Filozofické texty

Období mezi 770-221 př.n.l. je známé jako období tzv. "sta filozofických škol" (zhūzǐ bǎijiā 诸子百家), které soutěžili o přízeň mocných, aby se mohly podílet na správě toho kterého území a uplatňovat svůj světonázor. Nositelé vzdělanosti, kteří vlastně vytvořili novou společenskou vrstvu, byli tzv. shì 士, představitelé nízké dědičné aristokracie, kteří na dvorech působili jako rádcové, písaři ale i jako rytíři. Myšlenky starověkých filozofů byly zaznamenávány až později jejich následovníky na bambusové úštěpky, protože se formovaly v dialogu jes se žáky tak i s protivníky ostatních filozofických škol. Až za dynastie Hàn (221 př.n.l. - 220 n.l.) vznikla potřeba odkaz filozofických škol nejen uspořádat, ale i ho kategorizovat.

Historik Sīmǎ Tán 司马谈 (165-110 př.n.l) jako první vydělil šest škol (jiā 家): konfuciánskou (Rú jiā 儒家), daoistickou (Dào jiā 道家), legalistickou (Fǎ jiā 法家), moistickou (Mò jiā 墨家), školu jmen (Míng jiā 名家) a školu yinyang (Yīnyáng jiā 阴阳家). Sám však do těchto kategorií nezařadil žádné konkrétní díla. V roce 26 př.n.l. byl Liú Xiàng 刘向 (79-8 př.n.l.), známy konfuciánský vzdělanec, požádán, aby vytvořil katalog císařské knihovny. Tento byl v roce 6 př.n.l. zkrácen jeho synem, Liú Xīnem 刘歆, také významným konfuciánským vzdělancem. Historik Bān Gù 班固 (32-92), působící v období dynastie Východní Hàn (23-220), při psaní kapitoly o Umění a písemnictví jeho Dějin dynastie Hàn vycházel z Liú Xīnové verze.

V období dynastie Hàn dochází tedy ke standardizaci textů jak v rovině znaků, tak i struktury textů. Z archeologických nálezů je zřejmé, že v období Válčících států a Jar a podzimů kolovalo několik verzí textů, ale až s jejich kategorizací dochází k jejich sjednocení a vzniku autoritativních edic podporovaných císařským dvorem. Tyto edice v souladu se státní ideologií si také přisvojují interpretaci jednotlivých textů. Nejvíce ceněné jsou texty konfuciánské školy, která sa stala základem hànské státní ideologie: Pět klasických knih, Konfuciovy hovory a Mencius.  

Konfuciánská tradice:

 Konfucius (Kǒng Zǐ 孔子)

Konfuciovy hovory (nebo také jen Hovory), je sbírka stovek výroků a anekdot připisovaných Konfuciovi (551-479 př.n.l.). Podobně jako u ostatních starověkých filozofických textů, nejedná se o text autorský, ale pochází z pera Konfuciových následovníků. Text obsahuje několik chronologických vrstev, které se datují od pátého století až do třetího století př.n.l. V období Západních Hàn se stal součástí studijním materiálem na císařské akademii, co svědčí o vzrůstající důležitosti Konfuciova odkazu v časy dynastie Hàn. Zhū​ Xī (朱熹, 1130-1200), neokonfuciánský učenec dynastie  Sòng (宋), Konfuciovy hovory učinil jednu ze základních čtyř knih.  Anekdoty a výroky jsou rozděleny do dvaceti kapitol, které jsou však na sobě argumentačně nezávislé. Jazyk je lakonický, někdy až kryptický. V tomto ohledu se liší od ostatních mladších textů konfuciánské tradice, např. Mencius (Mèng Zǐ 孟子), Hánfēi Zǐ (韩非子), které jsou delší a narativně propracovanější. Konfucius svou osobností a filozofickým odkazem vytvořil v čínské kultuře několik paradigmat, ke kterým se pozdější generace neustále vracely. Na jedné straně to byl koncept "ušlechtilého muže", který svým konáním neustále invokuje idealizovaný odkaz dynastie Zhōu a věnuje se sebezdokolování. Konfuciův odkaz vlastně podporuje jak aktivní ovlivňování správy státu, tak se může stát modelem pro komunity oddávající se studiu, sebekultivaci v oblasti filozofie, hudby či poezie (jako například skupina básníků Sedmi mudrců z bambusového háje (Zhúlín qī xián 竹林七贤) působících v polovině 3.st., kteří se však hlásili k odkazu daoistické tradice). Dále viz  → Kern 2010 Ukázka:  Kongzi. "Konfuciovy hovory". Olivová, Lucie (ed.) Klenoty čínské literatury.Překlad Jaroslav Průšek, redigoval Augustin Palát. Praha: Portál, 2006.

