stoupl dovoz britských bavlněných a vlněných látek (v letech 1842 až 1845 na trojapůlnásobek). Stále rostoucí deficit čínského zahraničního obchodu způsobil, že stříbro unikalo do zahraničí a následkem toho se podstatně zvýšil kurs stříbrného Ľangu ve srovnání s měděnou mincí wencm. V roce 1842 se 1 liang směňoval za 1572 wenů, v roce 1849 za 2355 wenů. Znamenalo to, že daně, které rolníci platili měděnými mincemi, se v letech mezi koncem „opiové" války a začátkem tchaj-pchingského povstání zvýšily o polovinu. Ve skutečnosti však úředníci, kteří daně vybírali, odnímali rolníkům jako ekvivalent liangu stříbra ještě více měděných wenů. Vedoucí ruské duchovní misie v Pekingu Palladij (Kafarov) psal o vybírání daní: „Náčelník okresu je odpovědný za vybírání daní, přijímá od rolníků takové množství měděných mincí, které podle jeho uvážení stačí na získání stříbra do státní pokladny, takže podle drahoty stříbra se zvyšuje i množství požadovaných mincí; pak následují přídavky pro něj samého, pro jeho náhončí a služebníky; v případě nedoplatků v kterékoli z těchto položek rolníka svévolně soudí a mučí."
Zvýšení kursu stříbrného Langu proti měděným mincím se těžce projevilo na postavení pachtýřů, neboť statkáři zvyšovali pachtovné a kauce za půdu. Vzestup dovozu látek z Velké Británie současně přiváděl na mizinu řemeslníky a ničil domácí tkalcovství mezi rolníky; řemeslníci přicházeli o existenční prostředky, rolníci o důležitý vedlejší výdělek, který je často zachraňoval před smrti hladem. Následkem toho všeho rolníci pozbývali půdu a v Cíně se zostřovaly sociální rozpory a třídní boj. Čínské prameny uvádějí za léta 1841—1849 110 povstání a bouří, jichž se zúčastnili jak Číňané, tak i příslušníci nečínských národností — Dunganové, Tibeťané, Jaové a další. Tato povstání ponejvíce vedly tajné společnosti, z nichž nejznáraější byly San-che-chuej (Společnost Triády), Tchien-ti-chuej (Společnost Nebes a země), San-tien-chuej (Společnost Tří bodů). Rozhořčení lidových mas nad útlakem úřadů a statkářů se projevovalo nejsilněji v jižních provinciích Kuang-tung a Kuang-si, které více než jiné části Číny utrpěly britskou agresí. Například v Kuang-si propukala povstání v různých oblastech skoro nepřetržitě od roku 1844. Tyto provincie se v polovině 19. století staly ohniskem rolnické války, která vstoupila do dějin pod názvem tchajpehingské povstání.
V roce 1843 vytvořil vesnický učitel, syn kuangtungského rolníka
258
Chung Siou-Čchúan (1814—1864) v Kuang-si společnost Paj-šang-ti-chuej (Společnost uctívaní nebeského vladaře). V polovině čtyřicátých let napsal několik „hymnů" a „ponaučení" (O pravé cestě poznání světa aj.). Popularizovaly teze křesťanského náboženství, s nímž se Chung Siou-čchůan seznámil v Kantónu, ve spojení se staročínskymi sociálně etickými naukami o spravedlivé společnosti „veliké jednoty". Chung Siou-čchůanova kázání obsahovala také skrytou výzvu ke zničeni mandžuského panství v Číně. Chung Siou-čchůan a jeho první spolubojovníci — učitel Feng Jún-šan, uhlíř Jang Siou-čching a chudý rolník Siao Čchao-kuej — propagovali myšlenky všeobecné rovnosti, vyzývali ke zničení buddhistických a taoistických „idolů" a připravovali povstání proti mandžuské moci.
Vedle chudasů vstupovali do řídicího jádra Paj-šang-ti-chuej i jednotliví příslušníci bohatých vrstev obyvatelstva — syn zámožného rolníka Š' Ta-kchaj či drobný statkář Wej Čchang-chuej. To však neměnilo nic na protifeuá^Iním zaměření hnutí, které se projevovalo především ve výzvách k rovnosti a k boji proti konfuciánství, taoismu a budd-hismu jako oporám feudálního zřízení.
Počáteční období povstání
Čchingské úřady a velkostatkáři začali členy Paj-šang-ti-chuej pronásledovat, neboť v jejich činnosti spatřovali ohrožení své moci. Již v roce 1848 docházelo k potyčkám mezi statkářskými strážními oddíly (tchuan-lien) a stoupenci Chung Siou-čchiiana. Místním reakčním silám se však nedařilo oddíly stoupenců společnosti porazit.
V červenci 1850 shledal Chung Siou-čchúan situaci v zemi příznivou k otevřenému povstání proti Čchingům. Nařídil svým stoupencům, aby se soustředili v prostoru vesnice Ťin-tchien v okrese Kuej-pching v provincii Kuang-si. Shromáždily se tam oddíly Jang Siou-čchinga, Siao Čchao-kueje a Wej Čchang-chueje a v srpnu se tam probil se čtyř-tisícovým oddílem Š' Ta-kchaj. V listopadu tam již bylo 20 000 povstalců (včetně žen a dětí), většinou rolníků; bylo mezi nimi i mnoho přesídlenců z Kuang-tungu. Povstání se od počátku zúčastnili horníci a uhlíři a později se k němu připojili kuliové, řemeslníci a obchodníci. Mezi povstalce se zařazovali také členové tajných společností, pirát-
259
ských oddílů a loupežných skupin. Za Chung Siou-čchiianem šlo mnoho příslušníků národnostních menšin, zvláště národnosti Čuang (mezi nimi š' Ta-kchaj, Wej Čchang-chuej a několik dalších tchaj-pchingských vehtelů).
Než se shromáždili v Tin-tchienu, prodali stoupenci Paj-šang-ti-chuej svůj majetek. V Tin-tchienu byly zřízeny takzvané posvátné sklady, do nichž se odevzdávaly všechny cennosti a peníze a odkud povstalci a jejich rodinní příslušníci dostávali rovné příděly potravin a oděvů. V tchajpchingském ležení byla nastolena přísná kázeň a zavedena vojenská organizace. Ženy žily v oddělených táborech a styk mezi muži a ženami nebyl dovolen. Charakteristickými znaky tchaj-pchingů byly červené šátky na hlavách a dlouhé vlasy (jako výraz odepření poslušnosti Mandžuům). Z toho plynula jejich přezdívka „dlouhovlasí".
Pokusy čchingské vlády potlačit povstání v zárodku utrpěly nezdar. Koncem roku 1850 způsobili tchaj-pchingové čchingským vojskům několik porážek. Potom bylo 11. ledna 1851 (o Chung Siou-čchůano-vých narozeninách) v Ťin-tchienu veřejně vyhlášeno povstání proti mandžuské dynastii Čching. Jeho cílem bylo zřídit Nebeský stát veliké rovnosti — Tchaj-pching tchien-kuo (odtud název tchaj-pchingové). Chung Siou-čchůan se záhy začal nazývat Tchien-wang (Nebeský král). V prvním období boje chtěli povstalci osvobodit Čínu od mandžuského jha a zničit feudální útlak rovným rozdělením půdy. V posledním období k těmto cílům přistoupil i boj bezprostředně proti britským, francouzským a americkým uchvatitelům.
Dějiny tchajpchingského povstání se děli na čtyři období: I. počáteční období — od prvních srážek s čchingskými vojsky a ťintchien-ského povstání až po obsazení Nankingu, kde bylo zřízeno centrum tchajpchingského státu (1850—1853); 2. výstavba tchajpchingského státu — od obsazení Nankingu až po rozkol v táboře tchaj-pchingů (1853—1856); 3. úpadek tchajpchingského povstání (1856—1860); 4. boj tchaj-pchingů proti bloku mandžusko-čínských feudálů a cizích kapitalistických agresorů, porážka povstání (1860—1864).
