Znaky divadelní I Kroj je — jako Šat — současně věcí i znakem, přesněji řečeno nositelem , struktury znaků. Kroj charakterizuje příslušnost k určité třídě, národnosti, náboženskému vyznání atd., ukazuje na hospodářské postavení toho, kdo jej nosí, na jeho stáří atp. Stejně i dům je nejen věcí, ale i znakem národnosti, hospodářských poměrů, náboženského vyznání atp. svého majitele.1 Cím je na divadle kostým a dekorace, která představuje dům? I divadelní kostým i dům jsou na scéně často znaky, jež ukazují na jeden ze znaků, které má kostým nebo dům osoby uváděné hrou. Zdůrazňuji: znakem znaku,ane„ znakem věci.2 Někdy mohou divadelní kostým i dům (dekorace) označovat několik znaků. Např. divadelní kostým může označovat bohatého Číňana, tj. ukazovat i na znak národnosti hrané osoby i na jeho hospodářské postavení. Kostým Borise Godunova ukazuje panovníka a současně jeho příslušnost k ruské národnosti. V divadelním provedení Puškinovy Pohádky o rybáři a rybce první chýše je znakem velké chudoby starce a stařeny, druhá znakem Šlechtického stavu stařeny, třetí znakem toho, že se stařena stala carevnou, ale dekorace všech těch staveb ukazují na ruskou národnost jejich majitelů. Podobnými znaky znaků jsou na jevišti velitelská gesta herce hrajícího cara či krále nebo stařecká chůze herce představujícího starce atp. Avšak divadelní kostým a stejně i dům (dekorace) nebo gesta herců nemají tolik konstitutivních znaků, kolik jich má skutečný dům a skutečný oblek. Obyčejně se na scéně kostým i dekorace omezují na jeden, dva nebo tři znaky. Divadlo užívá jenom těch znaků kostýmu a stavby, jakých je třeba pro danou dramatickou situaci. Chtěl bych zde zdůraznit, že ani divadelní kostým, ani divadelní dekorace stejně jako ani jiné divadelní znaky (deklamace, gesta atp.) nemajíjňdy před- j stavujicilvnkcei Známe kostým herce j ako. herecký Jcostým.suigeneris, známe • znaky scény (jako opona, rampa aj.), které jsou jenom znaky scény sui generis a nic kromě scény nepředstavují. Ale na jevišti nacházíme nejen znaky znaku 1 Srov. můj článek Kroj jako znak, funkční a strukturální pojetí v národopisu, zde na str. 109, a mou knihu Funkcie kroja na Moravskom Slovensku, Turč. sv. Martin 1937. * Termín znak znaku označuje zde něco jiného než „znak znaku" u R. Jakobsona v jeho článku Socha v symbolice Puškinove v Slově a slovesnosti 3, 1937, str. 2 n., kde „znak znaku" označuje znak jednoho druhu umění transponovaný do jiného umění: sochu, po-pisovanou v básnictví. 146 věci, nýbrž i znaky samé věci; např. na jevišti herec hrající hladového může ukazovat, že jí chléb sui generis, a ne chléb jako znak např. chudoby: ovšem případy, kdy se na jevišti znázorňují znaky znaků, jsou častější než znázornění znaků věci. Na scéně se užívá nejen kostýmů a dekorací, nejen divadelních rekvizit, které jsou pouze jedním znakem nebo součtem několika znaků a ne věcí sui generis, nýbrž také skutečných věcí. Ale ani na tyto skutečné předměty se nedívají diváci jako na skutečné věci, nýbrž jenom jako na znak znaků nebo znak věci. Má-Ii např. herec představující milionáře prsten s briliantem, diváci to berou jako znak velkého bohatství a nestarají se o to, zda je to kámen pravý nebo falešný. Divadelní hermelínový královský plášť je znakem královské důstojnosti bez ohledu na to, zdali je ze skutečného hranostaje či z králičí kůže. Drahým červeným vínem může být na jevišti stejně skutečné víno jako malinovka. Je zajímavé, že na jevišti skutečná věc, jako např. pravý briliant, je často jenom znakem znaku věci (např. znakem bohatství jednající osoby), aíe ne znakem věci samé. Na druhé straně u divadelního představení nejschematič-ťějsí znak nejprimitivnější dekorace může