sonet se od reklamního sloganu neodlišuje svou podstatou ?/ AUTOR ale svou komplexností. ' ' Zapamatujme si z toho, že literatura je nevyhnutelně bludný kruh. Literatura je literatura, tedy to, co do literatury zahrnují autority (profesoři, vydavatelé). Její hranice se občas, pomalu a mírně posunují (viz 7. kapitola o hodnotě), je ovšem nemožné plynule přecházet od jejího rozsahu k jejímu pojetí, od kánonu k podstatě. Netvrďme však, že jsme nedosáhli pokroku, neboť radost z lovu, jak připomínal Mon-taigne, nutně nezávisí na tom, zda jsme kořist ulovili. A jak jsme viděli, vzorem čtenáře je právě lovec. Místo, které náleží autorovi, představuje nejkontroverznější téma literární vědy. Diskuse je tak vzrušená, tak vášnivá, že je téměř nemožné zachytit ji v celé šíři (také jí věnuji nejdelší kapitolu). Zkoumání úlohy autora se často skrývá pod pojmemintence, V jejím rámci se badatelé zabývají vztahem textu a jehaautora, zodpovědností autora za smysl a význam, textu. Můžeme opět vycházet ze dvou obecně přijímaných myšlenek — ze staré a moderní —, které postavíme proti sobě. Nedáme však za pravdu ani jedné. Nebo si je ponecháme obě a opět budeme hledat aporetický závěr. V tradičním pojetí se smys^4íla^totožňoval s-4ntencí autora. K tomuto názoru se hlásila filologie, pozitivismus a historismus. Moderní přístup (i když ne přímo nejnovější), který šířil ruský formalismus, americký New Criticism či francouzský strukturalismus, odmítal, že by autorova intence byla pro definování a popsání smyslu díla relevantní. New Critics hovořili dokonce o intentional fallacy neboli o „intencionálním klamu" či „intencionálním omylu". Domnívali se totiž, že uchylovat se k pojmu intence je v rámci literárního bádání nejen zbytečné, ale nadto škodlivé. Od-1 lišnost tradičního a moderního přístupu můžeme rovněž po^ psat jako spor mezi stoupenci literárního výkladu (explica-l Hon), chápaného jako pátrání po autorově intenci (v textuj musíme hledat, co chtěl autor sdělit), a zastánci literární j interpretace, pojímané jako popis významů díla (v textu mu-: síme hledat, co sám říká nezávisle na autorových intencích). [48] [49] Aby bylo možné vyhnout se této omezené alternativě „buď, a nebo" a smířit tak znepřátelené tábory, prosazuje se dnes třetí eesta, jež klade důraz na čtenáře, který se stává měřít-kem4iterármho-významu. Tato třetí cesta představuje současný přístup, kterému se budu věnovat ve čtvrté kapitole. Pro tuto chvíli se však — nakolik jen to bude možné — pokusím nevšímat si ho. Úvod do teorie literatury by se nakonec mohl omezit na prozkoumání několika málo pojmů, se kterými literární teorie (formalisté a jejich následovníci) polemizovala. Hlavním obětním beránkem různých nových kritik se stal právě pojem autora, ať už proto, že symbolizoval humanismus a individualismus, kterých se chtěla literární teorie při studiu literatury zbavit, nebo proto, že jeho zpochybnění podnítilo zároveň vypracování ostatních antipojmů literární teorie. Důležitost přikládaná zvláštním vlastnostem literárního textu (literárnosti) je nepřímo úměrná vlivu, který se přisuzuje autorově intenci. To znamená, že přístupy, které zdůrazňují tyto zvláštní vlastnosti, vidí úlohu autora spíše jako nahodilou. Například ruští formalisté nebo američtí New Critics, kteří eliminují autora, aby zajistili nezávislost literární vědy na historii a psychologii. A obráceně, teorie, které činí z autora ústřední kritérium, přestože se různí v názoru na stupeň intencionálního vědomí (promyšlenosti, prémé-ditation), jež vládne textu, a na způsobu, jakým je toto (odcizené) vědomí popsáno — pro freudisty individuální, pro marxisty