Chung Síou-čchúanovi stoupenci, kteří povstali v Ťin-tchienu, odrazili nové pokusy vládních vojsk, která je měla zničit, a vydali se na sever. V září 1851 obsadili tchaj-pchingové město Jung-an v severní části provincie Kuang-si. Tam byla vytvořena tchajpchingská vláda. Pět
Chung Siou-čchůanových spolubojovníků dostalo tituly wangů. Jang Siou-čching (Tung-wang, tj. Východní král) stanul v čele velení a administrativní moci. Další tchajpchingští představitelé dostali hodnosti a tituly podle svého postaveni v tchajpchingském státě.
Velkým úspěchem tchaj-pchingů bylo vytvoření silné armády s přísnou kázni. Vojáci byli povinni pečlivě plnit příkazy vehtelů, nepřipouštět a nekrýt zlořády, jednat spojenými silami, nepít víno, nepřivlastňovat si ukořistěné zbraně, zlato a stříbro, zachovávat vojenské tajemství a mít vždy v pořádku zbraň. Tchaj-pchingové byli na počátku povstání vyzbrojeni jen kopími, luky a holemi. Tchajpchingská armáda, která se opírala o lidovou podporu, porazila mnoho útvarů vládních vojsk a zčásti se na jejich úkor vyzbrojila. Později si tchaj-pchingové I -      zorganizovali vlastní výrobu zbraní.
Čchingská vojska oblehla Jung-an, ale v dubnu 1852 tchaj-pchingové blokádu prolomili, způsobili nepříteli několik porážek a vydali se k řece Jang-c'. V listopadu obsadili říční přístav Jůe-čou v Chu-nanu a zamířili po souši i po Jang-c' na východ. V lednu 1853 dobyli tchaj-pchingové v provincii Chu-pej trojměstí Wu-chan (Wu-čchang, Chan-kchou, Chan-jang). V té době dosáhl stav jejich armády půl miliónu. Za pochodu k Jang-c' se úspěchy povstalců střídaly s nezdary — nepodařilo se jim dobýt velká opevněná města Kuej-lin a Čchang-ša, v bojích zahynuli dva z nejvýznamnějšich vůdců povstání Feng Jiin-šan a Siao Čchao-kuej; Chung Ta-čchúan, vůdce společnosti Tchien-ti-chuej, která se připojila k tchaj-pchingům, byl při průlomu obklíčení u Jung-anu čchingskými vojsky zajat a popraven. Přes veškeré ztráty byl však úspěch tchaj-pchingů očividný. Vyplýval především z toho, že k boji povstaly široké lidové masy a podporovaly hesla zničení čchingské moci a vytvoření „Nebeského státu veliké rovnosti", která tchaj-pchingové vytyčili.
Vítězství, jichž tchaj-pchingové dosahovali, a obsazení Wu-chanu uvrhly čchíngskou vládu do bezradnosti. Vůdcové povstání však nevyužili příznivé chvíle k tomu, aby zorganizovali ofenzívu proti Pekingu. Místo toho pokračovala tchajpchingská armáda v ofenzívě východním směrem. Tchaj-pchingové obsadili řadu přístavů na Jang-c* v provinciích Ťiang-si, An-chuej a Tiang-su, mezi nimi i An-čching, a 19. března 1853 vzali útokem Nanking, jedno z největších čínských měst, které bylo v počátečním období dynastie Ming hlavním městem
260
261
Číny. Tchajpchingská armáda měla v dobč, kdy dobyla Nanking, 1 milión bojovníků. Tchaj-pchingové přejmenovali Nankingna Tchien-ťing (Nebeské hlavní město) a učinili ho svým centrem.
Cestou od Jung-anu do Nankingu plenila tchajpchingská vojska vládní instituce, likvidovala lidem nenáviděné Mandžuy a vysoké úředníky z řad Číňanů, zabíjela statkáře, kteří aktivně vystoupili proti povstalcům, konfiskovala jejich majetek, ukládala kontribuce boháčům a krutě trestala ty, kdo se vyhýbali jejich placení. Povstalci se snažili získat podporu lidových mas, trestali pokusy o olupování obyvatelstva a často přidělovali rolníkům potraviny a část majetku zkonfiskovaného statkářům. Ve svých proklamacích tchaj-pchingové slibovali, že osvobodí rolníky na tři roky od placem daní. Rolnictvo a městská chudina tchaj-pchingy podporovaly.
Tchaj-pchingové nezanechávali posádky na území, jímž postupovali k Nankingu, takže reakční síly tam obnovovaly svou moc a vyřizovaly si účty s obyvateli, kteří byli podezřelí ze sympatií k povstalcům. Z čistě vojenského hlediska to usnadňovalo mandžuskému velení tchaj-pchingské území obklíčit. Ani chyby, jichž se tchaj-pchingové dopouštěli, však nevedly k rychlému vítězství reakčních sil. Tchajpching-ské povstání trvalo čtrnáct let a strhlo do svého víru desítky miliónu lidí v mnoha čínských provinciích. Spravedlivý ráz rolnické války a lidová podpora tchaj-pchingům umožnily, aby mnoho let čelili man-džusko-čínským feudálům a zasazovali jim citelné rány.
Výstavba tchajpchingského státu. Agrárni program tchaj-pchingů
V roce 1853, krátce po vstupu do Nankingu, uveřejnila tchajpchingská vláda „Pozemkový systém Nebeské dynastie". Tento dokument obsahoval program společenského zřízení Tchaj-pching tchien-kuo, založeného na zásadě naprosté rovnosti. Počítalo se s rovným rozdělením půdy podle počtu osob. Děti do 16 let dostávaly polovinu přídělu pro dospělé. Veškerá půda se dělila podle kvality na devět kategorií tak, že 1 mu první kategorie se rovnal 3 mu deváté kategorie. Předpokládalo se, že všechny rodiny budou po novém rozděleni půdy sklízet stejnou úrodu. „Veškerou půdu v Podnebesí," uvádělo se v dokumentu, „musí
společně obdělávat obyvatelé Podnebesí. Ti, na něž se nedostane půda v jednom místě, budou přesídleni jinam... Je-li v jednom místě neúroda, musí mu úrodné oblasti pomoci. Je třeba dosáhnout toho, aby celé Podnebesí užívalo velikých hodnot, seslaných otcem nebeským, pánem bohem, aby lidé společně obdělávali půdu, společně se stravovali a odívali, společně vydávali peníze a aby vše bylo rozděleno stejným dilem a nikdo netrpěl hladem ani zimou."
Dokument stanovil, kde se mají pěstovat morušovníky i kolik je třeba mít v hospodářství vepřů a slepic. Předpisy se neomezovaly na otázku půdy. Upravovaly organizaci veškerého života v tchajpching-ském státě podle zásad vojenské občiny. Každých 25 rodin vytvářelo administrativní, hospodářskou, vojenskou a náboženskou jednotku liang (četa), v jejímž čele stál liang-s'-ma. Liang měl společný sklad, kam byli všichni povinni odevzdávat přebytky produktů a peněz. Členové čety vydržovali sirotky a lidi neschopné práce.
Pozemkový zákoník stanovil i základy organizace tchajpchingské armády. Z každé rodiny se vyčleňoval jeden voják, takže 25 rodin vytvářelo četu, dělicí se na pět pětic; četě velel týž liang-s'-ma. Když neprobíhaly vojenské akce proti čchingským vojskům ani operace proti banditům, věnovali se vojáci zemědělství a byla jim svěřována práce hrnčířů, kovářů, tesařů, truhlářů a Isamenlků. Čtyři čety tvořily rotu, pět rot brigádu, pět brigád divizi, pět divizí sbor, který měl 13 156 bojovníků a tedy i tentýž počet rodin. V armádě se zaváděla přísná kázeň, zakazovalo se pít víno a hrát hazardní hry, o kouření opia ani nemluvě. Velitel sboru byl současně na příslušném území hlavou civilní moci a soudů. Byl zaveden řád každoročního povyšování na velitelská místa, přičemž doporučovat kandidáta na tato místa mohly nejen osoby hodnostně vyšší, ale i podřízení. Počítalo se s tím, že každé tři roky budou funkcionáři nově hodnoceni podle svého chování, předností i nedostatků.
