Vztah městského a zemského práva
a jeho odraz v nejstarších privilegiích pro město Brno
(K problematice utváření středověkých měst v českých zemích)
Dalibor Janiš
Sláva knížat se skví hojněji, žijí-li poddaní v klidu a míru, neboť pověst o jejich
vladařské milosti a svědomitost v ochraně poddaných se šíří i u potomstva a nesmrtelná
připomínka jejich dobrého jména, již si neustále zasluhují ušlechtilým úsilím, se uchovává
mezi lidmi. Zasluhují si i u Pána věčnou spásu, jestliže své podřízené, jež spravují, ochraňují
dobrými zavedenými zvyklostmi i ctihodnými ustanoveními od přestupků, jakými by se nejen
těla, ale i duše dostávaly do nesmírného nebezpečí, a jestliže tak své poddané přivádějí
pomocí přísné zákonnosti na osvědčenou, libou a pro všechny užitečnou stezku spravedlnosti.
Tato slova, částečně převzatá ze starších rakouských předloh, vepsal královský notář Reinboto
na počátku roku 1243 do úvodu privilegia krále Václava I. pro město Brno.1
Tento dokument
se stal základním kamenem brněnského městského práva, které představuje významný okruh
středověkého městského práva nejen v rámci českých zemí, ale i v širším středoevropském
měřítku.2
Jedinečnost a výjimečnost tohoto práva je podtržena především příznivým stavem
dochování písemných pramenů osvětlujících jeho utváření a vývoj ve 13. a 14. století, a to
v podobě rozsáhlého souboru privilegií udělených městu Brnu zeměpánem a obsáhlé právní
knihy z poloviny 14. století.3
V posledních letech byla nejstarším dějinám města Brna věnována v literatuře
poměrně značná pozornost. Novější práce se dotýkají problematiky spojené s preurbánní
aglomerací na Starém Brně, lokalizací brněnského hradu, dále se vznikem a raným vývojem
institucionálního města či úlohou církevních institucí. Starší závěry i pokusy o novou
interpretaci písemných pramenů jsou konfrontovány s výrazně se rozšiřujícím okruhem
archeologických pramenů, které byly získány zejména v uplynulých dvaceti letech.4
* Studie vznikla v rámci výzkumného záměru Historického ústavu AV ČR, v.v.i., Český dějinný prostor v
evropském kontextu. Diverzita, kontinuita, integrace (AV0Z80150510).
1
Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (dále jen CDB) IV-1. Edd. Jindřich Šebánek et Sáša
Dušková. Pragae 1962, s. 79–87, č. 17. Překlad Jany Nechutové převzat z Iura originalia civitatis Brunensis.
Privilegium českého krále Václava I. z ledna 1243 pro město Brno. Ed. Miroslav Flodr. Brno 1993, s. 21.
2
Brněnskému městskému právu v nejstarším období jeho vývoje byla v poslední době věnována zvýšená
pozornost – srov. zejména Flodr, Miroslav: Brněnské městské právo. Zakladatelské období (–1359). Brno 2001
(podrobný výklad o brněnském městském právu založený především na obsahu Knihy písaře Jana, přístup k této
materii je však v některých ohledech problematický) a navazující práce týž: Brněnské městské právo po smrti
notáře Jana (1359–1389). Brno 2006; týž: Brněnské městské právo na konci středověku (1389–konec 15.
století). Brno 2008.
3
K brněnským privilegiím nověji Sulitková, Ludmila: Soupisy výsadních listin pro Brno do roku 1411 v Archivu
města Brna a jejich konfirmace. Brno v minulosti a dnes (dále jen BMD) 22, 2009, s. 43–71. Edici právní knihy
písaře Jana vydal M. Flodr – Právní kniha města Brna z poloviny 14. století. I. Úvod a edice. Ed. Miroslav Flodr.
Brno 1990; II. Komentář. Brno 1992; III. Rejstříky a přehledy. Brno 1993, a dále navazující edice Nálezy
brněnského městského práva. Sv. I (–1389). Ed. Miroslav Flodr. Brno 2007; Jan z Gelnhausenu, Příručka práva
městského (Manipulus vel directorium iuris civilis). Ed. Miroslav Flodr. Brno 2008.
4
Zásadní význam má v tomto směru precizní rozbor stávajících archeologických zjištění a jejich interpretace
s ohledem na písemné prameny, který předložil Procházka, Rudolf: Zrod středověkého města na příkladu Brna
(K otázce odrazu společenské změny v archeologických pramenech). In: Mediaevalia archaeologica 2 (Brno a
jeho region), Praha – Brno 2000, s. 7–158 (s obsáhlým seznamem literatury), a navazující studie Doležel, Jiří:
K městskému zřízení na středověkém Brněnsku do roku 1411. In: tamtéž, s. 159–259. Dále také Doležel, Jiří –
Procházka, Rudolf: Současný stav poznání počátků jihomoravských měst. Přehled výzkumů 42, 2000, s. 25–74;
nověji Holub, Petr – Kolařík, Václav – Kováčik, Peter – Merta, David – Peška, Marek – Procházka, Rudolf –
O vzniku institucionálního města, jeho správě a právních poměrech před vydáním
privilegia krále Václava I. z ledna roku 1243 z písemných pramenů mnoho nevíme.5
Archeologické i písemné prameny dokládají změny v prostorovém uspořádání starší
preurbánní aglomerace na Starém Brně a přesun těžiště osídlení do prostoru pozdějšího města.
Jeho jižní část byla osídlena již před rokem 1200, a to převážně slovanským obyvatelstvem,
které náleželo do farního obvodu zeměpanského kostela sv. Petra, který se poprvé výslovně
připomíná v souvislosti s farářem Zdislavem v letech 1222 a 1223 a jehož vznik spadá
pravděpodobně do závěru 12. století. Starobylost tohoto prostoru dokládá i označení tržiště
forum Antiquum (pravděpodobně dnešní Zelný trh).6
Severozápadně od něj ležel Rybný trh
(dnešní Dominikánské náměstí) s kostelem sv. Michala, který byl ve filiálním poměru ke sv.
Petru (1228) a patrně ve 30. letech jej získali dominikáni. Nejasná je původní funkce tohoto
kostela – hypotéza, že jde o původní velkofarní kostel, byla právem odmítnuta.7
Pravděpodobně souvisel s reprezentativním charakterem této části města – nacházely se zde (a
to i později) nemovitosti významných brněnských patricijů. Ležel zde mimo jiné dům
královského mincmistra Bruma, ve kterém pobýval v roce 1234 markrabě Přemysl a v roce
1240 král Václav I., a dům rodiny Alramů, kde je doložen blíže nedatovaný pobyt krále
Václava II. a kde později přechodně sídlil dvůr markraběte Jana Jindřicha.8
V severní části historického jádra se krátce po roce 1200 usadilo převážně německy
mluvící obyvatelstvo, které je v listině olomouckého biskupa Roberta z roku 1231 označeno
jako Teutonici et Gallici (Němci a – patrně – Vlámové) a které příslušelo ke kostelu sv.
Jakuba založenému v prvních desetiletích 13. století.9
Z téže listiny se dále dozvídáme o
filiálním postavení kaple sv. Mikuláše, kolem které byli usazeni zejména Romani (patrně
frankofonní Valoni) nerozumící „jazyku Moravanů a Němců“, a proto zde biskup dosadil
„románského“ kněze. Původní německé obyvatelstvo pravděpodobně pocházelo především
z rakouského Podunají – lze tak usuzovat s ohledem na přirozenou geografickou blízkost a v
neposlední řadě i z orientace na městské právo rakouských měst. Také řada pozdějších
přistěhovalců pocházela z různých německy mluvících míst a bylo konstatováno, že brněnský
Zapletalová, Dana – Zůbek, Antonín: Systematický archeologický výzkum města Brna. In: Forum urbes medii
aevi (dále jen FUMA) I, 2003, s. 57–97 (s přehlednou bibliografií). Ze starších prací srov. zejména Cejnková,
Dana – Měřínský, Zdeněk – Sulitková, Ludmila: K problematice počátků města Brna. Československý časopis
historický (dále jen ČsČH), 32, 1984, s. 250–270.
5
K přehledu písemných pramenů nověji srov. Bláhová, Marie: Brno v historiografických pramenech doby
přemyslovské. BMD 11, 1993, s. 78–85; Sulitková, Ludmila: Brno v listinách do počátků institucionálního
města. BMD 11, 1993, s. 54–65; Švábenský, Mojmír: Osudy města Brna do roku 1243. BMD 11, 1993, s. 221–
266; týž: K dějinám Brna v letech 1243–1411. BMD 13, 1995, s. 259–337 (obě studie vznikly již v roce 1980).
