Recepce a ohlédnutí za poezií Václava Hraběte Ohlas Hrabětovy poezie byl od konce šedesátých let velmi intenzivní, zároveň však nejednotný. Na čtenářskou reflexi měli posledních čtyřicet pět let vedle literárních kritiků podstatný vliv především jeho editoři a také jeho umělečtí interpreti. Vliv editorů zmiňujeme zejména proto, že Hrabě za svého života nevydal žádnou básnickou sbírku. Touto kapitolou si klademe za cíl nastínit vývoj problematiky ohlasu Václava Hraběte. Jednotlivé texty jsou řazeny vzestupně podle roku vydání, v rámci celé kapitoly jsou rozděleny na texty vydané před rokem 1989 a po něm. Upozorňujeme, že toto řazení není pouze z historických důvodů, za mezník tohoto dělení považujeme vydání souboru básní Blues pro bláznivou holku z roku 1990. Až do poloviny osmdesátých let byla k dispozici (a to ještě v celkem neautentické, neautorizované podobě) přibližně polovina celého básníkova díla. Více než samotné dílo vystupovala na povrch legenda autorova života s jeho tragickým koncem. Novinové i odborné články se zaměřovaly spíše na život Václava Hraběte než na samotné básnické dílo. V této kapitole se zaměříme na vybrané literární kritiky, novinové články, editorské poznámky a studie, které se podle nás nejvíce podílely na interpretaci Hrabětovy poezie a zároveň ovlivňovaly čtenářské publikum. Řazení jednotlivých textů je odvozeno od doby jejich vydání. Tato recepce se věnuje první vydané sbírce Stop-time1 (editor Miroslav Kovářík (1969)), článku Kamila Horňáka v Hostu do domu2 (1970) a stati Ireny Zítkové Jam-session s Františkem Gellnerem3 (1970), prvnímu pokusu o vřazení Václava Hraběte do českého literárního kontextu. Druhá sbírka Blues v modré a bílé (1977) byla sestavena editorem Jaromírem Pelcem, který se pokusil včlenit básníkovu tvorbu mezi sbírky oficiálního proudu. Tento pokus vyvolal vlnu negativních literárních kritik, z nichž zmíníme zejména reakci Josefa Peterky Úplně zbytečná legenda4 (1978) a následný komentář Jana Lukeše v knize Prozaická skutečnost5 (1982). Zároveň však do této kapitoly zařazujeme text Jiřího Rambouska Václav Hrabě 6 (1984), který byl doposud opomíjen, a z literárněhistorického hlediska dotváří básníkův ohlas. 1 PELC, Jaromír. Nový obsah (vývojové portréty). Praha: Mladá fronta. 1977. 2 HORŇÁK, Kamil: Tváře prvotin. Host do domu, 17, 1970, č. 8, str. 33–35. 3 ZÍTKOVÁ, Irena. Jam-session s Františkem Gellnerem. Orientace, 5, 1970, č. 2, str. 78–83. 4 PETERKA, Josef. Úplně zbytečná legenda. Literární měsíčník, 7, 1978, č. 3, str. 112–114. 5 LUKEŠ, Jan. Prozaická skutečnost. Praha: Mladá fronta, 1982. 6 RAMBOUSEK, Jiří. Václav Hrabě. [Rozbor básní.] In: Rambousek, Jiří. Nesoustavná rukověť české literatury. 1 vyd. Praha: Torst, 2003. Po roce 1990 se vydáním doposud nejúplnějšího souboru Blues pro bláznivou holku situace mytizovaného vnímání básníka proměnila, můžeme sledovat dvě rozdílné interpretační vlny. Jednak se objevily publikace určené pro širokou veřejnost a na straně druhé vyšly přelomové publikace odborného charakteru. Co se odborných publikací týká, mezi zásadní interpretátory patří Bohuslav Hoffmann, u kterého se zaměříme na dvě z jeho přelomových studií (Vývojové souřadnice poezie Václava Hraběte7 a Bluesový hrabě své generace8 ) a Vladimír Křivánek9 , který je hlavním tvůrcem oddílu písňové a básnické tvorby třetího dílu rozsáhlého čtyřdílného kompendia, podávajícího ucelený výklad o vývoji české literatury v období od konce druhé světové války do pádu komunistického režimu v roce 1989. Zároveň v této kapitole představíme dvě vybrané publikace určené pro širokou veřejnost – Nevyjasněná úmrtí II. Jiřího Hlinky10 a 12 taktů pro Václava Hrabě Jiřího Žáka11 . 7 HOFFMANN, Bohuslav: Vývojové souřadnice poezie Václava Hraběte. Česká literatura, 3, 1994. 8 HOFFMANN, Bohuslav. Bluesový hrabě své generace. Václav Hrabě. Iniciály, 2, 1991, č. 14 – 15, s. 22 – 25. 9 Český dekameron/Sto knih 1969-1992. Vladimír Křivánek a kol., 1. vydání, Praha: Scientia, 1994, str. 96 – 98., KŘIVÁNEK, Vladimír. Kolik příležitostí má báseň: kapitoly z české poválečné poezie 1945/2000. 1 vyd., Brno: Host, 2007. 10 HLINKA, Jiří. Nevyjasněná úmrtí. II., Václav Hrabě, Bohumil Hrabal, Vladimír Boudník. 1.vyd., Praha: World Circle Foundation, 1999. 