„Pozemkový systém Nebeské dynastie" vyjadřoval snahy rolníků o všeobecnou rovnost, které byly za nadvlády feudálních výrobních vztahů hluboce pokrokové, neboť „v boji rolníků s feudáhilmi statkáři je myšlenka rovnosti nejsilnčjším ideovým podnětem v boji o půdu — a zavedení rovnosti mezi drobnými výrobci znamená nejúplnějši odstraněni všech nejrůznějších pozůstatků nevolnictví".5 Uskutečnění programu rovného rozdělení půdy by bylo mohlo upravit cestu k roz-
262
263
voji kapitalismu v Číně. Záviselo však na utopickém projektu vytvoření systému patriarchálních občin, podřízených vojenským potřebám, s přísně reglementovaným způsobem života a výrobní činnosti. Z toho plynula ncuskutečnitelnost „Pozemkového systému". I částečnému novému rozděleni půdy navíc bránil válečný stav.
Postavení rolníků se alespoň na části území tchajpchingského státu nicméně zlepšilo. V některých oblastech bylo sníženo pachtovné, v jiných rolníci vůbec přestali statkářům platit a ukládalo se jim platit daně přímo tchajpchingské správě, a dokonce i v místech, kde rolníci platili statkářům pachtovné v dřívějším rozsahu, byli před zvůli svých vykořisťovatelů do určité míry chráněni. Docházelo i k tomu, že rolníci zabírali půdu statkářů, kteří se utekli pod ochranu čchingských vojsk, když se tchaj-pchingové přiblížili.
K dalším pokrokovým opatřením tchaj-pchingů patřilo zrovnoprávnění žen a mužů. Ženy měly jako muži rovné právo dostat příděl půdy a skládat zkoušky k uděleni hodností, jejichž nositelé byli stavěni naro-ven úředníkům. V tchajpchingské armádě byly ženské jednotky. Byla zakázána prostituce, koupě a prodej nevěst a barbarský zvyk podvazo-vání nohou. Tchaj-pchingové zrušili mučení, zavedli veřejné soudy a energicky bojovali proti banditísmu.
Ve snaze o všeobecnou rovnost ničili tchaj-pchingové cennosti a přepychové předměty. Nutili boháče, aby pracovali se všemi společně na veřejných pracích, na opravách domů a hrází, na přenášení rýže a na stavbě městských hradeb. Lenost se přísně trestala.
Státní zřízení Tchaj-pching tchien-kuo bylo monarchické a vytvořila se nová hierarchická špička společnosti, sestávající z dědičných wangů, chouů a jiných, po nichž následovali úředníci jedenácti hodností. Tchajpcbingská Šlechta se obklopovala přepychem a služebnictvem a tak v praxi odhazovala rolnické ideály společnosti „veliké rovnosti' Náboženský obal tchajpchingské ideologie, který byl typický pro četná rolnická povstání v Číně i v jiných zemích, upevňoval monarchické zásady tchajpchingského státu a podvazoval aktivitu mas. Místní mocenské orgány se skládaly ze šen-š* a ze statkářů. To vše ukazovalo, že tchaj-pchingové nejsou schopni překročit meze feudálního zřízení.
V zahraniční politice se tchaj-pchingové vyslovovali pro rovnoprávnost a pro vzájemně výhodný obchod. Na území Tchaj-pching tchien-kuo byl zakázán jen obchod opiem. Ve snaze využít boje mezi
tchaj-pcbingy a čchingskou vládou pro své zájmy vyhlásily Velká Británie, Francie a USA neutralitu prostřednictvím svých zástupců, kteří navštívili v letech 1853—1854 tchajpchingské hlavní město. Události, které nastaly za několik let, odhalily, jak byla tato prohlášení pokrytecká a lživá.
Severní expedice a Západní pochod tchajpchingských vojsk
Po obsazení Nankingu se tchaj-pchingové nezřekli snahy svrhnout moc čchingské dynastie v jejím hlavním městě Pekingu. K tomu byla v kvetou 1853 zorganizována Severní expedice. Tchajpcbingská vojska se probojovala přes provincie An-chuej, Che-nan a Šan-si, pak znovu do Che-nanu a koncem září obsadila část sídelní provincie Č'-li. V říjnu 1853 se povstalci přiblížili k nej většímu severočínskému centru Tiencinu.
Tou dobou probíhalo na sever od Jang-c' povstání nien-ťiinů, organizované tajnou společnosti Nien-tang (Strana světlonošů). Toto povstání mohlo Severní expedicí usnadnit splnění jejího úkolu. Vedeni tchaj-pchingů však nedocenilo význam pochodu na Peking. K účasti v Severní expedici bylo vyčleněno málo vojsk, nebyly připraveny zálohy a nenahrazovaly se ztráty utrpěné v bojích ještě dříve, než se vojska přiblížila k Tiencinu. Tchajpchingští vojáci, pocházející z jihočínských a středočínských provincií, museli bojovat za chladné zimy, na kterou nebyli zvyklí. Záporně se projevilo i to, že tchaj-pchingové nedokázali zorganizovat s nien-ťuny společné akce proti čchingským vojskům a pozvednout k boji masy č'liských rolníků. Následkem toho se povstalcům nepodařilo dobýt Tiencin a Severní expedice skončila porážkou. Neúspěšný byl i nový pokus o obsazení Pekingu, podniknutý v roce 1854,
Porážku Severní expedice zčásti vynahradil úspěch Západního pochodu tchajpchingské armády, který začal také v květnu 1853 a jehož cílem bylo obnovit moc tchaj-pchingů na středním toku řeky Jang-c*. Značná Část provincii An-chuej, íiang-si a Chu-pej byla znovu osvobozena od čchingské moci, V této oblasti museli tchaj-pchingové svést boj s novým nepřítelem — armádami, které vytvořili čínští statkáři a vládní hodnostáři Ceng Kuo-fan, Li Chung-Čang a další. Čínští
264
statkáři, kteří viděli, že mandžuské úřady nejsou schopny rolnickou válku potlačit, se rozhodli sami se dát do boje proti tchaj-pchingům. Zvlášť horlivě začal Mandžuům pomáhat Ceng Kuo-fan, který ze stat-kářských synků, deklasovaných živlů a oklamaných a zastrašených rolníků zorganizoval chunanskou armádu neboli „oddíly chunanských junáků". Tchaj-pchingové tuto armádu nejednou porazili, takže Ceng Kuo-fan byl nucen v roce 1855 přiznat, že „za poslední tři roky sc armáda pro své porážky pětkrát rozutekla".
Povstání společnosti Siao-tao-chuej v Šanghají
V letech 1853—1855 poskytla tchaj-pchingům v jejich boji proti man džus ko-čínským feudál ům velkou pomoc tajná organizace Siao-tao-chuej (Společnost malých nožů), která byla odnoží zmíněné společnosti Tchien-ti-chuej. Heslem Siao-tao-chuej bylo svržení Čchingů a obnovení čínské dynastie Ming. Pod vlivem tchajpchingských vítězství zahájili Členové společnosti v květnu 1853 povstání ve Fu-ťienu a obsadili přístav Sia-men a několik dalších měst. Krátce nato propukla povstání v řadě okresů provincie Ťiang-su. 7. září 1853 zahájili členové společnosti pod vedením Liou Li-čchuana povstání, při němž za podpory lidu obsadili velkou část Šanghaje včetně okresní správy a vytvořili povstaleckou armádu.
