštiny, jež litevská participia rovněž podávaly na «latinský» způsob. Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 11 koncovka SG.fem (a v potenci systému též koncovky du.masc&fem), se přes slabičný úsek /-Vn|t-/ nemůže projevit. K přesunutí prízvuku na zakončení -qsI-q, -\-qsI-\-q, -isl-i dochází podle staré spisovné normy právě tehdy, když ind.praes přesouvá svůj prízvuk na prefixový úsek, cf. (kalb-a, su-si-kalb-á) -*kalb-äs, kalb-ä, (dirb-a, ne-dlrb-á) -*dirb-as, dirb-Q. Obecný úsus vyložíme vzápětí. Má-li P 1(2) jak zakončení masc, tak prefixový úsek, přesouvá se prízvuk vždy na zakončení, cf. ne-kalb-äs, su-si-kalb-ä. P1 (3) vykazuj e z hlediska j menného paradigmatu kmenovou charakteristiku 1A: svůj přízvuk koncovce nenabízí a od koncovky se o něj ani nedá obrat v důsledku slabičné překážky, kterou tvoří morfy /-Vnjt-/ i /-u| s-/. Pokud ind.praes přesouvá svůj přízvuk na prefixový ú-sek, přesouvá jej tam i Pl(3), jinak přízvuk zůstává na vlastním kmeni, cf. su-si-kalb-a -» su--si-kalb-ant-ys, ne-dlrb-a -» ne-dlrb-ant-is. U ws-participií zůstává přízvuk na vlastním kmeni vždy, včetně případů, kdy ind.praet jej přesouvá dopředu, cf. už-sí-ém-ě -* už-si-ém-us-is (tá bylá užsiémusis advokätas labdipagarséjo 'advokát, který se toho případu ujal, se velmi proslavil'). Starou spisovnou normu lze v jiném pohledu podat pro všechna tři kategoriální paradigmata Pl zároveň takto: a) pokud prézentní kmen odsouvá svůj přízvuk na prefixový úsek, pak nř-participium o-noho slovesa má přízvuk 1° na zakončeních -asi-a, -í-qs/-'i-q, -isl-i (jsou-li), 2° na prefixovém úseku (je-li), 3° na kmeni (v ostatních případech). Koncovky připínané za formant -nt-nikdy přízvuk nenesou, cf. děda 'klade' / pradeda 'začíná' -*■ dědant/prádedant, dědantisl prádedantis, dědantyslprádedantys, dedäslpradedäs, dedälpradedä; ňki 'věří' / pátiki 'uvěří' -» ňkintlpátikint, tikintislpátikintis, tlkintyslpátikintys, tiktslpatikls, tiki/patiki; tária 'praví' / ištaria 'vyslovuje' -» täriantllštariant, täriantislištariantis, täriantys/ištariantys, tariäslištariäs, tariä/ištarid; b) pokud prézentní kmen svůj přízvuk dopředu neodsouvá, neodsouvá jej tam ani nr-par-ticipium. To má pak přízvuk vždy na vlastním kmeni, tedy i v heteroklitických zakončeních, cf. dúoda 'dává' / nedúoda -> dúodantlnedúodant, dúodantislnedúodantis, dúodantysl nedúo-dantys, dúodQs/nedúodas, dúodalnedúoda; räšo 'píše' / paräšo 'napíše' -> räšant/paräšant, räšantislparäšantis, räšantys/paräšantys, räšas/paräšqs, räŠQlparäŠQ; c) Ms-participium má přízvuk ve všech tvarech na vlastním kmeni. Pokud préteritní kmen odsouvá přízvuk na předponu, ws-participium tak nečiní, cf. něšé 'nesl' / išnešé 'vynesl' -* něšus/išněšus, něšusilišněšusi, něšusioslišněšusios, něše.s/išněšes, něše/išněše.. Obecný úsus, jejž spisovná norma fakticky toleruje, je jednodušší: a) ze všech flekčních tvarů nř-participií se přízvuk může octnout na konci slova jen v zakončeních -qsI-q, -i-asl-i-a, -isl-i. Všude jinde je přízvuk na vlastním kmeni či prefixovém úseku shodně se stavem v ind.praes; b) na zakončeních -qsI-q, -\-qsI-\-q, -isl-i je přízvuk u všech sloves, jež v prézentu nemají kmenotvorný sufix (alternativní dodatek: a nemají v prézentu vokalickou basi -o-), cf. duodäs, dirbás, baigigs, vengiQS, mylis, gulls, žinäs, rašäs (vedle žinas, räšas *-žino, räšo); c) Ms-participium má přízvuk ve všech tvarech na vlastním kmeni. Dodejme, že hierarchicky nejvyšší pravidlo pro přizvukování sloves a jeho derivátů zní: předpona per- bere na sebe přízvuk vždy. Ve shodě s tímto pravidlem i participium Pl, obsahuje- 12 Nomen Liber III li předponu per-, má prízvuk vždy na ní, cf. pér-raš-o pér-raš-ě pér-raš-y-ti 'přepsal' -> pér--raš-ant, pér-rás-as, pér-raš-i-us, pér-rás-^s (II/4.4.3.2). 8.1.5 Agentívní participia lze odvodit též od kmenů fut (formantem -nt-) a freq (formantem -us-). Formant -nt- se připíná za charakteristické futurální kmenotvorné rozšíření -s- přes vokalickou basi -i-a-, což je nápadná odchylka, uvážíme-li, jak se ke kmeni fut připínají koncovky Vf i sufix participia deagentívnflio (cf. II/3.4.4). Vzniká tak kmenový segment -s-i-a-nt-. Formant -us- se připíná za charakteristický sufix frekventatívu -dav- přímo a bezprostředně, tedy bez /i/, čímž vzniká -dav-us-. Tyto kmenové segmenty lze nahradit zakončeními -s-i-as, -s-i-a, resp. -dav-es, -dav-e pro sg&pl.masc a lze za ně připojit charakteristické koncovky fem, cf. -sianti, -siančios < /-s-i-a-nt-&-i-os/, resp. -davusi, -davusios. Prosodická charakteristika těchto participií se shoduje s obecnou prosodickou charakteristikou podokruhů fut a freq: přízvuk spočívá vždy na vlastním kmeni a svou polohu nemění. Nic nebrání, abychom si k agentívním participiím fut a freq představili plnou řadu paradigmat Pl(l) až Pl(3): potence systému to dovoluje. Fakticky, tedy v textových dokladech však existují vlastně jen paradigmata Pl(l)aPl(2), obě velmi okrajová. Invariantní participium se sice dá vykládat mechanickým převedením vedlejší predikace původně slovesné, cf. pajute výskupa atvažiúosiant (Pl fut invar), susiriňko daugybé žmoniu 'když pochopili, že má přijet biskup, shromáždila se spousta lidí', (Senn 1929: Lek.38, Aufg.75. 6),14 kde vidíme žmónés (N.pl masc) pajúto (Vf: praet) 'lidé pochopili' _&_ výskupas (N.sg masc) atvaiiuôs (Vf: fut) 'biskup přijede', leč důvod pro volbu futurálnflio participia je dobré vidět i v nevýrazné modalitě možnosti a záměru, kterou právě kmen fut obsahuje; z hlediska časových vztahů by totiž stačilo pajúte vý skupa atvaiiúojant (Pl proč invar), susiriňko daugybě žmoniu 'když pochopili, že přijíždí biskup, shromáždila se spousta lidí'. Srovnejme dále kaip jauti těvapasielgsianť! (Pl fut invar) 'jak myslíš, že se asi otec zachová?'. Podobně u Pl(l) freq je spíše než časová souslednost důležitější rys intensity děje, cf. girdéjau jipriiísdavus (Pl freq invar) tenaí 'slyšel jsem (o něm), že tam strašně trpěl'. I v hlavní predikaci (a při vyjdařování myšlenkových obsahů), což je vlastní oblast syntaktického působení Pl(2), se uplatňuje doprovodná modalita, cf. jiě tenaí kaip jáučiai ďirbdave 'nadřeli se tam jak mezci' (Jablonskis 1922: §65,11), kde Pl freq pl.MASC odvozené od slovesa "pracovali" je právě nositelem intensity; případně jiě výlési daúg laimésia tenaí(§65,13) 'představovali si, že tam kdovíjak zbohatnou', kde Pl fut pl.masc odvozené od slovesa "získají" je právě nositelem eventuality, náhodné možnosti. Paradigma Pl(3) se uplatní pouze v ojedinělých případech, v nichž se individuální participium lexikálně osamostatnilo, cf. Mrvě turésianti 'skotná kráva', kde se březost vyjadřuje derivátem slovesa "bude mít" v postavení Pl(3) fut.15 Pro Pl freq žádný doklad neznám a lexikální osamostatnění si ani nedovedu představit. Zajímavý je v tomto ohledu po- 14 Jde o vůbec jediný příklad na Pl(l) fut v obou Sennových učebnicích (1929, 1966), který se mi podařilo nalézt; příklad na Pl(l) freq nenalézám žádný. Jablonskis (1922) pro Pl(l) kmeny fut ani freq vůbec neuvádí a drží se pouze protikladu proč :: perf. Ambraška et Žiugžda (1936: §134) k invariantním participiím fut a freq poznamenávají, že se jen vzácně užívají, ponejvíce jako «alo-morfy P 1(2)» (překládám do našeho výkladového jazyka). 15 Senn (1966: §784) zmiňuje, že Daukša (tl613) užívá Pl(3) fut sloves "zemře" a "nezemře" ve významech 'smrtelný' a 'nesmrtelný' a cituje tvary D.sg masc, L.sg masc, A.pl fem. Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 13 stoj DLKG. Ta pro Pl fut (§963) předvádí formální paradigmata vybraných sloves jako úplné skloňovací vzory a dokonce výslovně zmiňuje i varianty N.pl masc ďirbsiantys, diňgsian-tys, válgysiantys, což jsou pro nás specifické tvary Pl(3), aniž však dává jediný příklad, kde by takové podoby byly užity, ba aniž dává vůbec nějaký příklad na nepredikatívní, čistě atri-butívní užití Pl fut. Zato o Pl freq (§961) tvrdí, že se uplatňuje výhradně v predikatívním postavení a jiné než nominatívní tvary se «obvykle» nepoužívají. To je jiný postoj, než na jaký jsme upozorňovali u Valeckiené (cf. supra n.7), která se snaží co nejvíc rozvinut formální potenciál aparátu DLKG. Dodejme, že zakončení -sia a -dave obsluhují i predikáty bez podmetu, cf. svetuř reíkdave (Pl freq inkong) daugiaú dirbti 'jinde se jistě muselo pracovat mnohem víc', ry-tój reíksiq (Pl fut inkong) kiemaň vaiiúoti 'zítra nejspíš bude nutné zajet na statek' (Jab-lonskis 1922: §§174, 175). Vzhledem ke své malé příznakovosti se tyto tvary dají použít i v kongruenci s pl.fem, cf. ävys (N.pl fem) ištráksia (Pl fut inkong =» pl.fem) 'ovce se chtějí rozutíkať, vakarais abi tětos (N.pl fem) atvažiúodave (Pl freq inkong => pl.fem) 'a vždycky navečer obě tety přijely' (DLKG §§963, 961), kde dokonce můžeme vidět i u-platnění inkongruentního tvaru ve shodě s rysem du, jejž nese atribut abl (N.du fem). 8.1.6 V kategoriálním rozsahu (3) se agentívní participia dají skloňovat i kompositně. Dílčí typ masc (III/I.b)p se přitom zjednodušuje na I.bkps (specifický tvar N.pl -ys je nahrazen o-becným -ie-j-i), dílčí typ fem IV.b se neliší od jednoduše palatalizovaného IV.a^, cf. 7.2.3. V kategorii du se kompositní skloňování neuplatňuje (cf. 7.3.4-5). Inventář kompositních zakončení podává tabulka T 8.1/4, rozvíjející tabulku T.8.1/3. T 8.1/4 I.bkps -a-/-ia-/-i-nt- IV.akps I-V (Í)-us- IV.atps V/N sg -nt-y-s-is0 -nč-i-o-j-i0 -us-y-s-is0 -us-i-o-j-i0 A -nt-i-j-ť -nč-i-a-j-a.11 -us-i-j-i" -us-i-^-j-^11 G -nč-i-o-j-o" -nč-i-o-s-ios0 -us-i-o-j-o11 -us-i-o-s-ios0 D -nč-i-ä-j-am0 -nč-i-ä-j-ai11 -us-i-ä-j-am0 -us-i-ä-j-ai11 I -nč-i-uo-j-u0 -nč-i-a.-j-a0 -us-i-uo-j-u0 -us-i-a-j-a0 L -nč-i-ä-j-ame0 -nč-i-o-j-oje0 -us-i-ä-j-ame0 -us-i-o-j-oje0 V/N pl -nt-ie-j-i0 -nč-i-o-s-ios11 -us-ie-j-i0 -us-i-o-s-ios1" A -nč-uo-s-ius0 -nč-i-a-s-ias0 -us-i-uo-s-ius0 -us-i-a-s-ias0 G -nc-i-u-j-U -us-i-u-j-u0 D -nt-ie-s-iems0 -nč-i-o-s-ioms0 -us-ie-s-iems0 -us-i-o-s-ioms0 I -nč-i-ai-s-iais0 -nč-i-o-s-iomis0 -us-i-ai-s-iais0 -us-i-o-s-iomis0 L -nč-i-uo-s-iuose0 -nč-i-o-s-iose0 -us-uo-s-iuose0 -us-i-o-s-iose0 14 Nomen Liber III 8.1.7 Vedle agentívních participií s kmenotvornými formanty -nt- a -us- odvozuje litevské sloveso ještě participium s kmenotvorným formantem -dam-. Výchozím slovesným tvarem jev tomto případě kmen infinitivu. Participium jsme již dříve (II/1.3.3) zapisovali PlVi, narážejíce tak na tradiční litevské označení pilsdalyvis "polopříčestí" (Senn německy říká Halb-partizip).16 Onu «polovičatost» vidí litevské gramatiky v tom, že participium má pouze tvary nominatívní. Ve světle našeho výkladu jde o kategoriální paradigma 2. typu, takže vůbec nezná kategorii pádu. Participií na -dam- se užívá jedině v predikátu a jejich tvarové proměny slouží výhradně k vyjádření kongruence v kategoriích číslo a rod. Na rozdíl od P 1(2) nedisponuje PIV2 tvarem inkongruentním. Podoby předvádí tabulka T 8.1/5. T 8.1/5 masc fem sg -dam-as*0 -dam-a0b pl -dam-i0b -dam-os"0 Poznámky • Při konkatenaci infinitívního kmene a morfu -dam- nedochází k žádné jiné morfonolo-gické změně než ke znělostnímu vyrovnání souhlásek, cf. /'lék-&-dam-as/ > [Tégdamas], /'něš-&-dam-as/ > ['n'eždamas]. Grafématický zápis však toho nedbá a klade {lékdamas}, {něšdamas} podle Inf {lékti}, {něšti} pro slovesa 'letí' a 'nese' (1/4.2.4). • Při kongruenci používají ížam-participia koncovek N.sg&pl deklinačních typů P (pro masc) a IV (pro fem). Po stránce prosodické se kmeny dam-participií chovají jako kmeny jmenné, vykazují však několik zvláštností vysvětlitelných prosodickou charakteristikou kmene infinitívního. • Stejně jako v Inf se kmenové /ě/, /ä/ pod přízvukem nedlouzí, čímž se dam-participia nápadně liší od nt- i ws-participií, cf. /'něš-dam-os/ :: /'něš-anč-i-os/, /'räs-dam-os/ :: /'räd--us-i-os/ pro slovesa 'nese' a 'našel' (1/3.2.2, II/3.3.2). • Stejně jako v Inf se kmenový přízvuk nikdy nedostane na prefixový úsek, čímž se /'něša/ 'nese, nosí' -> /'něš-a-&-m-as/ > /'něšamas/ "který se nosí", /gi'v-ěn-&-a/ > /gí'včna/ 'žije, bydlí' -» /gT'v-ěn-a-&-m-as/ > /gí'venamas/ "kde se žije". • Stejně jako ind.praet je i P2 proč schopno přesouvat prízvuk z vlastního kmene na prefixový úsek. Dochází k tomu právě v těch případech, kdy svůj přízvuk přesouvá Vf (mechanismus a pravidla jsme vyložili v II/4.4.3), cf. /at-&-'j=něš-&-a/ > /'atněša/ 'přináší' -» /'at-&-j=něš-&-a-m-as/ > /'atněšamas/ 'přinášený', /ně-bě-&-gI'v-ěn-&-a/ > /něběgTvěna/ -» /ně-bě-&-gi'v-ěn-a-&-m-as/ > /něběgT'věnamas/ "kde se už nežije". • V prefixovém úseku se /é7, /ä/ pod přízvukem nikdy nedlouzí, cf. át-nešamas 'přinášený', ně-nešamas 'nenošený'. V tomto ohledu se deagentívní procesuálni participium chová jako příslušník okruhu verbvm, nikoliv jako příslušník okruhu nomen, cf. 1/3.2.2. • Zato jako pravý příslušník okruhu nomen je P2 proč schopno nabízet svůj kmenový přízvuk koncovce. Ta jej podle první složky své prosodické charakteristiky přijme (00, 0 b), nebo nepřijme (\\ b, \\ 0). Kmen svůj přízvuk koncovce nabízí vždy a právě tehdy, když Ind_ praes nemá slabičný sufix a nepojí se s konjugačním schématem -o-, cf. něš-a -> nešamá naštä N.sg fem 'břímě, které (kdo) nese', gyv-ěn-a -* gyvěnami namaiN.pl masc 'domy, ve kterých se bydlí' (prézentní kmen obsahuje slabičný sufix), žln-o -> iinomi dalýkai N.pl masc 'známé věci' (prézentní kmen se pojí se schématem -o-). Je-li kmen s pohyblivým přízvukem rozšířen o prefixový úsek, na pohyblivosti to nic nemění, cf. nú-neš-a 'odnáší' -> núnešamas, nunešamá, nunešami, núnešamos (N SG.mas, sg.fem, pl.masc. pl.fem). Prosodické charakteristiky perfektívnflio í-kmene jsme z větší části vyložili v II/3.8.2. Shrňme a zúplňme: • Na rozdíl od kmene Inf se ve vlastním kmeni P2 perf /ě/, /ä/ pod přízvukem dlouží, cf. něšti vs. něštas "poznamenaný nošením", rästi vs. rästas 'nalezený'. • Na rozdíl od kmene Inf přesouvá P2 perf svůj přízvuk z vlastního kmene na prefixový úsek. Dochází k tomu vždy, když Inf nemá kmenotvorný sufix a jeho kořenová slabika je neakútová, cf. pra-rás-ti 'ztratit' -» prá-ras-t-as vs. pra-léis-ti 'strávit (čas, peníze)' -» pra-léis-t-as. • V prefixovém úseku se /ě/, /ä/ pod přízvukem nikdy nedlouzí, cf. át-neštas 'přinesený', ně-neštas 'nenošený'. V tomto ohledu se deagentívní perfektívní participium chová jako příslušník okruhu verbvm, nikoliv jako příslušník okruhu nomen, cf. 1/3.2.2. • Zato jako pravý příslušník okruhu nomen je P2 perf schopno nabízet svůj kmenový přízvuk koncovce. Ta jej podle první složky své prosodické charakteristiky přijme (00, 0 b), nebo nepřijme (l| b, \\ 0). Participiální kmen svůj přízvuk koncovce nabízí vždy, když infinitív-ní kmen neobsahuje slabičný sufix, cf. něš-ti -» neštá naštä N.sg fem 'břímě, které (kdo) nosil' (infinitiv bez sufixu), gyv-én-ti -> gyvénti namaíN.pl masc 'domy, ve kterých se bydlelo', žin-ó-ti -* žinóti dalýkai N.pl masc 'věci, které se už znaly' (infinitivy se sufixem). Z hlediska prosodické charakteristiky jmenného kmene je P2 proč bud' 1A, nebo 2A podle toho, zda svůj kmenový přízvuk koncovce nabízí, nebo ne. Prosodický rys B se nemůže u-platnit, protože vlastní kmen je od koncovky oddělen slabikou, kterou tvoří formant konju-gačně-paradigmatický (za nějž se teprve připíná formant -m-). Zato P2 perf je schopno charakteristik 1A, 2A i 2B, první (1A), pokud svůj kmenový přízvuk koncovce nenabízí, druhé 18 Nomen Liber III i třetí v opačném případě. Rozdíl mezi charakteristikami 2A a 2B nemusí vycházet jen z rozdílu v intonačnímprosodématu kořenové slabiky, e.g. räs-t2B-as*0 <* ras-t2B-äsXÍ vs. léis-t2A--as*0 **léis-t2A-as*'° (v obou případech j de o protiklad koncovek N.sg m asc :: A. plfem participií 'nalezený' a 'puštěný'), ale též z výskytu či nevýskytu prefixového úseku, e.g. räs--t2B-as*0 ** ras-t2B-äs*'° vs. ně-ras-t2A-as*0 ** ně-ras-t2A-as*'° ('nalezený', 'nenalezený'). V souvislosti s druhým z uvedených protikladů (räs-t2B-as vs. ně-ras-t2A-as) připomeňme prosodický mechanismus sřetězování slovesných morfů, jejž jsme vyložili v II/2.4.3 a III/2.3. Kmen prostokořenný, jednoslabičný, nabízí svůj přízvuk jak koncovce, tak prefixovému úseku, e.g. rás-ti -»/-&-'í=ras-t=t-&-/, zatímco kmen, který vedle kořenového úseku obsahuje i slabičný sufix, nenabízí svůj přízvuk ani jedné ze stran, e.g. raš-ý-ti -* /-&-rä'š-T-t-&-/. Je-li součástí našeho výkladu moment, kdy kmen nabízí svůj přízvuk dvěma stranám, musíme stanovit pořadí nabídky. To je jednoznačné: 1° kmen nabídne svůj přízvuk koncovce, a pokud ta jej přijme, zůstane na ní, odmítne-li jej, vrátí se na kmen; 2° kmen nabídne svůj přízvuk prefixovému morfu a ten jej přijme vždy. Koncovka, která nabízený přízvuk třeba i odmítla, se může pokusit přízvuk na sebe sama přetáhnout. Chybí-li prefixový úsek, takže přízvuk spočívá na kmeni, k přetažení dojde či nedojde v závislosti na intonaci kmenové slabiky. Pokud se však koncovkou odmítnutý přízvuk dostal na prefixový úsek, k přetažení prízvuku na koncovku dojít nemůže. Tím ovšem náš výklad prosodického mechanismu nekončí, protože 3° z prefixového úseku dokáže akútový kmen nabídnutý a přijatý přízvuk přetáhnout zpět na sebe. To je podstata podmínky, že perfektívní participium přesouvá svůj přízvuk dopředu právě tehdy, nemá-li ani sufix, ani akútovou intonaci ve své jediné kmenové slabice. Předvedený výkladový konstrukt netvrdí, že přízvuk v litevském slově se uvedeným způsobem «skutečně» pohybuje, ba ani ho (ten konstrukt stejně jako jeho autora) nezajímá, jaké jsou «skutečné» pohyby, protože uvnitř fonotaktického slova přízvuk někde je a vůbec se nehýbe. Smyslem předloženého konstruktu je vyložit jediným - byť složitým - mechanismem distribuci prízvuku ve všech fonotaktických slovech, jaká přinášejí individuální dekli-nační paradigmata všech participií příslušného druhu.19 Připadá-li nám, že prosodická pravidla P2 perf jsou složitější než P2 proč, protože se v nich navíc výslovně požaduje, aby kořenová slabika neměla akútovou intonaci, jde o optický klam: řekli jsme totiž, že P2 proč přesouvá svůj přízvuk na prefixový úsek shodně s ind.praes, a požadavek na neakútovou intonaci je schován v prosodických pravidlech Vf, cf. II/4.4.3.4. 8.2.2 Deagentívním participiím se tradičně říká pasivní, trpná, lit. neveikiamíeji datyviai. Tomuto označení se vyhýbáme, protože s kategorií trpnosti pracovat nechceme. Návod na sémantickou interpretaci deagentívních participií jsme podali v úvodu k tomuto oddílu, nyní přidejme několik ilustrací. P2 proč jsme vykládali rysem "potencialita", obsah potenciality však není upřesněn. Máme tak ke slovesu ária 'oře' äriamas jáutis 'vůl k orbě' i ariamá iěmě 'orná zem, ornice', nemluvě o äriamas laíkas 'doba (vhodná) k orbě', ke slovesu válgo jednak válgomos úogos 'jedlé bobule' a válgomasis kambarys 'jídlena' (ad litteram "pokoj k ježení"), jednak «transformaci» šituo šáukštu (I) tu válgai (Vf) 'touto lžící jíš ty' -> šitas šáukštas (N) távo válgomas (P2 proč) 'to je lžíce, kterou přece jíš ty', kde určitě nedochází k tomu, že lžíce Popsané systémové vztahy však nejsou pro P2 perf jediné možné, cf. II/3.8.1-2, nn.36, 37. Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 19 je pasivně pojídána.20 Lhostejnost potenciality k pasívu hezky předvádí i úsloví dúodamas (P2) ifhk (Vf), múšamas (P2) bek (Vf) 'když ti dávají, ber, když tě bijou, utíkej', kde ve stejných syntaktických rolích vystupují stejně utvořená participia sloves dúoda 'dává (kdo komu co)' a múša 'bije (kdo koho)'.21 P2 perf vyjadřuje poznamenost dějem ve vztahu jakémkoliv jiném než agentívním. Ke slovesu arě 'oral' máme ártas jáutis 'vůl, se kterým se oralo' i artá žěmé 'zoraná zem'. Od slovesa mtrě 'umřel' odvozujeme mirtóji diená "den, kdy (někdo) umřel", totiž 'výroční den úmrtí', stejně jako ke slovesu gimé 'narodil se' máme gimtóji vietá '(čí) rodné místo'. Otázka ar čiapraústas vanduô? zjišťuje, zda se tady v té vodě (vodou tady v tom lavóru) už někdo myl, praúsěsi (Vf). Ve větě dirbtaís arkliaľs nevažiúoja tuřgun 's koňmi po práci nejezdi na trh' je důležité podání, že pracoval hospodář a koně mu přitom jen sloužili jako nástroj; hospodář sám by v takovém případě jel či nejel na trh dlrbes (Pl perf). Úsloví ävinQ (A) dúotas (P2 masc.sg) dargaídžio (G) geidiia (Vf) ad litteram "celého berana se mu dostalo, a ještě by chtěl kousek kohouta", které popisuje člověka nenasytného,22 dokládá, že má-li výchozí sloveso dvě rekční doplnění (u dúoda 'dává' jsou v A a D), může deagentívní participium vykázat i akuzatívní rekci (na vidu proč vs. perf přitom nezáleží). V uvedeném příkladu je důležitá odosobnělá perspektiva "byl postižen procesem dávání", nikoliv že "dostal", jak by agentívně vyjádřilo Pl perf gäve.s od Vf gävo. Se sémantickou interpretací "postižen dějem v jiném než agentívním vztahu" souvisí též skutečnost, ve srovnání s češtinou jistě překvapivá, že deagentívní participia u sebe připouštějí zvratný morf si,23 je-li coby větný člen výchozího slovesa referenčně odlišný od jména, s nímž je participium kongruentní. Je to možné jen u sloves s neprázdným prefixovým úsekem (cf. 8.5.4), e.g. dirěktorius pa-si-rašě sútarti 'ředitel podepsal smlouvu' -» sutartls jau dirěktoriaus pa-si-rašyta 'smlouva už je od ředitele podepsaná', jis pér-si-rašé informá-ciJQ. 'přehrával si soubor' -»jo pér-si-rašomoje informäcijoje búta viruso 'v souboru, který si přehrával, byl virus'. Nebudeme v tomto svazku rozebírat povahu syntagmat Vf _&_ Inf, upozorníme pouze, že i tam lze převést Vf na P2, e.g. gáli (Vf) atlikti (Inf) dárbq (A) 'může (kdo) vykonat (tu) práci' -*■ gálimas (P2 proč) atľikti (Inf) dárbas (N) 'práce, kterou lze vykonať, cf. "zvládnutelná práce", prodej o (VF) skaitýti (inf) romana (A) 'začal (kdo) číst román' -» pradéias (P2 perf) skaitýti (Inf) romänas (N) 'román, který (kdo) začal číst', cf. "rozečtený román", nustäté (Vf) išvykti (Inf) tuô pat laiku (i) 'stanovil, že odjede ve stejnou dobu' -» nustatýtas (P2 perf) išvykti (Inf) laíkas (N) 'čas, na který byl stanoven odjezd'. 8.2.3 Na rozdíl od participia, agentívnflio i deagentívnflio, je uerbum fímtum vidově vágní. Má tedy každé litevské sloveso po dvou participiích agentívních i deagentívních, zatímco čes- 20 Jde o učebnicový příklad téměř literární slávy (Jablonskis 1922: §169,9). Povahu této transformace, která spočívá v přechodu od predikace osobně-konatelské k odosobnělé, vyložíme ve druhém svazku. 21 Uvědomme si, že ve větách dúodamas ifhk, múšamas bek stejně jako šitas šáukštas távo válgomas potkáváme kategoriální paradigma P2(2). 22 Rurální svět poráží na jídlo mladé samce, kdežto samičky nechává. 23 Z litevských gramatik o tom výslovně mluví pouze DLKG (§978); Ambraška et Žiugžda (1937: §123) to výslovně popírají, leč mýlí se. 20 Nomen Liber III ké sloveso má po participiu jediném, jež je v závislosti na jeho vidu buď «přítomné», či «minulé». Při překladu z litevštiny do češtiny se tak stane, že vérdamas i virtas musíme oboje přeložit 'vařený', něšamas i něštas shodně jako 'nesený', případně 'nošený', a naopak že zase různá participia téhož litevského slovesa přeložíme stejným participiem různých sloves českých, cf. dúodamas 'dávaný' vs. dúotas 'daný'. Od sloves yrá/ěsame 'je/jsme' a búvo 'byl' máme ěsamas 'přítomný' a butas 'minulý', kde deagentívnost označuje čas, ve kterém něco (coby agens) je, případně bylo. 8.3 Participium jako slovesné adjektivum V předchozích dvou oddílech jsme předvedli, že agentívní i deagentívní participium mají po třech kategoriálních paradigmatech, jež je disponují ke dvěma různým syntaktickým funkcím, predikatívní a atributívní; k predikatívní pak dokonce ve dvou podobách, bez kongruence a s kongruencí. Chtěl bych zdůraznit, že právě koexistence několika kategoriálních paradigmat je důvodem pro to, abychom o participiích mluvili jako o něčem morfosyntakticky zvláštním. Předvedli jsme i participia «defektní», přičemž jsme připouštěli ztrátu způsobilosti k syntaktické roli atributu a spokojovali se s pouhou způsobilostí predikatívní. Díky tomu jsme mohli mluvit o Pl fut a Pl freq, o PIV2 coby «participium contemporäle» i o «participium colli-gěns». V tomto oddíle předvedeme slovesné deriváty, jež lze nazývat participii jen silou tradice: z hlediska jejich syntaktického uplatnění jde o deverbatívní, od sloves odvozená adjektiva, jež jsou nápadná «pouze» svou universální odvoditelností. 