6
Procházka, R.: Zrod, s. 30–41, 106–107, 133; Unger, Josef – Procházka, Rudolf: Počátky katedrály sv. Petra a
Pavla v Brně ve světle archeologických výzkumů. BMD 13, 1995, s. 90–111; Unger, Josef: Jak vypadal kostel
v Brně na Petrově ve 13. století. In: Pravěk NŘ 4, 1994, s. 289–295; Jan, Libor – Procházka, Rudolf – Samek,
Bohumil: Sedm set let brněnské kapituly. Brno 1996; Švábenský, Mojmír: Církevní poměry na Brněnsku před
rokem 1243. BMD 11, 1993, s. 86-87.
7
CDB IV-1, s. 222-223, č. 127; Sulitková, L.: Brno v listinách, s. 60; Procházka, R.: Zrod, s. 50–51.
8
CDB III-1. Ed. Gustav Friedrich. Pragae 1942, s. 107–108, č. 91; CDB III-2. Ed. Gustav Friedrich et Zdeněk
Kristen. Pragae 1962, s. 328–330, č. 247; Chronicon Aulae Regiae. In: Fontes rerum bohemicarum IV. Ed. Josef
Emler. Praha 1884, s. 103; podrobně Flodrová, Milena: „Královský“ a „markraběcí“ dům v Brně. BMD 13,
1995, s. 65–89; Sulitková, L.: Brno v listinách, s. 50–51; nověji Holub, Petr – Merta, David – Peška, Marek –
Zůbek, Antonín: Poznámky k historické topografii Dominikánského náměstí. BMD 17, 2003, s. 41–77.
9
CDB III-1, s. 12–13, č. 14. V roce 1228 daroval Přemysl Otakar I. patronátní právo oslavanskému klášteru
(CDB II. Ed. Gustav Friedrich. Pragae 1912, s. 324, č. 322), biskup Robert kostel poté vysvětil a v roce 1231
potvrdil farní práva, přičemž rozsah farního obvodu byl vymezen výslovně již za vlády markraběte Vladislava
Jindřicha. Ke starším dějinám kostela sv. Jakuba srov. Bretholz, Bertold: Die Pfarrkirche St. Jakob in Brünn.
Brünn 1901, s. 3 an. Nověji Merta, David – Peška, Marek – Sedláčková, Lenka – Zůbek, Antonín: Jakubské
náměstí – jedno z center lokace Brna? In: FUMA IV, 2007, s. 144–161.
patriciát byl ve 14. století převážně německý a jeho hlavním jazykem byl středobavorský
dialekt. Vedle toho však část patricijů ovládala také češtinu, která se jako mateřská řeč
uplatňovala více ve střední vrstvě měšťanstva.10
Etnického složení obyvatelstva na území
města se týká i obsáhlá listina z roku 1293 zaznamenávající spor mezi svatopetrským farářem
Jakubem a svatojakubským farářem Dětřichem. Komise složená z významných duchovních
osob v čele s velehradským opatem Konrádem stanovila jízdou městem nové hranice mezi
oběma farnostmi a nahradila tak starší, v té době zřejmě již problematický princip farní
příslušnosti podle národnosti – Češi příslušeli ke kostelu sv. Petra a Němci ke kostelu sv.
Jakuba.11
Základní půdorys města byl vyměřen pravděpodobně již před rokem 1220 s tím, že
později ještě docházelo k dílčím úpravám. Postupně došlo ke stanovení a stabilizaci uličních
čar, jednotlivých komunikací a veřejných prostranství. Došlo také ke změně zástavby
jednotlivých bloků v souvislosti s prosazením pravidelného parcelního principu. Kolem roku
1230 byl v zásadě celý areál města osídlen a stabilizován městský půdorys, před polovinou 13.
století vznikla také kamenná hradba (poprvé se o ní hovoří v privilegiu z roku 1243 a
v listinách pro herburský klášter z roku 1247).12
V úvahách nad vývojem raně institucionálního města Brna hrají významnou roli
termíny, kterými byl tento sídelní útvar v pramenech označován – zejména jde o diskutovaný
termín burgus. Ten se poprvé objevuje ve falzu vzniklém před rokem 1235, podle kterého
daroval zábrdovickému premonstrátskému klášteru jeho zakladatel, brněnský komorník Lev
z Klobouk kostel P. Marie ležící in burgo Brunensi a příslušné statky. Tento kostel ležel na
Starém Brně a poprvé je bezpečně doložen až v listině z roku 1295.13
Staré Brno se pod tímto
10
K původu brněnského obyvatelstva a jeho národnostnímu složení srov. nověji Jordánková, Hana – Sulitková,
Ludmila: Etnická příslušnost a jazyková komunikace obyvatel Brna ve středověku a raném novověku. In:
Documenta Pragensia 19 (Národnostní skupiny, menšiny a cizinci ve městech; Praha – město zpráv a
zpravodajství). Edd. Olga Fejtová, Václav Ledvinka, Jiří Pešek. Praha 2001, s. 37–57; Sulitková, Ludmila: K
„národnímu“ povědomí obyvatel předních moravských královských měst ve středověku a raném novověku. In:
Morava a české národní vědomí od středověku po dnešek. Edd. Jiří Malíř, Radomír Vlček. Brno 2001, s. 45–52;
táž: Několik poznámek k dějinám Brna ve 13. století (K původu brněnského patriciátu). BMD 13, 1995, s. 46–64.
Dále srov. Procházka, R: Zrod, s. 98, 133; Cejnková, D. – Měřínský, Z. – Sulitková, L.: K problematice, s. 257;
Švábenský, M.: Osudy města, s. 256–257.
11
Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (dále jen CDM) IV. Ed. Antonín Boček. Olomucii 1845, s. 405–
409, č. 320 (... ab antiquis temporibus per quandam personalis limitationis formam bohemi ad sanctum Petrum,
thevtonici vero ad sanctum Iacobum pertinerent.) a navazující listina z roku 1294 – CDM V. Ed. Josef Chytil.
Brunae 1850, s. 14–16, č. 15; Archivy zrušených klášterů moravských a slezských. Ed. Jindřich Šebánek. Brno
1932, s. 63, č. 341–343; s. 64, č. 347, č. 348; s. 65, č. 350. Srov. Jan, L. – Procházka, R. – Samek, B.: Sedm set
let, s. 43–44; Procházka, R.: Zrod, s. 106–107; Bretholz, B.: Die Pfarrkirche, s. 7–11. O národnostní příslušnosti
k farním obvodům se nezmiňuje papežské potvrzení farních práv sv. Jakuba z roku 1261 – CDB V-1. Edd.
Jindřich Šebánek et Sáša Dušková. Pragae 1974, s. 412–413, č. 276.
12
Celkové podrobné zhodnocení podává Procházka, R.: Zrod, s. 95–124; nověji též Merta, D. – Peška, M. –
Sedláčková, L. – Zůbek, A.: Jakubské náměstí, s. 147–150. O způsobu parcelace písemné prameny mlčí.
Citovaná práce (tamtéž, s. 147) odkazuje na ustanovení knihy písaře Jana (Právní kniha, I, s. 220, č. 212) týkající
se rohových parcel, které je v jistém rozporu s archeologicky ověřenými situacemi. Zde je však třeba upozornit,
že dané ustanovení bylo sice součástí brněnského městského práva, ale jak vyplývá z jeho úvodu, šlo o naučení
určené venkovským sedlákům a týkalo se především zemědělsky využívaných (a tedy nezastavěných) pozemků.
K brněnským hradbám srov. CDB IV-1, s. 79–87, č. 17 (... infra fossatum et murum) a bezpečně v listinách
biskupa Bruna – CDB IV-1, s. 190–191, č. 98 (claustrum ... infra muros in Brvnna); CDB IV-1, s. 194–195, č.
102 (claustro ... infra muros in Brunna).
