61
zrcadlení
světová literaturo v českých překladech
PŘEKLADY KLASICKÝCH BÁSNÍ MODERNÍ LITERATURY HAVRAN A P Ä S M O
EDGAR ALLAN POE K R K A V E C
Preložil Miroslav Macek
K půlnoci byl čas nodlouhýj
bděl jsem slab jak páper pouhý,
v mnohé silné staré svazky noril oči zapadlé —
v dřímotě se hlava sklání, tu se ozve znenadání
jemné tiché zaklepání na mč dveŕo důkladné.
„Kdo to klepe," povídám &i, „na mé dvoře důkladné,
jenom jednou, víckrát ne,"
Vzpomínám si přesně na to, prosinec byl samé bláto, oheň z krbu vrhal zlato mezi s L Lny záhadné. Po ránu jsem toužil činném, skoncovat jsem chtěl s tím splínem,
knihy však se halí stínem, stínem dívky uvadlé, Leno r a je rajské jméno té mé dívky uvadléj jméno navždy zapadlé.
A ten slabý, smutnie stálý šustot od okenic zdálí kdesi v duši désí tak, že divný strach mne přepadne, tlukot srdce ochabuje, hlas jen stále opakuje: ,;Nčkdo venku přešlapuje, hledá dveře důkladné, jistě venku přešlapuje, hledá dveře důkladné, tak je to a jinak ne."
Po chvíli se duše vzchopí, bez váhání slova klopí; „Pane," pravím, „nebo paní, chování mám příkladné, přišlo ale na mne spaní, vaše jemné zaklepání, vaše jemné zafúkaní na mé dveře důkladné málem neslyšel jsem ani. .." Vrzly dveře důkladné, venku temno záhadné.
Jak zrak do tmy tmoucí sirá, úzkost sirá srdce svírá, strašné sny se splétávají v mysli strachem spoutané, z ticha, které duši leptá, ani hlásek nezašeptá, Lenora — hned jméno Šeptám — na mysli mi vytane, Lenora — ozvěna šeptá — na mysli mi vytane jenom ta a jiná ne.
Medicínsko literární úvaha nod Poeovým K r k a v c e m
Není nic zřcjmĚjšiho, než že se každá zápletka, hodná toho jména, musí vypracovali k rozuzlení, než se vůbec začne psát.
E, A, Poe; Filosofie básnické skladby.
Začneme   tedy rozuzlením: }<Lr Jan: e c .je básnickým vyjádřením vlastního Poeovti prožitku — predeliraritního a de-lira utni h o stavu s typickými paranoiu ním i projevy alkoholika tav. typu deltai Přemýšlel jsem čas ŕ o o tom, jaký by to byl zajímavý článek, kdyby tak nějaký spisovatel chtěl — to jest uměl — stopovat   krok za krokem, jak    postupovala některá skladba až ke krajnímu dovršení. Hodlám prokázat, že tato skladba nevděčí na žádném místě náhodě ani íuťití-cí, že celé dílo pokračovalo krok za krokem až k, záveru s přesnosti a strohou důslednosti početního úkolu. E. A. Poe: tamtéž. Pokračujeme tedy krok za krokem ai k závěru: počáteční verš „K půlnocí byl čas nedlouhý,  bděl jsem sláb jak páper pouhý —" stručně a dokonale   vyjadřuje   fysický a psychický stav alkoholika typu delta (takového, u něhož je hladina alkoholu v krvi zvýšena    téměř    trvale) právě v okamžiku, kdy pn nespuťnsti. úzkostných  stavech  a bolestech hlavy dochází k prvním manifestním příznakům deliría. Také následný verš „Po ránu jsem touříl činném —" je zcela typickou ukázkou mysle-
«2
ZRCADLENÍ
ní alkoholika, který se nemůže dočkat „ranního doušku
Deprese, smutek, úzkostné stavy a bezradnost, naplňující následné sloky (jeden příklad za všechny: „kdesi v duši d asi tak, že divný strach mne přepadne —") — to vše patří mezi klasické příznaky predell-rantního stavu.
Je zajímavé, že všichni překladatelé a vykladatelé Poeova Krkavee na základe jeho ľilosojie básnické skladby, psané ovšem více než rok po vydání hůsné a vlastně jen z toho důvodu, aby byl umné zakryt pravý impuls k jej iron napsání, což se Poeovi dokonale a na dlouhou dobu povedlo — všichni pokládají tento jeho psychický stav za důsledek skonu dívky Lenory, ačkoliv v relé básní ů její smrti není žádná zmínka, říká se zde jen „uvadlá Lenůra".
