SHYLOCK (Kupec berdtskj)
Největší píle věnována tenkrát, jak má u Shakespeara
být, mluvenému slovu . . . Dosaženo vskutku jasné zřetelnosti
vět, v nichž myšlenky a obrazy snažily se vystoupit
s pravým přízvukem . . .
Vzorem v tom jistě musí být p. Vojan se svým Shylockem.
Byl to žid hodně urozený a vznešený, israelitský
velmož krásného, pružného těla, měkkých a vláčných pohybů,
vyspělý k naprosté duševní rovnováze. Nesměl být
jiný, měly-li jeho verše znít s tím povýšeným vědomím
o jich leposti a smyslu. Výtvor p. Vojanův je nesen vzácnou
u nás věcí, vřelým a pozorným umem, jenž pořádá
a rovná, rozměřuje a skládá, aby se nic neztratilo a neminulo
svým určením. Posunek, šetrný, střídmý, jen chvílemi
vrhne rychlé, prudké, ale silné trvalé světlo; čachrářské
židovství Shylockovo je sotva nastíněno v několika
postojích. Proto právě jeho výstup po útěku Jessičině se
svou drastičností pathosu, přechodů a vzezření stojí nesouvisle
mimo ostatek. U něho přijme a pochopí se toliko
ta zdrcenost čtvrtého aktu, jež se zaráží víc a víc, až se
zcela odmlčuje a uzavírá v těžké, nerozřešené otázky.
Čas 8. X. 1909
Shakespearův Kupec benátský, jejž Národní divadlo sehrálo
v pátek dne 2. října, stal se takřka sváteční událostí
mezi obyčejnými dnešními večery, hlavně tím, že po
dlouhé době jednou zase zaskvělo se na jevišti velké
umění Vojanovo. Jeho Shylock zdál se být ještě krásnější
a hlubší nežli kdy jindy, měl přízvuky, vzlyky a ztrhané
rysy . . . a dal každému okamžiku vzedmutého duševního
dramatu plnou jeho váhu, jak jenom zřídka se toho dožijeme.
Dere se to vše z vážného, přísně zamyšleného
nitra, ve kterém slova, věty, odstavce zpracují se na soudní
1x8
výroky, neodvolatelné, pro vždy platné. 2id, jenž je pronáší,
má ve výtvoru Vojanově všecky shakespearské vlastnosti
svého plemene, záští, zlobu, škůdnickou radost,
nízkou krutost, zištnou chtivost. . . Padá to pronikavě
do svědomí a citu a není možná, u Vojana, jen tak všelijak
zběžně přes to se přenést, neboť Vojan nepovolí a přidrží
vás pevnou, důraznou, mocnou rukou nad podrobnostmi
Shylockovy posupné msty. . . Obecenstvo děkovalo
umělci po jednotlivých aktech i při otevřeném jevišti
dlouhou bouří potlesku. Čas 4. X. 1914
Vojan sice nezapomíná na židovství Shylockovo, vkládá
je do úpravy vlasů, do některých posunků a postojů
(zvláštní podpírání boků, přitažené lokte, mimika prstů),
do nachylování těla, ale Vojanův Shylock je především
zloboh jako z jednoho kusu ulitý, strašlivý nenávistník
a pekelný mstivec, jehož nesmiřitelná, plemenná zloba
hrozí a ječí s příšernou dravčí divokostí. On mohutností
a zarytostí svého záští převyšuje o dvě délky hlavy celé
své okolí, všichni, kdož se s ním stýkají, jsou chabí a nicotní
pidimužíci, kteří žádného svého citu neprocítí velce
a hrdinně. Lidové noviny 18. IV. 1916
Shylock připadl po Vojanovi do rukou p. Hurtových...
