konfrontace
le byste tak například mohli nazvat Čchen ta-ke, což znamená „starší bratr Čchen". Považuje sc to za přátelské a zdvořilé gesto.
Kapitola sama o sobě je způsob, jakým Číňané reagují na komplimenty. Přijmout pochvalu rovnou a bez okolků totiž nepatří k dobrému vychování. Od Číňana sc očekává, že poklonu odmítne a bude předstírat, že si ji nezaslouží. Když se například budete snažit Číňanovi pochválit jeho angličtinu, pravděpodobně uslyšíte v odpovědi něco jako „ale vůbec ne" nebo „ve skutečnosti moc dobrá není". A záporná odpověď na jakoukoliv otázku? To snad raději ani s Číňanem nezkoušejte. Ta je totiž považována za velice nezdvořilou - mlčení sděluje totéž, co přímé odmítnutí, ale je pro všechny zúčastněné méně trapné.
Zvláštní paradox: tolik zdvořilosti, a přitom v Číně nefungují občanská sdružení a dobročinné nadace. A co netečnost k žebrákům na ulici? Je to krutost a cynismus? Nikoliv. To jen Číňané nepociťují žádné společenské povinnosti vůči osobám (a organizacím), které neznají!
Představme si hypotetického českého pana Nováka. Poslední dobou cvičí brzy ráno před domem na zahradě nebo v parku čínskou gymnastiku - tchaj-čehi. Když mu něco chybí, navštěvuje kromě obvyklé polikliniky někdy i tu novou kliniku tradiční čínské medicíny v Praze. Také rekonstruoval dům, má nové auto a vůbec si začal nějak víc dopřávat. Prý začal dovážet zboží z Číny a jeho obchodu se daří. Jeho starší syn nedávno odletěl do Pekingu, kde pracuje v čínské pobočce jedné české firmy. A mladší syn zrovna včera říkal, že na Vysoké škole ekonomické v Praze se prý vyučuje čínština jako volitelný předmět a noví zájemci již několik let převyšují kapacitu učebny... V novinách, časopisech i v televizi sc často mluví o komunistické Číně a jejím kapitalistickém hospodářství, které každoročně roste o více než osm procent. Je za tím vším pouze šílené pracovní tempo ve spartánských životních podmínkách a nesmírná houževnatost? A když jsou Číňané navíc tak dobří obchodníci, jak s nimi \X úspěšné jednat? Jde to? - přemýšlí český pan Novák. Samozrejmé že to jde. Neschovávat hlavu do písku je prvním nezbytnyfl> krokem. A ostatní záleží na okolnostech. A také na ochotě vest dialog, na vůli porozumět odlišnostem.
příběhy
I země mají své nelehké příběhy... Ivana Bakešová
Cbceme-li vyvolat diskusi o současně Čině, ntlze pominout kontroverzní otázku Tibetu a Trhaj-wanu. Zatímco jedna zemi je u£ několik desítek let nedobrovolnou součtisti Čínské lidové republiky a pokračuje v ni proces „počitúiovárti", druhá je s novodobou historii Číny spojena snad jati těsněji.
Autorka obou následujících stati, sino/ožka Ivana Bakeiová (1939) se specializuje tni moderní dějiny Číny. Vydala řadu publikaci o Čině a Tchaj-wanu ( napě. Čína ve XX. století, I.dily, 2001. Taiwan - jiná Čína, 2004, aj.). V současné době se věnuje práci v předsednictvu Česko-tinskě společnosti a publikuje v časopise CČS Fenix.
Příběh Tibetu aneb Hříčka v rukou velmocí
Chápu emoce vyvolané obavou o osud tibetského duchovna > tibetské výlučnosti vůbec, ale vadí mi neserióznost při práci 5 historickými daty. Prožila jsem většinu života v době, kdy byla historiografie považována za služku ideologie. Proto jsem citlivá nj všechno, co mi připomíná, že jsme sc tohoto zlozvyku úplně nezbavili a stavíme sami sobě ideologické mantinely, ačkoliv nás *■ tomu nikdo nenutí.
oprava jmen
■^ide mi o obhajobu čínské politiky v Tibetu. I z vlastní zku-nosti víme. že souzni různých etnik v jednom státě nebývá ^konfliktní. O io větší iluzí by bylo předpokládat, že může
72
přibélry
ľŕibéli Tibetu jhcI) 1 Ifíŕlu v rukou velmocí
73
být bezkonfliktní soužití dvou tak rozdílných etnik, jako jsou Tibeťané a Chánové {Chán je správný název pro národnost, kterou nesprávně označujeme jako Číňan/). Tím, že ignorujeme rakta, která se nám nehodí, a historii přizpůsobujeme výkladu, který je pravé v módě, škodíme především sami sobě.