13
CDB II, s. 393–397, č. 364; CDM V, s. 22, č. 20 (reg.). Nejstarší fáze v podobě rotundy vznikla patrně již na
přelomu 10. a 11. století, kostel P. Marie je hypoteticky považován za původní velkofarní kostel brněnského
hradského obvodu – srov. Cejnková, Dana: Archeologický výzkum ve starobrněnském klášteře. In: Forum
Brunense 1992, s. 11–20 (zpráva z citovaného falza k roku 1210 se patrně týká druhé fáze kostela z konce 12.
názvem objevuje poprvé v roce 1247 (in Antiqua Brunna) a v roce 1293 je opět označeno jako
burgus, přičemž z příslušné pasáže listiny jednoznačně vyplývá, že toto označení se týká
pouze Starého Brna. V téže listině se také mluví o desátcích, které náležely kostelu sv. Petra
z jakýchsi „vesniček, které kdysi příslušely k brněnskému burgu“ (R. Procházka nepochybně
správně soudí, že jde o brněnská předměstí).14
V následné listině z roku 1294, která se týká téže sporné záležitosti, je obsažena pasáž
in arbitrio super limitibus parochialium ecclesiarum sancti Petri et sancti Jacobi burgi
Brunensis.15
V souvislosti s prostorem pozdějšího historického jádra města Brna se termín
burgus objevuje poprvé v roce 1231 ve zmiňované listině olomouckého biskupa Roberta,
podle jejíhož znění leží kostel sv. Jakuba in burgo Brunensi. Obyvatelé (v dané souvislosti
citovaní Romani usedlí kolem kaple sv. Mikuláše) byli označeni jako cives.16
Dále je termín
burgus použit v souvislosti s brněnskými kostely i ve třech listinách papeže Alexandra IV.
z roku 1261. V první z nich (z 28. ledna) papež potvrzuje oslavanskému klášteru patronátní
právo kostela sv. Jakuba de burgo Brunensi a podobně v další (z 11. března) potvrzuje farní
práva téhož kostela nacházejícího se in burgo Brunnensi. Ve třetí listině (z 30. ledna) papež
potvrdil tišnovskému klášteru patronátní právo kostela sv. Petra de burgo Brunensi.17
Zdánlivou terminologickou nepřesnost či „zastaralost“ papežských potvrzení (očekávali
bychom již termín civitas) lze snad vysvětlit vlivem starších privilegií týkajících se uvedených
práv, které byly nepochybně papežské kanceláři při žádosti o jejich potvrzení předloženy.
V daném případě by tak šlo především o citovanou listinu biskupa Roberta z roku 1231, neboť
listiny týkající se udělení patronátního práva obou kostelů obsahují jen označení in Brunna
(1228, sv. Jakub; 1240, sv. Petr), podobně jako papežské potvrzení patronátu sv. Petra z roku
1256 a další listiny.18
V listině olomouckého biskupa Roberta z roku 1238 týkající se špitálu
sv. Ducha na Starém Brně se poprvé objevuje označení Brna jako civitas a jeho obyvatelů
jako cives (jmenovitě je uveden civis Rudiger).19
V listině krále Václava I. vydané v srpnu
1237 v Brně se na konci rozsáhlé svědečné řady poprvé objevuje osm jmen, která můžeme
bezpečně přiřadit brněnským měšťanům (patřících k nejstarší generaci brněnského patriciátu),
ačkoliv pouze první z nich, královský mincmistr Brumo, je výslovně označen jako civis
Brvnnensis (dále následují Alrammus, Peregrinus, Petrus filius Symonis, Sifridus et fratres
eius Vlricus et Werenhardus, Albero Egrensis). Je také možné, že listina byla vydána
v Brumově domě, jako tomu bylo v roce 1240. V daném případě jde navíc o nejstarší
století, tamtéž, s. 19–20); Procházka, R.: Zrod, s. 21–22; Cejnková, D. – Měřínský, Z. – Sulitková, L.:
K problematice, s. 263.
14
CDB IV-1, s. 194–195, č. 102; CDM IV, s. 405–409, č. 320 (Ingredientibus ciuitatem Brunnam per portam,
que burgum respicit, qui antiqua Brunna dicitur, ...; ... villularum terrule, burgo Brunnensi olim adiacentes...);
Jan, L. – Procházka, R. – Samek, B.: Sedm set let, s. 30.
15
CDM V, s. 14–16, č. 15.
16
CDB III-1, s. 12–13, č. 14. V citované listině z roku 1228 (CDB II, s. 324, č. 322) je poloha kostela sv. Jakuba
označena jen slovy in Brunna. Termín cives v tomto případě nelze chápat již ve smyslu „měšťané“, ale vzhledem
k souvislostem jeho užití v citované listině zatím pouze v obecné významové rovině „obyvatelé“, tedy bez
právního obsahu. Na rozdíl od obecných označení incolae, habitatores, inhabitatores apod. zřejmě ale odráží
příslušnost ke konkrétnímu, právně vymezenému společenství osob, což odpovídá i citované pasáži.
17
CDB V-1, s. 391–392, č. 258; s. 397–399, č. 264 (dochována ve třech vyhotoveních); s. 412–413, č. 276. Obě
listiny týkající se patronátního práva jsou v předmětné pasáži dispozice formulačně téměř shodné.
18
CDB II, s. 324, č. 322; CDB III-2, s. 351-353, č. 259; CDB V-1, s. 162–163, č. 88 (1256, ... in sancti Petri in
Brunna). Dále srov. z téže doby CDB V-1, s. 150–152, č. 82 (1256, ...ecclesiae sancti Petri in Brunna); s. 185–
186, č. 110 (1257, ... ecclesie sancti Petri in Brunna); s. 263–264, č. 165 (1258, ...ecclesie sancti Petri in
Brunna) atd.
19
CDB III-2, s. 252–255, č. 197 (… ad peticionem civium de Brvnna, … civis Brvnnensis, … ad peticionem
civium Brvnnensium, … in Brvnna, … in subsidium civitatis Brvnnensis).
doložené svědectví měšťanů v královské listině.20
Z dalších brněnských měšťanů se v listině
Přibyslava z Křižanova z roku 1239 znovu připomíná již zmiňovaný Rudiger (Rudlin) a ve
svědečné řadě mincmistr – magister monete Wignandus et omnes cives Brunenses.21
O rok
později se v listině krále Václava I. vydané v Brně objevuje mezi svědky další magister
monete jménem Štěpán.22
Z výše citovaných zpráv týkajících se Brna před vydáním privilegia z roku 1243
vyplývá, že rodící se město bylo nejpozději od roku 1231 označováno jako burgus a v roce
1238 nepochybně poměrů dobře znalá biskupská kancelář používá již termín „město“ –
civitas. Od téže doby (1237–1238) se v listinách také objevují jednotliví brněnští měšťané,
termín civis již v tomto případě nepochybně odráží jejich právní postavení. Proces
institucionalizace města potom završilo privilegium krále Václava I. z roku 1243, které bylo
zásadním úspěchem brněnských měšťanů – uznání jejich vlastního práva a výsad na úrovni
královského privilegia.23
Jisté spory vyvolává otázka územního rozsahu brněnského burgu a jeho právní
povaha. Problematice se s ohledem na poměry v českých zemích věnoval nejvíce J. Kejř.24
Lze souhlasit s jeho obecným hodnocením, že výskyt mnohotvárného termínu burgus je
v českých zemích poměrně pozdní a nečetný, problematické je však v souvislosti s Brnem
Kejřovo tvrzení, že označení „brněnský burgus“ se vztahovalo jen na osídlení kolem kostela
sv. Jakuba. Je pravdou, že citované papežské potvrzení z roku 1261 hovořící o kostelu sv.
Petra v brněnském burgu mohlo být ovlivněno zněním předcházející listiny týkající se kostela
sv. Jakuba, zároveň je však nutno znovu podotknout, že v obou původních listinách o udělení
patronátu jsou kostely situovány pouze in Brunna a teprve až třetí z papežských listin, vydaná
o více jak měsíc později, vycházela z listiny biskupa Roberta z roku 1231. V ní je skutečně sv.
Jakub situován do brněnského burgu – je však také možné, že Robertova listina (její opis)
byla v papežské kanceláři k dispozici již při vyhotovení prvního potvrzení a nelze také
vyloučit, že papežská kancelář mohla vycházet i z jiných písemností (např. žádosti), nám dnes
neznámých, ve kterých byl sv. Petr skutečně situován do burgu.25
Přítomnost termínu burgus
ve zmiňovaných časově blízkých písemnostech je za daných souvislostí nepochybně nápadná
a sled těchto úvah můžeme uzavřít konstatováním, že papežské listiny nemohou představovat
20
CDB III-1, s. 205–207, č. 165 (Datum Brunne…). Jednotlivé osoby se objevují i později – srov. listiny z let
1247 a 1252 (CDB IV-1, s. 222–223, č. 127; s. 224–225, č. 128; s. 441–443, č. 260) atd. Zmiňovaný Oldřich je
nepochybně totožný se zámožným měšťanem Oldřichem řečeným Černý – k jeho osobě a majetku srov.
