III/7 Deklinace s vnitřním modulem deklinačním: složené skloňování Z předchozí kapitoly máme z části 6.4.1 dluh vyjádřit se k jednomu typu morfosyntaktických komplexů o zdvojené flexi. Týká se absolutních oxyton a spočívá v tom, že za systémově řádný tvar příslušného zájmena o kmeni a koncovce s dlouhým alomorfem (cf. 6.1) se přidává coby pomocný morf ještě neprízvučné zájmeno jisllji ve stejném pádě, čísle i rodě, vždy s krátkým alomorfem. Tento typ (7.1) postihuje uzavřený malý počet slov se zvláštní deiktic-kou sémantikou a sám o sobě nepředstavuje víc než jednu z mnoha částí kapitoly o periferii deklinačního systému. Nicméně morfový kondensát koncovky absolutního oxytona a (krátkého alomorfu) jisllji motivoval soustavu speciálních paradigmatických zakončení, jež lze uplatnit na sice ne celou, ale přesto neomezenou lexikální třídu adjektiv (7.2), stejně jako na řadové číslovky, přivlastňovací zájmena a na participia. Jde o složené skloňování, známé též ze slovanských jazyků. Synonymně budeme užívat i výrazu skloňování (tvary, paradigmata) kompositní.1 Kompositní tvary mají velký význam pro historicko-srovnávací zkoumání. To z nich čerpá představu o «původní» podobě koncovek, jakou měly, než podlehly hláskovým a pro-sodickým změnám na konci slova, jimiž se vykládá současná podoba koncovek. Príklonka totiž způsobila, že slovo koncovkou nekončilo. Ze synchroního hlediska je však na místě vidět kompositní skloňování jako «novou», příznakovou deklinaci, jež slouží k morfologické transformaci lexikálně-paradigmatické (1.2). Místo koncovek z dosavadních inventářů (cap. 4) se používá dvousložkových komplexních zakončení, kde druhá složka odpovídá běžným koncovkám vycházejícím ze schémat P a IV, první složka pak takovou koncovku přinejmenším napodobuje. Nejde však již o kondensaci aglutinovaných morfu. Proto zavádíme pojem samostatné deklinace s vnitřním modulem deklinačním. Otázku, nakolik je kompositní deklinace systémovým archaismem a nakolik systémovou inovací, otevřeme v oddíle 7.3. Vrátíme se k ní v oddíle 8.5 následující kapitoly, kde se podíváme na chování deklinačních koncovek podstatných jmen slovesných a participií před jedinou príklonkou, již novodobá litevština systematizovala, před zvratným morfem. Významového rozdílu, jejž protiklad prostého a složeného skloňování adjektiv zakládá, se zde dotkneme jen zběžně (7.4), výklad přesouváme do navazujícího svazku (IV/4, VI/4). 1 Výrazem složené (skloňování, tvary, adjektivum) se hlásíme k tradiční české i šíře slovanské terminologii historicko-srovnávací slavistiky, jež se běžně přenášela i na jevy baltské, cf. zloiona odmiana przymiotników(Otrebski 1956: 111), cjio^khmh npHjiaraTejibHbia, jak ve starém pravopise uvádí ruský překlad litevské gramatiky Kazimíra Jauniuse, jejž pořídil Kazimír Büga (Jaunius 1908-1916, II: 143). Sám Jaunius (I: 108) ve svém litevském originále používá výrazu dvilypuotyju budvardžiu links-niavimas (prepisujú z jeho vědecké ortografie do standardní), tedy skloňování «spřežených», «dvoj-slozkovych» adjektiv. Nicméně od Jablonského se v litevské lingvistické tradici hovoří o «ozájmeně-ných», «zajmeny poznamenaných* adjektívních tvarech, cf. ivardiiuotiniu büdvardüu linksniavimas (Jablonskis 1922: 33), büdvardüu ivardžiuotiněs formos (DLKG 185). Německá tradice, opírajíc se o metaforu určitého členu, hovoří o «urcitych» tvarech či adjektivech, cf. das bestimmte Eigenschaftswort, Bestimmtheitsform (Senn 1966: 163; obdobně již Schleicher 1856: 208, Wiedemann 1897: 90), a stejně se chovají i některé další západní jazyky, cf. aggettivi determinati (Dini 1997: 87), definite adjective (anglický překlad DLKG, 1997: 156), ne však francouzština (Chicouěne 1998: 170 říká dé-clinaison complexe a výslovně odmítá déclinaison pronominale). «Determinovaneho» názvosloví se na rozdíl od litevské drží i lingvistika lotyšská, cf. noteiktie adjektivi. Dodejme, že v první litevské gramatice jsou to adiectiua emphatica seu demonstratiua (Klein 1653: 25-26). 2 Nomen Liber III 7.1 Emfatické komplexy absolutních oxyton Deklinace s vnitřním modulem deklinačním uvnitř jazykového systému litevštiny formálně souvisí s komplexy se zdvojenou flexí. Ony komplexy jsou případem morfosyntaktických komplexů motivovaných morfologicky. Představují jediné fonotaktické slovo, plní jedinou syntaktickou roli, leč morfologicky se ohýbají samostatně ve dvou složkách. Tento princip jsme již předvedli v části 6.4.1 v souvislosti s reduplikovaným, spontánně užívaným duálem rodových zájmen z lexikálněsémantické třídy absolutních oxyton (AO, cf. 6.1.6). Od některých zájmen téže třídy AO se odvozují ještě jiné komplexy. Tak k nepalatali-zovaným absolutním oxytonům (F++) t-äs '(tam) ten' a an-ás 'onen' existuje t-as-ai a an-as-di, k palatalizovaným (I.ba++) j-is 'on', '(kontextově zpřítomnělý) ten' a š-is '(zde) ten' existuje j-is-aía š-is-aí. Komplexy se tvoří jak od maskulín (paradigmatické typy P+ + a I.ba++), tak od příslušných feminín (typy IV{+) a IV.b(+)). Jejich skloňování předvádíme na konkrétních vzorech v tabulce T 7.1 o dvě stránky dále. Výchozím slovům, od nichž jsou komplexy odvozovány, budeme říkat simplexy. 7.1.1 sémantika druhé složky byla v části 6.4.1 charakterizována opisem "takový, že se od ostatních liší právě vlastností vyjádřenou výchozí lexikální jednotkou". Komplexy, jimiž se nyní zabýváme, se utvářejí od některých «rodových zájmen» (cf. 6.1), jež sama jsou prostředkem deiktickým. Spojením deiktické lexikální jednotky a vytýkací príklonky dochází k emfatické deixi. Výsledku budeme říkat komplexy emf atické deixe. Do češtiny je můžeme překládat různými emfatickými prostředky, cf. a on pověděl (vs. povědět), jemu se ti zatočila hlava (vs. zatočila se mu hlava), toho jsem neviděl (vs. neviděl jsem ho), případně vůbec nepřekládat. Všechny předvedené české ilustrace se dají (v češtině) vykládat aparátem aktuálního členění větného, přesněji pak protikladem tematického prvku kontrastívního a nepří-znakového. Takový výkladový aparát je sám o sobě korektní, nicméně stupněm své složitosti (pracuje s celkovou strukturou věty a s podmínkami jejího využití ve výpovědi) zdaleka převyšuje výkladovou úroveň formální morfologie, na níž se zde pohybujeme. Proto raději uvedu protiklad litevských paradigmat jis vs. jisai do analogie s českými paradigmaty neprízvučným (nepříznakovým) a prízvučným (příznakovým). Byť to není v české gramatické tradici běžné, má svou vnitřní logiku postavit proti sobě neprízvučné individuální formální paradigma N.sg 0 (nulový tvar), A&G.sg ho, D.sg mu a prízvučné individuální formální paradigma N-A-G-D.sg on - jeho -jeho - jemu a pak studovat okolnosti a podmínky jejich textového uplatnění. Že kate-goriální půdorys oněch formálních paradigmat není úplný, nevadí; pádové kategorie v něm obsažené plně pokrývají relevantní centrum morfosyntaktických vztahů.2 Ze sémantických důvodů nevytvářejí komplexy emfatické deixe absolutní oxytona «tázací» a «vztažná», sc. k-äs 'kdo//co', kur-is 'který', katr-as 'který (ze dvou)': tázací i vztažná funkce již sama představuje zase jinak příznakovou deixi. Neznám doklad na komplex emfa- 2 Pro historické srovnání česko-litevské dodejme, že v českém akuzatívním tvaru jej (< jbjb) nalézáme přesnou obdobu litevského emfatického akuzativu jfji, že české paradigma N-A-G-D.sg on - jeho -jeho - jemu dokládá supletismus kmenů odpovídajících litevským an-ás (pro N) a j-is (pro ostatní pády), že český protiklad on vs. onen je příkladem druhotného funkčního rozlišení variant om a omm, jakési analogie k anás a anasai, ba že i litevský protiklad jis (nepříznakové) vs. jisaí (emfatické) lze uvést do vztahu ke dvojici staroslověnského jb-že a (staro)českého jen-i < jbm-ib (oboje N.sg masc). Caput 7 Deklinace s vnitřním modulem deklinačním: složené skloňování 3 tické deixe odvozený od simplexu tatr-ás 'ten (ze dvou)' (LKŽ XV: 1000 nic neuvádí), což spojujú s tím, že ono okrajové zájmeno se vyskytuje prakticky jen ve dvojici katrás - tatrás 'který (ze dvou) - tak ten', tedy v deixi, která emfasi sotva potřebuje. Zato však LKŽ (XIV:918-920), stejně jako Jablonskis (1922: §85) dokládají, že absolutní paroxytonon ši-t-as 'tento' vytváří komplex ši-t-as-ai, případně ši-t-as-ai 'a tady ten' s úplným formálním paradigmatem, což svědčí o tom, že zájmeno ši-t-as ztrácí na své příznakovosti a stává se rovnocenným alomorfem zájmena š-is '(zde) ten', cf. 6.4.1.4. Sémantikou lze jistě zdůvodňovat i neexistenci komplexů emfatické deixe odvozených od rodových zájmen «neurčitých», která již vystupují v jiných komplexech, sc. kai kás 'něco', bet kás 'kdekdo', kažkás 'kdovíkdo//co', katras nórs 'kterýkoliv (ze dvou)' (cf. 6.4.1.3). Lze však přidat i důvod formálně morfologický: jak ještě později uvidíme, komplex od komplexu se v litevštině už neodvozuje. To je výrazný projev organizačního principu flek-tívnflio, popření aglutinace, z níž morfosyntaktické komplexy vycházejí. 