11 ŽÁK, Jiří. 12 taktů pro Václava Hrabě. Praha: Nakladatelství XYZ, 2010. Do roku 1989 Již v úvodu jsme zmínili, že na první, a zároveň nejrozšířenější a nejtrvalejší prezentaci měl podíl zejména Miroslav Kovářík se svým amatérským Docela malým divadlem. Hrabětovy texty se šířily ústním podáním a opisy. Písemně je tiskem fixoval časopis Divoké víno a zejména první knižní vydání vydané v nakladatelství Mladá fronta v roce 1969 pod názvem Stop-time12 . Kováříkova reflexe Hrabětova díla vycházela z úzkého propojení tvorby a autorova života, z představy, že život a dílo je jedno a to samé. V ediční poznámce ke Stop-time dokonce Kovářík uvedl, že „životopis Václava Hraběte jde z nich skutečně rekonstruovat dosti dobře“.13 Miroslav Kovářík tuto myšlenku opravdu realizoval. Bez ohledu na skutečné genetické souvislosti jednotlivých textů, bez ohledu na historický kontext jejich vzniku a vývoje vytvořil obraz básníka, který odpovídal jeho představám o Hrabětově poezii i o mladé poezii uprostřed šedesátých let a v jejich druhé polovině. Václava Hraběte, jehož vývoj vymezil prvními pokusy vystihnout „tento krásný, ztřeštěný a jediný svět“14 na jedné straně a magickými vlnami americké beatnické poezie, které k nám byly „zaneseny hlavně díky překladatelskému zájmu Jana Zábrany v době, kdy mladý básník složitě hledá svou uměleckou orientaci“15 na straně druhé, označil za představitele „texaskové generace“, která našla v jeho poezii „svoje dokonalé sebevyjádření“.16 Celá sbírka byla veskrze sestavena tak, aby vznikla rozhněvaná a beatnická podoba básníka, který zemřel v době ginsbergiády. Textový soubor třiceti sedmi básní byl uzavřen čtrnáctiveršovou básní, která byla původně textovou součástí reportáže Třicet a jedna noc aneb Zápisky z živého domu, a nikoliv samostatným dílem. Před tuto efektní pointu, která byla datována básníkem tři čtvrtě roku před tragickou smrtí, Kovářík zařadil básně, které evidentně patří k Hrabětovým veršům mnohem starším („Blues za Vladimíra Majakovského“, „Ty II“, „Variace na renesanční téma“, „Infekce“). Jedná se o texty napsané na počátku šedesátých let, tedy ještě před odchodem na vojnu, kterou Hrabě absolvoval od srpna 1961 do srpna 1963. V komentáři na konci sbírky pak Kovářík rozvinul snahu přiřadit Hraběte mezi tragicky zemřelé mladé básníky: „Celistvé torzo Hrabětova díla svědčí výmluvně o dalším tragicky nenaplněném osudu, české poezii od dob Máchových tak blízkému. Kdoví, 12 Stop-time. K vyd. připravil a ed. pozn. naps. Miroslav Kovářík. 1.vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. 13 Tamtéž, str. 65. 14 Tamtéž, str. 64. 15 Tamtéž, str. 64. 16 Tamtéž, str. 66. nebudeme-li jednou uvádět ve výčtu té jedinečné řady i jméno lochovického rodáka Václava Hraběte, Máchy v texaskách.“.17 Jak se později ukázalo, tato sbírka nebyla sestavena ani s ohledem na přibližnou dobu vzniku (přestože to bylo již v té době možné ověřit dle datovaných časopisecky publikovaných textů) a sporné pasáže jednotlivých básní byly objasněny až v druhé polovině 80. let. Kováříkova zásluha je nepochybně v tom, že uvedl Hrabětovo dílo do kulturního oběhu, jeho iniciativa však zároveň stojí i na počátku nesčetných manipulací s jeho dílem. V roce 1970 byl v Hostu do domu publikován článek Kamila Horňáka pojmenovaný Tváře prvotin18 . Autor v něm komentoval situaci přílivu knižních debutů šedesátých let a pozitivní přínos ve formě zvýšeného zájmu o kritické zhodnocení mladé poezie. Nevýhodou byl podle něho fakt, že: „prvotiny byly poměřovány především kontextem onoho přílivu, méně již byly hodnoceny v kontextu české poezie jako celku“.19 On sám v článku představil čtyři knižní debuty, jejichž spojovacím článkem byla podle něj konkrétní a smyslová obraznost. Vedle sbírky Stop-time dále uvedl Slunovrat Evy Bernardinové, Neklid Jindřicha Uhera a Lunovrat Miloše Horanského. Kamil Horňák ve své charakteristice víceméně vycházel z editorské poznámky Miroslava Kováříka, sám dále dodal, že Hrabě vědomě navazoval na poetiku Františka Gellnera. Jednotlivé citace básní byly opět převzaty z již zmiňované ediční poznámky, navíc opatřeny komentáři autora článku, který největší sílu Hrabětovy poezie viděl v „kontradikci dvou rovin, a to slangové prozaizaci a drsné předmětnosti volného verše“. Tyto dvě roviny podle něho vytvářely napětí, díky kterým básník „vyjevuje sváry lidského nitra“.20 První vážnějším pokusem o vřazení Hrabětova díla do historického kontextu české poezie byla stať Ireny Zítkové Jam-session s Františkem Gellnerem21 . Zítková v podstatě opět převzala Kováříkem vytvořený předobraz Václava Hraběte jako „jednoho z nejvýraznějších básníků beatové generace“22 , hlavním tématem jejího článku bylo srovnání tvorby obou básníků. Impuls jí poskytla jedna z Hrabětových básní, podle které pojmenovala i celý text. Její snahou bylo konfrontovat oba básníky v rámci básnického díla (ve skutečnosti však měla k dispozici jen účelně komponované torzo Stop-time). Spřízněnost obou básníků viděla v procesu citového strádání, utápění v alkoholu, v manifestačním odporu k světu, „s kterým se nejen neztotožňují, nýbrž který se jim přímo hnusí a v nenaplněném hledání 17 Tamtéž, str. 66. 18 HORŇÁK, Kamil: Tváře prvotin. Host do domu, 17, 1970, č. 8, str. 33 – 35. 19 Tamtéž, str. 34. 20 Tamtéž, str. 34. 21 ZÍTKOVÁ, Irena. Jam-session s Františkem Gellnerem. Orientace, 5, 1970, č. 2, str. 78 – 83. 