Sulitková, L.: Několik poznámek, s. 51. Měšťané se obecně v této době ve svědečných řadách objevují zatím jen
výjimečně (vzhledem k probíhající institucionalizaci nejstarších měst a růstu jejich významu) – např. v listině
markraběte Přemysla z roku 1238: …cives Oppauienses: Winadus, Steven, Heroldus, Maroldus; Albertus de
Vreudendal (Bruntál)… – CDB III-1, s. 222–223, č. 179. Sulitková, L.: Několik poznámek, s. 51, se domnívá, že
kolektivní pojem Birnenses, který se objevuje v rozsáhlé svědečné řadě v listině markraběte Přemysla z roku
1235 (CDB III-1, s. 129–133, č. 107) je zřejmě třeba chápat ve smyslu „měšťané brněnští“. Zde je ale nutné
upozornit, že v daném případě jde o souhrné označení v listině vyjmenovaných zeměpanských úředníků brněnské
provincie a dalších šlechtických osob, které se nějak vázaly k Brnu, resp. k této provincii (držitelé svobodných
statků, hradských beneficií apod.). Podobně jsou v téže listině označeni i Olomucenses a Znoymenses a řadu
stejných příkladů najdeme i v dalších listinách. Srov. Jan, Libor: Vznik zemského soudu a správa středověké
Moravy. Brno 2000, s. 39 an.
21
CDB III-2, s. 296–99, č. 221. Srov. Sulitková, L.: Několik poznámek, s. 51.
22
CDB III-2, s. 353–356, č. 260.
23
Viz níže.
24
Nejnověji Kejř, Jiří. Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha 1998, s. 78–81. Ze starších prací pak
zejména týž: Burgus und burgensis in den böhmischen Ländern. In: Die Stadt in der europäischen Geschichte.
Bonn 1972, s. 210–233.
25
Srov. pozn. 17 a 18. V této souvislosti zmiňme ještě zjištění J. Kejře, že papežské listiny neužívají hluboko do
60. let nikdy označení civitas, i když mluví třeba o místech, jejichž městský statut je v domácích pramenech
bezpečně doložen – Kejř, Jiří: Městské zřízení v českém státě ve 13. století. ČsČH 27, 1979, s. 234.
klíčový a spolehlivý pramen pro otázku brněnského burgu. Také v citovaných listinách z let
1293 a 1294 se nepochybně ozývá starší terminologie a příslušnou pasáž v druhé z těchto
listin je nutno interpretovat tak, že v brněnském burgu ležely oba kostely – sv. Jakub i sv. Petr
(…ecclesiarum sancti Petri et sancti Jacobi burgi Brunensis).26
Zcela odmítnout musíme
Kejřovu interpretaci 27
příslušné pasáže falza z roku 1210, kdy autor zcela pominul novější
závažná archeologická zjištění týkající se kostela P. Marie na Starém Brně. Falzum vzniklo až
okolo roku 1235, v případě údaje o brněnském burgu je otázkou, zda odpovídá až době
skutečného vzniku listiny nebo jej můžeme vztáhnout již k zmiňovanému roku 1210. Bez
ohledu na dataci je ale důležité, že údaj o burgu se vzhledem k poloze kostela P. Marie týká
Starého Brna. Je proto pravděpodobné, že termín burgus označoval celou, v té době se
dynamicky proměňující brněnskou sídelní aglomeraci včetně Starého Brna a prostoru
vznikajícího města.28
Termín burgus se v souvislosti se Starým Brnem objevuje ještě ve zmiňované listině
z roku 1293 a jeho použití pravděpodobně odráží jak starší stav, tak i postavení Starého Brna
vedle institucionálně rozvinutého města Brna. Staré Brno bylo od první čtvrtiny 14. století
označováno jako jeho předměstí, současně ale mělo i samostatnou správu a soudnictví a
v průběhu 14. století se z něj stalo městečko.29
Lze tedy konstatovat, že termín „brněnský burgus“ nepochybně zahrnoval celé území
historického jádra města Brna, a ne jen izolované osídlení kolem kostela sv. Jakuba. Tomu
odpovídají i výše citované závěry R. Procházky týkající se charakteru a rozsahu osídlení na
území města kolem roku 1230. Na širší územní dosah ukazuje patrně i forma názvu burgu,
který je vzhledem k rozloze aglomerace pojmenován poněkud neurčitě pomocí adjektiva
„brněnský“, neboť název „Brno“ byl původně vyhrazen pouze pro pojmenování (ve sledované
době již zaniklého) hradu na Starém Brně.30
Při pojmenování sídliště kolem kostela sv. Jakuba
bychom spíše očekávali užití termínu vicus, který například v případě Znojma označoval
patrně menší sídelní útvary nesoucí mnohdy konkrétní jednoslovná pojmenování (in vico
Bala; … vico circa ecclesiam sancti Nicolai sito, Vgezdez nomine) nebo pojmenování podle
svých obyvatel (vicus Vngarorum a pražský vicus Theutonicorum).31
Závažnou otázkou raných dějin města Brna je povaha a vývoj práva a správy v první
třetině 13. století a vytvoření institucionálního města. Cizí obyvatelstvo (Němci a Románi)
usazené v severní části pozdějšího historického jádra města tvořilo pravděpodobně od začátku
13. století relativně uzavřenou osadu kupců a řemeslníků, žijících podle svého jazyka, kultury
a nepochybně i práva. Cizinci se zde mohli usadit jen se souhlasem panovníka, z jehož strany
také požívali ochranu. Mezi regální práva náleželo právo zřídit tržiště a povolení užívání
26
Srov. pozn. 15. Listina navíc jinou polohu obou kostelů a farních obvodů výslovně neuvádí (např. v Brně,
v městě Brně apod.) a kostel sv. Petra by tak zůstal bez bližší lokalizace. Podobně jako Kejř soudí v případě této
listiny i Švábenský, M.: Osudy města, s. 250.
27
Kejř, J.: Vznik, s. 79.
28
Srov. obdobné úvahy Procházka, R.: Zrod, s. 25–26, 133–134; nověji též Merta, D. – Peška, M. – Sedláčková,
L. – Zůbek, A.: Jakubské náměstí, s. 144, 155.
29
Srov. pasáž příslušné listiny v pozn. 14; ke Starému Brnu Procházka, R.: Zrod, s. 25–28; podrobně Doležel, J.:
K městskému zřízení, s. 172–175; Flodr, M.: Brněnské městské právo, s. 103.
30
Srov. Tomas, Jindřich: Poznámky ke vzniku Znojma a Brna. In: XVI. Mikulovské sympozium. Praha 1987, s.
229. Studie nověji přetištěna v týž: Od raně středověké aglomerace k právnímu městu a městskému stavu (Výbor
studií). Edd. Jan Klápště, Oldřich Kotyza. Litoměřice 1999, s. 345–348.
31
CDB II, s. 279–280, č. 285; s. 287–289, č. 288; CDB III/1, s. 28–29, č. 30; s. 31–32, č. 32 aj. K termínu srov.
Kejř, J.: Vznik, s. 74–77. Ke Znojmu Tomas, J.: Poznámky, s. 226–228; Jan, Libor: Několik poznámek k nejstarší
církevní organizaci na Znojemsku. ČMM 116, 1997, s. 39–51. Na okraj uveďme, že termín vicus používala i
kancelář olomouckého biskupa Roberta – CDB III-2, s. 252–255, č. 197.
vlastního práva cestou exempce z domácího zemského práva.32
Určitou představu o právním
postavení cizinců a jejich vztahu k zeměpanské správě a domácímu, tedy zemskému právu
poskytuje tzv. privilegium Soběslava II. pro pražské Němce ze 70. let 12. století.33
Panovník
Němcům povolil, aby žili podle svých „zákonů a spravedlnosti“ a měli svobodnou volbu
svého kněze a soudce, který ale měl jen nižší soudní pravomoc. Trestní jurisdikci v případě
závažných deliktů (jmenovitě zabití a krádež) vyhradil panovník svému soudu. Udělená práva
měla vedle personálního také teritoriální rozměr: podle „zákona a obyčeje Němců“ neměli žít
jen samotní Němci, ale i každý „příchozí nebo host z kterékoli země“, který by se v jejich
osadě usadil. Privilegium vedle dalších svobod zdůrazňuje, že Theutonici liberi homines sunt.
Podobný model s ohledem na soudnictví a právní postavení cizinců můžeme předpokládat i
v případě Brna. Panovník prostřednictvím svých úředníků, o kterých bude dále ještě řeč, nad
cizinci i domácím obyvatelstvem vykonával především trestní jurisdikci, která původně
náležela mezi významná regální práva.34
Ve změněných podmínkách 13. století však vývoj již
nesměřoval k podobnému dílčímu privilegiu, jako v případě pražských Němců, ale
jednoznačně směrem k rozvinutému městskému zřízení.35
Podobný vývoj od dílčích výsad
k rozvinutému městskému právu se odehrával i v rakouském prostředí – příkladem jmenujme
privilegium vévody Leopolda V. pro řezenské měšťany (obchodníky) z roku 1192 a
privilegium jeho syna, Leopolda VI., pro flanderské barvíře suken ve Vídni z roku 1208.