Staroveký filosof Kchung-c', kterého známe pod jménem Kon-fucius, šířil zásadu, že nedorozumění ve společnosti lze odstranit nápravou jmen. Asi to neplatí stoprocentně, ale v některých případech jistě. Jedno jméno jsme již „napravili" v předcházejícím odstavci: Číňan je označení státní příslušnosti. Národnost čínská neexistuje. Majoritní etnikum žijící v ČLR se jmenuje Chan - podle dynastie, během jejíž vlády se toto etnikum zformovalo. Druhé jméno, které se pokusím „napravit", je jméno Čína. O státních celcích, které se kdy nacházely zhruba na území dnešní ČLR, hovoříme běžné jako o Číně, přestože po mnohá dlouhá období byl tento prostor ovládán cizinci, například ve 13. století Mongoly, od 17. století Mandžuy apod. Hovořit o imperiích, která v té době vládla východní Asii jako o Číně, je ahistorické. Daleko přesnější je termín Rite středu, což je, mimochodem, přesný překlad čínského názvu pro Čínu.
Abychom si dobře rozuměli, je třeba „napravit" ještě třetí pojem, a tím je pojem Tibet. Většina z nás považuje za Tihct území severně od Himaláje, známé jako centrální Tibet, případně Vnější Tibet (terminologie propagovaná britským delegátem na konferenci v Šimle 1914), které se víceméně kryje s územím dnešní Tibetské autonomní oblasti (TAO). To je zásadní omyl. Etnický nebo, chcete-li, historický Tibet je podstatně včtií. Zabírá téměř jednu čtvrtinu území ČLR (velká část tohoto území je celoročně neobyvatelná), ale kromě toho i Bhútan a Sikkim a nezanedbatelné území severního Nepálu (až téměř ke Káthmándú) a severní Indie.
Co způsobilo, že chápeme pod jménem Tibet jenom jeho menší část? Kdo Tibet v našich představách vtěsnal do omezeného prostoru dnešní Tibetské autonomní oblasti?
Britsko-tibetská zápletka
Současnou hranici Tibetské autonomní oblasti nestanovili Čil né, jak se u nás obecné předpokládá, ale Britové.
Až do příchodu evropských mocností hrály v centráW
a východní Asii hranice států podobné vágní roli jako hranice Států ve feudální Evropě. Území Rite středu se po celá staletí paradoxně rozšiřovalo většinou ne v důsledku vlastní agrese, ale v důsledku agrese zvenčí. Agresoři, kteří zemi ovládli, se v následujících letech „sinizovali", to znamená, že se rozptýlili v majoritním chanském etniku a své původní území dali Rite středu „darem". Tímto způsobem se Říše středu rozšířila například ve 13. století o Mongolsko, v 17. století o Mandžusko atd.
V době příchodu evropských kolonizátorů byla Rite středu obklopena satelitními státními útvar)', které vůči ní byly v těsnější či volnější závislosti. Tibet byl jedním z nich. Jeho závislost se datuje od 13. století, kdy Mongolové ovládli větší část východní Asie včetně dnešní východní Číny a Tibetu. Mezi tibetským duchovenstvem a mongolskými světskými vládci se vyvinul zvláštní vztah patrona a jeho lamy, založený na společném vyznání tantrického buddhismu (zvaný též lamaismus). Tantrický buddhismus vyznávali i Mandžuové, kteří v 17. století přestěhovali své hlavní město ze severovýchodu do Pekingu a založili dynastii Cching, ovládající celou obrovskou říši až do roku 1911. Mandžuský dvůr udržoval ve Lhase úřad dvou amba-nů (místodržících) až do rozpadu impéria.
Pro specifický vztah mezi jednotlivými východoasijskými etniky neexistuje v Evropě obdoba. Používá se pro něj uměle vytvořený termín vztah suzerérmi závislosti. Na začátku minulého století byl centrální Tibet v suzerěnnizávislosti na mandžuské dynastii Čching.
Ve druhé polovině 19. století přinutily evropské mocnosti mandžuský dvůr podepsat celou sérii nerovnoprávných smluv, mimo jiné i smluv hraničních. Vně hranic Rite středu se ocitly mnohé země a oblasti, které byly v tradiční sféře jejího vlivu -sever Vietnamu, část Barmy, Korea, Mongolsko severně od Gobi a dalií. (Icnirálni Tibet zůstal uvnitř takto vymezené hranice.
V roce 1912 vzniká ('ínská republika, která hranice vymezené "rovnoprávnými smlouvami akceptovala. A v roce 1949 tyto Mřdéné hranice až na malé výjimky potvrdila novými smlouva-
'Čínská lidová republika.
