FJIIB971 Interpretace a překlad literárního textu 01) Exercices
24. února 2011
LE RÊVE DE JULIEN
Julien prenait haleine un instant à l'ombre de ces grandes roches, et puis se remettait à
monter. Bientôt par un étroit sentier à peine marqué et qui sert seulement aux gardiens des
chèvres, il se trouva debout sur un roc immense et bien sûr d'être séparé de tous les hommes.
Cette position physique le fit sourire, clin lui peignait la position qu'il brûlait d'atteindre au
moral. L'air pur de ces montagnes élevées communiqua la sérénité et même la joie à son
âme...
Julien, debout, sur son grand rocher, regardait le ciel, embrasé par un soleil d'août. Les
cigales chantaient dans le champ au-dessous du rocher, quand elles se taisaient tout était
silence autour de lui. Il voyait à ses pieds vingt lieues du pays. Quelque épervier parti des
grandes roches au-dessus de sa tête était aperçu par lui, de temps à autre, décrivant en silence
ses cercles immenses. L'œil de Julien suivait machinalement l'oiseau de proie. Ses
mouvements tranquilles et puisants le frappaient, il enviait cette force, il enviait cet isolement.
C'était la destinée de Napoléon, serait-ce un jour la sienne?
Stendhal, Le Rouge et le noir
EN QUÊTE DE TRAVAIL
Je commence donc par le commencement. Au début de février, comme je trouvais sans
emploi depuis près de deux mois et qu'il ne me restait que cinquante dollars* en poche, j'ai
décidé de chercher du travail. Je me suis rendu ai bureau de placement gouvernemental et j'ai
jeté un coup d'œil au tableau d'embauchage. On demandait plusieurs bûcherons, des commisvoyageurs,
deux mécaniciens, trois tourneurs, une demi-douzaine de comptables, des laveurs
de vaisselle et des manœuvres. Bref, rien de bien tentant. J'ai demandé à un chômeur qui se
trouvait là si c'était tout. Il m'a dit que non: on avait d'autres listes dans les bureaux. L'espace
manquait pour les afficher toutes. Il m'a demandé ensuite si j'avais ma carte. C'était la
première fois que j'en entendais parler. Il s'agit d'un petit certificat émis par le bureau de
placement et attestant que le postulant n'a pas de dossier criminel et cherche « de bonne foi »
du travail. La tournure me paru: ridicule. Je ne concevais pas qu'on pût chercher du travail
« de mauvaise foi ».
Pour obtenir ma carte il me fallait subir une interview. Cette perspective ne
m'enthousiasmait pas. Mais, comme j'étais plutôt fatigué, je me suis assis sur la banquette près
du type; et j'ai attendu. Au moins une quinzaine de sans-travail nous précédaient. On les
appelait à tour de rôle, et alors nous glissions nos fonds de culotte le long du siège de bois poli
par l'usure. Le type ne parlait plus. Il semblait nerveux. Il craignait de ne pouvoir faire
estampiller sa carte. Je me souviens que j'ai allumé un cigare et tiré quelques bouffées ; puis je
me suis endormi.
(Gérard Bessette, Le Libraire)
FJIIB971 Interpretace a překlad literárního textu 01) Exercices
24. února 2011
JULIÁNŮV SEN
Julián si na chvíli ve stínu vysokých skal odpočinul a pak stoupal dále. Brzy se
dostal úzkou, sotva znatelnou stezkou, jíž používají jenom pastevci koz, na ohromnou
skálu, kde byl docela jistý před lidmi. Usmíval se, neboť vysoká poloha místa, na němž
stál, mu znázorňovala duševní výši, jíž horoucně toužil dosáhnout. Čirý horský vzduch
plnil jeho duši jasem, a dokonce radostí...
Julián stál na vrcholku vysoké skály a pohlížel k nebi, na němž plálo srpnoví
slunce. V poli pod skálou cvrkaly cikády; když umlkly, bylo kolkolem hluboké ticho. Pod
nohama viděl kraj v okruhu dvaceti mil. Chvílemi viděl, jak z vysokých skal nad jeho
hlavou vzlétá krahujec a opisuje tiše ve vzduchu široké kruhy,
Julián bezděky sledoval zrakem dravého ptáka. Jeho klidné, mocné pohyby v něm
vzbuzovaly obdiv; záviděl mu jeho sílu, záviděl mu jeho samotu. Takový byl osud
Napoleonův. Bude to jednou též jeho osud?
(PŘELOŽIL OTAKAR LEVÝ)
JAK JSEM HLEDAL PRÁCI
Tak tedy pěkně popořádku. Na začátku února jsem byl už skoro dva měsíce bez
práce, v kapse mi zbývalo padesát dolarů, a tak jsem se rozhodl, že si budu hledat
zaměstnání. Zašel jsem do státní zprostředkovatelny práce a mrkl se na tabuli nabídek.
Hledali se dřevorubci, obchodní cestující, dva mechanici, tři frézaři, asi půl tuctů
účetních, umývači nádobí a pomocní dělníci. Zkrátka nic, co by stálo za to. Zeptal jsem se
jednoho nezaměstnaného, jestli je to všechno. Řekl mi, že ne, že v kancelářích mají další
seznamy, ale nemají dost místa, aby je všechny vyvěsili. Pak se mě zeptal, mám-li
legitimaci. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Je to taková kartička, kam
zprostředkovatelna potvrzuje, že žadatel má trestní rejstřík v pořádku a hledá práci „v
dobrém úmyslu". Tento obrat mi připadl směšný; nedovedl jsem si představit, že by
někdo mohl hledat práci „ve špatném úmyslu".
Abych dostal legitimaci, musel jsem absolvovat osobní pohovor. Tato perspektiva
mě příliš nenadchla. Ale protože jsem byl dost unavený, sedl jsem si na lavici vedle svého
nového známého a čekal. Před námi bylo dobrých patnáct jiných nezaměstnaných. Volali
jednoho po druhém a my ostatní jsme se vždycky o kousek pošoupli po dřevěné lavici,
která byla následkem tohoto styku se zadní část našich kalhot pěkně vyleštěná. Můj
soused upadl v mlčení. Zřejmě byl nervózní. Obával se, že mu neorazítkují legitimaci.
Vzpomínám si, že jsem si zapálil cigáro a párkrát zatáhl. Pak jsem usnul.
(PŘELOŽILA E. JANOVCOVÁ)