Vyspělý typ městského práva potom představují privilegia pro města Enži z roku 1212 a
Vídeň z let 1221, 1237 a 1244.36
Problematikou kritérií institucionálního města se nejnověji obsáhle zabýval J. Kejř,
který také podrobně ocitoval jeden z vytvořených souborů takových kritérií: městská obrana,
vnitřní plán ulic, trh, mincovna, právní existence, umístění, obyvatelstvo, rozrůzněná
ekonomická základna, domovní parcely a domovní typy, sociální diferenciace, soubor
náboženských organizací a soudní středisko.37
Z dosavadních výzkumů i z výše naznačeného
vyplývá, že město Brno pravděpodobně všechny tyto ukazatele od druhé poloviny 30. let
splňovalo s tím, že proces institucionalizace města ve smyslu naplňování a zkvalitňování
jednotlivých prvků dále pokračoval. Významným kritériem institucionálního města je
bezesporu rozvinuté městské právo. Tento termín v širším pojetí zahrnuje úpravu vztahů a
pravomocí mimo město (poměr k pánu města, jím udělované výsady), dále formy zřízení
uvnitř města včetně správy a soudnictví a konečně městské právo v užším pojetí, zahrnující
32
K postavení cizinců a jejich osad souhrnně Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí (1034–1198). Praha 1997, s.
209–217. K vývoji raných městských center v Evropě v širším pohledu např. Schmieder, Felicitas: Die
mittelalterliche Stadt. Darmstadt 2005, s. 53 an.; Hattenhauer, Hans: Evropské dějiny práva. Praha 1998, s. 222–
238.
33
CDB I, s. 255–257, č. 290; Kejř, Jiří: K privilegiu knížete Soběslava II. pro pražské Němce. Právněhistorické
studie 14, 1969, s. 241–258; týž: Zwei Studien über die Anfänge der Städteverfassung in den böhmischen
Ländern. Historica 16, 1969, s. 116–142.
34
K tomu nověji Jan, L.: Vznik zemského soudu, s. 55–65.
35
K počátkům městského zřízení na Moravě nověji Wihoda, Martin: Geneze městského zřízení na Moravě jako
zakladatelské dílo markraběte Vladislava Jindřicha? Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, C 45,
1998, s. 21–35; týž: „Civibus nostris libertatem damus“. Dlouhé počátky městského zřízení na Moravě. In:
Středověká města na Moravě a v sousedních zemích. Edd. Peter Futák, Miroslav Plaček, Marek Vařeka. Ostrava
2009, s. 161–173.
36
Ausgewählte Urkunden zur Verfassungs-Geschichte der deutsch-österreichischen Erblande. Edd. Ernst von
Schwind et Alphons Dopsch. Innsbruck 1895, s. 26–29, č. 18; s. 38–39, č. 23; s. 42–46, č. 26, s. 74–77, č. 35;
Die Rechtsquellen der Stadt Wien. Ed. Peter Csendes. Wien – Köln – Graz 1986, s. 25–56, č. 2–8; Csendes,
Peter: Das Wiener Stadtrechtsprivileg von 1221. Wien – Köln – Graz 1987, s. 41–43, 54–74. K vývoji práva
dolnorakouských měst ve 13. století také srov. Weltin, Max: Die „Laaer Briefsammlung“. Eine Quelle zur
inneren Geschichte Österreichs unter Ottokar II. Přemysl. Wien – Köln – Graz 1975, s. 85–93; Csendes, Peter:
Die ältesten Privilegien der Stadt Tulln. Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich 59, 1993, s. 55–66.
37
Kejř, J.: Vznik, s. 28.
platné soukromé právo, trestní právo, procesní právo a právo upravující výkonnou pravomoc
orgánů města.38
Všechny tyto složky jsou obsaženy (byť v nestejném kvantitativním a
kvalitativním poměru) také v privilegiu pro město Brno z roku 1243. Tomuto významnému
dokladu vývoje raného práva u nás byla v poslední době věnována zvýšená pozornost.
Podrobný rozbor textu privilegia provedený editory českého diplomatáře a nověji M. Flodrem
objasnil vztahy k jeho předlohám v podobě výše zmiňovaných babenberských privilegií pro
města Enži z roku 1212 a Vídeň z roku 1221, dále vymezil účast české královské kanceláře a
zdůraznil zásadní podíl brněnských přísežných na jeho koncepci a znění.39
Privilegium
představuje svým obsahem a částečně také strukturou původní soubor právních ustanovení
používaných v Brně, která se o rakouské vzory opírají zpravidla jen formálně jako o
stylistický základ. Zatímco starší bádání kladlo důraz na vídeňské privilegium, M. Flodr
nejnověji poukázal na silnější vliv privilegia enžského. Po věcné stránce se brněnské
privilegium v mnoha ohledech liší, přičemž celá řada ustanovení obsažená v babenberských
privilegiích (zejména ve vídeňském) byla vypuštěna a naopak některá zcela nově formulovaná
byla doplněna s ohledem na vlastní právní tradici a praxi. V žádném případě tedy nešlo o
pouhou recepci vyspělého městského práva či o vytvoření nového souboru práva. Brněnské
privilegium nelze považovat oproti některým názorům starší literatury za „zakládací“ listinu
– netýká se založení či povýšení města, neboť Brno získalo městský statut již o několik let
dříve, a to nepochybně se souhlasem zeměpána patrně ve formě prostého ústního aktu. Cesta
k městskému zřízení však byla bezesporu nastolena již předchozím vývojem.40
Většina ustanovení brněnského privilegia se týká městského práva v užším pojetí a
obsahuje zejména trestní a majetkové právo, a to v úzké provázanosti normy práva hmotného i
procesního. Podrobnější úprava je věnována především deliktům proti životu a zdraví –
vražda (I 1–8), zranění (I 9–16, 22) a zbití (II 19–21) a na obě skupiny ustanovení navazující
články týkající se deliktu znásilnění a únosu (I 23–24) a deliktního jednání směřujícího proti
cti – zpolíčkování (II 22).41
Navazují ustanovení týkající se deliktů proti majetku (krádež –
I 21), bezpečnosti (svobodě) a veřejnému pořádku (vpád do domu – I 2, II 23; nošení a užívání
zbraní – účast ve rvačce s lukem či kuší – I 18, tasení meče na trhu – I 19, nošení dlouhé dýky
– I 26; křivá přísaha a rouhání – I 25).42
Privilegium tak zahrnuje rozsáhlou a poměrně
ucelenou materii trestněprávních ustanovení včetně nejzávažnějších deliktů. Potvrzení
především těchto článků panovníkem bylo závažné a bezpochyby nutné s ohledem na regální
práva v oblasti trestní jurisdikce a brněnské městské právo tak obsahovalo samostatnou
38
Kejř, J.: Vznik, s. 30–31, 138–139; srov. také obecné zhodnocení Hoffmann, František: České město ve
středověku. Život a dědictví. Praha 1992, s. 247–256.
39
CDB IV-1, s. 79–87, č. 17 (edici listiny zpracovala Sáša Dušková); Právní kniha II, s. 9–21; Iura originalia –
přináší edici původního latinského textu a jeho německého překladu ze 14. století a dále moderní překlad do
češtiny od Jany Nechutové. V dalším textu přejímám Flodrovo číslování jednotlivých ustanovení. Flodr,
Miroslav: Privilegium města Brna z roku 1243 a jeho velké dědictví. BMD 13, 1995, s. 23–37. Ze starších prací
zejména Die Stadtrechte von Brünn aus dem XIII. und XIV. Jahrhundert, nach bisher ungedruckten
Handschriften. Ed. Emil Franz Rössler. Prag 1852 (zejména s. XXV–XXXI a CXIII–CXXIII) a Weizsäcker,
Wilhelm: Wien und Brünn in der Stadtrechtsgeschichte. Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Reschtsgeschichte,
Germ. Abt., 70, 1953, s. 125–158.
40
K zakládacím listinám srov. Kejř, J.: Vznik, s. 115–133.
41
Ke kategorii deliktů proti cti a souvisejícího fyzického násilí srov. Šlechtické spory o čest na raně novověké
Moravě (Edice rokové knihy zemského hejtmana Václava z Ludanic z let 1541–1556). Ed. Jana Janišová. Brno
2007, s. 207–209.