Když Velká Británie koncem 19. století zpochybnila přísluš-°stcentrálního Tibetu k mandžuskému impériu, nebyla moti-°vána zájmem o M-heurčcni tibetského národa, ale vlastními
'n,y obchodními .i strategickými. Tibeťané své území bránili
•■1
přibth
Príbeh Tibetu aneb Hříčka v rukou velmocí
75
a plukovník Younghusband si cestu do Lhasy doslova prostřílcl. Když byla 7. 9. 1904 podepisována britsko-tibetská smlouva, stály při sténách audienční síně Potály dvě stovky britských vojáků s nabitými mušketami. (To není údaj z pekingských zdrojů, ale z oficiální historie Tibetu, jejímž autorem je tibetský historik z okruhu dalajlámy.)
Při snaze vybudovat si na „střeše světa" výhodné strategické pozice se Velká Británie inspirovala příkladem carského Ruska, kterému se podařilo využit zmatků po pádu mandžuského dvora a v roce 1911 iniciovat vznik formálně nezávislého, ve skutečnosti na Rusko zcela odkázaného mongolského státu severně od pouště Gobi. Podobné jako nemělo carské Rusko zájem o část Mongolska jižně od Gobi, z jeho směru obtížné přístupnou, neměli Britové zájem o část Tibetu severně od Čchingchajskt: náhorní plošiny, neboť byla naopak těžko přístupná z jejich směru. Na přelomu 19. a 20, století neusilovali o samostatnost celého Tibetu, ale jen o samostatnost té části Tibetu, o kterou měli zájem (jižní části etnického Tibetu méli Britové pod kontrolou poté, co rozšířili sféru svého vlivu o severní Indii a Nepál). Toto území nazvali Vnější Tibet (analogicky k Vnějšímu Mongolsku) a vymezili jeho severní hranici, která je až na výjimky severní hranicí dnešní Tibetské autonomní oblasti.
O osudu centrálního (Vnějšího) Tibetu měla rozhodnout konference, která se konala v roce 1914 v indickém městě Šimla za účasti zástupců Velké Británie. Čínské republiky a vlády ve Lhase. V druhém článku dohody, která byla v Šimle parafována,
ale nikdy nebyla ratifikována, se praví:.....      vlády Velké Británie
a Čínské republiky uznávají, že se Tibet nachází pod suzerenitou Číny a uznávajíce zároveň autonomii Vnějšího Tibetu se zavazují respektovat celistvost zemé..." Článek třetí téže dohody žádá od vlády v Pekingu, aby „uznala zvláštní zájmy Velké Británie ... s ohledem na zeměpisnou polohu Tibetu."
Zúčastněné strany se na konferenci v Šimle na definitivním řešení nedohodly, konference byla přerušena. Z důvodu nervozity Velké Británie, která musela řešit mnohem naléhavější prohlé-my v Evropě, návrh dohody ze Šimly parafovali a pečeti opatřili pouze představitel vlády ve Lhase a britský zmocněnec. Parata třetí zúčastněné strany, pekingské vlády, na dokumentu chybí. Měsíc po přerušení konference v Simie vypukla válka v Evropě a po válce přestalo být rusko-britské soupeřeni o strategické
pozice ve Střední Asii aktuální. Právní status Vnějšího Tibetu se už nikdy znovu neřešil.
Z hlediska mezinárodního práva, jak je uplatňováno na Západě, je tedy možné dojít k jedinému závěru: pravdu nemají ani ti, kdož tvrdí, že byl centrální Tibet na Číně vždycky nezávislý, ale ani vláda v Pekingu, když tvrdí, že centrální Tibet byl od nepaměti součástí Číny. (Vláda ČLR neakceptuje ani termín stizerenita.)
Odpověď na otázku, zda centrální Tibet má, či nemá být závislý na Číné, je nutno hledat jinde, nikoli v dávné historii.
Alibismus mezinárodního společenství
V období let 1911-1949 byla situace v Číně mimořádné složitá. Zemé šla z války do války a vzdálený, těžko přístupný Tibet byl na okraji zájmu ústřední vlády, ne-li přímo mimo něj. Po celé toto období se centrální Tibet vyvíjel samostatně - stejně jako i mnohé jiné. především okrajové části zemé.
Dalajláma, kterého inspiroval hospodářský pokrok vnášený do sousední Indie Velkou Británií, se pokusil centrální Tibet modernizovat. Jeho reformy se však setkaly s odporem velké části tibetského duchovenstva. Na protest proti dalajlámovým reformám odešel pančhenlama do Amda (část etnického Tibetu nacházející se v provincii Čching-chaj), kde setrval až do vypuknutí války s Japonskem.
V letech 1946-1949 prožila Čína poslední válečný konflikt, občanskou válku mezi komunisty a K uo m i man gem. Kuomin-tangská vláda utekla na Tchaj-wan, fronta se rozpadla a Čínská lidové osvobozenecká armáda pokračovala v pochodu do dalších, válkou dosud nezasažených provincií. Pekingská vláda deklarovala úmysl obnovit jednotu státu v hranicích z roku 1912, kdy vznikla Čínská republika. Centrální (Vnější) Tibet se nacházel uvnitř takto vymezeného území.