7.1.2 Kategoriální paradigma komplexů emfatické deixe propojuje všechny pády (kromě vokatívu, pro nějž není uplatnění z důvodů sémantických), oba rody (masc a fem), ale jen centrum kategorie čísla: sg a pl; nezahrnuje du. Není tomu tak pro okrajovost duálu, neboť výchozí simplexy jako jediná slova v soudobé litevštině duál soustavně používají. Neexistence du v komplexech emfatické deixe je paradoxně (scilicet: logicky) důsledkem toho, že simplexy absolutních oxyton již samy duál mají a spontánně používají. Duálové i emfaticky deiktic-ké komplexy se vyznačují stejnou mírou morfologické složitosti, jakou dává struktura koncovka (dle inventáře základních paradigmat) -&- príklonka (odpovídající číslovce "dva//dvě" nebo zájmenu "on//ona"). Komplex od komplexu se již netvoří.3 7.1.3 Formální paradigma předvádí tabulka T 7.1. Tvar N.sg masc sestává z kmene, koncovky podle typu F++ nebo I.ba++ a ze segmentu -aí, který nese přízvuk. Všechny ostatní tvary sestávají z kmene a zakončení, ve kterém lze rozlišit (i) segment «koncovko-vý», odpovídající (s případnými úpravami) typům Ia++ či I.ba++ pro masc, IV(+) či IV.b(+) pro fem, a (ii) segment «příklonkový», odpovídající (s případnými úpravami) zájmenům jis pro masc, ji pro fem. Oba segmenty vyjadřují stejný pád a stejné číslo (což je, znovu zopakujme, z hlediska jazykové typologie výrazný rys flektívní, výslovný protiklad rysu agluti-načnftio). Segment příklonkový je na samém konci slova a může mít jednu nebo dvě slabiky, segment koncovkový mu předchází a je zásadně jednoslabičný. Přízvuk leží vždy na segmentu koncovkovém. 7.1.3.1 Koncovkový segment vychází z inventáře schémat P (pro masc) a IV (pro fem). Vokalismus schématu IV se prosadí i tehdy, když výchozí slovo patří k typu IV.b, cf. N.sg fem j-i -* j-ó-j-i. Vokalismus typu I.b zůstává zachován, cf. A.sg masc j-i~> j-í-j-i. (A zůstává zachován, byť i z jiných příčin, též v N.sg masc j-is -> j-is-ai.) • Koncovkový segment obsahuje zdloužený alomorf, pokud jej schémata P a IV nabízejí. Volbou zdlouženého alomorfu se v masc komplex shoduje s výchozím slovem, cf. N.pl masc t-iě -* t-íe-j-i, ve fem se jí však komplex od výchozího slova liší, cf. N.sg fem t-á -» t-ó-j-i. Zdloužený alomorf má v zakončení komplexu vždy akútovou intonaci. 3 K duálovým tvarům juôju a jiěji (Senn 1966: §215) se vyjádřím v části 7.3.4. 4 Nomen Liber III T 7.1 P (=» masc) Ta+ + simplex |a+ + * komplex I ha+ + •" simplex í ha+ + * • komplex N sg -as>0 t-äs*0 t-as-ai j-isí0 j-is-ai A -ä*0 t-|>0 t-š-j-l j-í*0 j-t-j-i G -o*0 t-ô*0 t-ô-j-o j-ô*0 j-ô-j-o D -am00 t-ám00 t-ä-j-am j-ám00 j-ä-j-am I -(uo*»u)H t-uô*b t-úo-j-u j-uô*b j-úo-j-u L -ame00 t-ame00 t-ä-j-ame j-ame^ j-ä-j-ame N pl -(ie«*i)0b t-iě0b t-íe-j-i j-iě0b j-íe-j-i A -(uos«*us)"b t-uös*b t-úos-i-us j-uôs*b j-úos-i-us G -Ü00 t-u00 t-a-j-u j-ü00 j-u-j-u D 00 -íems t-íems00 t-íes-0-iems j-íems00 j-íes-0-iems I -ais00 t-ais00 t-aís-i-ais j-aís00 j-ais-i-ais L 00 -uose t-uose 10 t-uôs-i-uose >00 j -uose1010 j-uôs-i-uose IV (=» fem) ÍV(+) 4 T simplex TV(+) *T komplex TV h(+) simplex TV h(+) * ♦ •« komplex N sg -(o**a)0k t-ä0b t-ó-j-i j-i0b j-ó-j-i A -ä*0 t-|^ t-l-j-a Hí0 H-H G -os00 t-ôs00 t-ôs-i-os j-ôs00 j-ôs-i-os D -ai*0 t-ái"0 t-ä-j-ai j-ái"0 j-ä-j-ai I -(ä«»a)H t-ä*b t-i-j-a j-äíb j-á-j-a L -oj-e00 t-ojě00 t-ô-j-oje j-oje00 j-ô-j-oje N pl -os*0 t-ôs*0 t-ôs-i-os j-ôs*0 j-ôs-i-os A -(äs«*as)l|b t-äs*b t-4s-i-as j-äs"b j-4s-i-as G -Ü00 t-u00 t-u-j-u j-ü00 H-j-u D -oms00 t-óms00 t-ós-i-oms j-óms00 j-ós-i-oms I • 00 -onus t-omis t-ôs-i-omis »00 j-omisüü j-ôs-i-omis L -ose00 x >00 t-ose t-ôs-i-ose j-osě00 j-ôs-i-ose Poznámka K nominatívním tvarům existuje mnoho dalších variant emfase, e.g. tojé, tienai, j'iji, jijé, etc. Tvary uvedené v tabulce odpovídají DLKG (§806). Caput 7 Deklinace s vnitřním modulem deklinačním: složené skloňování 5 • Akútová intonace zdlouženého alomorfu je významnou stopou diachrónni i významným korelátem synchronních prosodických charakteristik (cf. 2.4). Jí se komplexy emfatické deixe liší od duálových, cf. I.sg masc t-úo-j-u vs. N//A.du masc t-uô-d-u, N.pl masc t-íe--j-i vs. N//A.du fem t-iě-dv-i. Príklonka dulldvi se chová jinak než príklonka jisllji (cf. 7.3). • Koncovkový segment redukuje koncovku, kterou nabízejí schémata P a IV, na její první slabiku. u dvojslabičných koncovek dochází k tronkaci: odpadá segment -e z koncovek L a segment -i- z koncovky I.pl fem. Takto redukované segmenty mají intonaci cirkumflexo-vou, cf. L.sg fem t-ojě > t-ôj -* t-ôj-&-j-oje, I.pl fem t-omis > t-oms -> t-ôs-&-j-omis • Kromě slabičné redukce jsou koncovky podle schémat P a IV v koncovkovém segmentu zkráceny ještě o sonorní finály (týká se Iml a /j/). Pokud tyto sonory tvořily v koncovce s předchozí krátkou samohláskou dvojhlásky, samohláska se prodlouží, a to ve stejném timbru. Stejně tak se zachovává intonace slabiky, kterou původní dvojhláska vytvářela, cf. d.sg masc t-ám -*■ t-ä-&-j-am, L.sg masc t-amě > t-am -* t-á-&-j-ame. 7.1.3.2 příklonkový segment vychází z tvarů zájmena jisllji. • Na rozdíl od absolutního oxytona jis má atonická príklonka jis nezdloužené alomorfy, cf. I.sg masc juô vs. júo-&-ju. Príklonka ji se svým vokalismem od zájmeně ji vůbec neliší, může se však lišit od koncovkového segmentu v komplexu, a to jak kvantitou, cf. I.sg fem j4-&-ja vs. já, A.pl fem j4s-&-jas vs. jas, tak kvalitou N.sg fem jó-&-ji vs. ji. • Kmen j- zájmeně Jis zůstává zachován jako iniciála příklonkového segmentu, pokud koncovkový segment končí na samohlásku, cf. G.sg masc jô-jo, I.sg masc júo-ju, nebo na sonoru. Sonorní finála koncovkového segmentu před iniciálou j- segmentu příklonkového mizí, přičemž si koncovkový segment uchovává délku, intonaci i vokalický timbre příslušné (slabičné redukované) koncovky, e.g. L.sg fem t-ojě > t-ôj -> t-ôj-&-j-oje > tô-joje, L.sg masc t-amě > t-am -> t-am-&-j-ame > tä-jame. V zakončení D.sg fem postrádá koncovkový segment finálu i, vokalický protějšek sonory j, která je pohlcena následnou iniciálou j podle stejných pravidel jako u sonorních finál, cf. t-ái -» t-ái-&-j-ai > tá-j-ai. • Pokud koncovkový segment končí na souhlásku nesonorní (může jít jedině o s), pak se iniciála j promění na palatalizáciu prvek /i/ nebo zcela zmizí. Na lil se iniciála j mění tehdy, když za ní v příklonkovém segmentu následuje zadní samohláska, cf. G.sg fem j-ôs-Sí-j-os > jôs-i-os, a zcela mizí tehdy, když za ní následuje samohláska přední, cf. D.pl masc j-íems-8í-j-iems > j-íes-0-iems. • Koncovkový segment je oproti příslušné koncovce ze schémat P a IV zkrácen též o sonory nefinální, a to opět při zachování délky, intonace i vokalického timbru slabičné koncovky, cf. D.pl fem t-óms -» t-óms-&-j-oms > t-ós-i-oms, I.pl fem t-omis > t-oms -> t-oms-&-j-omis > t-ôs-i-omis. 7.1.3.3 Grafika. Ve sloupcích P a IV tabulky T 7.1 připomínáme morfonologický zápis koncovkových morfů, v ostatních sloupcích - až na jednu výjimku - užíváme obvyklého smíšeného zápisu ortograficko-morfonologického, jehož zásady jsme vyložili ve 2.5.2. Ona výjimka se týká grafiky fonému /ä/. Litevská ortografická norma jej v komplexních zakončeních A.sg (fem&masc), I.sg fem a A.pl fem vyznačuje příznakovým grafémem {a.}, standardně vyjadřujícím délku,4 kdežto ve tvarech L.sg masc a D.sg fem nepříznakovým grafé- 4 V absolutním konci slova se tato délka realizuje napjatostí, běžně i zcela mizí, takže z protikladu A.sg fem ja-ja vs. ja-ja I.sg fem se stává spíše už jen pravopisný chyták. 6 Nomen Liber III mem {a}, standardně obsluhujícím krátký foném /ä/, cf. 1/4.2. Zápisy t-ä-j-am, t-ä-j-ame, t-ä-j-ai, jichž jsme použili v tabulce T 7.1 i v dosavadním výkladu, jsou morfonologické, běžně se píše {tajam, tajame, tajai}, v případě didaktické potřeby pak s intonační diakritikou {tájam, tajame, tájai}. 7.1.4 Morfém -aí ? Při popisu formálního paradigmatu jsme ve tvaru N.sg masc vyčlenili aí jako zvláštní morfový segment a vyloučili jej z následného výkladu konkatenace segmentů koncovkových a příklonkových. Koncovkové segmenty -as- a -is- lze v zakončeních t-as-ai a j-is-aí vyčlenit snadno. Segment -aí se však od všech ostatních příklonkových segmentů zásadně liší ve dvou ohledech: jeho podoba nijak nesouvisí s neprízvučným zájmenem jisllji a sám nese přízvuk. Podívejme se, kde jinde se segment aí vyskytuje. • Mimo systém spisovného jazyka vytváří segment ai ve formálním paradigmatu emfaticky deiktických komplexů varianty k N.sg fem ji -*■ ji-n-aí(vs.jó-ji) a k N.pl masc tiě -*■ tie-n-aí(vs. tíe-ji).5 • Mimo formální paradigmata emfatických komplexů tvoří varianty k N.sg masc těch zá- jmen, jež mají neslabičné koncovky, cf. pat-s-aívs. pát-s, tok-s-aívs. tók-s (kok-s-aí vs. kók-s, kitok-s-aívs. kitók-s), kur-s-aívs. kuř-s. Tyto varianty, vyhodnocované jako emfatické (DLKG §807), však nezakládají paradigmatickou opozici, jsouce omezeny toliko na kategorii N.sg masc. • Segment aí vytváří emfatickou variantu zájmena "já", a to opět pouze v nominativu. LKZ kvůli tomu dokonce zavádí zvláštní hesla ašai, ášanai, äšiai, äšianai, äšiainainos, odlišná od äš (1:330-333). V mnohem pozdějším svazku (XVI: 1055) předvádí LKŽ u hesla "ty" obrovské množství emfatických variant: vedle «pravidelného» tunaí (cf. ji -» jinaT), jež jediné má i vlastní heslo (XVII:20), ještě výrazy tunái, tunáu, tiijai, tujanaí a další. Všechny jsou vázané na nominativ. Jejich hojný výskyt ani tvarová pestrost nemohou nepřekvapit, uvážíme-li, jak časté jsou v naší komunikaci konfrontační promluvy typu "já (teď tady něco) — a ty (zatím někde jinde něco jiného)". Ve všech uvedených případech strhává segment ai na sebe slovní přízvuk, stejně jak to činí v komplexech tasaí a jisaí.6 Nelze přehlédnout ani jeho vázanost na pádovou kategorii N, formu thetického vyjádření jména. Morfémem aí se totiž od kořenů deiktických slov soustavně odvozují thetické výrazy, cf. t-aí 'hle, to (na co ukazuji, o čem je//byla řeč)', an-aí 'hle, ono', š(i)t-aí 'hle, to zde', k-ai 'hle, okolnosť, ten-ai 'a tam' (vs. teň 'tam'), čio-n-ai 'a tady' (vs. čia 'zde'); přízvuk je vždy na slabice s aí. Vrátíme se k němu v příštím svazku v knize Paralipomenon (IV/3). 