22 Tamtéž, str. 78. lásky …“.23 Shody nacházela i v rovině výrazové, v nasazení masky poplatné dobové literární atmosféře, sloužící ke vzpurnému provokačnímu gestu, v předstíraném siláctví, které se projevovalo ve výrazech i námětech, v pohrávání si s myšlenkou duchovního úniku a útěku do exotického exilu. Také snahy o „objektivní dějovou fabulaci“ v některých textech považovala jen za „nepříliš zastíranou básníkovu výpověď o vlastních trablech“.24 Irena Zítková představila Václava Hraběte jako básníka, který prodělal „duševní krizi“, básníka „marného hledání jakékoliv opory, ať už v sobě nebo okolo sebe. Dramatické napětí, jež se na čtenáře z básní přenáší, je odrazem této bezradnosti se sebou, se světem.“25 Tento interpretační pokus vypovídá velice málo o objektivní hodnotě celého jeho díla i o hodnotě historické. Výklad I. Zítkové se snažil interpretovat autora z hlediska soudobé literatury. Na básníkovo dílo bylo nahlíženo jako na poezii přelomu šedesátých a sedmdesátých let, nikoli přelomu padesátých a šedesátých let a jejich první poloviny, ve které skutečně vznikalo. Dalším negativem je opět vidění díla jako obrazu samotného básníkova života. Zítková se dopustila stejné chyby, jakou učinil již Miroslav Kovářík při sestavování první sbírky. Básnické dílo tak doposud sloužilo spíše k rekonstrukci či mytizaci Hrabětova života. Nešlo ani tak o poznání díla samotného, jako o vytvoření image básníka, básníka vnitřně rozervaného a zároveň rozhněvaného, společensky nonkonformního. Václav Hrabě byl Miroslavem Kováříkem představován jako český beatnik. Tato prezentace přinesla nejen zvýšenou popularitu u čtenářů, ale zároveň se dostala do rozporu s normalizačními tendencemi sedmdesátých let. V roce 1975, na který připadlo desáté výročí Hrabětovy smrti, o něm nebylo možno prosadit do žádného časopisu ani článek. Dokonce ani do Mladého světa, kde na konci šedesátých let otiskl M. Kovářík velmi populární článek o Hrabětovi pojmenovaný Mácha v texaskách. Ani do Melodie nebo Tvorby, kde v té době jako redaktor působil Hrabětův interpret a druhý editor Jaromír Pelc. Příležitost se naskytla o několik měsíců později a Jaromír Pelc ve snaze zachránit Hrabětovo dílo pro socialistickou literaturu sestavil doplněné vydání a také nové uspořádání básníkova torza pojmenované Blues v modré a bílé26 . Nechyběla ani reinterpretace v rámci ediční poznámky i studie zveřejněná v Pelcově kritické publikaci Nový obsah27 . Tato studie však byla pouze kopií ediční poznámky vřazenou do zmiňované publikace. 23 Tamtéž, str. 80. 24 Tamtéž. 25 Tamtéž, str. 81. 26 Blues v modré a bílé. Z básníkových publik. sbírek a z pozůstalosti uspoř., k tisku připravil, doslov a životopisnou pozn. [naps.] Jaromír Pelc. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1977. 27 PELC, Jaromír. Nový obsah (vývojové portréty). Praha: Mladá fronta. 1977. Pelc se tentokrát pokusil zařadit Hraběte do kontextu české poezie druhé poloviny sedmdesátých let. Ve shodě se svými předchůdci zdůraznil zejména mimoliterární aspekty Hrabětova díla. Píše přímo o „zliterátštění“ jeho poezie. „Snaha být do všech důsledků antibásníkem ho paradoxně, ale vlastně logicky dovedla k opravdové poezii.“.28 V opozici ke svým předchůdcům však podle Pelce zdůrazňoval nikoliv subjektivní rozervanectví, ale naopak úsilí vyjít ze sebe sama a překonat samotu. „Jeho přístup ke světu není pasivně vstřebávající, ale naopak programově činný, cíl nenalézá v idealizovaném vymanění se ze sociální struktury, nýbrž naopak v co možná účelném zakotvení v ní, v tvořivém přijetí společenské role.“.29 V Hrabětově poezii podle něho akcentoval „střet dvou životních stylů“: stylu moderního měšťáka a světa skutečných lidí. V této souvislosti připomněl také osobnosti Hrabětovi blízkých básníků: Majakovského a Kainara. Nejsilnějším momentem celého textu bylo pak představení Hraběte jako aktuálního básníka činu a nového kolektivismu30 , čímž se Pelc snažil eliminovat jednostranně vyzdvižený image beatnického outsidera a naopak upozornit na „pozitivní a konstruktivní východiska v jeho díle trvale přítomná“. Tak došlo k dalšímu kroku mytologizace odkazu Václava Hraběte v průběhu deseti let od jeho smrti, tentokrát ve prospěch části generace, která úspěšně vplynula do vod tzv. normalizace. V knize Nový obsah představil Pelc kromě Hraběte mimo jiné K. Sýse, P. Skarlanta, M. Černíka a P. Cincibucha. Tato velmi pozitivně laděná interpretace nevzbudila souhlas na oficiální scéně, ba naopak, v řadě oficiálních dobových kritik vyvolala hluboký nesouhlas a ostrou polemiku. Nejvýraznější nesouhlasnou reakcí byla recenze Josefa Peterky nazvaná Úplně zbytečná legenda31 . Konfrontace Peterkova a Pelcova pokusu o interpretaci Hrabětova díla odhalila, že básníkovo dílo se stalo politikem. Tak také explicitně Peterka označil Pelcovu interpretaci. Přestože byla Peterkova reakce psána se silným ideologickým podtextem a další kritici a interpreti Hrabětovy poezie tuto stať hodnotili jako velmi negativní příspěvek k této problematice, Peterkova recenze byla vůbec první, u které můžeme hodnotit její pozitivní metodologický přínos. Peterka ve své práci upozornil na manipulaci s Hrabětovým dílem a zároveň také na to, že Pelc nikde ani náznakem nepoukazoval na pozici Hraběte v českém poetickém kontextu první poloviny šedesátých let. Tento metodologický impuls byl 28 Blues v modré a bílé. Z básníkových publik. sbírek a z pozůstalosti uspoř., k tisku připravil, doslov a životopisnou pozn. [naps.] Jaromír Pelc. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1977. 29 Tamtéž, str. 82. 30 Tamtéž, str. 87. 31 PETERKA, Josef. Úplně zbytečná legenda. Literární měsíčník, 7, 1978, č. 3, str. 112 – 114. v ideologické atmosféře přeslechnut a až dodnes je v podstatě zafixován názor, že jeho recenze zveřejněná v Literárním měsíčníku byla krajně negativní. Peterka se již na začátku distancoval od myšlenky zařadit V. Hraběte mezi významné básníky české literatury (Máchu, Hlaváčka, Wolkera a Ortena). Negativně hodnotil i snahu nakladatelství Melantrich, které ve stejné době vydalo Skarlantův vzpomínkový Věk slasti32 , kde autor textu Hraběte vydával za svého duchovního otce, utěšitele, milostného rádce, svědka smrti, a není zapomenuto ani na relikvie typu „odtud mi Hrabě poslal dopis“, „tady přecházel, tohle četl…“.33 Kritik si povšimnul i problematiky řazení básní, a to zejména závěrečných sekcí sbírek. Pro představu zmiňme Pelcovu verzi sbírky, která končí verši – „Internacionála na hrobě básníka/ vrátí se/ život pod jezem“. Zatímco Pelc se snažil zmírnit obraz Hraběte jako beatnického básníka, Peterka byl zcela neoblomný a upozorňoval na fakt, že Hrabětova poezie přímo vycházela z americké anarchizující neoavantgardy. Peterka přirozeně neměl pozitivní vztah k Hrabětově poezii, ale pozitivní význam měla jeho recenze v tom, že upozornil na manipulaci s básněmi Václava Hraběte a na dosavadní rozkolísanost v interpretaci básníkova odkazu. Na počátku osmdesátých let se pak pokusil o reflexi Hrabětovy tvorby Jan Lukeš v knize Prozaická skutečnost34 (1982). Odmítl především interpretaci Peterkovu a ocenil snahu Jaromíra Pelce představit mladou básnickou generaci kritickou publikací Nový obsah. Jan Lukeš ve své stati pouze okomentoval Pelcův příliš pozitivní a Peterkův krajně negativní ohlas. Je zřetelné, že autor inklinoval spíše k Pelcovu pojetí a vyčítal Peterkovi naprostou neinformovanost a dezinterpretaci Hrabětových básní. Jan Lukeš pak nakonec volně navázal na myšlenku Jaromíra Pelce, který Hraběte představil jako předchůdce nových básnických tendencí, a on sám tentokrát zařadil básníkův odkaz na pomezí písničkářské a prozaické tvorby generace sedmdesátých let. V roce 2003 vyšla v nakladatelství Torst publikace pojmenovaná Nesoustavná rukověť české literatury, obsahující klíčové studie Jiřího Rambouska. Jedna ze studií, uveřejněná v rámci sborníku Zprávy Kruhu přátel českého jazyka z března 1984, se věnuje básníkovi Václavu Hrabětovi. Studie nazvaná Stop-time není primárně zaměřena na samotnou sbírku, ale spíše na báseň, podle které je tato sbírka pojmenovaná. Rambousek zahájil svou stať 32 Ukázky z knihy Věk Slasti: „Václav seděl naproti mně, zády k oknu, byl nakrátko ostříhaný, jeho obličej ponořený do stínu se nesmírně odlišoval od tváře muže, kterému se obdivoval. Slovansky měkká, světlá tvář mi nabízela myšlenku, že hnutí beat se nedá dělat s tímhle obličejem…“(str. 128), „Kdyby se Američan na Národní třídě neobjevil, Hrabě by zůstal naživu… Helejte, já si nemyslím, že šlo o úmysl. Ten hipster ho jenom utahal…“(str. 119 – 120) 33 Tamtéž, str. 12. 34 LUKEŠ, Jan. Prozaická skutečnost. Praha: Mladá fronta, 1982. poměrně netypicky, káral editora Pelce za gramatické chyby ve sbírce Blues v modré a bílé a nevysvětlení některých „cizích“ pojmů. Pozitivním přínosem této studie je logické vřazení Václava Hraběte do literární generace 60. let. Rambousek tak nesouhlasí s Pelcem, který prohlašuje Hrabětovy verše za „dialektickou negaci“ mladé poezie šedesátých let. Autor představil Hraběte jako básníka velmi citově založeného. Se svými vrstevníky se podle něj shodoval v protiměšťáckém názorovém postoji namířeném i proti měšťáctví socialistickému, proti sektorovému štěstí a životu na doplňkovou půjčku (srovnává tvorbu Václava Hraběte s Hanzlíkovými verši ze Smutné básně pro Lenku)35 . Výrazným rysem Hrabětovy poezie a zároveň i rysem literární generace let šedesátých byla podle něho potřeba něhy, emocionalita a návraty do dětských let. Stop-time je, stejně jako všechny ostatní Hrabětovy básně, podle Rambouska výrazně subjektivní (jako protiklad k této charakteristice zde autor uvádí racionálního Miroslava Holuba). Báseň je interpretována jako text ryze milostný a prostřednictvím náznakových citací do ní zasahuje svět dětství a v dětství zaslechnutých písniček (rozmarýn, malý husárek). V obou případech se podle Jiřího Rambouska opět jedná o klíčové motivy básnické tvorby příslušníků Hrabětovy generace. V neposlední řadě autor opět (shodný postoj nalezneme u Miroslava Kováříka i Ireny Zítkové) upozorňuje na maximální míru ztotožnění lyrického subjektu s autorem: „Sémantické gesto Hrabětových veršů se zcela kryje s tím, jak si básník počínal ve skutečném životě. Sebe sama charakterizuje ve svých básních jako člověka žijícího mimo spořádaný měšťácký a spotřebitelsky orientovaný životní shon, jako mladého návštěvníka pražských barů, hospůdek a pivnic…“.36 Jiří Rambousek se tak ve svém výkladu opět držel životopisných reálií básníka, které se šířily mezi čtenářskou obcí a utvářely podobu člověka na okraji společnosti. 