Když komunistická vláda v Pekingu deklarovala úmysl rozbit jurisdikci na centrální Tibet, obrátil se kašag (ministerská Wda) ve Lhase o pomoc k Radě bezpečnosti OSN. Ta požádala O stanovisko vládu Velké Británie, která byla považována za nej-Witšího evropského znalce tibetských poměrů. Britské ministerstvo zahraničí v souladu s historickou skutečností odpovědělo, že Pfávní postavení Tibetu není dořešené a že by OSN v této věci
76
pHW>y
ľŕŕbčh Tiberu jricb Hhŕka v rukou velmoci
77
neměla zasahovat. Na základě tohoto sdělení bylo projednávám tibetského otázky v OSN „odsunuto". Tím, že se OSN od tibetské otázky v roce 1950 distancovala, dala vládě ČLR zelenou k „mírovému osvobození Tibetu".
Použít slovo „osvobození" opravňovala vládu ČLR v jejích očích skutečnost, že se v tibetsko-britských smlouvách z počátku 20. století často opakuje teze o zahraničněpolitické podřízenosti Tibetu Velké Británii a o právu Velké Británie prisvojil si v Tibetu „zvláštní práva" vzhledem k jeho strategické poloze.
Zrada na pokračování
V zájmu historické pravdy je třeba připomenout i další lakta, která se v současné době z pochopitelných důvodů nepřipomínají. Krátce po vzniku ČLR vypukla válka v Koreji. Hrozilo, že ČLR, SSSR a jejich satelite vytvoří blok, který bude představovat hrozbu pro ostatní svět. USA kolem tohoto bloku budovaly okruh vojenských základen, některé i v těsné blízkosti tibetských hranic. Verbovaly Tibeťany do dobrovolnické armády: „V roce 1957 začaly Spojené státy prostřednictvím CIA podporovat ozbrojený odpor Tibeťanů... Jistě k tomu měly USA své mezinárodně politické důvody, ale v samotném Tibetu musel tento krok splnit úlohu zásadní morální podpor)'" (Shakabpa, T.W.D.: Dějiny Tibetu, Nakladatelství Lidové noviny. Praha 2000.). Tibeťané, povzbuzeni propagandou a štědře dotovaní, pak podnikali diverzní akce proti čínským konvojúni i proti čínským funkcionářům nebo jejich tibetským přisluho-vačům. O tom, že tyto akce dostávaly koncem padesátých let podobu nevyhlášené války, svědčí i četné důkazy, které je možno nalézt v u nás vydávaných publikacích psaných z výrazné protičínských pozic. Výcviku tibetských dobrovolníků, zejména letců a radistů, se účastnil i Tchaj-wan. Kuomintangská vláda na Tchaj-wanu viděla v této aktivitě možnost otevřít v případě útoku na pevninu druhou frontu na západě. Vláda na Tchai-wanu však hájila celistvost čínského území stejné jako vláda v Pekingu a dostávala se do rozporu s americkou propagandou, která v tibetských dobrovolnících živila myšlenku nezávislého Tibetu. V důsledku toho docházelo i ke střetům mezi různé orientovanými skupinami tibetských dobrovolníků. Vláda (TK se rozhodla na jaře 1959 vyslat do Lhasy armádu, aby zabrán'"
la aktivitám inspirovaným Amerikou. Vypuklo povstání, které čínská armáda tvrdě potlačila. Dalajláma opustil Tibet - a s ním i tisíce Tibeťanů.
V sedmdesátých letech minulého století se ve světě podstatné změnila situace. Blok SSSR-ČLR se rozpadl v důsledku ideologické roztržky, ČLR se stala členem OSN a uznala ji většina Států světa. Vojenské základny v Nepálu ztratily své opodstatnění I a byly zrušeny. Tibetská dobrovolnická armáda se bez podpory ze zahraničí rozpadla. Místo materiální pomoci je od té doby obráncům nezávislého Tibetu poskytována pomoc morální. Ta . sice může světovou veřejnost upozorňovat na problém Tibetu, ale nemůže vytvořit podmínky pro jeho řešení.
Podstatou problému není to, že podstatná část historického Tiberu zůstala uvnitř Číny, ale to, že Tibet se stal podobně jako jiné malé země od konce 19. století hříčkou v rukou velmocí, mnohokrát byl zneužit a mnohokrát zrazen. Na neblahém osudu obyvatel centrálního Tibetu se podepsala nejen Čína, ale i Velká Británie a USA.
Spor o Tibet pokračuje
Číňané jsou velmi citliví na problém nedělitelnosti státu, což má své historické kořeny.