 Mencius (Mèng Zǐ 孟子, 372-289 př.n.l.)

Mencius byl jedním z nevlivnějších filozofů období Válčících států (475 - 221 př.n.l.). Říká se o něm, že byl studentem následovníků vnuka Konfucia, Zǐ Sīa. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších pokračovatelů konfuciánského učení a výkladu Konfuciových Hovorů. Menciovo učení, podobně jako ostatní texty filozofů té doby, bylo zaznamenané jeho žáky. Soubor, který nese jméno Mistra, přináší ucelenější prozaický text než tomu bylo u Hovorů. Podobně však i text Menciův je vystavěn na prvku dialogu, ve kterém Mistr  odhaluje svoji argumentaci. Konverzace jsou delší a propracovanější. V textu jsou hojné narážky na klasickou Knihu písní. Zhū​ Xī Menciovo dílo zařadil mezi čtyři základní knihy neokonfucianizmu, čím se jeho dílo dostalo na roveň klasických knih. Mezi další významné dílo konfuciánské tradice je i dílo Xún Zǐ (荀子, 312 - 230 př.n.l.).  Dále viz → Kern 2010                → Cheng 2006

Daoistická tradice 

je druhou nevýznamnější po škole konfuciánů, jejíž význam přesahoval dobu jejího vzniku.

Lǎo Zǐ (老子), Starý Mistr; údajný autor spisu Dào dé jīng (Tao-te-ťing).

Autorství Klasické knihy o cestě a cnosti (Dào dé jīng) bylo za dynastie Hàn přisouzeno starému Mistrovi, také známému pod jmény Lǐ Ěr (李耳) nebo Lǎo Dān (老聃). Z archeologických nálezů jsou známé dvě podoby textu Lǎo Zǐ. Text nalezený v hrobce Mǎwángduī má 81 krátkých, rytmických a často i veršovaných odstavců, které jsou rozdělené do dvou oddílů: O cestě (1-37) a O cnosti (38-81). Nálezy tří manuskriptů z hrobu v Guōdiàn však oba oddíly jsou řazeny opačně.  Wáng Bì (王弼, 226-249), známý neodaoistický filozof, opatřil text komentářem, který otevřel další možnosti interpretace.    Dále viz  → SŁupski-Lomová 2006, 70-73.                   → Kern 2010   Ukázka: Laozi. "Starý mistr". Olivová, Lucie (ed.). Klenoty čínské literatury. Překlad Oldřich Král. Praha: Portál, 2006.

  Zhuāng Zǐ (庄子), je čínský filozof žijící ve 4. st. př.n.l.

Glosář pojmů

• slovíčka
• link do Drillu (jen pro studenty MU)

Doporučená literatura:

SŁupski, Zbigniew - Lomová, Olga. Úvod do dějin čínského písemnictví a krásné literatury. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2006.

Hanfeizi. Chan-fej-c’. Přeložil a komentářem opatřil Lukáš Zádrapa. Praha: Academia, 2011.

Konfucius (Kongzi). Hovory Konfuciovy. Lesný, Vincenc; Průšek, Jaroslav. Vyd. 1. Praha : Nová Akropolis, 2010.

Laozi. Tao te ťing : o tao a ctnosti. Překlad Krebsová, Berta; Lomová, Olga. 2., opr. a dopl. vyd., celkově 3. vyd. Praha : DharmaGaia, 2003.

Sunzi. O válečném umění. Přeložil Oldřich Král. 2. vyd., V nakl. Maxima vyd. 1. Praha : Maxima, 1999.

Zhuangzi. Mistr Zhuang: Sebrané spisy. Přeložil Oldřich Král. Praha: Maxima, 2006.

Doplňková literatura:

Cheng, Anne. Dějiny čínského myšlení. Praha: DharmaGaia, 2006.

Král, Oldřich.Čínská filosofie: Pohled z dějin. Praha: Maxima, 2005.

Lewis, Mark Edward. Writing and Authority in Early China. SUNY Series in Chinese Philosophy and Culture. New York: State University of New York Press, 1999.

Otázky k zamyšlení

1. Jaké jsou literární kvality jednotlivých filozofických spisů (porovnej např. Daodejing, Hovory Konfuciovy a Mistr Zhuang: Sebrané spisy?

2. Kdy dochází ke "kanonizaci" některých filozofických děl a jaký to má dopad na jejich současnou interpretaci?