198 jejich novým zaváděním.'431 jednotlivé zájmové a kulturní instituce musely část své činnosti pokrývat prostřednictvím stálých členských příspěvků. V této souvislosti zmiňme zejména skutečnost, že v polovině 60. let docházelo k převodu některých zájmových činností (kroužků) ze sítě osvětových zařízení národních výborů na zájmové svazy - pro národní výbory to znamenalo snížení neklidů na tento typ aktivit, pro clony kroužků naopak finanční spoluúčasti.344 Hospodářské tlaky pochopitelně posilovaly konkurenční napětí mezi jednotlivými organizátory volnočasovýcb aktivit.345 Typickým príkladom byly opakované stížnosti národních výborů, že organizace typu Socialistické akademie finanční náklady své činnosti obratně přesouvají pravé na národní výbory a samy vykonávají pouze dohled a výbir lektorů a přednášky a další akce vykazují výhradně jako svoji činnost. Zvětšovaly se také třenice mezi komerční-mi provozovateli volnočasových aktivit a společenským: organizacemi. Zatímco některé služby dříve provozované podniky obchodu a stravování chtěla komerční sféra jako nerentabilní zrušit, přestože představovaly důležitý doplněk fungování kulturních a společenských zařízení (například prodej občerstvení v kinech a divadlech), o pořádaní ekonomicky výnosných společenských akcí se vedl tvrdý 343 Pro ilustraci lze uvčst i'i d a j i; ze Spojeného závodního klubu ROH v U> veném Kostelci s temftř půlmiliónovým obratem ročnej (kroku 19661 Každý návštěvník zaplatil za vstupne' na jeho kulturní akce průméraé 100 Kčs ročné. Vstupné přitom bylo nejméné o třetinu nižší než vevelkjd mostech. - Mladý čas. Neděle, roč. 1 (1967), C. 11, s. 6-7. 344 K tomu PL1CKA. S.: O akvaristech i věcech obecnějších. Osvětová pita roč. 19 (1965), č. 18, s. 10. 345 Materiály předsednictva ÚRO hovořily v souvislosti s pozicí ROHvW smyslu, že úlohou odborů není třeba za dané situace navyšovat „uitá převládající nabídku nad poptávkou v oblasti kultury, nebopouara* řovat distribuční síť kultury". - VOA, f. Předsednictvo ÚRO.kart.90,11 459. Předsednictvo ÚRO 16. 11. 1967. VOLNÝ ČAS V ČESKÝCH ZEMÍCH 1957-1967 konkurenční boj. Představitelé společenských organizací si nezřídka stěžovali, že podniky maloobchodu a veřejného stravování přebírají veškerý zisk, ale zdráhají se investovat například do zvýšení kulturnosti prostředí. Část nevýnosných aktivit měla být také přepuštěna nově Unikajícím nebo obnovovaným zájmovým spolkům, jejichž bezhlavé rušení na počátku 50. let označovali doboví teoretici a odborníci za chybu. Snaha ulevit státní kase tak leckdy provážila nad snahou vykonávat všeobecný a přísný dohled nad veškerou činností ve volném čase a nad nedů-Ifeou k dřívějším činitelům zájmových spolků jako součásti nedůvěry ke všem uznávaným odborným autoritám hlavně v první polovině 50. let. Na druhé straně však v období liberalizace a prosazováni prvků konzumní společnosti v druhé polovině 60. let začalo přibývat zájmových organizací s výrazným komerčním potenciálem, který ovšem ne vždy dokázaly příslušné oh hodní podniky náležitě rozvinout. Jako příklad můžeme UVÓs! na zahraniční klientelu orientovaný World MoserClub navázaný na slavnou sklárnu Moser z Karlových Varů, nebo různé módní kluby, mezi něž patřil třoba Fashion Club. 3. STRUKTURY VOLNÉHO ČASU 1957-1967 KULTURNÍ TRÁVENÍ VOLNÉHO ČASU lak již bylo zmíněno, snahy o kulturní využívání volného času tvořily důležitou součást představ odpovědných státních Orgánů o životě jednotlivce v lidově demokratickém státě již od roku 1945. Po únoru 1948 se v souladu se základními cíli kulturní politiky komunistického režimu toto pojetí jeäté prohloubilo a aktivní kulturní vyžití se chápalo jako jeden z výrazných znaků socialistické společnosti. K tomu |i'ovsem třeba dodat, že závažnost podobných deklarací se již natolik důsledně nepřekrývala s jejich značnou finanční 199 Volný čas: režim, společnost a jedinec 200 VOLNÝ ČAS V ČESKÝCH ZEMÍCH 1957-19E? 201 náročností. Zejména po roce 1953 naplňování této koncepce muselo akceptovat požadavky větší rentability kulturního provozu, hledání alternativních zdrojů financovania od poloviny 60. let jasné snahy o soběstačnost řady ktilturné-společenských aktivit. Konkrétní naplňování obecného cíle, tedy vést obyvatelstvo ke kulturnímu využívání volného času, se přirozené během 50. a 60. let měnilo s úpravami kulturní a osvětové politiky, řada prvku této koncepce však zůstávala trvale přítomna a měnily se pouze jednotlivé akcenty. Ke kontinuálním prvkům kulturního trávení volného času lze nepochybně zařadit celoživotní vzdělávání každého občana, které mimo jiné reagovalo na rychlý rozvoj vědy a techniky a potřebu aplikovat nové poznatky a postupy do běžného života společnosti. Volný čas byl tak stále považována prostor, v němž ji; možné a také potřebné vychovávat k sou* náležitosti se socialistickou společností a s jejími principy, Mezi ně přitom náležel důraz na kolektivistické formysoužití uplatňované rovněž v oblasti volného času. Ačkoli prosazování kolektivních forem trávení volného času již na koni I 50. let znatelně sláblo a vývoj v 60. letech vedl k postupne legitimizaci privátní sféry či individualizaci zájmů,kolektivní trávení volného času si stále drželo nezastupitelnou pozici. Ministr školství a kultury František Kahudanapříklad na celostátní poradě funkcionářů KNV v lednu 1961 jménem vlády prohlásil, že zkracování pracovní doby (a tím zvětšováni objemu volného času) nejen umožňuje, ala^H vyžaduje zdvojnásobení počtu členů nejrůznějších souborů lidové umělecké tvořivosti.'4" Kulturní trávení volného času mělo být současně synonymem aktivního odpočinku, jak fyzického (sportování, turismu apod.), tak duševního, jímž se rozuměla zejména rozmanitá oblast zájmové činnosti. Zvláště se v tomto případě zdůrazňovala dobrovolnost 346 Kulturní revoluce a národní výhon-. (Isvňtová praco, roč. 15 |1961|,ti s. 19. KonkriMnč požadoval dosáhnout počtu přes 2 miliony účastníků. zájmové činnosti, jejíž spektrum se v 60. letech stále rozši- III. fovalo; úloha kulturně-osvětových