35 RAMBOUSEK, Jiří. Václav Hrabě. [Rozbor básní.] In: Rambousek, Jiří. Nesoustavná rukověť české literatury. 1 vyd. Praha: Torst, 2003, s. 530. 36 Tamtéž, s. 531. Po roce 1989 Nejvýraznější pokus o reflexi Hrabětova díla spadá do polistopadového období. V roce 1990 vyšel dosud nejúplnější soubor textů, nikoliv však úplný, protože v něm chyběla značná část textů juvenilních a také texty neveršované. Blues pro bláznivou holku37 obsahuje přes osm desítek básnických textů ve zvláštním uspořádání. Základem je dvanáct textů autorem připravované a jím také komponované sbírky. Ostatní texty jsou řazeny ne zrovna obvyklým způsobem: podle abecedy titulů či incipitů prvních veršů. Editoři publikace Miroslav Kovářík a Jaromír Pelc se podle vlastních slov tak rozhodli proto, že chtěli „aby čtenář nebyl ovlivněn subjektivním vztahem editorů k dílu“.38 Bohuslav Hoffmann (významný polistopadový vykladatel Václava Hraběte) se však v jedné ze svých studií39 domnívá, že tak ve skutečnosti učinili nejspíše proto, „ že nebyli schopni vyložit Hrabětovo dílo v jeho historicky autentické podobě, že nebyli schopni číst a analyzovat básníkovy rukopisy a autorizované strojopisy, které jsou od poloviny osmdesátých let k dispozici, tak, aby pronikli do Hrabětova vývoje“.40 Zařadit jednotlivé básně do časově posloupné linie je opravdu značně obtížné, neboť jen u některých textů lze přesně či alespoň přibližně určit dobu jejich vzniku. Na rozkolísanosti textů se výrazně podílely i spontánní opisy. Jaromír Pelc z této situace vyvodil závěr, že „by bylo ošidné pokládat za autentickou podobu pouze jejich rukopisnou podobu“, že rukopis „představuje první, spontánní záznam textů“41 , že lze předpokládat další práci na něm. Těžko lze však podle Bohuslava Hoffmanna přijmout následující názor. „Přímo se proto nabízí eventualita kontaminování, sloučení těch nejlepších prvků ze všech známých variant básníkova díla.“.42 Realizace tohoto záměru by podle něj znamenala pokračující manipulování s Hrabětovým dílem a čím dál větší vzdalování se od jeho skutečné autentické podoby. Vydáním této sbírky byl však učiněn velmi výrazný krok. Jedná se o dosud nejúplnější publikovanou sbírku Václava Hraběte od roku 1969, kdy byl širší veřejnosti představen Stop-time, sbírka vydaná pod taktovkou Miroslava Kováříka. 37 Blues pro bláznivou holku. Z autorovy rukopisné pozůstalosti a dalších pramenů k vydání připravili a uspoř. Miroslav Kovářík, Jan Miškovský a Jaromír Pelc. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 38 Tamtéž, str. 230. 39 HOFFMANN, Bohuslav: Vývojové souřadnice poezie Václava Hraběte. Česká literatura, 3, 1994. 40 Tamtéž, str. 262. 41 Tamtéž, str. 229. 42 Tamtéž. Bohuslav Hoffmann do této doby publikoval několik článků43 věnujících se problematice vnímání poezie Václava Hraběte, my si v rámci nastínění vývoje vybíráme dva zásadní texty. Jednak je to článek nazvaný Bluesový hrabě své generace44 , dále pak studii pojmenovanou Vývojové souřadnice poezie Václava Hraběte45 . Hoffmann byl vůbec prvním polistopadovým literárním kritikem, který měl přístup k básníkově kompletní pozůstalosti. On sám výrazně upozorňoval na to, že i po vydání Blues pro bláznivou holku přežíval názor, že Václav Hrabě básnicky dozrál až po návratu z vojny. Za vrchol básníkovy tvorby bylo do té doby stále považováno období spolupráce s časopisem Tvář a zejména poslední rok jeho života, který strávil v prostředí Violy. Na základě důkladného rozboru textů pozůstalosti se Hoffmann negativně vyjádřil jednak vůči řazení jednotlivých básní souboru Blues pro Bláznivou holku, ale i vůči přibližné dataci stejnojmenné, Hrabětem sestavené sbírky. Doložil také logická vodítka, která ho k tomuto tvrzení vedla, a deklaroval tak, že minimálně čtvrtina této sbírky byla napsána na přelomu padesátých a na počátku šedesátých let. Hoffmannův článek pojmenovaný Bluesový hrabě své generace je přelomový z hlediska vztahu básníka k hudbě a vysvětlením i několika mylných faktů, které do jisté míry zapříčinily hrabětovskou legendu. Kritik poukázal zejména na to, že dosavadním básníkovým vykladačům se podařilo v povědomí nejširšího publika zafixovat mytický obraz českého beatnika z Violy, tedy z období