označovat věc samu. Např. u Altajců v jurtě, která je scénou, stojí věčně zelená bříza, na níž je uděláno devět zářezů. Zářezy symbolicky označují vrstvy nadzemského světa, do nichž postupně vchází šaman. Když při výkonu obřadu šaman stoupá po těchto zářezech, přechází v očích přítomných z jedné nebeské vrstvy do druhé, přičemž šaman hraje v každém nebi zvláštní scénu.3 Tak každý zářez označuje nejen nebe jako celek, ale i jeho zvláštní oddíl: nebe první, nebe druhé, nebe třetí atd. Ještě jeden příklad. U Aruntů se obřady (představení) dějí v určitých místech, posvěcených tradicí: u posvátných skal, stromů, rybníků apod. U Warramungů se obřad děje na místě libovolném, ale ojznačuje^jse místo děje kresbami. Tyto kresby označující místo se kreslí buď na těle účinkujících, nebo na zemi. Obrázky mají určitý ráz, například malý červený kruh na zádech nebo na břiše představitele označuje rybník, anebo natřou zem ruměl-kou a namalují na ni bílou barvou klikaté čáry označující potok, horu.4 Také zde určité znaky na těle herce nebo na zemi označují věci samy. Slovesná dekorace, tj. divadelní podání, kdy chybějící dekoraci popisuje 3 V. N. Charuzina, Primitivnyje formy dramatičeskogo iskusstva, Etnografíja 2, (sv. 3), Moskva —Leningrad 1927, str. 67. 4 Emile Durkheim, Les formes élémentaires de la vie religieuse, Le systéme totemique en 147 Austrálie, 2. vyd., Paris 1925, str. 532 — 533. — Srov. V. N. Charuzina v cit. spise, str. 67 herec obecenstvu slovy, může záviset na popisování buď věci, nebo jenom jednoho Či několika znaků té věci. S takovou slovesnou dekorací se setkáváme v starém indickém divadle a je také rozšířena všude ve výkonu obřadu šamanů. yšechny^pxedměty^-"které jsou divadelními znaky, mají podle O- Zicha dvojí úkol; předně charakterizační: působivě určovat osoby a místo děje, za druhé funkční-:-zúčastnit se v dramatickém ději.6 Tato Zichova charakteristika platí nejen pro divadelní věci, divadelní rekvizity, nýbrž i pro každou věc, s níž se setkáváme v běžném životě. Tak hůl charakterizuje můj vkus, možná i moje materiální poměry, ale já tou holí také jednám: opírám se o ni při chůzi, mohu jí užít při pračce atd. V divadle vsak na rozdíl od běžného života každá věc mnohem rychleji a mnohem rozmanitěji. mění .svoje. znaky. Mefistofeles svým pláštěm vyjadřuje poddanost Faustovi a pomocí téhož pláště v noci Valpuržině vyjadřuje neomezenou moc nad ďábelskými silami. Avšak i v životě týž oblek může být znakem nejrozdílnějších duševních nálad, táž vojenská blůza může rozepnutá vyjadřovat bezstarostnou náladu svého nositele — vojáka, sedícího s kamarády u sklenice vína, zapnutá na všechny knoflíky starostlivou, soustředěnou a přesnou náladu, když jde s raportem k představenému. Ale kromě toho věci na scéně, které hrají úlohy divadelních znaků, nabývají při hře speciálních rysů, vlasmostía příznaků, které v životě nemají. Věci se na divadle, jako i herec sám, |p?erodj> Jako se herec na jevišti mění v jinou osobu (mladý v starého, žena v muže atp.), tak i věc, s kterou herec hraje, může dostat nové, až dotud jí cizí funkce. Proslulé střevíce Charlese Chaplina mění se jeho hrou v jídlo a tkaničky v makaróny (Zlaté opojení); v témž filmu dvě housky tancují jako zamilovaný párek. Takové \r)roměněné věci? s nimiž herec hraje,..vyskytují se.v.elrm„č^ Např. hra s věcí v Pachomuškovi zaplňuje téměř celé představení. Zvlášť zajímavé jsou chvíle, kdy herec má svou hrou ukázat, že se mu pohrabáč změnil v koně, $ lavice v loďku, anebo že starý kabát převázaný opaskem je v jeho rukou / dítětem.6 ^ Velmi složitým systémem znaků je řeč herce na jevišti. Řeč herce na jevišti má skoro všechny znaky poetické řeči a mimoto je součástí dramatického děje. Uvedeme ještě další znaky herecké řeči, která má za úkol charakterizovat divadelní osoby. Praktická řeč je systémem různý^h_.znaků. Mluvící projevuje svou řečí 5 Otakar Zich) Estetika dramatického uměni. Teoretická dramaturgie, Praha 1931, str. 232. e S. S. Pisarev a R. R. Suslovič, Dosjuľnaja igra-komedija Pachomuškoj, Kresťjanskoje iskusstvo SSSR, I. Iskusstvo Severa. Zaonež'je, Leningrad 1927, str. 184. 