Kdykoli se kterákoli vláda, která ovládala Říši středu, smířila se zmenšením území, znamenalo to přiznání slabosti, ztrátu tváře. To není specifikum myšlení politické elity, která je dnes v Pekingu u moci. Je to výraz čínské mentality vycházející ze Mela jiné dějinné zkušenosti, než jakou máme my. Jak silná je kulturní tradice, která chápe dělení státu jako fatální chybu, jsem si uvědomila, když jsem sledovala, jak hluboko jsme •desli v očích obyčejných Číňanů, když jsme souhlasili s rozdělením Československa. Stěží se dá předpokládat, že by vláda CLR zvláště nyní, kdy aspiruje na členství v klubu světových Mocností, přiznala slabost tím, že by připustila osamostatnění **«í svého území.
S odtržením Tibetu od Číny by se obtížné smiřovala i vláda vTchaj-peji. (Stojí za zmínku, že na rozdíl od ČLR, která nezá-Vlslost Vnějšího Mongolska akceptovala v roce 1949, se vláda v Tchaj-pcji smířila se skutečností, že Mongolská republika už opatří Číně. až v roce 2000!) Spor o Tibet je na Tchaj-wanu
78 pHbihy
sledován a komentován pochopitelně l protipekingských pozic, nicméně tisk zdůrazňuje, že dalajláma nežádá pro Tibet nezávislost, ale autonomii. Již několikrát (pokud vím naposled v souvislosti s komentářem o přijetí dalajlámy kancléřkou Mcrkelo-vou v lednu 2008) se v tchajwanském tisku objevila fotografie dalajlámy, který pod obrazem Sunjatsena („otce čínské revoluce 1912") prohlašuje, že nežádá nezávislost. Fotografie pochází z dubna 2001, kdy měl dalajláma projev na toto téma před legislativním dvorem (parlamentem) vTchaj-peji.
iI - ■
Příběh Tchaj-wanu
Ivana liakešová
Diky tornu, jak o Tchaj-wanu informuji média, převládá v našich představách názor, ze si většina obyvatel ostrova přeje okamžité prohlášeni nezávislosti a že tomu bráni pouze Peking, který Tchaj-wan považuje za svou „odpadlickou provincii". Je to představa jednoduchá a zdá se i logická. Ale je správná?
Otazník nad budoucností
Ačkoliv jezdím do Číny často a byla jsem mnohokrát v nejrňz-nčjíích částech Tibetu, nejsem schopná udělat si na věc zcela jednoznačný názor. Tibetské přírodní i duchovní prostředí je jedinečné a je otázka, jak se dokáže vypořádat nejen s čínskou invazí, ale i s invazí přetechnizovaného globalizovaného světa 21. století.
koláž Jiří Jirásek: Tibet olympijský
Jako by již byly všechny stránky života v Čini zpolitizované -totiž v centru pozornosti a pod bedliiým dohledem vládce.
John K.Fjirbjnk: Dé|lny Číny
Pootevřené dveře
Letos v lednu se na Tchaj-wanu konaly volby do legislativního dvora (obdoba parlamentu), v nichž přesvědčivě zvítězila strana Kuomintang (KMT), tedy strana imponovaná z pevniny usilující o to, aby dveře pro případné budoucí sjednoceni zůstaly otevřené. Obsadila 81 ze 113 křesel, zatímco Demokratická pokroková strana (DPS), zdůrazňující tchajwanskou identitu, obsadila jen 27 křesel.
I když výsledky voleb ovlivnil v neprospěch DPS nový volební zákon, příčiny její porážky jsou mnohem hlubší. Kuomintang by zvítězil, i kdyby se volilo podle původního systému. Analýzy volebních výsledků překvapivě ukazují, že DPS ztratila kredit především u mladých voličů, protože „zdůrazňování národní identity a etnické výlučnosti oslovuje pouze starší voliče. Mladí na to neslyší." {Tchaj-wan Journal25.1.2008) Překvapivý je i postoj domorodých obyvatel ostrova. Jde o zlomek populace, o potomky těch. kdo žili na ostrově před imigrací z pevniny. Právě na jejich etnické odlišnosti staví DPS svou argumentaci. Pro domorodé obyvatele bylo v legislativním dvoře vyhrazeno šest křesel. DPS nezískala ani jediné.
Někteří komentátoři, především v USA, kteří jsou zvyklí posukovat podobné konflikty jediné optikou poměru vojenské síly, vidí příčinu nechuti obyvatel ostrova rozhodnout se pro definitivní odtržení od pevniny ve strachu z vojenské hrozby Pekingu. Může to být jedna z příčin, ale rozhodně ne jediná.