Nezbytně všelicos připomene předchůdce: posunek, kterým
Shylock uchytí se oběma dlaněmi v pasu: zaměstnaný,
starostlivý krok, jímž vykročí vzhůru dozadu. Ale Vojanův
Shylock vynikl čilostí a rušností duševní, které
žid p. Hurtův nemá, dramatickým tlakem, jenž v jeho
nástupci ztuhl, hadí, pružnou, záludnou silou, která věstila
pronásledovaného zápasníka z Rialta a jež podlehla nyní
mračivé rozmrzelosti. Ze Shylocka více nežli bursovní
výbojce stal se hašteřivý morous, nevrlý, odmítavý, ne"
9
skrývající před nikým ani na chvíli své popuzené zloby.
Zvlášť patrno je to v oné ústřední Shylockově scéně
s Tubalem, kde Vojan tak význačně a účinně od zoufalého,
bědujícího hněvu nad utrpěnou ztrátou opět a opět přecházel
k blaženému rozzáření své mstivosti nad pohromou
Antoniovou . . . Zde verš jak verš a věta jak věta, musejí
být dlouho odvažovány, s tou bedlivostí a vytrvalou přemýšlivostí,
se kterou to udělal Vojan. Celé dny tomu
věnoval, celý život vynaložil jenom na to, ničím se nezabýval
nežli svým dílem, a proto mohl umělecky něčeho
dosáhnout. Čas 16. XI. 1920
RICHARD III.
Břímě večera leželo celé na p. Vojanovi v titulní roli.
Nebyl ničím a nikým mnoho podporován; děje se mu asi,
jako se dělo pí Kvapilové. Jeho Richard začíná volným
a přidušeným monologem, přináší Clarenceovi svůj soucit
a Anně své vyznání lásky jako konejšivou a oddanou
útěchu, vystupuje vůči Alžbětě a Edvardovu dvoru
se vzruchem pravdivého hněvu poctivcova, bere své
nejměkčí, nejuctivější tóny tam, kde čeká přívržence,
a stává se králem a vojevůdcem, jehož rozkazy a přání
nestrpí odporu. K Alžbětě ve čtvrtém aktě mluví u něho
zdrsnělý válečník přidrsněle, aby nemusil být kajícím prosebníkem,
a po scéně strašidel vydere se mu jen několik
málo táhlých chraptivých zvuků, jež zahrnou všecek bol
jeho osamělého života. Zříci se všech cetek, odhodit
všecky všednosti, podat jenom nejvnitřnější jádro, holé
a čiré, to byl cíl p. Vojanův; drama Richardovo v jeho
výtvoru plyne, jako by nebylo ani královským a dějinným
dramatem velkého sveřepce, nýbrž obyčejným příběhem
člověka, kterého jste včera potkali a který hned svou bídu,
mravní i osudovou, schoval vašim zrakům. Můžete ve
120
výtvoru p. Vojanově nesouhlasit snad s jeho pojetím,
s jeho hlasem, s některým dělením vět a p., vždycky však
musíte se poklonit královské jeho umělecké hrdosti, která
spoléhá toliko na sílu pouhé věci samé. Čas 2/. IV. 1911
Richard p. Vojanův povznesl se proti dřívějšku ještě
tím, že se pozorně chránil, aby netrhal a nekouskoval
veršů, a jeho přetvářečské rozkošnictví bylo provedeno
s naprostým ucelením a s neobyčejnou chutností, s požitkem
nejmenšího hnutí: zejména to, v čem je podstata
Richardova, umění, jak zachází se svou hereckou maskou,
bylo tentokrát zcela na vrcholu jeho umělecké tvorby
hrou víček očních, pohledů, úst, čela, svalů.
Lidové noviny 4. IV. 1916
TYBALT (Romeo a Julie)
V Mercutiovi postihl to p. Schlaghammer nejlépe v ranní
scéně; tam uměl od verše k verši klást pomlčky a pronášet
slova, jako by je teprve vynalézal a jako by se bavil právě
jejich vynalézáním. Jenže Mercutio p. Schlaghammerův
byl by si k tomu měl vypůjčit mnoho od Tybalta p. Vojanova;
to byla jediná postava temperamentně, s pochopením
zahraná ve své grimasové divokosti vyzývavého, okázalého
rváče. Jakmile někdo stál proti němu, bylo důtklivě
cítit mdlobu, vlažnost a mrtvost, se kterou se u nás hraje.