Vedle obecných příčin růstu lidového rozhořčeni, jako byly zesílené feudální vykořisťováni lidových mas po první „opiové válce" a vliv tchajpcrúngského povstání, byly v šanghajské oblasti zvlášť citelné následky války — zřízení mezinárodního settlementu uráželo národní cítění Číňanů, zatímco značný růst dovozu cizích látek přivedl na mizinu početné vrstvy řemeslníků, kteří se v Šanghaji a okolních městech zabývali tkalcovstvím. To zvyšovalo ochotu mas k otevřenému povstání proti mandžuské vládě. Čchingy, kteří dostávali většinu svých prostředků z Ťiang-su a Če-riangu, silně postihlo nastolení moci povstalců v Šanghaji (s výjimkou cizího settlementu) i v řadě dalších měst provincie Ťiang-su. Jeden z Ceng Kuo-fanových pomocníků označil tyto provincie za špižírny Čchingskč vlády a řekl, že „na nich závisí osud vládních vojsk".
Po obsazení Nankingu však zpočátku tenajpehingští předáci nevěno-
266
vali těmto provmeilm dostatečnou pozornost. Liou Li-čchuan se prohlásil za stoupence tchaj-pehingů a psal svá provolání jménem „velikého mingského státu" a jménem Tchaj-pching tchien-kuo. Vyslal do Nankingu svého zástupce, aby navázal s tchaj-pehingy styky. V jeho listině se uvádělo: „Já, věrný poddaný Liou LÍ-čchuan, rodem z okresu Síang-šan v Kuang-tungu, žiji dlouhou dobu v Šanghaji a zabývám se obchodem. Když jsem viděl, že úřednický útisk podněcuje lid ke vzpouře, jako první jsem v čele svých druhů zahájil povstání. Za několik dní jsme obsadili tři města, zabavili jsme sklady a očekáváme příchod vašich vojsk. Současně posíláme drahocenný meč jako svědectví naší oddanosti." Vyslance společnosti Siao-tao-chuej zadržela čehingská vojska. Tchaj-pchingové však ofenzívu proti Šanghaji nezorganizovali. Následkem toho museli povstalci v této oblasti čelit náporu reakčnícb vojsk, která získala přímou podporu cizích agresorů. V lednu 1855 se oddíl francouzských vojsk pokusil zmocnit se Šanghaje. Přestože Francouzi měli delostrelectvo, byli odraženi.
Stoupenci Siao-tao-chuej sedmnáct měsíců hrdinně bojovali proti reakci a odolávali blokáde mandžuských vojsk, která byla podporována ze settlementu. V únoru 1855 se však postavení povstalců zhoršilo, zvlášť špatně na tom byli se zajišťováním munice a potravin; museli proto ustoupit. Liou Li-čchuan zahynul při průlomu zc Šanghaje. Mnoho účastníků šanghajského povstání se připojilo k tchaj-pchingům, další se zúčastnili povstání v Ťiang-si. Po vstupu do Šanghaje se čehingská vojska krvavě vypořádala s pokojnými obyvateli.
Vnitřní boj v tchajpehingském tábore. Úpadek tchajpehingského státu
Postavení tchaj-pehingů oslabily jejich vojenské chyby (opožděná a špatná organizace Severní expedice i slabost moci na obsazených územích při řece Jang-c' a nevšímavost k upevněni pozic v šanghajské oblasti). Negativní důsledky těchto chyb byly však do značné míry kompenzovány podporou obrovských lidových mas, především rolnictva. Mnohem těžší důsledky měl vnitřní boj v táboře tchaj-pehingů, který v roce 1856 vedl k otevřenému rozkolu. Tento boj byl projevem neschopnosti tchajpchingských vůdců upustit od skupinových a indi-
267
viduálnlch zájmů, aby bylo dosaženo společných dlů a vítězství věci utlačeného Čínského lidu. Důležité přitom byly i osobní vlastnosti jednotlivých předáků, jejichž nedostatky se při monarchickém zřízeni tchajpchingského státu projevily velmi výrazně. Rozhodující však byl sociální důvod — neschopnost rolnictva dlouho zachovávat jednotu a kázeň, překonávat frakcionářství a vypracovat realistický tvůrčí program.
Propukl ostrý konflikt mezi Jang Siou-čchingem a Wej Čchang-chuejem, který využil nespokojenosti tchajpchingských vůdců s tím, že v Jang Siou-čchingových rukou se fakticky soustředilo vedeni tchajpchingské vlády a armády. S Chung Siou-čchůanovým souhlasem zorganizoval Wej Čchang-chuej spiknutí, jehož výsledkem bylo 2. září 1856 zavraždění Jang Siou-Čchinga, jeho příbuzných a několika tisíc jeho stoupenců. Wej Čchang-chuej se na jistou dobu zmocnil v Nankingu moci, ale proti němu vystoupil tchajpchingský předák Š' Ta-kchaj a zabil ho. Š' Ta-kchaj, kterého Chung Siou-čchůan postavil do Čela tchajpchingské vlády a armády, však byl týmž Chung Siou-čchůanem záhy z vedeni odstraněn a v červnu 1857 odešel se svými vojsky, v nichž bylo více než 100 000 lidí, z Nankingu nejprve do An-chueje a pak do Tiang-si, odtud pak dó jihozápadní Cíny. K moci přišli Chung Siou-čchiianovi příbuzní. Tchajpchingský stát velmi oslabilo to, že byl usmrcen Jang Siou-čching a množství jeho stoupenců — zocelených bojovníků, kteří tvořili páteř administrativy i vojenského veleni, že odešel Š' Ta-kchaj a že do vedení přišli lidé, kteří se revolučního boje nezúčastnili. Začalo období úpadku rolnické války, které se vyznačovalo rostoucími rozpory mezi tchajpchingskými předáky a masami účastníků povstání. Povstavší rolnici se snažili uskutečňovat ideály všeobecné rovnosti, četní předáci se však těchto ideálů zřekli a stali se novými feudály.
Jeden z nových předáků tchajpchingského státu Chung Zen-kan předložil v roce 1859 Chung Siou-čchůanovi „Nový spis na pomoc řízení", v němž navrhoval podporovat výstavbu železnic a silnic, stavbu parníků a vydávání periodického tisku, zřizovat po celé zemi poštovní úřady a zorganizovat informace o běžných událostech a hospodářských záležitostech, povzbuzovat zakládání bank, podporovat technické novinky, pomáhat soukromým podnikatelům při těžbě užitkových nerostů, zavést životni a majetkové pojištění, zakládat ne-
mocnice, chudobince a sirotčince. V Chung Žen-kanových návrzích, které zahrnovaly široký okruh problémů, se neobrážela (na rozdíl od „Pozemkového systému Nebeské dynastie") snaha vyřešit problém půdy ve prospěch rolníků. Byl to program omezených buržoaznlch reforem, vyložený většinou v podobě obecných úvah o užitečnosti novinek, uplatňovaných v západních zemích, a odtržený od reálných podmínek Činy v polovině 19. století.
Rozkol v tchajpehingském táboře a změna ve vedeni hnutí se projevily i na vývoji vojenských akcí. Tchaj-pchingové se od té doby především bránili. Hlavním silám tchajpchingské armády veleli znamenití vojevůdci Li Siou-čcheng a Čchen Jů-čcheng. Li Siou-čcheng vyrostí v tchajpchingské armádě z prostého vojáka ve vojevůdce, který dostal titul Čung-wang, Věrný král. Po usmrcení Jang Siou-čchinga a odchodu Š' Ta-kchaje z Nankingu se stal nejvýznačnějším vojenským předákem tchaj-pehingů. Li Siou-čchengova a Čchen Jú-čchen-gova vojska, která bojovala jižně a severně od Jang-c', zasazovala údery nepřátelským armádám, které se snažily tchajpchingské hlavní město Nanking obklíčit.