sklonku první poloviny šedesátých let. Hrabě však byl podle Hoffmanna bluesovým básníkem již na sklonku let padesátých a na počátku let šedesátých46 , období Tváře a Violy jsou podle něho jen organickým pokračováním, prohloubením a vyvrcholením předcházejícího vývoje. Bluesové a cynické texty Hrabě psal i po dobu vojny a některé posílal do Československého rozhlasu, kde nemohly být v plné autenticitě vysílány, a proto byly některé texty pozměňovány nebo částečně vynechávány. Jazzová orientace, která měla v dobovém kontextu svou osobitou podobu obzvlášť v básnické a písňové tvorbě J. Kainara a J. Suchého, se u Hraběte v kontextu mladé poezie šedesátých let objevovala nejvýrazněji. Z jeho generačních vrstevníků, kteří byli zčásti ovlivněni jazzem, připomeňme zejména J. Hanzlíka a V. Honse, z generačně starších I. Machulkovou, I. Diviše, J. Hořce. 43 HOFFMANN, B. Václav Hrabě – mytický a autentický. Lidová demokracie, 46, 6. 3. 1990, str. 5, HOFFMANN, B. Básník, který nebyl v čítankách. Český jazyk a literatura, 41, 1990-1991, č. 1 – 2, str. 65 – 68., HOFFMANN, B. Václav Hrabě – český beatnik 60. let. In: Přednášky z XL. běhu LŠSS. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1997. str. 90. 44 HOFFMANN, Bohuslav. Bluesový hrabě své generace. Václav Hrabě. Iniciály, 2, 1991, č. 14-15, s. 22-25. 45 HOFFMANN, Bohuslav. Vývojové souřadnice poezie Václava Hraběte. Problematika jejího ohlasu. Česká literatura, 42, 1994, č. 3, str. 255 – 275. 46 „Kdybych byl černochem / utekl bych do pralesa / i v duši bývá někdy prales / a z Harlemu do New Orlínsu znělo by mé blues…“. To jsou Hrabětovy verše ze spirálového trhacího bloku, do něhož si zapisoval své první básnické pokusy v prvních letech svých vysokoškolských studií na sklonku padesátých let. Hoffmann upozorňuje na jistý paradox, že v těchto generačních souvislostech Hrabě nikdy vykládán nebyl, jedná-li se o přirozené začlenění do generace šedesátých let. My tento názor nesdílíme, připomeňme studii Jiřího Rambouska, která byla nejspíše přednesena pouze užšímu publiku a v polistopadovém období zůstala na pozadí událostí. Václav Hrabě je Hoffmannem tematicky vřazen mezi generaci mladých básníků, kteří svou pozornost obrací k aktualizované biblické a barokní tradici, k adoraci dětství a vytváření přírodních obrazů a krajin. Hrabě je podle něho spíše básníkem městským a zároveň exotickým, tento svébytný svět je budován i pomocí hudebních motivů.47 Tento únik ze skutečného světa do světa exotického podle něho sdílel Hrabě zejména s Hanzlíkem (Země za Paříží, Stříbrné oči) a Wernischem (Zimohrádek). K této orientaci ho podle něho vedla černošská poezie, oblíbení prokletí francouzští básníci i exotické texty či motivy českých básníků. Bohuslav Hoffmann přiřadil Hraběte ke „generaci Hanzlíkově“ (byli na počátku šedesátých let i osobními přáteli), ale zároveň dodal, že do kulturního povědomí ho prosadila až generace následující, generace Divokého vína (P. Cincibuch, J. Žáček, K. Sýs ad.). Přínosem Bohuslava Hoffmanna je pevné vřazení básníka do autentického literárního kontextu první poloviny šedesátých let a vymezení jeho historického významu. Vytvořil tak předpoklady pro jeho hodnocení a pevnější východiska pro jeho nové čtenářské a kritické interpretace. Zároveň také poukázal na problematiku řazení básní v souboru Blues pro bláznivou holku a zdůraznil, že i přes snahu editorů M. Kováříka a J. Pelce zůstává odkaz Václava Hraběte stále částečným torzem, dokud nebude dílo vydáno tak, aby reflektovalo alespoň přibližnou dobu vzniku jednotlivých básní. Druhým literárním kritikem, který se po roce 1989 věnoval problematice básníkovy poetiky, je Vladimír Křivánek. Mezi texty, které navazují na linii ohlasu Václava Hraběte, patří stať pojmenovaná Václav Hrabě / Stop-time v publikaci Český dekameron48 , dále pak část kapitoly Písňová inspirace v poezii šedesátých let ve sborníku Kolik příležitostí má píseň49 a v neposlední řadě sekce Hudební inspirace v poezii, která je součástí III. dílu 47 Hrabětovo město není městem Kolářovým nebo Kainarovým. Není městem, které objevila pro českou poezii Skupina 42, ale ani ne městem básníků všedního dne, jejichž vliv je patrný v některých raných autorových textech (Nádraží, Zas nové, nové krásny Prahy vidíš, Na mokré dlažbě kelímek od Polárky). Hrabě neusiluje o zobrazení skutečného města, mnohotvárného života jeho obyvatel, jejich osudů. Básníkovo město je městem do jisté míry imaginárním, ponořeným do soumraku svítání či mlhy rozbřesku, byť je osvětleno opravdovými neony či pouličními lampami. Jeho město je labyrintem ulic, nádraží, nábřeží, biografů a hospod. 48 Český dekameron/Sto knih 1969 – 1992. Vladimír Křivánek a kol., 1. vydání, Praha: Scientia, 1994. Str. 96 – 98. 49 KŘIVÁNEK, Vladimír. Kolik příležitostí má báseň: kapitoly z české poválečné poezie 1945/2000. 