složek přitom spočívala Volný čas: v tom, že měly sklenout oblouk mezi individuálními zájmy režim, jednotlivců a zájmových kolektivů a „potřebami společnos- společnost formulovaly klíčové stranické a státní orgány.147 Zce- a jedinec la samostatný problém představoval požadavek, aby volný čas kulturním způsobem využívaly děti a mládež, což bylo mimo jiné spojeno s dalšími finančními výdaji. Pro naplňování požadavků na kulturní trávení volného času mělo mimořádný význam zajišťování materiálních podmínek, tedy zejména kvalitního a přitažlivého zázemí pro volnočasové aktivity. Zde byla úloha státu s ohledem na deklarované cíle nezastupitelná, přičemž jeho finanční možnosti poté ovlivňovaly i konkrétní formy trávení volného Času. V druhé polovině 50. let již mohl komunistický režim navázat na síťkulturně-osvětových institucí a zařízení budovanou na přelomu 40. a 50. let v souladu s tzv. demokratizací kultury. Její páteř tvořila (přirozeně kromě sítě divadel, kin, knihoven a jiných profesionálních institucí) zařízení národních výborů, tedy kulturní jizby, kulturní a osvětové domy I zejména na venkově osvětové besedy, resp. osvětové jizby. Druhý pilíř reprezentovaly závodní kluby ROH.'4" Od poloviny 50. a zvláště na počátku 60. let se pak rozvíjely nové turíny, jež tuto síť poněkud modifikovaly. Komplikovaným procesem slučování různých zařízení se přitom prosadilo pojetí (vyjádřené i ve zmíněném osvětovém zákoně), které dii centra snah o zajištění organizovaných forem kulturního využívání volného času postavilo tzv. zařízení klubového typu.M9Tato zařízení plnila roli plošné, komplexní institu-ilturní, vzdělávací, společenskou a zábavnou funkcí. Ve městech takto vznikaly kluby pracujících, kluby přátel 1 NA. í. MSK - kolegia ministra, kol. č. 23 (10. 12. 1904), kari. 54. HtomuKNAPÍK.Jifí: Února kulturu. Sovfitixuce (V.s-Jti? kultuir 1948-1950. Pnha 2004, s. I59a30i-30H. I NA, f MŠK - kolegia ministra, kol. č. 29(11.8. 1900), kart. 31. 202 umění, parky kultury a oddechu, na venkově zase zaznamenáváme pokusy o zřizování družstevních klubů. Ačkoli se fenoménu televizního vysílání věnujeme na jiných místech, již nyní je v této souvislosti potřeba vyzdvihnout jeho rostoucí význam jako masového média. Přestože jeho programovou náplň v prvních letech výrazně formovaly již zmíněné všudypřítomné výchovné snahy a zvláště na přelomu 50. a 60. let v této souvislosti zaznamenáváme diskuse o konkurenci televize s klasickými formami kulturní a osvětové práce, v dalších letech se televize začala vnímat jako určitá překážka správně pojatého kulturního využití volného času. Státní i stranické orgány přitom pokládaly v polovině 50. let dosavadní síť kulturně-osvětových zařízení za nedostatečnou. Kromě nízkého počtu zařízení nevyhovoval ani způsob jejich rozmístění, který mimo jiné málo zohledňoval snahy o stírání rozdílů mezi městy a venkovem. Úpravy této sítě se mělo v zásadě dosáhnout co nejúspornější cestou. Národní výbory byly pověřeny, aby zejména na venkově vytipovaly vhodné sály a místnosti, které byly dříve využívány ke kulturním účelům, časem se z nich však stala například skladiště či kanceláře; relativně nízké investice měly zaručit jejich opětovné využití k oddechu a zábavě občanů. Kromě toho státní orgány všemožně podporovaly posílení sítě kulturních a osvětových zařízení formou svépomocné Akce Z; sami občané měli z místních zdrojů zahájit jejich novostavby, častěji však opravy a adaptace. Ve výjimečných případech byly navíc vyzvány vrcholné orgány tělovýchovy, aby v obcích bez podobných zařízení umožnily dočasně pronajímat pro pořádání kulturních a společenských podniků vlastní prostory.350 Snahy o intenzivnější využívání kulturních a společenských zařízení se od počátku 60. let musely začít vyrovnávat 350 NA, f. MŠK - kolegia ministra, kol. 6. 44 (8. 11. 1956), kart. 6. VOLNÝ ČAS V ČESKÝCH ZEMÍCH 1957-1967 i s problémem zkracování pracovní doby, postupného zavádění směnného provozu a volných sobot. Obecně se vycházelo z toho, že pokud zaměstnanci získají více volného času, měli by mít také možnost vyplnit jej kulturním způsobem, tedy ke vzdělávání, rozvoji kulturní tvořivosti, odpočinku i zábavě/151 Odtud pramenila nutnost začít přizpůsobovat provozní dobu těchto zařízení různým směnám: divadla a kina zkušebně zaváděla dopolední představení, knihovny začaly prodlužovat výpůjční dobu do pozdních večerních hodin apod.352 V této souvislosti se mezi některými osvětovými pracovníky objevila řada iluzorních představ, jejichž lichost velmi brzy ukázala praxe. Například se bylo možné setkat s představami o zavádění „dvojsměnnosti" zájmové činnosti, zvláště v případě souborů lidové tvořivosti na závodech, jejichž soudržnost zavedení směn narušovalo. Většina osvětových pracovníků se však naopak shodla na tom, že „směnnost se nemůže přizpůsobovat osvětě, ale právě naopak"; tato skutečnost přitom vyžadovala zvýšení počtu kulturních a osvětových pracovníků v kulturních institucích a zařízeních, což se z finančních důvodů přirozeně ukazovalo jako neralistické. Kromě toho se ještě na počátku 60. let objevovaly názory, že volné soboty by měly být zaměstnanci využívány k samostudiu a zvýšení odborné kvalifikace přímo na závodech. Za oddechem a zábavou měli podle nich také mířit do tamních závodních klubů ROH.353 Jen o pět let 351 Srv. VOA, f. Kulturní oddělení ÚRO, kart. 197, i. j. 124. Referát V. Koukola na Celostátní konferenci o kulturně masové práci ROH (9.-10. 7.1957). 352 jde o čas! Osvětová práce, roč. 15 (1961), C. 3, s. 36-37. / Průzkum Osvětového ústavu v letech 1958 a 1959 ukázal, že pracující v dvou- a třísměn-ném provozu měli velmi malý zájem o kulturní dění. Komplikace působil i časný začátek první směny (6 až 14 hod.) a dojížďka do zaměstnání. Poukazovalo se např. na to, že horníci OKD z Hlučínska vstávají po 3. hod. a vracejí se kolem 17. hod.; vzhledem k tomu, že kulturní pořady začínaly mezi 19. a 20. hod., „není tedy divu, že mnozí dělníci dávají přednost odpočinku doma". 