V letech 1856—1860 vznikla v Číně složitá situace. Zatímco v údolí Jang-c' probíhal boj mezi tchaj-pehingy a mandžuskc^člnskými feudály, v oblasti Kantónu a v severní Čině vedly Velká Británie a Francie proti Číně takzvanou druhou „opiovou" válku.
Druhá „opiová" válka z let 1856—1860
Kapitalistické mocnosti se snažily situace v Číně využít k dalšímu pokroku v přeměně této obrovské země ve svou polokolonii. Velká Británie, Francie a USA již v roce 1854 společně předložily Číně požadavek, aby byly revidovány smlouvy z let 1842—1844; trvaly na tom, že maji mít právo neomezeně obchodovat na celém čínském území, že do Pekingu mají být připuštěni cizí vyslanci a že má být oficiálně povolen obchod opiem. Čchingská vláda odmítla jejich požadavky přijmout
Velká Británie a Francie se hned neodhodlaly zahájit proti Číně válečné akce, protože vedly tehdy válku s Ruskem. Avšak po uzavřeni Pařížského míru v roce 1855 přípravy Velké Británie a Francie na válku
proti Číně zesílily. Jako záminky k zahájení války využili britští agresoři inddentu s lorchou Arrow — čínskou lodí, jejíž majitel si koupil v Hongkongu britské lodní osvědčeni. Kantonské úřady zatkly na Arrow piráty a podloudníky, a přestože platnost osvedčení již vypršela, britská vláda využila této události, aby zahájila proti Číně novou agresi. Incident s lorchou Arrow se udál 8. října 1856 a o dva týdny později britská eskadra barbarsky bombardovala Kanton. Britská vojska řádila na kuangtungském pobřeží, ničila obydlí pokojných obyvatel a zabíjela obyvatele. Marx a Engels v řadě článků pranýřovali „anglickou zvůli v Číně" (název Marxova článku) a „bombardování Kantónu". Akce anglických ozbrojených sil označili za „navýsost nespravedlivou válku" .s
Řádění a násilí kolonizátorů pobouřilo čínský lid. V Kuang-tungu byla vytvořena domobrana, která zaútočila na britské lodi a přinutila britská vojska, aby koncem ledna 1857 opustila opevnění poblíž Kantónu. Dodávka potravin do Hongkongu byla ztížena a většina čínského služebnictva z Hongkongu odešla. Uchvatitelé však měli převahu. Tak jako za první „opiové" války projevila se prohnilost feudálního zřízeni, neochota mistodržitelů jedněch provincií pomáhat jiným a kapitulant-ství vládnoucích špiček, pojící se s nenávistí k lidu.
V roce 1857 se k britské agresi připojila Francie. Vláda Napoleona III. si za záminku ke vstupu do války proti Číně zvolila usmrcení francouzského misionáře, který bez svolení úřadů pronikl do provincie Kuang-si. Spojené britsko-francouzské síly, které měly základnu v Hongkongu, byly soustředěny v prostoru Kantónu. V prosinci 1857 předložil britský vyslanec lord Elgin za podpory francouzské a americké vlády místodržiteli Kuang-tungu a Kuang-si Jie Ming-čchenovi požadavek, aby do Kantónu byl povolen přístup cizincům, aby byly „nahrazeny škody" a revidovány smlouvy z let 1842—1844. Když tyto požadavky nebyly přijaty, britské a francouzské ozbrojené síly barbarsky bombardovaly Kanton a obsadily ho. Britsko-fřancouzská vojska se vydala počátkem roku 1858 na sever, aby tak rozhodla o výsledku války, a v květnu obsadila pevnost Ta-ku a Tiencin. Čchingská vláda byla nucena požadavky mocností přijmout. V Červnu 1858 byly uzavřeny Tiencinské smlouvy britsko-čínská a francouzsko-čínská. Velká Británie a Francie dostaly právo mít v Pekingu své stálé mise, britští a francouzští občané se mohli volně pohybovat po Číně a obcho-
dovát podél řeky Jang-c*. Tak byly pro zahraniční obchod otevřeny nové (od roku 1842) přístavy a bylo uděleno právo na neomezenou činnost misionářům. Dále se snižovala obchodní cla a oficiálně se legalizoval obchod opiem. Čína se zavazovala zaplatit Velké Británii a Francii kontribuci.
V týchž dnech byla v Tiendnu podepsána americko-čínská smlouva. USA, které se války formálně nezúčastnily, dosáhly otevření sedmi čínských přístavů, do nichž byli vysláni konzulové USA a kde mohli Američané obchodovat, najímat budovy a pozemky; americké lodi mohly vplouvat do čínských přístavů k opravám a doplňovat si v nich zásoby paliva a potravin. Rozšiřovalo se právo konzulské jurisdikce, USA mohly mít v Pekingu svou stálou misi a požívat v obchodu stejných výsad jako Velká Británie a Francie.
Britské a francouzské vládnoucí kruhy nebyly spokojeny s výsledky, jichž bylo agresi dosaženo. Ve snaze získat nové výsady vyprovokovaly obnovení válečných akcí. Představitelé Velké Británie a Francie byli v roce 1859 vysláni do Pekingu k ratifikaci Tiencinských smluv v doprovodu válečného loďstva o 19 plavidlech. Čínské úřady se plavbě tohoto loďstva vzepřely a přehradily řeku Paj-che železnými řetězy. Když se pak Britové a Francouzi pokusili 25. června 1859 proniknout riásilím, pevnost Ta-ku zahájila na britsko-francouzské loďstvo a vojska palbu. Představitelé Velké Británie a Francie tak vytvořili záminku k obnovení válečných akcí proti Číně.
Tiskové orgány britské a francouzské buržoazie rozvinuly proti Číně divokou šovinistickou kampaň. Londýnský list Daily Telegraph napsal: „Velká Británie musí zaútočit na čínské pobřeží po celé délce, vtrhnout do hlavního města... Tak ä onak se musí zavést teror; shovívavosti už bylo víc než dost... Číňané teď musí dostat lekci, aby si vážili Angličanů, kteří jsou jim nadřazeni a měli by být jejich patry... Přinejmenším se můžeme pokusit dobýt Peking, a budeme-li provádět odvážnou politiku, bude potom následovat zabrání Kantónu na věčné časy."7
Opět, stejně jako na začátku druhé „opiové" války, K. Marx a B. Engels energicky vystoupili na obranu čínského lidu a demaskovali lživé výmysly vládnoucích klik Velké Británie a Francie, které vyprovokovaly nové válečné akce.
V červnu 1860 zahájila britská a francouzská vojska, přesunutá do
270
27]
Číny, válečné akce na Liaotungkém poloostrově a v severní Číně. 25. srpna obsadila Tiencin, kde se opakovaly dřívější výjevy — olupo-vání obyvatel, násilí, žhářství, zabíjeni. 21. září 1860 došlo na mostu Pa-li-čchiao u Pekingu k rozhodující bitvě. Mandžusko-mongolské jezdectvo bylo v tomto boji poraženo britsko-francouzským délostře-lectvem. Armáda uchvatitelů měla otevřenou cestu do Pekingu. Po obsazení prostoru hlavního města interventi vyplenili slavný císařský letní palác Juan-ming-júan a pak ho spálili, aby zahladili stopy svých zločinů. Jeden z Evropanů, který byl přítomen zpustošení Juan-ming-júanu, popsal činy civilizovaných lupičů: „Vojáci se zaryli hlavou do truhlic zdobených Červeným lakem a hrabali se v císařovniných věcech, jiní rozhazovali hromady brokátu a hedvábí, někdo si strkal do kapes nebo prostě sypal do košile nebo do Čepice rubíny, safíry, perly a křišťál; jiní se ověšovali drahocennými perlovými náhrdelníky. Odnášeli hodiny z krbů, snímali hodiny ze stěn; ženisté se oháněli sekerami a štípali nábytek na třísky, aby mohli vytahat drahokamy, jimiž byla inkrus-tována palácová křesla. Jeden z nich se velmi horlivě snažil rozštípat půvabné hodiny ve stylu Ludvíka XV., aby mohl vyndat ciferník, na němž jiskřily křišťálové číslice — myslel si, že to jsou brilianty."
