V/ PŘEKLÁDÁNÍ DIVADELNÍCH HER
161
Divadelní dialog je promluva, zvláštní případ řeči mluvené, a proto má funkční vztah a) k obecné normě mluveného jazyka, tj. hovorové češtině, b) k posluchači (.ulicsátovi), tj. k ostatním postavám na scéně a k hlediš-ii, i) k mluvčím, tj. k dramatické postavě.
Ve vztahu k hovorové češtině jde po stránce dikční 11 mluvnost, po stránce stylistické o jevištní stylizaci jazyka.
Ve vztahu k posluchači se uplatňuje volní zaměření i< | iliky (dialog je slovní jednání) a mnohost adresátů (re-.1 je vnímána, a někdy odlišně interpretována, ostatními postavami na scéně a hledištěm).
Ve vztahu k mluvčímu jde o to, že replika nejen pojmenovává předměty, vlastnosti a děje, o nichž postavu mluví, ale současně charakterizuje postavu samu: poli,  idlio, jak vypovídá o objektech, vypovídá současně «1111111 o sobě.
I MLUVNOST A SROZUMITELNOST I )ivndelní dialog je text mluvený, určený k předne-ii  i poslechu. Na nejelementárnější, zvukové rovině toho plyne nevhodnost hláskových spojení těžce vyslo-yltelných a snadno přeslechnutelných.
\ I iMii i<>vŕ překladu Kleistova Rozbitého džbánu je řada obtíž-n   1.....libozvučných míst, jako „Evo, ne Rupa to?", nebo verše