353 Starosti s volnými sobotami. Osvětová práce, roč. 15 (1961), C. 20, s. 346. 203 Volný čas: režim, společnost a jedinec volný čas v Českých zemích i95?-19B7 205 později, na podzim 1966, v souvislosti s druhou vlnou úprav pracovní doby a zaváděním volných sobot, již osvětáři označovali úvahy o rozšíření zájmu o kulturní akce a aktivní kulturní činnost za „nepodložená zbožná přání kulturních pracovníků".354 Mnohem pravděpodobnější se jim naopak jevilo, že lidé dvě hodiny týdně navíc budou věnovat nezbytným činnostem, na něž jim dříve čas nezbýval. Naopak výhodnější rozložení volného času do dvou volných dní vnímali již jako příležitost věnovat se více rodinným akcím - zejména rekreaci, výletům, sportu, atraktivním zábavním podnikům a v tomto rámci snad i kulturním akcím. Možnosti kulturního vyžití přitom často limitovala i dopravní obslužnost, zejména spojení malých obcí s regionálními kulturními centry. Harmonogram spojů totiž v podstatě upřednostňoval dopravu lidí do zaměstnání, nikoli možnost jejich návštěvy kulturních a společenských zařízení s jejich specifickou provozní dobou. Kromě rozvoje osobní automobilové dopravy se určitou nadějí na řešení jevilo pokusné zavádění jednoúčelových autobusových spojů.355 Samostatně se promýšlela specifika (organizovaného) kulturního trávení volného času a zábavy přímo na vesnicích s jejich relativně omezenými možnostmi; přitom se poukazovalo na prospěšnost oživování starých tradic.356 Kromě diskuse o stavu sítě kulturních a osvětových zařízení se státní a stranické orgány od poloviny 50. let zamýšlely i nad ryze praktickým problémem, tedy zda jsou kulturní místnosti a sály skutečně využívány ke svým účelům a jakou mají návštěvnost. Nejprve se tak dělo v souvislosti s celkovou snahou o oživení kulturního života po roce 354 PETŘÍK, Otakar: Kultura a volné soboty. Osvětová práce, roč. 20 (1966), č. 21, s. 2. 355 Srv. HROMÁDKA, Milan: Úloha dopravy v uspokojování kulturních potřeb. Osvětová práce, roč. 18 (1964), C. 25, s. 446-447. 356 FARÁŘ, J.: Umíme se bavit? Osvětová práce, roč. 20 (1966), č. 22, s. 10-11. 1953, v duchu politiky tzv. Nového kurzu;357 už na jaře 1954 III. ministerstvo kultury začalo připravovat zprávu o využívá- Volný čas: ní dosavadních kapacit, na jejímž základě se pak vrcholné režim, stranické orgány zamýšlely i nad plánem výstavby kultur- společnost nich a společenských středisek.358 Podobný, ovšem v mno- a jedinec hém konkrétnější materiál připravilo ministerstvo školství a kultury na podzim 1956, přičemž lze říci, že původní snaha o jakousi inventuru stavu věcí již získávala nový smysl, a sice řešit využívání volného času, zejména formou organizované kulturní činnosti. Zmíněný materiál ministerstva školství a kultury však vyzníval poměrně kriticky.359 Vycházel z toho, že do roku 1954 se v Československu při zřizování kulturních a společenských středisek postupovalo „živelně, podle místní iniciativy". Odmítnuta byla nejen tehdejší podoba sítě kulturních a společenských středisek, zvláště jejich nízký počet, kapacita a rozmístění s ohledem na jednotlivé kraje a regiony, ale i dosavadní způsob využívání těchto zařízení. Poukazovalo se přitom na to, že jen asi 13 % z nich disponovalo vhodnými budovami. V tomto smyslu zpráva glosovala nedostatky jednotlivých organizačních forem kulturních středisek. Osvětové besedy (v počtu 4 391 k prosinci 1955) a osvětové jizby (4 592), které zajišťovaly kulturní a společenský život na venkově, kritizovalo ministerstvo za nesoustavnou, „nárazovou činnost", oživovanou zvláště při přípravě významných celostátních akcí a jinak omezovanou jen na soboty a neděle. Zlepšení se hledalo mimo jiné ve větší angažovanosti ROH na venkově. V případě okresních a krajských měst, kde se kulturní trávení volného času opíralo zejména o profesionální zařízení (divadla, kina apod.), působily 357 KNAPÍK, Jiří: V zajetí moci (Kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956). Praha 2006, s. 212-247. 358 NA, A ÚV KSČ, f. 02/4, sv. 48, a. j. 9. Sekretariát ÚV KSČ 3. 8. 1954. 359 NA, f. MŠK - kolegia ministra, kol. č. 44 (8. 11. 1956), kart. 6. 206 navíc jako kulturní zařízení národních výborů domy osvěty a dále závodní kluby ROH. Zpráva zejména poukazovala na to, že domy osvěty omezují svou působnost pouze na dané město a zanedbávají metodickou pomoc okolním obcím: „Vlastní metodickou práci nahrazují velmi často dovážením nejrůznějších kulturních a osvětových akcí na vesnice..." Konstatovalo se také, že z celkového počtu 271 domu osvěty v ČSR bylo jen 115 umístěno ve vlastních budovách. Ostatní si musely sály a místnosti pro pořádání akcí najímat, přičemž v některých okresních městech (Holice, Toužim, Třešť, Vimperk ad.) se ani žádné jiné vhodné sály nenacházely. Dostatečné kulturní zázemí chybělo také sídlištím velkých měst. Kritice se nevyhnuly ani závodní kluby ROH, jichž bylo koncem roku 1955 evidováno 776. Kromě nedostatečného zázemí pro kulturní a společenské akce jim bylo vytýkáno na jedné straně to, že údajně málo podchycují zájem zaměstnanců, jejich rodinných příslušníků a obecně mládeže o akce klubů, na straně druhé že přednášková činnost a výrobně-technická propagace zaostává za poněkud neúměrně bohatým působením zájmových kroužků a souborů lidové umělecké tvořivosti. Specifické postavení měla Praha s velkou koncentrací kulturních podniků;360 materiál ministerstva poukazoval zejména na to, že se značná část těchto zařízení nachází v centru a naopak v okrajových částech hlavního města je kulturní život poddimenzován. Podobné výtky bylo možné vznést i vůči jiným velkým městům, Brnu a Ostravě. Jako mnohem naléhavější než neuspokojivý stav síté kulturních a osvětových zařízení se ovšem nakonec jevil zájem samotných občanů tyto prostory využívat. Ministerstvo školství a kultury zadalo v roce 1958 Osvětovému 360 Koncem roku 1955 bylo v Praze 19 státních a městských divadel, 4 divadelní scény LUT, 80 kin, 57 závodních klubů ROH, 1 park kultury a oddechu, 16 osvětových besed se 6 pobočkami, 52 zábavních podniků Restauraci a jídelen ad. VOLNÝ ČAS V ČESKÝCH ZEMÍCH 1957-1367 ústavu výzkum návštěvnosti kulturních podniků ve vybraných místech českých krajů.381 Výzkum probíhal koncem roku 1958 a po celý rok 1959,362 přičemž zvláštní pozornost zaměřoval na návštěvnost dělnictva, tedy z ideologických důvodů preferované vrstvy. Kromě analýzy příčin nízké návštěvnosti dělníků na kulturních podnicích se výzkum zaměřoval na výzkum sociálního složení všech návštěvníků kulturních pořadů, způsoby organizace a distribuce vstupenek na závodech a obecně regulaci návštěvnosti.363 Největší obavy vzbuzovala návštěvnost kulturních akcí ve městech, která podle statistik od roku 1955 trvale klesala; zvlášť nepříznivá situace panovala ve velkých městských aglomeracích a v obcích, z nichž se za prací dojíždělo. Průzkum například ukázal, že počátkem roku 1959 navštívil průměrně jeden obyvatel středně velkého průmyslového města kulturní či tělovýchovný pořad jednou za 12 až 14 dní, v Brně a Ostravě dokonce za 14 až 15 dní. U obcí, které tvořily základnu pracovních sil pro Prahu (Horní Počernice, Ďáblice, Modřany) či Ostravu (Ludgeřovice, Velká Polom, Hať, Horní a Dolní Trojanovice) pak podobná návštěva připadala na jednoho obyvatele jednou za 22 až 24 dní, ojediněle i jednou za měsíc. Z hlediska skladby navštívených kulturních podniků tvořily jednoznačně největší podíl kina (40 až 60 %) a sportovní podniky (30 až 45 %).384 Kromě návštěv kin, 361 Výzkum byl proveden v některých dělnických částech Prahy a průmyslových střediscích Pražskěho kraje (Kbely, Letňany, Horní Počernice, Příbram, Rakovník) a dalších místech Libereckého, Gottwaldovského, Olomouckého, Jihlavského, Plzeňského a Pardubického kraje, dále v Ostravě a na Ostravsku (Havířov, Poruba, Karviná). 362 Konkrétně jej prováděli pracovníci Osvětového ústavu Blahoslav Černý, Miroslav Disman, Oldřich Klusák a Irena Michalcová. 363 K tomu dále NA, f. MŠK - kolegia ministra, kol. č. 2 (14.1. 1960), kart.25. 364 Průzkum upozornil na „neobvykle zajímavou" specifikaci návštěvnosti podle druhu kulturních akcí: např. 1 obyvatel Ostravského kraje navštíví koncert asi jednou za 9 až 10 let, divadelní představení dvakrát za 3 roky 207 Volný čas: režim, společnost a jedinec 208 VOLNÝ ČAS V ČESKÝCH ZEMÍCH 1957-1967 209 která z kulturních podniku vycházela nejpříznivěji,305 však vystupoval do popředí jako vážný problém nízký podíl stálých návštěvníků kulturních podniků; podle průzkumu se jich v malých a středních obcích a středně velkých městech pravidelně zúčastňovalo jen asi 20 % dospělých. Na Ostravsku byla podchycena silná skupina obyvatel (zvláště na velkých sídlištích bez kulturního zázemí), která se kulturních podniků nezúčastňovala vůbec. Samostatně průzkum podchycoval nezájem o kulturní akce u studující dělnické mládeže ve věku 15 až 25 let; doložil plynulý pokles návštěv divadelních představení, hodnotných filmů (ty byly ovšem ztotožněny zejména se sovětskými filmy), nezájem o činnost v zájmových kroužcích a souborech lidové umělecké tvořivosti organizovaných v závodních klubech ROH či jiných osvětových zařízeních. Mládež byla také velmi slabě zastoupena mezi návštěvníky knihoven. Paradoxně poněkud příznivěji se situace jevila na venkově, což zmíněný průzkum spojoval s „postupnou konsolidací a upevňováním družstev" a zkrácením času k vykonávání hlavních polních prací jako základními podmínkami pro to, aby „mezi zemědělci vzrůstal zájem o kulturu". Takto byl třeba na venkově zaznamenán vyšší zájem o předplat- (vč. ochotnických představení), jednoho programu osvětového zařízeni se zúčastní za 2 roky, v lidové knihovně si vypůjčí knihu za 13 až 14 měsíců, do kina se podívá asi 15krát za rok. Oblíbenost kin prozrazují i pamět-nické vzpomínky. Srv. OKÉNKOVÁ, Věra: Trávení volného času v obci Droužkovice. Reflexe volného času détí, mládeže a mladých dospělých v 50. a 60. letech. Rkp. seminární práce Praha 2011 (FHS UK), s. 12. Srv. i publikaci ŠEBO, Juraj: O socialismu s láskou. Bratislava, Noxi 2011, s. 110-113, kde autor nabízí vzpomínky na pražská kina. 365 V letech 1956-1957 bylo u nás dosaženo historicky nejvyššího počtu návštěvníků kin, cca 148 000. V dalších letech začala návštěvnost kin soustavně klesat vlivem televizního vysílání. V roce 1967 navštívilo kina jen asi 88 000 lidí. Podrobněji PIŠTORA, Ladislav: Filmoví návštěvnici a kina na území ČR. Iluminace, 1997 (roč. 9), č. 2 (26), s. 68-70. né divadel; tito návštěvníci však zpravidla výrazně preferovali operetní představení oproti činohře. Zřetelný odklon zájmu o kulturní akce v tradičním pojetí se zdály vyvažovat populárně vzdělávací akce lidových akademií a univerzit a zejména televizní vysílání, jehož vliv průzkum Osvětového ústavu jednoznačně potvrdil. Sledování televize propadly zejména dělnické domácnosti (zvláště na Kladensku, v okolí Prahy a na sídlištích Ostravy), v nichž koncem 50. let podstatně stoupal počet přijímačů; v řadě těchto míst již připadal televizní přijímač na dvě až tři rodiny. „Oblíbeným způsobem využití chvíle volna jsou právě v těchto obcích návštěvy těch, kdož televizi nemají, v rodinách majitelů televizních přijímačů a společný příjem televizních pořadů. Místy přesahuje počet takových návštěv i několikanásobně souhrn návštěv jiných kulturních akcí a programů." Průzkum odhadoval, že se na televizi dívalo dvakrát až třikrát týdně mimo domácí ještě pět až šest pravidelných hostů, přičemž kolektivní sledování televize bylo v dělnických domácnostech dvakrát až třikrát častější než v ostatních domácnostech. Televizní vysílání bylo vnímáno jako přitažlivější než mnohé místní kulturní akce, což se zpětně odráželo v apelech na zlepšení činnosti klubových a jiných zařízení.366 Z výše uvedeného je celkem patrné, že výsledky šetření Osvětového ústavu byly pro státní orgány alarmující. Ty získaly na přelomu 50. a 60. let poměrně reprezentativní data, potvrzující nízký zájem obyvatelstva o kulturní akce a představení. Nešlo přitom jen o problém jejich dostupnosti či nedostatečného zázemí, ale vůbec o úpadek zájmu o tradiční způsoby kulturního