Na výsledcích voleb je pozoruhodné, že tak jednoznačné zvíria strana, která čtyřicet let udržovala tchajwanskou společ-
80
přibily
ľŕíbŕh Tchaj-wanu
SI
nost v podmínkách tvrdé totaliry. Otázka, proč se tato strana těší tak vysokému stupni přirozené autority, by mohla být námétem zajímavé sociologické studie. Větší pozornost, než se mu dostává, by si zasloužil i syn generála Čankajška ŤiangTing-kuo (Chiang Ching-kuo), po otcové smrti předseda ústředního výboru Kuo-mintangu a prezident Čínské republiky na Tchaj-wanu, který systém výlučné moci jedné politické strany v padesátých letech /.konstruoval, a o necelých čtyřicet let později inicioval jeho úspěšnou demontáž.
Abychom si alespoň částečně přiblížili vztah obyvatel ostrova ke Kuomintangu a k čínské pevnině, nezbývá než si stručné připomenout základní fakta z novodobé historie ostrova.
Osmatřicet let výjimečného stavu
Vedoucí osobnosti Kuomintangu v čele s Čankajškem sc na Tchaj-wan, který byl s výjimkou japonské okupace od roku 1885 jednou z čínských provincii, přeplavily spolu se dvěma miliony vojáků po prohrané občanské válce koncem roku 1949. Ncjvětší město Tchaj-pcj prohlásily prozatímním hlavním městem Čínské republiky a čtyřem milionům starousedlíků vnutily režim „kuomintangského poručnictví". Kromě Kuomintangu byly sice povoleny ještě dvě další politické strany, ale ty byly zcela závislé na kuomintangské hegemonii, stejně jako strany Národní fronty, jak to známe z vlastní historie. Kuomintang-ský režim se i v jiném podobal režimu, jaký vládl čtyřicet let u nás. Podobnost není náhodná, i Čankajšek se učil v Moskvě. Již ve dvacátých letech minulého století, kdy byl SSSR jediným přítelem jihočínské kuomintangské vlády v Kantónu, pochopil Čankajšek přednosti režimu založeného na totalitní moci jedné politické strany a všudypřítomné tajné policie a svého prvorozeného syna TiangTing-kua poslal studovat na vojenskou politickou akademii v Moskvě Tomu se pak na Tchaj-wanu naskytla příležitost uvést tento režim do praxe. Následky totalitní moci Kuomintangu byly umocněny tím, ie na Tchaj-wanu platil výjimečný stav (byl zrušen až v roce 1987), všechny projevy nesouhlasu s politikou vlády byly kvalifikovány jako rozvracení státu a jejich původci souzeni vojenským soudem. Údaje o počtu politických vězňů a popravených nejsou známé, ale tchajwanské gulagy, umístěné na nehostinných ostrovech jihovýchodně od
1
I Tchaj-wanu, se dnes staly turistickou atrakcí (podobné jako f v Rusku).
Způsob, jakým Kuomintang ovládal tchajwanskou společnost, I jbyl mnohem tvrdší, než totalita u nás. Navíc byla tchajwanská společnost rozpolcená. Potomci starousedlíků a přistěhovalci po roce 1949 tvořili dvě nesourodé složky, které našly společný jazyk teprve s odstupem dvou až tří generaci. Pokud se formovala nějaká opozice, tedy jen v zahraničí.
Změna reprezentace na mezinárodní scéně
Tchaj-wan měl oproti zemím východní Evropy tu výhodu, že se jeho ekonomika vyvíjela nezávisle na ideologii. Spojené státy poskytly Tchaj-wanu hospodářskou pomoc, která mnohonásobné převýšila pomoc poskytnutou kterékoli jiné oblasti. Navzdory společenskému napětí rostla životní úroveň, Tchaj-wan zažil populační explozi, mladým lidem se dostalo kvalitního vzdělání, často v zahraničí. Jelikož základní podmínkou společenské kariéry bylo členství ve straně, mladí lidé vstupovali do Kuomintangu, rozšiřovali jeho členskou základnu a zároveň ho ideologicky rozmělňovali a „tchajwanizovali".
Zatímco katalyzátorem destrukce totalitních režimů ve východní Evropě bylo špatně fungující hospodářství, katalyzátorem destrukce totalitní moci Kuomintangu byla jeho zahraniční politika.
Na začátku sedmdesátých let přestala OSN ignorovat existenci Čínské lidové republiky, reprezentanta Tchaj-peje v křesle představitele Číny vystřídal zástupce pekingské vlády a čím dál více diplomatů stěhovalo úřady z Tchaj-peje do Pekingu. Pro Kuomintang to znamenalo nejen ztrátu mezinárodni prestiže, ale především ztrátu prestiže ve vlastní zemi. Mocenské nástroje, jejichž pomocí nutila kuomintangská vláda tchajwanskou společnost k poslušnosti, se stávaly nefunkčními. Už nebylo možné tvrdit, že vláda v Tchaj-peji reprezentuje celou Čínu a že sc v dohledné době s mezinárodní pomocí vrátí na pevninu. Obyvatelům ostrova bylo třeba dát jinou perspektivu.