8.3.1 V části II/1.3.3 jsme symbolem P3' označili to, čemu litevská gramatická tradice říká participium futůrí passiui, busimojo láiko neveíkiamasis datyvis. Je doloženo příklady z nej-starších textů xvi - xviii stol. a zmiňují je alespoň některé gramatiky téhož období, nicméně už tehdy jde o jev potenciální, derivační alternatívu, kterou se jednotliví autoři snaží intelek-tualizovat.24 První moderní gramatiky zdůrazňují, že fakticky se toto participium vyskytuje jedině ve výrazu busimas - búsimá 'budoucí' od slovesa buti, kdežto jeho uplatnění u jiných slovesných jednotek je jen vzácné (Ambraška et Žiugžda 1936: §120,3), omezené na pár zbytků (Senn 1929: Lek.39 §3), ba dokonce vlastně neznámé (Jablonskis 1922: §168). Vzdor tomu existuje ve spisovné litevštině jasný a jednoznačný předpis, jak se produktivně odvozují, včetně prosodické charakteristiky. Jde o dokonalý umělý konstrukt. • Derivace vychází z charakteristického kmene futura, avšak bez druhotných změn slabičných prosodémat, jichž holý kmen coby tvar non-pers může doznat, cf. II/3.4. • Za tento výchozí kmen, jenž končí na neznělou sykavku -s nebo -š, se přes vkladný vokál -i- připojí konsonantický formant -m-, charakteristický pro P2 proč, a nově vytvořený kmen se přiřadí k paradigmatickému typu I* - IV, opět shodně s P2 proc.25 24 Vytautas Ambrazas (1979: §105) tvrdí, že v nejstarších textech lze doložit jeden jediný příklad pre-dikatívního užití, a to z knihy Margarita Theologica, jež vyšla v Královci r. 1600. Zní per malone Iesaus Christaus tikimes ischganisemi (MT 20812) 'doufáme, že skrze milost Ježíše Krista budeme spaseni', kde participium ischganisemi, moderním pravopisem išganýsiami, vyjadřuje celou predikaci "že budeme spaseni". Všechny ostatní doložené výskyty jsou atributívní. 25 Výše citovaný příklad išganýsiami dokládá, že jako vkladný vokál se vedle -/- mohlo uplatnit i -i-a. Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 21 • Prosodická charakteristika kmene se však od P2 proč výrazně liší a naopak plně shoduje s Pl1/^: ve vlastním kmeni se /ě7, /ä/ pod přízvukem nikdy nedlouzí, na prefixový úsek kmene se přízvuk nikdy nepřesouvá, kdežto koncovce se přízvuk nabízí právě tehdy, když infinitívní kmen výchozího slovesa neobsahuje slabičný sufix. Vzhledem k tomu, že segment -sim-l-šim- vytváří slabičnou hranici, je kmen P3' prosodické charakteristiky buď 1A, nebo 2A, nikdy ale nenese rys B. 8.3.2 Participium P3' představuje v litevštině neaktualizovanou systémovou potenci a jeho derivační schéma lze uplatnit pouze jako «genealogický mýtus», kterak adjektivum busimas -búsimá 'budoucí' povstalo ze slovesa búti 'být'.26 Plně aktualizovaný je však v litevském systému derivát, který jsme v ii/1.3.3 označili P3 a kterému se tradičně říká gerundiuum, případně participium necessitätis, reikiamýběs dalývis. Odvozuje se od kmene Inf formantem -tin-, paradigmatický se řadí k typu P - IV, prosodické charakteristiky sdílí s participii, jež se od kmene Inf odvozují slabičným formantem: pokud kmen Inf sám obsahuje slabičný sufix, je typu 1A, jinak je 2A.27 Přízvuk vždy spočívá na té části kmene (kořenový úsek, kmenotvorná přípona, nikdy ne úsek prefixový, na které spočívá v inf. Prosodicky se tedy P3 shoduje s P3' {-sim-l-šim-) i PlVi {-dam-), leč rozchází s P2 perf {-t-). Nej starší gramatiky (xvi - xvm stol.) uvádějí náš typ P3 jako funkčně rovnocennou variantu k P3', gramatiky vedené historickosrovnávacím popisem (xix stol.) oba typy formálně rozlišují. Jaunius (1907) se zabývá pouze typem P3, jediným skutečně produktivním. Pozdější gramatiky zdůrazňují, že mezi oběma typy je sémantický rozdíl, čímž jistě chtěly povzbudit textové uplatnění obou zároveň. V čem onen rozdíl spočívá? Oběma participiím je společné deagentívní podání děje výchozího slovesa. Protože se uplatňují atributívně, vždy výslovně sdělují, že jméno, s nímž jsou kongruentní, stojí ke slovesnému ději, který je jejich lexikálním obsahem, ve vztahu jiném než konatelském. Obě participia podávají svůj slovesný obsah jako neaktuální, leč aktualizovatelný. Vůči tomuto společnému základu vystupují v ekvipolentní opozici (P3) "nutnost" :: "odhodlání" (P3'). Nyní si uvědomme, že je-li neaktuálnost přirozeným důsledkem deagentívnflio podání děje, pak aktualizovatelnost může ono deagentívní podání narušit. K narušení nedochází, je-li přítomen rys "nutnost", protože vše lze sjednotit do podoby "děj aktuálně neprobíhá, ale má/musí proběhnout", aniž určujeme, kdo onen děj vykoná: nutnost je obecná. Zato rys "odhodlání" otevírá otázku, kdo se odhodlal, a dotyčného považujeme za konatele. Participium P3' se tedy může uplatnit jedině v kontrastu k P3 jako výslovné popření obecné nutnosti, cf. věsti 'oženit se' -* jô vestinä (P3) mergělé 'dívka, kterou si má/musí vzít' (okolnosti tak rozhodly) vs./<5 vesimá (P3') mergělé 'dívka, kterou si vezme' (on se tak rozhodl).28 Právě zvláštní okolnost, že se při deagentív- Komu se nezdá «genealogický mýtus», ten nechť si přeloží: «diachronní poznámka bez synchronní opory». Popisujeme vztah neproduktivní a jedinečný, takže již popis sám je výkladem. 27 V části 8.1.6 n. 16 jsme poznamenali, že Alfred Senn uvádí pro í&wn-participia ještě prosodickou alternativu, jež pro typ 2A klade navíc podmínku, aby kořenová slabika kmene nebyla akútová. Dodejme, že stejnou alternativu uvádí i pro sim-lšim- a ňn-participia (Senn 1966: §§233, 237). 28 Derivace buti 'býť -* bútinas (P3) 'nutný' vs. busimas (P3') 'budoucí' se uvedené sémantické charakteristice nevzpěčuje, leč budeme i ji pokládat spíše za «genealogický mýtus». 22 Nomen Liber III ním podání vyžaduje, aby alespoň v textu byl implicitě přítomen «odhodlaný konatel děje», způsobuje malé uplatnění P3'. Na druhou stranu se litevské gerundíuum / participium necessitätis P3 může uplatnit u každého slovesa, přičemž séma "nutné" lze interpretovat též jako "žádoucí" nebo "nevyhnutelné". Jde sice o pouhé slovesné adjektivum, nicméně jeho systémově tvarová jednota z něho tvoří zláštní slovotvornou kategorii. Dobře si to uvědomíme při srovnání s češtinou, kde jednotlivé ekvivalenty odvozujeme ad hoc podle nejrůznějších morfologických vzorců, cf. {né)léis-ti '(ne)dovolit, (ne)připustiť -*■ (ne)léis-tin-as '(ne)přípus-&-st-n-ý\ abejó-ti 'pochybovať -> abejó-tin-as 'pochyb-n-ý, spor-n-ý', ap-veřk-ti 'oplakávať -> ap-veřk-tin-as 'žal-ost-n-ý, u-boh-ý', miř-ti 'zemřít' -> miř-tin-as 'smrt-el-n-ý' (o nemoci, nebezpečí, nikoliv o člověku: ten by byl nutně konatelem děje miřti), i-tař-ti 'podezírat' -> i-tař-tin-as 'podezře-l-ý', pa-vyd-e-ti 'závidět' -»pa-vyd-e-tin-as 'zá-vid-ěn-í-hodný'; nemluvě o tom, že spoustu litevských participií do češtiny jednoslovně vůbec přeložit nelze, e.g. dirbti dárba 'dělat (svou) práci' -» dirbtinas dárbas "práce, která se má udělat", sakýti žódi 'říct slovo' -* sakýtinas iôdis "slovo, které se má říct". 8.3.3 Systémovou sílu «participií nutnosti* můžeme vidět nejen na srovnání s češtinou, ale i uvnitř litevského jazyka. Připomeňme, že slovotvorným prostředkem je vedle vlastní kme-notvorby i samo přiřazení k paradigmatickému typu (cap.5). Totožnost participia P3 stojí na kmeni -tin- odvozeném podle výše popsaného postupu a na deklinačním zařazení P - IV. Týž kmen lze totiž přiřadit i typům I.bY - V (adjektívně) a I.b či V (substantívne). Vznikají tak jména s charakteristickým zakončením N.SG na -tinis a -tině, jež vyjadřují nespecifické vymezení slovesným dějem. Patří k prosodickému typu 1A právě tehdy, když výchozí sloveso má v infinitívním kmeni sufix (přízvuk je pak na stejné slabice jako v infinitivu); jinak jsou typu 1B a kmenový přízvuk nesou na sufixu -tin-. Umístěním prízvuku na morf -tin- se tato deverbatívní adjektiva drobně liší od P3. Slovotvornou změnu v paradigmatickém zařazení tedy doprovází jemná změna v pro-sodickém chování kmene (cf. 5.1), leč projevuje se pouze v případě 1B, nikoliv 1A. Dodejme, že prosodických charakteristik 1A nebo 1B nabývají vůbec všechna druhotná adjektíva s kmenotvornou příponou -in-, ať již se odvozují od sloves, nebo ne. Ta se v masc skloňují vždy podle vzoru I.bv (následně substantivizovaná pak podle I.b), e.g. gä\l-as (2B) 'konec' -» ga\l-l\n-is (1B) 'koncový', daúg 'mnoho' -* dau\g--\\n-is 'mnohočetný', vie\t-á(lB) 'místo' ->viě\t-i\n-is(lA) 'místní', skaí\č-ius = skaí\t-i-us (1B) 'číslo' -> skai\t-i\n-is (1A) 'číselný'.29 Má-li výchozí sloveso předponu, polohu prízvuku ve jmenném derivátu to nemění (pouze předpona pér- na sebe strhává přízvuk za všech okolností). Příklady: raš-ý-ti 'psáť -> raš-ý--tin-as 'k (na)psání' vs. raš-ý-tin-is (I.bY, 1A) 'písemný' (oproti ústnímu), mók-y-ti 'učiť -» mók-y-tin-as 'k (na)učenf vs. mók-y-tin-is (I.b, 1A) 'učenec', su-žad-e-ti 'zasnoubit' -> su-iad-ě'-tin-as 'k (za)snoubenť vs. su-žad-ě-tin-is (I.b, 1A) 'snoubenec', ďirb-ti 29 Existuje několik málo substantiv, která se řadí k deklinačním typům I.b či V, mají slovotvorný sufix -tin- a dají se vykládat jako deriváty sémanticky blízkého kmene Inf, leč prosodickou charakteristikou jsou 2A. Vidíme v nich přímé deriváty substantívni, nikoliv substantivizovaná adjektiva, cf. gild 'uštknout' -» giltině 'smrt, morana', imti '(za)jmouť -» imtinys 'zajatec'; sémantická blízkost ke slovesu je sice zřejmá, nemusí však nutně jít o deriváty kmene Inf, cf. siuňčia siuňté siusti 'poslal' -» siun-tin-ys 'zásilka'. Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 23 'pracovat' -» ďirb-tin-as 'k udělání' vs. dirb-tin-is (I.b\ 1B) 'umělý' (oproti přirozenému), súk-ti 'točiť -* súk-tin-as 'k o/na-táčení' vs. suk-tin-is (I.b, 1B) 'točák' (tanec), su-tař-ti 'dohodnout, sladit' -» su-tař-tin-as 'jaký zbývá dohodnout' vs. su-tar-tín-é (V, 1B) vícehlasá lidová píseň, rástipinigu 'nalézt (nějaké) peníze' -» rastini (P, 2A) pinigaí "peníze, které je nutné najít" (na zaplacení nájmu, dluhu) vs. rastlniai (I.b7, 1B) pinigaí "peníze, které majitel získal tak, že je někde nalezl" (nikoliv vydělal, zdědil).30 Tato sekundární slovesná jména, přídavná i zpodstatnělá, stojí na periferii morfologické derivace vycházející z litevského slovesa, a tedy i na perfierii lexikálně-gramatického o-kruhu verbvm. Teoreticky je lze odvodit od každého slovesa. Můžeme je vymezit sématem "příznačný tím, že v souvislosti s ním probíhá či proběhl slovesný děj", čímž je odlišíme od derivátů P3, které nesou séma "určený k tomu, aby v souvislosti s ním proběhl slovesný děj".31 Nicméně i tak zůstane pouze u potence systému. Míru aktuálního úsu nedovedu odhadnout: zatímco participia na -tin-as můžeme automaticky generovat pravidlem "x-ovat" -» "k x-ování", aniž se staráme, zda výsledný derivát bude kdy užit, nelze adjektiva, natož substantiva na -tin-isl-é mechanicky odvozovat «předem», než vůbec vyvstane konkrétní potřeba něco pojmenovat pouze vágní souvislostí s průběhem (deagentívně pojatého) slovesného děje. 8.4 Slovesná substantiva Výklad litevských participií nás v minulém oddíle dovedl až ke slovesným adjektivům. Potence litevského systému je dovede odvodit pro každé sloveso, mnohá z nich navíc přecházejí v substantiva. K potenci litevského systému však patří i to, že jistá substantiva lze od každého slovesa odvodit přímo. Litevská lexikografická tradice je povětšinou ani neuvádí jako samostatné položky, spíše jen poznamenává u slovesného hnízda (cf. 8.4.3). 8.4.1 První skupinu představují substantiva, jimž by se v širší indoevropeistické tradici říkalo nômina äctiônis. Litevská jazykověda je takto netematizuje a mluví o nich spíše v opisech jako o «poj menovaní ch děje» nebo prostě o «slovesných abstraktech*. Odvozují se od lem-matického kmene préteritního sufixem -im- (s alomorfem -ym-), nesou rod masc, řadí se k deklinačnímu typu I a nabývají prosodických charakteristik 1A nebo 1B. Alomorfem -ym- se litevská nômina äctiônis odvozují právě a jedině od sloves konju-gačnflio typu (-o-, -é-), formantem -im- pak od všech ostatních. To je dokonalá paralela k u-platnění alomorfu -i-us- místo -us- při derivaci Pl perf, která rovněž vychází od kmene préteritního. Prosodické charakteristiky 1B nabývají právě tehdy, když kmenový prízvuk padá na sufix -im-, jinak jsou 1A. Na sufix -im- přitom padá kmenový přízvuk právě tehdy, když výchozí sloveso ve svém lemmatickém trojkmení nikde nemá kmenotvorný sufix. Alomorf -ym- proto přízvuk nenese nikdy: pro konjugační typ (-o-, -é-), na nějž je výlučně vázán, 30 Podobně rasňnis vaíkas je 'dítě nalezenec'. Všimněme si, že poloha prízvuku ve slově rastlnis automaticky zaručuje, že kmenové /ä/ se pod přízvukem nedlouzí. Pouze v případě rästinas = /'räs-tin--as/ tak můžeme doložit zvláštní chování P3 oproti P2 rästas < /'räs-&-t-as/. 31 Zde jsme pouze rozvedli kombinaci sémat "nutnost" a "deagentívní podání děje", kterou jsme podali v 8.3.2. 