vyžití. V tomto světle se 366 Poznámka na dochovaném exempláři požadovala zjistit „proč jsou doma a koukají se na televizi". / Průzkum ovšem poznamenával, že záleží i na schopnostech místních kulturních a osvětových pracovníků. Např. v malých silně telefikovaných obcích s úspěšně působící osvětovou besedou se televizní vysílání na návštěvnosti kulturních akcí negativně neprojevilo. Volný čas: režim, společnost a jedinec 210 VOLNÝ ČAS V ČESKÝCH ZEMÍCH 1957-1967 dosavadní koncept kulturního trávení volného času realitě spíše vzdaloval a oslaboval tak všechny liberalizační kroky provedené od roku 1953. Odpovědné orgány si začaly uvědomovat,367 že konzervativní pojetí této koncepce bude nutné zásadně modernizovat a přizpůsobit změnám v chování společnosti. V určitém protikladu s tím se ovšem stále udržovala snaha o výchovný přístup k problému. Vedoucí složky například zřetelně vnímaly velký zájem lidí o televizní vysílání; na jedné straně konstatovaly, že programy dosud málo „podněcují aktivní tvořivou činnost lidí" a v podstatě „vedou spíš ke konzumu kulturních hodnot", na straně druhé zdůrazňovaly psychologický vliv televize a její možnosti vychovávat k umění, popularizaci dobrých knih, divadelních her či výtvarných děl. Podobně byly školy (ale i svaz mládeže, ROH) kritizovány za nedostatečnou estetickou výchovu a výchovu uměním;3"8 zde se kladla příčina nezájmu mládeže o kulturní život, i toho, že po ukončení školní docházky dělnická mládež „vyhledává spíš atraktivní, než kvalitní kulturní podniky". Podobné dokument se zklamáním konstatoval, že závazky umělců pravidelně se setkávat s dělnictvem přímo na závodech, pronesené na Sjezdu socialistické kultury v červnu 1959, zůstaly v podstatě jen na papíře. Osu, která v polovině 60. let upravovala požadavky na „správné" kulturní trávení volného času, tvořilo hledání nového poměru mezi ideovými principy a modernizační- 367 Z ručních poznámek na dochovaném exempláři je zřejmé, že vedeni ministerstva nebralo výsledky šetření na lehkou váhu („Není to zbytečné šetření."). 368 Připomeňme v této souvislosti prohlášení skladatelů, hudebních vádců a koncertních umělců z roku 1955. To upozorňovalo státní orgány na „hluboké a ničivé oslabení hudební výchovy na všeobecně vzdělávacích školách" jako důsledek školské reformy z roku 1953. Tehdy mj. došlo ke snížení počtu vyučovacích hodin hudební výchovy či jejímu úplnému vyřazení z výuky. - Hudební rozhledy, roč. 9 (1956), č. 2, s. 45^16; Tamtéž, č. 10, s. 415-416. mi trendy, mezi progresí konzumerismu a aktivními přístupy k volnému času, individuálními zájmy a kolektivními formami.369 Specificky se tak odrážely celkové společenské změny i charakter komunistického režimu. Jak jsme již uvedli dříve, struktura požadavků na kulturní povahu volného času zůstala navenek v zásadě zachována, podstata změn spočívala v obsahu a jiných akcentech. Profil kulturního trávení volného času v polovině 60. let přitom nově obohatilo uznání legitimity spontánních, institucionálně neorganizovaných činností, jež ovšem zapadaly do obrazu kulturních aktivit. Přední místo v celkovém profilu nadále zaujímala organizovaná kulturně-vzdělávací činnost, tedy všechny formy mimoškolního vzdělávání, které mělo přitahovat svou atraktivitou. Pojetí zájmové kulturní činnosti zase více zdůrazňovalo oprávněnost a potřebu individuálních zájmů, více se zohledňoval význam osobní motivace a uspokojení než celospolečenský dopad různých (módním trendům podléhajících) koníčků. Stát se přitom stále hlásil k organizační a materiální podpoře zájmové činnosti. Relativně novým svébytným prvkem kulturního pojetí volného času se stala snaha o estetickou výchovu občanů, „výchovu uměním"; namísto „lidové umělecké tvořivosti" se začalo hovořit o volněji a individuálněji pojaté „amatérské umělecké činnosti" orientované zejména na mladou generaci. Jako nový prvek estetické výchovy se začalo prosazovat cílené formování vztahu k životnímu prostředí chápanému jako kompenzace vlivu moderní průmyslové společnosti. Vztah k přírodě měl přitom vyvažovat pasivní využívání volného času aktivními činnostmi se vztahem k přírodě; zvláště se v této souvislosti prosazovaly rozšířené možnosti rekreace a turismu. Také zde se ovšem prosazovala individualizace a spontánnost volnočasových aktivit. V případě I NA, f. MSK - kolegia ministra, kol. č. 3 (20. 1. 1966), kart. 58. 211 Volný čas: režim, společnost a jedinec 212 VOLNÝ ČAS V ČESKÝCH ZEMÍCH 1957-1967 společenské zábavy a kulturního oddechu se pak všemožně zdůrazňovaly nová funkce a pojetí práce řady kulturních zařízení; státní a stranické orgány reflektovaly oprávněnost vyšších nároků veřejnosti na úroveň kulturních pořadů a společenských akcí (včetně kvality prostředí) a současně se smiřovaly s konzumním postojem společnosti k této formě kulturního vyžití. Zmíněné pojetí kulturního využívání volného času poněkud stíralo závažnost poklesu návštěvnosti kulturních akcí a podniků (podle průzkumu Osvětového ústavu navštívil v roce 1958 každý občan 6 organizovaných kulturních a osvětových akcí, v roce 1963 tento počet klesl na 4); je příznačné, že mimo profesionální zařízení byla evidence návštěvnosti dokonce zrušena.370 S postupující individualizací volnočasových aktivit a rozvojem spontánních forem již faktor návštěvnosti ztrácel na významu, jaký mu byl přikládán na přelomu 50. a 60. let. Statistiky přitom dokládaly, že se pokles návštěvnosti osvětových podniků, vzdělávacích akcí a kulturně-společenských akcí (vystoupení souborů LUT, lidových veselic, vystoupení profesionálních souborů a sólistů apod.) nezastavil.371 Naopak se navyšoval počet členů zájmových kroužků (zvláště neu- 370 Počátkem roku 1965 Osvětová práce publikovala výsledky rozsáhlého průzkumu, který proběhl v rámci státního plánu výzkumu „Topografie umelecké činnosti" v českých zemích od července 1962 do června 1963. Výzkum se zaměřoval pouze na jevištní umění, hudbu a výtvarné umení, naopak pomíjel film, rozhlas, televizi a další oblasti. Návštěvnost profesionálních zařízení byla na základě zjištění označena za „vcelku uspokojující". - CHYBA, Miloš: Umělecká aktivita kolem nás. Osvetoví práce, roč. 19 (1965), č. 7, s. 6-7. 