Čas 26. I. 1913
PETRUCHIO (Zkrocení %lé %enj)
Na kavalírství Petruchiovo měl Vojan jistě nejkavalírštější
postavu. Z počátku bylo to trochu rozpačité, jako by
se nemohl rozehrát, ale pak víc a víc přicházel do proudu
a Katuška Baptistova může být spokojena: její nový Petruchio,
štíhlý, mohutně urostlý, se střídmým knírkem,
121
ke zdroji spásy, na némž visí celou duší, a ústa se mu pod
zářným pohledem vyobloučí v ochotné, poslušné barbarství
(ještě jednou později jako vodící motiv). Opře se
v poklesavém nasednutí o široký sloup a vyráží namáhavé,
upachtěné, dýchavičné věty uštvaného žebráka, jenž již
již vypukne v dusivé štkaní — dokonalý obraz břemene,
jímž jest Macbethovi život. Pojí se k němu s hlubokou
přesvědčivostí nervosní, hněvivý, zpurný spěch pátého
dějství: nezáleží již na zbroji a její úpravě, nezáleží na
myšlenkovém obsahu a jasnosti vět, jen všecko shodit
a v hazardním zavíření ulevit si navždy. Ráz, ráz a konec!
Lidové noviny 2. III. 1916
HAMLET
V neděli 17. října Národní divadlo uvedlo po sedmileté
přestávce znovu na jeviště Shakespearova Hamleta a titulní
postavu hrál ovšem opět Vojan, za ohromného návalu
a s neobyčejným, svrchovaným úspěchem. O pojetí
role rozhoduje dodnes, že drama počalo svou vlastní
evropskou dráhu zároveň s rozkvětem a rozšířením filosofie.
Bylo to v době, kdy Lessing u herců (Eckhofa)
dělal zvláštní umění z toho, jak dovedou přednášet sentence,
a první věc, jíž si Goethův Vilém Meister u Hamleta
všímal, byla „síla duševní, povýšenost mysli". Hamlet vyvinul
se na divadelní typ filosofa a jest jím také plnou
měrou u Vojana. Ale Hamletem Vojanovým nevládne již
požitek z filosofie a hrdá důvěra nehledící k trpkosti ovoce,
jež filosofie dává. Jeho monology jsou monology člověka,
který příliš dobře ví, jaké zhroucení, jaká temná beznadějnost
čeká na konci, a tož nespěchá, jde těžkým a namahavým
krokem, váhá a oddaluje závěr, projevuje různým
ztahováním rozryté, šeré tváře, jak nerad, bez chuti blíží se
k cíli. A přece zase klade věty s tvrdou, zarytou neúprosx
24
ností, jež přísně se nutí přijmout jakýkoli výsledek, přibíjí
je hřebem prstu vzhůru k nebi, ukazuje na ně pádnými
pokyvy hlavy: povinnost neúchylné pravdy zápasí v hlase
s rozcitlivelou bolestí a přemáhá ji ostrostí svých úderů.
Odtud pak utvořil se s podivuhodnou, vzácnou jednoduchostí
a souvislostí ostatní Hamlet Vojanův, ve svých
stycích s okolním světem. Vyzrálý ten filosofický bojovník,
daleko přečnívající svá skutečná léta, nezapomíná ani
na chvíli, jaký hluboký rozdíl je mezi ním a všemi vůkol
něho, že na svízelné zápasy, jež vytrvale podstupuje, stačí
toliko on svými výjimečnými schopnostmi a že od nikoho
nesmí se nadít pochopení. A tedy zahrazuje své nitro i svou
osobu brzy tak a brzy onak. Má výjevy, ve kterých jako by
si odlehčoval od svých filosofických trudů veselou, hravou
ironií (po prvé s Poloniem) bez příměsků zloby. Jindy
zloba, ačkoli mocí tlumena, nabývá vrchu, drtí krutým
křivením úst a bodavýma, nenávistnýma očima, sráží nepřátelskými,
jízlivými, sečnými přízvuky. Jindy (v krásném,
nekonečně smutném duettu s Ofelií) zatetelí se na
větách slabý, nepřipouštěný zákmit stesku z nemožnosti
lásky, stesku, v němž filosofova duše cítí hroznou vyschlost
svých pramenů, své odcizení od všeho prostě lidského:
Ofelie, to je mizející stín minulosti, odlehlá vzpomínka,
nejistý záchvěv, jemuž srdce pomalu již ani nerozumí.