7.1.5 Segment -is. Po celou tuto knihu opakovaně upřesňujeme vnitřní morfonologické souvislosti koncovky N.sg masc o fonématické složce /-i//í-s/. V kapitole 3 jsme pro primární, substantívni deklinaci postulovali obecný, jakoby «archifonémový» tvar /-ís00/, jenž pod přízvukem nabývá podoby dlouhé /-is00/ a mimo přízvuk krátké /-ís00/. V kapitole 4 5 Segment -n- pokládám za epenthetickou souhlásku bránící hiátu; nevím o sémantické funkci, která by jej motivovala. 6 K výrazům ašaí, tunaí existuje ještě mnoho následných variant, dále stupňujících emfasi. V těch se nejen přidávají nové fonématické prvky, ale též mění poloha prízvuku. Příklady jako äšiainainos, tu-janainos proto nepokládáme za vyvrácení prosodické charakteristiky morfii -aí. Caput 7 Deklinace s vnitřním modulem deklinačním: složené skloňování 7 jsme pro sekundární, adjektívní deklinaci postulovali dvojí prosodickou charakteristiku I-ls00"*0/, přičemž produktivní je varianta /-ís110/ vedoucí vždy na fonématickou realizaci /-&/. V kapitole 6 jsme pro terciární, periferní deklinaci deiktických zájmen postulovali archifoné-mový tvar /-ís"0/, jehož vokalická base lil se udrží jen pod přízvukem a jinak mizí,7 takže koncovka je slabičná pouze u absolutních oxyton, speciálně pak i ve tvaru j-is (na rozdíl třeba od tók-s). Abychom tento výklad mohli podržet i pro tvary j-is-aí, š-is-aí, kde koncovkový segment nenese přízvuk, leč drží si vokalickou basi, musíme dodat, že volba mezi podobou /-í-s/ a /-0-s/ se rozhoduje pouze v okamžiku konkatenace kmene a koncovky jakožto základní morfové dvojice a případné další morfologické procesy ji už nemohou zvrátit. Je-li tedy z jedné strany /'jAO-&-Is*0/ > /'jís/ a z druhé strany /'tók2A-&-ís*0/ > /'tóks/, pak další derivace/'jís-&-a!#/ > /ji'saí/,/'tóks-&-aí*/ > /tók'sal/ sice mohou změnit polohu prízvuku (značka # vyjadřuje, že morf /aí/ strhává přízvuk na sebe), leč vokál lil nezanikne.8 Víme-li už, že morf /al/ může mimo spisovný jazyk nahradit príklonku -ji v komplexech N.pl masc a N.sg fem (7.1.4), snadno si i spisovný tvar N.sg masc vyložíme tak, že príklonku -jis nahradilo /-aí*/. Vlastní príklonku -jis najdeme v 7.2 v komplexních zakončeních -as-is, -us-is, -ís-is. Tyto komplexy budeme chtít vysvětlit jako výsledek sřetězení /-as-&-jis/ podle pravidel popsaných v 7.1.3.2. A k tomu opět budeme potřebovat předpoklad, že jednou konkretizovaná vokalická podoba /'jAO-&-ís"0/ > /'jís/ se už nezmění, i když přízvuk v důsledku dalších morfologických procesů odpadne. 7.2 Kompositní deklinace Z hlediska uspořádání jazykového systému nebyl důvod vydělovat prostředky emfatické deixe od ostatních zájmenných a číslovkových komplexů, jež se vyskytují na periferii deklinačního systému (cf. 6.4). Pokud jsme je přece jen vydělili, pak z důvodů výkladových. Soubor komplexních zakončení o koncovkovém a příklonkovém segmentu, jejž jsme ve formálních paradigmatech oněch emfatických prostředků předvedli, motivuje zvláštní paradigmatické typy, na nichž stojí samostatný, produktivní a rozhodně ne periferní subsystém litevské deklinace, složené (kompositní) skloňování. Tento subsystém představuje v indoevropském kontextu nápadnou inovaci baltských a slovanských jazyků a na jazykovém materiálu soudobé litevšti-ny lze jeho historickou genesi, spočívající v kondensaci původní koncovky prostého adjektiva a príklonky jis Ilji, vyložit přinejmenším stejně jasně jako na materiálu staroslověnském.9 7 Byl-li /I/ «zkracovací» archifoném, jenž se mimo přízvuk krátí, pak /I/ je archifoném «zánikový», jenž mimo přízvuk zaniká. 8 V tomto odstavci mluvím o jazykovém systému, jako by jednotlivé slovní tvary aktuálně generoval. To je však pouze metafora výkladového metajazyka, jíž do jazyka vnáším jisté své intelektuální konstrukce, totiž vnitřní systémovou motivovanost. 9 Litevština navíc umožňuje vhledy, jež jsou slovanským jazykům materiálově odepřeny: 1 ° historické texty dokládají, že jis Ilji se kolem slova pohybovalo dosti volně a mohlo se k němu připojovat i zepředu (po předponě či záporné částici), což u slovanských jazyků není doloženo; 2° soudobá litevština využívá obou skloňovacích systémů, prostého i složeného, při funkčním odlišení v téže syntaktické pozici (atributívní), zatímco slovanské jazyky oběma systémům přiřadily různé syntaktické funkce, 8 Nomen Liber iii Pro synchronní výklad litevské paradigmatiky však musíme zvolit jiný postup. Kom-positní deklinace nabízí samostatné inventáře morfii, složených zakončení, jež se u neomezené třídy lexikálních jednotek (adjektiv a participií) uplatňují alternativně k inventářům prostých koncovek, jak je nabízí sekundární deklinace. Oba inventáře obsluhují stejné morfosyn-taktické funkce (jde o kongruenci atributu s řídícím jménem), umožňujíce přitom významové rozlišení. My se teď ale zaměříme na rozdíly morfonologické. Jsou dva a postihují jak foné-matickou, tak prosodématickou dimensi morfii: složená koncovka může mít jinou vokalickou basi i jinou přízvukovou charakteristiku než prostá koncovka, již nahrazuje. 7.2.1 Kategoriální paradigma kompositnflio skloňování zahrnuje všechny pády (včetně vokatívu), oba rody (masc i fem), leč pouze dvě centrální čísla (sg a pl; o pokusech ustanovit du, cf. Tnfrä sub 7.3.4). 7.2.2 Formální paradigmata popisujeme - tak jako všude v této práci - pomocí paradigmatických typů (cap.3, 4). Tentokrát půjde o složené varianty paradigmatických typů prosté adjektívní deklinace. Jejich úplný přehled uvádí tabulka T 7.2/1, srovnání emfatického komplexu pronominálnflio a kompositní deklinace adjektívní pak nabízí tabulka T 7.2/2. 7.2.2.1 Grafika používaná při výkladu v této části 7.2.2 bude opět smíšená. Sloupce P a IV tabulky T 7.2/2 uvádíme v čistě morfonologickém zápise, jinak používáme zápisu ortogra-fického s příměsmi morfonologických rysů podle momentální potřeby. 7.2.2.2 Formální paradigmata kompositní deklinace se shodují s formálními paradigmaty prostého skloňování adjektiv v tom, že v pádové kategorii V vystupuje vždy stejný morf, který obsluhuje i kategorii N, cf. 'mocný vládce' (V.sg masc) galingasis valdóve :: galingasis valdóvas (N.sg masc) = (V.sg masc) galingas valdóve :: galingas valdóvas (N.sg masc). 7.2.2.3 Prosodická charakteristika složených zakončení je výrazně jednodušší než u prostých koncovek. Postihuje pouze reakci na aktivitu kmene. Nabízí-li kmen svůj přízvuk zakončení, to jej buď odmítne (rys l|), nebo přijme (rys 0). Samo zakončení na sebe přízvuk z kmene aktivně nepřetahuje. Kmeny proto stačí popsat dvojicí mob :: immob, cf. 7.3.3. 