Zločiny britských a francouzských vojsk vyvolaly rozhořčení pokrokové veřejnosti celého světa i vynikajících představitelů světové kultury. L. N. Tolstoj psal v roce 1857 v deníku o „odporných činech" Angličanů v Číně. I. A. Gončarov ve své knize Fregata PaUada pohoršené konstatoval, že Angličané neuznávají Číňany za lidi, „na jejich účet se obohacují, dávají jim jed a ještě svými oběťmi opovrhují". Loupení Angličanů a Francouzů v Qně pranýřoval i Victor Hugo, který přirovnával Anglii a Francii k banditům.
Po vyloupení Jůan-ming-jůanu obsadili interventi Peking, jehož brány mandžuské úřady otevřely. Císař I-ču (Sien-feng) se dokonce ani nepokusil hlavní město bránit a spolu se svými dvořany uprchl do provincie Džehol. V říjnu 1860 uzavřel kníže Kung s představiteli Velké Británie a Francie takzvané Pekingské konvence, které potvrzovaly podmínky Tiencinských smluv. Kromě toho se Čína zavazovala zaplatit 16,7 miliónu liangů kontribuce, Tiencin se prohlašoval za otevřený přístav, Velká Británie dostala jižní část Ťioulungského poloostrova (proti Hongkongu). Kapitalistické mocnosti získaly právo vyvážet z Číny kulie, což znamenalo uzákonění faktického obchodu
s otroky, neboť najati kuliové byli naprosto bezprávní a masově hynuli daleko od vlasti na plantážích a v dolech.
Podle požadavku mocností byl v lednu 1861 zřízen v Pekingu orgán pro řízení zahraničních věcí — cung-li-ja-men — v čele s knížetem Kungem. Vliv mocností zvlášť vzrostl, když v listopadu 1861, po smrti císaře I-čua, provedli kníže Kung a následníkova matka, císařova konkubína Cch'-si, v Pekingu převrat.
Vymezení rusko-čínských hranic na řekách Amuru a Ussuri
Rusko se válečných akcí nezúčastnilo a zachovávalo s Čínou dobré sousedské styky. Území, odtržené od Ruska podle něrčinské smlouvy, zůstávalo oficiálně nevymezené „až do vhodné doby". Bylo to potvrzeno v kjachtské smlouvě z roku 1727; Rusové stále aktivněji osidlovali východní Sibiř. Krymská válka odhalila nebezpečí, že západní mocnosti uchvátí kraje při dolním toku Amuru a Přímoří. Tyto okolnosti si vynucovaly vymezení hranic mezi Ruskem a Čínou.
16. května 1858 byla uzavřena rusko-čínská ajguňská smlouva, podle níž levý břeh Amuru od řeky Arguně až po ústí byl uznán za vlastnictví Ruska, zatímco Ussuriský kraj (Přímoří) byl až do dalšího stanovení hranic v této oblasti dočasně uznán za území ve společné držbě Ruska a Číny.
V tiencinské smlouvě mezi Ruskem a Čínou, podepsané 1. června 1858, se spolu s body o právu obchodu ruských občanů v otevřených přístavech, o konzulské jurisdikci a o stálé misi v Pekingu poukazovalo na nutnost stanovit tehdy ještě nevytyčené hranice mezi oběma říšemi
Tento úkol byl splněn v pekingské smlouvě mezi Ruskem a Čínou, která byla podepsána 2. listopadu 1860. Čchingská vláda potvrdila podmínky ajguňské smlouvy a uznala za vlastnictví Ruska území na východ od řeky Ussuri (Ussuriský kraj). Rovněž byly stanoveny rusko-člnské hranice ve Střední Asii.
Bo) tchaj-pchingů proti bloku čínsko-mandžuských fcudálů a cizích agresorů. Porážka tchajpchingského povstání
Ve snaze zabezpečit si své úspěchy v zotročovaní Číny vystoupily západní mocnosti na straně čchingské vlády proti tchaj-pchingůrn. V dějinách rolnické války nastalo poslední období — boj proti spojeným silám mandžusko-čínských feudálů a evropských a amerických interventů.
Cizí uchvatitelé vystoupili společně s čchingskými vojsky proti povstalcům v Šanghaji již v letech 1854—1855. Od roku 1860 začala poněkud maskovaná, od roku 1862 pak otevřená intervence proti tchaj-pchingům.
V roce 1860 zahájila vojska tchaj-pchingů pod velením Li Siou-čchen-ga Východní pochod, aby plně osvobodila provincie Če-ťiang a Tiang-su, a donutila část čchingských vojsk odejít od Nankingu do Če-tiangu. Potom tchajpchingská vojska rychlým pochodem postoupila k Nankingu a porazila nepřítele, čímž zlikvidovala přímé ohrožení tchajpchingského hlavního města. V červnu 1860 obsadili tchaj-pchingové v provinciích Tiang-su a Če-ťiang města Čchang-čou, Su-čou a Ťia-sing a v srpnu se přiblížili k Šanghaji. Obsadit Šanghaj se jim však nepodařilo, neboť proti nim společně vystoupila čchingská vojska a britsko-francouzsko-americké síly. Americký dobrodruh Ward tehdy zorganizoval v Šanghaji z prostředků šanghajských boháčů a pod ochranou amerického konzula ozbrojený oddíl k boji proti tchaj-pchingům, hrdě nazvaný „Vždy vítězná armáda". Kromě Wardova oddílu vypluly proti tchaj-pchingům, kteří útočili na Šanghaj, také britské, francouzské a americké válečné lodi. V Šanghaji vytvořili cizinci „výbor obrany" a začali spolu s Wardovým oddílem organizovat „oddíly cizí zbroje". Britské a americké lodi, kryjící se „neutralitou", převážely po Jang-c' čchingská vojska, jejich výzbroj a munici.
Tchaj-pchingové svedli v Tiang-su nejednu bitvu s oddíly Warda a dalších cizinců a zasadili jim těžké údery. Například při Wardově pokusu odejmout tchaj-pchingům město Čching-pchu utrpěl jeho oddíl porážku, bylo zabito 600—700 lidí a oddíl ztratil více než 2000 pušek a více než 10 děl. Ward sám byl několikrát raněn. Cizí ozbrojené oddíly zanedlouho znovu zaútočily na Čching-pchu, ale bezúspěšně. Ztratily asi 100 mrtvých, mnoho pušek a děla.
V první polovině roku 1861 prošla Li Siou-čchengova armáda přes Ťiang-si do Chu-peje, kde její stav vzrostl na 500 000 mužů, jednak z nově odvedených, částečně pak z bojovníků, kteří opustili S' Ta-kchajovu armádu. Potom se Li Siou-čcheng se svými vojsky vrátil do Če-ťiangu a v prosinci 1861 znovu obsadil Chang-čou. Tchaj-pchingové osvobodili většinu území provincií Tiang-su a Če-ťiang.
V té době se stále více upevňoval svazek mezi mandžuskou aristokracii a čínskými statkáři. Ceng Kuo-fan dostal mimořádné plné moci k boji proti tchaj-pchingům v provinciích Tiang-su, Če-ťiang, An-chuej a Tiang-si. Zvýšila se závislost mandžusko-čínských feudálů na cizích agresorech. V jedné ze svých zpráv Ceng Kuo-fan psal: „Za dané situace není vskutku žádný jiný rozumný způsob než požádat o pomoc cizích vojsk." V únoru 1862 se v Šanghaji konala konference cizích velitelů a konzulů, na níž bylo rozhodnuto přejít k otevřené intervenci. V dubnu 1862 sděloval britský vyslanec Bruče svému ministerstvu zahraničních věd: „Nechtějí-h Angličané obětovat v Číně své zájmy a mají-li v úmyslu zajistit realizaci svých plánů, musí se dříve či později střetnout s tchaj-pehingy. Máme-li se vyhnout vážným komplikacím, je jen jedno východisko — podporovat pekingskou vládu, která zatím ještě ovládá tři čtvrtiny Číny."