24 Nomen Liber III je totiž příznačný infinitiv na y-ti, cf. kláus-ia kláus-ě kláus-ti 'ptal se' -> klaus-im1R-as 'vyptávání' vs. klaús-o klaús-é klaus-ý-ti 'poslouchal' -» klaús-ymlA-as 'poslouchání'.32 Má-li výchozí sloveso předponu, máji též nômen äctiônis, cf. (skreňd-a skrid-o skris--ti 'letěl' -» skrid-im-as 'létání, leť) =* (át-skrend-a at-skňd-o at-skňs-ti 'přiletěl' -» at--skrid-im-as 'přilétnutí, přileť). Uchovává se též zvratný morf. Ten se klade mezi kmen a předponu, je-li, cf. pa-si-můt-é 'viděli se' -*pa-si-můt-ym-as 'shledání', jinak za koncovku, cf. mók-é 'učil' -* mók-ym-as 'učení', mók-ě-si 'učil se' -» mók-ym-as-is 'učení se' (o interakcích morfu si s deklinační koncovkou pojednáme samostatně v části 8.5.5). Již na dvojici skridimlB-as :: at-skriďimm-as jsme si mohli všimnout, že přítomnost předpony neměla vliv na prosodickou charakteristiku substantiva. Tak tomu je obecně, pouze předpona per- strhává prízvuk na sebe, jak ostatně činí za všech okolností, cf. beg-o 'běžel, běhal' -» bég-imlB-as 'běhání' vs. pér-bég-imlA-as 'přeběhnutí' *- pér-běg-o 'přeběhl'. Jinak nômen äctiônis svůj kmenový prízvuk na prefixový úsek nikdy nepřesouvá, a to ani tehdy, když tak činí výchozí uerbum firiítum, cf. úi-ěm-é 'obsadil, zaujal' vs. už-ém-im-as 'obsazení, zaujetí', už-si-ěm-ě 'zabýval se (čím)' vs. už-si-ém-im-as 'zaměstnání'. I v tomto ohledu se nômina äctiônis shodují s agentívními perfektívními participii, jež se rovněž odvozují od kmene préteritnflio, cf. už-ém-us, už-si-ém-es, a liší se od chování agentívních participií procesuálních, odvozovaných od kmene prézentnflio. Nômina äctiônis jsme vymezili čistě formálně podle jejich derivačné morfologické struktury a pojmenovali čistě konvenčně. Bez formální opory v derivační struktuře opravdu nelze obhájit, že litevské skriďimas (I, 1B) stejně jako jeho český protějšek 'létání' je názvem činnosti, jež představuje lexikální obsah slovesa skreňda skrido skristi 'letěl, létal', kdežto skry dis (I.b, 1B) 'leť není. Litevská substantiva s kmenem na -im- (pod což vždy zahrnujeme i alo-morf -ym-, takže jej už dále nebudeme výslovně uvádět), odvozená od préteritního kmene slovesného, totiž v abstraktním systému jazyka existují vedle jiných substantiv, jež jsou s daným slovesem kořenově příbuzná. Konkrétní význam /m-derivátů tak vždy závisí na tom, kolik má daný kořen dalších substantívních derivátů. Výše zmíněný příklad skriďimas označuje «čistý děj» "létání" jen proto, že skrydis pojmenovává jakoby s odstupem dobu, po kterou onen děj probíhal, ba samu událost, že proběhl, a vše, co se k ní váže; takže i když se mi "létání" jako takové líbí, sc. skridimas mán patiňka, konkrétní "let" můžu prožívat jako nepříjemný, sc. skrydis búvo labaí nemalonús. Od slovesa béga bego bégti 'běžel, běhal' máme bégimas 'běh, běhání', jež pojmenovává činnost v systémové opozici vůči kořenově příbuzným derivátům bégsmas (2B, I) "schopnost běhu", běgis (1B, I.b) "chod stroje, běh času", nemluvě o bégsena (1A, IV) "způsob běhu". Podobně jaúčia jaúté jaústi 'cítil' -> jautimas 'cítění' :: jaúsmas (1B, I) 'ciť :: jaúsena (1A, IV) 'vnímání'. Tam, kde od slovesného kořene jiná substantiva odvozena nejsou, označuje /m-derivát nejen «čistý děj», ale i to, co z děje vzniká, či co naopak děj vůbec umožňuje. Proto se litev- 32 Prosodický protiklad siejimas (1B) 'provazování' vs. sijójimas (1A) 'prosívání' tak odráží skutečnost, že siě-j-a siě-j-o siě-ti 'spojoval, uvazoval' je od siě-tas 'řetěz' (původně k uvazování dobytka či psů) odvozeno bez sufixu, pouze s epenthetickým -j-, kdežto sij-ó-j-a sij-ó-j-o sij-ó-ti 'prosíval' je od síe-tas 'síto' odvozeno sufixem -o-. Je přitom lhostejné, zda v segmentu sij- představuje -j- opět pomocný, epenthetický konsonant, tentokráte vložený mezi kmen a sufix, nebo zdaje výsledkem kořenové disociace /si/ ** /si-j/, jež následovala po ablautové proměně /sie/ ** /si/, cf. II/4.0.4, 4.1. Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 25 ská nômina äctiônis - na rozdíl od češtiny - běžně vyskytují v pl, cf. dejäv-o 'vzdychal' -» tiě ju nuolatlniai dejäv-im-ai! (N.pl), což do češtiny musíme přeložit bud' sg 'to jejich ustavičné vzdychání!', nebo pl jiného blízkého substantiva 'ty jejich ustavičné vzdechy!': český plurál 'ta jejich vzdychání' se totiž vztahuje na různé podoby vzdychacflio úkonu, cf. 'ta jejich všelijaká vzdychání', spíše než na úkon opakovaný. Podobně abejój-o 'pochyboval' -*■ sukelě abejój-im-u (G.pl) 'vyvolalo to nemálo pochybností': lpěli-li bychom v češtině na substantivu slovesném, museli bychom opět přeložit singulárem, e.g. 'bylo kolem toho nemálo pochybování'. Obsahy, z nichž jeden označuje (abstraktní) děj a druhý (konkrétní) předmět s dějem související, se mohou zvýraznit natolik, že substantivum na -im-as lze pokládat za slovo dvojznačné, e.g. vež-im-as 1. '(s)vezení/vožení', cf. věž-é 'vezl', 2. 'vůz'; vert-im-as 1. 'překládání', cf. veřt-ě 'přeložil', 2. 'překlad'; leid-im-as 1. 'vydávání (knih)', cf. léid-o 'vydal', 2. 'vydání (knihy)', přičemž víceznačnost slovesa léid-o dovoluje k významu 'do-, po-voliľ odvodit leid-im-as též jako 1. 'povolování', 2. 'povolení'. V ojedinělých případech se dvojí význam derivátu na -im-as může projevit dvojí přízvukovou charakteristikou, cf. kláus-é 'ptal se' -> klaus-im-as (1B) 'dotazování, vyptávání se' vs. kláus-im-as 'otázka', gér-ě 'pil' -» gěr-im-as (1B) 'pití' (činnost) vs. gěr-im-as 'nápoj'. Změna přízvukové charakteristiky jde ve směru od 1B (abstraktum) k 1A (konkrétum). Je-li nômen äctiônis samo již 1A, jeho přízvukovou charakteristiku měnit nelze, cf. klaús-ě 'poslouchal' -*■ klaús-ym-as (1A) 'poslouchání' i 'poslech', gyv-ěn-o 'žil' -» gyv-ěn-im-as (1A) 'žití' i 'život'.33 Konkrétní obsah u derivátu na -im-as může v úsu natolik převážit, že spojení s abstraktním podáním slovesného děje je v povědomí mluvčích sotva přítomné, cf. súr-im-as 'slaná voda, slaný nálev, slané jídlo' vs. súr-im-as '(ze)slaněnf <- sur-o '(ze)slaněl', sald--im-as 'sladkost' (sladké jídlo) vs. sald-im-as '(ze)sládnutí' *- sald-o '(ze)sládľ; vazba na slovesný děj může dokonce být druhotná, umělá, ba v systému jazyka zcela nepřítomná, takže pro sen-lm-as 'staří, stáří' (generace) ještě lze dovodit slovesnou derivaci sěn-o '(ze)- 331 tak je změny prosodické charakteristiky využito ve spisovném jazyce jen málo: pomocí AtgDLKŽ jsem nalezl pouze pět dvojic. Vedle výše uvedených klauslmas vs. kláusimas, gérímas vs. gérimas jsou to pylímas 'sypání' vs. pýlimas 'násep, val, hráz', cf. pýl-ě 'sypal'; gliňmas 'klihovatění' vs. gUtimas 'klíh', cf. gllt-o 'klihovatěl'; skyrimas 'rozdělování' vs. skýrimas 'pěšinka (ve vlasech)', k čemuž LKŽ (XII:910) ještě přidává obsoletní pl skýrimai 'volby', cf. skýr-é 'rozdělil'. Je možné se přímo se znepokojením ptát, proč spisovný jazyk této možnosti nevyužil soustavněji. Zatímco s dvojím přízvukem odvozuje ger-ě 'pil' -» gěr-im-as (1B) 'pití' (činnost) vs. gěr-im-as (1A) 'nápoj' (prostředek), bez prosodického rozlišení nechává ěd-ě 'žral' -» ěd-im-as (1B) 'žraní' (činnost) et 'žrádlo' (prostředek); zatímco s dvojím přízvukem odvozuje gllt-o 'klihovatěl' -*• glit-im-as (1B) 'klihovatění' (činnost) vs. gllt-im-as (1A) 'klíh' (výsledek), bez prosodického rozlišení stojí šläp-o '(na-/roz-)močiľ -» šlap-im-as (1B) '(na-/roz-)máčení' (činnost) et 'moč' (produkt). Pro odpověď si musíme uvědomit, že na konkrétum "žrádlo" se v systému jazyka specializoval jiný derivát téhož kořene, sc. ědalas, kdežto konkrétum šlapímas 'moč' je relativně nový útvar, pocházející z lékařské terminologie, a do spisovného jazyka byl uveden jako nové slovo základní se slovesným derivátem šláp-in-a-si šläp-in-o-si šláp-in-ti-s 'močí', aby se nahradilo staré a plně zavedené sloveso myi-a myž-o mýž-ti, pociťované jako příliš vulgární (dlkž je vůbec neuvádí, lkž VIII:305- 306 naopak dokládá jeho velké rozšíření), k němuž ve významu "moč", nyní spíš 'chcanky', existuje derivát myžalaí. Z hlediska «charakterologie» jazyka litevského tedy můžeme uzavřít, že prosodické rozlišení významů je v potenci systému, přičemž ve slovotvorbě se aktualizuje jen málo, kdežto ve flexi hodně. 26 Nomen Liber III stárľ -* sen-im-as '(ze)stárnutí', avšak pro jaun-im-as 'mladí, mládí' (generace) nikoliv, protože systém má jiné sloveso, cf. jaun-éj-o '(o)mládľ -»jaun-ej-im-as '(o)mládnutí'.34 8.4.2 Druhé skupině litevských substantiv produktivně odvozovaných od sloves by se v širší indoevropeistické tradici říkalo nômina agentis. Toho se drží i litevská lexikológie, jež říká veikeju pavadinimai. Vznikají dvojím až trojím alomorfním způsobem: (i) U sloves, jež mají v infinitivu kmenotvorný sufix, se nômina agentis odvozují od kmene infmitívního sufixem -to- s paradigmatickým přiřazením I.a (=> masc, cf. 3.2) či IV.a (=> fem) a prosodickou charakteristikou 1 A; přízvuk spočívá na stejné slabice jako v Inf, cf. mók-o mók-é mók-y-ti 'učil' -» mók-y-to-jas 'učiteľ, mók-a mok-é-jo mok-e-ti 1. 'uměl, znal', 2. 'platil' -» mok-e-to-jas 1. 'znalec', 2. 'plátce'. (ii) U sloves, jež v infinitivu kmenotvorný sufix nemají (víme, že pak jej nemají ani zbývající lemmatické kmeny, cf. II/4.3.1), se nômina agentis odvozují od kmene préteritního sufixem -é-, opět s paradigmatickým přiřazením I.a (=» masc, cf. 3.2) či IV.a (=> fem) a prosodickou charakteristikou 1A; přízvuk spočívá na sufixu -é-, cf. pjáu-n-apjóv-ěpjáu-ti 'žne' -*• pjov-é'-jas 'žnec', pln-a pýn-é pln-ti 'plete (košíky)' -> pyn-é-jas 'košíkář' (výrobce košíků, nikoliv sportovec). (iii) Alternativně k sufixu -ě- se nômina agentis od sloves, jež v infinitivu nemají vlastní kmenotvorný sufix, tvoří též sufixem -ik-. I ten se připíná k lemmatickému kmeni préteritní-mu. Přízvuk sice rovněž spočine na sufixu -ik-, což je opět obdoba k derivacím s -é-, že však -ik- vytváří krátkou, a tudíž neakútovou slabiku, má výsledný kmen prosodickou charakteristiku 1B. Paradigmatické přiřazení je jiné než v případě (ii), a to I (=» masc) nebo V (=> fem). Nômina agentis na -ikas představují dialektální varianty ke jménům na -éjas, současný spisovný jazyk je rovněž integroval, takže máme řadu dublet sémanticky nerozlíšených, cf. něš-a něš-é něš-ti 'nesl' -» neš-é-jas et neš-ik-as 'nosič', peřk-a pirk-o pirk-ti 'koupil' -» pirk-ě--jas etpirk-ik-as 'kupující' (vs. 'prodávající').35 34 Sufixem -im-as {-ym-as) se totiž odvozuje i několik konkrét od adjektiv, cf. minkšt-as 'měkký' -> minkšt-im-as (1B) 'měkká část' (těla, potraviny), kíet-as 'tvrdý' -» kiet-im-as (1B) 'tvrdá část' (těla, potraviny), bált-as 'bílý' -» bált-ym-as (2A) 'bílek', 'bělmo', baltymaľ 'bílkoviny', júod-as 'černý' "* júod-ym-as (2A) 'piha', 'černá skvrna'. Substantiva setúmas, jaunlmas jsou tedy deriváty adjektiv sěnas, jáunas. 35 O okrajovém postavení derivátů na -ikas svědčí i to, že některé existují též ke slovesům, jež ve svém lemmatickém trojkmení obsahují sufix, cf. žud-o žud-é žud-ý-ti 'zavraždil' -> žud-ik-as 'vrah', róm-ij-a róm-ij-o róm-y-ti 'miškuje, kastruje' -> rom-ik-as "kdo umí miškovat, kdo provádí kastraci". Jiné deriváty vznikly ad hoc a existují třeba jen v určitých textech, cf. tup-ia túp-é túp-ti 'usedl do podřepu', tup-i tup-e-j-o tup-e-ti 'sedí v podřepu' -* tup-ik-as "kdo/co je v podřepu", káb-a kab-e-j-o kab-e-ti 'visí' -* kab-ik-as "kdo/co visí", kterážto konatelská jména jsou doložena, podíváme-li se na příslušná hesla do LKŽ, fakticky jedině v parémiích, povětšinou v hádankách, e.g. kába kablkas, tupi tuplkas "visí viselec, dřepí dřepělec" (kočka se mlsně dívá na zavěšený špek). Derivát vaikšňkas se vymezuje jako expresivní označení toho, "kdo pořád někde vandruje", případně "kdo je furt v luftu", vedle pravidelných derivátů váikšč-io-to-jas *- váikšč-io-j-a váiksč-io-j-o váikšč-io-ti 'prochází se', vaikšt-in-e-to-jas *- vaikšt-in-e-j-a vaikšt-in-e-j-o vaikštin-e-ti idem. — Uvedená nômina agentis jsou převzata z DLKG (§235), kde se zdůrazňuje (§234), že deriváty na -éjas se vyskytují jedině ke slovesům bez kmenotvorného sufixu, a výslovně se uvádí, že protipříklad globéjas 'ochránce' je spíše zdánlivý, protože vedle dnešního systémového glob-ó-j-a glob-ó-j-o glob-ó-ti 'ochraňuje (koho), Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 27 Má-li výchozí sloveso prefix, má jej i příslušné nômen agentis, cf. (peřk-a piřk-o piřk-ti 'koupil' -> pirk-é-jas 'kupující') => (ät-perk-a at-piřk-o at-piřk-ti 'vykoupil' -» at-pirk-e-jas 'vykupující', ponejvíce však Atpirkéjas 'Vykupitel'), (dúo-d-a dáv-é dúo-ti 'dal' -> dav-é-jas 'dárce') => (iš-dúo-d-a iš-dav-é iš-dúo-ti 'vydal, zradil' -» iš-dav-e-jas "kdo vydal", 'výdejce' et iš-dav-ik-as 'zrádce'; všimněme si funkční diferenciace morfologických různotvarů išdavéjas a išdavíkas). Zvratný morf si nômina agentis do sebe integrují pouze mezi předponou a vlastním kmenem, cf. pa-si-kés-in-a pa-si-kés-ln-o pa-si-kěs-in-ti 'nastrojil úklad (proti komu/čemu)' ->pa-si-kés-in-im-as 'atentát' et pa-si-kés-ln-to-jas 'atentátník'.36 Zvratná slovesa bez předpony sice mají nômen äctiônis se zvratným morfem, leč nômen agentis bez něho, cf. darb--úo-j-a-si darb-äv-o-si darb-úo-ti-s 'pracuje (kde, na čem)' (reflexiuum tantum) -*• darb-áv--im-as-is 'práce, zaměstnání' vs. darb-úo-to-jas 'pracovník, zaměstnanec', teir-áu-j-a-si teir-äv-o-si teir-áu-ti-s 'zajímá se (o co), vyptává se (na co)' (reflexíuum tantum) -»> teir-äv--im-as-is 'zájem (o co)' vs. teir-áu-to-jas 'zájemce (o co)'. 