1 vyd., Brno: Host, 2007. Dějin české literatury 1945 – 198950 . Upozorňujeme na obsahovou totožnost kapitoly Písňová inspirace v poezii a Hudební inspirace v poezii. První zmiňovaný text je plný rozporuplných informací. Text měl být věnovaný prvnímu textovému souboru Stop-time, o samotné sbírce se však nedozvídáme téměř nic. Místo toho se zde nachází zhuštěné informace o dosud vydaných sbírkách, výčet všech známých jmen hudebníků, malířů a jiných známých osobností, které se vyskytují v Hrabětových básních, a životopis básníka (obsahující chybné údaje), který se nápadně podobá textům editorů Miroslava Kováříka a Jaromíra Pelce. Z textu se mimo jiné dozvídáme, že Hrabě se stal se svou básnickou tvorbou téměř kultickým básníkem a ovlivnil výrazně podobu mladé poezie sedmdesátých a osmdesátých let (M. Huptych, J. Pelc, P. Cincibuch, S. Antošová, Z. Lébl aj.).51 Dále pak, že Hrabě píše své básně vědomě pro obyčejné lidi, ke kterým se wolkerovsky hlásí, a ne pro „pasáky poezie a koštéry metafor“. Stejně jako autor Hosta do domu básník poetizuje nejprostší věci a jevy lidského života a identifikuje se s Majakovským, Gellnerem nebo Villonem. Hrabě se podle Křivánka v souladu se svou beatnickou orientací stylizuje do role outsidera, člověka vědomě stojícího na okraji spořádané společnosti. V souvislosti s výše uvedenými tezemi bychom rádi připomněli zejména texty, zveřejněné mezi lety 1977 – 1984, které uvádíme na předchozích stránkách. Vladimír Křivánek nebyl jediný, který se i po roce 1989 a objevení pozůstalosti Václava Hraběte stále inspirativně navracel ke kritickým textům předlistopadovým. Podobný přístup nalezneme i v jiných slovníkových publikacích, které se o básníkovi zmiňují.52 Další dva texty se na rozdíl od rozvolněného textu předchozího věnují pouze problematice písňové tvorby. Největším přínosem těchto studií je metodologický pokus o vývoj bluesové poetiky na domácím literárním poli. Křivánek uvádí, že dominantním písňovým literárním žánrem se stalo pro poezii šedesátých let blues53 , které se za více než sto let svého vývoje proměnilo z původní podoby sólového zpěvu amerického černošského 50 JANOUŠEK, Pavel; ČORNEJ, Petr; FIALOVÁ, Alena: Dějiny české literatury 1945 – 1989. 1 vyd., Praha: Academia, 2008. Str. 245 – 251. 51 Český dekameron/Sto knih 1969-1992. Vladimír Křivánek a kol., 1. vydání, Scientia, Praha 1994. Str. 97. 52 MENCLOVÁ, Věra; VANĚK, Václav. Slovník českých spisovatelů. 2., přeprac. a dopl. vyd., Praha: Libri, 2005, str. 261; JANOUŠEK, Pavel. Slovník českých spisovatelů od roku 1945. 2.Vyd., Praha: Brána, 1999. Str. 295; CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti: významní autoři a jejich tvorba, díla neznámých tvůrců staré literatury, nejčastější literární termíny, hlavní literární skupiny a směry, historická období. 1.Vyd., Brno: Centa, 2005. Str. 319 – 320. 53 Jazzová a bluesová inspirace vstoupila do českého prostředí v souvislosti s avantgardistickými koncepcemi dvacátých let – v Nezvalově básnické skladbě Podivuhodný kouzelník, zakladatelském díle poetismu. Spolu s jazzem zdomácnělo u nás i blues již koncem dvacátých let, především písně Voskovce a Wericha. Když se česká poezie šedesátých let nechala znovu inspirovat bluesovou poetikou, nepřímo tím poukázala na tuto domácí avantgardní tradici, zcela nezastřeně však manifestovala své zaměření na americkou hudební a literární scénu, na autory využívající bluesové inspirace – černošský básník Langston Hughes, ohlasy blues u Carla Sandburga i tzv. beat generation. folkloru. Poetiku bluesových textů podle něj charakterizuje improvizační volnost, s kterou jsou seskupovány některé tradiční motivy prožívání světa – slunce, řeka, hřbitov, láska, vězení, železnice, cesta, evokující pocity bolesti a samoty, nenaplněné lásky a marné touhy, existenciální nejistoty a všehoprostupujícího smutku.54 Mezi autory nejvíce ovlivněné touto dobovou básnickou podobou bluesové inspirace Křivánek zařadil zejména Josefa Kainara s pozdními sbírkami Lazar a píseň, Moje blues a Miss Otis lituje a kompletní tvorbu Václava Hraběte. Zároveň také do této kapitoly vřadil písňovou tvorbu Jiřího Suchého, která je však spíše optimistická, hravá a lidsky vlídná, a nesplňuje tak výše zmíněnou charakteristiku. Václav Hrabě byl představen nejen jako básník bluesové inspirace, ale co je důležitější, jako autor mladé básnické generace šedesátých let. Křivánkova charakteristika se příliš neliší od těch předchozích, výklad věnující se jazzové inspiraci v tvorbě Václava Hraběte je shodný s již dříve zmiňovanou studií B. Hoffmanna Bluesový hrabě své generace. Vladimír Křivánek se soustředil zejména na hudební inspiraci básníkových veršů, upozornil například na postupné rozvíjení výchozího tématu většiny Hrabětových básní technickou variací. Mnohé básně odkazují k žánru blues i svým druhovým určením („Blues pro bláznivou holku“, „The monk in blues“, „Reduta blues“ aj.). V básních se