Jedinou možností, jak zabránit vnitropolitické krizi, bylo přihnat realitu a přizpůsobit se jí.
82
přibily
Tchajwanská „perestrojka"
Zásluha Čankajškova synaŤiangŤing-kua spočívá nejen v tom, ze vycítil, kdy se jím vytvořený totalitní model společnosti přežil, ale především v tom, že měl odvahu i schopnost s tímto režimem skoncovat. ŤiangŤing-kuo inicioval reformy, které popřely dosavadní ideologická dogmata a otevřely cestu k postupné demokratizaci tchajwanské společnosti. Reformovat tchajwanskou společnost znamenalo zmínit strukturu zákonodárné i výkonné moci tak, aby reflektovala zájmy obyvatel ostrova, změnit koncepci armády, jejímž cílem nemá být útok na pevninu, ale obrana ostrova; vymazat délicí čáru mezi starousedlíky a přistěhovalci a přimět Kuomintang, aby se vzdal výsadního postavení jediné vládnoucí politické strany.
Přestože se mohl opírat o autoritu svého otce, neměl Ťiang Ting-kuo snadnou pozici. Musel překonat odpor ochránců ideologické čistoty ve vedení strany, veteránů občanské války, kteří se těžko smiřovali s myšlenkou, že definitivně prohráli. Chtěli dožít v představě, že občanská válka v roce 1949 neskončila a že se jednou na pevninu vrátí jako vítězové. Nedokázali pochopit, že mladá tchajwanská generace, a to včetně dětí přistěhovalců, o takovou perspektivu nestojí. O to větší díl prozíravosti a odvahy je třeba přičíst Ťiang Ting-kuovi, který i přes odpor většiny tehdejšího stranického vedení vyzval v kritickém roce 1970 k diskusi o slabinách kuomintangského režimu. Také tato fáze tchajwanské transformace nám připomíná mnohé, co známe z domácího prostředí. Vypovídající je i to, že pro účely ideologické diskuse byla nejlépe použitelnou vrstvou společnosti na Tchaj-wanu - stejně jako u nás - vysokoškolská mládež a mladá společenskovědní inteligence. Také diskuse na stránkách Univrť žitního časopisu se týkala problémů, které nám mnohé připomínají: příliš dlouhé potlačování svobody vede ke stagnaci myšleni a k omezováni tvůrčích sil osobnosti. Svoboda projevu, zvláště na akademické půdě, neohrožuje bezpečnost státu. Vláda by měla změnit dosavadní politiku „hledání pokroku ve stability ve „hledání stability v pokroku". Nezbytným prostředkem řešeni společenských problémů je svobodná diskuse...
Příběh Tch.ij-M.-anu
Aí příliš tolerovaná opozice
Diskuse vyvrcholila publikováním prvního systematicky formulovaného návrhu společenských reforem, které měly spočívat v omlazení stranického a státního aparátu, ve snížení výdajů na zbrojení a na zahraniční reprezentaci, v odstranění korupce, zefektivnění administrativy, založení opoziční strany, omezení moci tajné policie, zrušení cenzury... O tom, že demontáž kuo-mintangské totalitní moci nebyla snadná, svědčí skutečnost, že se první konkrétní výsledek dostavil až v září 1986. Byl jím vznik opoziční Demokratické pokrokové strany (DPS).
Pro pochopení současného vztahu obyvatel ostrova k této politické straně je nutné připomenout, že DPS nevznikla jako výsledek revolty proti Kuomintangu, ale naopak po dohodě s reformátory uvnitř kuomintangského vedeni. Svědčí o tom jednak to, že k založení DPS došlo v době, kdy ještě platil zákon o výjimečném stavu a kdy i mnohem menší prohřešky měly fatální následky. Pro dosud bezpartijní politiky, kteří se rozhodli sloučit svá seskupeni do politické strany s opozičním programem, to proběhlo k údivu všech pozorovatelů bez následků. Druhým dokladem politické dohody je to, žc zakládající sjezd DPS se nekonal v ilegalitě, ale všem na očích - v pompézním hotelu Tchaj-wan v centru Tchaj-peje, v budově, kde se tradičné konají všechny velké akce Kuomintangu včetně jeho sjezdů.
DPS je v zahraničí chápána jako strana, která programové usiluje o definitivní separaci ostrova. Analýzy jejich volebních výsledků od počátku devadesátých let do současnosti však dokazují, že pokaždé když se ve straně prosadila skupina, která měla na osamostatnění radikálnější názor, klesly stranické preference a naopak.