148 nejen stav své mysli, nýbrž současně iejehp řeč (jeho dialektismy, argotismy, slovník atp.) znakem jeho kulturního a sociálního zařádění atd. Všech těchto znaků uziva dramatik i herci na scéně jako popisného prostředku k vyjádření sociálního nebo národnostního zařádění představované osoby. A tak se často v divadle užívá speciálního ^ řeči, aby se označil člověk některé třídy, odlišného slovníku, odlišné výslovnosti, tvarů a skladby k tomu, aby se označil cizinec. Anebo zvláštní tempo řeči a ně^dy^i^zvMIlBí slovník označuje starce. Přitom v něktě^^h^řípáoíech není dominantní funkcí řeči (kamatické osoby obsah^řečisa které charakterizují národnost, třídu atp. mluvícího. Qbsah řeči se pak vyjadřuje jinými divadelními znaky, jako gestem apod. Například čert v loutkovém divadle často pronáší jenom ŽvíäšTnr¥onvenčni emocionální výkřiky, které ho charakterizují jako čerta; v některých loutkových hrách téměř nemluví a místo monologů a dialogů hraje na jevišti pantomimu. Herecký Jazykový .projev, naj^ Například řeč osoby mluvící na jevišti s chybami označuje nejen cizince, ale obyčejně i postavu komickou. Proto herec hrající tragickou úlohu cizince nebo představitele jiného národa, např. Shakespearova Shylocka, a snažící se vyjádřit žida, benátského kupce, jako postavu tragickou, často se musí zříci židovské intonace nebo ji potlačit na minimum, neboť silně vyjádřená židovská intonace dodává komického zabarvení i tragickým místům úlohy.' [V lidovém divadle máme případy, kde i vážným scénám dodává komičnosti úČasTTidú, deformujících obyčejnou, řeč způsobem tradičně vlastním lidovému divadlu. Uvádíme příklad ze hry Tři krále-fi Herodes: Vy jsouce v zákoně zběhlí a o písmě dobře učení, zdaliž máte jakou známost, anebo v písmě jakou zdálost, že by se měl naroditi anebo Kristus se najiti? Židé: O tom, co my v písmě f íme, to my faši králofské milosti dobše pofíme. 7 Srov. VI. Iv. Němirovič-Dančenko, Z minula, přel. Ivan Hollman, Praha 1950, str. 114. 149 8 Jul. Feifalik, Volksschauspiele aus Mähren, Olomouc 1864, str. 59 n. (Jdou ke stolu, otvírají knihy a listují v nich; pak se vrátí k Herodesovi a první žid, klaně se mu, říká,) První žid: Jobach, impich, thaič uzmrnach; kolkoje, kolkoše. To jest: Malé město judové Betlém, narodí se božský plémě,, ten spasitel, všeho světa vykupitel. A zas na jiném místě praví prorok — Herodes: Mlč! Židé (mezi sebou): Není mu to dobše, poť, pofěz ty mu neco. (Přistoupí zase ke stolu, listují v knihách a vrátí se k Herodesovi.) Druhý žid: Kiroch šíroch sýkorke šarke, jerobím kormifel, tyberes mones. To jest: Ai ty Betléme, malé město, o tom máš fědět zajisto, že s tebe felky král íijde, kerý Judstvo sódit pude. To je prafdivé svědectví, samého boha proroctví. Herodes (s údivem): Zas mlč! Židé (mezi sebou): Poškej, já jemu ještě něco pofím. (Dělají totéž co dříve a říkají pak Herodesovi:) Efrata betharír ipfata čajer bichord bochod brafe jehunda mimika, bice mojsil Israel o macazáno nikodem vlán. 150' To jest: Aj ty Betléme Efrata, maličký jsi v tisících judských, z tebe mi vyjde, ktéry panovati bude v Israeli, a východ jeho od počátku dnův věčnosti. Herodes: Odejděte, zákonníci, mojí velcí protivníci! (Ustrašeni utíkají židé a potkají tři krále.) Melichar: Povězte nám, židé, právě, kde máme hledat nového krále? Židé: Jděte na Betlém, tam najdete mladý šenke, starý muš, malí jitke, tam se budete nejlepší pravdu dofědět.9 Na konci scény komičnost úplně vítězí. A scéna se židem, který předtím vystupoval jako vykladač Písma svatého, končí tímto výjevem: Kašpar dá spropitné jednomu židovi, druhý chce polovinu a tak odcházejí v hádce. Zde vidíme ;eclen.ze-.svéramých..případů->záměny.