FJIA026 – Závěrečná práce z jazyka
Version: M B
JS 2012/2013
PROPOSITION de CORRIGÉ
Když jsem zahlédl Michala, četl si noviny,
které si koupil v místní trafice. Řekl mi, že si
právě přečetl článek o kampani, kterou
rozjelo město Brno na podporu cyklistiky
v ulicích města. Posláním zmiňované
kampaně je především snaha omezit
automobilový provoz ve středu města, kde
se již delší dobu nedá vůbec dýchat. Vůbec
bych se na pana starostu nezlobil, kdyby do
středu města povolil vjezd pouze kolům a
pěším. Značené stezky a cyklistické dráhy
ve městě chybí. Ovšem k tomu je nejdříve
potřeba provést důkladný rozbor stávající
dopravní situace. Nicméně když jsme
posledně viděli pana starostu, měl strašlivý
pocit, že něco promeškal.
Pak jsem potkal Leona. Stál nerozhodně
u auta a zjevně nevěděl, co má dělat. Před
autem stál už dobrou půlhodinu policista a
opisoval si jeho registrační značku. Snažil
jsem se ho utěšit a řekl mu, že to přece
nestojí za to! Příslušné úřady přece nevědí,
kde ani kdy se narodil. Navíc jsem ho
upozornil, že poslanec také nemůže být
trestně nebo kárně stíhán jen proto, že
nezaplatil parkovné. Rozhořčeně se na mne
však podíval, ušklíbl se a vzrušeně zvolal:
„budu nadále kritizovat nešvary městské
policie.“ Pak se se mnou procítěně rozloučil
a pokračoval v hovoru s policistou. Ten
jednal smířlivě, i když jen stěží chápal
Leonovy důvody. Pak ještě chvíli velmi živě
diskutovali, načež Leon neuváženě pronesl,
že svého přečinu lituje.
Nemohl jsem už déle čekat a tak jsem se
vydal na cestu domů. Jel jsem tramvají, ale
na České jsem musel přesedat. Čekal jsem
na přípoj do Řečkovic dobrou půlhodinu,
protože v době špičky je doprava po městě
mnohem pomalejší. Marně jsem Marii říkal,
že nepřijedu včas, oběd měla už nachystaný
a rozhořčeně se divila, že jsem přišel pozdě.
Beze slova jsem se posadil ke stolu a čekal,
až budu obsloužen. Marie je moc hodná,
chce, abych jí věřil a čas od času se na ni
usmál. A to je v rodinném životě to
nejdůležitější.
Lorsque j’ai vu Michel, il lisait un journal qu’il avait
acheté au bureau de tabac d’ici. Il m’a dit qu’il venait de
lire un article sur la campagne que la ville [municipalité]
de Brno avait lancée pour soutenir le cyclisme dans les
rues de la ville. L’objectif de la campagne mentionnée
est de réduire avant tout la circulation automobile au
centre de la ville où il est presque impossible de respirer
depuis un certain temps. Je n’en voudrais pas du tout à
Monsieur le Maire s’il n’autorisait que les vélos et les
piétons à entrer dans le centre-ville. Les sentiers balisés
et les pistes cyclables manquent en ville. Pour ce faire, il
est cependant nécessaire d’effectuer tout d’abord une
analyse approfondie de la situation actuelle de la
circulation. Or, quand on a vu Monsieur le Maire la
dernière fois il avait une horrible sensation d’échec.
Ensuite j’ai rencontré Léon. Indécis, il attendait à
côté de sa voiture et selon toute évidence il ne savait pas
quoi faire. Il y avait un agent de police depuis une demiheure
devant la voiture qui notait les chiffres de sa
plaque d’immatriculation. J’ai essayé de le consoler en
lui disant que cela ne valait pas la peine de s’inquiéter.
Les autorités compétentes ne connaissent pas la date ni
le lieu de sa naissance. De plus je l’ai averti qu’un député
ne peut pas faire l’objet de poursuites pénales ou
disciplinaire seulement pour ne pas avoir acheté de
ticket de stationnement. En me regardant avec
indignation il a fait une grimace et s’est écrié avec
excitation : « Je continuerai à critiquer les abus de la
police municipale. » Par la suite, il a pris congé de moi
de manière profondément ému et il a continué à
bavarder avec l’agent de police. Celui-ci agissait avec un
esprit de conciliation, même s’il avait de la peine à
comprendre les raisons de Léon. Ils ont ensuite discuté
pendant un instant avec beaucoup d’animation après
quoi Léon a dit sans réfléchir qu’il regrettait son délit.
Je ne pouvais plus attendre et me suis donc mis en
route vers la maison. J’ai pris le tramway, mais j’ai dû
changer à Česká. J’ai attendu la correspondance pour
Řečkovice pendant une bonne demi-heure, parce qu’aux
heures de pointe, le transport en ville est beaucoup
moins rapide. J’avais beau dire à Marie que je ne
viendrais pas à temps, le repas du midi était déjà prêt et
elle s’est étonnée avec indignation de mon arrivée
tardive. Je me suis assis à table, sans mot dire en
attendant d’être servi. Marie est très gentille, elle veut
que je la croie et lui sourie de temps en temps. Ce qui est
le plus important dans la vie de couple.