7.2.2.4 foném atická struktura složených zakončení je v tabulce T 7.2/1 podána v úpravě levá složka - centrální souhláska - pravá složka (první sloupec tabulky). Celému zakončení může ještě zleva předcházet palatalizační prvek (zbývající tři sloupce tabulky, pro většinu pádových kategorií spojené). Centrální souhláska nabývá dvou různých hodnot, -s- nebo -j-. Pravá složka je téměř totožná s plnou adjektívní koncovkou z inventáře typů I.b" (pro masc) nebo IV.b (pro fem). Levá složka je čistě vokalická. V drtivé většině pádových kategorií se vokalismus levé složky přizpůsobuje vokalismu pravé složky, přesněji řečeno tomu, co v pravé složce odpovídá vokalické basi prosté koncovky. Právě pro toto vokalické přizpůsobování říkáme, že složené skloňování je deklinace s vnitřním modulem deklinačním. Ono přizpůsobování je i důvodem, proč se v některých typech kompositní deklinace nápadně liší vokalismus levé složky od vokalismu base odpovídající prosté koncovky. případně prosté skloňování zcela vytlačily, pouze někde přežívají zbytky obojího systému, ponejvíce coby lexikalizované alomorfy (cf. člověk je stár vs. strom je starý). Caput 7 Deklinace s vnitřním modulem deklinačním: složené skloňování 9 O pravé složce jsme prohlásili, že je téměř totožná s plnou adjektívní koncovkou typu I.b" či IV.b. Ono «téměř» se týká palatalizačnflio prvku, jímž koncovky uvedených typů ve většině pádových kategorií začínají. Pravá složka však v takovém případě začíná na lil pouze tehdy, když centrální souhláska má hodnotu -s-; po centrálním -j- se totiž palatalizační prvek neuplatní. Vokalismus levé složky vychází - až na malé výjimky - z vokalických basí koncovek podle schémat P (pro masc) a IV (pro fem). Slabika, již levá složka vytváří, je - s výjimkami ještě vzácnějšími - dlouhá, postavená na dlouhé samohlásce nebo nesmíšené, čistě voka-lické dvojhlásce. Využívají se přitom všechny dlouhé alomorfy, jež obě schémata nabízejí.10 O velikosti úsilí o dlouhý alomorf svědčí i skutečnost, že v kategorii N.sg fem se vokalismus levé složky nepřizpůsobuje vokalismu složky pravé, což je jediná výjimka v celé dílčí kategorii fem. Levá složka však obsahuje dlouhé vokály i jinde, a sice tam, kde vokalická base P či IV s následujícím prvkem tvoří diftong, ať již reálný, cf. D.sg masc -am -> -ä-j-am, D.sg fem -ai -»-á-j-ai, nebo dokonce jen teoretický, odhlížející od slabičné hranice oné koncovky, cf. L.sg masc -a\m-e -*■ -á-j-ame. Ohlášené výjimky, kdy vokalismus levé složky nevychází z vokalické base koncovek schématu P a případně je krátký, se týkají pouze kategorií N.sg masc a A.sg masc. Zakončení /-a-s-is/ má levou složku krátkou, leč vokalicky shodnou se schématem P (i s typem P), zakončení /-ů-s-is/ a /-ú-j-I/ mají v levé složce vokalismus podle koncovek N.sg a A.sg schématu II (či typu IIP), zakončení /-T-s-is/ a /-I-j-i/ pak podle paradigmatického typu I.b, přičemž se v N.sg opět projevuje preference levé složky pro dlouhý vokál, kdykoliv to motivační inventář dovoluje: koncovka I.b má délku sice labilní, leč možnou, a právě dlouhá podoba byla vybrána. 7.2.3 Paradigmatické typy složeného skloňování označuj eme podle typů prostého skloňování adjektívnflio. Prosté typy P - IV (nepalatalizovaný) a I.sŕ - IV.a (palatalizovaný) vedou přímočaře na složené typy Pkps - IV^,. a I.a0Ikps - IV.akps (dolní index «kps» budiž zkratkou za «kompositní»), což v nepalatalizovaném případě předvádí tabulka T 7.2/2 na vzorech báltas - baltä a baltásis - baltóji.11 Přímočarost se projevuje v dokonalé korespondenci vokalické base prosté koncovky a levého segmentu složeného zakončení. Další paradigmatické typy budeme popisovat zvlášť pro masc a pro fem. Adjektívní typ IP je palatalizačně smíšený. V kategoriích N-A-G.sg a N.pl má specifické koncovky nepalatální, v ostatních kategoriích pak unifikované koncovky palatalizováné. Specifické koncovky zdůrazňují lexikálněsémantickou charakteristiku II. deklinace, unifikované, silně ikonické, zdůrazňují atributívní postavení, či nesubstantívní deklinaci, cf. 4.3.4. Ve složené deklinaci jsou oba druhy zakončení zachovány, leč v jiném poměru. Specifická 10 Schématu IV skýtá složené skloňování (spolu s emfatickými komplexy) jedinou příležitost, kde své dlouhé alomorfy vůbec může uplatnit (cf. 2.1.1). 11 V tabulce T 7.2/2 vidíme, že zájmeno tasaía. adjektivum baltásis mají (až na N.sg masc) svá kom-plexníZ/kompositní zakončení morfonématicky (ne však prosodicky) totožná. Pozorného čtenáře jistě zarazí, že tyto morfonématicky stejné posloupnosti segmentujeme pokaždé jinak. U zájmena t-as-aľ se držíme výkladu podaného v oddíle 7.1, takže znázorňujeme kondensaci koncovky a príklonky, kdežto u adjektíva balt-ä-s-is ve shodě s výkladem tohoto oddílu 7.2 vyznačujeme ústřední souhlásku obklopenou levou a pravou složkou. 10 Nomen Liber III T 7.2/1 komposit I a° *•** komposit T U0 t-ä-j-i bált-a.*0 bált-a-j-ť G -o*0 t-ö*0 t-ö-j-o bált-o*0 bált-o-j-o* D -am00 t-ám00 t-ä-j-am balt-ám00 balt-ä-j-am0 I -(uo*»u)*b t-uö*b t-úo-j-u bált-u*b balt-úo-j-u0 L -ame00 t-amě00 t-ä-j-ame balt-amě00 balt-ä-j-ame0 V/N pl -(ie«*i)0b t-iě0b t-íe-j-i balt-i0b balt-íe-j-i0 A -(uos*»us)1'1. t-uös"1. t-úos-i-us bált-us*b balt-úo-s-ius0 G _u00 t-ü00 t-ü-j-u balt-ü00 balt-u-j-u0 D -iems00 i - 00 t-iems t-íes-0-iems balt-íems00 balt-íe-s-iems0 I -ais00 t-aís00 t-aís-i-ais balt-aís00 balt-aT-s-iais0 L -uose00 t-uosě00 t-uös-i-uose balt-uosě00 balt-uö-s-iuose0 IV(=» FEM) IV(+) AO * * simplex rV(+)kompiexAO TV 2A *■Y simplex z"rl IVkomposit MOB V/N sg -(o«*a)0b t-á0b t-ó-j-i balt-á0b balt-ó-j-i0 A -ä*0 t-ü*0 t-t-j-a bált-a*0 bált-a.-j-a" G -os00 t-ÖS00 t-ös-i-os balt-ös00 balt-ö-s-ios0 D -ai*0 t-ái"0 t-ä-j-ai bált-ai*0 bált-a-j-ai* I -(ä«»a)*b t-ä*b t-4-j-a bált-a*b balt-á-j-a0 L -oj-e00 t-ojě00 t-ö-j-oje balt-ojě00 balt-ö-j-oje0 V/N pl -os*0 t-ÖS*0 t-ös-i-os bált-os*0 bált-o-s-ios* A -(äs«*as)l|b t-äs*b t-ás-i-as bált-as*b balt-á-s-ias0 G -Ü00 t-ü00 t-ü-j-u balt-ů00 balt-u-j-u0 D -oms00 t-óms00 t-ós-i-oms balt-óms00 balt-ó-s-ioms0 I -omis00 t-omis00 t-ös-i-omis balt-omis00 balt-ö-s-iomis0 L -ose00 t-ose t-ös-i-ose balt-osě00 balt-ö-s-iose0 12 Nomen Liber III zakončení mají jen N-A.sg, kde vokalismus levé složky reprodukuje vokalickou basi koncovky IIP, kdežto v ostatních kategoriích se uplatňují zakončení ikonická. Rozdíl se projevuje nejen ve fonématické podobě, ale též v prosodické charakteristice, cf. G.sg /'sáld2A-&--aús00/ > /sáľdaús/vs. /'sál^iojo/ < /'sáld2A-i-ojoV, N.pl /'sáld2A-ús*0/ > /'sáldús/vs. /saľdíeji/ < /'sald2A-&-íeji0/ 'sladký'. Distribuční charakteristika (P) za těchto okolností ztrácí opodstatnění, a tak místo Iľ3^ můžeme bez újmy na přesnosti psát jednodušeji 11,^. Rozdíl mezi prostými typy I.bap Y se ve složených zakončeních stírá. V kategorii sg, kde se všechny tři typy shodují, se v pádech N-A drží stejná lexikálněsémantická specifičnost zakončení, jaká charakterizovala prosté koncovky. V levé složce je proto vokalismus podle vokalických basí z I.b, nikoliv z P, takže korespondence vokalické base prosté koncovky a levého segmentu složeného zakončení je přímočará stejně jako u IIP. Zato v kritických kategoriích N.pl a D.pl, kde jedině se rozdíl a :: P :: y projevuje, se všude jednotně uplatňují ikonická zakončení -ie-j-i a -ie-s-iems.n Budeme proto dále značit jen I.bkps. Adjektívní typ IIIP, jenž pokrývá jedinou lexikální jednotku, se ve smíšené deklinaci neuplatňuje.13 Jemu blízký typ (III/I.b)p, podle něhož se v masc skloňují atributívně užívaná agentívní participia (cf. 8.1.3), přechází na I.bkps: specifický tvar N.pl -ys, jenž vychází ze schématu III, je nahrazen obecným -ie-j-i ze schématu P; v G.sg již simplex používal koncovky -i-o, takže komplexní -i-o-j-o nepředstavuje žádnou změnu. Příklady podáváme v následující kapitole (8.1.8). V subkategorii fem je nápadné, že prosté dílčí typy IV.b a V, jež se pojí s maskulin-ními IIP, III13, resp. (III/I.b)p a I.baPY, přecházejí na složený typ IV.a^. U IV.b se to projeví v jediné kategorii N.sg /'sáld2A-&-i00/ > /sáľdi/ vs. /sál^ióji/ < /'sáld2A-&-i-óji0/, u typu V však tato změna postihuje úplně všechny pádové kategorie. 7.3 Průsečík diachronie a synchronie. Novost kompositního jevu V oddílech 7.1 a 7.2 jsme stejné soubory morfů vykládali značně odlišnými postupy. V prvém případě jsme podobu morfů motivovali dynamickým procesem sřetězování koncovky a príklonky coby dvou samostatných a už dříve existujících morfů (zdůrazňujíce nicméně, že na inventář gramatických morfů nehledíme, jako by byl aktuálně generován). Ve druhém případě jsme podobu týchž morfů motivovali kombinačními pravidly «levé» a «pravé» složky, jež se obě vybírají s ohledem na jisté morfové inventáře, které v systému už existují. Tento druhý přístup snad i lze označit za statický, byť metafora výběru v sobě cosi dynamického obsahuje vždy (zdůraznění, že na inventář gramatických morfů nehledíme, jako by byl aktuálně generován, tentokráte ani nebylo zapotřebí). První postup lze snadno prohlásit za téměř bezprostřední přenesení standardního historického výkladu. Rád bych upozornil, že druhý postup hraje též důležitou roli v historickém výkladu a že první postup za sebou zanechává jisté vývojové otazníky. 12 S ohledem na lexikální sémantiku se složené tvary tvoří produktivně jen od adjektiv typu I.b". Pro typ I.b7 se můžeme opírat pouze o ojedinělé, vesměs relexikalizované doklady, cf. 7.4. Tvrzení o typu I.bp, který je zvláštním konstruktem našeho výkladu, se opírají čistě o apriorní logiku výkladového systému. 