V lednu 1862 měl již Wardův oddil 8000 vojáků a disponoval i parníky a džunkami s děly na palubě. Tato banda dobrodruhů využívala převahy ve výzbroji a zabíjela stovky a tisíce Číňanů, znásilňovala ženy, pálila a loupila. Ward naloupil jen za jeden rok 350 000 liangů stříbra. Boje proti tchaj-pchingům se zúčastnili nejen profesionální vojáci, ale i příslušníci zcela „civilních" povolání — britský konzul, francouzský celní úředník, katolický biskup a jiní.
Li Siou-čcheng rozhořčeně pranýřoval činy kapitalistických agresorů. „Američané a Angličané," řekl, „se s námi domluvili, že zůstanou v našem boji proti Mandžuům neutrální. Tuto podmínku sami zachovávali tak, že pomáhali, jak jen mohli, mandžuské vládě sebrat síly k válce a dovolili svým občanům vstupovat k Mandžuům do služby." Li Siou-čcheng odhalil spoluvinu cizích agresorů na zvěrstvech vládních vojsk. Američané umožňovali čehingským vojskům převážet zbraně přes území kontrolované tchaj-pclúngy na lodích plujících pod americkou vlajkou. „Je to nejhanebnějšl zneužívání amerického občanství. Je to podlé kupčení, nízký obchod s důstojností a ctí šle-
274
275
chetného lidu. Nezačervenají se veliké cizí státy při pohledu na ponižování svých vlajek, používaných k osobní slávě a k hanebné prostituci?... Lze snadno posoudit, zač stoji vznešené pocity cti, spravedlnosti a rovnosti, jež cizinci před čínským lidem deklarují. Nejprve zasadili téměř smrtelnou ránu mandžuské moci a pak pod záminkou snahy o blaho lidu podpírají vrávorající přízrak a aktivně operují proti nám," řekl Li Siou-čcheng.
Tchaj-pchingové proti cizím zotročovatelúm statečně bojovali. Mnoho měst v provinciích Če-äang a Tiang-su několikrát přešlo z jedněch rukou do druhých. Ward, francouzský admirál Protet a plukovník Le Brethon zaplatili své zločiny proti čínskému lidu životy. Převahy však stále zřetelněji nabývaly reakční síly. Velká Británie, Francie a USA rozšířily svou účast v boji proti tchaj-pchingům. Vzrůstal počet „oddílů cizí zbroje", vybavených dělostřelectvem a působících společně s vojsky čínských hodnostářů Ceng Kuo-fana, Li Chung-čanga a Cuo Cung-tchanga. Nepřátelé svírali hlavní město Tchaj-pching tchien-kuo stále těsněji.
Úspěchům reakčních sil napomáhaly rozpory mezi vedoucími představiteli tchaj-pchingů, které často ústily do otevřeného nepřátelství. Tyto rozpory vyvolávaly štěpení povstalců na skupiny, spory o obsazování funkcí, přerod části tchajpchingských vůdců a leckde i přímou zradu. Například Su-čou, důležité město v provincii Tiang-su, vydali kontrarevolučním vojskům zrádci. Na jaře 1864 zíratili tchaj-pchingové téměř celé území provincií Tiang-su a Ce-ťiang. Li Siou-čcheng doporučoval Chung Siou-čchůanovi, aby prorazil do Chu-peje a Ťiang-si a tam pokračoval v boji, tento plán byl však zamítnut. 1. června 1864 spáchal „nebeský král" sebevraždu požitím jedu. Li Siou-čcheng řídil pak obranu Nankingu ještě půldruhého měsíce. 19. července 1864 vtrhla do tchajpehingského hlavního města vládní vojska a rozpoutala tam beštiálni masakr. Do večera 20. července byly zabity desetitisíce lidí. Li Siou-čcheng byl zajat a popraven. Další význačný tchajpehing-ský vůdce Š' Ta-kchaj zahynul v roce 1863 v S'-čchuanu. Tchaj-pchingské povstání bylo poraženo.
Povstání nien-ťunů
V jižní Čině pokračovaly dva roky v boji zbytky tchajpehingské armády o 200 000 bojovníků. Vážným nebezpečím pro čehingskou reakci bylo povstání nien-ůinů, které trvalo od roku 1853 v severní Číně, hlavně v provinciích Šan-tung, Che-nan, An-chuej a Ťiang-su. Tohoto povstání se účastnili zejména chudí rolníci, vůdcem nien-ťůnů byl ožebračený obchodník solí Čang Luo-sing.
Když tchaj-pchingové obsadili Nanking, vytvořila se akční jednota mezi tchajpehingskou armádou a nien-ťuny, jichž bylo několik set tisíc. Mezi nien-ťuny se zařadila tchajpehingská vojska, která zůstala v pořádku po Severní expedici. Nien-funové působili v koordinaci s vojsky Li Siou-čchenga a Čchen Jů-čchenga, která bránila Nanking a An-čching; Čang Luo-sing dostal od Chung Siou-čchúana hodnost wanga. Když byl Čang Luo-sing v roce 1863 zabit, stanul v čele východních nien-ťunů tchajpehingský vojevůdce Laj Wen-kuang, západním nien-ťunům velel Čang Luo-singův synovec Čang Cung-jú.
Po obsazení Nankingu Ceng Kuo-fanovými vojsky a po pádu tchajpehingského státu zasadili nien-ťunové vládním armádám řadu silných úderů. V roce 1865 porazili mandžuská vojska v provinciích Ťiang-su a Šan-tung, velitel těchto vojsk přitom padl. Pak vstoupili nien-ťunové do Chu-peje a porazili armádu Ceng Kuo-fana, který byl proto odvolán z fronty a nahrazen Li Chung-čangem. Tato vojska byla dobře vyzbrojena cizími agresory, zatímco nien-ťunové měli jen meče a kopí. Povstalci, opírající se o podporu lidových mas, nicméně pokračovali v boji. V roce 1866 vstoupili západní nien-ťunové do Šen-si, kde navázali spojení s účastníky dunganského povstání. V roce 1868 se jejich vojska probojovala do sídelní provincie Č'-li, přiblížila se k Tiencinu a bezprostředně ohrozila moc Čchingů v Pekingu. V hlavním městě byl vyhlášen stav obležení. Vládní vojska donutila nien-ťuny k ústupu a na podzim roku 1868 byli nien-tunové definitivně poraženi v provincii Šan-tung. Hlavní důvody jejich porážky byly neorganizovanost, nejednotnost jejich akcí a rozpory mezi předáky.
276
277
Povstání národnostních menšin
Projevem hluboké krize feudálního zřízeni v Číně a odezvou na tchajpehingské povstání byla povstání národnostních menšin, která propukala v západní části země v padesátých až sedmdesátých letech 19. století. Obecným předpokladem těchto povstání byl krutý útlak pracujících mas národnostních menšin Čchingskými úředníky i „vlastními" feudály.
V roce 1854 vypuklo povstání národnosti Miao v provincii Kuej-čou. Vůdcem povstalců, jichž bylo několik set tisíc, byl Čang Siou-mej. Když v roce 1859 vstoupila Š' Ta-kchajova armáda do Kuej-čou, povstalci jí aktivně pomáhali v boji proti vládním vojskům. Dlouhou dobu bylo téměř celé území této provincie pod kontrolou Š' Ta-kchajových a Čang Siou-mejových stoupenců. Po potlačení tchaj-pchingského povstání byly do Kuej-čou vrženy velké sily vládních vojsk. Rozhořčené boje trvaly až do roku 1872, kdy se Čchingům podařilo povstání národnosti Miao potlačit. Vůdce povstalců Čang Siou-mej zahynul. V provincii vypukl mimořádně krutý teror a podle některých údajů bylo vyhlazeno asi milión jejích obyvatel.
