Místo[P1]  hraje podzimními barvami a výzývá k cestě za poznáním, přepracovávání[P2]  a
netypičnu[P3] .Vznáší se tu duch Orient Expresu. Zbarvení paravánů z koromandelského laku, kterými
jsou pokryty stěny, je připomínkou mahagonové výzdoby a slonovinových intarzií luxusního Pullmanova
vozu, který Coco v průběhu pěti let milostného trápení s vévodou z Westminsteru využívala pro cesty
do Anglie. Ale už v jejím soukromém sídle[P4]  v ulici Faubourg de Saint-Honoré, ve kterém bydlela
do roku 1925, se tyto paravány, jež měla ve veliké oblibě, usídlily mezi ostatními prvky
„chanelské“ výzdoby. Bezpochyby se jí líbilo, že byly mobilní a že si tak svoji oblíbenou dekoraci
mohla snadno přestěhovat. Vzala si ji sebou i do ulice Cambon a hotelu Ritz, kam se setměním
vklouzávala do svého trvale pronajatého apartmánu, díky čemuž se stala jedním z nejváženějších
hostů v rámci celé mezinárodní klientely.


Nepochopitelný svět


Ikonoklastka[P5]  Coco, která nechala vyřezat díly vzácných paravánů, aby je mohla přilepit na zeď
jako tapetu… když se někdo jmenuje Coco Chanel, může si to dovolit. Nebude však mnohem zajímavější
vypozorovat v tomto drzém gestu, jehož záměrem bylo přeměnit věc tak, aby sloužila jinému účelu,
vznik určitého odstupu od hodnoty věcí? U věcí totiž uznávala jen jedinou hodnotu – jejich význam.
V svém vnitřním světě slečna Coco přijímala pouze objekty, které promlouvaly, ať už k srdci,
vzpomínkám nebo kořenům. Ale musely skutečně promlouvat. Dokonce se jich ptala i na budoucnost, což
naznačují křišťálové koule v salonu nebo tarotové karty položené na stole. Nyní lépe pochopíme,
proč umělcům stylu art deco věnovala tak málo prostoru. Výjimku tvoří pouze kubistický kozlík od
Lipchitze, přístěnný stolek od Franka a lustr od Iriba, žádná jména známá z výstav dekorativního
umění z let 1925 a 1937 zde nenajdete.
________________________________

 [P1]„feutré“

 [P2]to ne, jde o ústraní/zákoutí/usebrání

 [P3]narážka ne cesty „jinam“

 [P4] paláci

 [P5]lépe volněji např. „které nic nebylo svaté“