Nezrušitelné vazby
Nedávný vývoj na Tchaj-wanu dokazuje, že vazby obyvatel Tchaj-•Wanu na čínskou pevninu jsou silnější, než se většina komentátorů v zahraničí domnívá. Téměř všichni obyvatelé Tchaj-wanu. nc)cn potomci přistěhovalců z roku 1949, mají své kořeny na P^ninč. Ve své většině proto přivítali anulováni zásady „třikrát
c (ne kontaktům, ne rozhovorům, ne kompromisům), které P3^'0 na XIII. sjezdu Kuomintangu v roce 1988, a aktivně
'•zpřetrhané koniakiv s pevninou, nejen rodinné, ale i in
nava-
i mstitu-
ftlbihy
cionální. Viditelné je to na příklad u náboženských organizací. Tchajwanští taoisté i buddhisté sc aktivní účastni akcí pořádaných náboženskými organizacemi na pevnině, investují do obnovy kulturních památek na pevnine apod. I pres diplomatické zábrany se Číňané z obou břehů setkávají na mezinárodních akcích. Ze všeho nejdůležitěji! však jsou styky hospodářské. CLR vytvořila pro tchajwanské investory mimořádné výhodné podmínky, zvláště v pobřežních provinciích, odkud pochází většina předku dnešních obyvatel Tchaj-wanu. Čínský trh představuje neomezené odbytiště pro tchajwanské výrobky. Tchajwanští podnikatelé mají na pevnině výhodu stejného jazyka a stejné mentality. Podle tchajwanského tisku vyvíjí hospodářskou aktivitu na pevnině přes milion tchajwanských firem a soukromých podnikatelů.
Co si „ostrované" doopravdy přejí?
Tchaj-wanci si přejí vystupovat na mezinárodních Fórech jako samostatný subjekt. Ale znamená to, že si přejí definitivní separaci od Číny? I prezident Čchen Šuej-pien, který propaguje vstup do OSN pod jménem Tchaj-wan, tvrdí, že během svého prezidentského mandátu neudělá nic, co by vedlo k definitivnímu osamostatnění ostrova. Tchajwanci si pochopitelné nepřejí ocitnout se pod jurisdikcí současné pekingské vlády, ale zároveň si uvědomují, že malé a excentricky položené teritorium je při současném uspořádání světa v nevýhodě. Čínská ekonomika je dnes jednou z největších a nejrychleji se rozvíjejících ekonomik světa. Tchaj-wanu sc nabízejí lepší možnosti ve spolupráci s touto ekonomikou než v konkurenci proti ní. Tchajwanské hospodářství je s ekonomikou ČLR natolik provázané, že kdyby ČLR chtěla položit Tchaj-wan na lopatky, nemusela by tolik diskutované rakety zřejmé vůbec použít.
To všechno jsou důvody, kvůli nimž se velká část obyvatel Tchaj-wanu nedomnívá, že je nutné právě v této chvíli řešit status ostrova radikálně.
Poznámka autorky. V prezidentských volbách, které se
konaly
po redakční uzávěrce 22. 3. 2008, zvítězil přesvědčivé kandidát Kuomintangu Ma Jing-ťiou. Tím se znovu potvrdilo, že riskantfl' politika prezidenta Čchen Šuej-piena, který koketoval s vyhtfis nim nezávislosti, obyvatele Tchaj-wanu neoslovila.
stati a úvahy
Sinizace aneb Čínské rysy na evropské tváři
Stanislav Komárek
Esejista, biolog a spisovatel Stanislav Komárek ('1958) podnikl do . Činy nékolik test. kteic dle autorových slov rozdilily jeho život na dobu ffedcinskou a počinskou. Ze získaných poznatků a zkušenosti čerpal inspiraci k napsáni řady esejistických črt. v nichž se často zamýlli nad vztahem čínské a evropské civilizace. V revue PROSTOR vyšly autorovy osobité reportážni črty ,. Tajemství čínského pokoje" (dvojčíslo 49-50) A „Tibet klášterní" (dvojčíslo 65-66).
Dnešní Evropská unie má s Čínou tradiční i současnou mnoho společných rysů. V podstatě lze říci, že v Evropě nyní probíhá poněkud bezzubý a pozdní pokus vytvořit na tomto konci curoasijské pevniny „Čínu jinými prostředky".
Udivující podobnosti
Evropská unie je útvar nemilitaristický, „vládu meče" v něm nahrazuje „vláda štětce" - všemocná a centralizovaná byrokrate. Vznikající velestát rovněž nemá žádné výrazné metafyzické *» eschatologické cíle příliš přečnívající obecnou louhu „mít se dobře". Také se jedná o obrovský a etnicky různorodý hospodář-**ý prostor, kde se ovšem nejednotní západní barbaři teprve učí 'a možná nenaučí), že lokální a kmenové zájmy nejsou nade vše, ** kooperace je lepší než boj a dlouhodobě se více vyplatí. Namís-r° 'Geografického písma s rôznou výslovností asi nastoupí „curo-fegličtina" kombi novaná se skomírajícím místním jazykem.