Věty jednočlenné (bezpodmětné) – dále JČV

Nejběžnějším typem české věty jsou věty, které obsahují část podmětovou a část přísudkovou
(dvojčlenné věty). V češtině, ale i v jiných jazycích existují však také tzv. věty jednočlenné.
Tyto věty nemají vůbec pozici podmětu, nelze ji obsadit ani náhradním způsobem. Nositel
predikačního příznaku v nich není pojmenován (Prší. Svítalo.), protože není známý, příp. není
vyjádřen záměrně, abstrahujeme od něho (O tom se psalo ve všech novinách.). Tyto věty mají pouze
tzv. základní větný člen, který je funkčně totožný s přísudkem.

JČV dělíme podle toho, čím je vyjádřen jejich základní větný člen:

·        Slovesné

-         se slovesem plnovýznamovým

-         se slovesem sponovým


·        Neslovesné

-         jmenné (substantivní, adjektivní)

-         infinitivní

-         příslovečné

-         citoslovečné

JČV slovesné

- se slovesem plnovýznamovým

obsahují sloveso ve tvaru 3. os. sg. neutra (neosobní tvar). Tyto věty vyjadřují:

a)      vnější stavy prostředí (přírodní děje): Mrholí. Leje. Mračí se. Mrzlo. Pršelo.

b)      tělesné a duševní stavy a pocity: Stýská se mi. Ulevilo se mu. Bolí mě v zádech.

(Nositel stavu je ve 3. nebo ve 4. pádě.)

Ale pozor: Bolí mě záda. již není JČV!

c)       slovesné vazby jde o něco, běží o něco, záleží na něčem: Šlo o velkou věc. Nezáleží na
tom. K tomu nedojde.

 – se slovesem sponovým

a)      stavy okolního prostředí: Je chladno. Je teplo. Letos bude slunečno. V zimě bylo pěkně.

b)      psychosomatické stavy a pocity: Otci je nevolno. Je mi smutno. Janě bylo Petry líto.

Součástí těchto vět jsou predikativa (stavová příslovce), která se od způsobových adverbií liší
nejen sémanticky, ale často i formálně: Je mi smutno. (× Tváří se smutně.); Venku je chladno.
(Tváří se chladně.)



JČV neslovesné

ü  jmenné – jejich základem bývá:

1.1 substantivum v nominativu: názvy uměleckých děl (Babička, Maryša, Pán prstenů), nápisy (Hotel,
Čekárna, Nemocnice), při představování (Jana Nová).

1.2 vokativ: Petře! (tento vokativ označuje osobu/adresáta projevu a zároveň obrací jeho pozornost
k mluvčímu – pojmenovává a upozorňuje). × JČV vokativní hodnotící: Mizero! Blázínku!

2. adjektivum: hodnotí skutečnost (Pěkné. Trochu hloupé. Bezva.) V platnosti adjektiv mohou být
užity i jiné slovní druhy (Fajn. Super. Prima. Pro kočku.).


ü  příslovečné – s příslovcem hodnotícím (Výborně. Špatně. Skvěle.), s částicemi přitakacími a
popíracími (Ano. Ovšem. Ne. Určitě.).


ü  infinitivní – věty rozkazovací a přací (Docvičit! Nekouřit! Sednout! Mlčet!), méně oznamovací,
které vyjadřují podiv (Takhle se zřídit! V létě topit!) a také rozvažovací (deliberativní) otázky
(Což takhle dát si špenát? Být, či nebýt? Jít tam?).



ü  citoslovečné – subjektivní (reakce mluvčího na situaci: Hop! Pst! Ahoj!), objektivní (napodobují
různé zvuky:  Prásk! Haf! Vrkú! Bác! Žbluňk.)