-nebo-těsného^ojení ! dramatického a .komického, prvku„v.„.lidovém»divadle. Komické postavy židů mají stejnou funkci jako šaškové u Shakespeara a jiných dramatiků, kde šašek vyjadřuje nejserióznější myšlenky a někdy je vyjadřovatelem-myšlenek I dramatika samého. A jako u kostýmu, vybírá i u řeči dramatik i herec jenom nevelkou část ze systému znaků, které má praktická řeč. V praktické řeci jsou rozdílné třídní znaky (řeč venkovana) těsně spjaty s dialektem, který je regionálním znakem mluvicí osoby. V divadle často není zapotřebí přesně lokalizovat Ôbläšt, z které pochází představovaný ven- I " Jazyk, který čtou židé, má představovat hebrejštinu. To je jeden z typických příkladů uží- váni konvenčního jazyka, který má představovat cizí jazyk, ve folklóru. V našem případě citáty, které čtou židé, jsou možná původně hebrejské, ale v té formě, kterou mají nyní, je 151 těžké poznat v nich hebrejská slova — šenke ženku, jitke dítko. v. kován, a proto herec užije jenom některých charakteristických rysů daného kraje, a někdy dokonce spojí v řeči venkovana charakteristické rysy dialektů ? několika. Taková [směs jx^so^s^xá&^^s9!^_ skutečng^^e_v^.zné vyjadřuje venkovana hercem představovaného. Takový uměle sestavený : dialekt _má„proto na jevišti podle mého míněni ,phié. právo na existenci. S podobnými jevy se setkáváme i u divadelního kostýmu a dekorace. Tak v Kyselové výpravě Prodané nevěsty úmyslně se neužilo kroje z určitého kraje Čech, ale byl vytvořen divadelní kroj české vesnice vůbec. Mimoto v divadle existovaly a existují konvenční divadelní způsoby odlišující řeči prostý lid od vznešené společnosti. Sem např. patří stylistický způsob určitých dob a dramatických směrů, kde lid mluví prózou, vznešená společnost verši.10 Sem je třeba zařadit i ostatní divadelní konvenční dialekty: např. car a bojaři v ruských hrách mluví vysokým stylem s příměsí církevně-slovanských prvků, a venkované nízkým stylem, tj. prostě rusky; srov. i rytíře v hrách česJtóho_Joutkového divadla mluvící chybnou češtinou. / S podobnou konvenčnostíl jako xi jazyka setkáváme se také u divadelního gesta, kostýmuj "dekorace atd.J^í&^^jN^LJkvk mnoho příkladů názorně vyjadřujících tuto konvenčnost kostýmů a rekvizit. Avšak kon-venČnost divadelní řeči nejde vždy paralelně s konvenčností kostýmu, dekorace atd. Často naopak konvenční divadelní kostým se spojuje v divadle s naturalistickou řečí, blízkou řeči praktické. Např. mnozí lidoví Joutkáři v tak konvenčním divadle^ jako je loutkové, užívají mnoha tického divadla. Jeden z nejlepších českých lidových loutkářů^ Karel Novák, se mně chlubil, že jeho loutky mluví jako živí lidé. Ověřujeme-li si zákon O. Zicha o stejnoměrné stylizaci na divadelních představeních různých dob a stylů, nepotvrzuje se; platí zčásti jenom pro určité, divadelní směry té doby, kterou měl O. Zich na zřeteli. V lidovém divadle je^ užívání nejrůznějších stylů současně v téže hře rozšffený^^ick^ľ^Vadetoí< tvárný prostředek. Kromě uvedeného příkladu (spojení naturalistické řeči-* se hrou loutek v loutkovém divadle) můžeme ukázat na společnouJíru živých herců s loutkanri, y,,diyadle tidoyém. V Múnsteru ve Vestfálsku jsem viděl, ják současně na jevišti hrálo ctftějQoutka.11 Zajímavou současnou hru lidí a loutky vidíme y tříkrálové hřelna