42
O klasifikaci deliktů podle brněnského městského práva (s akcentem na materii v knize písaře Jana) se pokusil
Flodr, M.: Brněnské městské právo, s. 301 an., jeho typologie je však v řadě ohledů nepřijatelná. Pro základní
orientaci srov. práci (metodologicky již ovšem překonanou) Malý, Karel: Trestní právo v Čechách v 15.–16.
století. Praha 19892
.
úpravu trestního práva oproti „okolnímu“ zemskému právu.43
Panovník se však trestní
jurisdikce ve prospěch města nevzdal, protože rychtář vystupoval jeho jménem a v jeho
zastoupení. Brněnské privilegium dokládá již pro počátky institucionálního města jasné
oddělení pravomocí rychtáře a přísežných.44
Další druhy práva jsou v privilegiu zastoupeny
méně nebo nejsou zastoupeny vůbec – jejich tvorba a používání ležela do jisté míry již mimo
panovníkovy přímé zájmy. Větší pozornost je věnována s ohledem na regální práva (odúmrť)
dědickému právu (II 9–12, 18).
Trestněprávní ustanovení brněnského privilegia se od svých rakouských vzorů často
výrazně věcně odlišují – patrné je to například v důkazním řízení, ve kterém měla hlavní
význam přísaha a ordály. Města obecně usilovala o zjednodušení řízení v rámci městského
soudnictví a o odstranění těžkopádných formalit a důkazů ve formě ordálů.45
Brněnské
privilegium z roku 1243 v souladu se svými vzory zná jako základní důkazní prostředek
přísahu. Žalobce nebo žalovaný přísahal sám, zpravidla však za spoluúčasti určeného počtu
dalších osob, přičemž mělo jít o osoby „ctihodné a věrohodné“.46
V těchto případech šlo o tzv.
přísežné pomocníky, kteří přísahou potvrzovali nevinu obviněného a kteří jsou známi také ze
zemského práva.47
Problematiku přísah v nejstarším brněnském městském právu včetně vazeb
na domácí zemské právo i dikci rakouských předloh bude nutno podrobit v budoucnu
detailnějšímu zkoumání.
Ve středověkém procesním právu, zejména pak v zemském právu, dlouho převažovalo
formální pojetí dokazování, neboť rozhodující roli hrála složená přísaha, nikoliv obsah a
pravdivost svědectví. Důkaz neformálním výslechem svědků (včetně písemného svědectví) se
v zemském právu začal prosazovat až koncem 14. století.48
Požadavek svědectví určeného
počtu důvěryhodných osob se objevuje i v řadě ustanovení brněnského privilegia, přičemž
v souladu s pozdější praxí lze předpokládat, že tato svědectví byla spojena s přísahou.49
V rámci brněnského městského práva se již v polovině 14. století kladl velký důraz na obsah a
věrohodnost svědectví, nikoliv jen na formální dokazování, a to při zachování přísah svědků,
které však v jejich případě byly méně formální.50
Ordály se v brněnském privilegiu objevují na třech místech: při očištění za vraždu (I 1)
nebo za vpád do domu (I 2, II 23), při prokázání sebeobrany (I 8) a při očištění z deliktu
znásilnění nebo únosu ženy (I 23). V případě deliktu vraždy nebo vpádu do domu se obviněný
měl očistit sedmi věrohodnými a ctihodnými muži, z nichž jeden měl být „přísežný knížete“.
V případě, že by přísežného nemohl postavit, měl podstoupit ordál vodou. Stejné podmínky
byly stanoveny i v případě prokázaní sebeobrany s tím, že v případě neúspěchu při ordálu
43
Prozatím chybí ucelené pojednání o trestním právu a jeho úpravě ve starším (českém i moravském) zemském
právu, které by umožnilo důkladněji osvětlit vazby mezi zemským a městským právem; ze starších dílčích studií
zejména Rauscher, Rudolf: Usmrcení člověka v českém právu zemském. Bratislava 1927; týž: O krádeži a loupeži
v českém právu zemském. Bratislava 1929.
44
K pravomocem brněnského rychtáře srov. Flodr, M.: Brněnské městské právo, s. 144–149. Pro pozdější období
Jordánková, Hana – Sulitková, Ludmila: Kompetence rychtářského úřadu v Brně v předbělohorském období. In:
Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám
jeho přátelé a žáci. Edd. Bronislav Chocholáč, Jiří Malíř. Brno 2002, s. 127–147.
45
Kejř, J.: Vznik, s. 149, 258.
46
Vražda (I 1): …VII viris credibilibus et honestis, přistižení při vraždě (I 3): …cum VI idoneis et honestis
personis, nutná obrana (I 8): …probabilium virorum apod. K přísahám srov. Flodr, M.: Brněnské městské právo,
s. 378 an.; Markov, Josef: Kapitoly z dějin českého zemského soudního řízení XII.–XVII. století. Praha 1967, s.
119–128.
47
Srov. články I 1, 2, 16, 23; II 19, 20, 22, 23. Srov. Kadlec, Karel: Přísežní pomocníci v právu slovanském.
Sborník věd právních a státních (dále jen SVPS) 15, 1915, s. 273–285.
48
Markov, J.: Kapitoly, s. 174–187.
49
Srov. články I 3, 7, 8-10, 13, 23, 25; II 21, 22.
50
Flodr, M.: Brněnské městské právo, s. 379, 386–403.
vodou mohl obviněný podstoupit ještě ordál žhavým železem. Rakouská privilegia obsahují
odlišná ustanovení. Enžské privilegium požadovalo v případě vraždy pouze svědectví sedmi
věrohodných obyvatel bez ordálu, vídeňské obsahovalo jen neurčitý odkaz secundum quod
pax est instituta a v případě sebeobrany nastupoval hned ordál žhavým železem.51
Ustanovení
o vpádu do domu byla v brněnském privilegiu formulována samostatně. Enžské privilegium
požadovalo v případě tohoto deliktu svědectví tří věrohodných mužů nebo ordál vodou či
žhavým železem, vídeňské přísahu pěti věrohodných mužů. Ordál žhavým železem obsahuje
brněnské privilegium ještě v případě deliktu znásilnění a únosu ženy a toto ustanovení je
shodné i v obou rakouských předlohách.52
Úprava ordálů v citovaných ustanoveních
brněnského privilegia byla tedy částečně ovlivněna cizími předlohami, v zásadě však musela
vycházet z vlastních zvyklostí a praxe. Určitou roli zde patrně sehrál ve starším období i vliv
domácího trestního zemského práva.53
Již ve čtyřicátých letech 13. století však byly ordály
v brněnském městském právu zjevným reziduem (a měly spíše podpůrný, i když v uvedených
případech do jisté míry stále závažný charakter) a záhy byly zcela vytlačeny – pozdější úprava
brněnského městského práva z počátku 14. století je již nezná.54
Podobně je již nenajdeme (s
výjimkou souboje) ani v dalších starších souborech městského práva z druhé poloviny 13.
století (Jihlava, Hlubčice, Německý Brod).55
V ustanoveních o vraždě (I 1), sebeobraně (I 8) a zranění (I 10) se zmiňuje svědectví
přísežného knížete, resp. panovníka (iuratus principis) bez bližšího vysvětlení jeho postavení
a pravomoci. Z formulací privilegia celkem zřetelně vyplývá, že tyto přísežné nepochybně
nelze ztotožnit s ostatními městskými přísežnými, kteří tvořili městskou radu a soud. Brněnští
přísežní jsou zmiňováni v dalších ustanoveních privilegia z roku 1243, a to v ustanovení o
obvinění z vraždy nebo vpádu do domu (I 2), v ustanovení o přistižení vraha při činu (I 3),
v ustanovení o zraněních (I 9), dále v ustanovení o znásilnění nevěstky (I 24) a konečně
v ustanovení o statutárním právu (II 16); přísežní jsou v těchto případech označeni jako iurati
nebo přímo jako iurati civitatis (I 2).56
Ve dvou případech přísežní vystupují podobně jako
citovaní iurati principis v roli kvalifikovaných svědků (I 3, 9). Svědectví přísežných knížete
však bylo mnohem závažnější a mohlo být v případě, kdy obviněný nemohl přísežného sehnat,
nahrazeno jen ordálem vody nebo železa (I 1, 8). V pozdějším brněnském městském právu
počínaje úpravou z počátku 14. století se již přísežní knížete neobjevují.57
Přísežné knížete musíme, s ohledem na jejich označení, pravděpodobně hledat mezi
osobami souvisejícími se zemským soudnictvím a zeměpanskými úřady. V rámci zemského
soudnictví můžeme v souladu se zněním Statut Konráda Oty58
rozlišit dva základní typy
soudu. Přísedící hlavního zemského soudu, který řídil zemský sudí, přísahu až do roku 146459
neskládali a jako přísežní nebyli nikdy označováni, nelze je tedy rozhodně považovat za
51
Ausgewählte Urkunden, s. 42–46, č. 26; Csendes, P.: Das Wiener Stadtrechtsprivileg, s. 54.