Vysvetlení Poeova tehdejšího psychického stavu jsem nalezl ve společenské rubrice listu Evening Mirror ze dne 23, 11. 1344. Cituji: „Slečna Lenora Buckova, velká podporovatel ka našeho listu, se včera odstěhovalíi," Z mimořádně stručného oznámení, ač šlo o „velkou podporovatelku listu", lze usuzovat, že vztahy mezi L. Buckovou a tehdejším členem redakce listu Evening Mirror E. A. Poeem musely být již více ne A napjaté. Slečna Buckova, zřejmě již déle neschopna snášet alkoholické excesy svého přítele Poea, vyřešila celou záležitost radikálně.
(Pozornost zaslouží verš „Přítel zmizí, pane, jak naděje zklamané —": svědčí o tom, že Poeův vztah k alkoholu nebyl na obtíž jen Lenore Buckové, ale i jiným přátelům.)
Časová posloupnost je logická a jasná: 27. 11. 1344 odchází Leno r a Buckova z města, den nato uveřejňuje E, A, Poe v Evening Mirror stručné oznámení, v prosinci téhož roku prožívá v Krkavčí popisovanou alkoholickou psychózu {„Vzpomínám si přesně na to, prosinec byl samé bláto —") a 29, ledna 1345 publikuje v temže listu báseň Krkavec.
Vraťme se však k básní. Dal-M verze demonstrují již probíhající klasické delirium tremens s typickým střídáním úzkostných stavů a euforie {„ Ptáků v v pád,a č pěkně prud-
Zpět jdu mezi knihy svoje, dusí plnou nepokoje, opět slyším zaťukání, tentokrát už důkladné. Jistě, teď to slyĚím více, někdo je u okenice, zvědavý jsem převelice, jak záhada dopadne, ztiš se srdce, hnedle zvíme, jak záhada dopadne, větrem vzniká, jinak ne.
Otevřel jsem okenice a hie: náhle do světnice krkavec se hrne z doby jistě dávno zapadlé, nezaváhá, rozhlédne se, s pompou šlechtice se nese, usadí se jako v lose nad mé dveře důkladné, na poprsí Palla dino nad mé dveře důkladné, nepohne se, nespadne.
Ptákův vpád, ač pěkně prudký, v úsměv p r omen O mé smutky,
ten jeho cit pro dekorum, ty způsoby vybrané! „Opelichané máš peří, vždyť ti nikdo neuvěří, že jsi krutý krveläčník, když máš peří sedrané, jakpak v pekle říkají ti, když máš peří sed rané?" Krkavec hned kráká: „Ne."
Měl jsem radost z téhle krásy, jak ta drůbež povídá si, i když nebudou v tom asi žádné ěáry záhadné, nikdo nemá ani zdání, jaké je to pokochání vidět ptáka, který kráká, zdobit dveře důkladné,, vidět ptáka na poprsí zdobil dvoře důkladné, jehož jméno zní snad NE,
Krkavec však klidně klímá na poprsí, odkud zpívá to své „ne", co připomíná nářek duše spoutané. Jistě po něm nezůstane ani pírko u rousané, mumláni: „Přítel zmizí, pane, jak naděje zklamané, zítra i ty opustíš mne jak naděje zklamané." Na to pták zas kráká: „Ne."
Hleďme, kterak přesně sedí jeho hbité odpovědi. „Bezpochyby," povídám si, „tohle slovo nevzhledné pochytil od svého pána, kterého postihla rána, nelítostná, necekaná, takže hoře bezedné nutilo ho v beznaději, jenom hoře bezedné, říkat na všechno hned ,ne'.'f
Když jeho vpád, ač byl prudký,
v úsměv proměnil mé smutky., hned se neslo moje křeslo přede dveře důkladné, pak jsem, opřen do sametu, probíral za větou větu. abych zjistil, pročpak je tu ten pták z doby zapadlé, duch děsivý, ďábel divý z doby dávno zapadlé, který umí krákat „ne".
Chvíli dlel jsem v zadumání, slůvko nepromluvil ani na ptáka, jenž na mne poulí žhoucí očí záhadné. Myšlenky se v hlavě "honí, -hlava na polštář se kloní, na ten samet saténový, co má vzory nápadné, ONA uz ten samet nový, co má vzory nápadné, nepohladí, víckrát ne.