A posléze Hamlet-filosof vzdává se zloby, vzdává se ironie,
balí se těsně do sebe, tichne, krotne, přijímá odevzdaně
svou vyloučenost ze světa a jen se s ním ještě vypořádává
v odhodlaném rozmachu, aby dostál svým vnějším svazkům
a závazkům.
Výkon je to jako ulitý, skvěle ucelený, vnitřně zdůvodněný
v každém svém bodu, provedený s houževnatostí,
propracovaností a silou, jakou dává toliko největší a dospělá
umělecká vážnost: již to znamená udržovat hlas stále
125
v témž ostrém napětí jako strunu před prasknutím! Tento
Hamlet Vojanův bude žít a bude nutno k němu se vracet,
i až snad přijde nový, jakého asi představoval si Shakespeare,
zcela mladý, junný, sličný, se vší živostí, prudkostí,
výbušností a citlivou šlechetností mládí. Obecenstvo projevovalo
bouřlivými, neustávajícími potlesky mohutnost
svých dojmů a Vojan mohl jednou zase vidět, že jeho milí
přátelé na galeriích a v zadních přízemcích zachovávají mu
touž věrnou příchylnost co on jim. Novina 22. X. 191 /
Hamleta uprostřed máme, jakého se sotva brzy dočkáme
druhého. Mistr Vojan jako by byl chtěl tentokrát vlít do
něho všecku krásu, které posud nevyslovil, a jeho tenký
hlas, jeho napjaté, útlé věty zněly bolestí, jaké jsou schopny
jen bytosti proniknuté nejvyšším a nejčistším utrpením
duševním: když promluvil k otci, nebo klečel před ním,
když se chýlil nad sedící Ofelií nebo odcházel od ní, když
se v ložnici matčině zhroutil na zem zničen a nešťasten,
v jeho vzhlédnutí, v jeho ubohých rukou, v jeho chvějných,
smrtelně teskných verších bylo lkáni a úpění, jež se
modlilo svým žalem za všechen poskvrněný lidský rod.
Kdež by ten Hamlet mohl se zabývat mstou! Ten má
svou říši duchových snů a jeho úkolem jest, aby všechny
citlivé, zranitelné bytosti něžně, smutně a lítostně posílal
do kláštera, tam že budou chráněny před světskou špatností
a nízkostí. Ne ironie svítí v jeho očích a tváři, když
ho vypravují do Anglie, nýbrž veselá, blažená radost, jako
by měl být vykoupen ze vší zloby a bídnosti. Kterak on
zachází v tom Hamletovi se slovy a veršem! to není jenom
vytříbené, mistrovské umění, to je láska a vděk ke slovům,
láska a vděk k prostředku, jímž se vyroní z duše každý
posvátný, lehounký odstín jejího hnutí. Když Vojan řekne
třikrát po sobě totéž, je to po každé jiná myšlenka znovu
126
promyšlená, nově pojatá, s novým, vážnějším a jímavějším
smyslem. A když doříkává ke konci aktů nebo
výjevů odstavce rýmovaným dvojverším, je to jako pomalé,
hebké, dumavé vydechnutí, které spěje před sebe
kupředu do otvírajících se dálek. Také se vytrhne ze svého
duchového vsebepohřížení, také vyskočí a zabouří hněvem
v mužných, ocelových větách, také vycení hrozivé, kruté
zuby, ale to jen že byl probuzen a vyhnán ze svých dum;
a když vidí (už od hřbitovní scény) blížit osvoboditelku
smrt, po jeho bytosti rozestře se vláda pokojnosti, která
pevně a přísně chce účtovat se životem: jakož božské
zákony kázaly nám. Venkov 4. II. 1920