8.4.3 V úvodu tohoto oddílu jsme prohlásili, že předvedeme slovesná substantiva, jež litevs-ká lexikografie ani netematizuje. Odvoláváme se přitom na praxi jednosvazkového DLKŽ i dvacetisvazkového LKŽ. Podíváme-li se na slovesná hnízda, vidíme, že DLKŽ v nich soustavně uvádí nômina äctiônis na -imas (s alomorfem -ymas, který už dále nebudeme výslovně zmiňovat), nesoustavně pak též nômina agentis na -tojas, -éjas, případně -ikas (s femininními protějšky, které v dalším už rovněž nebudeme výslovně připomínat), přičemž v mnoha případech vůbec necítí potřebu je vykládat či ilustrovat. Samostatné hnízdo mají ona substantiva, jen je-li pro to zvláštní důvod. Takovým důvodem může být sémantické osamostatnění jistého aspektu. DLKŽ sice nemá heslo nešimas 'nesení, nošení' (je schováno v hnízdě něša něšé něšti), má však veži-mas, jež 1. odkazuje do hnízda veza věže věžti, a to ve významu '(s)vezení, vožení', a 2. vykládá osamostatněly sémantický aspekt 'vůz'. Druhým důvodem bývá sémantická diferenciace alomorfů. V hnízdě slovesa išdúoda išdavé išdúoti najdeme v DLKŽ dlouhý výčet lexikálních významů, včetně relevantních 'vydal' a 'zradil', a po nich jsou bez jakéhokoliv o-světlení uvedena substantiva išdavéjas a išdavimas. Zřejmě se předpokládá, že každý ví, že znamenají «prostě jen» 'vydávající' a 'vydání'. Zato samostatně stojící hesla išdavíkas 'zrádce' i išdavystě 'zrada' do hnízda slovesa išdavé 'zradil' vůbec neodkazují. LKŽ ve svých slovesných hnízdech nômina äctiônis ani nômina agentis vůbec neuvádí, jim příslušná hesla však nepředstavují samostatná hnízda: obsahují většinou jen odkaz na příslušné sloveso a zvláštní výklad se uvádí pouze v případě sémantické specifikace; jde tedy o stejnou praxi, jakou jsme popsali pro DLKŽ. Dodejme, že retrográdní slovník sestavený k DLKŽ vypisuje všechna nômina äctiônis i agentis samostatně, což souvisí s jeho uspořádáním podle slovních druhů. K velkému LKŽ retrográdní slovník bohužel neexistuje. pečuje (o koho)' mělo tento význam i bezpříponové glób-ia glób-ě glób-ti (LKŽ 111:430), jež dnes znamená 'objal, přikryl, zabalil'. 36 Nômina agentis o této struktuře jsou velmi vzácná. Pomocí AtgDLKŽ jsem našel všeho všudy dvě, již zmíněné pasikěsintojas 'atentátník' a potom už jen pasisävintojas 'osvojiteľ, též 'uzurpátor', odvozené odpa-si-säv-in-apa-si-säv-in-opa-si-säv-in-ti 'osvojí si, uzme si'. 28 Nomen Liber III Pokud jsme řekli, že DLKŽ uvádí ve svých slovesných hnízdech konatelská jména -na rozdíl od abstrakt - nesoustavně, neznamená to výtku, že slovník některé systémové výrazy zamlčuje. Spíš je na místě opačná otázka: Jsou všechna v něm uváděná nômina äctiônis textově doložená? Máme-li k druhotnému slovesu juok-áu-j-a juok-äv-o juok-áu-ti 'žertoval, bavil se' usuální deriváty juok-äv-im-as 'žert' (též 'výbuch smíchu') i juok-áu-to-jas "kdo rád žertuje" (povahová charakteristika člověka), máme-li vedle toho kořenově příbuzná substantiva juôk-as 'žert', juók-sm-as 'smích' a juok-dar-ýs 'šprýmař', "kdo dělá žerty", nevyvolává otázku to, že prvotní sloveso juôk-ia-si juôk-é-si juók-ti-s 'směje se' nemá u sebe nômen agentis, protože potřebujeme-li říct "ten, kdo se (právě) směje", můžeme použít agentívního procesuálního participia, cf. be-si-juôk-iant-is. Ptejme se spíš, kde se uplatní výslovně uvedené nómen äctiônis juok-lm-as-is. Vidíme, že zbývá jen vysoce abstraktní pohled "stav, kdy se někdo směje // kdy se lidé smějí", případně "skutečnost, že se někdo směje //že se lidé smějí", tedy obsahový popis deagentívního predikatívu juôk-iam-a-si 'kdosi se směje // lidé se smějí'. Ostatně zkusme v češtině vymyslet rozumný text se slovem 'smáni se'. 8.4.4 Vedle litevské lexikografie je nutné zmínit i litevskou lexikológii. Tu v diachronním pohledu dobře zastupuje Saulius Ambrazas (1993), opírající se o dlouhou lingvistickou tradici. Zato v synchronním pohledu se musíme spokojit s morfologickými pasážemi v DLKG (§§ 169-206, 231-274). Uvedená díla pracují s velkými sémasiologickými skupinami «pojmenovaní (slovesného) děje» a «pojmenování (slovesného) konatele». V jejich rámci pak předvádějí výčty slovotvorných prostředků, jež se snaží soustavně hodnotit z hlediska produktivity, pouze příležitostně však v jasných případech dodávají i sématické diference. Sufixy -im-as, -to-jas, -é-jas, -ik-as tak představují pouze dílčí prostředky z větších souborů. Nelze ani říct, že ony jediné jsou vázány na lemmatické kmeny výchozího slovesa. To platí o mnoha jiných. • K infinitívnímu kmeni lze připojit sufix -sen-. Výsledný kmen se řadí k paradigmatickému typu IV (=> fem), je prosodické charakteristiky 1A a přízvuk spočívá na stejné slabice jako v infinitivu. Neodvozuje se od sloves s předponami, zvratný morf při odvozování odpadá, cf. elg-ia-si elg-ě-si elg-ti-s 'chová se' -> elg-lm-as-is 'chování' vs. elg-sen-a 'způsob chování', laík-o-si laík-é-si laik-ý-ti-s 'pobýval, (po)stáľ -> laík-ym-as-is 'pobývání' vs. laik-ý-sen-a 'postoj'. Toto abstraktum označuje slovesný děj s důrazem na to, že se děl nějakým způsobem (a přitom se mohl dít i jinak). Domnívám se, že právě kvůli tomuto rysu se sufix -sen- vylučuje se slovesnou předponou: ta totiž slouží k upřesnění způsobu podání či průběhu slovesného děje, cf. II/1.4.7. AtgDLKŽ uvádí na čtyřicet derivátů tohoto druhu, e.g. räš-o räš-é raš-ý-ti 'psal' -> raš-ý-sen-a 'stiľ (čí charakteristický způsob psaní), säk-o säk-é sak-ý-ti 'řekl' -* sak-ý-sen-a "(čí charakteristický) způsob mluvení", galv-ó-j-a galv-ó-j-o galv-ó-ti 'přemýšlí' -» galv-ó-sen-a "(čí charakteristický) způsob přemýšlení", gyv-ěn-a gyv--ěn-o gyv-én-ti 'žije' -» gyv-ěn-im-as 'život' vs. gyv-én-sen-a 'životní stiľ, teis-ia teis-ě teis-ti 'soudí' (rozhoduje právní při) -»teis-im-as 'soudní rozhodnutí' (výsledek) vs. teis-en--a 'soudní řízení' (průběh), bún-a búv-o bu-ti 'bývá' -* buv-im-as "skutečnost bytí", sc. 'pobývání' vs. bú-sen-a "způsob bytí", sc. 'stav' (duše i těla), 'skupenství' (hmoty). • Od infinitívního kmene - leč pouze u sloves, jež v něm, a tedy ani nikde jinde ve svém lemmatickém troj kmeni nemají slabičný sufix - lze slovesné abstraktum odvodit i nesla-bičným kmenovým rozšířením -t-. Vypadá stejně jako participiální formant P2 perf. Paradigmatické zařazení mají ony deriváty nutně jiné (jinak by se nelišily od participií), a sice III, rodově jsou fem. Odvozují se od sloves bez předpony i od sloves s předponou. Má-li kmen předponu, přesouvá svůj přízvuk na ni. Prosodická charakteristika je 2A (s předponou) či 2B Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 29 (bez předpony). Rovněž participia P2 perf přesouvají svůj kmenový prízvuk na předponu a nabývají charakteristik 2A či 2B (případ 1A je vázán na participia sloves s kmenotvorným sufixem — a od nich se sledovaná abstrakta neodvozují). Zdůrazněme proto rozdíly: 1° Akút infinitívního kmene přechází na cirkumflex, takže všechny deriváty bez prefixu jsou 2B, cf. gin-a gýn-ě gin-ti 'hájí, chrání' -» gin-t2A-as "který byl předmětem ochrany" (P2 perf) vs. gin-t2B-is giňj^-t-i 'obrana'.37 2° Předponové /ě, ä/ se pod přízvukem dlouží, cf. áp-im-a áp-ém-é ap-im-ti 'obejme, pojme (do sebe)' -» áp-im-t2A-as 'přemožený (strachem), zmožený (spánkem)' (P2 perf) vs. ap-im-t2A-is äp-im2k-t-i 'obvod (tělesa), objem (výroby)'. Sémantika těchto abstrakt není jednotná, vyplňují «mezery», jež vznikají u různých kořenů, cf. mir--št-a mir-ě miř-ti 'zemřel' -*■ mirtis miřti 'smrt', což je prastarý derivát prastarého slovesa, stó-j-a stó-j-o stó-ti 'po-/za-stavil se' -> sto-t-is stô-t-i 'stanice' (rozhlasová i železniční, nádraží), im-a ém-é im-ti 'vzal, bral' -»im-t-is iřh-t-i 'zápas' (řeckořímský; zápasníci se drží kolem těla), džiú-st-a džiú-v-o (dnes spíš diiu-v-o) džiú-ti 'seschl' -» diiú-t-ís džiu-t-i 'tabes dorsalis' (nemoc vysychání míchy), což jsou všechno moderní deriváty tradičních sloves; pá--de-d-a pa-dé-j-o pa-dé-ti 'položil' -» pa-dé-t-is pä-dé-t-i 'postavení, situace', už-dúo-d-a úž-dav-é už-dúo-ti 'zadal' -» už-duo-t-is úi-duo-t-i 'úkol'. DLKG (§172) tvrdí, že takových derivátů je přes stovku, AtgDLKŽ jich obsahuje dvacet až třicet (záleží na interpretaci). • Od préteritního kmene lze sufixem -él- odvodit pojmenování pro člověka na základě konatelského vztahu k výchozímu slovesu. Paradigmatické zařazení je I.b (=> masc) nebo V (=» fem), prosodická charakteristika 1 A, přízvuk spočívá na vlastním kmeni, nikdy na předponě (kroměpér-), a to i když ind.praet svůj přízvuk na předponu přesouvá. V tomto ohledu se «konatelská» jména chovají stejně jako jiné deriváty préteritního kmene, Pl perf a nčmen äctiônis na -im-as, cf. nú-mir-é 'zemřel' -> nu-mir-é-lis 'nebožtík, nu-mir-gs "který zemřel", nu-mir-im-as 'úmrtí'. Deriváty uchovávají zvratný morf, pouze však v pozici mezi předponou a vlastním kmenem, cf. nu-si-žud-é 'zavraždil se' -» nu-si-žúd-él-is 'sebevrah', nu-si--žúd-es "který se zavraždil".38 Zatímco nômina agentis na -tojas, -ějas, -ikas zdůrazňují způsobilost ke slovesnému ději, takže označují konatele potenciálního (a velmi často vyjadřují profesi), deriváty na -élis pojmenovávají jedince odkazem na to, že byl aktuálním konatelem slovesného děje, takže mají blízko k participiu Pl perf. Uplatňují se všude tam, kde vedle obecného atributu "ten, který se vyznačuje tím, že byl konatelem děje" potřebujeme ještě jeden specializovaný konkrétní význam se stejnými rysy, cf. su-kll-o 'povstal' -» su-kil-zs/ -us-is "který povstal" vs. su-kil-él-is 'povstalec', at-si-skýr-é 'vy-/od-dělil se' -* at-si-skýr--es/-us-is "který se vy-/ od-dělil" vs. at-si-skýr-él-is 'poustevník'.39 Při tomto pojetí je - 37 Odchylky lze najít jen u dávných slov kořenově příbuzných, e.g. detlK-is 'snůška (vajec)' ** dě-d-a de-j-o dé-ti 'klade', nikoliv u moderních, cf. su-dét2A-is 'složení', pa-dét2A-ís 'situace, postavení'. 38 Na rozdíl od konatelských jmen na -tojas se u těchto derivátů zvratný morf si uplatňuje zcela běžně, e.g. rýzt-a-si rýi-o-si rýi-ti-s 'odhodlal se' -> pa-si-rýž-ěl-is 'odhodlanec', sténg-ia-si sténg-ě-si sténg-ti-s 'snaží se' -*• pér-si-steng-él-is 'přílišný horlivec' (cf. pér-si-steng-ia 'příliš se snaží'). 