52
Ausgewählte Urkunden, s. 44–45; Csendes, P.: Das Wiener Stadtrechtsprivileg, s. 63–64.
53
K ordálům Kapras, Jan: Soudy boží vodou a ohněm v českém právu. SVPS 33, 1933, s. 451–460.
54
Právní kniha, I, s. 442–449; Flodr, M.: Brněnské městské právo, s. 377–378.
55
Jihlava – CDB IV-1, s. 290–328, č. 177++
(s. 316–317, čl. 73a); Hlubčice – CDB V-2, s. 467–474, č. 790 (s.
469, čl. 15); Německý Brod – CDB V-2, s. 596–610, č. 873 (s. 597, čl. 3, 4, 8, 10).
56
Později vystupují pod plným titulem iurati cives. Přísežní byli (ovšem podle praxe ve 14. století) přísahou
zavázáni především vůči městu a obyvatelům, což se odráží i v jejím obsahu; noví přísežní přísahali před
dosavadními přísežnými. Nelze je tedy považovat za „přísežné panovníka“. Srov. Flodr, M.: Brněnské městské
právo, s. 150–153.
57
Právní kniha, I, s. 442–449.
58
CDB II, s. 222–225, č. 234; s. 329–332, č. 325; CDB III-1, s. 202–205, č. 164.
59
Kniha Tovačovská aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského
sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského. Ed. Karel Josef Demuth. Brno
1858, s. 47 (článek Přísaha panská k soudu).
přísežné.60
Druhý typ zemského soudnictví představovaly soudy řízené zeměpanským
úředníkem označovaným jako villicus a od poloviny 13. století zpravidla jako iudex
provincialis. Hlavní agendou těchto soudů byla především trestní jurisdikce.61
S trestním
soudnictvím vykonávaným ex officio úzce souvisí instituty krajských popravců a zemských
konšelů, které v Čechách známe z pramenů 14. století (zejména Maiestas Carolina, Ordo
iudicii terrae, právní kniha Ondřeje z Dubé) a které se vytvořily v návaznosti na starší vývoj
ve 13. století.62
Za nejstarší bezpečný doklad o zemských konšelech (consules terrae) je
považována zpráva z roku 1305. Úloha zemských konšelů není pro torzovitost a jistou
rozpornost svědectví pramenů úplně jasná – měli především obžalovávat a proskribovat
pachatele závažných trestných činů (v tomto směru jejich činnost úzce souvisela
s kompetencemi popravců) a měli také jistou jurisdikci v civilních (majetkových) sporech. Při
nástupu do úřadu skládali slavnostní přísahu.63
Na Moravě se zemský konšel poprvé výslovně
připomíná v roce 1320, kdy jako svědek ve sporu o hranice lesů vystupuje Pardus ze Šardic,
scabinus et iuratus terre sui iudicii prouincialis in Bisencz, tedy přísežný provinciálního
soudu v Bzenci.64
Tato zpráva je ale ojedinělá.65
Název zemských konšelů (přísežných) i
citovaná zpráva z roku 1320 ukazují, že konšelé byli přísedícími provinciálních soudů s trestní
pravomocí – tedy soudů řízených vilikem (provinciálním soudcem – iudex provincialis).66
Podle Statut Konráda Oty měli být přísedícími vilikova soudu milites, což byly
pravděpodobně osoby s určitou užší vazbou na panovníka (královi rytíři, vazalové, úředníci
apod.). Podíleli se na nalézání práva (podle Statut se vilik nadále neměl radit mimo soud, ale
měl soudit právě s těmito milites), o jejich postavení ale není nic bližšího známo (zda skládali
přísahu, jak byli vybíráni apod.). Je však patrné, že právě z okruhu těchto osob participujících
především na trestním zemském soudnictví se vytvořil institut zemských konšelů, kteří měli
(v rámci zemského práva) podobnou úlohu a pravomoci jako konšelé městští v rámci
městského práva. Lze také poukázat, byť s určitým zjednodušením, na paralelu mezi
městskými rychtáři (iudex civitatis) a provinciálními soudci (iudex provincialis), kdy první
jmenovaní vykonávají v zastoupení panovníka jurisdikci v královských městech, a to společně
60
Ke složení zemského soudu srov. Janiš, Dalibor: Nalézání práva a zemské soudnictví v českých zemích. In:
Libor Jan – Dalibor Janiš a kol., Ad iustitiam et bonum commune. Proměny zemského práva v českých zemích ve
středověku a raném novověku. Brno 2010, s. 23–46.
61
Jan, L.: Vznik zemského soudu, s. 42 an.
62
K zemským konšelům a popravcům srov. Rauscher, Rudolf: Zemští konšelé v českém právu 13. a 14. stol.
(Příspěvek k dějinám českého řízení trestního), Praha 1933 (= zvl. otisk ze SVPS 33, 1933, s. 522–533);
Marešová, Milena: Příspěvek k dějinám krajských popravců v předhusitských Čechách. In: Sborník prací členů
SSM Státního ústředního archivu v Praze 2, 1989, s. 5–41 (ke konšelům s. 16–17); Rauscher, Rudolf: Příspěvek
k dějinám krajských popravců v zemích českých. Časopis pro právní a státní vědu 25, 1942, s. 256–268; týž: Ku
vzniku popravců a opravců. Lwów 1930 (= zvl. otisk z Księgi pamiatkowej ku czci Prof. Wł. Abrahama, s. 11–
21); Rieger, Bohuš: Zřízení krajské v Čechách. I. díl. Praha 1894, s. 21–67.
63
Srov. Nejvyššího sudího Království českého Ondřeje z Dubé Práva zemská česká. Ed. František Čáda. Praha
1930, s. 138–139, čl. 41; s. 163–164, čl. 107–108; Maiestas Carolina. Der Kodifikationsentwurf Karls IV. für
das Königreich Böhmen von 1355. Ed. Bernd-Ulrich Hergemöller. München 1995, s. 80–82, čl. 22; s. 178–180,
čl. 82–83; s. 218–220, čl. 118–119; Marešová, M.: Příspěvek, s. 24–28.
64
CDM VI. Ed. Paul Chlumecky, Josef Chytil. Brünn 1854, s. 126–127, č. 162. K termínům iuratus, consul a
scabinus s ohledem na městské právo srov. Kejř, J.: Vznik, s. 235–240. Tyto pojmy se obsahově překrývají, často
jsou chápány a používány jako synonyma (termín scabinus bývá někdy překládán jako kmet, což ale vzhledem ke
specifičnosti tohoto dalšího pojmu spojeného se zemským soudnictvím není přesné).
65
Institut zemských konšelů znal (již jen zprostředkovaně) ještě Ctibor Tovačovský. Podle něj byli před válkami
Táborskými v každém kraji ustanovováni pány dva zemští konšelé, kteří mohli rozhodovat různé sousedské
spory. Spor mohl být případně ještě projednán na zemském soudě a konšelé pak vystupovali jako svědci. Zpráva
zjevně dokládá úpadek instituce konšelů i jejich původních pravomocí (zejména ve sféře trestního práva). Kniha
Tovačovská, s. 121.