P O E 62
Tu se náhle line z dáli vůně jako z katedrály, chvatná chůze cherubínů ve vzduchu znít zůstane, „Lumpeí" křičím, „konec snční, určitě to jinak není, nesou nápoj zapomnění, po kterém tma nastane, na Lenom zapomnění po něm jistě nastane!" Krkavec však kráká: „Ne."
„Proroku zla," povídám mu,
„ať jsi pták či upsán ďáblu, pokouší se pokušitel zjistit, co zde zastane? Nebo tě běs bouří jiných zahnal do zdí nehostinných, sem do domu děsů divých. Pověz pravdu, satane 1 Je snad, je snad v smrti cesta? Pověz, pověz, satane!" Krkavec zas kráká: „Ne."
„Proroku zla," povídám mu,
„ať jsi pták či upsán dabluř kvůli nebi nebo Bohu, oba přec jsme křesťané, řekni duši, co bol tají, zdali ve vzdáleném ráji obejmu LenoTiMásku, zda to někdy nastane, obejmu svou velkou lásku, zda to někdy nastane?" Krkavec zas kráká: „Ne."
„Buď to slovem rozloučení/' vykřikl jsem
v pobouření, táhni tam, kde bouřemi je peklo a noci slátané! Ať tu nezůstane ani černé pírko tvého lhaní, v samotě chci trávit spaní, kliď se z dveří, satane! Vyjmi zobák z mého srdce, kliď se z dveří, satane!1' Krkavee zas kráká: „Ne."
Na mé řeči nic nehledí, stále sedí, stále sedí, v pevné tělo Pa Had i no zatnul drápy šeredné, jeho oči nemrkají, co zla v sobě ukrývají, lampy na zem promítají jeho stíny bezedné a má duse se z těch stínů, jež se zdají bezedné, nezvedne, už nezvedne.
ký, v úsměv proměnil mé smutky —lL) s pře várně zrakovými halucinacemi {mikro-zoopsie = drobná zvífata, zde krkavec!) i typický, tak často popisovaný pij chod li a Luc Snovaných příšer oknem (.fOtevřel jsem okenice a hle: náhle do světnice krkavec se hrne z doby jisté dávno zapadlé —").
Posléze li. A. Poe zřejmě upadá do krátkého alkoholického komatu „(Chvíli dlel jsem v zadumáni, slůvko nepromluvil ani ■—ve kterém prožívá další alkoholické halucinace Čichové, které jsou jinak vzácné („Tu náhle sc line 7. dáli vůně jak z katedrály —"} a sluchové, u nichž je typické právě jejich zmnožení („chvatná chůze cherubínů ve vzduchu znít zůstane —"}.
Tři následující sloky, popisující jednostrannou imaginární hádku s krkavcem, plné pocitu beznaděje, úzkosti a nepřátelství k okolí spolu s nedostatečnou kontrolou reality dokonale vystihují paranoidní projevy alkoholické psychózy.
A závěrečná slova „a má duse se z těch stínu, jež se í daj i bezedně, nezvedne, už nezvedne" jen dokazují, že si E. A. Poe vážnost svého stavu i možné následky uvědomoval: postupně se rozchází se zbývajícími přáteli, dál pije a chátrá, až je 3. října 1849 nalezen v bez vědomí na ulici v Baltimore a převezen do nemocnice, kde za čtyři dny umírá.
,Ttín jehíi Ixiseň Krkavčť, ta to dokonalá básnická transposice predelirantního a deli-rantního záchvatu alkoholika, se postupem doby stala nesmrtelnou. M. M.
MUDr. Miroílov Moček: nor. 7. 12. 1944 v Litomyšlí.
Po q h so Ivo vání jedenáctUeté středni s koly za-móstnan rok jako pomocný dělník v tkalcovně, pak studia lékařské řakuity UP v Olomouci, promován 19Č7. zubní lékař v Ostrově o Postřel mově u Zábřeha, od ledďio 199Q poslanec Federálního shromáždění, místopředseda Občanské demokratické stromy.
K překlad Ó ní přiveden O. F, Babi érem asi před patnáctí íety. Překládá. poesii -(Shakespeare, Keats, Shelley, Banet-Browningová, Brooke. .,) i prózu (Qrwell, Robinsonova, Le Carré, For-syth.,.); některé 2 jeho překladů se chystají ik vydání, jíně iústóvají iňedítní.
Překlad Krkavee získal první cenu v překladatelské :outěii v ■kategorií poesie v roce 198°.