371 NA, f. MŠK - kolegia ministra, kol. č. 23 (10. 12. 1964), kart. 54. Počty návštěvníků v letech 1958 a 19G:i Pocty členů v letech 1958 a 1983 ČSSR České zemé ČSSR České země Osvetové podniky 660 321 / 463 700 4B0 715 / 336 900 Zájmové kroužky (umělecké) 963 900 / 439 700 238 7I1II 2!I2 «H> Vzdělávací akce (mimo kurzy) 11 407 900 / 8 791 000 7 0 80 000 / 5 409 400 Zájmové kroužky (ostatní) 100 800 / 152 300 lil 400 / 98 700 Kulllirnft-spnlľŕenské akce 72 439 500 / 42 900 7(10 55 674 200 / 34 400 800 Absolventi vzdělávacích kurzů 215 200 / 497 200 155 100 / 390 7IIII 213 měleckého zaměření) a počet absolventů různých vzdělávacích kurzů.372 KULTURNÍ ZAŘÍZENÍ KLUBOVÉHO TYPU (KULTURNÍ DOMY) Bylo již řečeno, že za hlavní nástroj zajišťování organizovaných forem kulturního využívání volného času byla od poloviny 50. let považována tzv. kulturní zařízení klubového typu. Toto pojetí kodifikoval osvětový zákon č. 52/1959 Sb., který hovořil o tom, že tato zařízení mají „sdružovat občany do kolektivů podle jejich zájmů". Plošnou reorganizací sítě osvětových zařízení na přelomu 50. a 60. let se tak stávající kulturní zařízení měnila (ve smyslu usnesení vlády z ledna 1961) na univerzální instituce s kulturní, vzdělávací, společenskou a zábavnou funkcí v konkrétním městě či vesnici. Univerzální termín „zařízení klubového typu" (ZKT) přitom poněkud mátl; jednalo se totiž o pojem, který mohl reprezentovat několik organizačních struktur, resp. provozovatelů těchto zařízení. Funkci provozovatele ZKT ve městech plnily osvětové besedy, domy osvěty a parky kultury a oddechu (zřizované národními výbory), dále závodní kluby, resp. kluby pracujících (zřizované ROH). Na venkově pak kromě osvětových besed působily družstevní kluby (jako zařízení JZD), popř. závodní kluby. Často se v této souvislosti hovořilo o „kulturních domech"; vzhledem k tomu, že organizační struktury ne vždy disponovaly vlastními prostorami či budovami, začalo se o kulturních 372 Tamtéž. Volný čas: režim, společnost a jedinec 214 domech uvažovat v užším smyslu, pouze jako o architektonickém pojmu.373 Na přelomu 40. a 50. let v souladu s tehdejšími ideologickými představami vznikaly dvě paralelní a na sobě v podstatě nezávislé sítě kulturně-osvětových zařízení. Zatímco závodní kluby ROH se snažily podchytit volný čas zaměstnanců vlastního závodu, osvětové besedy ve městech i malých obcích se orientovaly zejména na ostatní obyvatelstvo. V druhé polovině 50. let ovšem státní orgány přistoupily k postupnému sjednocování obou sítí a tento proces vyústil právě v definici „zařízení klubového typu". Restrukturalizace celé sítě byla završena kolem roku 1965. Koncepcí rozvoje sítě zařízení klubového typu se státní orgány zabývaly opakovaně v souvislosti s úpravami osvětové politiky v letech 1958-1959, na jejichž podkladě vznikal zmíněný osvětový zákon.374 Jeden z klíčových momentů představovaly snahy o to, aby se organizační s/ťkulturních zařízení klubového typu všech tří zřizovatelů (národních výborů, ROH a jednotných zemědělských družstev) co nejvíce překrývala se sítí kulturních domů, tedy vlastních budov, v nichž kulturní a společenské akce probíhaly. V roce 1963, kdy byla organizační síť ZKT považována za v podstatě dobudovanou, existovalo v Československu celkem 10 332 zařízení (z toho národní výbory provozovaly 9 258, ROH 654 a JZD 414 těchto zařízení). Zhruba čtvrtina až třetina zařízení však nepůsobila ve vlastní budově, což představovalo značný problém. Podrobněji tento stav naznačují následující tabulky: ZKT národních výborů (1963) Počet zařízení Z toho ve vlastní budově ČSSR 9 258 2 856 České zemé 6 249 1 274 373 NA, f. MŠK - kolegia ministra, kol. C. 23 (10. 12. 1964), kart. 54. 374 K tomu NA, f. MŠK - kolegia ministra, kol. C. 29 (11. 8. 1960). kart. 31; kol. č. 23 (10. 12. 1964), kart. 54. volný Cas v Českých zemIch i95?-i9e? ZKT jednotných zemědělských družstev (1963) Počet zařízení Z toho ve vlastní budově ČSSR 414 204 České země 30!) 117 Problém výstavby budov ZKT vyzdvihl například Sjezd socialistické kultury. Politické byro ÚV KSČ tehdy uložilo ministerstvu školství a kultury, aby vypracovalo její hlavní zásady. Materiál ministerstva z léta 1960 v této souvislosti rozlišoval jednoduché základní typy budov a standardní kulturní domy, přičemž vytyčil požadavek zajistit pro každou obec do konce roku 1963 tento základní typ. Dosáhnout se toho mělo jednak běžnou investiční výstavbou, jednak budováním a adaptačními pracemi v rámci svépomocné Akce Z. Základní typ zde byl definován jako budova s těmito hlavními provozními částmi: sálem do 150 míst, klubovnou, knihovnou a čítárnou, zařízení mohlo být začleněno do již existujícího objektu. Pro velké, zvláště střediskové obce se měly přednostně budovat podstatně lépe vybavené kulturní domy; ty počítaly s prostory pro divadlo, kino a lidovou zábavu, dále s prostory pro zájmovou činnost a knihovnu (čítárnu). Ve variantách se uvažovalo o tom, že by v obcích bez tělocvičen mohly kulturní domy částečně zajišťovat kryté sportovní prostory, na kulturní dům se mohla také napojit veřejná jídelna apod. Do roku 1970 měl být, podle tohoto materiálu, takový kulturní dům vybudován ve všech střediskových obcích a obcích nad 1 000 obyvatel. Podobná strategie se uplatnila i v případě měst. Zde (s oporou v osvětovém zákoně) se s budováním kulturních zařízení počítalo zejména ve velkých průmyslových střediscích a na okraji velkých měst na nově budovaných sídlištích, zejména za přispění prostředků ROH. Ministerstvo počítalo s vybudováním samostatných ZKT v okresních městech do roku 1970 a do roku 1975 s výstavbou velkých kulturních domů ve velkých městech. 