kolektivní —, považují text pouze za prostředek, kterým k němu mohou přistoupit. Mluvit o intenci autora a o kontroverzi, kterou vzbuzovala a ještě stále vzbuzuje, znamená zároveň hojně předjímat ostatní pojmy, které budou předmětem následujícího zkoumání. Za nejlepší zasvěcení do tohoto delikátního sporu považuji několik zásadních textů. Uvádím tři. Nejprve slavný prolog ke Gargantuovi, ve kterém Rabelais budí dojem, že nás vybízí, abychom pátrali po skrytém smyslu (po „nejvyšším smyslu", altior sensus) jeho díla v souladu se starobylým učením o alegorii. Jenže poté se nám vysměje, důvěřujeme-li této středověké metodě, která se nerozpakuje dešifrovat křesťanské významy u Homéra, Vergilia nebo Ovidia. Ledaže by i" liylo úplně jinak a Rabelais by pouze odkazoval čtenáře nu jeho vlastní zodpovědnost při (eventuálně subverzivní) interpretaci knihy, kterou drží v ruce. Stále ještě nepanuje •liotln v tom, jaký je vlastně záměr tohoto významného textu d InUmci, což ukazuje bezvýchodnost dané otázky. Druhým příkladem je Proustova kniha Contre Sainte-Beuve (Proti Btiinte-Beuvovi, 1954), která moderně pojednává o problematice intence ve Francii. Proust v ní oproti Sainte-Beuvo-Vl zastává názor, že biografie, „literární portrét", dílo nevy-ivetluje, neboť dílo je výtvorem jiného já než společenského Jit, vědomě nebo plánovat to. John Searle přirovnával psaní k chůzi — hýbat nohama, zvedat chodidla, napínat svaly, nic z toho není předem promyšlené, ale zároveň to neznamená, že by tomu chyběl záměr. Když kráčíme, je naší intencí tyto úkony provádět neboli naše intence kráčet zahrnuje celek detailů, které chůze implikuje. V polemice s Derridou Searle napsal: Málokteré z našich intencí se do vědomí dostávají jako intence} Mluvení a psaní jsou intencionálni činnosti, avšak intencionál-i ní charakter ilokučních aktů neimplikuje to, že existují samo-f ^tatné stavy vědomí pro psaní a mluvení. Oearle, 1977, s. 202) .Jinými slovy, antiintencionalistická teze se zakládá na zjednodušené představě intence. „Zamýšlet něco říct", „chtít, něco sdělit" nebo „říct něco intencionálne" neznamená to-j též jako „předem promýšlet to, co řeknu", „sdělit něco pro-f myšlené". Všechny prvky básně nejsou naplánované, stejně1 jako nejsou naplánované všechny pohyby končetin při chůzi. Básník při psaní nepřemýšlí nad všemi implikacemi jednotlivých slov. Nevyplývá z toho však, že by prvky básně nebyly intencionálni ani že básník nechtěl sdělit smysl, který se s konkrétními slovy pojí. Proust popíral, že by biografické a sociální já bylo podstatou estetické tvorby. Nevyloučil sice intenci jako takovou, ale nahradil povrchní intenci, kterou dokládá autorův životopis, jinou, hlubokou intencí, o níž svědčí lépe dílo než curriculum vitae. Přesto i u Prousta zůstává intence v centru pozornosti. Intence se tedy neomezuje na to, co autor hodlal napsat — například když otevřeně vyhlašuje svůj záměr — ani na motivace, které ho k psaní mohly podnítit, jako například získat slávu, touha vydělat peníze, ale konečně ani na textovou koherenci daného díla. Intence obsažená ve sledu slov, která napsal autor, je to, co chtěl autor sdělit pomocí slov, která použil. Intence autora, který napsal dané dílo, se logicky rovná tomu, co chtěl říci na základě výpovědí, ze kterých tento text sestává. A jeho záměr, jeho motivace, koherence textu pro konkrétní interpretaci slouží prese všechno jako indicie této intence. [96] [97] Mnoho současných filozofů tak tvrdí, že není na místě rozlišovat mezi autorovou intencí a smyslem slov. To^co interpretujeme, když ěterne nějaký text, je zároveň intence autora i smysl slov. V okamžiku, kdy