ChodsĚu. Po chodských vesnicích chodí v období sv. tří králů „tři králové" z města . .. Bývají vždy dva; íreí/Je^dřejréný^tento dřevěný král musí ža zpěvu stále dělat poklony a k tomu je pobízen — klikou, jíž otáčí jeden z „tří králů", který rohatinu drží.12 Realismus a symbolismus „existuje někdy v dramatických představeních téhož národa", praví V. N. Charuzina; jak jsme to již viděli, prolínají, se navzájem. V témž představení se v kostýmech mohou vyskytovat realistické rysy (např. ohon představovaného zvířete, zabarvení těla představitele odpovídající zbarvení peří představovaného ptáka) a zároveň v rekvizitách nebo v úpravě scény může výrazně vystupovat symbolismus.13 |V tomto spojování různých stylů ne^ nalézáme je často i v jiném umění. Obvyklým zjevem je spojování různých stylů y architektuře. I moderní malíři, jako Picasso a futuristé, spojovali části skutečných věcí s kubistickou malbou. Podobnou montáž často vidíme na obálkách knih. V lidovém umění se setkáváme na každém kroku se spojením nejrůznějších stylů v jediném předmětu umělecky provedeném, v jednom a témž vyprávění, v jedné a téže písni. ^Divadelní _projev. jazykov_ý_je_siruktura--znaků^složená-"nejen ze znaků-řeči, nýbrž i ze znaků jiných. Např. divadelní řeč, která má být znakem sociálního postavení hrané osoby, pronáší se zároveň s gesty herce, doplňuje se jeho kostýmem, dekorací atd., které jsou též znaky sociálního postavení téže osoby. Na divadle se počet oblastí, z nichž se berou divadelní znaky, jako kostým, dekorace, hudba aj., někdy zmenšuje, někdy zvětšuje, ale vždy je těchto oblastí několik. Praktická řeč má kromě toho ještě-jiné svéráznéznaky, které závisí na tom, s kým^ě^ťávovaňá osoba mluví nebo ke komu se obrací. To má na divadle důležitou úlohu. A změna stylu řeči je v divadle provázena Často zvláštním kostýmováním. Je třeba se ještě zmínit o zvláštních znacích řeči, jako je zvláštní slovosled, syntax, rozdělení pauz a jiné jazykové prostředky, které prostupují celou úlohu a dávají jí komické nebo tragické zabarvení.*4 Přitom se: na divadle dosahuj e komiky nebo.....tragiky—role_nejenjazykovými prostředky, nýbrž i kostýmem herce a jeho maskou. K označení kostýmu komické osoby užívá se často stejných prostředků jako v jazyce, kde je jedním z nejobyčejnějších 10 „V dramatč středověkém např. byly někdy rozlišeny osoby mužské a ženské různoslabičným veršem," píše K. Krejčí v či. Jazyková karikatura v dramatické literatuře, Sborník Matice slovenskej XV, 1937, str. 388. 11 Viz můj článek Maňáskové divadlo v Miinsteru, zde na str. 60. 152 12 Jindřich Baar v Českém lidu 1, 1892, str. 505, a J. F. Hruška, „Tři" králové na Chodsku Český lid 6, 1897, str. 244. 13 V. N. Charuzina, Primitivnyje formy dramatičeskogo iskusstva, Etnografija 3 (kn. 6), č. 2, 1928, str. 28. 11 Tím se liší od řeči praktické, v níž komické nebo tragické zabarvení je dáno mluvící osobou 153 od případu k případu. tzv. lazzi: oxymóron a metathese. S něčím podobným se setkáváme i ve vyjádření kostýmu komických osob nebo v jejich masce. Kromě toho jsou a byly zvláštní konvenční divadelní znaky v kostýmu, podle kterých je možno okamžitě poznat komickou osobu (šaškovská čepice, Hanswurstův liščí ohon atd.). Skoro v každém dramatu a zvláště v dramatu charakterovém jde o to, charakterizovat představovanou jednající osobu: pokrytce Tartuffa, lakomce Harpagona a stejně i mnohostrannější charaktery, jako lakomce, milujícího otce a chytráka Shylocka v jedné osobě atp. Divadlo užívá k tomu všech prostředků, jež má po ruce. Patří sem za prvé sebecharakteristika jednajících osob; dobrýmjgřjfldajjemJako^^ mS^9u. ^Ý1 *eči jedna- jících osob v středověkých mvstéruchvv moraUtách a i^é.Jř„udQVv