215 Volný čas: režim, společnost a jedinec Tyto úvahy byly krátce nato upřesněny a posvěceny usnesením vlády č. 3 ze 4. ledna 1961 v souvislosti s projednáváním „Zásad rozvoje, úpravy a výstavby kulturních zařízení klubového typu". Tento dokument stanovil všechny kategorie zařízení klubového typu. Nejjednoduš-ší I. kategorii ZKT (s knihovnou, maximálně dvěma klubovnami a s kapacitou do sto lidí) měla mít do konce roku 1965 každá obec, zvláště ta, v níž se neuvažovalo o výstavbě či adaptaci kulturního domu. II. kategorii (základní typ kulturního domu) tvořil víceúčelový sál se základním jevištním příslušenstvím, zařízením pro promítání filmů, tanečním sálem, popř. tělocvičnou, dále s nejméně dvěma klubovnami, knihovnou a čítárnou. Jeho součást měl dále tvořit bufet, popř. jídelna a foyer pro pořádání výstavek. III. typ kulturního domu vycházel z II. typu rozšířeného o další prostory (klubovny, studovny apod.). „Zásady rozvoje" stanovily, že zařízení II. a III. kategorie budou vybudována ve větších spádových obcích a ve městech do konce roku 1970.375 Kromě kategorizace a výstavby kulturních domů (ZKT) se současně státní orgány zabývaly relativně méně významnými záležitostmi prostorového řešení kulturních domů a jejich provozního vybavení, které však měly úzkou spojitost s problematikou využívání volného času.376 Po celá 50. léta se za klíčový prostor kulturního domu pokládal sál, což odpovídalo mj. požadavkům na kolektivní trávení volného času. Vzhledem k výše nastíněným změnám ve společnosti a snahám přizpůsobit jim činnost kulturních a společenských zařízení se u nás počátkem 60. let začalo přecházet k pojetí zdůrazňujícímu namísto sálu význam kluboven, jež lépe odpovídaly potřebě reagovat na rychlou diferenciaci zájmové činnosti apod. (viz samotný ter- 375 HROMÁDKA, Milan: Kulturní domy na vesnici. Osvětová práce, roč.15 (1961), C. 6, s. 91. 376 NA, f. MŠK - kolegia ministra, kol. č. 23 (10. 12. 1964), kart. 54. VOINÝ ČAS V ČESKÝCH ZEMÍCH 1957-196? 24 Kulturní domy často sloužily pro nejrůznější propagandistické a osvětové akce. Na obrázku vzorová ukázka lekce lidové zemědělské akademie v kulturním domě ve Vladislavi na Třebíčsku. Foto: Gorner, Vladimír - Hromádka. Milan - Jaroš, Miloslav: Kulturní domy na vesnici. Praha 1962. s. 22. min „zařízení klubového typu"). Klubovní prostory se tudíž v nově projektovaných i adaptovaných kulturních domech stávaly významnými provozními částmi; nově se přitom řešila nutnost zajistit souběžný provoz klubové a sálové části, resp. provoz obou hlavních částí nezávisle na sobě. (Ještě výrazněji se tento trend projevoval v Polsku a Maďarsku, kde začala vznikat kulturní zařízení bez sálové části; tato koncepce přibližovala klubová zařízení stylu kaváren.) V 60. letech již také silně zaostávalo technické zabezpečení kin působících v kulturních domech a vybavení dalšími přístroji a pomůckami využívanými pro vzdělávací kurzy mimoškolního vzdělávání. Celkově se poukazovalo na velmi nízkou úroveň vnitřního 217 Volný čas: režim, společnost a jedinec 218 vybavení, interiérů (zejména menších ZKT na venkově). Interní materiály dokonce přiznávaly, že situace dospěla do stadia, kdy se „výrazně mění poměr mezi kvalitou kulturnosti prostředí bytů a domácností a kulturně-spo-lečenského zařízení v obci" v neprospěch veřejných kulturních zařízení.377 KLUBOVÁ ZAŘÍZENÍ ROH Značná část kulturní, společenské a výchovně-vzděláva-cí činnosti Revolučního odborového hnutí se soustřeďovala v jeho vlastních klubových zařízeních, zejména tzv. závodních klubech (jako kulturních zařízeních jednoho závodu), jež navazovaly na starší tradici dělnických besed a domů a jejichž síť se programově rozšiřovala již od roku 1945. Zejména v poúnorovém období se ovšem odborové orgány upjaly na vykazování stále vyššího počtu těchto klubů v oficiálních statistikách, což mělo podpořit ideologickou tezi o jejich důležité roli při proměně životního stylu pracujících. Pomíjelo se přitom, že takové kluby často postrádaly vlastní společné prostory a stávaly se spíše jen součtem různých odděleně vyvíjených aktivit. V souvislosti se změnami kulturní politiky v letech 1952 a 1953 vzaly tyto samoúčelné kvantitativní ukazatele zasvé. Na základě usnesení předsednictva ÚRO z března 1953 došlo k nové registraci a z dosavadních více než 4 000 závodních klubů jich bylo za skutečná klubová zařízení uznáno pouhých 500; ostatní „kluby" totiž reprezentovaly různé rudé koutky a izolované zájmové kroužky působící při místních podnicích.378 Podobně jako u jiných osvětových zařízení, byla v polovině 50. let zahájena i postupná úprava sítě závodních klu- 377 Tamtéž. 378 FRANKE, Karel: 20 let závodních klubů a vývoj jednotné sítě osvětorích zařízení. Osvětová práce, roč. 19 (1965), C. 19, s. 1. VOLNÝ ČAS V ČESKÝCH ZEMÍCH 1957-19E7 bů. Po upřesnění definice závodního klubu kladly odborové orgány větší důraz na soulad organizační formy se snahou soustředit zájmovou, kulturní a vzdělávací činnost na jedno místo v závodě, což se ovšem přirozeně ne vždy dařilo.370 Ideální stav, kdy závodní klub disponoval vlastní budovou, narážel zejména na nedostatek finančních prostředků na novou výstavbu; např. v roce 1956 měla samostatné kulturní zařízení jen třetina celkového počtu závodních klubů.3"0 Statistikové ÚRO proto zvýšenou měrou evidovali, kde kulturní a společenský život pracovníků závodu probíhá pod hlavičkou závodního klubu (či alespoň tzv. rudého koutku) a kde nikoli.181 Postupnou úpravu organizačního rámce zdůraznilo také vydání „Zásad pro zřizování, řízení, organizaci a hospodaření závodních klubů" a „Vzorového statutu" v říjnu 1959. Na jaře 1957 bylo v Československu registrováno při všech odborových svazech již celkem 811 závodních klubů ROH, z toho v českých zemích 688 a na Slovensku 123,382 jejich počet se však v poměrně krátkých intervalech měnil.383 Nej-vyšší počet klubů se k tomuto datu soustředil v Pražském kraji (110), který držel jasné prvenství společně s Ústeckým (88) a Ostravským krajem (81).384 Z hlediska pracovních odvětví působilo nejvíce závodních klubů ve strojírenství (174), 379 Napf. referent závodního klubu n. p. Karosa ve Vysokém Mýtě si na jaře 1957 postěžoval: „Ve většině závodů je nedostatek prostor pro závodní kluby. My máme naše kroužky rozestrkané po celém městě. 