39 Domnívám se, že hojný paralelní výskyt derivátů na -élis souvisí s tím, že agentívní participia per-fektívní (Pl perf) se mnohem méně uplatňují coby syntaktická substantiva, a vlastně i adjektiva, než jak to činí jejich procesuálni protějšky (Pl proč), které k sobě žádný sémanticky paralelní derivát nemají. A právě nepoměr v uplatnění kategoriálního paradigmatu (3), které je oproti paradigmatům (2) i (1) jmenné, nepredikátové, souvisí s různou mírou heteroklise v Pl(3) mezi perf a proč, o níž jsme psali v 8.1.3. Zatímco v procesuálním případě bych psal su-kyl-ant-is, at-si-skir-iant-is přímo a bez uzardění bych přitom pomlčel o variantách su-kyl-as, at-si-skir-iQS, v perfektívním případě kladu na- 30 Nomen Liber III v ostrém protikladu k derivátům na -sena - velmi důležitý i Aktionsart výchozího slovesa, který udávají slovesné předpony, cf. pa-bég-o 'utekl' (před válkou) -»pa-bég-él-is 'běženec' (válečný) vs. pér-běg-o 'přeběhl' (k nepříteli) -»pér-běg-ěl-is 'prebehlík' vs. iš-bég-o 'vyhnal do výšky' (strom, mládenec) -* iš-bég-él-is 'výrostek'; uplatňuje se též záporný morf, cf. ne-iš-män-é 'nepochopil' -> ne-iš-män-él-is 'nechápavec', ne-su-si-vald-é 'neovládl se' -> ne-su-si-vald-ěl-is 'prchlivec' (kdo se neumí ovládnout).40 • Na základě konatelského vztahu k výchozímu slovesu lze pojmenovat člověka i derivátem o sufixu -ov- a paradigmatickém zařazení I (=* masc) či V (=» fem). Přízvuk spočívá na -ov-, prosodická charakteristika výsledného kmene je 1B, stejně jako v případě sufixu -ik-. Substantívni sufix -ov- se vylučuje se sufixy slovesnými, leč pouze v přímém kontaktu, takže ov-deriváty vznikají i od sloves se sufixem nestabilním (cf. II/4.3.1). Připíná se ke kmeni préteritnímu, nemá-li sufix, cf. gěr-ia gěr-é gér-ti 'pil' -» gěr-ov-as 'piják', válg-o válg-é válg-y-ti 'jedl' -* valg-ôv-as 'jedlík', jinak ke kmeni prézentnímu, cf. íešk-o iešk-ó-j-o iešk--ó-ti 'hledal' -> iešk-ôv-as 'žalobce, žalující' (kdo se k soudu obrací s jistou pohledávkou), iiur-i žiur-ě'-j-o žiůr-e-ti 'dívá se' -* iiúr-ôv-as 'divák'. Zatímco předchozí sufix -él- měl blízko k Pl perf (pojmenovával člověka podle jistého činu, který již vykonal), sufix -ov- má blízko k Pl proč, pojmenovávaje člověka podle toho, co právě dělá nebo obvykle udělá, když se mu naskytne příležitost: 'piják' se vždy rád napije, 'jedlík' vždy rád nají, 'divák' se právě dívá, 'žalobce' žaluje. Reflexívní morf si se při derivaci ztrácí, cf. vďž-o-si vařž--é-si varž-ý-ti-s 'soupeří' -*• varž-ôv-as 'soupeř', kdežto slovesná předpona se uchovává, cf. sú-gul-a sú-gul-ě su-gul-ti 'ulehli společně' -» su-gul-ôv-é 'souložnice'. Zde svou slovotvornou sondu přerušíme, než se propadneme do děsivých a zároveň úchvatných hlubin litevské morfologie: výčet prostředků, jimiž lze od daného slovesa odvozovat substantiva, je obrovský. Viděli jsme, že některá nômina agentis mají blízko k agentívním participiím, ba dokonce odrážejí jejich vidové dělení na příznakové perf (e.g. -él-) a nepří-znakové proč (e.g. -ov-), zatímco jiná mají blíže k participiím deagentívním s videm nepří-znakovým (e.g. -to-, -é-, -ik-). Zahlédli jsme, že nômina äctiônis usilují o vnitřní sémantickou specializaci, a v budoucnu by nás nemělo překvapit, že narazíme i na velmi úzké okruhy se specifickým formantem.41 Víme, že mnohé formanty jmenné vyžadují zcela konkrétní před heteroklitickou variantu a za ni teprve přidávám onu paradigmatickou, abych čtenáře, který zná a ctí úsus litevského systému (sic!) hned z kraje nešokoval a umožnil mu rozpomenout se, co neobvyklého jsem o věci vykládal před necelými dvaceti stranami. 40 Nenašel jsem žádný doklad na deriváty s morfy te-, be-, ani tebe-, nebe-. Logika našeho výkladu je umožňuje a v systému nevidím nic, co by jejich existenci bránilo. Zajímá mě proto, zda lze vytvořit text, který by unesl novotvary jako te-pa-dar-ě 'tak málo jen udělal' -> *te-pa-där-él-is "troškař", juôk-é-si 'smál se' -» *be-si-juók-él-is (cf. postava "ptáka posměváka" v tvořivém českém překladu Gerarda Durrella), te-be-ďirb-o 'pořád ještě pracoval' -> *te-be-ďirb-él-is (označení člověka, který nikdy není doma, protože pořád musí být v práci), ne-be-ďirb-o 'už nepracoval' -* *ne-be-dirb-él-is (označení člověka, který to v hierarchii podniku dotáhl tak vysoko, že už nic nedělá, protože všichni ostatní pracují za něho a na něho). 41 Formant -tynés pro zápasy všeho druhu, cf. jója jójo jóti 'jede na koni' -* jotynés 'dostihy', káu-nasi kóvési káutis 'bije se, bojuje' -^kautynés 'bitva' (vojenská), múšasi múšési muštis 'bije se, pere se' -» muštyněs 'rvačka' (hospodská); formant -yba pro řemesla a výtvarné techniky, cf. stäto státě statýti 'stavěl' -» statýba 'stavba, stavebnictví', käla kalé kálti 'bušil (kladivem)' -» kalýba 'ražba Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 31 lemmatický kmen slovesný. Poznali jsme, že některé formanty jmenné se vylučují s jistými formanty slovesnými, a to z důvodů jak obsahových (formant -sena se slovesnou předponou), tak formálních (jmenné sufixy -é-, -ik-, -ov- s jakýmkoliv sufixem slovesným). Uvědomili jsme si, že výchozí kmen slovesný může do jisté míry poznamenat prosodické chování výsledného jména. Dodejme ještě, že všechny předpony, které se v rozebíraných jmenných derivátech vyskytly, byly v krátkých alomorfech, jež primárně slouží k modifikaci slovesa. To vše dokládá, jak hluboko dokáže lexikálně-gramatický okruh verbvm vnitřně zasahovat do lexikálně-gramatického okruhu nomen. 8.5 Zvratný morfmezi okruhy verbvm a nomen Pro agentívní i deagentívní participia jsme udávali trojí rozsah kategoriálního paradigmatu: (1) a (2) pro syntaktickou funkci predikátu, (3) pro atribut. Prvními dvěma rozsahy patří participia ke slovnímu druhu sloveso, třetím ke slovnímu druhu adjektivum. Při predikátovém uplatnění představuje participium morfosyntaktickou alternativu pro uerbum finltum. Liší se od něho vlastními soubory morfů kmenových i koncovkových, což jsme v II/2.2 označili za první hierarchickou vrstvu slovesné morfologie. Další vrstvy morfologických prostředků -předpony, aktualizační částice, zvratný morf - sdílejí participium a uerbum finltum společně. Prostředky oněch tří dalších vrstev lze najít i u slovesných adjektiv a substantiv. Předpony se u jmenných derivátů uplatňují běžně, vždy však v nepříznakových, nezdlouže-ných podobách, jež slouží primární modifikaci slovesné. Z aktualizačních morfů, jež žádné tvarové obměny nevykazují, se uplatňuje fakticky jen záporové ne-. Zajímavé a v několikerém ohledu problematické je postavení morfu zvratného. Ten má základní podobu si s variantami -s a -is, které se mohou vyskytnout jedině na konci fonotaktického slova, -s po samohlásce, -is po souhlásce. Základní tvar si (a pouze on) však může vstoupit i dovnitř fonotaktického slova, a sice před vlastní kmen (morfy kořenové a kmenotvorné) za úsek prefixový (předklonky a předpony). Činí tak právě tehdy, když je prefixový úsek neprázdný. Již víme (II/3.1), že přítomnost zvratného morfu na konci slovesného tvaru si vynucuje užití zvláštních alomorfů konjugačních koncovek. Nyní poznáme, že zvratný morf interaguje i se zvláštními zakončeními predikátů participiálních, ba s deklinačními koncovkami jména. 8.5.1 Začněme participii o kategoriálním rozsahu (1). Ta jsou invariantní, kongruenci nevyjadřují. Deagentívním participiím P2(l) říkáme predikatívy. Projevují se charakteristickými morfy -ma ve vidu procesuálním (cf. II/3.2.3) a -ta v perfektívním (cf. J.I/3.8.1); v obou případech končí na samohlásku. Nemá-li predikatív prefixový úsek (předpony a předklonky), připíná se zvratný morf za uvedená zakončení, a to v podobě -si, cf. juôk-ia-si juôk-é-si juôk-ti-s 'směje se' -»juôk-ia-ma-si 'ozývá se smích', sténg-ia-si sténg-ě-si sténg-ti-s 'snažil se' -> sténg-ta-si 'vyvinulo se (přitom nemalé) úsilí'. Vyskytne-li se prefixový úsek, přesune se morf si mezi něj a vlastní kmen, cf. ne-be-si-juók-ia-ma 'smích se už neozývá', pa--si-sténg-ta 'bylo vynaloženo (nemalé) úsilí'. mincí', täpo tápe tapýti 'natíral (barvou)' -> tapýba 'malířství'; formant -uvés pro svátky a obřady, cf. věda vědě věsti 'žení se' -* vestuvěs 'svatba', pa-láidoja pa-láidojo pa-láidoti 'pohřbívá' -» láidotuvés 'pohřeb', gimsta gimé gimti 'narodil se' -*• gimtúvés 'oslava narozenin'. — To je jen pár příkladů z opravdu velmi mnoha. 32 Nomen Liber III Invariantní participia agentívní, zapisovaná Pl(l), se vyznačují holým kmenem, jejž charakterizují formanty -nt ve vidu procesuálním a -us v perfektívním; v obou případech tedy končí na souhlásku. Zvratný morf se za tyto formanty klade v podobě -is, cf. juôk-ia-nt-is '...jak se směje', sténg-us-is '...že se snažil'. Vyskytne-li se prefixový úsek, přesune se zvratný morf mezi něj a vlastní kmen, přičemž nabývá základní podoby si, cf. ne-be-si-juók--ia-nt '...jak se už nesměje', pa-si-sténg-us '...že se pokusil'. Můžeme uzavřít, že tvoří-li participium invariantní predikát, připíná se k němu zvratný morf způsobem jednotným a zcela pravidelným. Při větším kategoriálním rozsahu už to platit nebude. 8.5.2 V kategoriálním rozsahu (2) rozlišujeme u agentívní ch participií s formanty -nt a -us pět základních případů: čtyři pro kongruenci s podmětem vykazujícím kombinace dvou čísel (sg :: pl) a dvou rodů (masc :: fem), pátý pro predikát, jenž ve větě nemá s čím být kon-gruentní (inkong). Nepatrnou užitkovou, leč velkou teoretickou hodnotu pak mají ještě dva případy přídatné, postihující kongruenci v kategoriích du.masc a du.fem. Víme, že inkongruentní tvar zároveň obsluhuje pl.masc (tak je tomu vždy, jiné řešení vůbec není) a může nahradit též specifické podoby pl.fem, jakož i obou rodů du. Z dalších úvah vyloučíme participia s neprázdným prefixovým úsekem: tam se zvratný morf klade v podobě si dovnitř fonotaktického slova mezi prefixový úsek a vlastní kmen. O-mezíme se na případy, kdy se zvratný morf připíná za slovo. Ty rozepisuje tabul-a T 8.5/2 pro všechny vokalicko-palatalizační kontexty, v nichž se formanty -nt a -us mohou vyskytnout. Tabulce T 8.5/2 předchází T 8.5/1, jež rozepisuje případy invariantní. T 8.5/1 Kmenotvorný formant -nt- Kmenotvorný formant -us- -a-nt-is -ia-nt-is -i-nt-is -us-is -i-us-is T 8.5/2 -a.-si masc fem sg -as-is -a-nt-i-s pl -a.-si -a-nč-i-os-i -e-si masc fem sg -es-is -us-i-s pl -e-si -us-i-os-i -ja-si masc fem sg -ias-is -ia-nt-i-s pl -ia-si -ia-nč-i-os-i -i-si masc fem sg -is-is -i-nt-i-s pl -i-si -i-nč-i-os-i -e-si masc fem sg -e.s-is -i-us-i-s pl -q-sí -i-us-i-os-i Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 33 Poznámky k fonématické struktuře • Omezíme-li se na kategorie masc (kam zahrneme i kategorii inkong, tvarově totožnou s pl.masc), kde místo formantů -nt- a -us- nastupují charakteristická zakončení /-Vs#/ a /-V#/ (cf. 8.1.2), vidíme, že zvratný morf vždy přidává slabiku, napojuje se v podobách -si (za samohlásku) a -is (za souhlásku). • V kategorii SG.fem, kde za formanty -nt-ll-us- vystupuje koncovka -i, zvratný morf slabiku nepřidává, napojuje se jako pouhé -s. • V kategorii pl.fem, kde za formanty -nt-/l-us- vystupuje koncovka -ios, vidíme přidaný segment -i. Chápeme jej jako výsledek sřetězení morfů /-ios-&-si#/ > /-iosi#/, který je systémově nutný, protože litevština nepřipouští zdvojené fonémy nikde jinde než na švu předpony a vlastního kmene (cf. 1/3.6.2). Zvláštní je vlastně jenom to, proč místo -si nebylo užito alomorfu -is, který by vedl na *-nč-/l-us-ios-is, jako je tomu v sg.masc i ve tvarech Vf, e.g. non-pers fut /'juôk-s-&-si/ > /'juôk-s-is/ = {juôksis} 'bude se smát'.42 Poznámka k prosodématické struktuře. Procesuálni participia Pl(2) za jistých podmínek přesouvají svůj kmenový prízvuk na zakončení /-Vs#/ a /-V#/ (cf. 8.1.4). DLKG (§975) tvrdí, že zvratná participia mají prízvuk na stejném místě jako nezvratná, nicméně v tom jediném příkladě, který uvádí, to nepotvrzuje: píše jednoznačně dirbas-is, dírba-si (§§973, 975) s přízvukem na kmeni vedle dirbäs, ďirbä (§§959, 972), kde dvojí značení vyznačuje dvě možnosti přizvukování. Zdá se, že systém umožňuje dvojí chování prízvuku a spisovná norma není jednotná: Jablonskis (1922: §66) ve svém výkladu prízvuk nevyznačuje, Ambraška et Žiugžda (1937: §123) uvádějí jediný příklad, z něhož nelze nic vyvodit, Senn (1929: Lek.36 §10) tvrdí totéž co DLKG (§975) a navíc dokládá příkladem girids - giriás-is - ne-si--giriäs 'že... chválí - chválí se - nechválí se', kdežto později (1966: §224) s odvoláním na LKRZ (§69) tvrdí, že zvratný morf na konci slova způsobuje návrat prízvuku na kmen, cf. giriäs - girias-is. Že reflexívní participia mají prízvuk na kmeni i v tvarech, kdy nereflexivní protějšky jej odsouvají na zakončení, tvrdí též Otrebski (1956: §555). Uplatnění kategoriálního případu inkong ve zvratné podobě je velmi omezené. Slovesa běžně užívaná bez podmětu nebývají zvratná, cf. aúšta 'svítá' -> auštq 'že svítá', pasnigo 'nasněžilo' -* pasnige 'že je vše pod sněhem'. Slovesa, u nichž morf si představuje větný člen, mají nutně i podmět, takže jejich predikátové protějšky Pl(2) pod kategorii inkong nespadají. Slovesa, u nichž je morf si čistě formální, využívají pro odosobnělé podání predikatí-vu P2(l), cf. juôkiasi 'směje se' -»juôkiamasi 'ozývá se smích', sténgési 'snažil se' '-» sténgtasi 'vyvinulo se (přitom nemalé) úsilí', jenž fakticky pokrývá i modalitu teoretických případů juôkiasi "prý se kdo směje", sténgési "že se kdos pokusil". Podobně i transformace säkosi 'říká se' -> säkasi 'prý se říká' je málo pravděpodobná vedle mnohem usuálnějšflio predikatívu säkoma. I s vědomím uvedených potíží políčko inkong pro zvratné případy vyplňujeme: všechny tvary jsou shodné s jasně doloženými případy pl.masc a textové uplatnění zůstává v potenci intelektuální hry, k níž se Pl(2) propůjčuje, cf. II/1.2.3, 1.4.2. 42 Otrebski (1956: §555) se reflexívnímu tvaru pl.fem vyhýbá a tvrdí, že zvratný morf se připojuje jen v kategoriích sg.masc&fem a pl.masc. Uvážíme-li, že tvar pl.masc, původem inkong, je ne-příznakový a jako takový dokáže pokrýt i pl.fem (cf. 8.1.2, poznámky systémově dynamické), nezní jeho tvrzení nijak nelogicky. 