13 Zato v kategorii N.sg masc existuje k nepříznakovému päts emfatická varianta patsaí. Caput 7 Deklinace s vnitřním modulem deklinačním: složené skloňování 13 7.3.1 Zigmas Zinkevičius (1957) záslužně shromáždil historický materiál týkající se složeného skloňování a jeho práce se v této věci stala standardním referenčním podkladem histo-ricko-srovnávacích gramatik litevštiny (Stang 1966, Zinkevičius 1980). Víme tedy, že v nej-starších litevských textech je dobře doložen stav, kdy príklonka jisflji se kolem slova pohybuje značně volně, takže se může připojovat jak zezadu, cf. G.sg masc gero-jo 'toho dobrého', tak zepředu, mezi kořenovou část kmene a předponu či jiný morf, cf. pa-jo-prasto 'toho prostého', ba že se může vyskytout i zdvojeně, cf. ne-jo-kalto-jo 'toho nevinného'. Důkazem volnosti jsou navíc kombinace príklonky s jinými slovy než adjektivy a participii, nejčastěji s příslovečnými výrazy, cf. danguje-jis 'ten na nebesích' (-w/e je historická koncovka L.sg II. deklinace), ieméje-ju 'těch na zemi'.14 Zájmeno jisllji si uvnitř slova, mezi předponou a kmenem, drží alomorfy dlouhé, cf. N.pl masc nu-jie-varge 'ti unavení' (participium «činné», agentívní), A.pl masc pa-juos-duotus 'ty poddané' (participium «trpné», dea-gentívní), a dlouhé alomorfy najdeme vedle krátkých i na konci slova, cf. gerie-ji et gerie-jie. Koncovky před príklonkou mohou zůstat víceslabičné, cf. L.sg fem geroje-joje, L.pl masc geruose-juose. 7.3.2 Litevský textový materiál dovoluje pozorovat vznik kompositní deklinace, počínaje fasí aktuální konkatenace koncovky adjektiva (participia) vybaveného vlastním přízvukem a príklonky bez prízvuku. Podívejme se na síly, jež přitom působí. • Sřetězené komplexy jsou mnohoslabičné a současnou podobu z nich odvodíme synkopou, vypuštěním vnitřní slabiky, cf. L.pl masc -uos^-juose > -uosiuose, L.sg masc -ame.--jame > -ájame, případně ve spojení s apokopou, vypuštěním slabiky koncové, cf. D.pl masc -iemus-jiemus > -ies-iems. Synkopa i apokopa přitom působily od nejstarších doložených dob (apokopa vázána na tvary datívní), takže ke starému simplexu D.sg masc na -amui vůbec není doložen komplex *-amui-jamui, ale jedině -amu-jam ( < *-amujamui), což po synkopě dává dnešní podobu -d-jam. Zinkevičius (1957) dokládá, že vývojové zjednodušení datívních koncovek v simplexech odráží synkopy a apokopy v zakončeních komplexů. • Pro nynější podobu kompositních koncovek je nutné vyzdvihnout nejen to, že ve starých komplexech docházelo k synkopě, ale též to, že v nich nedocházelo k haplologii, což je speciální případ synkopy, kdy se místo dvou slabik stejného (nebo blízce podobného) foné-matického složení vy šloví jediná, cf. řec. Tpayixoxcancpôía -»lat. *tragicocómoedia > tragi-comoedia. Litevská komplexní zakončení k haplologii přímo vyzývala, cf. I.pl masc -ais--jais, N.pl fem -os-jos, leč ta nenastala. Právě naopak: kompositní deklinace dospěla k dvojicím totožných či velmi blízkých slabik, kdy - až na pár výjimek, cf. 7.2.2.4 - kolem centrální souhlásky leží zleva i zprava stejný vokalický segment. • Od počátků litevského písemnictví vidíme, že sřetězené morfy podléhají analogickému vyrovnávání. Máme doložen tvar N.pl masc plátusie 'široký', vykazující přímé sřetězení plätus (IP) -&- jie, a vedle něho stejně starý tvar platíeji, odpovídající soudobému systému, jenž přebírá zakončení z baltíeji < baltíe (P) -&- jie. Podobně je od nejstarších dob doložen souvýskyt G.sg masc plataús-jo a pläčio-jo. Máme dobře doloženy tvary N.sg fem saldýji, 14 Vedle deiktických příklonek jisllji fungují ve starých textech též príklonky diskursních osob mi a ti, jež dnes - na rozdíl od reflexívního si - už v systému neexistují, e.g. kuriuos-mi davei' kteréž's mi dal ', davéte-mi valgyti ' dali jste mi jíst ', ne-mi-teisus ' nespravedlivý vůči mně ', iš-mi-klau-syk ' vyslyš mě ', jei-ti nenumazgosiu ' jestliže tě neumyji ', pa-ti-rodysiu ' ukážu ti '. Soustavně je popisuje Eduard Hermann (1926), z něhož zde - v úpravě do novodobého pravopisu - cituji. 14 Nomen Liber III baisýji 'sladký, hrozný', v nichž kompositní zakončení vykazuje před příklonkovým segmentem původní koncovku IV > /!/, cf. sald-l, bais-i, a teprve později nastupují dnešní tvary saldžióji, baisióji, analogické ke geróji < geró -&- ji. Dobře je doložen i původní vokalis-mus ě-deklinace, cf. N.sg fem geresneji, diději, jejž později vystřídaly podoby geresnióji, didžióji. Uvážíme-li míru soudobého vyrovnání mezi paradigmaty, je na místě se ptát, proč v masc (a pouze tam) vůbec ještě zůstaly zbytky nevyrovnaných tvarů, cf. 7.4. • Důležitá je otázka relativního stáří komplexů, z nichž vzešlo kompositní skloňování. Vidíme, že dokládají dlouhé alomorfy koncovek, jež samy o sobě historicky doloženy nejsou, a vidíme, že ony dlouhé alomorfy v komplexech, systémově přehodnocených do kompositní deklinace, beze změny vydržely do dnešních dnů.15 Poněkud těžší je historicky prokázat kontinuitu akútové intonace oněch dlouhých alomorfů (intonace nebyla značena), nicméně není důvod předpokládat, že tam, kdy nynější analýza vykazuje akút, bylo v historických dobách něco jiného.16 Na druhou stranu uvažme, že absolutní oxytona si dlouhé alomorfy koncovek udržela jen díky metatonii akútu na cirkumflex, a jak dokládá N.sg fem tó > tá, bez metatonie i v nich došlo ke krácení. Vidíme-li pak v některých tvarech emfatické deixe na místě s očekávaným akútem intonaci cirkumflexovou, je to důvod k pochybám o jejich stáří. 7.3.3 Staré písemné památky jen sporadicky vyznačují polohu prízvuku a nic nevypovídají o intonacích. Prosodématickou složku kompositního skloňování můžeme vývojově zkoumat jen na základě popisu moderního jazyka (xx, konec xix stol.) a pak cestou vnitřní rekonstrukce. • Prosodické síly působící při kompositním skloňování jsou jednoduché. Vystačíme s protikladem pohyblivosti kmenového prízvuku a s reakcí složené koncovky na tento pohyb. Pokud kmen svým přízvukem pohybuje, nabízí jej koncovému morfu (ne však poslední slabice fonotaktického slova). Koncový morf, tedy kompositní zakončení nabízený prízvuk buď přijme (0), nebo nepřijme (t|). K přetahování prízvuku z kmene na zakončení nedochází. Ne-se-li kompositní zakončení přízvuk, nese jej na své levé složce, která je vždy jednoslabičná a leží uvnitř fonotaktického celku slova. To je nápadný rozdíl oproti simplexovým koncovkám, které, jsou-li víceslabičné, nesou přízvuk vždy na krajní, poslední slabice. • Místo čtyř prosodických charakteristik jmenného kmene (1A, 1B, 2A, 2B) vystačíme při kompositním skloňování se dvěma, mobilní (mob) a imobilní (immob), jež postihují pro-sodickou aktivitu kmene. V rysu mob splývají charakteristiky 2B, 2A a 1B, tedy právě ty, jež připouštějí, že alespoň v některých pádech přejde přízvuk z kmene na koncovku. Do immob se přehodnotí 1 A, tedy ta jediná charakteristika, při níž přízvuk zůstává vždy na kmeni. • Místo čtyř prosodických charakteristik jmenných koncovek (00,0b, t| b, \\0) vystačíme se dvěma: nabízený přízvuk přijímá (0), nebo nepřijímá (ti). Rys 0 mají kompositní zakončení, jejichž simplexové protějšky nesou charakteristiky 00, 0 b, t| b, tedy za j istých okolností jsou schopny přízvuk od kmene převzít. Rys l| mají kompositní protějšky simplexových koncovek s charakteristikou \\ 0, na něž přízvuk nepadá nikdy. 15 K tomu je v systému soudobého jazyka jediná, zato velmi důležitá paralela: dlouhé alomorfy konju-gačních koncovek před zvratnou príklonkou si, cf. II/3.1, III/8.5. 16 Zdůrazňuju, že doba historická je vázána na písemné památky, takže pro litevštinu nelze historicky sestoupit hlouběji než do xvi století. Caput 7 Deklinace s vnitřním modulem deklinačním: složené skloňování 15 Při kompositním skloňování se tak přízvuk dostává z kmene na zakončení i v případech, kdy při prostém skloňování zůstává na kmeni, e.g. I.sg masc /'bált2A-&-u11 k/ > /'baltu/(F) ::(Iakps)/bálťúoju/ < /'baltMOB-&-(úo-ju)0/'bílý', kde v simplexukmen přízvuk koncovce sice nabídne, leč ta jej odmítne, a když se následně sama pokusí přízvuk na sebe přetáhnout, zabrání tomu kmen (cf. 2.3); /pasku'tin1B-&-ís::00'í'110/ > /pasku'tinis/ (I.bY) :: /paskuti'nlsís/ < /pasku'tinMOB-&-(ís:-ís)0/ 'poslední', kde kmen v simplexu svůj přízvuk koncovce nenabízí a ta sama se jej ani nesnaží získat. Zvláštní je v této souvislosti prosodická charakteristika N.sg masc paradigmatu Fkps -as-is0 a k němu příslušné palatalizované varianty I.a"^ -i-as-is0. Toto komplexní zakončení přízvuk přijímá, přestože příslušný simplex nenese přízvuk nikdy, cf. báltas vs. baltásis. Mezi komplexy vycházejícími z koncovek s charakteristikou ý 0 je to jediná výjimka. Důvody této výjimky neznám. Může jít o analogické vyrovnání s ohledem na koncovky j iných paradigmat, sc. I.bkps -is-is0, IIkps -us-is0. Zároveň mohl působit konkurenční morf /-as-ai#/ (cf. baltasaT), jenž na sebe strhává přízvuk vždy, cf. 7.1.4-5. • Rys mob, jejž jsme v souvislosti s kompositní deklinací vytvořili, flagrantně porušuje historický zákon de Saussurův o nemožnosti přetáhnout přízvuk z akútově intonované slabiky, cf. bált-u vs. balt-úo-ju. I náš vlastní synchronní výklad litevské prosódie, do nějž jsme de Saussurův zákon vnořili, je zjednodušeným pojmovým aparátem popisujícím pohyby prízvuku při kompositní deklinaci narušen: nutí nás mít u téhož kmene dvě různé prosodické charakteristiky, cf. /'bált2A-/ et /'báltMOB/, /pasku'tin1B-/ et /pasku'tinM0B-/. Při konkatenaci morfu tak musíme postupovat ve dvou krocích: (i) v důsledku sousedství s kompositním zakončením se změní prosodická charakteristika kmene, e.g. /'balt2A-&-(úo-ju)0/ > /'baltMOB-&-(úo-ju)0/, /pasku'tin1B-&-(io-jo)v > /pasku'tinMOB-&-(io-jo)v, (ii) na základě takto pozměněné kmenové charakteristiky se «vypočítá» výsledná poloha prízvuku, e.g. /'baltMOB-&-(úo-ju)0/ > /bálťúoju/ 'ten bílý', /pasku'tinMOB-&-(io-jo)1'/ > /pasku'tiniojo/, 'ten poslední'. Znamená to přidat při kompositní deklinaci pravidla 2A, 2B, 1B > mob a pro eleganci ještě 1A = immob. Kompositní zakončení žádný obdobný dodatek nepotřebují, protože jsou to jiné morfy než koncovky simplexů, takže je jen přirozené, že mají i jiné prosodické charakteristiky. Friedrich Kurschat (1876), jenž se opírá o svůj rodný dialekt východopruský, protiklad 2A :: 2B při kompositní deklinaci zachovává a píše báltuoju, báltaja (p.252; zato na str. 246 nacházíme baltúosius: jde o tiskovou chybu?). Kurschatův prosodický systém kompositních adjektiv se však od prosodického systému adjektiv nekomposit-ních odchyluje zase v jiných ohledech, takže klade N.sg fem mielä vs. míeloji (p.272; zde může jít o analogické vyrovnání k N.sg masc míelasis, jehož zakončení má v Kurschatově systému charakteristiku l|, nikoliv 0). Kurschatův kodifikační návrh zde zmiňujeme jako doklad, že systém spisovného jazyka není nijak «samozřejmý» ani o mnoho «přirozenější» než systémy jiné. Zamyslíme-li se tedy nad genesí kompositní deklinace v souvislosti s morfologickým využitím prosodických sil, musíme uznat, že mechanismus charakteristik (1 :: 2) x (A :: B), kterými vykládáme deklinaci simplexů (nejen adjektívních, ale i substantívních) po celé období historicky doložené existence litevštiny, se při vývoji kompositních paradigmat přestal uplatňovat a místo něho nastoupil mechanismus jiný, jednodušší, postavený na protikladu mob :: immob. Zjednodušení samo o sobě snad ani nepřekvapuje: hodně složité systémy «prostě spějí» ke zjednodušení. Mnohem víc by nás měla překvapit skutečnost, že deklinace simplexů se tímto zjednodušením neinspirovala a kmenové charakteristiky 1A až 2B se v litevské deklinaci vůbec udržely. Vzpomeňme, že datívní koncovky se zjednodušily napřed v komplexech, pak v simplexech a mimo spisovný jazyk se podobné zjednodušování děje i v jiných pádech. 16 Nomen Liber III 7.3.4 Duál je v kompositním paradigmatu historicky doložen opravdu minimálně. Podle Zinkeviče (1957: 125-130) jej obsahuje jedině Daukšova Postilla, a to pouze v pádech N//A celkem v sedmi výskytech (převažují participia a číslovky), k čemuž přistupují dva výskyty v podobě emfatických zájmen. Systematizované tvary du pro kompositní skloňování byly zavedeny až při standardizaci moderního jazyka na podkladě dialektově živého (přežívajícího?) úsu. Formální paradigmata vycházejí z těchto morfových souborů: N//A masc -úo-ju fem -íe-ji D masc -íe-jiem fem -ó-jom I masc -iě-jiem fem -ô-jom Zakončením N//A. masc a D&I.fem předchází palatalizační prvek, je-li celé paradigma pala-talizováno. Tuto normu stanovuje Jablonskis (1922: §58) a přebírá Senn (1929: L23; 1966: §§196-201).17 Alternativní systém navrhl Jaunius (1908-19161:115). Respektuje historicky i dialek-tálně doložená zakončení N//A -úo-ju (pro masc) a -íe-ji (pro fem), leč hodnotí je jako morřy slabé, málo výrazné, nedostatečně motivované. Proto k nim přidává posilující morfy dú/ldvi, a to jak v syntakticky motivovaném komplexu dvou fonotaktických slov, e.g. dú gerúoju, dvi gerieji, tak v morfologicky motivovaném komplexu jediného fonotaktického slova, e.g. gerúojudu, geríejidvi 'dobrý'. Pro D&I vytváří komplexy geriem-dviem, geróm-dviem, resp. geriěm-dviem, geróm-dviem, rozlišené intonací;18 pro G a L odkazuje na příslušné tvary pl. Jaunius je důsledný v tom smyslu, že i v simplexech adjektiv duálové tvary posiluje, cf. dú gem, dvi gert - dvíem genem, dvíem geróm - dviěm geriěm, dviěm gerôm. Kompositní duál se tedy u něho od simplexového liší pouze mírou morfologické kondensace, protikladem jediného a dvojitého fonotaktického celku. Jaunius a Jablonskis představují dva alternativní, ba odvážím se říct konkurenční zdroje moderní spisovné normy.19 Oba vytvářejí kompositní duál téměř ex nihilô. Jablonskis přitom vědomě dotváří, co bylo v potenci nej starších historických časů, Jaunius vědomě tvoří z potence systému současného (jeho duály odpovídají v nepřímých pádech duálům absolutních oxyton, v přímých pak dokládají nové morfologické procesy). 7.3.5 V předchozí kapitole jsme se setkali s živými, spontánně užívanými duálovými tvary a vyložili si je jako komplexy lexikální jednotky v historickém duálovém tvaru (N//A, D&I) a číslovky dvalldvě (6.1.4, 6.4.1.1). Lexikální jednotky, od nichž se takové duály odvozovaly, byly absolutními oxytony. Když jsme v prvním oddíle této kapitoly od týchž absolutních 17 V obou pracích přitom Senn bez komentáře či vysvětlení připouští intonační rozlišení D :: I jedině pro fem, zatímco v masc nechává uplatnit pouze akút. 18 Vinou tiskové chyby stojí na citovaném místě (1:115) pro D&I.fem maskulinní tvary geríem-dviem, geriěm-dviem, u jiných vzorů téže tabulky, stejně jako v ruském překladu (11:151) však vidíme správná zakončení na -óm-dviem, -ôm-dviem. 19 Jednoznačně se prosadila norma Jablonského. Ne proto, že byla po stránce systémového uchopení jazyka výrazně lepší, ale proto, že Jaunius se litevské státní samostatnosti nedožil a jeho vynikající žák Bůga předčasně zemřel. Caput 7 Deklinace s vnitřním modulem deklinačním: složené skloňování 17 oxyton předváděli komplexy emfatické deixe, duál jsme z kategoriálního paradigmatu vyloučili s odůvodněním, že komplex lze tvořit jen s jednou príklonkou, buď jis "ten", nebo du "dva". Vraťme se k této záležitosti. Senn (1929: L24) uvádí emfatická paradigmata bez duálu, leč v pozdější práci (1966: §245), kde emfatické paradigma předvádí na vzoru jisai 'a on', přidává osamělý tvar N//A_ du juôju (masc), jiěji (fem). Předlohou mohl posloužit Jablonskis (1922: §85), který uvádí tuóju, šiěji. Tyto tvary jsou systémově logické: kladou nejprve lexikální jednotku se zdlouže-ným alomorfem duálové koncovky, sc. masc -u > -uo, fem -i > -ie, a za ni tutéž jednotku s duálovou koncovkou krátkou, sc. masc -ju, fem -ji. Vzato v celém kategoriálním rozsahu, tedy v sg a pl (odhlížíme od N.sg), připomíná Sennovo paradigma (1929: L24; 1966: §245) deklinaci neslabičných kmenů j- (t-, š-) pomocí souboru kompositních zakončení (s patřičným zapojením palatalizačního prvku). Právě tak věc charakterizuje i Jablonskis (1922: §85). Ten žádné příklady nedává, zato upozorňuje na rozdíl «v přízvuku», což dokládá odlišnou intonací: kde kompositní adjektiva mají akút, tam naznačuje cirkumflex (sama poloha prízvuku se nemění). Intonační rozdíl uvádí i Senn, a to se zvláštní nejednotností: zakončení I.sg fem a A.pl fem klade akútová (jak to má náš výklad podaný zde v 7.1 a shodný s podáním DLKG §806), leč zakončení I.sg masc a A.pl masc dává cirkumflexová, ačkoliv jde o morfy se stejnou slabě ikonickou strukturou (2.1). Cirkumflex v Jablonského i Sennově popisu odpovídá cirkumflexu absolutních oxyton, jež končí na zdloužený alomorf, cf. I.sg masc tuô, juô, A.pl masc tuôs, juôs, a která za onen zdloužený alomorf mohou ještě přibrat morf pomocný, cf. N//A.pl masc tuôdu, juôdu. A právě s ohledem na tento cirkumflex pokládáme Jablonského (a Sennovy) tvary I.sg masc juôju, N.pl masc jiěji, A.pl masc juôsius (v protikladu ke kompositním zakončením -úoju, -iéji, -úosius) za systémové prvky relativně nové, vytvořené morfologickou kondensací z moderních podob juô, jiě, juôs. Totéž soudíme o Setinových duálech N//A masc juôju (tvar ho-monymní s I.sg masc, což je obecná záležitost deklinačnäio systému, cf. 2.1) a N//A fem jiěji (tvar homonymní s N.pl masc, nemůže-li se projevit jemný rozdíl v prosodických charakteristikách, cf. 2.2). Rozdílný popis intonací, jak je podávají DLKG a Jablonskis, i nejednotnost Sennova popisu zřejmě odrážejí faktické kolísání intonací v litevštině xx století. O akútových intonacích, jak je předepisuje DLKG (§806), a k nimž se přiklání i náš popis, netvrdíme, že jsou výsledkem historické kontinuity archaických akútů. Jsou to tvary zvolené soudobou spisovnou normou mezi jinými možnými a zvolené tak, že zapadají, či aby zapadaly do jisté perspektivy historické kontinuity. Uvědomme si rozdíl v systémovém postavení kompositní deklinace běžných adjektiv a emfatické deixe zvláštních prónómin. Kompositní zakončení představují alternativní soubor morfů, jež se připínají za kmen místo nepříznakových koncovek. Deklinačních typů podle příznakových zakončení je výrazně méně než deklinačních typů podle nepříznakových koncovek; ne každé zakončení se dá vykládat jako morfové prodloužení či rozšíření koncovky, kterou v příslušné morfématické kategorii funkčně nahrazuje. Právě toto oddělení umožňuje podržet v kompositních zakončeních vnitřní strukturu nijak nesouvisející s vnitřní strukturou koncovek. Naopak deiktické komplexy se mnohem snáze propůjčují interpretaci, jako by šlo o aktuální morfologické kondensáty tvarů schopných samostatného syntaktického života, takže koncovka simplexu má vliv na vnitřní strukturaci zakončení komplexu. Speciálně to platí i pro cirkumflex vzniklý metatonií akútu. 