je začneme rozlišovat, chytím© se do pasti kazuistiky. Nevyplývá z toho však, že se tím opět vracíme k požadavku zkoumání „člověka a díla", neboť intence není úmysl, ale intendovaný smysl. PŘEDPOKLAD INTENCIONALITY Vypadá to, že rozlišováním mezi smyslem a významem a mezi plánem a intencí jsme odstranili obě dvě nejzávažnější překážky pro zachování intence jakožto ' kritéria interpretace nějakého díla. Předmětem interpretace totiž není-význam, ale smysl, a ne plán, ale intence. Přesto není autorova intence samozřejmě tou jedinou možnou normou pro čtení textů (jak jsme viděli, tradice alegorie nahrazovala dlouho intenci požadavkem na dobově přijatelný význam). Také neexistuje čtení literatury, které by významy nějakého díla neaktualizovalo, které by si dílo nepřisvojo-valo, či ho dokonce plodným způsobem nezrazovalo (literár-jnímu dílu je přece vlastní, že obsahuje významy i mimo svůj původní kontext). Vyvstávají tak dvě ožehavé otázky. Má se literární věda pokoušet o to, aby dnešní významy konkrétního díla byly slučitelné s intencí jeho autora? A může v tom uspět? Na druhou otázku odpovídají stoupenci postheideggerovské hermeneutiky z hlediska teorie suše „ne", což pak činí otázku první zcela irelevantní. V praxi však bez nějakých velkých pocitů zadostiučinění odpovídají literární vědci obyčejně na obě otázky „ano": myslíme si, že při některých aplikacích literárních textů dochází k chybným výkladům, způsobeným neznalostí původního smyslu nebo nezájmem o původní význam (příklady zde neuvádím, ale hemží se jimi školní učebnice; bijí nás totiž ihned do očí vždy, když nějaká ideologie vyjde z módy) a také si myslíme, že se tyto nesprávné výklady dají napravit. Krajní intencionalismus i antiintencionalismus končí ve slepé uličce. Naše pojetí smyslu nějakého díla vytvořeného ■ Invěkem se liší od naší koncepce smyslu nějakého textu vytvořeného náhodně. Jde o starý topos, nad kterým, stejně Inko mnozí další, přemítal i Proust. ľosaďte na šest měsíců za klavír někoho, kdo nezná ani Wagnera, ani Beethovena a nechejte ho zkoušet na všech klávesách všechny notové kombinace tak, jak mu je vnukne náhoda, nikdy .se z tohoto brnkání nezrodí téma jara z Valkýry nebo premen-delssohnovská věta (či spíše nesmírně nadmendelssohnovská) z 15. kvarteta. (Proust, s. 616) Champollion se nesnažil Rosettskou desku vysvětlit, jako by měla nějakou příčinu, ale pochopit ji, protože na základě hypotézy předpokládal, že znaky, které jsou na ní vyryté, odpovídají nějaké intenci. Naše koncepce smyslu lidského díla spočívá na pojmu intencionálni činnosti, to znamená na myšlence, že zkoumaná slova chtějí něco sdělit. To, co v díle interpretujeme, jsou opakování a rozdíly: Jak dokládá metoda paralelních pasáží, o rozpoznání opakování a rozdílů (rozdílů na základě opakování) se opírá každá interpretace, neboť v díle, které je výsledkem náhody, je opakování bez-příznakové (nesignifikantní). Ve „vynikající mrtvole"15) jako typu literárního objektu tvořeného za pomoci náhody musí být smysl připisován surrealistické intenci, neviditelné ruce. V řeckém překladu bible, v takzvané Septuagintě, vytvořilo sedmdesát svatých, kteří byli po sedmdesát dní zavření po jednom v sedmdesáti celách, sedmdesát totožných překladů svatého textu. Jejich překlad byl tedy stejně jako text původní posvátný (Bohem inspirovaný), neboť záměr božského autora byl předán v úplnosti. Přestože se příliš často představuje požadavek odvolávat se na text místo na autorovu intenci jako alternativa, ve skutečnosti to nejčastěji znamená odvolávat se opět na kritérium imanentní koherence a komplexnosti textu, které zdůvodňuje jedině