34 Nomen Liber III Duál. Na konci části 8.1.2 jsme vyložili, že rozšíříme-li kategóriami paradigma Pl(2) o duál, můžeme je vyplnit jednak nepříznakovým zakončením původu inkong, jednak silně ikonickými koncovkami -u (du.masc) a -i (du.fem), připojenými za formanty -nt-ll-us-. Literární doklady na zvratné participium v du neznám, jediný gramatik, který uvádí příklady, je Jablonskis (1922: §66); Senn, Otre_bski, Ambraška et Žiugžda, stejně jako DLKG k věci mlčí.43 Jablonského příklady znějí: du.masc lr tuodu ratu, sako, sukančiuosi (sukasi) 'A ta dvě kola se prý otáčejí', du.fem Ko jiedvi nesimylinti, ko barantisi? 'Pročpak se ony dvě nemají rády? proč se hádají?'. Zvláštní je to, že koncovka du.masc vystupuje před zvratným morfem ve svém zdlouženém alomorfu -uo, kdežto koncovka du.fem zůstává v základním tvaru krátkém, sc. -i, ačkoliv i ona disponuje zdlouženým alomorfem, který Jablonskis uvádí v sousedním paradigmatu (§63) na příkladu sukant-ie-ji 'ty dvě, které se otáčejí'. Krátký a zdloužený alomorf. Nejednoznačnost, jež se v Jablonského příkladech vyskytla, je snadné vysvětlovat zvenčí, mimolingvisticky, spekulací psychologickou: tvůrce moderního spisovného jazyka, veden snahou popsat všechny systémově možné případy, si tam, kde neměl po ruce živé příklady, vymýšlel vlastní, a v okrajové kategorii du se při takovém vymýšlení dopustil nedůslednosti. To je však naprosto nezajímavé. Systémově uvažující lingvista se musí ptát jinak. Pokud si zvratný morf v koncové poloze vynucuje zdloužené alomorfy koncovek slovesných, jak se v koncové poloze chová ke koncovkám jmenným? Genese kom-positní deklinace nás přitom upozorňuje, že jiné príklonky si zdloužené alomorfy deklinačních koncovek opravdu vynutily.44 8.5.3 Jablonského «nedůslednost» vypadá jako nedůslednost jedině proto, že jeho dva příklady nelze s ničím srovnávat. Leč kategoriální paradigma o rozsahu (2) obsluhuje ještě jeden typ participií. Mají charakteristický formant -dam- a značili jsme je P1V2. Tam můžeme «ne-důsledné» uplatňování zdloužených alomorfu pozorovat soustavně, cf. T 8.5/3. T 8.5/3 masc fem sg -dam-as-is -dam-a-si pl -dam-ie-si -dam-os-i fonématická struktura • Reflexívní tvary sg.masc&fem jsou u Jam-participií zcela analogické reflexívním tvarům nt- a ws-participií: přidávané zvratné morfy jsou slabičné a připojují se v podobách -is za souhlásku, -si za samohlásku. 43 Nevím ani o historickém dokladu P 1(2) v du se zvratnou príklonkou. Předpokládám nicméně, že kdyby jasný doklad byl znám, dávno by se již stal bonům commůne litevské historické mluvnice. 44 Koncovka sg.fem -i je totožná s koncovkou N.sg deklinačního typu IV.b a jako taková historicky disponuje zdlouženým alomorfem -í. Ten je v nejstarších památkách dobře doložen v prvotní fasi kompositního skloňování před príklonkou -ji, cf. O bragiii ir stebúklingoiipůta (26737) 'ó, ty drahé a zázračné hody!', anóii diená baysiii (1635) 'onen hrozný den' (Daukša: Postilla 1599). Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 35 • Reflexívní tvar pl.fem -dam-osi, jenž se od nereflexivního -dam-os liší jen koncovým segmentem -i, vykládáme podobně jako u Pl sřetězením /-dam-os-&-si#/ > /-dam-osi#/. • Ve tvaru pl.masc -dam-ie-si se reflexívní morf připíná za samohlásku v obvyklé podobě -si. Koncovku -i přitom nahrazuje její zdložený alomorf -ie. To odpovídá alomorfnímu střídání -u *> -uo u P 1(2) v du.masc. Prosodématická struktura Pokud jsme u Pl(2) upozorňovali, že systémové chování a spisovná norma jsou do té míry nejasné, že DLKG dává příklady neodpovídající jejím vlastním tvrzením, u PlVi je stav jednoznačný: končí-li tvar kongruenciu koncovkou, pak dovoluje-li to kmenová struktura výchozího slovesa, slovní přízvuk se koncovce nabízí, a ta jej podle svých prosodických vlastností přijme, či nepřijme (cf. 8.1.7); stojí-li však za koncovkou ještě zvratný morf, přízvuk se konci slova vůbec nenabízí. Zdůrazněme, že pohybu prízvuku nevadí sama přítomnost zvratného morfu: stojí-li před vlastním kmenem, přízvuk zůstává pohyblivý, cf. ne-si-juok-dam-á, ne--be-si-juok-dam-i; vadí pouze jeho postavení za koncovkou, cf. juôk-dam-a-si, juôk-dam-ie-si 'smějíc se, smějíce se'.45 Vzhledem k tomu, že přízvuk se v paradigmatu nepohybuje, neuvádíme v tabulce T 8.5/3 u komplexních reflexívních zakončení raději vůbec žádné prosodic-ké charakteristiky. Nacházíme-li v pl.masc před reflexívním morfem místo základní kongruenční koncovky -i její zdloužený alomorf, máme důvod se ptát, proč zároveň nenacházíme v sg.fem místo krátké koncovky -a její zdloužený alomorf -o. Odpověď dává již jen pohled na tabulku T 8.5/3: zdloužený alomorf sg.fem -dam-o-si by se nijak nelišil od pl.fem -dam-os-i. Tvary sg.fem -dam-o-s jsou přitom historicky doložené, stejně jako varianta pl.fem -dam-os-is, jež brání homonymii sg&pl.fem. Historicky je však doložena i apokopa reflexívního morfii, jež pl.fem -dam-os-is redukuje zpět na -damos, stejně jako redukuje sg.masc -dam-as-is zpět na -dam-as. Za výslednici právě této síly pak pokládám alternativu -damos, invariantní podobu zvratného PIV2, platnou pro všechny čtyři kombinace čísla a rodu (Jablonskis 1922:§197). Již jsme upozornili, že ani nejstarší z moderních gramatik litevštiny nepopisují duálové tvary Pl V2. V literárních dílech z konce xix a počátku xx století přesto doklady nacházíme, výlučně však pro du.masc. Mezi nimi znám i jeden s reflexívním morfem za koncovkou. Vyznačuje se zdlouženýmalomorfem -dam-uo-si. Zní ...per visasavo amžiudarbavovos (Vf I.du) savo brangiai těvynei, rupindamuosi (PIV2 du.masc) júsu laime, kovodamu (Pľ/2 du.masc) su priešais... 'po celý svůj život jsme oba pracovali pro naši drahou vlast, starajíce se o vaše blaho a bojujíce s jejími nepřáteli' (Šatrijos Ragana: Lietuvos senovés istorijos). 8.5.4 Agentívní stejně jako deagentívní participia o kategoriálním rozsahu (3) přibírají zvratný morf jedině v poloze mezi vlastním kmenem a prefixovým úsekem. Pro deagentívní participia je tímto prohlášením pokryt i kategoriální případ (2), který jsme samostatně nevykládali, protože paradigma P2(2) je tvarově totožné se souborem nominativů z P2(3) a v samotné 45 Otrebski (1956:§597) kupodivu uvádí pro Pl xh prízvuky nešdamä-si, nešdamíe-si, zatímco u Pl(2) zdůrazňuje (§555), že zvratný morf v koncové poloze pohybu prízvuku brání, sc. nešos vs. něšas-is, nesa vs. něšq-si, a totéž tvrdí pro reflexívní substantiva (§189). 36 Nomen Liber III kategorii nominativu vychází přiřazení k P2(2) či k P2(3) jedině ze syntaktického rozboru, cf. ar mano sutartis (N.sg fem) jau dirěktoriaus pasirasytďl (P2(2) sg.fem) 'mám už smlouvu od ředitele podepsanou? vs. dirěktoriauspasirašýta (P2(3) N.sg fem) sutartis (N.sg fem) jau gulejo ant stálo 'ředitelem podepsaná smlouva už ležela na stole'. Nemá-li sloveso prefixový úsek, zvratný morf odpadá, cf. věža-si I ne-sl-veža (Vf) málku iš misko 'veze si / neveze si dříví z lesa' -* miškě yrá málku ir veiamu (P2) ir ne-si--vežamu (P2) 'v lese je dříví, které si člověk může a jiné zas nemůže odvézt' (musí se předem domluvit s hajným), kde zvratnému slovesu kladnému bez předpony odpovídá participium nezvratné, kdežto témuž zvratnému slovesu bez předpony, ale se záporným morfem odpovídá participium zvratné, mající morf si v úseku prefixovém, jejž vytvořila záporka ne. Chceme-li udržet morf si i bez záporného morfu, musíme prefixový úsek vytvořit jiným morfem, sémanticky vhodnou předponou, e.g. šitos málkos távo nu-si-vežamos (P2) 'tady ta hromada dříví je tvoje, aby sis ji odvezl'. Podobně pro agentívní slovesa doložíme vypouštění zvratného morfu v koncové pozici příkladem su veřkiančiais verk, su juôkiančiais juôkis 's plačícími plač, se smějícími se se směj', kde obě participia (s prázdným prefixovým úsekem) jsou shodně nezvratná, kdežto příslušná slovesa jsou jedno nezvratné a jedno zvratné.46 Chceme-li udržet zvratný morf si, dává se před Pl proč aktualizační morf be-, cf. výrai giria-si 'muži se chlubí' -» be-si--giriantys výrai 'chlubící se muži', mótinos rupina-si vaikaís 'matky se starají o děti' -> vaikais be-si-rupinančioms mótinoms 'pro matky starající se o děti', studeňtai dômi-si' studenti se zajímají ' -> kěletas ýpač be-si-dôminčiu studentu ' pár obzvlášť se zajímajících studentů '. V případě Pl perf, jenž se s be- sémanticky vylučuje, se užívá obsahově vhodných předpon, velmi často - byť ne výlučně - předpony pa-, cf. sávo darbaís pa-si-gýrusys výrai 'muži, kteří se pochlubili svými činy', sávo vaikaispa-si-rupinusioms mótinoms 'matkám, které se postaraly o své děti', kěletas pa-si-domejusiu studentu 'pár studentů, kteří projevili zájem'. Můžeme uzavřít, že deklinační koncovky atributívních participií za sebou příklonný morf si nepřipouštějí. Deagentívní participia rozsahu P2(3) se v tomto ohledu shodují s P2(2), agentívní participia Pl(3) se naopak odlišují od chování jak Pl(2), tak PlVi. Narazíme-li za prézentním, případně za infinitívním kmenem slovesným na segment -\-m-as-is, případně -t-as-is (kde V je formant konjugačně-paradigmatického zařazení pré-zentnflio kmene, cf. U/3.1.2), jde nutně a jednoznačně o tvary N.sg masc kompositního skloňování P2(3), odlišné od nekompositních N.sg masc -\-m-as, -t-as, a tyto kompositní tvary představují v kategorii čísla protějšky k N.pl masc -\-m-ie-ji, -t-ie-ji, v kategorii rodu zase k N.sg fem -Y-m-o-ji, -t-o-ji. Segmenty -\-m-as-is a -t-as-is z P2(3) se tedy interpretují zcela jinak než segment -dam-as-is zW/i. Zato u agentívních participií posloupnost -Y-ntis či -usis, následující za slovesným kmenem prézentním či préteritním, segmentujeme -Y-nt-i-s či -us-i-s a interpretujeme jako reflexívní protějšek Pl(2) k sg.fem -Y-nt-i či -us-i. Kompositní tvary Pl(3) by v N.sg fem vypadaly -Y-nč-i-o-ji, případně -us-i-o-ji. Podobně rozlišujeme -Y-nč-i-os-i či -us-i-os-i coby reflexívní P 1(2) v kategorii pl.fem a -Y-nč-i-os-i-os či -us-i-os-i-os coby kompositní Pl(3) v kategorii N.pl fem. Reflexívní segmenty -Y-nč-i-osi i -us-i-osi jsou přitom analogické segmentu -dam-osi coby reflexívnímu fem.pl TVá. Všimněme si, že české participium 'smějící se' si zvratný morf, u slovesa povinný, uchovává. Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 37 Upozorněme, že segmenty -Y-ntis a -ííjíj jsou trojnásobně homonymní, představujíce 1° reflexívní Pl(l), sc. -Y-nt-is a -us-is, 2° reflexívní Pl(2) v kategorii sg.fem, sc. -Y-nt-i-s a -us-i-s, a 3° nepříznakové - tedy nereflexivní, neb takové vůbec není, a nekompositní, byť takové být může - Pl(3) v kategorii N.sg masc, sc. -Y-nt-is a -us-is. a dodejme ještě, že reflexívní P2(l) -\-ma-si i -ta-si, jež připomínají reflexívní PVá sg.fem -dam-a-si, nezakládají homonymii s P2(2) sg.fem *-Y-ma-si, *-ta-si z toho jediného důvodu, že P2(2) - ani ostatně P2(3) - zvratný morf na konci slova vůbec nepřipouštějí. 8.5.5 Z dosavadního rozboru je zřejmé, že nikoliv koncovka, nýbrž paradigmatické zařazení rozhoduje o tom, zda se za participium coby fonotaktické slovo může připojit zvratný morf si. Stejné koncovky schématu IV.b obsluhují fem Pl(2) i Pl(3), stejné koncovky schématu IV obsluhují fem PlVi i P2(2,3), leč v prvních případech za sebou si připouštějí, ve druhých nikoliv. Podobně to platí pro koncovky schématu I obsluhující masc paradigmat PI V2 ze strany jedné a P2(2,3) ze strany druhé. Speciálně jsme zatím neviděli formální paradigma, které by připouštělo morf si za koncovkami vyjadřujícími proměnu pádu. Jeden typ však ještě zbývá prozkoumat. Vytvářejí jej nômina äctiônis reflexům. Nereflexivní případ jsme podrobně popsali v části 8.4.1, kde jsme i upozornili, že tato substantiva připouštějí zvratný morf si jak uvnitř fonotaktického slova, tak na jeho konci. Příklady jsme uváděli v N.sg, což jak záhy uvidíme, je důležitá okolnost. Deklinace substantiv, která mají morf si uvnitř slova, nepřináší žádné těžkosti, cf. pa-si-mät-é 'uviděli se' -> iki pa-si-mät-ym-o (G.sg) 'na shledanou', ad litteram "až do shledání". Soustředíme se proto na případy s morfém si na konci slova. Systém je umožňuje odvozovat bez omezení, a to jak z důvodů formálních, e.g. teiráuja-si teirävo-si teiráuti-s 'vyptává se' -»• teirävim-as-is 'vyptávání se', sténgia-si sténgě-si sténgti-s 'snaží se' -> steng-im-as-is 'snažení se' (výchozí slovesa jsou pouze reflexívní), tak v případech funkčních, e.g. moko móké mókyti 'učí (kdo koho)' -» mók-ym-as 'učení' :: mók-ym-as-is 'učení se' *- móko-si móké-si mókyti-s 'učí se (kdo čemu)', vařzo vařiě varžýti "mocí zabavuje, omezuje", 'dává do dražby' -» vařž-ym--as "násilné omezování" :: vařž-ym-as-is 'vzájemné soupeření' «- vařzo-si vařžé-si varžýti-s 'soupeří (spolu navzájem)'.47 Vzdor neomezené produktivitě je však jejich systémové skloňování nápadně omezené. Je zvláštní, že soudobé litevské gramatiky reflexívní substantiva vůbec netematizují: mlčí o nich Paulauskiené (1994) stejně jako Valeckiené (1998). DLKG se o nich zmiňuje při slovotvorbě (§170) a v souvislosti s flexí jen stroze poznamenává (§121), že v pl se u nich užívají pouze dva pády, nominativ a genitív, což ilustruje příklady veri-im-ai-si, keit-im-ai-si (N.pl), veri-im-u-si, keit-im-u-si (G.pl) 'hrnutí se (koho kam)', 'proměňování se (čeho v co)'. Důvody omezení DLKG neuvádí, příklady, neřku-li náhradní řešení v pádech formálním paradigmatem nepokrytých rovněž ne. Skloňování v sg není vůbec předvedeno, lze se proto domnívat, že se od nezvratných jmen liší jen přidáním morfu si: kdyby tomu bylo jinak, jistě by o tom byla zmínka. Dosti odlišný obraz však podávají zakladatelé moderních litevských gramatik. Jablons-kis (1922: §34) tvrdí, že zvratná slovesná substantiva se používají ponejvíce v N.sg, a pokud snad ještě v jiných pádech, pak se zvratný morf prostě vypouští. Nabízí však i příklady zvrat- 47 Substantiv se zvratným morfem na konci uvádí AtgDLKŽ přes sedm set. To je jistě obrovský počet, i když se domníváme, že v mnoha případech jde spíše o teoretické konstrukty, cf. 8.4.3. 