Dalším vystoupením národnostních menšin bylo povstání národnosti Pchang-tchaj (islámského vyznání) v provincii Jůn-nan, které proběhlo v letech 1855—1856. Povstalci, kteří vystoupili proti národnostnímu útlaku, vytvořili muslimský stát s centrem v Ta-li. Vůdce povstalců Tu Wen-siou přijal titul a jméno sultána Sulajmána. Čching-ským úřadům se podařilo toto povstání potlačit po mnohaletém boji až v roce 1873.
V šedesátých a sedmdesátých letech došlo v severozápadní Číně k velkému povstání Dunganů, kteří jsou rovněž islámského vyznání. Začalo v roce 1862 v provincii Šen-si jako výraz protestu proti národnostnímu útlaku a od roku 1865 se rozšířilo do Kan-su a Čching-chaje. Zaostalé náboženské formy boje využila Čchingská vláda, aby rozněcovala mezi Dungany a Číňany nepřátelství, které vedlo k masovému vyhlazování obyvatelstva. Koncem šedesátých let, kdy se do čela povstání postavil rolník Pi-jang-chu, se povstání zaměřilo proti-feudálně. Po porážce v Kan-su ustoupni povstalci do Sin-ťiangu, kde se spolu s Dungany zúčastnili povstání Ujgurové a příslušníci dalších národností. Během boje za vytvoření nezávislého muslimského státu
278
v Sin-ťiangu byly vytvořeny tři chanáty — Džetyšaar (Sedmiřičl) s centrem v Kašgáru, Dunganský s centrem v Urumči a TaranČinský s centrem v Kuldže. V největším z nich, Džetyšaaru, se zmocnil vlády důvěrník kokandského chána Ja'qúb bek, který si pak podřídil Dunganský chanát. Politika Ja'qúba beka, zaměřená na ochranu zájmů místních duchovních i světských feudálů a na útisk pracujícího obyvatelstva, stát Džetyšaar oslabila. Čchingská vojska v roce 1878 povstání v Sin-ťiangu potlačila. Četní Dunganové v čele s Pi-jang-chuem překročili ruské hranice a usídlili se ve Střední Asii.
Povstání v jihozápadní a severozápadní Čině svědčila o mimořádném rozmachu boje proti Čchingům, který zachvátil oblasti osídlené jal; Číňany, tak i národnostními menšinami.
Význam lidových povstání
Přestože rolnická válka byla poražena, sehrála v dějinách činy významnou úlohu. Povstání tchaj-pehingů otřáslo základy feudální čehingské monarchie a vtáhlo do osvobozeneckého boje na rozsáhlém území mnoho miliónů pracujících, především rolníků. Na rozdíl od rolnických válek minulosti si tchajpehingské povstání kladlo za dl nejen boj proti feudálním silám, ale i proti agresi kapitalistických mocností. Tchaj-pchingové, kteří usilovali o svržení čehingské vlády a útisku mandžusko-člnských feudálů vydávajících zemi do područí cizích kapitalistu a bojovali proti interventům, hájili národní nezávislost Číny.
Tchajpehingské povstání sehrálo význačnou úlohu v rozvíjení revolučních tradic čínského lidu, zvláště tradic ozbrojeného boje proti sílám vnitřní reakce a cizích uchvatitelů. Současně zanechaly rolnická válka tchaj-pehingů a další lidová povstání té doby čínskému lidu řadu významných poučení a odhalily chyby a vnitřní slabiny, které způsobily jejich porážku. Většina vedoucích představitelů tchaj-pehingů nezachovala až do konce věrnost demokratickým revolučním ideálům z počátečního období hnutí. Monarchické zřízení napomáhalo k přerodu značné části tchajpehingských vůdců. V táboře tchaj-pehingů chyběla potřebná jednota a nastalo dělení na skupiny. To
279
způsobilo krizi z roku 1856, která měla pro další vývoj povstání krajně nepříznivé důsledky.
Téměř naprostá (s výjimkou oblastí Nankingu) nestálost území Tchaj-pching tchien-kuo bránila spolu s dalšími důvody realizaci agrárních přeměn, znemožňovala využít podpory lidu v boji proti kontrarevoluci a usnadňovala obklíčení tchajpchingského centra a jeho dobytí. Ve vztazích k nien-funům, Siao-tao-chuej, Tchien-ti-chuej a dalším protivládním společnostem projevovali tchaj-pchingové neochotu vytvořit s nimi jednotu a někdy zaujímali dokonce nepřátelský postoj.
To vše plynulo koneckonců ze skutečnosti, že rolnictvo nebylo bez vedení pokrokové třídy schopno provést demokratickou revoluci, tím méně pak vytvořit nové společenské zřízení. Potlačení tchajpchingského povstání a dalších lidových hnuti bylo provázeno vyhlazováním miliónů pracujících. Na jedné straně se tak uvolnila půda, na druhé straně se tím fyzicky zcela vyčerpaly sily lidového odporu. Porážkou rolnické války prodloužil feudální čchingský režim svou existenci o další půl století.
Po porážce v „opiových" válkách a po potlačení tchajpchingského povstání se Čína stále více měnila v polokolonii kapitalistických zemí, ztrácela svou státní samostatnost a stávala se předmětem jejich vykořisťováni. Současně se čínští a mandžuští feudálové nadále houževnatě drželi svých „práv" vůči Koreji, Vietnamu a dalším státům a činili si nárok na vedoucí úlohu v celé obrovské oblasti východní a jihovýchodní Asie.
15. KAPITOLA
PŘEMĚNA CINY V POLOKOLONII
A AKTIVIZACE SPOLEČENSKÝCH SIL,
KTERÉ BYLY V OPOZICI
PROTI CCHINGSKÉ MONARCHII
Změny v politice čchingské vlády
Porážka Číny ve válkách proti západním mocnostem, vynucené smlouvy a vážné ústupky čchingské vlády vyvolaly na mandžuském dvoře určité rozpory. Nejprozíravějši představitelé vládnoucích kruhů říše žádali, aby se přejímaly výsledky, jichž dosáhli cizinci (zvláště ve vojenské technice), a vyslovovali se pro takzvanou politiku sebeposílenl čchingské monarchie. K tomu byli stoupenci „sebeposílení" ochotni zříci se tradiční izolace od vnějšího světa. Souhlasili rovněž, aby se navazovaly diplomatické styky s cizími státy a rozšiřoval zahraniční obchod. Skupinu „sebeposílení" podporovala císařovna Cch*-si, která vládla jménem svého nezletilého syna, císaře Tchung-č*, a od roku 1875 jménem neplnoletého synovce, císaře Kuang-siiho, jehož dosadila na trůn. Pod tlakem této skupiny, v jejímž čele stál nevlastní bratr zesnulého císaře Sien-fenga kníže Kung a rovněž vysocí mandžuští hodnostáři Wen Siang a Kuej Liang, začala čehingská vláda částečně reformovat správní aparát, finance, školský systém, reorganizovat armádu a námořnictvo, vytvářet nové formy dopravy a komunikačních prostředků. Zvláštní úřad pro řízení zahraničních vztahů eung-li-ja-men se měl zabývat rovněž zahraničním obchodem, nákupem výzbroje, lodi a strojů, námořní obranou, výstavbou železnic a hornictvím. V Pekingu byla otevřena škola cizích jazyků, na níž se připravovali překladatelé a úředníci pro styky s vnějším světem. Studovaly na ní pouze děti z privilegovaných rodin.
Především se v Číně začaly stavět zbrojovky, loděnice, prachárny
281
■ J L
I I