18 Nomen Liber III Poučné je zde srovnání s koncovkami konjugačními. U těch rozlišujeme dva soubory: nepříznakové s (obecně) krátkými alomorfy a příznakové se zdlouženými, pokud za nimi následuje zvratný morf si. Krátké alomorfy nemají žádnou intonaci, příznakově zdloužené mají intonaci akátovou. Tam, kde se akút nemá s čím srovnávat, protože je slabika buď (před si) dlouhá akútová, nebo (bez si) krátká, vůbec neintonovaná, zůstává akút akútem — a my v něm vidíme stopu historické kontinuity archaických akútů. Zato tam, kde nepříznaková paradigmata mají z vnitřních důvodů koncovky dlouhé (l.sg -au, -i-au, 2.sg -ai, -ei), je situace jiná: příznaková koncovka vypadá jako nepříznaková s adjunkcí morfu si. A protože nepříznaková koncovka (bez si) má intonaci cirkumflexovou (historicky-vývojově to vykládáme tak, že výchozí akút podstoupil metatonii, aby se udržela délka, cf. II/3.1.6), přebírá cirkum-flex i koncovka příznaková (se si), ačkoliv v historické perspektivě nic nebránilo tomu, aby tam původní, archaický akút zůstal. 7.4 Sémantika kompositních typů V oddíle 4.4 i v kapitole 5 jsme vyložili, že bohatství deklinačních typů představuje významný slovotvorný potenciál, přičemž míra jeho využití může sloužit jako charakteristika konkrétního jazyka: litevština využívá slovotvorby konversí mnohem víc než čeština. V oddíle 7.2 jsme ukázali, že kompositní skloňování počet deklinačních typů radikálně snižuje. To samozřejmě znemožňuje slovotvorné využití. Nevzniká tím v abstraktním systému litevského jazyka rozpor? 7.4.1 Musíme vyjít od sémantiky kompositních tvarů. Užívají se atributívně a v protikladu ke tvarům simplexovým značí "takový, že se vlastností výchozího simplexu liší od ostatních" (a to bez ohledu na skutečnost, zda i ti onu vlastnost mají), jinak řečeno "nositel vlastnosti par excellence". Vzorové využití nachází v jazykové nomenklatuře. Pojmenování Výtautas Didysis 'Vytautas (Witold) Veliký' vyjadřuje, že onen panovník svou velikostí vynikal nad ostatní, aniž těm velikost upíráme (naopak právě jejich velikost zvětšuje velikost Vy-tautovu); Zigmantas Senásis 'Zikmund Starý' byl mezi mnoha litevskými panovníky téhož jména nápadný tím, že vládl ještě ve velmi pokročilém věku; Mikalôjus Radvilá Juodasis 'Mikuláš Radvila (Radziwill) Černý' a Mikalôjus Radvilá Rudásis 'Mikuláš Radvila (Radziwill) Ryšavý' byli dva bratranci z téhož rodu litevských magnátů a pokřtění týmž jménem, které už jejich doba rozlišovala podle barvy vousů. Podobně Juodóji Ančiä a Baltóji Ančiá jsou dvě litevské řeky téhož jména rozlišené jako 'Černá A.' a 'Bílá A.', cf. čes. Černá vs. Bílá Opava. Odlišení může být jen implicitní: Mažóji Lietuvá 'Malá Litva' označuje historické území etnicky litevské, jež nikdy nebylo součástí Litvy coby státu, ať již velkoknížectví, či republiky, leč s nímž se vždy pociťovala kultúrně-jazyková sounáležitost. Soustavně je tohoto prostředku využíváno v nomenklatuře vědecké, takže baltásis lokys je 'medvěd lední', ad litteram "bílý" coby biologický druh, kdežto báltas lokys je 'bílý medvěd' coby jedinec, podobně juodasis gaňdras 'čáp černý' je biologický druh, kdežto júodas gaňdras 'černý čáp' označuje čapího jedince, který je z jakéhokoliv důvodu černý. Kompositní adjektiva se velmi snadno substantivizují, aniž se na jejich formálním paradigmatu cokoliv mění: na Litvě teče řeka jménem Šventóji 'Posvátná', tabuizované výrazy jako "ďábel" se opisují piktásis "ten zlý", nelabásis "ten neblahý". Caput 7 Deklinace s vnitřním modulem deklinačním: složené skloňování 19 Vytýkací schopnost kompositnftio atributu je přitom jen jednou položkou větší, trojčlenné škály pojmenovávacích prostředků, které sahají od aktuálních syntagmat až po složeniny; kompositní deklinace se tak funkčně setkává s kompositní slovotvorbou. Vezměme substantiva vařnas 'krkavec' a úpě 'řeka'. Při determinaci adjektivem júodas - juodá 'černý' z nich můžeme vytvořit celkem tři pojmenovávací výrazy: 1° syntagma substantiva se simplexně skloňovaným adjektivem v přívlastku, sc. júodas vařnas, juodá úpě; 2° syntagma substantiva s kompositně skloňovaným adjektivem rovněž v přívlastku, sc. juodásis vařnas, juodóji úpě; 3° kompositní substantivum mající v první složce kmen adjektiva, sc. júodvar-nis, júodupě. Tento třetí druh v naprosté většině případů provází změna prosodické charakteristiky kmene, či deklinačního zařazení, cf. júodas vařnas (I, 2B) -»júodvarnis (I.b, 1A), juodá úpě (V, 1B) -»júodupě (V, 1A). Všechny tři výchozí lexémy, obě substantiva i adjektivum, jsou coby elementární pojmenovávací jednotky aktuálními položkami abstraktního systému jazyka. Pojmenování druhu 1° až 3° vycházejí z potence systému a vždy je lze textově aktualizovat v tom smyslu, že vytvoříme (dokážeme si představit) text, jenž příslušné výrazy obsahuje. V temže textu lze pojmenování druhu 1° a 2° následně zase deaktualizovat, totiž užít je bez přívlastku, a tak potlačit séma "černý", zatímco pojmenování druhu 3° takto deaktualizovat nelze. Tradiční pohled je však jiný: pojmenování 1° a 2° přijímá bez výhrad, kdežto pojmenování 3° uznává jen tehdy, je-li - v jakémkoliv definičním oboru - terminologicky zavedeno. Výraz júodvarnis najdeme ve slovnících, protože představuje terminologickou alternatívu k výrazům kranklys a vařnas, jež všechny tři znamenají "krkavec" (Corvus corax).20 Zato júodupě ve slovnících litevského jazyka nenajdeme, ačkoliv je doloženo mezi litevskými hydronymy jako vlastní jméno jisté říčky. I bez topony-mických či jiných nomenklaturních opor bychom však měli umět vnímat kmenová komposita jako součást potence systému jazyka: (juodá iěmě 'černá zem' ->) júod-žeméje banální terminologická "černozem", kdežto (juodá giriá 'černý les' -») júod-giré, kterou jsme si právě vymysleli po vzoru lexikograficky doloženého komposita séngiré (<- sená giriá 'starý les'), je poetický "černoles", který si možná i říká o vtělení do nějakého budoucího textu. Adjektiva se tradičně dělí na kvalitatívni a relační. Relační odpovídají našemu deklinačnímu typu I.b7 - V a v litevských gramatikách (e.g. DLKG §654) se o nich tradičně tvrdí, že je nelze kompositně skloňovat, stejně jako se nestupňují a nemají adverbium. Tento názor nechceme nekriticky převzít a celou záležitost odkládáme do druhého svazku (IV/4).21 Zde 20 Obdobně máme v češtině (levhart, leopard, pardál, panter) coby terminologické alternativy taxo-nomického druhu Panthera pardus. Diference uvnitř definičního oboru lexikálních jednotek (kranklys, vařnas, júodvarnis) se netýkají biologické taxonomie, nýbrž motivace pojmenování. Ta vychází od krákorání (kraňkia kraňkě kraňkti -» kranklys), od podobnosti s vránou (várna -» vařnas) nebo právě od černé barvy (júodvarnis). Biologickou taxonomií (kvůli které dokonce opouštíme naši grafiku latiny a píšeme Corvus místo coruus) motivujeme naopak soubor (kranklys "krkavec" (Corvus corax), várna "vrána" (Corvus corone), kóvas "havran" (Corvus frugilegus)) sestavený tak, aby jednotlivá litev-ská slova spolu morfologicky nesouvisela. Dodejme, že i litevský havran má k sobě terminologickou alternatívu, a sice kóvarnis (< kóva-varnis), což je opět motivováno podobností s vránou. 21 Několik «výjimek», kdy se alespoň některá adjektiva kompositně skloňují, předvedeme za chvíli. Především je však nutné existenci a neexistenci zmíněných derivátů v litevštině překontrolovat alespoň tak důkladně, jak to pro češtinu udělal Jiří Marvan (1986, 2008). 20 Nomen Liber III pouze upozorníme, že když vágní vymezení «relační» upřesníme coby desubstantívní adjektiva odvozená sufixem -in- a přiřazená k typu I.bY - V, můžeme ono tradiční tvrzení o nemožnosti kompositního skloňování přeformulovat do podoby lingvisticky přijatelnější. Použijeme téže trojčlenné škály jako v předchozím úseku, jen místo determinace substantiva adjektivem půjde o determinaci substantiva substantivem. Vyjděme od jednotek žěmé "zem", mědis "strom, dřevo" coby členů determinujících a úoga "malý plod, bobule", varle "žába" coby členů determinovaných. Z nich lze vytvořit: 1° syntagma s determinujícím členem v postavení rekčního přívlastku genitívnflio, sc. žěmés úoga, mědžio varle; 2° syntagma s determinujícím členem coby relačním adjektivem v postavení kongruenčního přívlastku, sc. zemině úoga, mediné varle (oproti předchozímu případu je determinující člen morfologicky složitější, a tedy příznakovější); 3° kompositum mající v první složce kmen determinujícího členu, sc. žěmuogé, mědvarlě. Vidíme, že v případě determinace substantiva substantivem stojí «relač-ní» adjektivum, skloňované coby simplex, ve stejném postavení jako kompositní adjektivum při determinaci substantiva adjektivem (jsou to vždy přívlastky morfologicky příznakovější), takže příznakově kompositního skloňování už není zapotřebí. Všechny tři druhy pojmenování jsou v potenci systému. Příklady jsme volili tak, abychom v případě 3° uspokojili tradiční pohled, jenž si žádá «skutečně existujícího slova»: "zeměplod" žěmuogé je prostě 'jahoda' (Fragaria), "stromožába" mědvarlě zase 'rosnička' (Hyla arborea). Potíž spíš působí syntagmata 2° a 1°: výraz zemině úoga uvádí LKŽ (XX:350) jako regionální variantu k výrazu "jahoda", výraz žěmés úoga lze textově aktualizovat (lépe v plurálu) jako plody rostoucí při zemi v protikladu k plodům rostoucím na stromech; mědžio a stejně tak meďiné varle se běžně chápe jako žába dřevěná, ze dřeva vyřezaná, leč konkrétním textem lze oboje aktualizovat i jako pojmenování žáby "stromové", totiž jakkoliv spojené se stromy či stromem (představme si třeba pohádku o kouzelné žábě žijící ve vy kotlaném stromě). 