38 Nomen Liber III ného skloňování v nepřímých pádech, poznamenávaje, že se užívá pouze sg: A.sg -im-a-si, G.sg -im-o-si, I.sg -im-u-si s variantou -im-uo-si. Senn (1929: Lek. 11 §2) podává celé paradigma zvratného skloňování a zdůrazňuje, že se děje pouze v sg, přičemž chybí L.sg (ani necítí potřebu zmínit též absenci V.sg); ke tvarům, jež předvádí Jablonskis, fakticky dodává jen D.sg -im-ui-si. Oba shodně poznamenávají, že vedle právě předvedeného typu skloňování existuje ještě druhý, invariantní, vyznačující se ve všech pádech jednotným zakončením -im--os. Jablonskis jeho kategoriální rozsah neupřesňuje, Senn i u něho vylučuje L.sg. Ambraška et Žiugžda (1937: §56) podávají celou věc zjednodušeně, ne-li mechanicky: reflexívní substantiva se skloňují pouze v sg, a to podle I, přičemž za pádové koncovky se přidává -si. I.sg uvádějí jedině jako -im-u-si a přidávají L.sg -im-e-si; větné příklady neposkytují. Je nesnadné doložit reflexívní substantiva textovým užitím. Procházím-li cíleně volená hesla LKŽ, nápadně často narážím právě na příklady převzaté z Jablonského, které mohou být i jeho vlastním výtvorem ad hoc.48 Ojediněle nacházím i tvar G.pl, cf. tu (G.pl) skundimos (invar), édimos (invar) po kaimus daugybésl 'a toho vzájemného obviňování a hádání, co je všude po venkově!' (LKŽ XII: 1130), kde je invariantní tvar užit s kongruentním přívlastkem G.pl. Hezký příklad dává exilová historička Vaida Daugirdaité-Sruogiené: búta skaudiiupriešinimusi(G.vv) 'docházelo k případům ostrého odporu' (Lietuvos istorija, Vilnis 1990:141), jež užívá plně paradigmatického tvaru G.pl s príklonkou si za koncovkou. Nelze přehlédnout nápadnou shodu dvojího traktování reflexívních substantiv s dvojím traktováním reflexívních participií PlVí (8.5.3): z jedné strany přímé sřetězování koncovkového a zvratného morfu při opatrném využití zdloužených alomorfů koncovek tam, kde jsou, z druhé strany vyplnění celého kategoriálnflio paradigmatu jediným neproměnným zakončením s charakteristickou posloupností -os (-im-os, -dam-os). Jablonskis navíc obojí uplatnění invariantní podoby na -os charakterizuje jako regionální záležitost žemaitskou a částečně též východo-aukštaitskou, což jsou velké a nesousední oblasti. Z lexikálních sond, jež jsem podnikal v LKŽ, které však rozhodně nemohly být vyčerpávající, vychází, že spontánní doklady, do slovníku převzaté z terénního výzkumu a folklórních sběrů, vesměs užívají invariantního řešení na -imos. Řešení cestou komplexního skloňování, kdy se paradigmatická koncovka sřetězuje se zvratným morfem, jsou naopak příznačná pro intelektuální tvorbu autorů, kteří svým jazykem naprosto uvědoměle budují neexistující, či existenčně ohroženou vlast, což po výtce platí jak pro Daugirdaité-Sruogiené 2. poloviny století xx (cf. supra), tak pro Daukanta 1. poloviny století xix (cf. infrä). Zdloužený alomorf předvádí jedině Jablonskis (i všechny příklady, jež jsem našel v LKŽ, pocházejí právě od Jablonského), tedy autor, jehož lze pokládat za samojediný zdroj moderní spisovné normy. Zdloužený alomorf je doložen pouze v I.sg; teoretické srovnání by sice mohly nabídnout A.pl, případě N//A.du, leč Jablonskis zdůrazňuje, že studovaná slova se skloňují jedině v sg. Mám důvod si myslet - a podávám to coby thesi, tedy jako představu o uspořádání (kousku) světa za horizontem přímé ověřitelnosti, aniž chci na oné před- 48 Hlavním zdrojem Jablonského příkladů není jeho Gramatika (1922), nýbrž kritická studie vyprovokovaná jedním tehdejším překladem do litevštiny (1927). Jablonskis tvrdí, že překladateli a redaktorovi, kteří jsou za špatný překlad zodpovědní, předkládá soubor správných tvarů, jak je užívají vzdělaní lidé; zdroje neuvádí. Příklady uspořádal do oddílů podle pádů, věty v jednotlivých oddílech předkládané mají shodné základní lexikální obsazení a oddíl od oddílu se liší sémanticky vhodnými úpravami syntaktické struktury, aby bylo možné všechny pády postupně předvést. Jedná se tedy o Jablonského syntakticko-sémantické variace na příklady neznámého původu. Caput 8 Deklinace s vnitřním modulem konjugačním: participia & nomina uerbalia 39 stavě stavět jakýkoliv další výklad - že Jablonskis záměrně uvedl do hry jistou možnost, kterou viděl v potenci systému. Nejprve předvede bezproblémové řešení: užít zvratného morfu jen v nominativu, ostatní pády tvořit bez něho; to ostatně odpovídá vztahu Pl(2) a Pl(3). Pak dá příklady - nikoliv paradigma - na skloňování se zvratným morfem za koncovkou. Přitom zkouší i jistý «umělý archaismus», jenž vyplývá z logiky věci: použít v I.sg zdlouženého alo-morfu. V některých svých příkladech dává oba tvary, v jiných používá jen tvaru krátkého, základního; to připomíná jeho přístup k du Pl(2), jak jsme upozornili v 8.5.2.49 Poválečné gramatiky kategoriální rozsah reflexívních substantiv rozšiřují. Senn (1966: §112) do singulárového paradigmatu přidává L.sg, jejž ve druhém svazku, čítance (1957: 99) dokládá autentickým textem Simona Daukanta (1793-1864), a zmiňuje tvary N.pl laňkst--ym-ai-si, G.pl lankst-ym-u-si 'poklonkovaní, podlézání', leč nedokládá je textově. Stejně tak Otrebski (1956: §§187-191) udává paradigma s celou kategorií sg, leč pouze s N&G.pl. Týž stav nakonec letmo zmiňuje i DLKG (§121). Senn i Otrebski - nikoliv však DLKG - upozorňují na prosodickou zvláštnost reflexívní deklinace: nômina äctiônis mohou mít kmeny 1B, takže koncovky I&L.sg z nich na sebe přetahují prízvuk, cf. /ba' r-im1B-&-u1' b/ > /bari'mu/, /ba'r-imiB- &-e0b/ > /bari'me/ 'hubování, nadávání'. U zvratných substantiv však i v těchto pádech zůstává prízvuk na kmeni, jako by přítomnost morfu -si rušila působnost rysu b, sc. /ba'r-im1B-&-ul|>-&-si/ > /ba'rimusi/,/ba'r-im1B-&-e0b-&-si/ > /ba'rimesi/'hádka, hádání se'. Takto navozená stálost prízvuku odpovídá stálosti prízvuku při invariantním skloňování se zakončením -im-os. Domnívám se, že nepoměr mezi neomezenou produktivitou tohoto derivátu v abstraktním systému jazyka a jeho omezenou kategoriální flexí tamtéž souvisí s lexikální sémantikou. Nezvratná nômina äctiônis se užívají ve všech pádech a v obou číslech, a to především díky konkrétním významům, jichž mohou nabývat (8.4.1). Zato zvratná, zvlášť pokud morf si představuje větný člen, jsou mnohem víc vázána na abstraktní pojmenování činnosti a jako taková se uplatní spíše v sg. Séma pl působí slovotvorné v tom smyslu, že označuje větší počet případů takto abstraktně pojmenované činnosti, přičemž jak N.pl, tak G.pl slouží k vyjádření existence, výskytu takových případů: G je příznakově «partitívní», zdůrazňuje neuzavřené množství. Kategoriálně neúplná paradigmata komplexního skloňování jsou samozřejmě výtvorem gramatiků, kteří chtěli postihnout rozsah textově doložených výskytů. Jablonskis (1922) se o paradigma vůbec nestará a pouze naznačuje, jak by ono komplexní skloňování mohlo vypadat. Senn (1929) nevěří, že by se reflexívní substantivum mohlo uplatnit v L, a proto L.sg z paradigmatu vylučuje; když pak najde příklad, navíc příklad starý, Dau-kantův (tedy nikoliv jen Jablonského návrh a následný pokus uvést jej v život), okamžitě své paradigma rozšiřuje (1966: §112).50 49 Zdloužený alomorf zmiňuje též Senn (1929, 1966), který otevřeně vychází z Jablonského, a Otrebski (1956:§188), který se od Jablonského distancuje do té míry, že ho povětšinou vůbec necituje. Nápadné je, že Otrebski u zdlouženého alomorfu neuvádí ani zdroj ani historický či dialektální příklad, přičemž svou knihu píše tak, že co může z vlastních sběrů a rešerší doložit, to vždy dokládá. 50 Na Daukantově příkladu Senná navíc zaujala podoba elgim-e-si s vyznačenou nosovkou, jež ve starých, leč historických dobách v koncovce L.sg byla. To samo však ještě není doklad mimořádného stáří zvratného skloňování, spíš jen obraz dobového stavu zániku nosovek: zanikají v koncové poloze, je-li však tato poloha kryta, zůstávají. 40 Nomen Liber III Komplexní skloňování jistě bylo v potenci systému, prosadilo se však až v moderní době v souvislosti s potlačením jeho invariantního konkurenta zakončeného na -imos. Ten v autentických příkladech ze starého rurálnftio světa popisuje, jak se lidé mezi sebou hádají (baňmos), perou (mušimos, pešimos) a vůbec vedou spory (yařzymos), ale též vemlouvají do přízně (piršimos), případně modlí (meldimos). Komplexní skloňování s príklonkou si se v úplném paradigmatu neprosadilo a my se nebudeme snažit rozetnout začarovaný kruh, zda příliš úzká lexikální sémantika nedovoluje využít všech morfologických možností, či naopak zda nedostatečná morfologická výbava nepřekáží lexikálněsémantickému prosazení. 8.5.6 Závěr. Zvratný morf si, který se připíná za uerbum fíriítum, participium i za nômen äctiônis, si zdloužený alomorf koncovky nevynucuje automaticky. Rozlišujme. 1° V koncovkách konjugačních jsou zdloužené alomorfy před zvratným morfem (l.sg -uo-si, 2.sg -ie-si, l.pl -mé-s, 2.pl -té-s, l.du -vo-s, 2.du -to-s) jediné možné. Představují kontinuitu dlouhých tvarů, které nikdy nebyly zkráceny a systém i úsus je po staletí udržují v nezměněné podobě. 2° V koncovkách PlVi potkáváme jak tvary, které během vývojových proměn systému nikdy zkráceny nebyly (pl masc -dam-ie-si), tak tvary, které zkráceny byly (sg fem -dam-a--si). Ke zkrácení došlo proto, aby se předešlo homonymii (pl fem -dam-osi), a z druhé strany podnět ke krácení nevyšel třeba i proto, že se vůbec nesystematizovala kategorie, která by homonymii mohla vnést (du fem *-dam-ie-si). To, že ve formálním paradigmatu vůbec došlo k nějakému pohybu, se projevilo i vytvořením alternatívy s jedinou podobou -dam-os. 3° Pokud jde o nômina äctiônis, pak výchozí stav neznáme, ba nemůžeme ani předpokládat, že už před staletími existovalo ucelené deklinační paradigma. Invariantní zakončení -im-os nicméně svědčí o tom, že zvratný morf s deklinačními koncovkami interagoval. Nejsem si jist, zda zdloužený alomorf l.sg -im-uo-si vůbec kdy existoval mimo Jablonského příklady, jisté naopak je, že v moderním systému se neuchytil. Jistě i z toho důvodu, že se neo-pírá o tvarovou kontinuitu přes všechny historické (tedy textově doložené) proměny systému. Rozdíl se projevuje i v prosodickém chování. V případech 2° i 3° brání morf -si pohybu prízvuku. Případ 2° můžeme vysvětlovat tak, že iniciativa kmene směřuje k poslední slabice, a stane-li se, že tou slabikou není koncovka, nýbrž zvratný morf, nabízený přízvuk není přijat. To vidíme jak u Pl(2), tak u Pl Vi. Případ 3° si však žádá jiného vysvětlení: morf -si způsobuje, že předchozí koncovka přestává aktivně na sebe přetahovat přízvuk z kmene. V obou případech (2° i 3°) se přidáním morfu -si mění prosodické chování koncovky způsobem zcela odlišným jak od toho, co můžeme pozorovat při přidávání morfů jisllji, či dulldvi v komplexech absolutních oxyton (6.4.1.1, 7.1), tak od toho, co způsobily přehodnocené morfy jisllji v prosodickém chování kompositních zakončení (7.3.3).