66
Srov. podobné úvahy – Rauscher, R.: Zemští konšelé, s. 12–13.
s přísežnými (městskými konšely), zatímco druzí jmenovaní činí v podstatě totéž na ostatních
statcích – a opět s přísežnými (zemskými konšely).67
„Přísežné knížete“ z brněnského privilegia patrně lze s jistou opatrností ztotožnit
s přísežnými – zemskými konšely a v daném případě by tak šlo o nejstarší doklad o existenci
zemských konšelů (přísežných) či alespoň jejich přímých „předchůdců“ v poměrech kolem
poloviny 13. století.68
Zvláštní skupina ustanovení, týkající se mimo jiné vazeb zemského a městského práva,
byla vložena na začátek tzv. menšího privilegia (II 1–8). Jde o původní textaci brněnských
přísežných a královské kanceláře, která se neopírala o rakouské předlohy.69
Samotné
privilegium z roku 1243 jako celek zajišťovalo samostatnost a výlučnost městského práva na
území města vymezeném obvodem hradeb a příkopů (srov. I 1). Článek II 1 tuto výlučnost
potvrzoval v tom smyslu, že žádný z pánů či šlechticů země (baronum aut nobilium terre)
neměl mít ve městě žádné pravomoci, nesměl se vůči městu chovat svévolně a nesměl nikoho
bez vědomí rychtáře zadržovat ve vězení. Ustanovení tak zakazovalo zásahy šlechty do
městské autonomie v rovině zemského práva a směřovalo nepochybně jak vůči zeměpanským
úředníkům, tak vůči šlechticům jako pozemkovým vrchnostem. V tomto smyslu ostatně také
vyznívá obdobné ustanovení v jihlavském privilegiu, které je navíc vztaženo na všechna
královská města.70
Imunitní charakter má následující článek (II 2), podle kterého všichni lidé a majetek,
které měšťané vlastní mimo území města, nepodléhají pravomoci zeměpanských (zemských)
úředníků (iudex provincialis vel eciam alii beneficiarii provintie; podle obdobné úpravy
brněnského městského práva z počátku 14. století pak iudex provincialis vel eciam
beneficiarii terre).71
Ti je nesměli pohánět před soud (míněn zemský soud), ani je nijak
soudit. Měli tak podléhat výlučně městskému právu a měl je soudit toliko brněnský rychtář.
Pravomoci brněnského rychtáře se významně dotýká privilegium krále Přemysla
Otakara II. z 28. května 1276.72
Listina rozšiřovala jurisdikci města (městského soudu) a
brněnského rychtáře nad osobami, které žily na brněnských předměstích nebo v blízkosti
města, náležely pod cizí vrchnost a na území města (tedy uvnitř hradeb) spáchaly nějaký
závažný delikt (de iniuriis ac culpis, quas in ipsa civitate commiserint). Tyto osoby předtím
podléhaly v těchto případech trestní jurisdikci svých vrchností, kterým je město muselo k
souzení a potrestání předat. Tato praxe však nebyla z pohledu města vyhovující, neboť
nezajišťovala důsledné potrestání takových pachatelů. Udělené privilegium tak tuto jurisdikci
zaručilo městu, výnos z pokut však připadal pozemkové vrchnosti potrestaného pachatele.73
Pravidlo týkající se měšťanských venkovských majetků, vložené do privilegia z roku
1243 nepochybně na přímou žádost brněnských měšťanů, však bylo v rozporu se skutečností,
že řada brněnských měšťanů držela alodní (později zemskodeskové) statky, které podléhaly
67
Srov. Jan, L.: Vznik zemského soudu, s. 47 an.
68
O určení, kdo byli iurati principis, se nověji pokusil, ale bez konkrétnějšího závěru, Kejř, J.: Vznik, s. 235–
236.
69
Srov. Právní kniha, II, s. 11–12.
70
CDB IV, s. 295, č. 177 (čl. 1); v podobném znění jako v II 1 byl článek zařazen také do nejstarší úpravy
brněnského městského práva z počátku 14. století – Právní kniha, I, s. 445–446, čl. 38; Kejř, J.: Vznik, s. 163.
71
CDB IV, s. 84, č. 17; Právní kniha, I, s. 445–446, čl. 38.
72
CDB V-2, s. 508–509, č. 815.
73
Srov. Flodr, Miroslav: Úsilí městské rady o jurisdikci nad brněnskými předměstími ve 13. a 14. století.
SPFFBU, C 42, 1995, s. 25–38, zde k pozdějším konfliktům mezi městy a pozemkovými vrchnostmi; stručně též
Právní kniha, II, s. 172–173. V této souvislosti lze upozornit také na listinu Jana Lucemburského z roku 1325
týkající se jurisdikce města Brna nad osobami patřícími k olomouckému biskupství – CDM VI, s. 219–222, č.
283; srov. Právní kniha, II, s. 181.
výlučné jurisdikci zemského soudu.74
Je zjevné, že toto ustanovení bylo nepochybně zdrojem
řady konfliktů a nejasností spojených s předvoláváním brněnských měšťanů před moravský
zemský soud. Z těchto důvodů si město vyžádalo novou výslovnou úpravu této problematiky
v obsáhlém a významném privilegiu, vydaném králem Václavem II. s datem 13. březen
1292.75
Podle znění příslušného ustanovení neměli být měšťané ze statků, které drželi mimo
město, poháněni zemskými úředníky (per beneficiarios) v jakýchkoliv případech před zemský
soud (ad iudicia terre per citaciones aliquas non trahantur). Výjimku z tohoto pravidla
tvořily dva případy, jejichž společným jmenovatelem je skutečnost, že se týkaly cizího
alodního statku (majetku cizích osob se působnost brněnského privilegia nemohla týkat). Šlo
o případy, kdy by se brněnský měšťan neoprávněně zmocnil cizího statku nebo kdy by násilně
porušil jeho hranice. Na uvedené ustanovení pak navazuje další článek, podle kterého
venkovské statky měšťanů neměly být zdaňovány ze strany výběrčích obecné berně, ale měly
podléhat zdanění v rámci městské sbírky. Tato významná privilegia byla později potvrzována
v obecných konfirmačních listinách i v nově koncipovaných privilegiích, z nichž za pozornost
stojí privilegia krále Jana Lucemburského z let 1316 a 1319.76
Posledně jmenované, s datem
23. prosinec 1319, obsahuje podrobné ustanovení o vynětí venkovských majetků brněnských
měšťanů z jurisdikce a pravomoci všech zemských úředníků (nullus, nec summus camerarius,
nec subcamerarius, nec zudarii, nec prouinciales judices Morauie quitquam jurisdiccionis vel
actoritatis) a jejich podřízení ve všech typech sporů jurisdikci brněnského rychtáře.77
Zatímco ve věci venkovských statků se měšťané bránili jurisdikci zemského práva, v
otázce svých pohledávek u šlechty se naopak přístupu k zemskému soudu obtížně domáhali,
neboť jako příslušníci městského stavu neměli právo na zemském soudu žalovat, resp. šlechta
se možnosti, aby měšťané směli pohánět před zemský soud, bránila. Proto do uvedeného
privilegia z roku 1292 bylo vloženo ustanovení, že v případě pohledávek za šlechtou, které
dosáhnou výše deseti hřiven stříbra a které nebude možné na soudě pro odpor úředníků
vymáhat, má měšťany zastoupit královský úředník – podkomoří.78
Součástí skupiny ustanovení v menším privilegiu z roku 1243 jsou také články týkající
se pravomocí dalšího zeměpanského úředníka – mincmistra79
a zmíněny jsou v souvislosti s
potvrzovaným mílovým právem statky brněnského notáře, který vykonával úřad správy
(písařství) mince.80
Konstituování města Brna v průběhu 13. století, sledovatelné na základě písemných i
stále přibývajících archeologických pramenů, představuje v rámci českých zemí nepochybně
výjimečný příklad složitého procesu vytváření raného města. Ke klíčovým aspektům vzniku
měst patří nepochybně existence městského práva, které se v českých zemích 13. století
objevuje jako novum, které v průběhu následujících století vytvoří kvantitativní a kvalitativní
protiváhu domácímu zemskému právu. Listiny zakotvující nejstarší podobu práva a privilegií
74
Tato problematika zatím nebyla detailně objasněna; k venkovským majetkům brněnských měšťanů srov.
Mezník, Jaroslav: Venkovské statky brněnských měšťanů ve 14. a 15. století. Sborník Matice moravské 79, 1960,
s. 129–147.
75
CDB IV, s. 385–387, č. 303; srov. Právní kniha, II, s. 174–175.
76
Srov. Sulitková, L.: Soupisy, s. 65–71.
77
CDM VI, s. 121–122, č. 155.
78
K postavení a úloze podkomořích srov. Jan, L.: Vznik zemského soudu, s. 154 an.
79
K tomu nověji Jan, Libor: Václav II. a struktury panovnické moci. Brno 2006, s. 92–109.
80
Tamtéž, s. 82–91; týž: Úřad správy mince a písařství berně v době krále Václava II. In: Milý Bore... Profesoru
Ctiboru Nečasovi k jeho sedmdesátým narozeninám věnují přátelé, kolegové a žáci. Edd. Tomáš Dvořák,
Radomír Vlček, Libor Vykoupil. Brno 2003, s. 27–33.
města Brna pak představují významný pramen pro sledování možných vazeb mezi zemským a
městským právem v rané fázi jejich vzájemné koexistence.81
81
Ke vztahu zemského a městského práva v pozdějším období srov. nověji Janišová, Jana: Královské město v
moravských předbělohorských zemských zřízeních. Kapitola „O stavu městským“ v právním spisu Karla staršího
ze Žerotína. BMD 22, 2009, s. 107–134.