7.4.2 Příznaková kompositní deklinace tedy dává adjektivům zvláštní vytýkací funkci v po-jmenovávacích syntagmatech. To je jistě odlišný způsob slovotvorby, než jaký umožňuje kon-verse mezi deklinačními typy. Podívejme se na jednotlivé typy blíže (cf. 4.3). Typ I™ - IV je produktívni a početný. Obsahuje adjektíva morfologicky základní i odvozená. Kompositnímu skloňování zde nic nebrání. Základní adjektiva mají kmenovou charakteristiku 2A či 2B, takže při kompositním skloňování přecházejí na mob, odvozená jsou odvozována (slabičnými) kmenotvornými sufixy a mají povětšinou charakteristiku 1A, jež vede na immob. Právě sufixové deriváty tohoto deklinačního typu vyvolávají otázku, proč je vzhledem k akmuô, äkmen- 'kámen' adjektivum akmenínis 'kamenný' (I.bY) «relační», kdežto akmeningas 'kamenitý', ákmeniškas "jako kámen", akmenúotas "posetý kameny" (vše P) nejsou, cf. Paulauskiené (1994:169-175). Syntagmata s kompositním adjektivem od nich možná jsou, e.g. akmeningasis laúkas "to kamenité pole" (oproti jiným, úrodnějším), akmenúotasis kělias "ta cesta posetá kameny" (oproti jiným, schůdnějším), jôs äkmeniškoji širďis "její kamenné srdce" (oproti jiným, která jsem snadno oblomil). Typ La™ - IV.a se kompositnímu skloňování rovněž nebrání. Obsahuje uzavřený počet základních adjektiv (charakteristiky 2B, vzácněji 2A, což oboje vede na mob), produktivitu mu zajišťuje odvozování superlativů (prosodicky 1A -» immob). Superlativ je svébytný pojmenovávací prostředek, který rovněž vytýká vzhledem k vlastnosti výchozího adjektiva. Zdá se, že k jeho kompositnímu skloňování je málo Caput 7 Deklinace s vnitřním modulem deklinačním: složené skloňování 21 důvodů: klasické literární doklady substantivizují již simplex, e.g. Apsáugok, Aukš-čiáusi,11 ta mýlima šäli 'Ochraňuj, Nejvyšší, tu zemi milenou' (Maironis); spontánní úsus zesiluje superlativy pomocí vytýkacího páts, což spisovná norma kritizuje jako rusismus, e.g. páts aukščiáusias kálnas 'ta vůbec nejvyšší hora'. Kompositně skloňovaný superlativ působí exaltovaně, cf. mano mylimiáusioji 'moje ze všech nejmilejší (nejzamilovanější)', avystupujev exaltovanýchinvokacích, e.g. Švenčiáusioji Jezaus Širďis 'Nejsvětější srdce Ježíšovo', Skaisčiáusioji Meřga Maňjal 'Nejčistší Panno Marie!'. Vedle toho jej nalézáme v dobových názvech sovětských, Litvě nadřazených institucí, e.g. Aukščiáusioji Tarýba 'Nejvyšší Sovět SSSR', Aukščiáusiasis Teísmas 'Nejvyšší Soud SSSR'. Typ I.b" - V u svých tří základních adjektiv kompositní skloňování připouští, ba hojně používá. Místo kmene ďidel-is se přitom užívá kmene did-is, cf. did-ysis. Komparatívy, jež jediné zajišťují tomuto typu produktivitu, se kompositnímu skloňování nebrání, e.g. aukštesníe-ji augalaí 'vyšší rostliny', geresníeji žmónés 'lepší lidé'. Přestože koncovka N.sg masc vykazuje vůči komparatívům prosodickou charakteristiku \\ 0, při kompositním skloňování prízvuk přijímá, cf. aukštesnýsis, geresnýsis (totéž ostatně předvádí dvojice did-is a did-ysis). O typu I.bY - V se tvrdí, že kompositní skloňování nepřipouští. V části 7.4.1 jsme zdůvodnili, že již simplexní adjektivum funguje při determinaci substantiva substantivem stejně jako kompositní adjektivum při determinaci substantiva adjektivem. K typu I.bY - V patří výlučně kmeny odvozené, ne všechny jsou však odvozené od substantiv — a právě mezi kmeny nesub-stantívnflio původu lze kompositní skloňování - byť velmi omezeně - doložit. Dobře je to doloženo u adjektíva paskuňnis 'poslední'. LKŽ (IX:498-500) uvádí výrazy paskutiniúoju laiku 'poslední dobou', paskutiniósiomis dienomis 'v posledních dnech', ba dokonce i duál iškrito tuodu obulupaskutiniúoju jau 'a spadly už i ty dvě poslední jablíčka'. Samostatně žijí výrazy iš paskutini^ju 'z posledních sil', paskutinióji 'poslední hodinka'. V této souvislosti je zvláštní, že u sémanticky blízkého slova pirmuňnis 'první, počáteční, přední' nenajdeme v LKŽ (X:23) ani jediný doklad kompositního skloňování. K adjektivu apaťinis 'dolní, spodní' cituje LKŽ (I: 185) posměšný obrat greitas kaip apatinysis girnu akmuo "rychlý jak dolní kámen u žernovu" (ten se netočí), zdá se však ojedinělý. Obdobně v rozsáhlém hesle viršutl-nis 'horní, (s)vrchní' (LKŽ XIX:638-640) nacházíme naprosto ojedinělý výskyt velena virsutiniójipartruko "svrchní travní porost" v textovém úryvku '...ta tráva, co rostla na povrchu, se probořila (a kůň i s vozem se propadli do rašeliniště)'.23 22 Superlativy se - historicky i regionálně - skloňují též podle typu I.b", tedy stejně jako komparatívy. Básník navíc užil zvláštní vokatívní koncovky (jde o kontaminaci typů popsanou v 4.3.3). Mnohá vydání toto místo upravují do standardní podoby Aukščiáusias. 23 Zato pouze nepravou výjimku představuje příklad medinóji ántis (sic! non medinioji) 'Wildente', který uvádí Senn (1929: L22 §7). Existuje sice relační adjektivum med-in-is, odvozené od měd-is 'dřevo, strom', jež prvotně znamená 'dřevěný, stromový' a druhotně 'lesní, divoký' (cf. LKŽ VII: 9874, 9885), leč Sennův příklad patří do hnízda jiného derivátu, měd-in-as (2A, l" - IV) 'divoký, lesní'. LKŽ (VII:9863) uvádí mědinas coby žemaitský regionalismus a dokládá řadu výskytů kompositního skloňování, cf. medinasis balaňdis 'divoký holub', ožká medinóji 'srna', "divoká koza", vištá medinóji 'tetřev', "divoká slepice", medinója (sic) kiaúlě 'divoká svině'. V této souvislosti pokládám za omyl, že LKŽ (VII:9885) uvádí v hnízdě meďinis (1B, I.b7 - V) vedle mnoha příkladů nekom-positních, e.g. medinis jáučias 'zubr', "divoký tur", gaidys meďinis 'tetřev', "divoký kohout", 22 Nomen Liber III Od typu I.bp - V žádný doklad kompositního skloňování neznám a nevidím důvod očekávat. Typ IIP - IV kompositnímu skloňování žádné překážky neklade. Rys t| 0, který vystupuje v N.sg (masc&fem) vůči některým lexikálním kmenům, nebrání přijímání přízvuku, cf. sót--us, sót-i -» sot-úsis, soč-i-óji 'sytý'. To jediné adjektivum typu III13 - IV.b kompositní deklinaci nemá, spokojuje se s komplexem emfatické deixe v N.sg masc, cf. patsaí. Zato agentívní participia, jež se všechna skloňují podle (III/I.b)p - IV.b, využívají kompositní deklinace bez omezení, cf. tiki 'věří' -*■ ťikintys žmóněs 'věřící lidé' -» úkintieji 'věřící', miré 'zemřel' -» mlrusys žmónés 'lidé, kteří zemřeli' -> mirusieji 'zemřelí'. Závěrem zdůrazněme, že indexy a, P, y, jež jsme pro adjektiva zavedli v části 4.1.2, ztrácejí při kompositní deklinaci opodstatnění: všechna adjektiva (i participia) mají kompositní zakončení N.pl masc -ieji0, D.pl masc -iesiems0. Je spíše s podivem, že nějaké pozůstatky výchozí různosti adjektívních typů při kompositní deklinaci vůbec zbyly, byť omezeny na N&A.sg masc; svědčí tak o síle slovotvorného potenciálu oněch typů. meďiné katě 'divoká kočka', též jeden kompositní (a nepalatalizovaný!) příklad, sc. veizék, jau pylés medinosios (sic!) lek{ia) 'podívej, už letí divoké kachny'. Slovník upřesňuje, že citát je ze Salantai, okres Kretinga, tedy ze Žemaitska, odkud pochází i samo heslo mědinas (ostatně i výraz pyle je že-maitský ekvivalent aukštaitského a spisovného ántis 'kachna'). Uzavřeme tedy, že od substantiva měd-is existují dva různé deriváty, jeden «koncový», med--in-is (1B, I.b7 - V), od něhož se dále nic neodvozuje, a to ani konversí ke kompositnímu skloňování, a jeden «nekoncový», měd-in-as (2A, I" - IV), s kompositním skloňováním dobře doloženým. (Stejné dvojice druhotných adjektiv můžeme doložit i k jiným substantivům, e.g. laíkas 'čas' -*■ laik-ln-is 'časový' vs. laik-in-as 'dočasný', gál-as 'konec' -* gal-ut-ln-is 'poslední, konečný' vs. gal-út-in-as 'definitivní', cf. 5.2.6.) V jednom ze svých významů se koncové meďinis setkává s nekoncovým mědinas, a to ve vztahu obecné spisovné varianty (meďinis) k regionální (mědinas). Koncové meďinis ke kompositnímu skloňování nekonvertuje, přestože je významem "lesní, divoký" dobře disponováno pro uplatnění terminologické. LKŽ přitom nedokládá kompositní tvary ani u obdobných slov lauklnis 'polní', naminis 'domácí', miškinis 'lesní', lankinis 'luční', jichž se též často užívá k upřesnění jmen rostlin a živočichů.