Konfederace stavů z r. 1619
Edice textu: F. Kameníček, Zemské sněmy II, Brno 1902, s. 646–669.
Literatura:
Josef Válka, Morava reformace, renesance a baroka, Brno 1995.
Joachim Bahlcke, Regionalismus und Staatsintegration im Widerstreit. Die Länder der Böhmischen Krone im
ersten Jahrhundert der Habsburgerherrschaft (1526-1619). München 1994.
Joachim Bahlcke, Konföderation und Widerstand. Die politische Beziehungen der böhmischen Ständegemeinde.
Folia Historica Bohemica 13, 1990, s. 235–288.
Josef Válka, Morava ve stavovské konfederaci roku 1619 (Pokus o vytvoření paralelních církevních a politických
struktur v Čechách a na Moravě), Folia Historica Bohemica 10, 1986, s. 333–349
Karel Malý, Změny státního zřízení v českém stavovském povstání, Folia Historica Bohemica 8, 1985.
Nábožensko-politická situace na počátku 17. století:
A) Majestátem Rudolfa II. legalizovány Česká konfese a církevní řád, zaručena
náboženská svoboda; ovšem definitivně se rozešly cesty panovníka a potridentsky
orientovaných katolických stavů na jedné a protestantské opozice na druhé straně –
první usilovali o stabilitu dosavadního řádu a jeho upevnění rekatolizací, druzí ztratili
důvěru ve standardní instituce, které byly od konce 16. století ovládány katolíky.
B) Vzájemný souboj menšinové katolické a většinové evangelické strany se utvrdil tím,
že v letech 1608–1611 si evangelíci vytvořili „alternativní“ instituce, závislé pouze na
moci stavů; tyto instituce se vymykaly dosavadnímu zemskému zřízení a byly
protiváhou standardních orgánů státní moci – sjezd stavů mohl úspěšně konkurovat
řádnému sněmu, direktorium se sborem defensorů se mohlo s úspěchem postavit
proti řádné zemské vládě. V krizových situacích let 1609, 1611 a 1618 prokázaly tyto
orgány schopnost rychle reagovat a chránit zájmy ohrožených evangelíků.
C) Fungování dvou protikladných soustav institucí na území jednoho státu vedlo
k rozkladu dosud fungujícího politického systému a poté i k českému stavovskému
povstání. Důležité diskuse mezi stavy jednotlivých zemí České koruny: hlavním
aspektem byla snaha stavů z ostatních zemí o zrovnoprávnění v rámci stavovské obce
všech zemí Koruny (dosud měly hlavní slovo české stavy); to se nakonec prosadilo, do
života vešla zásada rovnocennosti všech pěti zemí Koruny, čímž mohla vzniknout
první skutečná „ústava“ českého státu, a to jako „Česká konfederace“ ze 31.7.1619.
D) Konfederaci předcházely ještě tzv. „recesy“ českých stavů se stavy slezskými,
moravskými a lužickými, které byly předpokladem pozdějšího přijetí Konfederace;
přitom se jednalo zpravidla o ústupcích českých stavů stavům ostatních zemí (vydání
jejich privilegií chovaných v karlštejnském archivu, přiznání práva volit krále atd.).
V srpnu pak následovala i konfederace se stavy dolno- a hornorakouskými (16.8.); tj.
především dohoda o společné vojenské obraně proti nepříteli a o společném
generálním sněmu. Teprve poté přišlo oficiální sesazení krále Ferdinanda II. (18.-
22.8.) a volba Fridricha Falckého (26.-27.8.).
E) Konfederace byla výsledkem roční vlády Direktoria; Válka nazval dokument
„Magnou chartou stavovského evangelického hnutí“. Snahou nové ústavy bylo
vytvoření nového státního organismu na území České koruny; jde o první „ústavu“
(spíše smlouvu) České koruny (předchozí zemská zřízení platila pouze pro jednotlivé
země) – pokus vytvořit z České koruny skutečný jednotný, suverénní stát a změnit tak
dosavadní koncept české státnosti. Konfederace proklamuje teritoriální jednotu státu
(dříve praxe lenního státu, tj. možnost panovníka disponovat s jednotlivými zeměmi
Koruny, zastavovat je, postupovat apod.). Konfederace tedy nahrazuje „středověkou“
vertikální strukturu českého státu novou horizontální strukturou svazku stavovských
zemí, které si sice uchovávají svou vnitřní autonomii, ale ručí za jednotu státu – tato
jednota již není garantována osobou panovníka, ale ústavou, zajištěnou vojenskou
mocí.
[Text: Konfederace stavů z r. 1619]
Základní body a principy „ústavy“:
A) Královská moc jen jako reprezentační prvek, král je volen svobodnou volbou stavů (čl.
22, 23), a to ze všech korunních zemí (dosud volili jen čeští stavové, ostatní jej jen
„přijímali“ a nechali si jím potvrzovat dosavadní privilegia) (čl. 26); král je důsledně
kontrolován stavovskými orgány, hl. defensory (čl. 61, 70); pokud se proviní proti
ústavě, lze provést patřičná opatření.
B) Ústava závazná pro všechny země Koruny, které podléhají společným orgánům
(generální sněm, defensoři) a podílejí se na jednotné obraně státu (čl. 29, 53) – vznik
nového stavovsko-federativního modelu státu.