objevují vedle motivů hudebních nástrojů, jmen slavných jazzových hudebníků a zpěváků (Ray Charles, Miles Davis, Charlie Parker) i speciální hudební termíny a situace (jam-session, scat, termín „stop-time“ zvolený za titul sbírky znamená pauzu v hudební kreaci), ožívá v nich atmosféra šedesátých let. S hudebním zaměřením těchto veršů podle něj souvisela i stylizace lyrického mluvčího. Rozsáhlá kapitola věnovaná tragickým okolnostem smrti Václava Hraběte je součástí publikace Jiřího Hlinky z cyklu Nevyjasněná úmrtí55 (mj. se tento díl věnuje i Bohumilu Hrabalovi a Vladimíru Boudníkovi). Publikace přináší cenné biografické informace, které vyvrací snahy spojovat básníka s lyrickým hrdinou jeho básní, oproti tomu je informační hodnota snižována kvůli přizvaným astrologům a grafoložkám, jejichž příspěvky jsou nedílnou součástí publikace. Autor publikace se neubránil senzacechtivým spekulacím a komentáři jednotlivých pasáží textu.56 Již Bohuslav Hoffmann upozorňoval na problematiku 54 JANOUŠEK, Pavel; ČORNEJ, Petr; FIALOVÁ, Alena: Dějiny české literatury 1945-1989. 1. vyd., Praha: Academia, 2008. Str. 246. 55 HLINKA, Jiří. Nevyjasněná úmrtí. II., Václav Hrabě, Bohumil Hrabal, Vladimír Boudník. 1.vyd., Praha: World Circle Foundation, 1999. 56 „Do doby, kdy byl Václav na vojně, je datována ještě jedna zvláštní a tajemnem obestřená událost. Při jedné z návštěv přilehlého hostince Hrabě potkal mladou cikánku, od které si nechal věštit osud z ruky. Dívka mu předpověděla, že se nedožije více než 24 let.“ Tamtéž, str. 23. řazení básní v souboru Blues pro bláznivou holku a sám se později pokusil sestavit jejich časovou linii. V tomto případě se úkolu zhostila přizvaná grafoložka, která s jistotou určila časový horizont jednotlivých básní. Zjevnou manipulaci s básnickým odkazem shledáváme i na začátku jednotlivých kapitol, které jsou tematicky uvozeny básněmi, korespondujícími s obsahem textu (Dostatek spánku/ čeká nás v hrobě/ vzbuď se má lásko/ a vezmi mě k sobě, A kdybych už měl umřít/ chci hvězdy na rakev […] věřte mi je to k zlosti/ teď v létě umírat). Nakonec jsou všechny polemiky uzavřeny komentářem přizvaného astrologa.57 Vzpomínková publikace58 Jiřího Žáka vyšla v roce 2010. Východiskem pro sepsání těchto pamětí byly výpovědi rodinných příslušníků, kamarádů a profesorů, kteří byli blízkými osobami v okruhu Václava Hraběte. Autor byl seznámen se zásadními kritikami, text obsahuje i úryvky z rozhovorů s literárními vědci (Bohuslav Hoffmann, Rudolf Matys), kteří se problematice Václava Hraběte věnovali. Kniha je členěna do dvanácti tzv. taktů, přičemž každý takt se věnuje jednomu úseku básníkova života. Z doby do nástupu na vysokou školu je zde potvrzena Hrabětova fascinace Jaroslavem Ježkem a aktivní básnická činnost (přestože to byla zejména poezie milostná, melancholická). Jiří Žák se pokusil o celistvý pohled na básníkův život. Podrobně se věnoval například problematice přiřazovaného beatnictví, snahám o zařazení do oficiální literatury či Hrabětovým zážitkům z vojny. Nejproblematičtějšími pasážemi jsou pak zjevné výpůjčky z knihy Nevyjasněná úmrtí (grafoložka rozborem textu Hrabětova zápisníku sestavuje básníkovu minulost). Autor se však opírá i o jiné, relevantní texty, ať už to jsou publikace Vladimíra Křivánka či odborné články Bohuslava Hoffmanna. Přestože se jedná o text sestavený zejména ze vzpomínek přátel a rodiny a nemůžeme mluvit o publikaci odborného rázu, přínosné jsou zejména ty pasáže, věnující se středoškolskému životu a následně vojenskému pobytu Václava Hraběte. Jedná se tak o vůbec „Vnímaví lidé okamžitě rozpoznali kvalitu Hrabětovy poezie a jeho pověst se šířila velkou rychlostí.“ Tamtéž, str. 27. „Další vzpomínka je na únor 1965, kdy Hrabě od žáků jedné třídy dostal dárek – parte, které oznamovalo, že […] dnes zemřel nezapomenutelný učitel Václav Hrabě.“ Tamtéž, str. 36. 57 Astrolog Richard Stříbrný upřesňuje hodinu Hrabětovy smrti: „Podle mého soudu došlo ke smrti okolo 3:30 hod. ráno, protože tehdy stál ascendent přesně ve stejném místě, jako při jeho narození, což se stává v okamžiku smrti. Samotná konstelace při smrti naznačovala, že svět přijde o básníka.“ A ke způsobu úmrtí dodává: „V okamžiku smrti působily mimořádně silné vlivy: Merkur šel přímo v opozici na jeho Neptuna do 8. domu. On mohl být nějak rozrušen, cítit neuspokojivý stav, a v důsledku toho mohl ten večer sáhnout po alkoholu, nebo být nějak excitovaný a nepozorný. Kvůli tomu mohlo dojít k nějaké neopatrnosti. Neptun v 8. domě pravidelně působí smrt otravou, je to konstelace, kdy se člověk může také otrávit houbami, či nějakou zkaženou potravinou.“ Tamtéž, str. 39. 58 ŽÁK, Jiří. 12 taktů pro Václava Hrabě. Praha: Nakladatelství XYZ, 2010. první publikaci, určenou širokému spektru čtenářů, která předkládá existenci básní i před příchodem do Prahy a již několikrát zmiňovaným beatnickým životem ve Viole.