168
svůj styl také autor dramatu? A ve kterých jazykových složkách se prosazuje styl dramatika proti stylu postav? To je otázka, které bylo dosud věnováno málo pozornosti. Poměrně jasné jsou jednotící stylistické rysy v dramatu veršovaném (o tom v kapitole Verš předlohy a verš překladatele). Neověřena zůstala teze J. Veltruského: „Neexistuje drama, v němž by např. repliky jedné osoby byly neseny intonací, repliky druhé osoby exspirací. Projevy různých osob se od sebe sice mohou lišit svým slovníkem, nikoli však celkovým rázem pojmenování."51
Veltruský uvádí dva výrazné příklady: (Intonace):
Student (jí, dívá se kradmo na děvče): Ale vy opravdu jste hezká.
Lojzička: Děkuju!
Hora (žertovně): Krajane!
Student: Takové hezké oči máte!
Hora: Už jsem ti řek, člověče, že z toho nic nebude. A pak má tam doma namluveného řezníka — Lojzička: Krejčího —
Student: — nebo nikoho; já bych řek, že nikoho. To já poznám na první pohled.
(Exspirace):
Goertz (k sobě): Ó králi. Žes hlasu mého nevyslechl. (K Ribbingovi) Přečasto vůli svou mi projevil.
Ulrika (ironicky): K víře skoro podobno; škoda jen, že jsou známy státníka Goertze zásady.
Ribbing: Není zákonem pouhá vůle králova.
Goertz: Před světem veškerým chci hájit práva vévody.
Ulrika: A práva svého já.
Robbing: A práva země já. Ne zisku svého, ne chtíčů svých se táži; já zákona se ptám a zákon dí: Neustanovil-li zákonem král bezdě-tek posloupnost sám, ustanoví ji sněm. Umlklo právo dědičné a zemi volno jest vyhledati si krále.
Pozornosti překladatele by si toto zakladaní akustické zaměření hry zasloužilo zvláště, kdyby se potvrdily je-