C) Konfederace ponechává instituci kancléře a České kanceláře (čl. 34) jako centrálního
administrativního orgánu státu, přestože se právě tento orgán stal od konce 16. století
terčem kritiky stavů jako nástroj panovnické centralizace.
D) Z hlediska obrany se počítá nejen s vojenskou hotovostí jednotlivých zemí, ale i se
stálou domobranou, do níž budou začleněni i poddaní (čl. 72).
E) Klíčovým prvkem a tmelem Konfederace není jako dosud panovník, nacionalita či
tradice, ale náboženství, resp. konfese (čl. 1, 2); stavové se definují především na
základě evangelické víry; soupeření konfesijních stran vyřešeno ve prospěch
evangelíků – mají snazší přístup k úřadům (čl. 16), katolická církev ztrácí veškerou
pravomoc nad evangelíky (čl. 15), nekatolíci mají stát včele městských rad, pusté
kláštery a kostely mají připadnout nekatolíkům (čl. 6); navíc restrikce proti jezuitům a
novým řádům (zakázány, zabaven jejich majetek) (čl. 3–5); ohrožení evangelického
náboženství považováno za ohrožení státu (čl. 2).
F) Nemožnost vystoupení zemí z Konfederace (čl. 52), především z náboženských
důvodů – v takovém případě musí být integrita státu udržena vojenskou mocí.
Konfederace nakonec nesehrála velkou roli, byla v platnosti pouze 15 měsíců, a to ještě
v době války; 1620 opět vítězí centralizační snahy panovníka, což vyvrcholí v Obnoveném
zřízení zemském 1627.
II. Stavy versus habsburští panovníci 16. a 17. století:
Důležitým svědectvím o snahách stavů o omezení panovnické moci je 13 stavovských
programů z let 1526–1619, vytvořených na českých a moravských sněmech:
1) Instrukce čes. zem. sněmu k Ferdinandovi I. a usnesení čes. ZS z října 1526 (SČ I, s. 31–48).
2) Landfrýd morav. stavů s Ferdinanda I. z listopadu 1530 (F. Čáda (ed.), Zemské zřízení moravské z roku 1535,
Praha 1937, s. 146–159).
3) „Přátelské snesení“ českých stavů z března 1547 (SČ II, s. 150–160).
4) Usnesení morav. ZS v Brně z dubna 1550 (MZA Brno).
5) Prohlášení Viléma z Rožmberka na čes. ZS z ledna 1574 a usnesení čes. ZS z června 1574 (SČ IV, s. 34–35 a
78–91).
6) Usnesení čes. ZS ze září 1575 (SČ IV, s. 269–310).
7) Stížný list stavovského seskupení kolem Jiřího z Lobkovic, předložený na ZS v březnu 1593 (SČ VIII, 230–
241).
8) Smlouva mezi Rudolfem II. a Matyášem i čes. a morav. stavy z června 1608 (F. Matějek (ed.), Moravské
zemské desky III, Kraj Olomoucký, Praha 1953, 401–408).
9) Landfrýd morav. stavů s Matyášem ze září 1608 (F. Matějek (ed.), Moravské zemské desky III, Kraj
Olomoucký, Praha 1953, 410–413).
10) Majestát Rudolfa II. na náboženskou svobodu z července 1609.
11) Smlouva mezi čes. a morav. stavy z května 1611 (F. Kameníček, Zemské sněmy a sjezdy moravské II, Brno
1902, 635–645).
12) Apologie evangelických stavů z r. 1618 (V. Šubert (ed.), Apologie druhá stavův království českého, Praha
1862).
13) Konfederace čes., morav., slez. a lužických stavů z července 1619 (F. Kameníček, Zemské sněmy II, 649–
669).
Hlavní zásady (stavovské požadavky):
A) Dosažení svobodné volby krále a prosazování nástupnictví „vivente non rege“
(stavovské programy z let 1526 a 1547).
B) Již volební kapitulace 1526 zakotvila formální uznání práva na neposlušnost stavů
vůči králi (ius non obediendi) a práva na společnou obranu proti porušování
stavovských svobod (ius defendendi). Ve druhé polovině 16. století ale útlum těchto
snah, teprve od r. 1608 opět otázka práva na ozbrojený odboj – v Konfederaci
zakotveno jako ius resistendi.
C) Skutečný průlom do dosavadních zásad monarchického zřízení znamenal stavovský
opoziční program z roku 1609, částečně vyjádřený v Majestátu a ještě více v jednáních
o ochraně nekatolíků. Především instituce defensorů jako nástroj k vydělení podstatné
konfesijně-politické oblasti z působnosti panovníka. Právě v této instituci je spatřován
přechod od dualistické k „republikánské“ formě vlády (panovník jako formální a na
stavech závislý představitel státu); navíc měli mít defensoři právo libovolného
svolávání stavovských sjezdů a v případě potřeby i výběru berní a dispozice
stavovským vojskem. Program se však nepodařilo v úplnosti prosadit, navíc stavové
jistě vědomě neusilovali o přeměnu monarchie v republiku – monarchismus byl stále
zakotven v myslích politiků.