Forma středověké poezie
poezie metrická (časomerná):
o  je skládána po vzoru poezie antické, která byla založena na střídání dlouhých a krátkých slabik: tyto slabiky se seskupovaly do stop (např. dlouhá+krátká+krátká = daktyl, dlouhá-dlouhá = spondej, dlouhá+krátká = trochej, krátká+dlouhá = jamb);
o daný počet vybraných stop tvořil určitý typ verše; z typů antických veršů se ve středověku nejvíce uplatnil tzv. daktylský hexametr: verš o šesti stopách, z nichž 1.-4. tvoří daktyly nebo spondeje. 5. stopa daktyl, 6. stopa spondej; každá stopa začínala důrazem, verš byl dělen na dvě části pauzou, která se mohla vyskytovat na určitých místech (uprostřed 2., 3., 4. stopy nebo po 4. stopě)
o   protože ovšem středověcí autoři neznali vždy dobře přirozenou délku slabik latinských slov, jsou jejich verše zpravidla jen jakousi nápodobou časomerné antické poezie (Scheinprosodíe).
Příklad:
Nunc vobis scribo, presentibus atqne futuris, quifratres estis eritisque perhenniter istic. (Kronika kláštera žďárského)
Núnc volbís scrilbó,
pre j sěntib us | átquefu \ túr is,
f TT TTI /
--\\-\-uu\ + uur
quífrat\rés est\ís || eri\tísqneper\hénniter \ístic 1-\L-\Ĺ\\UU\^UU\AUU\.^-(- = dlouhá slabika, U = krátká slabika,
hranice stopy, j] = pauza ve verši, ' = důraz)
poezie ryímometrická:
o   metrické verše skládané po vzoru antických, které jsou však navíc opatřeny rýmem:
o  jejím nejčastějším typem je tzv. ieoninský hexametr (nazvaný podle papeže Lva Velikého), což je vlastně daktylský hexametr s pauzou ve 3. stopě, v němž se rýmuje slabika před touto pauzou s koncem verše.
Příklad:
Sawischius miindam sic prostituti Chunigundam, defunctique thoriím macidat regis Bohemorum. (Zbraslavská kronika)
Sáwischi\ús mundlám \ \sic\ próstitu\ít Chuni\súndam,
-uu\-t-\^-\\-\ + uu\J-uu\tU
défunct\íque tho\rúm \ \ macii\lái re\gís Bohe\mórum.
-uu
uu
±uu\'-U
poezie rytmická:
o jejími hlavními znaky jsou rým. počet slabik ve verši a poloha slovního prízvuku na konci verše nebo před pauzou v něm (jsou-li verše delší);
o   nejznámějšíril typem rytmického verše světské poezie je tzv. vagantský verš, který tvoří: 7j slabik s přízvukem na třetí od konce + pauza + šest slabik s přízvukem ha druhé z nich od konce, na konci verše je rým.
Příklad:
Aestnans intrínsecus \ ira véheménti in amaritúdine | loquor mec ménti: Factus de matéria \ levis eléménti folio sum símilis, \ de quo lúdimt venti. (Confessio Archipoetae - Archipoetova zpověď)
Verše, zvláště rýmoýané, se pamatovaly lépe než prozaický text, proto v nich byly kromě literárních děl v užším slova smyslu skládány i různé příručky, učebnice nebo slovníky; jako mnemotechnická pomůcka mohly sloužit také v prozaickém textu, např. v kázáních či traktátech, v nichž mnohdy shrnují hlavní body výkladu. Zvláštní smíšenou formou poezie a prózy bylo již od antiky tzv. prozimetrura, časté střídání prózy s verši!, z naší literatury je v této formě složena např. Kosmova kronika a také Zbraslavská kronika; veršované pasáže těchto děl, jak je tomu obecně u středověké poezie při srovnání s prózou, směřují většinou k obecným a trvalým jevům, jsou věnovány nadčasovým skutečnostem, obsahují obecné hodnocení událostí, vyvozují z nich poučení.
Pro tvorbu básnických děl existovaly ve středověku (stejně jako v antice) předpisy, jimiž se autoři řídili,! tzv. artes poeticae. Nacházeli v nich např. poučení o tom, jakou má mít dílo strukturu, jaké rétorické ozdoby mají tížívat, jak volit vhodná slova, jak vhodně popisovat místa, osoby a situace. Proto je většina popisů osob ve středověké literatuře do značné míry idealizující, představující určité typy např. ctnostný, zbožný prelát, silný ve víře. spravedlivý kníže, ideální krajina, roční doba, oděv. K jejich ztvárnění se užívalo)tzv. topů (1. sg. topos, -u; 1. pl. topoi nebo topy, -ů; též loci commiines, povinná místa) = všeobecné motivy, vyskytující se zpravidla v ustáleném podání, např. při popisu osoby se často objevuje topos pner senex - mladík věkem se vyznačuje moudrostí)a rozvahou zralého, starého muže; při popisu krajiny jako místa nějakého dění byl užíván topos locus amoenus (půvabné místo) = zelená travička, bublající potůček, ptáčkové zpívají, stromy poskytují lahodný stín jako útočiště před poledním žárem; povinnou součástí předmluvy díla (prologu) byly různé projevy skromnosti, topos médestiae.