HAVRAN Překlad: Jaroslav VRCHLICKÝ (1890) V půlnoci kdys v soumrak čirý chorý bděl jsem sám a sirý, nad věd zapomněných svazky starými jsem skláněl líc — Skoro schvátilo mne spaní, an ruch lehký znenadání ozval se jak zaklepání na mé dveře — a zas nic. „Návštěva to,“ pravím k sobě, „klepá na dveře, víc nic — pouze to a pranic víc.“ Jasně pamět má mi praví: Prosinec byl mrazný, tmavý, mroucích uhlů reflex žhavý odrážel se od dlaždic. Toužil jsem po kuropění, marně hledal těchy v čtení, na Lenoru zapomnění, andělů již na tisíc zářnou děvu ‚Leonora‘, andělů zve na tisíc — Zde již nemá jména víc. Purpurné se clony hnuly, hedvábem svým zavzdychnuly, plní se a vlní mysl bázně také neznajíc; takže srdce si dodávám: „Návštěva,“ si předříkávám, „o vstup žádá,“ — v útřest vstávám — „bloudí u mých okenic, — návštěva…“ — si předříkávám — „ždá vchod u mých okenic, — to je to – a pranic víc.“ Nabyla má duše síly, neváhal jsem ani chvíli: „Pane,“ děl jsem, „nebo paní, nemyslete na to víc; pravda jest, mne zmohlo spaní, neslyšel jsem znenadání vaše lehké zaklepání na své dveře, věřte, víc nebyl jist jsem, že vás slyším —“ Otevru své dveře — nic — Venku tma a pranic víc. Dlouho do tmy patřím snivý, stojím, duše má se diví, v strachu sny si, jaké nikdo neměl ještě, spřádajíc. Ticho kolem nezrušeno; leč v tom tichu jedno jméno, ‚Leonora‘, vysloveno šeptem znělo a víc nic. Já je šeptal: „Leonoro!“ echem znělo zmírajíc — Pouze to a pranic víc. Nazpět v komnatu se vracím, žhavou duší v sny se ztrácím, zas to slyším zaklepání hlasněji než dřív a víc. „Jistě,“ pravím, „jistě kdosi klepá v okně, o vstup prosí, podívám se na to, cosi straší u mých okenic — Ticho, srdce! Vyšetřit chci taj ten u svých okenic. — To je vítr a nic víc.“ Otevru své okno rázem, vířivým tu letem na zem snesl se a kráčí Havran statný, jakých není víc; nevšim si mne trochu ani, nestanul, dál bez váhání kráčel, jako pán či paní, tak měl přitom vážnou líc. Nad Pallady vletěl sochu nad dveřmi, měl vážnou líc — Vzletěl, used, a nic víc. Ebenový pták ten v zjevu obřadném tak, v přísném hněvu do úsměvu trochu zjasnil moji truchlou, smutnou líc. „Ač máš chochol ostříhaný,“ děl jsem, „nejsi sketa planý, stará šelmo z Noci brány břehem jejím těkajíc, rci své panské jméno v Pekle břehy Pluta těkajíc!“ Na to Havran: „Nikdy víc!“ S žasem na toho zřím ptáka, nemehlo, jak jasně kdáká, ač z té jeho odpovědi nemohl jsem si vybrat nic. — Však to dlužno uvážiti, zřídka se to stane v žití, ptáka že je možno zříti, jenž by sletěl z okenic, ptáka nebo zvíře, které na sochu si sedajíc zvalo by se: ‚Nikdy víc!‘ Pták na klidné soše seděl, pouze jedno slovo věděl, jeho duše v něm jen byla jiné řeči neznajíc. Neřek více slovo jiné, nezčeřil své peří stinné, až já zavzdych: „Tak vše mine — druhů měl jsem na tisíc, i ten zítra opustí mne Nadějí jak na tisíc.“ A pták pravil: „Nikdy víc!“ Vhodnou řečí tou když zrušil kolem ticho, já jsem tušil: Bohatství to jeho celé, neví chudák dál již nic; jistě stihla jeho pána Osudu za ranou rána, takže duše jeho štvána, v refrén jeden zoufajíc pohřbila svou všecku Naděj, v truchlý refrén zoufajíc, v refrén: „Nikdy, nikdy víc!“ Posud Havran ve svém zjevu žal můj měnil do úsměvu, lenošku teď posunul jsem k dveřím, k soše, jemu v líc; zvolna klesám do sametu, duma dumu stíhá v letu, v myšlenkách mi sjede z retů: „Šelma ta, zlo zvěstujíc, co chce příšerná a šerá šelma ta zlo zvěstujíc, krákající: ‚Nikdy víc!‘“ V domněnky jsem upad zcela, duše má se zamlčela, zřítelnice ptáka zřela v srdce moje hárajíc; zvědět víc má chuť se nesla, skráň má pohodlně klesla v měkký samet mého křesla, lampy zář kam šlehajíc, fialový samet křesla osvítila šlehajíc, kam nesedne Ona víc! Ve vzduchu se vůně chvěla, jak by z kaditelnic spěla Serafů, jichž kroků echo jizbou znělo zmírajíc. „Bídný!“ křiknu, „v tvoji těchu anděly Bůh seslal v spěchu, by tvá duše v moři vzdechů nepenthes to lokajíc na Lenoru zapomněla sladký mok ten lokajíc.“ Na to Havran: „Nikdy víc!“ „Proroku!“ dím, „čárných zraků! — Věštče, ďáble nebo ptáku! — Satan slal tě, či Bouř z mraků štvala tě se vztekajíc bídného, však duše chladné, v okouzlené kraje zrádné, k tomu krbu, Strach kde vládne, rci mi pravdu a nic víc — Jest v Gilead balzám těchy? — Rci — jen to rci a víc nic!“ Načež Havran: „Nikdy víc!“ „Proroku!“ dím, „čárných zraků! — Věštče, ďáble nebo ptáku! Pro Nebe i Boha prosím, jejž i ty ctíš — těkajíc duše mořem trudů, hněvu, zda obejme zářnou děvu, v Ráji ‚Lenorou‘ již v zpěvu andělů zve na tisíc? — Zářící tu krásnou děvu zdali uzřím lící v líc?“ Na to Havran: „Nikdy víc!“ „Vari! Slovem tímto z prahu, ptáku, ďáble, starý vrahu, v Peklo zpět neb v bouř, jež hnala sem tě do mých okenic; ani pera nenech tady, ani slova z lži své, zrady, v samotě mé beze vnady nech mne, opusť sochy líc! Přestaň rvát mi srdce, šelmo, kliď se z dveří prchajíc!“ Načež Havran: „Nikdy víc!“ A tak Havran neslét, sedí, stále sedí, na mne hledí, Pallady dál sochy bílé černým křídlem cloní líc; jeho očí zář mne svírá, takto snící démon zírá, lampy zář jej obestírá, jeho stín kol vrhajíc, a má duše z toho stínu nevzchopí se zoufajíc, nevzchopí se — nikdy víc!