75 členů fotokroužku má místnost v suterénu internátu, oddíl hudby je ve školce, filatelisté se schází v hotelu, divadlo zkouší v noci v kině. Knihovna je v závodě. |e třeba to soustředit v jednom místě." 380 NA, f. MŠK - kolegia ministra, Kol. č. 44 (8. 11. 1956), kart. 6. 381 Srv. KHECK, Robert: Výchovná a kulturní práce v Revolučním odborovém hnuti. Praha 1959. s. 45. 382 VOA, f. Kulturní oddělení ÚRO, kart. 195, i. j. 121. 383 Napf. v roce 1958 jich ROH evidovalo v ČSR jen 784, z toho v Českých zemích 659. (VOA, f. Kulturní oddělení ÚRO, kart. 199, i. j. 141.) 384 Nejméně klubů měl v Českých zemích Pardubický kraj (23). Českobudějovický (25) a Plzeňský (29). 219 Volný čas: režim, společnost a jedinec dále textilním a kožedělném průmyslu (80), v hornictví (71) a ve stavebním průmyslu (69).385 Již tyto údaje naznačují, že v druhé polovině 50. let na sebe závodní kluby ROH vázaly značné množství kulturně-spole-čenských a vzdělávacích akcí, které se zaměřovaly i na rodiny zaměstnanců.388 V roce 1956 závodní kluby v českých zemích zajistily 2 723 vstoupení profesionálních umělců (zhlédlo je přes milion diváků), uspořádaly téměř 21000 filmových představení (mimo výrobně-technickou propagaci; pro 2153 000 diváků), uspořádaly téměř 21 000 zábavných akcí, zájezdů a výletů pro dospělé (navštívilo je 2 725 000 lidí). Mimoto závodní kluby připravily 9155 filmových představení pro děti (zhlédlo je 837 000 dětí) a dalších 7 696 dětských akcí (pro více než milion dětí). K březnu 1957 byla v českých zemích registrována denní kapacita návštěvnosti závodních klubů ROH přes 316 000 návštěvníků (na Slovensku však sotva 35 000). K tomu je ovšem třeba dodat, že tehdy závodní kluby svou činnost zaměřovaly zejména na zaměstnance podniku (a rodinné příslušníky), nikoli na obyvatele města. Zvláštní kapitolu z hlediska trávení volného času tvoří organizování stálé zájmové činnosti. V roce 1957 evidovaly závodní kluby ROH v českých zemích 2 350 souborů lidové umělecké tvořivosti (LUT; 48 000 členů), nejčastěji pěveckých, hudebních, tanečních, divadelních a loutkářských, dále 850 kroužků LUT (12 200 členů) a přes 1 600 dalších zájmových kroužků (téměř 40 000 členů). Celkově 385 Nejméně klubů registrovaly ROH - Svaz zaměstnanců spotřebních družstev (5), ROH - Svaz zaměstnanců školství a vědeckých ústavů (5), ROH - Svaz zaměstnanců státního obchodu (2) a ROH - Svaz zaměstnanců v umění a kultuře (1; konkrétně v Olomouckém kraji). 386 K tomu dále VOA, f. Kulturní oddělení ÚRO, kart. 195, i. j. 121. Tuto činnost pro závodní výbor ROH zajišťovala komise kulturní a výchovná práce ve spolupráci s propagačním oddělením podniku i se závodním klubem ROH. Vedoucí propagačního oddělení býval členem této komise stejně jako tajemník závodního klubu. Denní práci závodního klubu řídil jeho výbor. VOLNÝ ČAS V ČESKÝCH ZEMÍCH 1957-1967 221 tedy tímto způsobem rozvíjelo své zájmy jen v rámci závod- III. nich klubů 100 000 zaměstnanců a navíc dalších 17 500 Volný čas: dětí ve 3 000 dětských kroužcích.387 (Mimo závodní klu- režim, by působilo v českých zemích v rámci ROH dalších téměř společnost 5 500 zájmových kroužků. ajedinec 1t « i 1 0 V S K t H ) R t V T p. U t D K 0 10 V u o ii n i c k v d y m í1 P p, a v u J l m t ?. ♦ \ t t t t j B t i t | | t I Mm* Mkŕ .ái Hawnlskáh* mm< 4.1. **>p—tnh*. n» M*t *ri**' i. fltaai pmmm w* i !>.<-*. 'IwMi* m\mr li,m k. tmím «■■■' . i. > mmm • » mím* MmmM * wmm u.i. t ymimy - Utfánk * mmM Hlirí^f ibm m tmi L*. L. rmmm m SBhS maUm. Ifchii pmé&* * ^^lÉtt%Bi Kl nES - •—- 1S.U -řyfcl frtlliiM." 25 Také závodní kluby ROH nabízely kulturní a zábavné programy pro malé děti. Zde ukázka programu Domu kultury ROH v Sokolovském revíru z ledna 1957. VOA, f. Kulturní oddělení ÚRO. kart. 195. inv. č. 121. 387 Přehled byl zpracován na základě údajů o činnosti z 82 % závodních klubů, uvedené počty tedy poněkud zkreslují skutečný stav. Obecně je třeba ke statistickým výkazům ROH přistupovat obezřetně a vnímat vykazované počty jako přibližné, spíše nadhodnocené. / V roce 1957 mělo 10 216 základních organizací ROH patronát nad 8 000 školami. (VOA, f. Kulturní oddělení ÚRO, kart. 205, i. j. 163.) 222 Tyto údaje ovšem vypovídají pouze o části aktivit odborů souvisejících s podchycováním volného času zaměstnanců, neboť stejnou organizační a pořadatelskou roli plnily i základní organizace ROH, které vlastním závodním klubem nedisponovaly.388 Co do počtu akcí se tak v roce 1957 ROH podílelo zhruba z jedné třetiny na organizovaní veškeré celostátní kulturně-osvětové činnosti, pozitivně se také hodnotil stoupající počet kulturně-výchovných akcí pro děti (oproti roku 1956).389 Bližší představu o šíři kulturní, společenské a vzdělávací činnosti odborů nám mj. poskytuje následující přehled: Kulturní a výchovná činnost základních organizací ROH v roce 1957 Počet akcí Typ činnosti Celkem (ČSR/české země) Z toho mimo záv. kluby ROH (české země) Z toho v záv. klubech ROH (české země) Výrobně-technická propagace (vč. filmů a přednášek) 70 816 / 52 276 39 751 12 525 Přednášky (politické, pedagogické aj.; bez výr.-tech.) 31 550 /- — 7 467 Výchova uměním (v klubu a v závodě) 35 510 - 11 368 Výchova uměním (na zájezdech) /- - 9 528 LUT - počet souborů 8 259 / 6 250 4 041 2 209 LUT - počet kroužků (vč. zájmových) 10 632 / 9 164 6 671 2 493 388 Dobová publikace uvádí, že závodní kluby ROH se v roce 1957 podílely 50 % na všech výchovných a kulturních akcích ROH. (KHECK, Robert: Výchovná a kulturní práce v Revolučním odborovém hnutí. Praha 1959, s. 48.) 389 VOA, f. Kulturní oddělení ÚRO, kart. 205, i. j. 163; kart. 195, i. j. 121. VOLNÝ ČAS V ČESKÝCH ZEMÍCH 1957-196? Kulturní a výchovná činnost základních organizací ROH v roce 1957 Počet akcí Typ činnosti Celkem (ČSR/české země) Z toho mimo záv. kluby ROH (české země) Z toho v záv. klubech ROH (české země) Filmová představení (bez tech.) 72 797 / 65 000 47 759 17 241 Ostatní kulturně-spo-lečenské akce (návštěva kin, divadel, muzeí, výstav ad.) r,