hypotéza o intenci. Uxčitou- interpretaci upřednostňujeme před jinou právě proto, že díky ní je text koherentnější a komplexnější. Interpretace je hypotéza, u které zkoumáme její schopnost ozřejmit maximální 15) Surrealistická hra sloužící k tvorbě takzvané kolektivní poezie — pozn. překl. [98] [99] počet prvků nacházejících se v textu. Jenže k čemu by nám bylo kritérium koherence a komplexnosti, pokud bychom předpokládali, že báseň je výtvorem náhody? Jestliže se při interpretaci odvoláváme na koherenci a komplexnost textu, dává to smysl pouze ve vztahu k pravděpodobné intenci autora. Všude v literárních výzkumech vytváříme implicitní hypotézy o autorově intenci jakožto garantu smyslu. Když čtu například Baudelairovu báseň „Héautontimorouménos" Jsem políček i tvář, kam pad, jsem rána v zádech, krutá dýka, jsem kolo, údy mučedníka, jsem stejně oběť jako kat! (Baudelaire, 1986, přel. S. Kadlec, s. 151), přinejmenším připouštím, že zájmeno první osoby odkazuje ve všech třech po sobě jdoucích verších ke stejnému subjektu. Na základě této hypotézy je totiž text koherentnější a komplexnější (zajímavější) než na základě nějaké jiné. Pokud by však báseň naťukala na psacím stroji opice, tento závěr bych nemohl vyvozovat a nemohl bych dělat nic jiného než pouze popsat, co by asi tak každá věta znamenala, kdyby byla míněna doopravdy. Úvaha, že různé části textu (verše, věty atd.) tvoří celek, stojí na předpokladu, že text představuje intencionálni činnost. Interpretovat nějaké dílo předpokládá, že toto dílo odpovídá určité intenci, že ho vytvořila lidská ruka. Nevyplývá z toho však, že bychom se měli omezit pouze na pátrání po intencích díla, ačkoli je smysl textu spojen s autorovou intencí, nebo dokonce se rovná autorově intenci. Tím, že se bude tato intence nazývat „intencí textovou" pod záminkou, že se jedná o činnou intenci a nikoli o předpokládanou intenci, se do dané problematiky vnáší jen zmatek. . Koherence a komplexnost se tedy mohou stát kritérii Interpretace textu, ovšem pouze tehdy, pokud jako takové předpokládají autorovu intenci. Jestliže autorova intence chybí, jako například v případě náhodně vytvořených tex-tjů, koherence a komplexnost nejsou kritériem interpretace. Každá interpretace se totiž rovná výpovědi o intenci, a jestliže je autorova intence popírána, přebírá její místo jiná intence jako v Donu Quijotovi Pierra Menarda. Když vytrhneme dílo z jeho literárního a historického kontextu, znamená to, že mu přisoudíme jinou intenci (jiného autora — čtenáře), že z něj vytváříme jiné dílo, a že tedy neinterpretujeme totéž dílo. A naopak pokud se při srovnávání interpretací odvoláváme na lingvistická pravidla, na historický kontext či na koherenci a komplexnost textu, odvoláváme se zároveň na intenci, protože o ní svědčí mnohem lépe než její veřejné vyhlášení (Juhl, s. 141). Předpoklad intencionality tak zůstává základem literárního zkoumání, dokonce i u krajních antiintencionalis-tů. Antiintencionalistická teze, i když je klamná, nicméně oprávněně varuje před přehnanou historickou či biografickou kontextualizací. Odpovědnost kritika vůči smyslu, který zamýšlel autor, a zvláště pokud to není smysl, ke kterému by kritik inklinoval, závisí na etickém principu respektu k druhému. Klíčem k významu nějakého díla nejsou ani slova nacházející se na stránkách textu, ani autorova intence. A žádná uspokojivá interpretace se nikdy neomezila pouze na hledání smyslu jednoho nebo druhého. Zopakuji to ještě jednou, musíme opustit tuto falešnou alternativu „buď, a nebo": buď text, nebo autor. Žádná metoda, která se zamě-řuje AFýiuěně-jedním směrem, není prostě dostatečná. ^,v~